Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Následovala jsem brášku, i když se značným zpožděním. Netušila jsem, co se to děje. Připadala jsem si tak trochu… Přepadená? „Tak pofkej pleci,“ zahuhlala jsem na Meinera a přidala na kroku. Ten roj si to mířil přímo k území naší smečky! Sklopila jsem znepokojeně uši ke krku a přinutila se ještě více zrychlit. Proto jsem následně s hrůzou začala brzdit, když kolem mě prolítl obrovský kámen. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Meinere byl přede mnou a bylo tu ještě pár vlků. Mají všichni stejný problém? Také byli okradeni o zuby a zavlečeni sem? Ale co ten… zelenkavý zrak mi padl na podivné zvíře před námi. …kámen? dokončila má mysl otázku a já jsem zamrkala.
Podivné cosi na hlavě, hůl ověšená vším možným a všude kolem lítající kamení. Nejistě jsem couvla a stáhla ocas mezi nohy. Co mám dělat, co mám dělat, co mám dělat? zděšeně jsem se rozhlížela a děs v očích se ještě prohloubil, když jsem zahlédla, že u jedné z vlčic se drží dvě vlčata. Tohle je opravdu pekérka! uznala jsem, když jsem hleděla na nedaleké hranice naší smečky. A všude okolo lítaly kameny. Vždyť nám rozbíjí domov! uvědomila jsem si náhle a přes zbytek zubů jsem zavrčela. Došla jsem k Meinerovi a zůstala stát podél jeho boku. „Čo budeme děuat, blácho? Utlučeme ho?“ zeptala jsem se zmateně. Přeci se ho musíme zbavit! Ale já teda rozhodně neměla odvahu se k tomu podivnému stvoření přibližovat.

Příliš se netvářil, že by se se mnou chtěl bavit. Samozřejmě jsem to moc neřešila, byla jsem na tyhle mlčenlivé typy již obrněná a to nejen díky Naxtherovi, který měl k tomu všemu nejspíš i spavou nemoc a syndrom náhlého vytracení se. Stejně mi připadne, že ti vlci jsou takoví línější, jak vlčice… Ještě jsem nenarazila na pořádně aktivního vlka… Nebo aspoň myslím. Chlapi jsou ubručení, nudní, líní, nemluvní a je s nimi nuda. Asi si seženu vlčici. Měla bych se s nějakou dát do kupy aspoň ve smečce. Jo, to zní jako plán, z mého uvažování nad změnou orientace mě vytrhl pohyb. Meinerův pohyb! Rychle jsem zvedla hlavu z tlapek a hleděla jsem na něj takřka s nevírou.
„Výborně, parádní výkon,“ zazubila jsem se na něj a zastříhala starostlivě oušky, když mi pověděl, že měl před nedávnem špatný den a prožil nějaké ošklivé věci. „Cože? A jsi v pohodě?“ okamžitě jsem se zvedla a celého si ho v rychlosti obešla, abych ho mohla zkontrolovat a vyhodnotit jeho stav dřív, než mi vůbec stačí odpovědět. Co když si na něj někdo dovoloval? To bych mu vyprášila kožich, tss, přemýšlela jsem a krátce se nad svou myšlenkou zamračila. Můj brácha, pomyslela jsem si majetnicky a zubisky se ošila po čemsi, co k nám přilétlo. „Eeeeh?“ vydralo se ze mě, když mi najednou nějaká malá potvůrka začala tahat zuby z tlamy. Začala jsem divoce poskakovat, mlít sebou, ošívat se, ale všechno bylo zbytečné. Přišla jsem o zuby a ještě k tomu uštědřila kousanec do čumáku. „Aúúúú!“ kníkla jsem a začala si ho zoufale třít.
Pak jsem si uvědomila, že brácha běží pryč. „Meiní, pofkej na mě!“ vyjekla jsem a rozeběhla se za ním.

//-> Šakalí pahorkatina

// Ale no taaak, já už v tom jeden char zapletený mám! :D

Zavrtěla jsem nad ním hlavou. Byla to jeho volba. Já hladová nebyla, takže bylo jasné, co se s masem stane, buď ho sežere něco, nebo někdo jiný, nebo tu prostě shnije. Každopádně jsem ho přeci jen nechala na místě, kde jsem ho odložila, pro případ, kdyby si to náhodou rozmyslel. Třeba si hrál přede mnou jen na drsňáka. Nabídla jsem mu místo toho tedy lov, ale i ten odmítl. Naštěstí odvrátil zrak, takže nemohl zahlédnout, jak dotčeně jsem se zatvářila. Nemohla jsem zapírat, že taková slova píchnou u srdce, ale vyčítat jsem mu nic nemohla. Věděla jsem, že mluví pravdu, možná proto to tolik bolelo. Zavrtěla jsem hlavou, abych se zbavila dotěrných myšlenek.
Vypadalo to, že každé mé slovo bere naprosto vážně a je z toho otrávený. Zazubila jsem se. „V klidu, i kdyby sis válel zadek centimetr od našich hranic, může nám to být šumák,“ pověděla jsem mu pobaveně. „Ale řekla jsem si, že když už jsi takový kousek, tak že na tebe mrknu,“ objasnila jsem mu a ulehla naproti němu. Položila jsem si hlavu na přední packy a s našpicovanýma ušima jsem jej sledovala. Koukalo se na něj takhle lépe, než když jsem seděla. „Jdi pryč třeba až za měsíc, to mi je jedno. Každopádně si zkus dát závody s tím kusem masa, kdo z vás tu uhnije dříve,“ zasmála jsem se. „Přestaň brblat a pojď něco dělat,“ vyzvala jsem ho a tak tak se držela, abych do něj nezačala různě strkat, poskakovat kolem něj a různými způsoby se snažit o to, aby se nějak pohnul. Ale nějakou dobu mě znal, takže si mohl být jistý, že i tohle ode mě může přijít.

Nepřekvapil mě ani tím, že jsem ho zastihla zrovna, když se probudil a upřímně mě ani nepřekvapil tím, že mě ani nepozdravil. Zvykla jsem si. Místo toho mi, nejspíš rozmrzele, kdo ví, jak to od něj má vlk brát, řekl, že tohle maso nežere. Pozvedla jsem jedno obočí. „Mufloní?“ zeptala jsem se, spíš proto, abych mu naznačila, z jakého zvířete to maso je, než proto, že bych se ujišťovala, jestli to myslí vážně. „Inu, tak si naprď,“ pověděla jsem s mírným úsměvem a sledovala jsem ho a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem mu při narození ukradla veškerou energii. Vypadalo to tak, protože pokaždé, co jsme se viděli, neprojevoval téměř žádný zájem o pohyb navíc. A co když… „No, můžeme jít něco ulovit spolu, hm?“ nabídla jsem mu a zavrtěla u toho nadšeně ocasem. Tlama opět rychlejší jak myšlenka, pomyslela jsem si na svůj účet a rozhlédla se okolo.
Poté se nevrle optal, jestli tolik smrdí, což mě donutilo se zasmát. „Ne, to ne, jen si tu válíš ten svůj přepůlený zadek kousek od našich hranic,“ odpověděla jsem mu pobaveně a čekala jsem, kdy se konečně aspoň trochu pohne. A teď jsem myslela jiný pohyb, než otevření, či zavření očí. „A podle všeho už tu ležíš nějakou dobu, takže…“ nechala jsem větu nedokončenou, aby si sám domyslel, k čemu takový stav dospěje. Upřímně jsem se divila, že už nejel spíše zatuchlinou. Třeba že mu nezačala od země plesnivět srst. Přeci jen je vlhko a tak… Zatřásla jsem hlavou, abych přestala myslet nad takovýma prkotinama a čekala, co vyleze z něj.

//<- Asgaar

Poměrně jsem pospíchala, snad jako kdybych měla strach, že mi Meinere uteče. Jen po dlouhé době najezený pupek mě táhl k zemi. Připadalo mi, že nejsem vůbec zvyklá na to, že vůbec jím a ještě k tomu v takové míře. Všechno to potvrzovaly lezoucí žebra skrz jemnou srst, která se absolutně vůbec netvářila na to, že se blíží zima. Jednoduše řečeno, kdybych nebyla ve smečce, zemřu hladem a umrznu. A zvlášť kdyžbych nebyla pod ochrannou tlapou Naxthera, ačkoliv ten byl poslední dobou tak moc mimo, že jsem si již zvykla bez něj tak nějak fungovat. Jsem nezávislá vlčice, samozřejmě, že se o sebe postarám sama, pomyslela jsem si sebevědomě a pokračovala dále, až jsem za zády nechala hranice smečky a pevně svírajíc kus masa v čelistech jsem stále zvyšovala rychlost. Ach ta nezkrotná energie…
Ovšem, sílicí pach mého bratra zesiloval, až mě zase donutil spomalovat, protože jsem uznala, že se nejspíš už přibližuji a vzhledem k tomu, že jsem nikde necítila další pach, tak jsem přemýšlela, zda se sem třeba nešel vyspat. Pochybovala jsem, že zrovna on by spal v něčí společnosti zrovna rád. Za chvíli jsem jeho barevný kožich, na který jsem si stále tak nějak nezvykla, zahlédla. Vydala jsem se prodlouženým krokem k němu. „Afoj,“ zamumlala jsem přes maso, které jsem k němu položila. „Menší pozornost,“ mrkla jsem na něj s úsměvem a usadila jsem se. Ocas jsem stočila kolem pacek a zvídavě jej sledovala. „Cítila jsem tě, tak jsem se rozhodla, že tě zase budu chvíli otravovat mou společností,“ zazubila jsem se následně.

Připadalo mi, že to těm dvěma trvá celou věčnost. Nacpala jsem si tedy pohublý pupek masem a chvíli jsem polehávala, abych tu dobrotu strávila. Dlouze jsem vydechla a tiše sledovala dění kolem sebe. Ti dva cosi probírali, Elisa s Meadow se kamsi poděly a Ashe s Lightem neustále cosi prováděli. Byli nezastavitelní, nebo mi to tak aspoň připadalo. Zavrtěla jsem nad nimi hlavou. Patřila jsem taky k hodně aktivním vlkům, ale nejspíš mě už přešla taková ta úplná nezastavitelná šílenost. Připadala jsem sama sobě hodně klidnější. Posadila jsem se, zvedla čumák ke korunám stromů a zavětřila jsem. Zkoumala jsem, kdo všechno se nachází ve smečce a také nedaleko smečky.
„Eh?“ vzešlo ze mě následně. Meinere? Jeho pach jsem cítila hodně slabě, takže nemohl být ani přímo na hranicích, ale nejspíš byl nedaleko smečky. A nebo jsem měla halucinace. Rozklusala jsem se k muflonici, odtrhla kus masa, pevně ho sevřela v čelistech a rozklusala se směrem, odkud jsem pach cítila. Pokud byl kousek, chtěla jsem ho vidět. Věděla jsem, že když odešla alfa s betou a zůstal tu jen Arcanus, tak bych měla být tady, na druhou stranu jsem tušila, že pokud Meinere do té doby, než za ním dorazím, neodejde, budu dost na blízku a stačí pouhé zavytí, abych byla zpět.

//- > Křišťálový lesík

Olomoucký kraj, okres Šumperk.
O srazu přemýšlím a nejspíš i dojedu, ale potvrdim, až to bude aktuálnější. :) Noxi, nenašla bys někde tuhle placičku? Já ji minulý rok vytratila v létě u koní a pořád se mi po ni stýská. :( Měla jsem ji, blbec, připevněnou na batohu.
Spešl úža, gratuluji! :)

Pověděl mi, že jsem mu také chyběla. Zahřálo mě to příjemně na srdci a letmo jsem se na něj usmála. Měla jsem pocit, že by se bez něj už můj život neobešel, což mě přivádělo na myšlenku, že jsme spolu už opravdu poměrně dlouho. Vlastně polovinu mého života, jelikož jsem žila šestým rokem. Překvapeně jsem při tomto zjištění zamrkala. Pověděl mi akorát, že odpočíval, lovil a byl s Arcanusem, ani jedna z aktivit mě vůbec nepřekvapovala. Spíše jsem byla ráda, že neřekl, že někde lovil další vlčice. Optal se i na mé aktivity. „Dělala jsem toho mnoho. Toulala jsem se mimo smečku, občas se stavila i sem, poznala pár nových vlků… Každopádně se moc nepamatuji,“ zazubila jsem se a zavrtěla ocasem.
„Traxi,“ oslovila jsem ho pak něžně. „Uvědomuješ si, jak dlouho spolu už jsme?“ hleděla jsem na něj jiskrnýma očima s nadějí, že si je toho aspoň trochu vědom. Nevěděla jsem, jak moc to bere vážně on a jestli si to vůbec bere k srdci, každopádně já z toho měla radost a pocit, že patřím někomu do srdce již tak dlouho. Nemohla jsem zapřít, že jsem pociťovala vděčnost, že se mnou stále držel.
Následně mi popřál dobrou chuť, čímž mi naznačil, abych se šla najíst. Sjela jsem ho starostlivým pohledem. Zaprvé byl zraněný, zadruhé nešel ani jíst. Měla jsem obavy, že se mu stalo něco vážného, když neměl chuť ani k jídlu. „Měl by sis dát taky,“ řekla jsem pak umíněně, stáhla uši dozadu a sledovala ho jakýmsi pokusem o přísný výraz, jenže to všechno kazila ta korálková a vlídně vyhlížející očka. Postřehla jsem přicházet Arcanuse, takže jsem uši zase našpicovala a věnovala mu úsměv. Ten vyzval Naxe na slovíčko, takže jsem se sebrala k jídlu a s chutí jsem se do něj pustila. Opravdu jsem měla šílený hlad.

Vypadalo to, že mě zase hodlá odbýt jako vždy. Nahodila jsem uražený obličejík a pohlédla mu do očí, zatímco jsem se hrdě narovnala a vypjala hruď. „Co tím chceš říct? Také mám tuhý kořínek,“ pověděla jsem mu sebevědomě , zatímco jsem se nechala obměkčovat jeho vískáním se mi v srsti. Až teď jsem si uvědomila, jak neskutečně moc mi chyběl. Jak moc mi chyběla jeho blízkost a co jsem bez něj vlastně byla… Absolutně nic. Můj výraz znatelně poklesnul a vyhledala jsem pohledem jeho zlaté oči. To všechno, co následovně řekl, mi akorát potvrdilo to, co mi došlo před malou chvílí. Jasně, jsem kost a kůže… Nikdy jsem nebyla zrovna vypasená, ale s ním jsme aspoň pravidelně lovili, uvažovala jsem. Prostě jsem bez něj úplně nahraná, zakončila jsem své úvahy a olízla jeho líc.
„Chyběl jsi mi,“ kníkla jsem tiše a namáčkla se na jeho hrudník. Snažila jsem se ho samozřejmě nepochroumat ještě více, ačkoliv jsem si nebyla jistá, co přesně ho, chudáčka mého, bolí. Samozřejmě jsem to z něj hodlala vytáhnout, ale spíše při vhodnější příležitosti. Teď se mi nechtěla narušovat atmosféra. „Co jsi celou tu dobu dělal?“ zeptala jsem se krapet znepokojeně, protože to přeci jen nebyla chvíle, nýbrž poměrně dost dlouhá doba, tedy aspoň pro mě.

Koutkem oka jsem se zahlédla, že Light schytal ránu do hlavy. Naštěstí se rychle oklepal a byl schopný fungovat dál. Takže mu, doufejme, nic nebylo. Do muflonky se ještě zakousl a čekal. Sledovala jsem, že se zvíře vzdává a myslela jsem si, že to byl její konec, ale byla schopná ještě bojovat. Kopla po nás, a zatímco Light byl ve střehu, já jsem si již myslela, že je po všem a kopnutí jsem schytala do nohy. Kníkla jsem a po třech uskočila dál od muflonky. Light neváhal a dorazil ji. Než muflonka svůj těžký boj vzdala, rozhýbávala jsem zatím tlapku a stoupla jsem na ni. Bolela, ale zlomená asi nebyla, když jsem na ni mohla došlápnout. Když jsem zahlédla, že je dílo dokonáno, zavrtěla jsem taktéž ocasem a zazubila jsem se. Light se zdál být také zkušeným lovcem. Možná se měl oproti mému partnerovi co učit, ale byl šikovný. „Jsem. Byl jsi šikovný,“ pochválila jsem ho s úsměvem a na jeho zhodnocení jsem spokojeně přikývla.
Pak jsem se podívala po hlavním lovci. Na první pohled jsem ho nezahlédla, tak jsem se lekla. Ale pak jsem ho zahlédla. „Omluv mě, prosím,“ pověděla jsem svému společníkovi a rozklusala jsem se za Naxtherem. Sakra já chtěla trucovat déle, pomyslela jsem si napruženě cestou. Můžeš mu to pak předhazovat, kdyby náhodou zase něco, poradila jsem sama sobě, ale teď byla starost silnější jak má dotčenost. Přihnala jsem se k němu, sic kulhajíc, ale stále rychle. „Jsi v pořádku? Kam tě nabral? Bolí tě to moc? Nebolí tě hlava? Ukaž, kde tě to bolí, bude to dobrý, viď že jo?“ vysypala jsem na něj závratnou rychlostí a celého jsem si ho obešla.

Začalo se nám dařit a samice začala odstupovat dále od stáda. Významně jsem pohlédla na Lighta a s úsměvem jsem štěkla, abych jej podpořila do akce. Byla jsem plna energie a lov mě nadchnul, takže jsem do toho vkládala všechno, co bylo v mých silách. Celá napumpovaná jsem nadále dorážela na vlčici a rychlým pohledem jsem zkontrolovala všechny ostatní. Periferně jsem zahlédla, že Naxther schytal ránu a nejspíš ne jenom jednu. Když už jsem chtěla začít panikařit, sama jsem schytala kopanec od mufloní samice, která mě probrala a dala mi na vědomí, že lov pokračuje dál a já se musím snažit dál. Překonat nutkání, abych běžela pomoci svému partnerovi, bylo obtížnější pro mou osobu než celý lov dohromady, ale když jsem pohlédla na snažícího se Lighta, který by jistě sám na samici nestačil, věděla jsem, že ho v tom nemohu nechat. Zvlášť po tom, co jsem zaslechla Traxův hlas ve své hlavě, který mě ujišťoval, že to nic není.
Přestala jsem ovšem lov brát jako srandu a ve chvíli, kdy Light skočil samici po krku, jsem se té přerostlé potvoře zakousla do zadní nohy pořádně a nehodlala jsem ji pustit jenom tak. Pořádně jsem se zapřela nohama, ale co si budeme nalhávat, drobné nic oproti tomuhle zvířeti nemělo šanci, takže mě za sebou chvíli vláčelo, ale nakonec jsem dosáhla svého. Samice ztratila rovnováhu a převrátila se na bok. Byla jistě už dost unavená z našeho dorážení a pravděpodobně uštědřila řádnou ránu od Lighta. Ve chvíli, kdy spadla, jsem její nohu pustila a mé zuby nahradil kořen, který se kolem její nohy obmotal, abych mohla dokončit Lightovo dílo a muflonku zardousit.

Povšimla jsem si, že Naxther ještě krátce varoval Lighta. Sice jsem neslyšela celé znění, ale dokázala jsem si to poskládat dohromady. Ulevilo se mi, že můj partner má stále zájem a dává na mě pozor. Když jsem nad tím tak přemýšlela, bez něj bych byla nic. Nejspíš bych ani nebyla tady, mezi vlky, které jsem měla ráda. Přesto jsem se tvářila, že se mě tahle situace vůbec netýká a že nemám tušení, co si mezi sebou vlci pověděli.
Poté se již vyrazilo na lov. Následovala jsem Lighta a byla jsem ráda za jeho pěkný kožíšek, který se nedal přehlédnout. Přeci jen jsem byla nemehlo a u mě bylo možné naprosto všechno. Měla jsem výhodu drobného těla, přesto jsem se skrčila, abych byla co nejméně vidět, a tiše jsem se vydala směrem ke stádu. Trošku nejistě jsem vyhlížela, kde se nachází Naxther. Přeci jen si na svá bedra vzal opět nejtěžší a nejnebezpečnější úkon. Light mě požádal, abych dávala pozor, na což jsem s vděčným úsměvem pokynula hlavou a nastražila uši zpět směrem ke stádu. Zaslechla jsem zavrčení a pak svého partnera mezi stádem. Odrazila jsem se ze zadních nohou a vyběhla jsem z našeho úkrytu v těsném závěsu za Lightem. Snažila jsem se co nejvíce pospíchat, abychom tam nenechávali hlavního lovce moc dlouho samotného, což se povedlo a za chvíli jsme již byli s mým momentálním parťákem u vůdčí samice. Neváhala jsem ji párkrát kousnout do zadních nohou, ale dávala jsem si pozor, abych neschytala žádný kopanec. Proto jsem vždy se zavrčením kousla a okamžitě od velkého zvířete uskakovala. Bylo mi momentálně výhodou, že jsem byla rychlá a obratná. A taky nepříliš odvážná.

// Koku, já mám takový pocit, že nám neustále děláš jakejsi zmatek v pořadí :D

Naxtherova narážka ohledně toho, že jsem přibrala, mě nijak nerozhodila z rovnováhy, už jen proto, že jsem věděla, že vypadám stejně bídně, jako vždycky. A taky jsem na ni kromě jednoho významného pohledu, který povídal něco typu: „To víš, že jo,“ nijak nereagovala. Pouze jsem se odsunula dál a poslouchala, jakou strategii navrhne tentokrát při dnešním lovu. Bylo pro mě výhodou, že jsem na jeho strategie byla zvyklá, už jen protože mě sám učil lovit, ale dnes jsem měla pocit, že toho na naše bedra naložil poměrně dost. U alfa páru jsem neměla obavy, že by měli problémy, ač se jednalo o lov vůdčího samce, ovšem já, drobné nic ve spojení s vlkem, kterého jsem momentálně teprve poznala, to už se mi nezdálo jako skvělá partie na dobrý výkon. Mohla jsem se jen modlit, že Light, jak se mi vlček představil, bude o dost schopnější, než já samotná.
„I mě těší,“ zazubila jsem se přátelsky na mého momentálního parťáka a podívala se na Elisu, která se ptala, jestli jdeme. Vypadalo to, že jsme všichni připraveni a už jen zbývá vyčkat na Naxtherův pokyn. Pohlédla jsem jeho směrem a dlouze vydechla. Dávej na sebe pozor, pomyslela jsem si při pohledu do jeho očí. Přeci jen, do lovu dal vždycky kus sebe a nejednou si koledoval, či dokonce uštědřil úraz. Pak jsem začala neklidně přešlapovat, těšíc se, až ze sebe vydám trochu naspořené energie z odpočinku.