Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak se zdálo, tak jsem nejspíš při šmírování usnula. Jsi špičkový agent, Lauro, gratuluji, dostáváš jedničku s hvězdičkou, pochválila jsem se ironicky, sama nad sebou jsem se pousmála a pomalu se sebrala na nohy. Následně jsem se otřepala od veškerého jehličí a jiného bordelu, co na mě ulpěl, ačkoliv bylo známo, že jsem to nikdy nijak moc neřešila, takže i tak toho na mě dost zůstalo a pořádně jsem se protáhla. Zadní packy, přední packy, záda… A byla jsem připravena do dalšího dne, na další lumpárny a zážitky.
Naplněna po dlouhé době nezvykle pozitivní náladou jsem vyrazila, za doprovodu kručícího žaludku, energeticky v před a za občasného hopsání přes větve a kameny jsem si to razila lesem, neznámo kam, snad byl můj první úmysl prostě jen někam dojít, ale to by ke mně nesměly dovanout známé pachy a všechny z jednoho místa. Arcanus, Elisa, Naxther, vlk, kterého jsem tu už milionkrát cítila, ale ještě neviděla… Počkat, Naxther? On ještě žije? došlo mi a překvapeně jsem zamrkala. Nemohla jsem zapřít, že jsem uražená. Vlastně jsem byla docela dost naštvaná, protože si buď celou dobu někde vyspával a kašlal na mě, nebo si běhal za jinejma, každopádně jsem se cítila jakožto partnerka velice zanedbaná. Má ukřivděnost dokonce neopadla ani ve chvíli, kdy jsem všechny zahlédla před sebou.
„Nazdárek ve spolek, to vás pustili z nějaké hladomorny?“ zazubila jsem se a rozhodla se svému asi-partnerovi nevěnovat příliš pozornosti. On mi totiž nevěnoval vůbec žádnou. „Vypadáte všichni hladově, takže pokud se chystáte na lov, jdu taky, jelikož jsem na tom úúúplně stejně,“ zdůraznila jsem energeticky a přejela přítomné pohledem. Okamžitě mé oči přitáhl kožich zajímavého zbarvení a zářící šperk na krku. To je ten co je všude a zároveň nikde? Jak jsem ho mohla přehlédnout? podivila jsem se. „My se asi ještě neznáme. Jsem Laura. Moc krásný kožich, mimochodem. A ten přívěšek taky,“ mrkla jsem na něj přátelsky se stále neopadajícím úsměvem a nadšeně znovu všechny sjela pohledem. Tak co, jdeme něco dělat? Honem, honem, potřebuju se hýbat! naléhala jsem ve své hlavě netrpělivě a vrtíc ustavičně ocasem.

// napíšu snad během zítřka
Edit: tak zatím pokračujte beze mě, mám toho teď moc. :/

//<- Středozemní pláň

Byl to zajímavý pocit, vracet se sem. Měla jsem pocit, že jsem tu nebyla už hodně dlouho. A předpokládám, že jsem ani nikomu nechyběla, napadlo mě ihned hořce, když jsem se proplétala mezi stromy a mířila na více známá místa smečky. Netušila jsem, co se ve mně odehrává. Zpočátku jsem si myslela, že mám konečně rodinu, místo, kam se budu vracet, útočiště pro mě a mého partnera, kterého jsem, jen tak mimochodem, neviděla bez nějakého toho pátku skoro rok, ale poslední dobou mi tohle místo začalo šrotovat hlavou, stejně jako vlci, kteří se tvářili jako členové a někdo, kdo si měl být blízký, jashinužel jsem měla pocit, že tomu tak vůbec nebylo. A netušila jsem, zda byla chyba mezi členy, nebo jen v mé hlavince a já si to celé představovala tak růžově, přitom to bylo zdaleka horší a teď jsem nejspíš musela přeformulovat celé své mínění, abych na tomhle místě vůbec vydržela.
Tak jsem si tak pokračovala v cestě dál, až jsem zahlédla mezi stromy nějaký děj. Byla tam Elisa, Meadow, Ainesson a vlček, na jehož jméno jsem buď zapomněla, nebo jsem ho ani nestačila potkat a nacházeli se poměrně daleko. A vypadalo to, že situace je tam opravdu ostrá. Zastavila jsem se tak, aby mě pokud možno nebylo vidět, ač o mě stejně nejspíše věděli díky pachu a nastražila ouška v odposlechu. Výhružka od Elisy na Ainessonův účet mi vyrazil dech. Netušila jsem, co provedl tak hrozného, že si to od ní zasloužil, ale z hlavy se mi myšlenka na jakousi náhradní rodinu již zcela vykouřila. Protože takhle se k sobě blízcí nechovali. Stiskla jsem čelisti k sobě. Doufala jsem, že ti dva mají natolik rozumu, aby utekli. Nerada bych totiž zasahovala zrovna proti Elise a Meadow. To by pro mě mělo fatální následky. Ovšem nehodlala jsem přihlížet tomu, jak někdo ubližuje někomu, koho jsem považovala za člena smečky, za jednoho z těch, co mi tehdy, když jsem přišla, dělal uvítací párty. Jeden z původních členů, kterých už tu bylo poskromnu. S jakousi pro mě nepřirozenou bolestí v očích jsem pouze mlčky a ukrytá sledovala situaci naprosto bez pohybu, pouze v hlavě se mi muselo vířit nespočet negativních myšlenek.

Vypadalo to, že Meinera nějaké duhové mraky, jejich kapky, či barevný vítr vůbec nezajímá. Stále stejně nečinně ležel na zemi a jal se projevovat nezájem nejspíše do té chvíli, kdy mě donutí s nudit. Naštěstí jsem byla více jak vynalézavá a dokázala jsem si poradit v případě nudy. Takže pokud se o to snažil, měl to předem vyhrané. Dokonce jsem se od něj nedostala ani žádného vysvětlení. Vždyť se ani neobtěžoval otevřít oči, aby se podíval na to, nad čím jsem se tak divila. A když to následně zmizelo a den se proměnil v noc, mé nadšení zmizelo. Po barevných obláčcích ani stopy, za to tmy tu bylo až až.
„Asi už vyrazím,“ pověděla jsem poklidně a s jemným úsměvem se na bratra podívala. Ten měl očividně stále problémy se svým lenošením. Tedy, problémy ne. Spíše měl značně všechno u zadnice, pokud se tedy nejal depresí. „Dlouho jsem nebyla doma,“ dodala jsem s povzdechem a rozhlédla se kolem. Jakým jít směrem jsem zhruba tušila, stačilo jen vyrazit. Nechtěla jsem od Meinera odcházet, na druhou stranu on ode mě taky posledně odešel bez výčitek. A bez rozloučení. Teď jsem byla na řadě přeci já! Zvedla jsem se na nohy a protáhla si je. Seděla jsem přeci jen déle, než u mě bylo zvykem. Přátelsky jsem šťouchla do bratrova kožichu se slovy: „Tak se hezky vyspi.“ A rozklusala se směrem ke smečce.

//-> Asgaar (přes řeku Midiam)

Vypozorovala jsem, že se Meinere nejspíš chystá spát. Nebo aspoň odpočívat. Narovinu se tu natáhl, celý se prokřupal a očividně nehodlal dělat nic zábavného. Znuděně jsem na něj pohlédla, když tu náhle mi dalo cosi skoro facku přes oči… „Co to…“ zarazila jsem se vprostřed věty a překvapeně zamrkala, s pohledem upřeným k nebi. „…je?“ dořekla jsem tiše zpočátku hlučnou větu a vstala jsem. „To jsou vážně duhové mraky?“ pohlédla jsem na Meinera z části nadšená, z části naprosto udivená nad místními úkazy. Právě byla docela zima, když tu se bráška ptal, jestli vážně teď bude pršet. To už jsem ale zcela fascinována a unešená sledovala padající kapky stejných barev, jako byly mraky. Začala jsem nadšeně vrtět ocasem a poskakovat kolem Meinera, chytajíc barevné kapičky do tlamy. Chutnaly zvláštně! Ale většinou dobře. Sem tam byla nějaká hořká, další kyselá, sladká, někdy to bylo pár příchutí naráz…
Nejspíš jsem blbla ještě dlouho, než mé chuťové buňky začaly z kapiček bláznit a já se celá zadýchaná zase posadila vedle brášky. „Ty jo…“ vydechla jsem s námahou a stále nadšeně sledovala okolí s plamínky v očích. „A teď mi, prosím, vysvětli, co se to děje, protože tohle jsem teda ještě neviděla,“ hlesla jsem unešeně, nevědoma si toho, že když jsem to v životě neviděla já, tak Meinere asi také ne, vzhledem k tomu, že jsme žili krom rozdílu pár minut stejnou dobu. Nevadí, já si přece nedomýšlela plno věcí. Svět byl pak veselejší.

// promiň, vůbec nestíhám, odpověď nejdřív v pátek :/

Zazubila jsem se při jeho odpovědi. Nevím, proč přesně. Jestli mě pobavilo to, jak je neustále mrzutý, či to, jak je neustále nudný a to za všech okolností. Každopádně mi to bylo poměrně jedno. Dokud se se mnou aspoň trochu bavil, či dokud by mi nechtěl rozsápat hrdlo, byla jsem ráda, že je tu, je tu se mnou, mluví se mnou a snaží se (ne)tvářit, že je to můj bráška. Za to jsem mu byla vděčná. Ohlédla jsem se směrem, ze kterého jsem přišla. Hex stále nebyl v dohlednu a já začala uznávat, že se nejspíš chudák zaběhl v té mlze úplně jiným směrem. Jinak by tu už přeci dávno byl. Pokud tedy nevolil dobrovolný úprk, ode mne. Ach ti vlci, pomyslela jsem si a krátce si u toho povzdychla. Vrátila jsem pohled zpět na Meinera.
Konečně přestalo pršet a slunce mi začalo prohřívat promrzlý kožich. To počasí také neví, co chce, komentovala jsem to ve své hlavě. Přesto jsem byla spokojená. Promáčený kožich se již jako promáčený netvářil a začínal schnout, zatímco mi slunce příjemně hřálo do zad. Čas pro dobrou náladu! Při odpovědi Meinera už jsem skutečně přemýšlela, zda se mám zase smát, nebo to jen předejít. Šifra mistra Meinerarda, začala jsem se usmívat. „Takže tu běhá pět našich sourozenců?“ zeptala jsem se, zatímco jsem začala zvesela vrtět ocasem. Další miláčci, se kterými si mohu hrát! Samozřejmě, že má hlavinka už střádala plány. Jen... Jak jim vysvětlit, že vlastně mají ještě tři sourozence navíc? Když my nevěděli o nich... Oni o nás taky ne, že ne?

Zavrtěla jsem nad ním pobaveně hlavou. „To si povíme, až jednou přijde tvůj čas. Schválně, jestli budeš ještě schopen za někým dojít,“ zazubila jsem se. Přišlo mi, že to bere až moc vážně. Můj původní plán jej aspoň trochu rozptýlit se očividně nepovedl, ale nehodlala jsem kvůli tomu hned věšet hlavu. Bylo mi jasné, že se mi to jen tak nepovede. Podívala jsem se k nebi, ze kterého se snášely kapky deště. Ne že bych z toho byla úplně odvařená, právě naopak, měla jsem pocit, že mi to právě trochu zkazilo náladu. Ale jen tak mírně. Bylo to takové akorát počasí na tohle téma. Nepřišlo mi zrovna veselé, ačkoliv jsem přímo dychtila o našem otci něco vědět. Přesto jsem někde uvnitř sebe měla takový pocit, že i když se o něm něco dozvím, stejně mi nezbyde nic jiného, než si jej představovat.
A v tom mě Meinere utvrdil, když začal odpovídat na mé otázky. Na Gallu se totiž otec nepohybuje. A já zase nebyla takový blázen, abych se jej vydala mimo území Gallirei hledat. Otec se jmenoval Mistoke, byl opravdu černý a kromě nás měl pět dalších vlčat a… Zemřel. Chvíli jsem mlčela. Dávala jsem si to všechno dohromady. Takže Mistoke, o kterém před chvílí mluvil, je náš otec. Vedlejším produktem jsme byli, protože měl dalších pět vlčat. Takže našich sourozenců. Meinere byl vzhledově, možná i povahově, kdo ví, po něm a aniž bychom se s ním stihli vidět, zemřel. Všechno mu to pověděl jakýsi Nate. „Aha,“ vypadlo ze mě po chvilce zaraženě a přesunula jsem pohled ze země zpátky na něj. „A ten Nate s ním měl společného co?“ zeptala jsem se a nebyla si jistá, jak se právě mám cítit. Otce jsem neznala, ale teď, když jsem se dozvěděla, že je mrtev, nejspíš mi to bylo líto. Chtěla jsem ho aspoň jednou vidět. Netušila jsem, jak se mám momentálně cítit.

Pokývala jsem chápavě hlavou. „No, myslím, že ne každý má šanci za druhým přijít a říct mu: Ty, hele, tak do půl hodinky umřu, tak ahoj,“ zazubila jsem se. Snažila jsem se nadlehčit situaci, snad jako kdybych se Meinera snažila rozveselit, ačkoliv jsem netušila, zda je to vůbec reálný. Tak jsem se aspoň mohla snažit, aby se tolik nemračil a tvářil se zase aspoň neutrálně. Nebo se klidně může mračit, ale hlavně aby mu bylo vnitřně lépe. Nu, těžko říci, zda se mi to zrovna u něj mohlo podařit a zase až tak usilovat jsem o to nechtěla. Mohlo by to působit strojeně a to už by bylo rovnou na prd. Takže jen tak decentně něco prohodit… Snad to bude stačit.
Během řeči jsem zaslechla, že měl k Životu taky namířeno, takže jsem se aspoň dozvěděla, kam vede jeho další cesta, až se mě zase rozhodne beze slova opustit. Jeho odpověď na mou otázku, kde se vlastně pořád toulá, totiž nezněla zrovna extra super. Zajímalo by mě, zda je aspoň jedno jediné místo, kde se ocitne častěji. Třeba jak já s Naxtherem v tom lesíku. Jako tuláci jsme tam rádi přebývali a vraceli jsme se tam, rozhodla jsem se ho tedy zeptat, ale až po tom, co zjistím něco o tom, co mi vyprávěl Život. A nejspíš měl pravdu, protože Meinere přiznal, že třeba Život myslel jeho a nakonec i to, že o něm ví i více, než já. „Také si to myslím,“ mrkla jsem na něj zvesela a zamávala dychtivě ocasem, zatímco jsem s očekáváním na bratra koukala. „Takže co víš a jak to víš? Matka o něm příliš nemluvila, tedy skoro vůbec, pokud vím. Jak se jmenoval? Je tady? Jak vypadal? Vypadal jako ty, než sis nechal udělat trvalou? Tak povídej!“ vybízela jsem jej netrpělivě.

Pověděl mi, že mi to líto být nemusí. Prý jsem ho ani neznala. Ani mě to nijak nepřekvapovalo. „To asi ne, ale trápí to tebe,“ prohodila jsem, ač jsem si tím nebyla úplně tak jistá, protože na něm nebylo moc poznat, co zrovna cítí, nebo nad čím přemýšlí. Bylo zajímavé, jak se ode mě a Delivena lišil. Jak zbarvením, tak povahou. Byl táta také takový? Nebo tu chladnost má po matce? přemýšlela jsem a sjela pohledem na jeho tlapky. Byl stále tulák. Musel v nich mít našlapáno mnoho tras a nejspíš znal plno zákoutí Gallirei. Nemohla jsem se zbavit krátkého pocitu závisti, že má takovou volnost, ačkoliv kdybych to tak také chtěla, dávno bych jej následovala. Jenže jsem zrovna nebyla typ vlka, který by vydržel sám jakožto tulák. V teple smečky jsem přeci jen byla více zajištěná. „Před nedávnem jsem navštívila Života,“ začala jsem nejistě a vrátila se pohledem do jeho očí. „Povídal, že se tu prý pohybuje někdo, kdo ví něco o našem otci,“ zněla jsem trochu dramaticky a čekala, zda Meinere sám něco přizná. Přeci neměl na mysli, že by o něm něco věděl Deliven… Vždyť se ani nepohybuje po Gallirei. Pokud se už nikdy neukáže, tak se už ani nedozvím nic o otci.
Krátce jsem se zamyslela, stále s pohledem na brášku a ani jsem si neuvědomila, že by mu mohlo vadit, že na něj tak koukám. Proto když se ozval, tak jsem s přihlouplým úsměvem potřásla hlavou a mávla ocasem. „Nic,“ vyhrkla jsem okamžitě, abych nemusela přiznávat, že bych se s ním ráda potulila. Ačkoliv mi při představě jeho reakce lehce zacukal koutek a v mých očích se pravděpodobně honily jiskřičky šibalství, snažila jsem se nedat moc najevo, co se mi honí hlavou. „Kde se vlastně pořád touláš? A kam tvá cesta vede dál?“ zeptala jsem se, abych odvedla téma a vlastně i ze zájmu, co Meinere vlastně dělá.

Opravdu, tohle je nejméně výřečný vlk, kterého znám. A je to zrovna můj bratr, pomyslela jsem si při pohledu na Meinera, který koukal někam za mě a tvářil se zamyšleně. Snad jako by přemýšlel, co mi odpovědět. Proč? Snaží se něco zabednit? napadlo mě a přivřela jsem zelenkavá očka v podezřívavém pohledu, kterým jsem si jej přeměřovala. Byl by schopný mi vůbec lhát? Myslím, že si spíše bojí přiznat, že pro něj někdo byl důležitý, uznala jsem po krátké debatě sama se sebou a pohlédla bratrovi zkoumavě do očí. Nakonec z něj přeci jen něco vzešlo. Prý pro něj byl jako jeho rodina. Dlouze jsem vzdychla na důkaz mého soucitu a kecla jsem si na zadek. „Mrzí mě to,“ hlesla jsem, stále nevědoma tím, že vlastně celou dobu mluví o našem otci, o kterém jsem toho toužila tolik zjistit. A nejspíš mi to prozatím nebylo souzeno ani dnes, ačkoliv jsem se hodlala vrátit k tématu, ke kterému jsem málem zamířila předtím. Jen mi nepřišla vhodná příležitost o tom mluvit, když jsem právě zjistila, že Meinerovi umřel někdo tak blízký.
Následně ve mně taky zanechal bolavou stopu, když mi pověděl, že Delivena neviděl déle jak rok. Sice se mě možná následně pokusil uklidnit tím, že jen pochopil, že je smečka na nic a odešel, ale nijak jsem tomu nevěřila. „Řekla bych, že spíše pochopil, že Gallirea není pro něj vhodným místem,“ povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Se smečkou bych to pochopila. Nejsem tam o nic spokojenější, když se tam všichni k sobě chovají jako k cizímu, pomyslela jsem si a koukla na brášku. Ještě jsem tak úplně nepřekousla změnu jeho zbarvení, ačkoliv jsem se nemohla zbavit pocitu, že mu ohromně sluší. Kdyby nebyl takový bručoun, ráda bych se s ním i potulila. Ale věděla jsem, že by mě od sebe hnal sviňským krokem, takže jsem si o jeho lákavě vypadajícího kožíšku zatím musela držet odstup. Zatím.

Moc nejednal a příliš se nebavil. Jen cosi zamručel a nějaké velké vítání nezahajoval. Nu, celý Meinere. Nakonec z něj cosi vypadlo. Zněl pesimisticky, téměř jako většinou. Naklonila jsem hlavu nechápavě na stranu a hleděla na něj, jako kdyby spadl z višně. „Cože? O čem to mluvíš? Já se mám fajn, ať jsem, co jsem, třeba i ten nejpodprůměrnější produkt přírody. Tak co řešíš?“ ptala jsem se jej nechápavě, než cosi pověděl o nějakém Mistokem. „To mi je líto… Byl ti blízký?“ zeptala jsem se ho soucitně a jemně do něj šťouchla čumákem. Absolutně jsem nevěděla, o koho se jedná a ačkoliv jsem byla vůči Meineremu přejícná, netušila jsem, že má nějaké kamarády. On se ovšem netvářil, že by jej to příliš vzalo.
Koukala jsem na něj s úsměvem a přátelsky jsem vrtěla ocasem. Nepříliš rychle pouze rytmicky, dávajíc najevo svou psychickou pohodu a spokojenost, že jsem se opět shledala s členem rodiny. A tak mě napadlo… Když jsem si vzpomněla, co povídal Život… Že bych se jej mohla zeptat. „Bráško, nepotkal jsi v poslední době Delčího?“ zeptala jsem se opatrně, vzhledem k tomu, že jsem měla z jeho odpovědi trochu strach. „Zmizel ze smečky a i když se teď už pár týdnů toulám, nikde jsem jej nepotkala,“ povzdechla jsem si, přičemž se můj ocas přestal pohupovat ze strany na stranu. Teď jsem naopak dávala najevo svou starost a smutek, že opět zmizel. Ani jsem si nevšimla, že tahle ošklivá noc končí a začíná nový den.

//Mám to rozepsaný, jashinužel můj mozek vypnul a jsem marná, takže zítra... Těším se na číslo tvého příštího postu a mohu tiše závidět. Já svůj skutečný počet postů ani neznám. :(

Rozhlížela jsem se z jedné strany na druhou. Zelenkavá očka vypleštěná z důlků a ocas společně s ušima stáhnutý. Mrtvolné ticho se mi tuhle noc zdálo ještě horší, než bylo ticho obvykle. Měla jsem pocit, že mi divoce bušící srdce proskočí hrudníkem. Opět jsem, sama pro sebe, jemně zakňučela a znovu se rozhlédla ze strany na stranu. A náhle jsem zpozorněla, vypjala hruď, abych byla výš, jak by mi to snad pomohla něco lépe vidět, uši mi vylétly vpřed a stříhala jsem s nimi tak dlouho, dokud vytí neustálo. Dlouze jsem se zazubila. Meinííí! jásala má mysl nadšeně. Okamžitě jsem vyskočila na nohy, znovu se plaše rozhlédla kolem sebe a se staženým ocasem jsem se rozeběhla přímo do míst, odkud vytí pocházelo.
Čím dále jsem pokračovala, tím více jsem se bála. Cítila jsem, jak mi vlhne v mlze a při stálém mrholení můj slabý kožíšek a já se nemohla zbavit pocitu, že tohle je to nejhorší počasí, co může být. Ještě k tomu v noci. Po chvíli jsem dokonce nadskočila. „Hepčííí!“ myslím, že i tohle bylo nejspíš hlasitější, jako mé předchozí utrápené vytí. Podívala jsem se na své tlapky, sledovala, jak černá míjí bílou a střídají se a když jsem hlavu zvedla, srdce mi teď málem puklo úlekem. Na poslední chvíli jsem to ubrzdila před vlkem, který se tvářil jako můj bratr, jenže to mi v první chvíli nedošlo, vzhledem k tomu, že jsem zabrzdila tím způsobem, že jsem si kecla na zadek, neohrabaně se vyškrábala zpět na nohy a zběsilým úprkem se schovala za nejbližší možný kámen.
Panika ve mně přímo rostla, když jsem se nenápadně snažila vykouknout na strašáka v mlze. A pak přišla úleva. „Ufff, bráško, to jsi ty,“ vylezla jsem zpoza stromu s křečovitým úsměvem. „Heheh, myslela jsem, že budeš dál,“ vymluvila jsem se, přiklusala k němu a olízla mu celou tvář. „Ahoj, jak ses měl a kde ses toulal?“ zeptala jsem se ho se zájmem a s jiskřičkami v očích jsem na něj koukala. Už jsem se nebála. Byla jsem tu přeci s ním. „Sssss,“ posmrkla jsem soplík zpátky do čenichu a nevinně se usmála, přičemž jsem andělsky zamrkala.

//<- Ohnivé jezero

Klusala jsem energeticky plání, možná trochu rychlejším tempem, než jsem původně zamýšlela a nijak moc se neohlížela, zda mi Hex stíhá. Možná právě to zavinilo, že ve chvíli, kdy jsem se za sebe ohlédla, byl vlček v nedohlednu. Zastavila jsem se, posmutněle zakňučela a olízla si čumák. Neklidně jsem přešlápla a svého kamaráda s monoklem okolo oka vyhlížela. Nikde jsem ho nezahlédla. Nejspíš to bylo kvůli mlze, co náhle v okolí padla. Byla noc a já tu byla sama. Náhlý pocit úzkosti mě zasáhl přímo do žaludku, který se mi strachem stáhl. Co když mě nemůže najít? Co když já nenajdu jeho?! znovu jsem zakňučela a kecla si na zadek.
Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe, protože má mysl si začínala domýšlet kupu bubáků okolo mě. Ani domů netrefím, to je teda situace, zoufala jsem si a tikla pohledem doleva. Následně doprava a pak k obloze. Dlouze jsem vzdychla při myšlence, že ani hvězdy mi dnes nenapoví. Se vší osamělostí, strachem a obav jsem se zhluboka nadechla, abych mohla zavýt. Jemný, nepříliš hlasitý hlásek se rozlehl po blízkém okolí ve snaze dát někomu, komukoliv vědět, že jsem tu, mám strach a potřebuji nutně něčí společnost. Doufala jsem i, že Hex nebude příliš daleko a třeba by mě zaslechl. Ale opravdu, teď jsem byla ochotná ocenit kohokoliv.