Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Jedlový pás

Svižnějším krokem jsem kráčela kousek od břehu řeky, o které jsem věděla, že ohraničuje les naší smečky. Jelikož jsem věděla, že máme v lese poměrně sucho, sešla jsem po chvilce chůze k jejímu toku, abych mohla zvlažit žíznivé hrdlo. První opatrný pohyb jazykem zkoumal, jak moc je voda studená. Po zimě byla přímo ledová, ale dalo se to zvládnout. Uhasila jsem svou žízeň a ohlédla se za sebe na les. Nebyla jsem úplně nadšená z toho, že se tam vracím, protože jsem si tam poslední... Poslední dobou? Spíš už pěkně dlouho jsem si tam připadala jako páté kolo od vozu. Nevadí... Pořád jsem byla gammou, takže mi očividně věřili. To stačí. Oklepala jsem se, protáhla se a vyrazila...

//-> Asgaarský hvozd

//<- Stará zřícenina

Trvalo mi dlouho, než jsem se z návštěvy Smrti vzpamatovala. Vytratila jsem se co nejdál od zříceniny a posadila jsem se. Byla jsem díky té potvoře celá bolavá. Opět se mnou vymetla jako s kusem hadru. Znepokojeně jsem se zamračila a zavrtěla hlavou. Nebavilo mě, jak se mnou věčně někdo vymetal. Chtěla jsem, aby tomu již bylo konec a já měla od všech a všeho pokoj. Jo, už to tak vypadá, věčně optimistická Laura upadá do depresí, napadlo mě a omotala jsem si ocas kolem droboučkého těla. Ani nevím, jak se to stalo, ale zima již končila a vládu přebíralo jaro. Ten čas tak rychle plyne...
Pak jsem si uvědomila, že jsem pryč opravdu dlouho. Musím se vrátit do smečky, napadlo mě. Neochotně jsem se zvedla a vyrazila pomalu na cestu. Nikam jsem nespěchala, stejně se po mě určitě nikdo nesháněl. Ani můj bývalý partner...

//-> řeka Mahtaë

//<- Jedlový pás

Po tom, co jsem se tak nějak začala vzdalovat od všeho, co pro mě bylo bezpečné, jsem začala nabývat ošklivého a nepříjemného pocitu. Stáhla jsem uši a klusala obezřetně. Na prázdno jsem polkla a zelenkavýma očima jsem vyhledávala cokoliv, co by odpovídalo popisu onoho sídla samotné Smrti. Už jsem snad i začala doufat, že nic takového nenajdu, ale čím dále jsem šla, tím více na mě dopadal tíživý pocit a zdálo se mi, že les náhle nějak zchladnul a potemněl. Pro mou vlastní smůlu jsem nakonec opravdu něco zahlédla.
Zprva jsem netušila, jestli se jedná přesně o to, kam jsem mířila. Byly to… prostě jen kameny. Velké tak, že jsem přes ně nepřehlédla a napjatost ve mně stoupala každým krokem, až mě donutila se zastavit. Hleděla jsem na to se vzpřímenou hlavou. Pak jsem se otočila za sebe s myšlenkou, že bych se vrátila. Jdi dál, přinutilo mě vlastní vědomí. Ale nebyla jsem si tím úplně tak jistá. Nikdy jsem neoplývala odvahou, jak se to tak náhle ve mně mohlo vzít? Ani jsem neměla čas, mé nohy se rozešly takřka automaticky. Vytřeštila jsem oči a snad ani nešlo se zastavit. Až teď jsem začala nabývat tušení, že to v mé hlavě rozhodně nebyl hlas můj, ač tak zněl. Jediné, co jsem ovšem věděla, bylo, že návštěvy u Smrti se již asi nevyhnu.
Prošla jsem mezi vztyčenými kameny a naskytl se mi pohled na samotnou zříceninu, na samotné sídlo Smrti. Zhluboka jsem se nadechla, sledovala věže, celou konstrukci tohoto objektu. Jashinužel, nebo možná i jashinudík ji pokrýval sníh a nijak podrobně jsem si ji prohlédnout nemohla. Navíc jsem na to ani neměla čas, jelikož mé nohy pořád pokračovaly v chůzi. Donutily mě vejít až do samotného vchodu tohoto místa. Přesunula jsem zelenkavé oči na plápolající oheň stejné barvy a sledovala jej s úžasem. „No teda…“ Vydechla jsem s obdivem a na moment zapomněla, proč, jsem se sem… Tedy spíše za kým jsem se sem vydala.
„I mě ssssse líbí,“ rozlehl se celou zříceninou hrdý, přesto proradný hlas. Cukla jsem s sebou, zastav a už se nehni, zastavila jsem a zůstala zaraženě stát, přičemž jsem se vyplašeně rozhlížela, odkud jen ten hlas mohl vzejít a vůbec nic jsem neviděla. Zaostřila jsem do vzdáleného rohu, kde jsem zahlédla cosi bílé. A když jsem rozpoznala, oč se jedná, zřejmě jsem se vybarvila do bíla úděsem. Vlčí lebka a několik dalších kostí. Můj reflex byl okamžitě utéct, ale něco mě nutilo zůstat stát. Zaslechla jsem lstivý smích, který se odrážel od zdí, zvonil mi v uších hrozně dlouho a neuvěřitelně pronikavě. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila ostrý pach, který jsem si do teď neuvědomovala. Hrozný, tíživý pach, který mi snad rozežíral čichové buňky a pocit tak ošklivý, že mě snad sžíral zevnitř. Cítila jsem na sobě upřený pohled, ale nevěděla jsem, odkud. Vypadalo to, jako by šel… odevšad.
A pak jsem strnula hrůzou snad dobrovolně. Chci říct, teď jsem nemohla utéct, aniž bych věděla proč, ale když jsem Smrt zahlédla, prostě jsem se nemohla hnout ani, kdybych mohla. Znovu se zasmála a její smích se mi zavrtal až do morku kostí. Zatřásla jsem se, všechny chlupy se mi strachem naježily a stáhla jsem ocas mezi nohy při pohledu do úděsných očí, ač by se barvově mohly rovnat s těmi mými, ale z emoční stránek to bylo jiné. Ty mé oplývaly strachem, ty její nenávistí a lstivostí.
„To bylo vážně nezdvořilé, že ses ke mně chtěla vydat na návštěvu a málem ses ani nestavila,“ zahlaholila, upírala na mě pohled a elegantním krokem ke mně mířila. Přišla až ke mně, slyšela jsem své prudce bijící srdce a musela to slyšet i ona. Zastavila přímo naproti mně a vzhlížela na mě ze své výšky. „Ješšššště takový nedomrle,“ narazila na mou drobnost s uštěpačným úšklebkem. Náhle nakrčila horní pysk a odhalila nebezpečné, bělostné špičáky. „Hýbej se!“ Štěkla za dnešek již třetí příkaz a s tím cvakla zuby kousek od mého čumáku, ovšem pokud by mi nedovolila se pohnout, zřejmě by mi jej ukousla. Takhle jsem aspoň stihla uhnout.
Měla jsem pokrčené zadní nohy a ty přední natáhnuté před sebou, přičemž jsem měla hlavu od ní co nejdále v zadu. Ty zadní nohy se mi klepaly a měla jsem mezi nimi schovaný ocas. „J-Já…“ Snažila sem se vykoktat, ale ona mě přerušila: „Vím, o co ti jde,“ zavrčela nepříčetně. Možná se mi i na moment ulehčilo. „Ale dnesssss nemám chuť na obchodování, dnessss mám chuť sssssi hrát!“ Vyštěkla panovačně a magií větru mě zvedla do vzduchu. Vytřeštila jsem překvapením oči a začala předními packami hrabat ve vzduchu, směrem k zemi. Slyšela jsem její pobavené uchechtnutí a schválně mě hlavou ještě naklonila dolů, takže pokud bych spadla, tak jedině na hlavu. Zvedla mě takřka ke stropu. „Když tě pustím, zabiju tě,“ posadila se a olízla si tlamu. Pootevřela jsem tlamu, abych jí začala prosit, aby to nedělala. Pak jsem ale ve tmě zahlédla, jak protočila očima. „Jenže to by moje pobavení ssssskončilo hodně rychle.“
I tak jsem ale náhle začala padat. Vyjekla jsem, a zavřela oči. Otevřela jsem je těsně před zemí, ztuhla hrůzou, když tu najednou jsem se zastavila tak, že jsem se jen dotkla čumákem země. A pak jsem se žuchnutím dopadla. Vlčice pohodila hlavou ke mně a mě sejmula vlnu vzduchu, se kterou mě nechala narazit do zdi. Byl to tvrdý náraz, a když jsem znovu dopadla na zem, bolestně jsem přivřela oči, protože otřásl celým mým drobným tělem. „To už… Stačí… Prosím!“ Zakňučela jsem a ona pohodila ocasem z jedné strany na stranu. „Prossss! Prossss více!“ Rozléhal se její hlad zříceninou a tentokrát za mě do zdi narazila ohnivá koule. „Prosím!“ Zopakovala jsem zoufale, když jsem uskočila. Ebenově černá vlčice si znuděně oblízla packu a z pod té druhé začala téct voda, která začala nebývat velkých rozměrů, až se nakonec dotýkala mých tlapek. Pak jsem zahlédla, že v té druhé jí nebezpečně jiskří. Roztáhly se mi zorničky úděsem. „Prosím, prosím, nechej toho! Klidně odejdu a už nikdy nepřijdu, jen mi prosím neubližuj,“ žadonila jsem a namáčkla se na zeď, když se šplouchnutím tlapu prudce vodu položila, v té to zajiskřilo a elektrický proud mířil přímo ke mně. „Dám ti cokoliv, jenom už toho nechej!“ Vyštěkla jsem ještě prosivě a krajně zoufale. Náhle se ode mě v pravou čas voda stáhla a začala téct jinam.
Smrt naklonila hlavu do strany. „Vážně? Ssssslyšela jssssem dobře?“ uráčila se zvednout a opět se ke mně vydala. Couvla jsem před ní, ale narazila ocasem do zdi. Prudce jsem se na ni ohlédla, ale pak zase zpět na Černou. Zastavila se těsně u mě a zpříma mi hleděla do očí. Když jsem pohledem bojácně uhnula, varovně zavrčela. „A co nabízíš, prtě?“ Zeptala se pak s krajním zájmem a odtáhla se. Odvážila jsem se k ní znovu vzhlédnout. „D-drahé kameny,“ vyhrkla jsem a s obavami vyčkávala její reakce. „Co za to žádáššš, kromě ušššetření tvého života?“ Zasyčela, vize kamenů se jí zjevně líbila, viděla jsem jí to na očích.
Naprázdno jsem polkla. „Zlepšit se ve svých magiích, které jsem získala od tvého bratra“ pověděla jsem váhavě. Náhle po mě střelila přísným pohledem, až jsem se lekla. Dívala se na mě nenávistně, jako na kus masa, jako kdyby mě chtěla sežrat a dle toho, jak přešlapovala, to tak i vypadalo. Vycenila zuby a z hrdla se jí vydrávalo to nejděsivější vrčení, co jsem kdy slyšela. A já se sakra bála. Znovu přešlápla a vztekle mrskla ocasem z jedné strany na druhou. Na týle byla naježená a z koutků jí odkapávaly sliny. „To si ještě pěkně rozmyslím! Toho spratka přede mnou ani nezmiňuj!“ zavrčela nepříčetně a pak cvakla zuby kousek od mého ucha, silně do mě vrazila plecí, až jsem od ní odlétla a hlavou jsem byla natočená směrem k východu. Měla jsem chuť utéct, což Smrt nejspíš vycítila a stoupla mi do cesty. „A dál?“ ptala se, zatímco jsem se pomalu zvedala. Bolelo mě celé tělo. „Také toužím po vlastní magii, kterou nikdo nemá. Chci být zcela spojena s přírodou,“ pověděla jsem o něco odvážněji. Začala se hrozivě smát.
Dlouho se smála, ale pak její obličej z ničeho nic ztuhnul. „A teď už běž!“ Zahřměl její hlas, vrčení zesílila a varovně štěkla. Prudce jsem se zvedla a rozeběhla se směrem k východu. Několikrát jsem klopýtla, a když jsem se s děsem ohlédla, zjistila jsem, že mě její oči stále sledují a pomalu kráčejí za mnou. Očividně se rozhodla mě ještě vyprovodit. Znovu se začala smát, až se to rozléhalo po celé zřícenině a dokonce jsem slyšela její smích ještě venku. Asi se na rozdíl ode mě dobře bavila.

Objednávka:
9* do magie vzduchu = 180 opálů
9* do magie vody = 175 opálů + 5 ametystů
Magie počasí = 100 oblázků

Speciální magie:
Alis Velabat
Laura se dokáže přeměnit na hejno pestrobarevných motýlků, díky kterým získává schopnost létat a přesouvat se tedy rychleji z místa na místo. Další výhodou magie je, že v případě akutnosti se před někým dokáže takhle skrýt – pokud ovšem její schopnost nezná – takže může magii využít i pro špehování. Poslední výhodou může být i možné vyhnutí se různým útokům, či zmatení nepřítele, protože nemůže být nic víc matoucí, než když po někom vrhnete ohnivou kouli a ten někdo se útoku vyhne do všech stran v podobě krásných motýlů, že? Samozřejmě, magie má společně s výhodami i své nevýhody. Například v boji může pár motýlů zahynout a jejich počet už se znovu nenavyšuje, takže pokud by se někomu povedlo všechny motýly zničit, Laura o magii přijde a sama zůstane v bezvědomí a značně bez sil. Pokud jich zemře jen pár, bude trpět bolestmi. Co se týče jejích přesunů, i to ji značně bude okrádat o energii a pokud to přežene, může se stát, že několik následujících chvil po přeměně zpět na vlka se nebude schopná postavit na vlastní nohy.

Cena: 20 křišťálů a 350 oblázků, schváleno

//<- Řeka Mahtaë

Už bylo zcela jasné, že jsem blízko. Ani jsem netušila, jak jsem to mohla tak rychle zvládnout. Zavrtěla jsem hlavou a rozhlédla se po okolí. Měla jsem dilema, zda pokračovat dál a najít Zříceninu, nebo to přeci jenom obrátit a zbaběle utéct. To by mi nejspíš vyhovovalo více, ale byla jsem už o něco odvážnější, než dřív, takže jsem se rozhodla, že se tam prostě dokopu. Přesto mé kroky nebyly vůbec jisté a vlastně byly čím dál více pomalejší. Nebyla jsem si jistá, kde přesně Zřícenina je, ale pak se mi ji přeci jen podařilo pohledem vyhledat. Ztěžka jsem polkla a ignorující přítomnost pachů, které tu byly, jsem vyrazila kupředu.

//-> Stará zřícenina

//<- Křišťálový lesík

Přemýšlela jsem, jak je to dlouho, co jsem tudy šla. Přemýšlela jsem vlastně nad spoustou věcí, hlavně nad tím, od kdy se můj život stal tak nudným a stereotypním. Nebavilo mě to, už dál ne. Jenže jen marně jsem přemýšlela nad tím, jak svůj život obohatit. Připadalo, že už nemám čím. Byla jsem více méně sama, úplně na všechno, navzdory tomu, že jsem měla smečku. Mám udělat ten velký krok, co mi radila Haruhi? Mám opravdu odejít? Postarám se o sebe sama? váhala jsem a posmutněle sklonila hlavu. Jsou to jediné, co mám... Nemohu, navíc jsem jim slíbila věrnost. A jsem gamma. Nemohu si prostě jen tak odkráčet, zavrhla jsem to nakonec. Tady venku bych jako tulák neměla budoucnost. Ve smečce jsem si už něco vybudovala.
Hleděla jsem na řeku a přemýšlela nad tím, jak moc musí být ledová. Naštěstí jsem měla svou magii země a v momentě, kdy jsem potřebovala, tak jsem se začala soustředit a na jednom břehu jsem nechala vyrůst strom. Ten jsem posléze nechala ohnout jako půlkulatý most, přímo přes řeku. Spokojeně jsem se pousmála, mávla ocasem, překonala mnou vytvořený most a ještě se za ním ohlédla. Následně jsem pádila dál. Již odhodlanější tu smrt navštívit, ale kdo ví, kdy mě to přejde?

//-> Jedlový pás

// <- Medvědí jezero

Mým dalším cílem byla Smrt, čímž jsem si nebyla úplně tak jistá a po cestě se podívat po Awnay. Neměla jsem tušení, kde by mladá vlčice mohla být, což mě dost užíralo, na druhou stranu jsem věděla, že už je soběstačná a dokáže se o sebe postarat sama. Věřila jsem jí. V tomhle ohledu rozhodně více, než jejímu naivnímu bratrovi. Rozhlédla jsem se po okolí. Tušila jsem, že se pořád tak nějak nacházím kousek od našeho území a to mě uklidňovalo, ale nerada bych se zaběhla někam dál. Co kdybych se ztratila? Ještě když by tě nikdo nehledal... To bych byla úplně marná, došlo mi a já se poplašeně rozhlédla pro jistotu ještě jednou.
Ucítila jsem známý pach. Awnay? pomyslela jsem si překvapeně, ale na dohled tmavá vlčice nikde nebyla. Je kousek od smečky, nemusím o ni mít strach. Třeba se už vrací, kdo ví? uvažovala jsem a poklusem pokračovala dál v cestě. Ještě že jsem věděla, jak zhruba ke Smrti trefit, ale už to byla pořádná doba, co jsem tam byla naposledy. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, ale věděla jsem, že to pro své vlastní dobro musím absolvovat. Třeba mě nesejme.

//-> Řeka Mahtaë

Haruhi mi pověděla, že bych nadále neměla ztrácet s Naxtherem čas. Posmutněle jsem sklonila hlavu, někde uvnitř sebe jsem věděla, že má pravdu, ale tak moc jsem se ho nechtěla vzdát… Vlčata byla také další ránou. S kým mám mít vlčata, když nemám pomalu ani toho partnera. Nejspíš na mě ovšem smutek poznala a oblízla mi čenich. Pohlédla jsem do jejích očí a láskyplně se na ni usmála. „Jsi prostě skvělá kamarádka, Haru, mám tě ráda,“ řekla jsem jí jemně, aniž bych se věnovala jejím předchozím otázkám. Myslím, že si na ně uměla odpovědět sama. Hold to je tak jak to je, věděla jsem, že se s tím nějak poperu. Začínala jsem být čím dál soběstačná. Což mě nutí myslet na Smrt a návštěvu, kterou bych k ní měla uspořádat, napadlo mě posléze. Vytunit se nějakou další magií, aby se mé možnosti ještě rozšířily. Třeba bych pak zvládla být tulákem, kdo ví? Až mi jednou přetečou nervy…
„Obávám se, že zatím bych to jako tulačka nezvládla. Jsem až příliš závislá na ostatních a na tuláctví ne úplně stavěná,“ pohodila jsem čumákem směrem ke svým slabinám, abych poukázala na jemný, ale vůbec hustý kožíšek. Vypadala jsem oproti ostatním vlkům, jako kdybych zrovna přišla odněkud z teplých krajin. A ta pohublost tomu taky moc nedodávala. „Každopádně se tam kvůli ní necítím tak, jak by se vlk ve smečce cítit měl, aspoň tedy podle mě. Je to sice má první smečka, ale myslela jsem, že budeme jako rodina… Ne jako parta vyklepaných vlčat, kteří mají strach, že kolem nich alfa byť jen projde…“ zavrtěla jsem hlavou s povzdechem a poté na ni pohlédla a zavrtěla zase ocasem. Nekažme si náladu.
Haruhi začala znovu mluvit a mě bylo jasné, že se blíží čas loučení. „To i ty moje. Budu ti držet tlapky, abys našla zbytek rodiny. Snad mi přijdeš ukázat i ty dvě zbylá dítka,“ usmívala jsem se natěšeně. „I já tebe,“ pověděla jsem jí pak, když řekla, že mě má ráda a pohlédla jsem, stále vrtíc přátelsky ocasem, na Inayu. „Ráda jsem tě konečně poznala,“ pověděla jsem jí. „Ráda tě uvidím znovu. Kdybys mě někdy potkala, nemusíš se bát mě oslovit,“ pověděla jsem jí jako ala teta Laura, na obě se ještě zazubila a otočila se směrem pryč. „Hodně štěstí dámy!“ štěkla jsem ještě předtím, než jsem pelášila pryč.

//-> Křišťálový lesík

Inaya okamžitě nadlehčila mou pochvalu. Pobaveně jsem se zazubila a i nadále u mě úsměv stále setrvával. Neměla jsem důvod se tvářit jinak, když jsem byla v příjemné společnosti. Haruhi pronesla, že má být po kom krásná. Když jsem si tak mladou vlčici prohlížela, postavu spíše jemnou než robustní měla spíše po jejím otci, kterého jsem si ve své hlavě vybavovala a jak už jsem zmínila předtím, ta rudá barva se také nezapřela. Ale povahově byla jistě po veselé, ač elegantní matce, nežli po napruženém otci. Pokud mě paměť neklamala, byl takový odměřený a poměrně vážný. Bavil se spíše s Naxtherem. Vrána k vráně sedá, pomyslela jsem si krapet otráveně ohledně mého partnera. To byl taky takový suchar. Vlčice za mou pochvalu skromně poděkovala. Pohlédla jsem na Haruhi s jiskřičkami v očích, abych jí naznačila, že má její vlče super vychování. Opětovala jsem jí úsměv a spokojeně kývla.
Inaya se nakonec dala do jídla a tak ještě zůstal nějaký prostor k tomu, abychom si mohli popovídat my dvě. Ptala se mě na Traxe. Chtěla jsem spíše, aby mluvila ona, ale nějak jsem si domyslela, že se to asi před její dcerou nehodí. Pak jí přeci jen zodpověděla otázky ohledně jejích sourozenců a otce. Nebyla to povzbuzující řeč a mě to stále z nepochopitelných důvodů nutilo smutečně mlčet. Tak nějak jsem chápala, jak se obě cítí. Prožívala jsem něco podobného. Ztratil se mi Deliven, Meinereho jsem tak nějak ani nezajímala a Naxther? Kdo ví, jestli někde nemá jinou, protože jeho řádnou pozornost jsem si nezasloužila už pěkně dlouho. „No, nejspíš také nemám zrovna nic povzbuzujícího. Můj úžasný bráška Deliven se opět poděl kdo ví kam, tak tu mám akorát druhého, který tak nějak ztratil zájem i sám o sebe, natož aby ho měl o mě, s Naxtherem už je to delší dobu špatné, myslím si, že má jinou, protože se vždycky na několik měsíců někam vytratí, na chvíli se ukáže a pak zase zmizne, o jeho pozornosti si mohu nechat už jenom zdát… Ve smečce jsem gammou, ale stále nehezky ušlapávána Elisou,“ pohlédla jsem na ni tázavě, zda si ještě vůbec pamatuje, jak jsem si na ni stěžovala minule. Haruhi spokojeně dojídala šakala, během toho, co jsem povídala.
„Elisina vlčata jsou již dospělá, nedávno jsem si to pokazila u Etneye, který po Elise zdědil to nejhorší, co mohl – naprostý sklon k narcismu, takže pro něj existuje jen on sám a jeho rádoby dokonalost, ale stejně toho pacholka mám moc ráda. Awnay se pro změnu urazila na rodiče, původně jsem ji hledala, ale narazila jsem na tebe, takže… Se po ní budu muset jít co nejdřív podívat, protože mi princezna dělá starosti,“ nadechla jsem se a obmotala si ocas kolem droboučkého těla. Skrze jemné chlupy prostupovala dotěrná zima. „Takže vlastně jediný, koho ve smečce mám jako oporu, je Arcanus, jenže ten je věčně s Elisou, takže nemám moc možnost s ním být a zbytek smečky… Buď prostě zmizel, nebo tam nejsou,“ zamrkala jsem posmutněle. Když jsem si to tak uvědomovala, neměla jsem to taky vůbec lehké a netušila jsem, co za nadpozemskou sílu drží ten optimismus ve mně a dává mi sílu se stále smát a nespoutaně dovádět.
„Takže to bylo tak nějak k mému životu,“ zazubila jsem se potom a přejela obě pohledem. Ráda jsem povídala, kolovrátek mi jel téměř vždy a opravdu rychle, ale rozpovídat se zrovna o něčem takovém bylo zvláštní. „Vlastně jediná dobrá věc, co se za poslední dobu stala, je, že jsem našla tebe,“ usmála jsem se na svou přítelkyni jemně.

Spořádaně jsem pojídala kus masa, který jsem si od kořisti odtrhla a sem tam hodila očko na Haruhi. Bylo mi poměrně smutno z toho, jak dopadla. Chtěla jsem jí za každou cenu pomoci, ale vše co je v mých silách, je najít jí nějaký úkryt, nebo se za ni přimluvit na pár úplňků u nás ve smečce. Nemohla jsem s ní zůstat dlouho kvůli povinnostem ve smečce, ačkoliv se mi zdálo, že jsem tam stejně jen páté kolo od vozu a podle Elisy si válím pozadí jen v úkrytu, který jsem mimochodem neviděla už pěknou řádku měsíců a ani jsem nevěděla, zda není dávno zasypaný kamením. Ale to by si zase neměla kde nahřívat zadek Elisa, napadlo mě. Ach jak mě ta vlčice lezla čím dál více na nervy. Doufala jsem, že je mám pevné, jinak se nejspíš jednoho dne neovládnu a nedopadnu zřejmě dobře. Ale nějak umřít musím, že? pomyslela jsem si a s jemným úsměvem jsem pohlédla na svou přítelkyni s korunkou na čele.
„Jsem tu pro tebe, Har,“ ujistila jsem ji a stočila zelenkavý pohled na vlčici, která se k nám blížila. Usmívala se a kmitala ocasem. Byla to převážně světlá vlčice, ale ta specifická červená barva, která se jí zamíchala do srsti, vypovídala téměř ovšem, aniž bych se ptala. Musela to být stoprocentně Haruhina dcera. Můj předchozí jemný úsměv se rozšířil do vřelého a nadšeně jsem pohlédla na Haruhi, která mi ještě před pár chvílemi povídala, že nemůže najít ani jedno své vlče. Pro mé překvapení ovšem hleděla rozklepaně na maso, jako kdyby se snad bála zvednout pohled. „Haru?“ oslovila jsem ji starostlivě. Ovšem v tu chvíli mladá vlčice dorazila k nám a pohledy matky s dcerou se střetly.
To, co následovalo v následujících minutách mě, jakožto bezmezného milovníka vlčat (v tomto případě už dospělých vlčat, ale to nevadí, Coffina jsem taky naprosto žrala, i když byl téměř dospělý), naprosto dojalo. Haruhi byla naprosto unešená a téměř hotová, svými prvními slovy mi potvrdila, že se jedná opravdu o její dceru, ačkoliv by se to červenou barvou nezapřela spíše Sayapovi, jak jí a okamžitě byla na nohou a tiskla se k ní. Musela jsem bezděky zamrkat, abych zahnala slzy, které se mi hrnuly do očí, protože jsem byla od přírody tak trochu citlivka a tohle bylo opravdu dojemné shledání, které udělalo radost i mě. Pomalu jsem se zvedla a s vrtícím ocasem jsem na obě hleděla, když mi Haru představovala svou dceru. Inaya, zopakovala jsem ve své hlavě jméno mladice. „Ahoj! Jak elegantní jméno pro krásnou mladou vlčí dámu,“ pověděla jsem obdivně, čímž jsem pochválila jak samotné „vlče“, tak i jeho matku za výběr. A hlavně za to, jak se jim povedla, že ano. „Ano, moc jsem toužila vás vidět, jashinužel jsem vás viděla jen v podobě mámina objemného bříška,“ zasmála jsem se krátce a s jiskřičkami v očích jsem na zelenookou stále koukala. „Tak se mi poštěstilo vidět aspoň jednu z vás, za což jsem moc ráda, protože tady maminka byla poměrně dost zoufalá,“ pověděla jsem jí ještě a pak utichla, abych jim dala ještě prostor pro vítací slova.
Za nedlouho se už šedobílá vlčice s korunkou na čele ptala, jako správná matka, jestli nemá Inaya hlad. Znovu mi vyjely koutky do širokého úsměvu. „Jen si dej, zlatíčko, také vypadáš, jako kdybys týdny nejedla,“ vybídla jsem ji okamžitě a s úsměvem pohlédla na Haruhi. Neměla jsem v plánu už z kořisti brát více, přeci jen šakal zase tak velký nebyl a mou prioritou bylo, aby se najedly ony dvě. Očividně byly obě tulačky, který mají složité podmínky k lovu. Já jsem jako smečkový povaleč přicházela k žrádlu občas jako slepá k houslím. Ačkoliv jsem se tedy účastnila snad každého smečkového lovu, nejspíš, ale to se nepočítá.

Pověděla mi ohledně rýmy, že už je to stařena. Prohlédla jsem si ji a trochu se zachmuřila. Samozřejmě mě starostlivost o ni nenechávala pořádně ani posedět. Litovala jsem toho, že jsem nikdy nebyla kamarádka s magií ohně, protože kdybych mohla, hned bych nějak prohřála její promrzlý kožíšek. Litovala jsem toho, že jsem se ještě stále nezlepšila v nových magiích, což mě navedlo na myšlenku, že bych měla někdy v blízké době zajít ke Smrti. Šmankote, tam jsem nebyla roky… A ráda se tomu ještě nějakou dobu vyhnu, pomyslela jsem si. „Měla by sis najít jiné místo, kde přečkáš zimu, Har. Nějaký úkryt, nebo… Bych mohla přemluvit Arcanuse, jestli by tě na mou tlapu neubytoval u nás ve smečce, co? Aspoň přes ty nejkrutější mrazy, vždyť tady nemůžeš zůstat,“ nahodila jsem na ni štěněčí pohled, který mi i přesto, že jsem už dávno vlče nebyla, šel perfektně. Doufala jsem, že mou nabídku přijme, nebo mě aspoň ujistí, že se pak někde zazimuje. Vždyť se tu válela na otevřeném prostranství a ještě k tomu u vody. Nedivila jsem se, že je tak prochladlá.
Zdála se být z úlovku hrozně nadšená. Vůbec jsem se jí nedivila, musela být neuvěřitelně hladová. Hned stála na nohou a vrtěla ocáskem. Věnovala jsem jí láskyplný úsměv, jako kdybych právě donesla kořist svému vlastnímu vlčeti a vybízela jej, aby se najedl. Poděkovala mi a vyzvala mě, ať jím s ní. „Jen pojez, potřebuješ to více, jak já,“ vyzvala jsem ji potom a rozhlédla jsem se po okolí. Zastříhala jsem oušky, abych zjistila, zda mi něco neuniklo a následně znovu věnovala pohled své kamarádce, která mě s huhláním znovu vyzvala k jídlu. Pobaveně jsem se zazubila, když jsem ji viděla a slyšela, jakým způsobem mi to řekla.
Nakonec jsem se přeci jen zvedla a vytrhla si kus masa ze zadního stehna zvířete. Začala jsem jej pojídat a musela jsem uznat, že je to vážně paráda zase něco pojíst. Naposledy jsem snad jedla po smečkovém lovu, kterého se ještě účastnil Naxther, to už byl taky nějaký pátek. Při myšlence na mého partnera mě trochu přešla sranda, ale zůstávala jsem na tohle téma už tak trochu apatická. Když jsem si to vzala kolem a kolem, zvládala jsem život i bez něj a to že se jednou za rok ukázal, mi akorát jen zbytečně pomotalo vždy jen hlavu. Ale věděla jsem, že tadyhle Haruhi byla v mnohem horší situaci. Vyčkávala jsem, jak si naplní žaludek a poví mi, co se teda událo.

Přeci jen na mě Haruhi reagovala vrtěním ocasu a s úsměvem. Ulevilo se mi, její úsměv jsem měla ráda. Sice její očka postrádala energii, přesto jsem věděla, že je její úsměv upřímný. Přitiskla jsem se na ni a olízla jí láskyplně líc, užívajíc si toho, že jsem našla někoho pro mě tak drahého. Jen tak se tu povalovala, sama. Stále jsem tomu nemohla uvěřit a stále mi to nešlo do hlavy, hlavně její zdravotní stav. Taky jsem byla hubeňoučká, ale u mě to zaviňovalo to, že jsem spoustu energie vkládala do neustálého lítání, blbůstek a kdo ví, čeho ještě. A do toho všeho nestíhala pořádně jíst. U Haruhi to zaviňovalo stoprocentně strádání. Ptala se mě, co tu dělám, že mě prý vůbec necítila. „Bodejť bys mě cítila, když ti tečou z čenichu vodopády!“ pověděla jsem jí starostlivě a potom ji sledovala.
Povídala, že jsem se vůbec nezměnila a vyzvala mě k mluvení. To bylo nebezpečné dělat, ale to nejspíš tušila. Jenže než jsem se rozmyslela, čím vlastně začít, položila hlavu do sněhu a koukala někam jinam, duchem naprosto nepřítomna. Pochopila jsem, že teď nemůžeme mluvit o mně a dokonce mi to ulehčila tím, že se mi svěřila. Ta zpráva byla ovšem něco, co vzalo slova i mě. Zůstala jsem na ni koukat a má veselá očka zjemněla soucitem.
„Ztratila děti? J-jak to myslíš, Har? Sayap že tě nesnáší, co je to za kec, vždyť jste se milovali, byli jste mi vzorem krásného partnerství, tak co se stalo? A proč vypadáš takhle? Vždyť… Takhle nemůžeš žít, jsi celá promrzlá, vychrtlá a… A… Víš ty co? Zajdu ti něco ulovit. Pak mi všechno povíš,“ rozjela jsem zase svůj kulomet, bez váhání jsem se zvedla a rozeběhla se podél břehu jezera někam dál. Cítila jsem někde opodál šakala, a tak jsem jej vyhledávala pohledem.
Když jsem ho zahlédla, zastavila jsem se. Nemohla jsem ho nechat pláchnout. Moje přítelkyně vypadala hrozně hladově. Proto jsem se na něj zaměřila pohledem, ze země vyrašily kořeny, které jej chytly za nohy a zabránily mu v útěku a další z kořenů jej objal kolem krku, přičemž mu rychle zlomil vaz. Rozeběhla jsem se k němu, osvobodila jeho bezvládné tělo z kořenů a za nedlouho už se válel u šedobílé vlčice. „Dej si,“ zazubila jsem se na ni a usadila se.

//<- Šakalí pahorkatina

Pokračovala jsem dál sněhovou přikrývkou a cítila, jak mě jemně zebou tlapky. Jasně, na tyhle podmínky jsem nebyla zvyklá a hlavně ani vybavená. Blížila jsem se k jezeru, o kterém jsem věděla, že je tu velký výskyt medvědů a občas nějaký ten žíznivý šakal, který přímo vybízel k tomu, abych jej prohnala. Dnes tu bylo ovšem až na pár vlků naprosto pusto. Byla bych si ani nevšimla, že je tu má stará známá, kdybych se nezastavila a pořádně nerozhlédla.
Jenže právě onen šedý kožíšek přitáhl má zelená očka. Hledala jsem šedý kožíšek, ale ne právě tenhle. Jenže… Nejspíš mi spatření tohoto kožichu udělalo mnohem větší radost. Nevěřila jsem tomu, že bych ji byla ještě někdy mohla najít! Neváhala jsem a nadšeně se k ní rozeběhla. Musela jsem se ujistit, že je to skutečně ona, dotknout se jejího kožíšku, slyšet její hlas… „Haruhi!“ vyhrkla jsem nadšeně. Jenže čím blíž jsem byla, tím víc jsem zpomalovala. Tohle nebyla úplně ta Haruhi, kterou jsem si pamatovala. Byla vychrtlá, její kožíšek byl omšelý, zjevně ji trápilo nějaké nachlazení a hlavně… Vypadala smutně.
„Ach moje milá,“ hlesla jsem a zabořila čumák do kožíšku na jejím krku. „Tak ráda tě vidím,“ kníkla jsem jí do ouška a lehla jsem si tak, abych se na ni co nejvíce přitiskla a mohla ji trochu zahřát. Zajímalo mě, co se děje, co se jí stalo, kde má Sayapa a pokud mě paměť neklamala, tak i vlčata, ale musela jsem jí nechat chvíli na vzpamatování se.

//<- Asgaar

Zdálo se, že jsem nemusela běžet daleko k tomu, abych stopu Awnay ztratila. Dlouze jsem si povzdechla a zavrtěla nad ní hlavou. Ta naše princezna je snad ještě tvrdohlavější, jak její matka, pomyslela jsem si pobaveně. Ale stejně mi hlavou vrtaly starosti ohledně toho, kde se mohla mladá vlčí dáma zaběhnout. Měla jsem o ni starosti. I přesto, že jsem ztratila směr jsem se rozhodla pokračovat. Náhoda je blbec a třeba ji někde potkám. Byl poklidný večer, všude bílá peřinka, bezvětrno a já byla poměrně spokojena i s mým jemným kožíškem. Rozhlédla jsem se okolo, zda se tady toho změnilo mnoho od té doby, co tu byly ty víly a jezevec. Zahlédla jsem pouze jeho zasněženou sochu. Věnovala jsem mu krátký pohled a pokračovala dál.

//-> Medvědí jezero

// měním přesun na Šakalí pahorkatinu

// Sestřičko, nezapomínej na uvozovky :)