Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// <- Asgaar

Po cestě jsem neskutečně ocenila tekoucí řeku, ze které jsem se mohla napít. Žízeň už byla neúnosná. Přesto bylo mé napojení pouze v rychlosti, protože jsem pospíchala prozkoumat, co to bylo za prapodivný zvuk. Měla jsem strach, že se něco žene ke smečce a to jsem nemohla nechat jen tak. V rychlosti jsem doběhla na louku, kde se již někdo nacházel. Čistě hnědý kožíšek jsem znala, takže mě uklidnilo to, že tu nebudu jediná ze smečky. Na druhou stranu jsem byla nervózní z toho, že by mohl mít Bellray stejnou myšlenku jako já a přesto je tady. Dvakrát jsem mávla ocasem ze strany na stranu a vyrazila za ním a jeho společností, abych se zeptala, zda si něčeho nevšimli a neví, oč jde. Jenže ještě dřív, než jsem tak stačila učinit, ryla jsem už tlapkama do země v prudké brzdě.
Zahlédla jsem pohyb.
A původce toho pohybu nebyl vítr, který by si pohrával s listy stromu. On se ten strom totiž hýbal celý. A sám od sebe. A připohledu do jeho očí, které by strom rozhodně mít neměl... Jsem nebyla schopna pohybu. Srst se mi naježila do všech stran, ocas se skryl mezi nohama, které byly zeširoka rozkročené a stejně tak jsem měla vypleštěné i oči. Snad i dech se mi zastavil a srdce přestalo tlouct, když jsem opět viděla, co Gallirea přichystala za překvapení. Myslela jsem, že mě už málo co překvapí, ale tohle byl šok téměř horší jako zásah bleskem. Tak tenhle jestli se vymkne kontrole, tak naši smečku rozdupe jako mravence a půlku Gallirei k tomu, pomyslela jsem si a stále nehnutě jsem sledovala naštvané stromisko. Neměla jsem odvahu k tomu, abych se hnula. Ono mi to ani to strnulé tělo nedovolovalo.

// Tak já se připojím :)

Opatrně jsem otevřela jedno očko a porozhlédla se po okolí. Poté jsem rozlepila i to druhé a pomalu zvedla hlavu. Když jsem zjistila, že jsem tu sama, začala jsem přemítat, co se vlastně stalo naposledy. Mám takový neblahý pocit, že trpím na nějakou spavou nemoc, uvažovala jsem s pohledem do blba. Stalo se mi poslední dobou několikrát, že jsem prostě usnula a probrala se kdo ví kdy. Sesbírala jsem se na své tenké dlouhé nohy a řádně jsem se protáhla u čehož jsem zívla. Poté jsem zůstala stát a uvažovat, co bych asi mohla dělat. Přemýšlela jsem nad lovem, jelikož mi vcelku kručelo v žaludku, ale mé rozlámané tělo mi to teď příliš nedovolovalo. Respektive se mi ani moc nechtělo.
Po krátké chvíli jsem se nakonec rozhodla, že půjdu jen tak z nudy obejít území smečky a zjistit, zda je tu něco nového a hlavně jestli je všechno v pořádku a při starém. Nějak jsem poslední dobou netušila, ke komu se tady připojit. Začínala jsem zde nabývat pocitu osamění. Přesto jsem nehledala nic navíc. Tak jak to tu bylo, tak jsem to respektovala a i když jsme se nejspíš jako smečka moc nescházeli mezi sebou, stejně jsem všechny brala jako rodinu. A už jen ten pocit, že nějakou rodinu mám, mě uklidňoval a ujišťoval, že tu rozhodně sama nejsem. Doufám.
Náhle jsem nedaleko od smečky zaslechla hromové... Zařvání? Zpozorněla jsem a zahleděla se tím směrem, zda ještě něco nezaslechnu. Je na čase to prozkoumat dříve, než se něco stane! Napadlo mě. Hrozilo něco smečce? Rozeběhla jsem se napříč lesem, abych na místě byla co nejdříve. Sic nevím, co mě to popadlo, protože kdyby se jednalo o skutečné nebezpečí, jistě bych byla úplně k ničemu.

//-> Západní louky, přes řeku Midiam

Bellray pověděl, že je milé, že jsem smečce zůstala věrná i přesto, že můj partner odešel. „Je to má rodina, nedokázala bych ji opustit,“ pověděla jsem trochu posmutněle. „Navíc bych to sama nejspíš jako tulák nezvládla. Mnohdy mi šlo o život, když jsem se tam venku potulovala sama,“ přiznala jsem pravou barvu a pohlédla mu do očí. Byly pořád zastřené zalíbením v mou osobu a mě to stále uvádělo neuvěřitelným způsobem do rozpaků. Kdybych neměla srst, jistě se červenám od drápků přes uši až po konec ocásku. Zeptala jsem se ho, zda nechce jít se smečkou lovit, ale odpověděl mi, že ho trochu pobolívá zadek a já klidně mohu jít. Prvně jsem trochu zaskočeně naklonila hlavu na stranu a přemýšlela, z čeho by jej mohl bolet zadek, ale nakonec jsem se usmála a zavrtěla hlavou. „To je dobré. Myslím si, že jich je dost a s mou nezkušeností bych se tam akorát pletla. Naposledy jsem při lovu zachraňovala vlče, tam jsem byla jistě užitečnější,“ pověděla jsem mu.
Poté mi nabídl, že mi pomůže hledat někoho lepšího, než byl Naxther. Upřímně jsem opravdu netušila, jak mám na tohle reagovat. Jedna má půlka srdce toužila po tom nebýt sama. Byla prázdná a toužila někoho milovat, tak jak milovala Traxe, ale ta druhá k němu nejspíš stále tíhla a chtěla ho bránit. I když už tu nebyl. Povytáhla jsem koutek v trochu nuceném pousmátí. „Děkuji,“ pověděla jsem nakonec pouze.
Poté jakoby zase všechno bylo jinak. Můj společník byl jakoby v tranzu, nakonec se začal zmateně rozhlížet, vstal a oklepal se a nakonec zůstal stát hledíc do země. Trochu se mi pozastavil dech a trochu zděšeně jsem ho sledovala. Položila jsem přitom tlapku zase pevně na zem a opatrně vstala, abych měla rychlejší šanci na útěk, protože už jsem opravdu nevěděla, co čekat. Pro mou úlevu se omluvil za své předchozí chování, a že prý neví, co se stalo. Zdál se být hrozně zmatený, a tak jsem mu to docela věřila. Následně se zeptal, zda můžeme začít od začátku a zdálo se, že se cítí opravdu potupně. Obdarovala jsem ho vlídným úsměvem a přikývla jsem. „Můžeme, jistě že můžeme,“ ujistila jsem ho přátelsky. Však nic tak hrozného neprovedl. „Stalo se ti tohle poprvé, Bellrayi?“ Optala jsem se poté se zájmem. Jen mě zajímalo, zda v něm takhle přeblikává často, nebo se zase mohlo jednat o nějakou hříčku Gallirei. Byla mocná, to jsem věděla už dlouho.

// v pořádku :)

Díky moc :)
Poprosím k Lyl 10 % slevu ke Smrti (takže to můžu brát jako 35% sleva? :D)
A doplnit vrozenou magii do plna :)

Přidáno :)
~Sky

Loterie 6

Bellray ode mě začal vyzvídat, tak jsem mu pověděla, jak jsem se dostala do téhle smečky. Pověděla jsem mu, jak to bylo a on mě ihned politoval skrze Naxthera. Řekl mi ale, že si mě nezasloužil, když si nevážil času, který se mnou mohl strávit. Jemně jsem přikývla. Nechtěla jsem o něm příliš mluvit, snažila jsem se tohle téma sama v sobě nadobro uzavřít a jen na něj občas zavzpomínat. Teď jsem ovšem nechtěla ani to. Ale za jeho uklidnění jsem byla vděčná. Znělo to logicky. „Máš pravdu, nejspíš nezasloužil,“ přitakala jsem a ohlédla jsem se směrem, odkud jsem slyšela Elisino vytí. Nejspíš svolávala vlky na lov. Pohlédla jsem na Bellraye. „Nechceš jít lovit se smečkou?“ zeptala jsem se ho spíš pro vlastní info. Kdyby měl náladu, samozřejmě bych jej nedržela.
Poté se mě můj společník zeptal, zda po bývalém partnerovi mám nějaké pozůstalosti… Nějaké cennosti, či potomky… Posmutněle jsem vydechla. „Vlčata miluji a plánovali jsme je, ale stačil zmizet dříve, než jsme to stihli. Stejně neměl vlčata rád. Takže mi po něm nezůstalo opravdu nic,“ pohodila jsem ocáskem a nahodila jsem výraz, jakože se prostě nedá nic dělat a nikdo jiný s tím taky nic nenadělá a že jsem vlastně silná nezávislá vlčice, co všechno zvládne sama, ačkoliv bych bez smečky už nejspíš byla někde pod drnem. Byla jsem už sice mnohem soběstačnější, co jsem se zde objevila, zdokonalila se v lovu a uměla si něco málo usnadnit magií, no i přesto bych byla velké nic. Byla jsem vyloženě smečkovým vlkem a tak to nejspíš mělo i zůstat. Hold nevýhoda slabého jedince.

Loterie 5

Plná rozpaků a nejistoty jsem sledovala Bellraye, který, jak se zdálo, mi zcela propadl a já nechápala proč tak najednou. Jistě by mi to nebylo tolik na obtíž, kdybychom se znali déle, jak pár minut a já věděla, že mu mohu zcela důvěřovat a spolehnout se na něj, ale to se nás dvou rozhodně netýkalo. Takhle jsem vůbec nevěděla, jak reagovat. Moje povaha mi bránila v tom jej nějak rázněji od sebe odehnat a vlastně jsem od sebe ani nikoho odhánět nechtěla, jelikož jsem byla vděčná za společnost po tak dlouhé době, co jsem strávila sama. Můj zaláskovaný společník mi pověděl, že na něm mohu zkoušet magie bez ohledu na to, jakou bolest si u toho zažije a prý pro mě udělá cokoliv. „To je od tebe moc hezké. Ale nic takového by sis nezasloužil,“ ujistila jsem ho s jemným úsměvem a sledovala jsem jeho vrtící se ocas.
Stále sledoval mé tlapky, které jsem se se studem snažila skrýt a začínala mít pocit, že odehnat ho od sebe nebude řešení. Začala jsem mít totiž pocit, že brzy uteču. Naštěstí mě přestal zavalovat lichotkami a zeptal se mě, jak jsem narazila na tento les. Vydechla jsem, abych se uklidnila, protože mi došlo, že pokud ke mně Bellray cítí zalíbení, těžko by mi chtěl ublížit a že to vlastně všechno myslí dobře. Začala jsem jemně pohupovat ocáskem ze strany na stranu a ignorovala fakt, že stále hypnotizuje mé tlapky. „Hledala jsem zde svého bývalého partnera… Arcanus jej našel, když byl zraněn a nabídl mu zde útočiště, než se zotaví. Našla jsem ho zde a pak mě přemluvil, že se do smečky přidáme. Nu, ex odešel kdo ví kam a já tu zůstala. Mám to zde ráda,“ pověděla jsem spokojeně a ohlédla se směrem, kde jsem nechala Arcanuse… Cítila jsem u něj pach Etneye a rozbušilo se mi srdce radostí. Dlouho jsem ho neviděla! Měla jsem radost, že je zpět. A očividně s sebou vzal i kamaráda. Snad je to další zájemce o rozšíření naší rodiny.

Loterie 4

Zahleděla jsem se na květinu, kterou jsem před sebou nechala vyrůst a poté jsem obrátila zrak na Bellraye, který mi odpověděl, že se setkal i se Životem a i se Smrtí. „Tak to jsi určitě neodešel s prázdnou a jistě v tobě nějaká magie dřímá… Jen snad nebyla Smrt tak podlá i na tebe a nenadělila ti také tak nebezpečnou magii,“ pověděla jsem. „Připadne mi, že jen nehezky zneužila toho, že nemám žádné zkušenosti a vyloženě se těšila na to, až někomu ublížím,“ nafoukla jsem ublíženě obličejík a nespokojeně zavrtěla droboučkým tělem. Na jeho následující otázku jsem již přikývla zase s veselým a vstřícným výrazem.
„To jistě je. Od té doby jsem se ji ani nepokusila použít a nemám to v plánu,“ pověděla jsem a znovu se zadívala na květinu. Mráz dělal své a mé malé dílo pomalu ničil. „Nic proti magiím nemám. Dle mě nejsou špatné, ale ani je moc nevyhledávám. Dle mě záleží na nositeli magie… Pokud bude magii zneužívat, jistě to není dobré. Pokud ji ovšem někdo používá s rozmyslem, nevidím v tom nic špatného,“ usmála jsem se na něj, ale najednou můj společník vylétl a začal se zběsile otáčet.
Leknutím jsem uskočila také. „Co se děje?!“ vyhrkla jsem vystrašeně, protože jsem absolutně nechápala, co se děje. „Jsi v pořádku?“ ptala jsem se hned v zápětí a naklonila hlavu zkoumavě na stranu. Vypadal, že je v pořádku, tedy až na krvácející tlapky, které měl čímsi ovázané, tak co se safra mohlo stát? Zase se poklidně usadil, ale zdálo se, že je stále neklidný a rozhlížel se, dokud jeho zraky nepadly na mě. Jeho pohled se okamžitě změnil a pověděl mi, že jsem krásná. Vytřeštila jsem oči a následně zaskočeně zamrkala. „Uhm… Děkuji,“ pípla jsem tiše a rozpačitě a seděla jako opařená. Hned na to si přede mně Bellray lehl a prohlížel si mé tlapky, zatímco mi je vychvaloval.
„N-ne, nevěnuji,“ zakoktala jsem se mírně a zvedla jsem přední tlapku do vzduchu, přičemž jsem ji stáhla co nejblíže k tělu. Ať se s ním dělo cokoliv, bylo to divný a já nevěděla, co mám dělat! Do teď se choval způsobile, ale po tom, co začal tak podivně vyšilovat, mi začal vyznávat zalíbení. To sice bylo moc milé, ale ten náhlý obrat mě děsil. Co je tady špatně? Nebo se celou dobu tvářil prostě že nic a pak to najednou nevydržel? nechápala jsem a nevěděla, co dělat.

Loterie 3

Bellray trochu trhavě zkontroloval, kdo to za ním míří. Na mou otázku pak odpověděl, že je vše v pořádku, ale vypadal, že je zaskočený. Doufala jsem, že jsem ho nevyrušila třeba z nějakého vnitřního monologu, který vedl sám se sebou, na druhou stranu ale po mě něco žádal, tak určitě počítal s tím, že přijdu. Možná že jen nečekal, že budu tak rychlá. Nakonec z něj přece jen vylezlo, co potřebuje a já jsem z toho byla poměrně překvapená. Pozorně jsem si ho prohlédla. Oči dle magie zbarvené neměl, takže bylo možné, že to byl mládenec, který svou magii neobjevil? Nebo snad byl sice už starší, ale prostě ji neobjevil?
„Slyšel jsi někdy o nepříjemné vlčici jménem Smrt?“ zeptala jsem se pro začátek. „Tuhle magii mám zrovna od ní. Chtěla jsem ovládat něco speciálního a spjaté s přírodou… Miluji přírodu. Tak mi nadělila tohle umění,“ zatetelila jsem se spokojeně. „Když jsem přišla sem, také jsem ohledně magií nic neznala a neuměla. Věděla jsem, že ve mně dřímá, ale netušila jsem, jak ji používat,“ začala jsem mluvit. „Když se mě můj bývalý partner snažil naučit magii používat, má první zkušenost byla velmi nepříjemná a dlouho jsem se magie nadále bála používat. Sama ještě stále nevím, jaké magie ve mně dřímají a co dovedou. Při zkoušce jsme zjistili, že dovedu vlku způsobit bolest. Do té doby jsem si myslela, že vládnu jen magii země, ale byla jsem na omylu,“ pohlédla jsem na něj, zda zatím všechno pobírá.
Nadechla jsem se a odhrábla tlapkou přede mnou sníh. „Od té doby jsem se svou magii způsobující bolest cizímu nepokusila použít a ani nechci. Ale když jsem odbourala strach z užití magií, začala jsem se věnovat magii se zemí spjatou. Tu, si myslím, umím ovládat už perfektně,“ pověděla jsem a poukázala jsem hlavou na místečko, kde jsem před chvílí shrábla sníh. Nechala jsem na něm vyrůst květinu. „Celé to je jen o pevném soustředění a měl bys naprosto vědět, co chceš. Zpočátku se ti může povést i to co sám nechceš. Proto bys na sebe ani neměl klást vysoké nároky, už jen z důvodu, že je užívání magie energeticky náročné,“ zakončila jsem prozatím svůj výklad, abych mu dala prostor na další otázky, pokud by měl.

Loterie 2

Arcanus nové členy rozpustil s tím, že klidně mohou jít, jelikož dozor již není třeba. S neutuchajícím úsměvem jsem je sledovala, jak jsou horlivě nedočkaví, až prozkoumají svůj nový domov. Vzpomínala jsem na to, jaké pocity jsem měla já. Byla jsem zmatená, ale ráda, že mám domov. Život ve smečce mi tenkrát byl cizí, teď bych bez ní nedokázala žít. Sice vlci odcházeli a občas přicházeli a jako stálí členové tu v podstatě zůstávaly jen alfy a Meadow, ale oni mi ke štěstí stačily. Oni jsou má rodina. Jestli se má rozrůst, tím lépe. Aspoň si budu moct mít s kým povídat, trávit s někým volný čas a snad si se mnou občas bude někdo i hrát. Musím najít nějakou hravou duši, pomyslela jsem si toužebně a jak jsem tak tápala v myšlenkách, uvědomila jsem si, že na mě mluví Bellray. Prý ho moc těší a nazval mě milou dámou. V tu chvíli ve mně rozdmýchl jakýsi zvláštní pocit… „Lichotku“ jsem neslyšela pěkně dlouho a už vůbec ne od druhého pohlaví. Naposledy mě snad chválila Haruhi? Věnovala jsem mu veselý úsměv a ocas, který mával do pomalého rytmu ze strany na stranu, se rozkmital o něco rychleji. Nakonec pověděl, že by měl pár otázek, na což jsem přikývla, jakože s tím počítám, a odebral se zatím do pozadí.
Poté mi začal odpovídat Arcanus, který mi shrnul, co se všechno stalo. Pověděl mi, že les museli bránit před nějakou magickou vránou. Až mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomila, že smečka byla v ohrožení a já prostě někde trucovala. Ocas ustal v pohybu a sklonila jsem hlavu. „Omlouvám se, že jsem vás v tom nechala,“ pověděla jsem posmutněle. „Ještě že se nikomu nic nestalo…“ oddychla jsem si a následně mi Arcanus ohledně Naxthera pověděl, že ho to mrzí. Draly se mi do očí slzy. Zhluboka jsem se nadechla. „Nu, Bellray by očividně potřeboval pomoci. Omluvíš mě?“ usmála jsem se krátce a vydala jsem se směrem, kterým hnědý vlk zmizel.
Nespěchala jsem. Potřebovala jsem se trochu uklidnit, abych nešla za Bellrayem úplně rozhozená. Jeden si myslí, že už je v pohodě a pak zase přijde slabá chvilka… Nu, společnost bude lepší, uznala jsem. Když jsem se blížila, povšimla jsem si, že je zahleděný do krajiny. Jemně jsem si odkašlala, abych jej nevylekala, dorazila k němu a usadila se vedle něj. „V pořádku?“ zeptala jsem se a věnovala mu další ze svých úsměvů. Čekala jsem, že začne sám. A kdyby ne, neměla jsem problém ho rozpovídat. Snad, pokud nebyl nějak extrémně uzavřený. Ale ani to pro mě obvykle nebývalo velkou překážkou.

Loterie 1

Povšimla jsem si, jak je většina z nich překvapená. Zdálo se, že jsem udělala dojem. Ať už špatný, nebo dobrý. Arcanus na mě koukal poměrně podivně, nejspíš mu nešlo do hlavy, že opravdu držím jazyk za zuby. Sama jsem se tomu divila, ale byla jsem po tom dlouhém spánku ještě dost vedle. I přesto mě pozdravil a ptal se, kde jsem se toulala. Následně mi představil ty tři vlky, které jsem si před chvílí obhlédla. Všechny jsem je během představování znovu sjela pohledem, abych si je zapamatovala. Představená vlčice Lucy se stále nějak nemohla vzpamatovat z mého „příchodu“ a jen civěla. Věnovala jsem jí omluvný pohled a konejšivý úsměv. Castor, který se očividně nějak měl k Lucy, se také příliš nevyjadřoval, ale nenechávala jsem se jejich nekomunikativnostní vůči mé osobě zastrašit. Až poslední představený, hnědý vlk Bellray, se konečně nějak vyjádřil, ačkoliv se zdál být také zaskočený.
„Omlouvám se, jestliže jsem vás zaskočila… Jsem Laura, těší mě,“ sdělila jsem pak nováčkům. „Vítejte v naší smečce,“ pověděla jsem pak zvesela a podívala se nadšeně na Arca. Měla jsem radost, že se naše smečka rozrostla. Elisa se kupodivu nijak extra nevyjadřovala, prostě se sebrala a odešla. Zdála se být unavená. Starostlivě jsem se za ní ohlédla a znovu se podívala na Arcanuse s otázkou, zda je v pořádku.
Začínala jsem se konečně probouzet k životu a horlivě poskočila. „Tak pověz, co se stalo nového?“ zeptala jsem se nedočkavě směrem k alfě, jelikož povídal, že se toho dost stalo. „U mě nic moc… Uvědomila jsem si, že s Naxtherem už nejspíš nemohu počítat, tak jsem se s tím tiše vyrovnávala nedaleko odsud. Pak jsem dlouho spala a jinak nic. Ale už jsem zase tu,“ mluvila jsem zpočátku smutně, ale po poslední větě jsem se odhodlaně zazubila. Otočila jsem se na ty tři nováčky. „Kdybyste cokoliv potřebovali, můžete se obrátit i na mě. Ráda vám s čímkoliv pomohu,“ nabídla jsem se jim vstřícně.

// děkují :)

Vstávat a cvičit! Křičel můj vnitřní hlásek. Nevolky jsem otevřela zelenkavá kukadla a rozhlédla jsem se jimi kolem. Jaj, co se to stalo? Jak dlouho jsem jen mohla spát? Uniklo mi něco důležitého? Elisa mě asi zakousne... Začala jsem skládat nohy pod sebe, abych pomalu mohla zvednout drobné a vyhublé tělo ze země. Bolelo mě snad všechno, co na mě ještě zbylo. Právě jsem udělala něco, co jsem nechtěla. Fujky! Jak jsem jen mohla tak dlouho spát? Vždyť to je naprosto nezákoné. Jen jsem tak stála, zírajíc do jednoho místa a snažila jsem se probrat pořádně k životu, zatímco jsem si připomínala, jaké to je zase stát na vlastních nohou. Ne, nebyla to pro mě teď žádná sranda. Musela jsem opravdu prospat celou věčnost.
Po chvíli jsem se pořádně protáhla, až to ve mě zalupalo a narovnala jsem se. Má srst byla rozcuchaná, snad ještě stále letní a vůbec neschovala to, co by schovat měla... A to lezoucí snad všechny kosti. Když já za to nemůžu, archanděl Gabriel si na mě zased! Každý dostal něco, já nejspíš absolutně nic, možná velký nadbytek energie, která se také postupem času začala vytrácet. Teď jsem paradoxně po tom dlouhém spánku žádnou neměla. Však už také nejsem nejmladší, že? Jak se to vůbec stalo, že ten čas tak rychle utekl? A kde je vůbec můj ne-partner tak dlouho? Žije ještě vůbec? Sprostě mě opustil,
že? Co už... Zavětřila jsem během přemýšlení zkusmo, zda neucítím jeho pach, ale nebyly po něm ani památky. Bylo mi z toho stále nějak smutno a úzko. Doprovázel mě od samého mého začátku tady, spousty mě toho naučil, hlavně mě naučil co to znamená milovat a pojem partner a teď? Byl nenávratně pryč? Dlouze jsem si povzdechla...
Mohla jsem na tom stejném místě, kde jsem se probudila, stát ještě hodnou chvíli. Dumala jsem nad vším možným i nemožným, až jsem si nakonec uvědomila, že jsem sice necítila Traxův pach, ale cítila jsem spoustu pachů, které jsem neznala. Možná jsem mohla znát jeden z nich, ale nebyla jsem si úplně jistá. Navíc pokud by to byl ten, koho jsem myslela, musela bych zase dlouze přemýšlet, co by někdo takový dělal na území smečky. Je to Rebel! Napadlo mě. Nu, dle pachů jsem také postřehla, že se u všech těch cizinců nacházejí alfy, takže mi nepřišlo momentálně nutné to řešit... Respektive jsem na to neměla vůbec náladu a mnoho sil.
Poté jsem jsi uvědomila, že mám ve smečce přeci jen nějakou funkci a otráveně jsem protočila očima. Nohy mě neposlouchali, tak jsem ještě hodnou chvíli uvažovala nad nesmrtelností chrousta, než mě napadl skvělý nápad. Dneska provedeme operaci Kramle! Pomyslela jsem si nadšeně a začala jsem se soustředit... Ze srsti mi začalo odlétat pár pestrobarevných motýlků, až jsem nakonec zmizela a zůstalo po mě jen hejno nádherných motýlů. Rozletěla jsem se napříč lesem, který jsem prvně vzala křížem krážem a celý zkontrolovala, připomněla si území a prozkoumala, kde se co nachází a poté jsem se rozletěla k alfám a k těm cizákům. Za nedlouho je motýlí oči spatřily. Nabrala jsem směr k nim, obkroužila jsem kolem Castora, Lucy a Bellraye, pořádně si je prohlédla, objasnila si situaci a pak zalétla opodál, kde se motýlci začali seskupovat k sobě, tvarovat drobňoučké vlčí tělo, až se zase namísto motýlů ukázala nevýrazná, vychrtlá a malá vlčice v mé podobě.
I přes únavu a jakýsi zvláštní nádech v zelenkavých očích jsem se už usmívala a vrtěla ocasem. "Ahojte," pozdravila jsem a pohlédla na alfy. Netušila jsem, zda je to jen jejich návštěva, nebo máme přírůstky do smečky, proto jsem se nijak dál neangažovala... Nepředstavovala se, nesnažila se s někým pustit do řeči či do hry, prostě jsem se nezvykle odmlčela a jen s vrtícím ocasem ze strany na stranu čekala, zda mi půjde Elisa po krku, kde jsem tak dlouho byla, nebo mě někdo obeznámí se situací, nebo se na mě rovnou všichni vykašlou a půjdou po svých...

Arcanus pronesl, že se Awnay vrátí, až bude mít hlad, na což jsem souhlasně přikývla, ačkoliv jsem tušila, že je docela samostatná, vzhledem k tomu, že jsem ji něco málo ohledně lovu učila a měla jsem takové tušení, že se dokonce účastnila smečkového lovu. Každopádně na stoprocentní úlovek její zkušenosti rozhodně nebyly. Následně jsem pohlédla na Elisu, která povídala, že se snažila přivolat Ashe, ale zjevně se jí to nepodařilo a přišla jsem jen já, někdo, koho absolutně nepotřebovala, to mi bylo jasné. Následující otázkou mě ale zaskočila, protože jsem vůbec nevěděla, co jí na tuhle otázku zodpovědět.
„Nom, Lighta jsem viděla nejspíš při posledním smečkovém lovu a… Naxthera jsem neviděla už měsíce,“ vyslovila jsem ztěžka, protože jsem se na něj snažila nemyslet, natož o něm s někým mluvit. Prostě jsem se ho snažila absolutně dostat ze své hlavy, protože jakákoliv zmínka o něm mě přímo drtila. Pak, abych se o tom s ní nemusela dál bavit, jsem se otočila na Parysu a zeširoka se usmála. Ohledně otázky jestli se přišla vrátit, mi odvětila tak trochu oklikou, že prý přišla s Elisou navštívit Ashe a mě. Bylo mi jasné, že já jsem nebyla její původní záměr, ale i tak jsem byla za návštěvu ráda, takže jsem to nehodlala hrotit. „To je dobře, že ses aspoň ukázala,“ pověděla jsem jí přívětivě, vrtíc jemně ocasem.
Za nedlouho přišla i Ashe. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji radostně a ocas mi několikrát zamával rychleji. Fakt, že mám takovou radost, že vidím nějakého člena smečky, byl poněkud smutný. Potkávat je by mělo být na denní rutinně, ale to se zjevně naší smečky netýkalo. Mluvila pak s Elisou a můj zelenkavý pohled zatím zkoumal její packu, kterou si zranila. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě a pohlédla jí do očí. Povšimla jsem si také, že k Paryse se moc nemá. Stalo se mezi nimi něco? Nebo ji snad nepoznala? Těžko říct.

// Fakt velká omluva za zdržování

Netušila jsem, jak dlouho jsem spala, každopádně mi to ke štěstí stačilo. Probudila jsem se zase čilá jako rybička dokonale připravená na nový den. Ještě jsem odpočívala se zavřenýma očima a naslouchala poklidným zvukům lesa, jako bylo pofukování lehkého vánku mezi stromy, občasné zakřupání větvičky, nebo zpěv ptactva, do kterého jsem se zaposlouchala takovým způsobem, až mi to způsobilo naprostou vnitřní harmonii. A všechnu tuhle líbeznou melodii přerušilo již známé vytí Elisy. Nepříliš ochotně jsem otevřela zelenkavá kukadla a rozhlédla se kolem sebe. Netušila jsem, co se děje, o co jde a jestli vůbec stojí zrovna o mou osobu, ale prostě jsem se zvedla, oklepala ze sebe veškeré jehličí a vyrazila jsem pomalu tam, odkud jsem vytí slyšela.
Nebyla jsem daleko a cesta mi netrvala dlouho, takže jsem již během chvíle byla na místě. Nacházely se tu obě alfy a Parysa, zatímco Meadow tu už nebyla. S tou vlčicí jsem se nepotkávala často. Tak nějak jsme si tehdá v úkrytu u vlčat rozuměly, jen mi připadalo, že když jsem tu byla já, tak ona ne a naopak. Prostě jsme se míjely. Všechny jsem obdarovala mým typickým přátelským úsměvem a zamáváním ocasu. „Ahojte,“ pozdravila jsem a věnovala pohled Elise. „Awnay byla nedaleko smečky v malém lesíku. Připadalo mi, že chce být sama, tak jsem ji nechala,“ oznámila jsem jí stručně bez zbytečných emocí, které jsem jí už neměla sílu jevit a pohlédla na Parysu.
„Rozhodla ses k nám vrátit?“ zeptala jsem se vlídným tónem, který zněl tak nějak… Jako bych měla radost, že se k nám vrátil člen rodiny, jelikož poslední dobou všichni odcházeli, ale už se nikdo nevracel a ona byla tak nějak jediná, která se po náhlém zmizení vrátila. Nikdo jiný to tak myslím neudělal. Netušila jsem, za jakým záměrem tu ve skutečnosti Parysa je. Pak jsem obrátila zase pohled na alfy. „Mimochodem, co se děje?“

//<- řeka Mahtaë

Za nedlouho se mé drobné a kostnaté tělo vytratilo mezi stromy, které jsem moc dobře znala. Tu vůni tady, nerovný a složitý terén, všechno už mi bylo známo téměř nazpaměť. Po chvíli chůze jsem se zastavila a zavětřila, abych zjistila, kdo všechno se ve smečce nachází. Sestava stejná téměř jako vždy, pomyslela jsem si a pak se zarazila. Až na… Ona se k nám vrátila Parysa? tu šedou myšku jsem si pamatovala. Nebyla tu dlouho a pak se prostě někam vypařila. Teď tu byl ale její čerstvý pach. Měla jsem za to, že za tak dlouhodobou absenci Elisa trhá hlavy, ale asi jsem se mýlila. Nejspíš jí bylo jedno, kdo se kde toulá, jelikož i já jsem byla kolikrát dlouho, jako třeba teď, pryč a nikdo mi to ještě nevyčetl. Zatím…
Podle pachů jsem rozeznala, že obě alfy, naše beta a právě Parysa jsou na jednom místě. Možná že něco řešili? Kdo ví. Neměla jsem náladu za nimi jít a vtírat se jim do přízně. A dívat se na vrčící Elisu a vyslechnout si zase nějakou výtku na mou osobu. Poušklíbla jsem se a vydala jsem se hledat nějaké místo, kde bych se mohla uložit a nic neřešit. Jen se uvelebit a uzavřít se do svých myšlenek. Procházela jsem lesem a nakonec to místo našla. U jednoho z větších kamenů, který mi poskytoval z jedné strany závětří, jsem stočila své tělo do klubíčka, položila si hlavu mezi přední tlapky a zavřela oči… Byl čas spát.