Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lylwelin
6 oblázků
15 drahokamů
9 mušliček
6 oblázků

----------------
Sraz nejspíš ne, je to pro mě absolutně nevyhovující datum, ale ještě uvidím... Každopádně jinak by se jednalo o sraz v Praze.
----------------
Mrzí mě, že jsem letos akce vůbec nestíhala, takže se přikláním k názorům, že by na akce mohl být delší čas. Jinak se mi líbila rozmanitost úkolů a tak. :)

Snažila jsem se spor mezi sourozenci urovnat, ale bylo to téměř nemožné. Řekla jsem Etnymu, že ležením v úkrytu se nic nenaučí a na to se ozvala i Elisa, že já mám co říkat. Vrhla jsem po ní dotčený pohled, ale držela jsem jazyk za zuby. Strach mi nedovolil ani pípnout, ale už mě přestávala její averze vůči mně bavit. Neřekla bych, že zrovna já se pořád válím v úkrytu a nic nedělám, vlastně jsem měla pocit, že to spíše ona se věčně povaluje a leští si drápky na nohou. Pozvedla jsem rezignovaně hlavu a přešla jsem to bez komentáře. Awnay nakonec řekla, že si máme užít lov a že nás má plné zuby. Při odchodu mi ovšem věnovala úsměv a extra rozloučení, což mě zahřálo u srdce. Byla snad kromě Naxe jediná, kdo při mně stál a měl mě tak nějak rád. Bylo mi líto, že odchází naštvaná, ale nehodlala jsem ani jednomu vlčeti nadržovat.
Elisa nakonec ale přeci jen souhlasila s tím, že by se měl Etney provětrat, což ho dost vytočilo, takže na nás s ráčkováním vyprskl, že nám ukáže, že umí přežít sám. Se slovy na rozloučenou, která nezněla příliš hezky, se obrátil a rozešel se pryč také. „Etneyi!“ zavolala jsem na něj starostlivě, ale mladý vlček se vytratil. Posmutněle jsem sklonila hlavu a stáhla uši dozadu. Po dlouhé době jsem je viděla a semlelo se tohle? Arcanus pověděl, že jestli chceme, máme jít za nimi. Pohlédla jsem na Elisu. „Najdu Awnay,“ pověděla jsem pak, protože jsem věděla, že s ní bude lehčí domluva. Etney na mě byl naštvaný. Na Elisu sice také, ale ona si uměla aspoň sjednat pořádný respekt. Bez dalších řečí jsem se vydala pryč, ani jsem nečekala na schválení. Cítila jsem se pořád krapet dotčená.

//-> Křišťálový lesík

// Laura už je zvyklá, ale i tak, Lennie... Jdi do háje. :D

Když jsme k ostatním dorazili, Meadow se s omluvou rozloučila. Trochu posmutněle jsem se za ní ohlédla a pak vrátila pohled zpět na ostatní. Bylo mi líto, že šla hned pryč, když jsem ji viděla po opravdu dlouhé době. Poté jsem tiše poslouchala, jak se dva mladí sourozenci hádají. Jeden má problém s tím, že ten druhý šel mimo území smečky, druhý zase, že ten první v něm stále zůstává. Povzdechla jsem si a mlčky tomu přihlížela, přičemž mi neuniklo ani napomenutí Elisy a Arcanuse. Musejí být v pubertě, uznala jsem nechápavě ve své hlavě. Ani jsem si nepamatovala, že by po sobě vždy tak šli. Dohadovali se často, ale čím větší byli, tím to bylo horší. Po tom, co jsem si rýpla do Etnyho žalování, mě mladý vlček oslovil a začal mě poučovat. Pozvedla jsem hlavu stejným způsobem jako on. „To je sice možné, drahoušku a chápu tvou starost o tvou sestru,“ mrkla jsem na něj pobaveně. „Ale tím, že se bude stále válet hezky v teple v úkrytu, se toho mnoho nenaučí,“ dodala jsem a smířlivě se na něj usmála. „Navíc, tobě by také nějaká ta procházka prospěla,“ poradila jsem mu posléze.
Poté se na nás Elisa otočila s otázkou, jak bylo ve smečce. Prý že našly s Meadow několik smeček v okolí a navázali příměří. Zvídavě jsem zastříhala oušky a sledovala ji. Čekala jsem, že nám dodá více informací. Nebo to možná bude chtít říct celé smečce? Arcanus zmínil, že se mi něco nezdálo a jestli o tom něco neví. Zbystřila jsem ještě víc. „Vlastně ani nevím, CO přesně se mi nezdálo, ale tady nedaleko se stala zvláštní věc a od té doby mi připadne něco jiné, než obvykle,“ objasnila jsem šedé vlčici a pohlédla na ni. Arcanus pak přejel pohledem ty dva a zeptal se, co mají v plánu. Také mě to zajímalo. Dlouho jsem je neviděla a ráda bych s nimi strávila nějaký čas. Ačkoliv jsem věděla, že přednost mají spíše jejich rodiče.

// Laura odpovi zitra, tak ji bud preskocte, nebo pockejte :)

Etney dychtil po tom, aby se od otce dozvěděl, co dostane za bojový úkol. Nezajímalo ho téměř nic jiného, než aby si s plněním úkolu zvýšil reputaci. Koutky se mi vlnily do pobaveného úsměvu a hleděla jsem na něj zelenkavým pohledem, který se zdál, jakože předvídá každý jeho krok. Ujistil mě, že za Elisou zajde, ale pak se okamžitě vrátil netrpělivě k tomu úkolu. V očích mi musely tančit jiskřičky pobavení a stejně tak se houpal i můj ocas ze strany na stranu. V hlavě se mi rozezněl Arcův hlas. Bezděky jsem na něj pohlédla, jako kdyby na mě mluvil nahlas. S jeho myšlenkou jsem musela souhlasit. Vlastně jsem takhle spokojená, pomyslela jsem si.
Náhle jsem ucítila i sílící pach Awnay. Princeznička se vrátila zpátky do lesa, pomyslela jsem si vesele a zazubila jsem se. Arcanus nás vyzval, jestli se nepůjdeme podívat za ostatními. To nebyl špatný nápad, takový menší smečkový sraz. Hurá na to! zajásala jsem ve své mysli a energeticky jsem se rozešla směrem k dalším vlčicím smečky. Není tu teď nějaká převaha vlčic? napadlo mě. Následně jsme dorazili na mýtinu, kde byla Elisa, Meadow a Awnay. S ocasem létajícím ze strany na stranu jsem je pozdravila a pobaveně poslouchala, jak Etney žaluje.
„Poslyš, Etney, nemyslíš, že tím žalováním shazuješ tak trochu i sebe?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem, jako kdyby o nic nešlo, ale myslela jsem to trochu káravě. Ale nikdy jsem neuměla být přísná, takže to prostě vyznělo, jako kdybych se jej ptala, jaký měl den.

Arcanus mi pověděl, že si opravdu ničeho nevšiml. Neunikl mi jeho unavený povzdech. „Nechci tě tím zatěžovat, Arcu, jen jsem… Potřebovala zjistit, jestli to postřehl ještě někdo jiný, někdo, kdo tam nebyl,“ vysvětlila jsem mu a zavrtěla ocasem. Pověděl mi, že kdyby se mi ještě něco nezdálo, pro jistotu to prozkoumáme podrobněji. Vděčně jsem se na něj usmála a ani jsem si skrz to všechno nevšimla, že k nám dorazil Etney.
Můj ocas začal lítat ze strany na stranu. „Etney!“ vyštěkla jsem nadšeně a se širokým úsměvem jsem pohlédla na Arca, který mi pověděl, že to říkal. Souhlasně jsem pokývala hlavou a s nadšenými jiskřičkami v očích jsem pohlédla na již mladého vlka. Páni, ten vyrostl! pomyslela jsem si nadšeně a stále na něj hleděla s úsměvem, navzdory tomu, že on se tvářil vážně a stejně tak nás i oslovil a pověděl, že nám chce povědět důležitou věc. Zvídavě jsem našpicovala uši přímo na něj a očekávala, co z něj vypadne. Nakonec nám sdělil, že Awnay zmizela. Myslela jsem, že už je pryč dlouho, pomyslela jsem si trochu zmateně. Každopádně jsem nic nenamítala. Připadalo mi, že má Etny ze sestřiného zmizení spíše radost. Pobaveně jsem se zaculila, když ho Arcanus napomenul, že slyší jeho myšlenky. Také by mě občas zajímalo, co si ostatní myslí, napadlo mě. Aspoň v tuhle chvíli, dodalo mé vědomí. Alfa se svého syna snažil uchlácholit tím, že Awnay tu stále je a cítí její vědomí. Ach, to se mi ulevilo…
Během toho mi neunikl ani příchod Meadow a Elisy. Myslela jsem, že se tu co chvíli ukážou, ale očividně se rozhodly zdržet jinde. To bylo vcelku zvláštní. Zajímalo mě, kde byly, přeci jen jsem od přírody zvědavý tvor, ale nejspíš mi do toho nic nebylo. „Tvá máma se před chvílí vrátila. Měl bys ji vyhledat, aby se tu novinu taky dozvěděla,“ mrkla jsem na něj s neutuchajícím úsměvem. Byla jsem příjemně pobavena a hlavně potěšena, že se konečně některé z „vlčat“ ukázalo.

Nejspíš na mě bylo poznat, že jsem z toho trochu smutná, nebo prostě jednoduše zaslechl mé myšlenky, protože se smutně usmál a ujistil mě, že se určitě vrátí. Minimálně vlčata. V očích se mi nadšeně zajiskřilo. Zajímalo mě, jak se jim daří a jak si užívají objevování světa. Chyběli mi, hodně mi chyběli. Když se mi nevěnoval ani partner, ani oni, cítila jsem se… Tak nějak k ničemu. A to nejsou moje vlčata, pomyslela jsem si. Usmála jsem se a souhlasně jsem kývla. „Těším se na ně. Musí ti jistě chybět,“ podívala jsem se mu do očí se stálým úsměvem. Byl fakt, že to zde pak bude s dospívajícími vlky veselejší. Hlavně se budu mít komu věnovat, pokud o to budou stát. Pokec a Arcanusem po dlouhé době byl sice taky fajn, ale věděla jsem, že když je tu Elisa, nemám moc šancí se s ním vidět a vést delší rozhovory.
Dále jsme řešili, co se mohlo stát. Na jeho zopakování jsem pouze tiše přikývla a dál neposedně přešlapovala, přičemž jsem jej pozorně sledovala. Toužila jsem po tom, aby si také něčeho všiml, ale bylo to nejspíš marné. Po chvíli totiž řekl, že je to divné a zeptal se, zda se mi to nezdálo. Nahodila jsem zoufalý obličej. „Jsem sice blázen, ale…“ povzdechla jsem si a nechala větu schválně nedokončenou. „Nevěřila bych tomu, kdyby tam nebylo takové množství vlků,“ dodala jsem pak. Nevšiml si ani toho, že nedaleko našich hranic bylo tolik vlků? napadlo mě pak a rozjařeně jsem na alfu pohlédla. „Arcu, spal jsi opravdu tvrdě, viď?“ zubila jsem se pobaveně.

// já se omlouvám :) každopádně mohu napsat nejdříve v sobotu, tak kdyžtak pište a držte se toho, že Lyl odpočívá někde opodál

Po tom, co mi pověděl, že druhá alfa s naší betou si někam odběhly a zbytek smečky neviděl už dlouho, mi bylo nějak úzko. Kam se všichni poděli? Proč od nás odcházejí, proč nás opouští? Také jsem měla slabší období, ale v životě bych od nich… Nás neodešla, pomyslela jsem si a byla bych u toho i zakňučela, ale nechtěla jsem dávat najevo, jak moc mě to vzalo. „Snad se vrátí,“ hlesla jsem pouze a jemně se na Arca usmála. Potřeboval povzbudit víc, než já.
Poté jsem na něj vychrlila vše, co se dělo na pahorkatině a on se staral, zda jsem v pořádku a jestli nejsem zraněná. Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pořádku, nic se mi nestalo,“ ujistila jsem jej. Vždyť jsem kolem něj poskakovala jako hopsík a celkově jsem se jevila, samozřejmě v rámci mezí s mou nezkrmitelnou postavou, v pořádku. Svěží a celá. Poté mi pověděl, že nic, krom vloček sněhu, nepostřehl. Pověděl také, že zima je za rohem, na což jsem zpozorněla. To je fakt. Je vůbec smečka dostatečně vybavená na zimu? pomyslela jsem si a zastříhala ušima do všech stran. Hodlala jsem se na to zeptat hned po tom, co dořeším své líčení o tom, co jsem zažila. Arc se někam vydal a následně se zastavil. Tázavě jsem se za ním ohlédla a následně za ním dohopsala.
Ptal se mě, co na mě působí jinak. Nejistě jsem zamrkala a byla jsem si zcela jista, že teď můj výraz nevypadá vůbec inteligentně, protože jsem marně přemýšlela nad tím, jak to říci a vůbec jsem na nic nepřicházela. „Ehm, nooo,“ začala jsem a naprázdno přežvýkla. „Když ty víly zmizely pod zemí, začala se chvět a pak… Jsem cítila, že je spousta věcí jinak, ale ne ve špatném slova smyslu. Chvíli jsem se cítila silnější, měla jsem pocit, že se krapet změnilo ovzduší, a když jsem se ohlédla na krajinu za sebou… Připadala mi prostornější, než když jsem na ni hleděla předtím, připadala mi trochu… Jiná,“ popisovala jsem a uvědomila si, že tu situaci ani neumím popsat jiným slovem, než „jiná“. Ale byla jsem ráda, že jsem se aspoň nějak vyžvýkla.

Zvedla jsem se na nohy, vesele se zazubila a vrtíc ocasem jsem ho celého obešla aktivním cupitáním. Byla jsem nadšená, že ho vidím po tom, co jsem prožila. Bála jsem se, že to bude mít dopad na všechny vlky po celém území a hlavně jsem měla strach, že létající kamení bude lítat i na naše území. Arcanus se ovšem netvářil nijak nespokojeně. Pověděl mi, že konečně někdo přišel, že tu nebylo ani živáčka. Pozastavila jsem se nad tou skutečností. „Ani živáčka?“ zopakovala jsem, s touhou se dozvědět, kam zmizel zbytek smečky a čím si Arc zasloužil, aby tu zůstal sám. A zrovna on, který na území smečky trávil veškerý čas a ještě jsem ani jednou nepostřehla, že by šel mimo.
Pak se mě nejistě ptal, co by mělo být jinak. Zamrkala jsem a zhluboka se nadechla, abych mohla spustit vodopád slov o tom, co se stalo. „Byla jsem nedaleko od smečky, potkala jsem svého brášku, když tu najednou k nám dolétly podivné víly a násilně nám vytáhly zuby!“ prohlásila jsem a odhalila u toho své tesáky, které již byly na svém místě. „A ty potvůrky potom letěli k pahorkatině, kterou máme tady hned kousek od hranic – proto se právě divím, že jsi nic nepostřehl – a seskupilo se tam hned několik druhů těch víl. Přišlo tam oooobrovské kvantum vlků, většina, stejně jako já s bratrem bez zubů a řádil tam také nějaké jezevec, který byl opravdu mocný. Všude okolo lítaly obrovské i malé kameny, bylo všude okolo plno zmatku a já ani nevěděla, kde mi hlava stojí,“ povídala jsem a neustále jsem se u toho nějak vrtěla, či sem tam naznačila pozvednutím packy nějaké gesto.
„No a nakonec se celou tou hordou vlků začala roznášet fráze: „Já nevěřím na víly“. Tak toho se nakonec chytlo tolik vlků, že to nejspíš zapůsobilo na okřídlené zlodějky zubů, ty se začaly měnit v hezčí, změnilo se i jejich chování a zuby nám pokorně vrátily. Jenže! Se pak všechny seskupily do jedné velké bandy a zmizely pod zemí, která se začala chvět, jezevec spadl do jakési propasti, která se po něm uzavřela a… Od té doby, co se zachvěla zem, mám pocit, že je všechno úúúplně jinak. Nevím, co to je, ale něco se stalo,“ hlesla jsem poslední větu již téměř bez dechu. Nevěděla jsem, jestli to takhle vnímám jen kvůli své vrozené magii a vlci s jinou magií nepociťují nic, ale byla jsem si jistá, že Gallirea je jiná. Jen jsem netušila, v jakém ohledu.

//<- Šakalí pahorkatina

Celá ohromená a zároveň nadšená jsem se řítila k hranicím naší smečky. Připadalo mi, že i po tomto dobrodružství mám stále neskutečné množství energie. Otázka byla, kde jsem tu energii brala s ohledem na mé drobné, téměř kostnaté tělíčko s ne příliš úžasnou srstí na zimu, která tu byla. Nejspíš u mě všichni mohli mít jistotu, že kdybych byla tulákem, nepřežiji ani měsíc, čemu bych docela i věřila. Vždyť ne vždy se mi povedlo něco olovit, ještě stále jsem byla kopyto na spoustu věcí. A to už jsem nebyla zrovna nejmladší. No jo, šestá zima? došlo mi.
Náhle jsem zahlédla něco mezi stromy, přímo na hranicích naší smečky. Zpozorněla jsem, zpomalila tempo do rychlého klusu a namířila si to rovnou k tmavému kožichu. Čím více jsem se přibližovala, tím lépe jsem rozeznávala odznaky Arcova kožichu. Snažila jsem se být tiše. Věděla jsem, že bych neměla, ale nemohla jsem si pomoct. Potřebovala jsem ze sebe vybít energii. Trochu jsem se přikrčila a občas se schovala za nějaký strom. Byla jsem si jistá, že o mně stoprocentně věděl, jelikož jsem nešikovné pometlo a dělala hluk. A pak, když jsem byla blízko, hravě jsem vyštěkla: „Baf!“ A po své alfě skočila. Proti tomuto mohutnému tělu jsem ovšem neměla šanci, tak jsem skončila zase pevně na zemi. „Ahoj, Arcu,“ zazubila jsem se vesele, vrtíc ocasem. „Necítíš nějakou změnu? Nepostřehl jsi před chvílí nějaké brnění? Nemáš pocit, že je něco jinak? Všiml sis toho zvláštního ovzduší? Něco je jinak, stoprocentně! Nemáš tušení, co by to mohlo být?“ zahltila jsem ho rychlými otázkami.

Po tom, co jsem tu začala tak bezhlavě běhat a na všechny pokřikovat, se přidalo ještě pár vlků, ale jednalo se spíše už o ovčí reflex, protože se tahle fráze nesla jako postupně padající domino. K mému skandování se ovšem přidala i neznámá tmavá vlčice, která stejně jako já byla bezzubá a šišlala. (//Na což jsem v předchozím příspěvku zapomněla a omlouvám se.) V momentě, co jsem zakopla a spadla, tak se mi chudinka nevyhnula a zakopla o mé drobné tělo rozpláclé na zemi. S pobavenými jiskřičkami jsem na ni pohlédla a zeširoka se zazubila. Neváhala se ovšem zvednout a rozběhnout se k pokračování v předchozí aktivitě.
To jsem už ovšem užasle sledovala víly, které mi ukradly zuby. Nastal mezi nimi zmatek, narážely do sebe, létaly všude možně, až se smrskly všechny k sobě a náhle se začaly měnit. Byly nádherné. „Loškosnééé!“ prohlásila jsem užasle a s nadšením sledovala, jak víly pokorně vracejí zuby vlkům do tlam. Dostala se řada i na mě a já dostala svůj chrup zpět. Nedalo se ubránit nadšenému mávaní ocasu, který mi doslova lítal ze strany na stranu. Poté jsem dále užasle sledovala, co nastane posléze. Všechny víly zmizely, prostě je vcucla zem, která se začala chvět. Něco se změnilo. Připadalo mi, že je tu najednou spousta věcí jinak, ale přitom je stejná. Překvapeně jsem zamrkala a rozhlédla se po vlcích. Spousta z nich již odcházela. No tedy, tolik vlků pohromadě, takové události a on se nikdo nezdrží? pomyslela jsem si a pozastavila jsem se. Ale já musím také domů, pomyslela jsem si a rozeběhla se za bráškou.
„Meiní, běžím domů,“ ohlásila jsem mu s úsměvem. „Tak se snaž, abys zase někde nehnil, něčeho se najez a tak, však víš, takové ty potřebné věci k přežití,“ zazubila jsem se, pořádně mu olízla tvář a rozskákala jsem se směrem domů, plná neskutečně zmatených dojmů, které jsem si potřebovala s někým ujasnit a hlavně je někomu sdělit.

//-> Asgaarská smečka

Bráška vypadal jako v tranzu. Vůbec se nevyjadřoval a prostě jen tak stál. Náhle se tu začalo sypat neskutečně mnoho vlků. Jůůů, tolik nových tváří! A všichni, stejně jako já, bez zubů! přemýšlela jsem a rozjařeně zamávala ocasem. Do žil se mi vlila nová energie a já měla chuť něco dělat. Neklidně jsem začala přešlapovat a rozhlédla se kolem na ten absolutní zmatek. Byla jsem fascinována z toho, co se tu všechno děje. Jen jsem obracela hlavu se strany na stranu a ze zdola nahoru s otevřenou tlamou. „Vždyť přeci víly, které kradou zuby vlkům, nemohou existovat?!“ vyhrkla jsem a zůstala stát jako opařená. Znovu jsem se zmateně rozhlédla a zhluboka se nadechla. Kde jsem to sakra slyšela?! Začalo se ozývat více a více hlasu, až jsem se celá napnula.
A pak jsem vyběhla.
„Ty víly neexistují! Neexistují!“ zavyla jsem, běžíc zběsile mezi vlky. Hopsala jsem po kamenech či mezi nimi kličkovala a nezastavovala se v křičení: „Nevěřte na víly, nevěřte na víly!“ Měla jsem pocit, že jsem měla nespotřebovatelný ranec energie. „Já nevěřím na víly, já nevěřím na víly! Pojďme všichnííí!“ zavýskala jsem na celé kolo a vesele hopsala do té doby, než jsem zakopla o jeden z kamenů, ztratila rovnováhu a zřítila se přes hlavu do kotrmelce. Následoval tvrdý dopad a bolestné kníknutí jako když omylem nakopnete štěně. Po chvíli jsem ovšem opatrně otevřela pevně zavřené oči, zazubila se a v momentě byla na nohou. Otřepala jsem se a vrtíc ocasem sledovala, co se bude dít. „Chci své zuby zpět!“ dodala jsem ještě umíněně.

No, fakt mooooc se mi líbí jednička, ale vzhledem k tomu, že bude sraz pravděpodobně v zimě, tak 3 nakonec zvítězila... Je prostě taková tématická, hodí se k zimě. :)