Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přes zaslzené oči se dívala na mladíka, který vypadal, že její alergický stav zcela upřímně prožívá s ní. Změnilo se možná tak to, že stárnu a začínám být asi na vše náchylnější, pomyslela si trochu sebetryznitelsky. Ona ten věk na sobě nějak extra nepociťovala. Byla celý život čipera. Ale když si někde v klidu spočítala, kolik vlastně prožila zim, nebylo to úplně optimistické číslo. Jednoho to dokázalo vcelku vydeptat, o tom žádná. Navíc když si uvědomila, že stále nemá svou vytouženou rodinu a upřímně k ní neměla ani nijak extra nakročeno, protože to s Castorem roky vypadá všelijak. "Ano, je možné, že mají letos nějakou extra sílu," odpověděla nakonec po krátké úvaze nad svým nezastavitelný stárnutím a jemně se usmála.
Nemohla si nevšimnout, že má Alfredo nezvyklý přízvuk. Ale úplně jiný, než měl třeba Alexei, kterému ještě ke všemu bylo rozumět každé druhé slovo a komunikace s ním byla o mnoho těžší. Z jejího momentálního společníka nebyla aspoň tolik v rozpacích, protože mu bylo rozumět. "Máte ve Vrbovem lesíku všichni takový přízvuk?" zeptala se okamžitě zvídavě, než se zase její drobný hrudník začal zvedat v prudkém nádechu. "Pšííík," kýchla si zase a téměř zoufale popotáhla. Okamžitě začala souhlasně kývat hlavou na jeho návrh tohle území opustit. "Budu ti opravdu vděčná, když mě doprovodíš," zahuhlala přes plný nos. Viděla natolik rozmazaně, že by snad ani nevěděla, kterým směrem jde. "Kých!" potvrdila jeho slova o jejím zalíbením do přírody a pomalu se postavila, aby se mohli přesunout.

Drobná béžovka zamrkala, aby se zbavila slz, které se řinuly z jejích podrážděných očí. Poté své zelené zraky upnula na mladíka před ní, který jí nabízel pomoc v podobě doprovodu. Tak galantní! napadlo jí v hlavě okamžitě, když se její přátelský pohled změnil na obdivný. "Uhmm," pokusila se zamumlat přes plný čumák. "popravdě jsem zrovna vyšla na světlo světa, ale jistě bych ráda někam od těch krokusů," podívala se na něj prosebně a pohodila hlavou s nasměrovaným čumákem směrem k nenápadným žlutým kvítkům.
Popotáhla znovu sopel a začínala se kvůli tomu cítit docela nepatřičně. "Myslím, že jsem na ně dostala alergii. Vůbec to nechápu. Celý život ovoňávam od jara do podzimu kvítečky a teď, na stará kolena, dostanu alergii?" postěžoval si krapet smutně a potom zaujatě našpicovala uši, když se představil. "Z Vrbového lesíka? Z místního Vrbového lesíka?" zeptala se zaujatě a nadšeně zamávala ocasem. Moc místních vlků zde nepotkávala. Připadalo jí, jako kdyby tady rodila vlčata jen Elisa, budiž ti země lehká a kdysi dávno Haruhi. O vícero vlčatech nevěděla. Ona taky chuděra nikdy pořádně z Asgaaru nevycházela.
"Jsem popravdě odpočatá až až. Akorát, že mě najednou popadl záchvat kýchání a teď se bojím, že mě to jenom tak nepřejde," huhlala přes svůj plný nos. "Je to opravdu k nesneseni, protože opravdu miluji květiny a přírodu celkově," objasňovala mu své trápení a zamrkala na něj. Možná aby ho lépe viděla, jelikož se jí mlžil přes zaslzené oči.

Musela se posadit na svou drobnou sedinku a několikrát zamrkat. Z očí jí div neřinuly slzy, jak je měla podrážděné. "Fňrrr," popotáhla pořádně sopliska, div jí nevytekla i ušima. Panejooo, no co toto jeee? politovala se ve své hlavě zoufale a skoro až dotčeně se ohlédla za květinou, která jí tento stav způsobila. Tohle není fér. Tohle se mi přeci nesmí dít, když ovoňávám kytky, bědovala ve své hlavě, zatímco cítila, jak jí v čumáku znovu velmi dotěrně lechtá a začala se mohutně nadechovat k dalšímu velkému kýchnutí. "Hepčůůů..." rozneslo se okolím. Laura se z toho cítila jaksi vysílená. Znovu si začala protírat čumák do packy a uvažovala, co udělat pro to, aby tento nesnesitelný stav skončil. Milovala květiny! Nemohla kvůli nim přeci kýchat! V tu chvíli, co si utírala sople do srsti na přední noze, zrovna v tuhle nevhodnou chvíli! Za sebou zaslechla hlas.
S trhnutím se otočila a zahlédla neznámého mladíka. Nebyla si jistá, jestli jí tímto vším zalehly i uši, protože mu rozuměla až otázku, jestli je v pořádku. Nadechla se pro odpověď, jenže místo toho z ní vzešlo jen tiché: "Kích." Snažila se to co nejvíce ztlumit, aby chudákovi nevyrvala bubínky. "Já..." začala trochu roztřeseně. Její uslzená očka vyhlížela naprosto přátelsky, jenže nebyla schopná se přes ten plný nos ani pořádně vyjádřit. "Omlouvám se, jsem... Pšík! V pořádku, jen..." poposmrkla a nadechla se, aby mohla pokračovat. "se mi asi dostalo něco do čumáku," vykouzlila úsměv a zamávala ocáskem.
Zdálo se, že ono lechtání v nose začínalo ustávat a ona se konečně mohla vlčkovi věnovat více. "Jinak já jsem Laura!" vyhrkla okamžitě přátelsky a z nešťastného sedu najednou vylétla na nohy jako čertík na pružinkách a zvídavě naklonila hlavu na stranu."A..." toužila se samozřejmě zeptat na jeho jméno, ale další nával alergické reakce jí to znepříjemnil: "Aaa hepšííí!" Už raději nakláněla hlavu někam na stranu, aby nejdebože místo kytky neohodila soplem cizího vlka. To by ji docela mrzelo. "Hepčá!" cuklo jejím droboučkým tělem další masivní kýchnutí, v tom moment to něco dráždivého opustilo její nosní dutiny a za slušného proletu přistálo někde daleko od nich a béžovka se s rozpačitým smíchem podívala znovu na cizince. "Opravdu se omlouvám," culila se nejistě, zatímco si utírala slzy do druhé, ještě suché nohy.

// Šakalí pahorkatina (Přes Midiam)

O malé drobné béžovce bylo už roky známo, že je to velká milovnice přírody. Jistě za to mohla z velké části její vrozená magie, tedy země. A také to bylo z velké části způsobeno tím, že se prostě jednalo o něžnou duši se smyslem pro krásu, a tedy pro veškeré kvítky, poupata, mláďata a tak dále prostě měla velkou slabost, stejně jako pro jakoukoli přírodní hříčku v podobě vodopádů, vodních výrů, nezvykle vypadajících stromů a jakýkoliv impozantních výhledů na krajiny. Pokud se tedy Laura cítila psychicky v diskomfortu, vyhledávala právě něco z výše uvedeného, aby svou mysl zase naladila na správnou vlnu a cítila se zase svá. Její kroky mířily přímo na Středozemní louku, kde si byla jistá, že určitě najde pár prvních jarních kvítků, které přicházely do květu. Věděla, že jinak je tu v létě sucho a vyprahlo, ale byla si stoprocentně jistá, že teď, po zimě a dešti, se tu jistě něčemu zadaří a upřímně se jí zrovna nechtělo chodit daleko od smečky, aby našla místo, kde se vegetaci daří mnohem více.
A hle! Její zelenkavé zraky přeci jen po chvíli zahlédly bílý kvítek, který nenápadně vykukoval z mrtvé suché trávy z loňského roku. Vesele zamávala oháňkou a rozcupitala se k němu, aby se mohla následně pokochat krásou typické jarní sněženky. "Ty jsi ale krásná," zamumlala si sama pro sebe potichu, chvíli ji obdivně sledovala, stejně jako jejích pár sester okolo a pak vyrazila po pláni dále.
Znovu se poštěstilo a tentokrát viděla kvítek žlutý! Znovu se nadšeně rozcupitala a až byla u něj, ulehla na bříško a dloooouze si ke květině přivoněla. Krokus! Identifikovala spokojeně rostlinku, když v tom zcela nekontrolovatelně kýchla, až chudinku rostlinku ohodila soplem, který z ní začal zcela nehezky stékat dolů. Lauru i nadále hrozně svěděl nos a v očích měla okamžitě slzy. "Moc se ti omlouvám," zamumlala nešťastně přes plný nos a šla od krokusu raději dál. Ani netušila, že ji tak dráždí. Oči jí stále slzely a ona se musela posadit, aby si packou mohla protřít čumák.

//<- Asgaar

Když už tady byla, zcela si uvědomovala, jak tohle území umělo být nebezpečné. Nemohla zapomenout, jak tu ne jednou utíkala před šakaly, stejně tak jako se jí vybavilo, že ty prašivý potvory přitáhly drze až k nim do lesa, kde ohrožovaly smečku a tehdy ještě malého Sionna. Proč ten čas tak utíká? Zeptala se sama sebe. Nech ho plynout, odpověděla si potom a rozhlédla se kolem sebe, zda nějakého šakala nezahlédne. Už to nebyla žádná vystrašená srágora a s jedním by dost pravděpodobně zvládla zatočit i sama. Spíš se nechtěla dostat do zbytečného konfliktu, na který se úplně emočně necítila. Když ona se snad nikdy necítila na konflikty. Ani si popravdě neuvědomovala, zda se kdy vůbec do nějakého dostala. Pamatovala si, že snad jednou jedinkrát byla trochu přísnější na Etneyho. To bylo nejspíš vše.
Vypadalo to, že šakali se někde schovávali před deštěm, který ránem utichal. Béžová vlčice tedy měla volnou cestu k řece, nebo jezeru. Chtěla se napít a tak trochu zahnat chmury, které se jí zmáhaly, proto se rozhodla, že se asi projde někam dál, než jen k řece. Mohla by se podívat na nějakou louku, zda už pučí nějaké kvítí. Jaro přicházelo a bylo to její oblíbené roční období, které ji určitě naladí úplně jinak, než stereotypně uzavřený les Asgaaru. Dorazila k řece, ze které se zplna hrdla napila a poté vyhledala jeden ze svých kmenových "přechodů" na druhý břeh, aby mohla pokračovat dále.

//-> Středozemní pláň (přes řeku Midiam)

Alexei, jak se vlk představil, pověděl, že ho nejspíš do smečky přijal Sionn. Laura krátce zamávala ocasem. Sionna neviděla dlouho. Měla bych ho jít pozdravit, napadlo ji, když stále milým pohledem sledovala vlka a snažila se nedat najevo, že má problém jeho mluvu přelouskat. Jemně pohupovala ocasem ze strany na stranu a její zelenkavá očka se stále přátelsky blyštěla. Povídal něco o těch jezírkách a jak tak pochytila, prostě chtěl být smečce užitečný. "To je naprosto v pořádku, jsi šikovný," usmála se na něj povzbudivě. Takoví vlci byli ve smečce vždy vítání. Vypadalo to, že bude milý a plný elánu. Taky jsi taková byla, když jsi sem přišla, napadlo ji. Elánu byla stále plna, ale její fyzická stránka už mu asi tolik nestačila. Začínala pociťovat únavu ze všeho, co ji stálo více sil, než obvykle. To by se jí ještě nedávno moc nestalo. Dřív úplně nevěděla, co s nadbytkem energie.
"Jsem... Gamma," pověděla pak prostě. Trochu se zadrhla, protože předtím by nadšeně vypálila, že je beta a hrdá pečovatelka smečky, ale věděla, že tomu tak už není. O ztraceném pečovatelství sice ještě nevěděla, ale sama to už tak nějak vnitřně vzdala, protože ji upřímně ubíjelo se po letech starat o cizí vlčata, zatímco ona se svých v životě nedočkala. "Uhm..." odkašlala si trochu nejistě a loupla pohledem po Castorovi. Ta myšlenka ji nějak rozhodila. "Já se půjdu napít," oznámila jim pak s omluvným pohledem a rozešla se pryč. Ani to kupodivu na její povahu nijak dál neobkecávala, prostě šla.

//-> Šakalí pahorkatina

Laura stříhala oušky ve snaze aspoň něco porozumět nováčkovi, který si za nimi byl popovídat. Nezdálo se ovšem, že by to mělo být úplně tak jednoduché. Na druhou stranu, mohlo to být i horší. Občas se zmateně podívala na Castora, ale měla dojem, že bude mít úplně stejný problém, jako ona. Navíc sem tam něco pochytila, takže se nadechla, aby mohla vlkovi něco taky říct. "Smečku určitě brzy poznáš sám. Jen mám dojem, že jsou teď všichni dost zaměstnaní, takže chvíli potrvá, než se dostaneš do tempa," usmála se povzbudivě. A já už nemám ani šanci se do něj dostat. Jsou na mě všichni moc rychlý, pomyslela si smířlivě a věnovala svému partnerovi jeden ze svých něžných pohledů, protože si uvědomila, že teď je tu jeden pro druhého a aspoň někoho se zde může držet. Jinak si už připadala poměrně i cizí. Jako kdyby se smečce, své dlouholeté rodině a domovu, začínala odcizovat.
"Určitě by nebylo špatné trochu pouklízet, ať se to už týká úkrytu, nebo lesa," zkusila mu navrhnout a zamávala krátce ocasem. Bylo hezké, že se chce starat o blaho smečky. Držela mu v tom tlapky. Vcelku ji překvapilo, že se jal do vytvoření jezírek. Teď na jaře sice nebylo v lese úplně takové sucho, jak Castor říkal, ale přemýšlela, zda to s jezírky mohlo fungovat. A jestli ano, proč to nikoho nikdy nenapadlo dříve? Možná bych se také měla zapojit a něco dělat. Přeci jen by za nedlouho mohli uznat, že si nezasloužím ani své nynější postavení, napadlo ji.

Ahoj, nějak nerozumím tomu, od kdy se posty počítají. Podle první věty by to mělo být od data v profilu posledního charakteru (jak je napsáno "zaregistrován od") ALE třetí tučná věta zase mluví o nějakém datu prvního příspěvku, který se má psát do registrace. Tak jak to tedy je? Nebo se to počítá jinak u posledního charakteru a jinak u předchozích charakterů?

Lauře se příliš nezamlouvala Castorova odpověď ohledně Arcanuse. Drobná béžovka by se pro svého alfáka klidně rozdala, když by na to přišlo a její srdce se téměř zastavovalo hrůzou při myšlence, že by o něj přišla stejně jako o Elisu. Svůj zamračený a ustaraný pohled ale přesunula jinam. Jestli tomu tak má být, stejně tomu nezabráníš, ujasnila si ve své hlavě. "Asi ano," vydechla nakonec, když zase obrátila pohled na Castora a jemně se usmála. Jeho oči ji chlácholily. Zastříhala ušima, když zahlédla, že si Castor bere sníh do tlamy. Nejspíš měl žízeň a když ho tak viděla, dostala ji taky. Nasucho polkla, protože na sníh chuť příliš neměla. Věděla, že jí stejně moc žízeň neukojí. Nad jeho otázkou se trochu pozastavila. "Co jsem se vrátila, nikdo se mnou až na mé sesazení z bety ohledně chodu smečky nemluvil," přiznala a mávla ocasem. Na jednu stranu to byla nezvyklá volnost, na druhou stranu ji mrzelo, že už není úplně tak v dění. Bylo pro ni zvláštní nebýt ve smečce už tak důležitá. Určitým způsobem ji to totiž hrozně naplňovalo a teď musela hledat tak trochu jiný smysl života. Bavilo ji sice jen tak být a proplouvat životem, ale bude ji to bavit pořád?
Najednou se u nich objevil neznámý vlk. Cizinec to být nemohl, protože takového cizince by nejspíš drobná vlčice zbystřila už dlouho předtím, než se u nich ukázal, navíc vystupoval vcelku uvolněně, ale nikdy ho tu neviděla. Musel to být nováček. Přátelsky mávla ocasem a loupla očkem po svém novopečeném partnerovi, který byl mnohem napjatější. Mhmm, obezřetný, zaobdivovala ho ve své hlavě a podívala se cizinci do rudých očí. "V pořádku, nerušíš," odpověděla střemhlav, protože to byla zpočátku jediná věc, co mu rozuměla. Měl nezvyklý přízvuk. Pak jí zpětně došlo, že se vlk nejspíš představil. Alexei? Našpicovala zvídavě uši. "Já jsem Laura," představila se pak.

Zavrtěla ocasem a souhlasně kývla. "Dobře, to zní... Dobře," přitakala spokojeně s lehkým zadrhnutím, po kterém se zazubila. Byla teď celá jakási rozpičouřená. Jen stěží se krotila, aby zase nehopkala jako čertík na pružinkách, či nedala radost najevo i jiným, trochu trhlým způsobem, jak ona to uměla. Faktem bylo, že sice se stále cítila vnitřně tak nějak naplněna a v úplné harmonii, takže jí už dlouho nechybělo k životu nic, protože měla dojem, že ani nic víc nepotřebuje, než pouze být, ale vypadalo to, že přeci jen ji po boku scházel někdo, s kým by mohla sdílet krásy života a společně s ním stárnout. Teď teprve měla všechno. Nejspíš. Láskyplně se na Castora znovu podívala, protože tomu stále nemohla uvěřit. Ale byla to pravda. Noc se měnila v den a on byl stále tady, jejich vyznání nebylo jen pouhým snem. Pořád stále spokojeně pohupovala ocáskem, zatímco procházeli lesem. To, co její novopečený partner pronesl následně, ji ve stejném momentu napadlo také.
Dlouze si povzdechla. Atmosféra to byla vskutku podivná. "Nevím, jestli mi něco uniklo, ale neutichlo to nějak? To kolem Elisy?" Zeptala se znepokojeně a rozhlédla se po lese. Jak dlouho se s tím budou všichni srovnávat? Bude to tady zase někdy, jako dřív? Už to tady asi nemůže být, jako dřív, pomyslela si. "Mám obavy, aby se Arcanus nechtěl pomstít sám. Co když se mu taky něco stane?" Položila další otázku, kdy bylo vidět, že má opravdu velké obavy i o druhou alfu. Na chvíli se zastavila, aby svým obavám dala důraz. Pak se zase rozešla. Měli bychom mu být nablízku a nápomocní, napadlo ji. Jenže ho prostě nejde hlídat, to ani nemůžeme, uvažovala stále.

S bušícím srdcem vyčkávala na jeho odpověď. Chvíli to dokonce vypadalo, že nad ní Castor přemýšlí a ta chvíle se zdála opravdu nekonečná. Navzdory její nervozitě se stále dívala do jeho očí, ve kterých se plně utápěla a do kterých se tak ráda dívala. Dokonce i teď, v tuto chvíli. Castora nějakou dobu znala a věděla, že pokud by ji měl odmítnout, udělal by to co nejemněji a zcela zdvořile, ale tohle už byla věc, která by zasáhla tak či tak. Místo odmítnutí se k ní ovšem zase přiblížil. Její srdce zaplesalo a přivřela oči, když ucítila dotek jeho čumáku. Ucítila jeho teplý dech na uchu a měla co dělat, aby se nezavrtěla, když jí po těle projela husina jako hrom. Ta sice zmizela tak rychle, jako přišla, ale rozvířené hejno motýlků v jejím břiše setrvávalo. Bylo to něco, co nejspíš nikdy předtím nepocítila, snad možná pro to, že tehdy nebyla v partnerství s Naxtherem příliš vyspělá, nebo snad nebyl ten pravý a možná proto úplně nevěděla, co si s tím počít. Naštěstí to trochu přebila vlna radosti z Castorovi odpovědi, která jí zněla v uších ještě dlouho potom. Opětovala mu pohled, v očích jí radostně blyštělo, zatímco se culila od ucha k uchu a ještě než se od ní stihl odtáhnout, stihla mu lepnout rychlé oblíznutí čumáku.
Převalila se na bok a při zmínce procházky už stála na nohou, že by jeden ani nevěděl, jak to udělala. To láskyplné mazlení sice bylo moc hezké a nejraději by to vůbec neukončovala, ale teď, jak vstala, cítila, jak měla studený hřbet, na kterém ležela. Byla pravda, že by se měli projít. "To zní jako dobrý nápad," odpověděla spokojeným tónem a oklepala ze sebe zbytky sněhu po jejich předchozích hrátkách a ležení ve sněhu. Stále se nepřestávala culit jako zamilovaná puberťačka a štěstí jí přímo šlehalo ze zelenkavého pohledu. Neuměla se tolik krotit jako on a když měla radost, musela ji dát prostě najevo, takže se jednoduše rozhopkala jako hopík směrem k hranicím. Uvědomila si ovšem, že Castor by nemusel stíhat, tak se zase s nevinným úsměvem otočila, odhopkala k němu, udělala kolem něj kolečko, aby s ním byla bok po boku, jemně strčila čumákem do jeho krku a srovnala s ním krok.

Laura:
8 postů
Celkem: 8 lístků

Lylwelin
27 postů
1 post v Závoji
Miniakce 1 - 4 lístky
Miniakce 2 - 5 lístků
Miniakce 3 - 3 lístky
Miniakce 5 - 6 lístků
Celkem: 45 lístků

// hlásím Lylku :)

Já bych si s klíčenkama nedělala až takovou legraci :D

Loterie 8

S tím, co pověděl, musela souhlasit. Také už ji málo co překvapilo, zvlášť, co se magií a tohoto magického světa týkalo. Souhlasně pokývala hlavou. Neměla úplně chuť momentálně rozebírat magii, když ji přeci jen překvapil nával pozitivních emocí a pocitů. Ona tedy Laura sama o sobě byla ve většině pozitivní osobnost, ale to, co se dělo momentálně, nabíralo úplně jiných rozměrů. Oddaně ležela pod Castorem a trochu pobaveně se pousmála nad jeho překvapením, když si ho k sobě přitáhla zpátky. Jistě by to nešlo, kdyby nespolupracoval, což se naštěstí nestalo. Vypadalo to, že se zcela poddal a pravděpodobně by si s ním v tuto chvíli mohla dělat, co se jí zamane. Její myšlenky už ale nesměřovaly k nějakým hravým podlostem. Zcela zřetelně cítila silné motýlky v břiše a souboj horka s husinou, která jí naskakovala, když se jejich těla dotýkala a ona konečně prolomila ledy vyslovením toho, co měla na srdci už dlouho. Čas, který strávila mimo smečku, jí dovolil, aby přemýšlela i nad jejich vztahem. A následná Castorova slova ji velmi potěšila a příjemně zahřála u srdce. Bylo to, jako kdyby se do jejího těla náhle vlila vlna nových a krásných pocitů a jejími žilami proudil tok lásky, kterou cítila a náhle jí byla opětována.
S výdechem se téměř dojatě usmála a snažila se to všechno vstřebat tím svým způsobem, ale připadalo jí, že snad negativní věci dokázala přejít a vstřebat mnohem lépe, než takový náhlý výstup této nádherné euforie. Odtáhla od něj hlavu tak, aby mohla pohlédnout do jeho očí před návrhem, který se chystala podat: "Stárněme nadále spolu, bok po boku, Castore." Nic nemohlo vypadat jednodušeji, než vyslovit nějaká slova, ale když se jednalo o tahle a ještě k tomu z úst kdysi zhrzené, opuštěné vlčice, která si své city dlouho nepřipouštěla, úplně tak jednoduché to nebylo. Proto se jí dost uvnitř ulevilo, ačkoliv v ní stále dřímala nervozita a rozpaky z odpovědi, kterou vyčkávala.