Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Při odchodu z úkrytu jsem se ptala Awnay, zda jí neudělá neplechu v hlavince spíše Etney. Předtím totiž směřovala spíše k jeho nové partnerce, ale tu jsem zrovna moc na mysli neměla. Pověděla mi, že si nemyslela, že se to takhle zvrtne. Soucitně jsem se na ni ohlédla. "To bude určitě v pořádku, uvidíš. Sice se pořád pošťuchujete, ale snad se dokážete nějak i dohodnout, ne? Už nejste malá vlčata. Etney je sice pobouřenej puberťák, ale doufám v to, že občas taky zapojí svůj ne-mozek," zazubila jsem se nad tím výrazem, co jsme daly v úkrytu tomu čemusi, co má pravděpodobně Etny v hlavě.
Nakonec jsem se pozastavila nad tím vedrem, co venku panovalo. A to jsme byli ve stínu lesa a hor. Jak asi muselo být na otevřených pláních? Pověděla jsem své pocity Awnay a ta mi sdělila, že je prý zvyklá. Ovšem zeptala se hned na mě. Neměla jsem žádnou hustou srst, bylo to spíš takové vlčečí chmýří, než řádná srst. Takže díky kožíšku mi vážně být horko nemohlo. V létě výhoda, v zimě k pláči.
"Já ti ani nevím..." odpověděla jsem zamyšleně na její otázku, na co že to čekáme. "Spíš tak přemýšlím, co jim asi řekneme? Jakože vybafneme na tu vlčici a řekneme jí: Ha, ty určitě Etneye oblbuješ, mazej od něj pryč?" Živě jsem to předvedla, jako v divadelním kroužku a potom jsem na ni zůstala s nakloněnou hlavou hledět. Nějaký jiný plán? Co se mi odehrávalo v hlavě, mi bylo momentálně vidět i na očích. Přímo se ptaly.

//<- Úkryt

Awnay mi pověděla, že bych jí rozhodně měla věřit a vyplázla na mě jazyk. Zakřenila jsem se na ni a dále už to nerozebírala. Měla svoji hlavu a nemělo cenu do ní už nic moc cpát. Přeci jen byla dospělá. Ještě občas potřebovala udat směr, ale v tomhle věku bylo jasné, že o svých počinech bude uvažovat jako o nejlepších. A žádné jiné varianty přeci neexistují! Naprosto jsem chápala, jakým obdobím prochází. Jakoby to bylo včera, co jsem řešila něco obdobného. Jenže já jsem byla mnohem více ovlivnitelná, jak Awnay. Ta byla opravdu hodně svá. Bylo to fajn.
Poté namítla, že Etney je přeci její bratr, ař zblblý a že co by byla za ségru, kdyby ho nechala napospas té zrůdě. A mě taky nechtěla nechat jít samotnou. Zachichotala jsem se a zamávala ocasem. „Máš naprostou pravdu,“ souhlasila jsem nakonec a opustila smečkový úkryt. Rozhlédla jsem se po lese a nadechla se čerstvého vzduchu. Teda… Když jsem byla naposledy venku, pršelo jako o život. A teď mi připadne, že praží slunce jak o život, pomyslela jsem si a nastavila tvář slunečním paprskům, které sem pronikaly skrze stromy. Měly sílu.
Awnay povídala, že nějaká vlčice jí neplechu v hlavince neudělá. „A Etney?“ Zeptala jsem se krátce a zase jsem se rozešla. U toho jsem větřila. Pach Etneye byl už dost slabý, ale ještě stále byl vystopovatelný. Šli směrem k řece, což v tomhle vedru nebylo vůbec k údivu. „Nu, asi nebudou daleko,“ řekla jsem pak zamyšleně a pohodila hlavou. „Je poměrně horko, že?“ Zkonstatovala jsem.

//Měla jsem původně napsaný přesun, ale pak jsem si všimla, že Etney bude teď pár dní neaktivní. Nechce se mi na tolik dní sekat, tak to asi pozdržím, hm? :)

Zasmála jsem se, když mě ujistila, že se rozhodně do nikoho nezakouká. „Dobře tedy, věřím ti,“ pověděla jsem se stálým úsměvem a stále se pobaveně culila. Na kolik jsem jí to asi mohla věřit? Jasně že jsem čekala, že jednoho dne to přijde! Ne že bych ji chtěla podceňovat, ale… Prostě jsem věděla, jak to zhruba chodí… Ale jen zhruba. Když ale řekla, že její srdce jen tak někomu nepadne, protože už patří mě, celá se rozzářím. Rozvrtím oháňku a celá se zatetelím, přičemž jsem se k Awnay přitiskla. „Ty jsi moje zlatíčko,“ řekla jsem vesele.
Potom ale Awnay téměř zavelela, že bychom měly jít hned. Pohlédla jsem na ni, zda to myslí opravdu vážně. Její hlas se zdál být odhodlaný, ale její oči mi připadaly, jako kdyby trochu váhala. „Jestli se ti ale nechce… Víš jak to myslím, jestli chceš ještě dělat uraženou,“ zazubila jsem se. „Tak se mnou chodit nemusíš. Víš že ho zvládnu i sama,“ ujistila jsem ji. „Samozřejmě myslím jen na tvé sebevědomí. Pokud neutrpí žádnou ztrátu, můžeš se mnou naprosto v klidu jít,“ zamávala jsem znovu ocasem a nepřestávala se lišácky usmívat. V očích mi skákaly jiskřičky klaunovství. Všechno jsem zase hrozně nadlehčovala a dělala si šprímky. No jo, by mi šlo. Ale na ego Awnay jsem opravdu dávala pozor. Možná bylo trochu moc vysoké, ale lepší, než kdyby se celý život hrozně podceňovala ne? Jako já…
Vypadalo to, že je tedy opravdu odhodlaná jít bráchu a tu jeho novou partnerku najít. Vstala jsem a protáhla se. Poté jsem se narovnala do pozoru a kývla hlavou. „Tak jo, vyražme tedy!“ zahlásala jsem nadšeně a poklusem se vydala směrem východ. Ocas se mi vlnil ze strany na stranu v náznaku nadšení, že se něco děje.

//-> Asgaar

Musela jsem se zasmát nad tím, jak Awnay uvažovala nad partnerstvím. Byla vážně roztomilá. Pohlédla jsem na ni a měla jsem chuť ji umačkat. Na to jsem samozřejmě neměla sílu ani vlohy. Vždyť už mě Awnay dávno přerostla. Oproti ní jsem vypadala teď jako dorůstající vlče spíše já, ale to téměř u každého normálně vzrostlého vlka. Hold se u mě růst příliš nevydařil. Nebylo se čemu divit, když nám matka nedávala to co jsme potřebovali. Deliven nebyl také zrovna obřík, no a Meinere ten se měl díky tomu, že ho matka tahala na lovy, nejlépe a také podle toho vyrostl. Nebyl moc vysoký, ale aspoň mohutný. „Nechci tě strašit, Awnay, ale až to jednoho dne přijde, myslím, že se tomu nevyhneš. Možná si totiž ani zprvu neuvědomíš, že se něco takového děje. Občas to probíhá pozvolně a nenápadně, než přijde ten velký zlom,“ pověděla jsem jí. „Ale samozřejmě ne každý se musí chovat jako Etney. Někdo si může zachovat čistější hlavu a to bude jistě tvůj případ. Jsi rozumná a víš, že si musíš vážit hlavně sama sebe. Vlk by nikdy pro ostatní neměl obětovat to nejcennější.“
Poté mě poměrně vyděsila tím, že si myslí, že se Etney už nevrátí. Prý byl naštvaný! A měli bychom ho najít co nejdříve, než ho ta vlčice něčím ovlivní. „Máš pravdu, možná bychom měly jít, jestli chceš. Stopa by měla jít ještě cítit, a když ne, tak budeme hledat. Jistě nebudou pádit jako o život a rychlejším tempem bychom je mohli dohnat,“ uvažovala jsem. Spoustu těchto zkušeností mě naučil Naxther. Dalo se říct, že kromě partnera mi byl i tak trochu otcem, které jsem nikdy neměla. Heh, jak zvrácené.
Svěřila jsem se Awnay ohledně toho, jak se trápím skrz Naxthera a pověděla jsem jí, že se mi líbí nově příchozí vlk do smečky. Pověděla mi, ať ani na jednoho z nich, že prý kdyby o mě stáli, zůstali by se mnou. Bellrayovi jsem nic nezazlívala, znali jsme se velice krátce. Kdybych chtěla a on měl zájem, určitě bychom náš vztah nějak rozvinuli a poznali se. Potom by se vidělo, co dál, zda bychom si vůbec rozuměli. Takže jsem jej rozhodně neměla plnou hlavu, ale můj bývalý partner mě ještě docela trápil. A nakonec mi slíbila, že když budu někam chtít jít, můžu jí klidně říct a ona půjde se mnou. Nadšeně jsem se zazubila a oblízla její tvář. „To je super, děkuju,“ zavrtěla jsem nadšeně ocasem. „Pro tebe platí totéž. Kdybys třeba chtěla něco ukázat, či poznat, není problém. Trochu jsem se toho natoulala. Ráda s tebou někam půjdu,“ usmívala jsem se nadšeně. Po smutku zase nebylo ani památky. Celá já.

Zamyšleně jsem Awnay poslouchala a pak se mírně pousmála. „Má trochu zatemněný mozeček taky víš čím? Zalíbením. Je do té vlčice zakoukaný a nic jiného prostě teď momentálně nevidí. Jen ji. Má kolem sebe temno a v tom temnu vidí jen ji. Takhle to hold chodí,“ povzdechla jsem si se stále mírným úsměvem. „To ho každopádně neomlouvá. Takhle by se ke své rodině chovat neměl. Ale je jasné, že teď je pro něj nejpřednostnější ona,“ dodala jsem ještě. Poté mě Awnay ujistila, že ona už odejít nechce. Prý že ji konečně Elisa přijmula a není pro ni to malé štěně. Jemně jsem přikývla a dloubla do ní čumákem. „Elisa vás měla ale vždycky ráda, vím to. Je sice jak skála, neprokouknutelná, ale tohle na ní přehlédnouf nejde. Není zase tak drsná jak vypadá,“ ujistila jsem Awnay sebejistě a pohodlně se uvelebila. Dlouze jsem vydechla po tom, co Awnay pověděla, že Etney vypadal poměrně rozhodnutě. „Budu si s ním očividně muset promluvit.“
Pousmála jsem se nad její hláškou ohledně Elisy a dál už o ní nemluvila. Nebylo hezké rozebírat někoho, kdo tu nebyl, ač jsme vlastně celou dobu mluvily o Etneyovi. A vlastně bych si třeba takovou Elisu do pusy ani nedovolila vzít v její přítomnosti. Na to jsem z ní měla až moc respekt. Ne-li téměř strach. Jo, i to bylo občas možné. Někdy mi nahnala opravdu hrůzu. Před ní jsem si na tu svoji prořízlou tlamu dávala občas dokonce i pozor. Ne vždy, samozřejmě. Taková už jsem byla. Malá drobná a střeštěná vlčice.
„Hm, přišla jsem si odpočinout. Potom je jistě najdu. Když jsem mimo smečku, procestuji toho dost. Jistě je někde najdu. Ale jsem si i tak docela jistá, že se vrátí. Možná bude moudřejší pár dní počkat,“ uvažovala jsem. Společně jsme se pobavili nad ne-mozkem Etneye a mě bylo prostě konečně zase skvěle. Díky Awnay a tomu, že je.
Nakonec jsem se zeptala, před čím se schovávala. Prý že před světem a tak nějak před Elisou. Soucitně jsem na ni pohlédla. „To naprosto chápu,“ špitla jsem jemně. Úplně jsem chápala, jak se cítí. Měla jsem ohledně Elisy tyhle pocity už roky, dá se říct. Nenašly jsme si k sobě nikdy cestu a chvílemi mě to dost trápilo. Jednu dobu dokonce tak, že když mě opustil Naxther, chtěla jsem ze smečky odejít. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že jsem přislíbila svou věrnost a hlavně bych bez smečky byla ničím. Umřela bych sama tam venku.
Poté se mě Awnay zeptala na pár otázek. Zhluboka jsem se nadechla. „Byla jsem hlavně tady v okolí. Poznávala tenhle svět. Víš, Gallirea je obrovská. Fascinuje mě. Jsem zde dlouho a přesto neznám ani zdaleka všechna její zákoutí. Toužím je poznat a snažím se o to, ale nemám příliš odvahy se vzdálit… Jsem na všechno sama,“ zabědovala jsem. Jak dokonalé bylo poznávat Gallireu s Naxtherem! Nic mi nechybělo… Potrava, teplo, bezpečí, společnost. Připadlo mi, že sama nic neumím. „Ano, trápím…“ souhlasila jsem nakonec. „Do smečky se nedávno přidal pohledný vlk. Bellray se jmenuje. Vyznával mi zalíbení, ale pak se omlouval a očividně cítil dost trapně. Myslím, že ho sevřela Gallirea do jedné z těch magických maškarád a očarovala ho,“ povídala jsem jí vše naprosto narovinu. A hrozně ráda! Hrozně ráda jsem si zase s někým popovídala. A tahle vlčice nebyla jen tak někdo.

// V pořádku :)

Awnay si myslela, že tímhle tempem bude už Etneyova partnerka nejspíš pryč. Prý na ni nebyl ani Arcanus milý, což mě překvapilo. Zrovna Arc byl v mých očích vlk, který měl otevřenou náruč dokořán snad pro všechny a vřelost pobral i za Elisu. Když ovšem z mé drahé vyšlo, že Etney vypadal, že se chtěl rozloučit napořád, vytřeštila jsem zelenkavá očka. „P-počkej, opravdu?“ pípla jsem zaskočeně a tentokrát jsem s dlouhým utrápeným povzdechem položila hlavu na packy já. „Sotva jste oba přišli zpátky a už chce jeden z vás odejít?“ bědovala jsem posmutněle. Tahle věc se mě dotýkala hodně. Bylo mi po nich smutno, a když mé srdce konečně skákalo zase radostí, že tu jsou, zvrtlo se to až takhle? Nakonec jsem ale hlavu zvedla. Já jsem byla přeci ta věčně optimistická a nad věcí! „Ne to určitě neudělá,“ řekla jsem rozhodnutě. „Snad…“ dodala jsem zase trochu pochmurně. Zápasila jsem sama se sebou a svými emocemi.
Následně Aw pověděla, že prý kdyby mě neznala, řekla by, že mě snad těší, že má i někdo jiný problémy s Elisou. Zazubila jsem se a zavrtěla ocasem. „Nooo… Na druhou stranu, kdo s ní problém nemá? Ale třeba nakonec nebudu já jako ta první v pořadníku, koho tu nemá ráda,“ zubila jsem se stále. „Nakonec, pokud říkáš, že ani tvůj táta k ní nebyl vlídný, opravdu mi to nedá a budu si muset slečinku sama proklepnout. Tvůj otec vlídností nešetří, a pokud se nelíbila ani jemu… Něco tu silně nehraje,“ uvažovala jsem nahlas.
Zasmála jsem se jejímu tvrzení o mozku Etneye a kývla hlavou na souhlas. „Pravda. Nejspíš je to pro něj zbytečná věc. On je přeci pan dokonalý,“ zašklebila jsem se pobaveně, abych jasně dala najevo tu ironii, se kterou jsem to říkala. Vypadalo to, že jí je lépe. To dělalo šťastnější i mě samotnou. Byla jsem hrozně ohleduplná na pocity ostatních. Necítili se dobře, necítila jsem se tak ani já. Ale snažila jsem se vždy dělat vše pro to, aby se to změnilo. A měla jsem radost, když se mi dařilo. Jenže poslední dobou jsem neměla koho rozveselovat a to pro mě bylo ještě frustrující než kdybych měla trávit čas s věčně zdeptanou osobností… Což byl vlastně i tak trochu Naxther.
Nakonec jsem se ptala Awnay, kde se celou tu dobu toulala. Začala zajímavě a vylezla z ní i poměrně překvapivá věc. Prý byla nedaleko v jeskyni pod nejbližší sopkou. Zamrkala jsem v údivu. „Schovávala ses? Proč?“ zeptala jsem se zaraženě. „Před čím nebo…?“ nedokázala jsem si to vysvětlit, tak jsem doufala, že mi to objasní ona. Buď jsem si seděla na vedení, nebo mi to prostě nedocházelo. Obojí u mě bylo takměř jisté.

Zahlédla jsem její zašklebení se, když mi řekla, že jsem jí vždy dovedla pozvednout náladu a na to se o mě otřela čumákem. Jemně jsem se usmála, ani si nedovedla představit, o kolik zlepšila náladu mě už jen tím, že jsem ji tu zahlédla. Začala jsem se jí vyptávat, jak to s tím Etneyem bylo a ona neváhala a rozvášnila se. Prý že byla hloupost sem tahat cizí vlčici a že prý bylo znát, že ho nemá ráda a snaží se k nám jen vetřít. Pohlédla jsem na ni a znepokojeně se zamračila. Tahle grimasa u mě nebyla ve zvyku, ale jakmile šlo o bezpečí smečky, uměla jsem zvážnět a brát věci opravdu ostře. Nu dobře, zase taková drsňačka jsem nebyla, ale rozhodně jsem soukromí a ochranu smečky brala vážně.
„Máš pravdu v tom, že ji rozhodně neměl tahat hned do smečky. Zrovna jako syn alf by měl pozbýt trochu rozumu a respektovat ochranu smečky. Je sice pěkné, že si našel partnerku… Kterou si nejspíš taky budu muset jít oklepnout… Ale bezhlavě ji sem tahat rozhodně neměl. Už jen protože si to tímhle stoprocentně pohnojila minimálně u Elisy jako já tenkrát,“ pověděla jsem. Má slova mi potvrdila hned na to. Elisa si Etneyovu partnerku vzala do parády. Ups, tak to holce vůbec nezávidím, pomyslela jsem si, ač jsem tím možná byla i trochu pobavena, protože jsem se nevolky usmála. „Tak to má holka vcelku špatné,“ pověděla jsem a hlas se mi chvěl pobavením.
Poté jsem Awnay musela povědět, jak se to má s mou rodinou, abych jí pomohla trochu otevřít oči a dívat se na to i s jiné stránky. Nemyslela jsem si, že je zaslepená, to ne, jen jsem ji chtěla navést na správnou cestu a nechtěla jsem, aby to byla ta, na které se bude s bráškou neustále hádat. Náhle jsem ucítila její tlapku na hlavě se slovy, že mě má ráda. Celá jsem se zatetelila a rozzářila. Kdo mi tohle vůbec kdy kromě Traxe a Deliho řekl? A jak je to vůbec dlouho? Strašně dlouho! On mě má někdo rád! Někdo? Awnay není jen tak někdo… vrtěla jsem během svých nadšených myšlenek ocáskem. „A já tebe!“ Vyhrkla jsem poté nadšeně a stále se usmívala.
Awnay to všechno nakonec zakončila tím, že doufá, že to tak nemyslel a že ho má ráda, ale potřeboval by pochytit více rozumu. Pokývla jsem hlavou. „Víš, že samci dospívají rozumově mnohem později, než vlčice? Tedyyy… V tomhle jsem asi trochu divná, ale jinak to tak opravdu funguje. Časem jistě dospěje k lepším závěrům. Teď je to praštěnej huberťák,“ pokývala jsem důležitě hlavou. „A teď mi pověz, princezno, kde si se vlastně toulala?“

Zdálo se, že Awnay má společnost potěšila. Vlastně už jsem dlouho nenarazila na nikoho, kdo by byl z mé společnosti nadšen. Začínala jsem z toho být čím dál více smutná. Osamělost byla hrozná věc. Věc, na kterou jsem nebyla ani trochu stavěná. Nesnášela jsem samotu, bylo mi z ní úzko. Nebyla jsem na ni zvyklá a ani ji extra nevyhledávala.
Zdálo se, že jsem Awnay polichotila a tím jsem taky zasáhla do černého. Etney jí něco škaredého řekl a ona o sobě pochybovala. To v jejím věku nebylo správné. Mladá vlčice by o sobě neměla pochybovat, protože potom dopadne jako já. „Samozřejmě, že ti to sluší. Etney má jen prořízlou hubu, neposlouchej ho," mrkla jsem na ni optimisticky a zeptala jsem se, co ji trápí. Na to mi odvětila, že to prý vědět nechci a položila si rezignovaně hlavu na tlapky. V očích mi ihned bleskla starost a v mžiku jsem ležela vedle ní a konejšivě ji šťouchla čumákem. „Chci vědět o všech tvých trápení," ujistila jsem ji a nespouštěla ji z pohledu. Stále bylo neuvěřitelné že místo malého vlčete vedle mě leží velká vlčí dáma a místo toho, abych ji učila mluvit, jsem se s ní již bavila o "dospěleckých" problémech.
Poté mi ale přece jen pověděla, co ji trápí. Prý že Etney měl jeden ze svých výlevů o tom jak je úžasný a pověděl o sestře, že je zlá. Potřásla jsem hlavou. „Nemáš bratra vůbec poslouchat, Aw. Však ho znáš, je to tlučhuba. Práší se mu od huby a přitom je větší posera jak já," zazubila jsem se na ni. Měla jsem ráda oba ale také jsem je trochu znala. Aspoň doufám. „Jaký měl důvod o tobě říkat takové věci? Určitě jsi mu zase v něčem nevyhověla a to nemohl přenést přes srdce, viď?" zeptala jsem se jí mírným tónem. Etney má partnerku? Nebo skoropartnerku? Propána jána oni jsou už opravdu dospělí! A já stárnu a jsem stále sama. „Přivedl si vlčici? A ta se chce přidat do smečky?" Vyzvídala jsem. Proto ten cizí pach a kolem něj alfy. Co na to asi Arcanus s Elisou řekli? Pokud se stejně jako já nějak nedovedou vyrovnat s tím, že by Etney už mohl mít partnerku, mohlo to být hodně krušné.
Nakonec jsem si s dlouhým povzdechem položila hlavu na Awnayin hřbet v rámci jakéhosi objetí. „Poslyš Awnay, i když mezi sebou máte velké rozepře, jste stále rodina. Možná na to přijdete časem, že toho druhého máte rádi a chcete ho mít při sobě. Vlk to většinou pozná až přijde o všechny kolem sebe. A ta rodina tu stále je a za to buď ráda... Já jsem svého otce v životě nepoznala a měla jsem matku co nás nechtěla a nenáviděla. Se svým bratrem jsem se nesnášela celý šest nebo sedm zim. Až po takové době jsme k sobě pomalu našli cestu. Měla jsem ještě druhého bratra za kterého bych dýchala, ale ten... Se buď někam zaběhl, protože to je hrozný ňouma, nebo... No." ukončila jsem větu nedořčenou. Nechtěla jsem tu myšlenku ani vyslovovat. „Pokud si s bratrem nerozumíš, tak ho prostě nevyhledávaj a ignoruj. Ty se nebudeš zbytečně rozčilovat a on nebude moct rýpat."

//<- Asgaar

Bylo tak ulevující, že jsem konečně v bezpečí. A zvlášť, když jsem pak vstupovala do jeskyně, která byla smečkovým úkrytem. Těšila jsem se, až si odpočinu. Ve chodu jsem se zastavila a celá se otřásla. Voda, která mi máčela kožich, se rozlétla do všech stran. Ach, o něco málo lehčí, pomyslela jsem si úlevně. Jakoby na tom záleželo. Byla jsem už tak přehnaně drobná a ne zrovna perfektně nakrmená. Vlastně jsem téměř pořád vypadala, že trpím hlady. Díky smečce a tomu, co mě naučil Naxther, tomu tak naštěstí moc nebylo, ale je fakt, že jíst bych mohla i mnohem častěji a více.
Začala jsem pomalu procházet útrobí jeskyně a když už jsem si našla vhodné místo, kde se uvelebím, všimla jsem si, že tu nejsem sama. Ta známá vůně byla tu a byla blízko. Rozhlédla jsem se a zaostřila v šeru, až jsem jsem konečně zahlédla tmavě zabarvené tělo vlka. „Awnay," oslovila jsem ji jemně. To co jsem k vlčatům Elisy a Arcanuse cítila nebyly jen city, které vedl pečovatel k vlčatům, o které se staral. Vzhledem k tomu, že jsem se do dnešních dnů nedočkala svých potomků a o ty dva jsem se téměř jako o vlastní starala, bylo to pouto hodně silné. Aspoň z mé strany. Když jsem se k ní přiblížila blíže, povšimla jsem si, že to v ní doutná. Měla naštvaný výraz téměř k nepříčetnosti. Polkla jsem, ale stále jsem ji sledovala s vřelým výrazem. V mých zelenkavých zracích nebylo ani památky po tom, že bych ji hodlala zbytečně provokovat. Pomalu jsem se usadila.
„Tolik jsi vyrostla," vydechla jsem potom obdivně, když jsem na ni hleděla. „Je z tebe nádherná vlčí dáma," usmála jsem se nadšeně a zavrtěla ocasem. Měla jsem z toho radost. Je tu, živá a zdravá, velká a krásná. Její nově zbarvující oči mi ani momentálně nepřišly k údivu... Byla to tu běžná věc. Co mě ale více zaráželo bylo, v jakém stavu teď byla. Dělalo mi to starosti. Pohlédla jsem jí do očí, které dostávaly načervenalý výraz. Po matce, pomyslela jsem si. Možná jsem byla trochu zklamaná? Doufala jsem, že nebude stejně úštěpačná jako ona. Měla jsem Elisu svým způsobem ráda, ale nejspíš jsme si nikdy nesedly do noty. „Pověz mi, zlatíčko, co se ti stalo?" neváhala jsem se starostlivou otázkou.

//<- Západní louky (přes řeku Mahtaë)

Po cestě jsem zmokla jako slepice. Nu což, aspoň se mi omyl ten špinavý kožich. Už bylo na čase, pomyslela jsem si. Ne že bych na to úplně dbala, ale když už jsem si vážně připadala jako malé prase, rozhodně jsem s tím něco udělala. Občas... Uklidňovat jsem se po předchozím zážitku s velkým stromem začala až ve chvíli, kdy jsem překročila pomyslné hranice smečky, které mi byly tolik známy. Pak teprve se můj ocas dostal do neutrální polohy a dech se začal uklidňovat. Nic takového jsem nepotřebovala mít na denním pořádku. Přece jenom stereotypní život ve smečce byl o něco lepší. Zhluboka jsem se nadechla vůně domova a pachů jeho obyvatel až... Jsem se zarazila, protože jsem ucítila jeden neznámý. Naštěstí, jako vždy, u něj byly naše pohotové alfy a... Aaaaa.... Etney! A cítila jsem na smečkovém území dokonce i Awnay! Ani jednoho z nich jsem neviděla věčnost. Měla jsem šílenou radost, že se vrátili. Sama pro sebe jsem se usmála a zavrtěla ocasem.
Jestliže se tam ale teď něco řešilo s novým potencionálním členem, nechtělo se mi tam moc chodit. Navíc jsem byla mokrá na kost, foukal ošklivý vítr a mě byla prostě klasicky zima v tom nulovém kožichu. Hlavně jsem po tom zážitku byla už dost unavená, takže můj další cíl byl nejspíš zcela jasný... Smečkový úkryt.

//-> Siccumské jeskyně

Nepřestávala jsem se smát. Byla jsem extrémně přecitlivělá a lechtivá, to jsem o sobě věděla, ale tohle už hraničilo s nepříjemností. Zoufale jsem se z toho snažila vymanit, různě se kroutila, mlátila okolo sebe packami ale... Najednou se nic nedělo. Žádné lechtání, žádné chcichotání. Přestala jsem se kroutit a šokovaně vykulila očko kolem sebe, lapajíc po dechu z úmorného smíchu. Plazan mi volně padal z tlamy obalen nehezkou gryndou. Poté jsem si uvědomila, že tu byl vlastně ten přerostlý strom. Jazyk jsem rychle schovala s něpěkným hudebním doprovodem "sssrk", zvedla hlavu a pohlédla směrem, kde jsem si strom pamatovala. Když jsem ho tam opravdu zahlédla, vlk by nevěřil, jak rychle se malé stvoření v mém vzezření může vymotat na nohy a dostat se do pozice, jakoby mi bouchla bomba pod zadkem. Stejně tak zděšeně vypadal i můj výraz.
Jenže strom se prostě otočil, zamával a kamsi se vypařil. Stále jsem šokovaně hleděla do míst, kde se vytratil a ještě dlouho jsem tam hleděla. Nemohla jsem se vzpamatovat. Bylo mi naprosto jasné, že kdyby tady šlo do tuhého, jsem pouhopouhé nic. Tak trochu posmutněle a stále dost šokovaně jsem každému přítomnému věnovala pohled, otočila se na zadních nohou a pelášila stále se sklopeným ocasem domů. Jak ublížené štěně. Tolik k té odvážné vlčici, co původně pelášila chránit svou smečku.

//-> Asgaar (přes řeku Mahtaë)

// tak nevím jestli nebude nejlepší to úplně odpískat, protože já nad tím zdrháním přemýšlím také už nějaký ten den...

// tak šup šup, neobnovila jsem aktivitu kvůli tomu abych tu stála :)

// no aspoň ty požadované dva dny... To by bylo fajn

Stála jsem jako opařená a sledovala tu obří katastrofu, co se tu právě odehrávala. Nemohla jsem se ani hnout, jak jsem byla zkoprnělá. Až po tom, co převeliký obživlý strom zařval, začalo mé tělo vykonávat nějaký pohyb. Začlo se třást. Milovala jsem přírodu, byla úžasná, ale o to víc jsem nejspíš dokázala i chápat to, že když se rozzuří, nevěstí to nic dobrého. A začínala jsem mít pocit, že se příroda začala mstít. Ale... Ale za co? Vždyť... Děláme něco špatně? Přemýšlela jsem a nespouštěla z velkého stromu zelené zraky. Ani jsem moc nepostřehla, že sem ještě někdo přibyl. Poté strom hromovým hlasem začal povídat, že rozzlobený a že ho štve. V tu chvíli ve mě procitla ta laskavá a soucitná dušička, která měla pochopení snad i pro kus kamene v řece. Trochu jsem se narovnala a přestala se třást.
„A-ale proč?" otázala jsem se směrem ke stromu a zatikala jsem pohledem do stran. Nejspíš jsem hledala nějakou oporu. Chtěla jsem se stromu vyptávat více, ale v tom... Začala jsem se nekontrolovatelně smát a kroutit se. „Neeee, prosíííím," pískla jsem, zatímco jsem se oddávala smíchu, který nešel ovládnout, protože jsem byla nepředstavitelným způsobem lechtivá. Až přehnaně. Za nedllouho se mi podlomily nohy a já se v křečích válela po zádech, ale čím déle to trvalo, tím více to bylo nepříjemné a nedalo se to vydržel. Už mi tekly proudy slzy mezi srstí a nemohla jsem chytit dech. A začala jsem si uvědomovat, že se musím nějak bránit, jenže jak? Hrubá síla nepřipadala v úvahu, na to jsem přírodu až moc ctila. Přeci jen mě s ní pojila i má... No jo! To je ono! Magie! Pokusila jsem se použít svou magii země a poblázněné květiny zkrotit. Jenže se šlo jen těžko soustředit, když jsem byla stále pod vládou lechtajících květin a lístků. „No tak! To stačíííí," úpjela jsem už téměř zoufale.