Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak se zdálo, Laura přeci jen udělala vlčici v hlavě nepořádek. Chudák Lucy, nejspíš se ještě s ničím podobným nesetkala. Teď o mě bude mít zvláštní mínění. Nevadí, napravíme, přemýšlela, zatímco rychle pokývala hlavou na souhlas ohledně složité situace. Jak se zdálo, ač byla Lucy zmatená, nechtěla se v tom hrabat dále, a tak to asi raději nechala být. Laura ji obdarovala povzbuzujícím úsměvem a také to dále neřešila.
Jak se zdálo, Lucy byla nadšená z toho, že je béžovka již tak dlouho ve smečce. Hned se ujišťovala, zda tu je opravdu tak dlouho. Laura znovu nadšeně pokývala hlavou. "Už to tak vypadá. Sama bych si nikde neporadila, víš? Jsem krapet nešikovná. Navíc tu mám vlky, které bych mohla nazvat rodinou," usmívala se spokojeně a rozhlédla se. V jejích zelenkavých očích se odrážela láskyplnost a hrdost, když jimi projížděla území, na kterém žila už léta. Nic jí nechybělo. Nic, dokud se hlouběji nezamyslela.
Odpočívala v sedě u dotaženého srnce a byla zvědavá, zda někoho pach krve a vůně masa přiláká, přičemž pozorně naslouchala Lucy. "To jste obě opravdu zlaté, že jste se pro smečku tak namáhaly. Škoda, že se Matali nezdržela. Jistě by nikomu nevadila, když ti takhle pomohla," pověděla vesele a zamávala ocasem. Poté rychle vstala. Nožky měla jak na pružinkách. Čišela spoustou energie. "Dobře Lucy, odpočívej. Já se již delší dobu zase chystám ze smečky ven. Musím se pokochat podzimní krajinou, dokud je. Pak bude dlouhá zima a to se mi ani nechce ven z úkrytu," zazubila se. "Tak se uvidíme později. Měj se!" Štěkla nadšeně, zatímco už vesele pelášila k hranicím smečky. Hrozně se těšila ven!

//-> řeka Mahtaë

Lucy se Laury zeptala, zda je ve smečce výše postavený člen. Laura se krátce zamyslela, neboť ani vlastně pořádně nevěděla, jak na tom je. Proto se poměrně omluvně usmála a zamávala ocasem. „Myslím, že bych měla být. Vím jen o tom, že jsem pečovatelem, starala jsem se o vlčata. A před pár lety mě alfy i povyšovaly, ale už je tomu nějaký ten pátek. Ale nejspíš to pořád platí,“ rozpovídala se zase a následně se zazubila. Věděla, že byla povýšena, ale už si příliš nepamatovala, zda jednou, či dvakrát. Také věděla, že s ní jednu dobu alfy nebyly spokojené a nejspíš ji za to něco postihlo. Ač Elisa se mnou je nespokojená od té doby, co jsem přišla, to je fakt, pomyslela si.
„Ono to vlastně nebyli tak úplně medvědi. Měli nějaký náhrdelník, který nám tlumil magickou moc. A když jsme náhrdelník zničili, z medvědů se staly pouhopouhé myši. Takže si myslím, že Gallirea nám přichystala nějakou lest,“ objasnila to Laura na pravou míru, ač si nebyla jistá, zda Lucy nepopletla hlavinku ještě více. To by nerada. Ale samotné už by jí asi došly nápady, jak tuto situaci zcela objasnit. Stačilo jen doufat, že Lucy zažila nějakou takovou nepochopitelnou záhadu taky a neudělá z Laury blázna. Ač na to béžová vlčice byla zvyklá z minulosti, to je fakt. Nejspíš by jí to ani tak neublížilo.
„Pár úrazů se stalo… Nejvíc to asi odnesl Etney, ale už se o něj starají rodiče. Nejspíš mu zůstane šrám,“ sklopila posmutněle ouška. Milovala vlčata alf. Byla takřka jak její. Trpěla za ně, když se jim něco stalo. Poté padla otázka, zda je Laura členem smečky dlouho. Zase přišlo krátké zamyšlení, než vlčice odpověděla. „Čtyři léta,“ usmála se a poté se pustila společně s Lucy do tahání srnce.
Musela uznat, že je to hrozná dřina. Laura vůbec nebyla stavěná na sílu, ale opravdu se snažila, když na to přišlo. Tak nějak mlčky navigovala Lucy, dokud srnce nepřitáhly do blízkosti většiny vlků ze smečky. Tam rychle srnce pustila a kecla si na pozadí. „Fuuuu,“ vydechla s námahou a vydýchávala se. „To jste se s Matali musely nadřít. Táhli jste ho z daleka?“ zeptala se zvídavě.

Béžová vlčice si obě prohlížela. Slova se ujala ona vlčice, o které si Laura myslela, že je členkou smečky. Nebyla si tím úplně jistá, protože s ní nepřišla moc do vztyku, ale následně se její domněnka potvrdila i slovy, která Lucy, jak se vlčice představila, pronesla. Lá se usmála. „Myslela jsem si to, těší mě, Lucy,“ pověděla přátelsky a věnovala svůj vřelý úsměv i Matali. Pokynula na ni hlavou. „To jsi hodná, že jsi pomohla,“ pronesla poklidně a povšimla si, že má Matali vcelku naspěch, protože se vlčice loučily a jedna z nich neváhala v odchodu. Béžová ji doprovodila zelenkavým pohledem a poté jej obrátila na Lucy.
„Měli jsme tu nepříjemnou situaci,“ pověděla Laura a na malou chvíli se snad i starostlivě zamračila. „Nějaká hříčka Gallirei. Přišli sem dva medvědi a byli na nás vcelku nepříjemní. Zaútočili. Vzájemně jsme se ochránili, ale všichni jsou tak nějak potlučení a unaveni. Nejspíš všude možně odpočívají,“ vybalila to v rychlosti na vlčici se šátečkem na noze. „Takže jestli neseš pohoštění smečce, určitě to hrozně ocení. Nějaké posilnění,“ mrkla na Lucy nadšeně. „Pomohu ti to dovláčet blíže k nim, ať se s tím nemusíš tahat sama, pojď,“ vybídla Laura nadšeně vlčici, chňapla srnce za nohu a snažila se ho smekat dál do smečky. Jenže co ona zmohla s tím svým droboučkým tělem? Nic moc. Určitě by ho tam sama nikdy nedostala, ale s Lucy to jistě půjde lépe.

Sledovala zelenými očky Meadow a čekala nějakou reakci. Ale jak se zdálo, béžová vlčice neměla náladu se s Laurou bavit. Laura se jemně usmála. „Nu, uvidíme se později,“ mrkla na ni a rozklusala se napříč smečkovým lesem. Zaslechla totiž vzdálené vytí. A netrvalo dlouho a její čumáček postřehl i neznámý pach. Věděla za ta léta ve smečce, že cizinec na území smečky nemá co dělat, neváhala tedy a rozeběhla se směrem, kde se vlci nacházeli.
Netrvalo dlouho a zahlédla dvě vlčice, u kterých ležel srnec. Když ho viděla, zakručelo jí v žaludku a seběhly se jí sliny. Ani si nepamatovala, kdy jedla naposledy. Přitom si moc dobře uvědomovala, že její drobné tělo by potřebovalo nějaké živiny na zimu, přesto se k jídlu dostávala jen horko těžko. Prohlédla si ty dvě. O jedné věděla, že je to členka smečky. Nejspíš ji znala od vidění, nebo byla smečkou cítit, ale tak nějak tušila, že je opravdu členkou. Uznala taky, že to bude ta, co vyla a oznamovala svůj příchod. A ta druhá vlčice, to musela být ta cizinka.
Laura se zastavila kousek od nich. Z očí jí vyzařoval přátelský výraz, rozhodně se netvářila nějak výhružně. „Ahoj, já jsem Laura,“ představila se bez váhání první a usmála se. „Ucítila jsem neznámý pach a zbytek smečky je zaměstnaný. Dovedla sis návštěvu?“ Zeptala se tázavě Lucy, která jí byla povědomá.

Laura se urputně soustředila na svou magii, kterou sužovala jednoho z medvědů. Cítila, jak slábne, o to víc se do toho ale opřela. Nakonec polevila. Bylo to ve chvíli, kdy medvědi zařvali. Těžko říct, jestli se jich malá bázlivá vlčice lekla, nebo už prostě ztratila sílu. Užasle zelenkavýma očima sledovala, jak se medvědi ztráceli v zelené auře, vynešeni do vzduchu. Sledovala, jak se zmenšují, až nakonec dopadly na zem dvě malé myšky. Zamrkala, zřejmě v šoku, ale neváhala, aby se s varovným zaštěkáním po nich vrhla. Teď byla odvážná! Obě je s vyceněnými zuby, se kterými občas zacvakala o sebe, prohnala.
„A už to nikdy nezkoušejte!“ Štěkla po nich ještě naposledy a zůstala stát. Hrdě vypnula hruď a nahodila výraz zachránce světa. Poté se ale rychle vzpamatovala. Etney! Awnay! Zazněla jí v hlavě pro ni dvě nejdůležitější jména na světě. Rozeběhla se za pachem Etnyho. Toho ale nikde neviděla, musel být někde ukrytý. Všimla si ale, že Elisa jej hledá taky. A druhá alfa nebyla k vidění, takže když si její hlavinka spočítala jedno k druhému, uznala, že o Etnyho postaráno je. Doufala, že bude v pořádku. Ta rána medvědí tlapou vypadala hrozivě. Sklopila ocas a zakňourala za něj, když se jí ta vzpomínka vybavila v mysli. Bylo jí z toho smutno. I Arcanus to nehezky schytal a vlastně… Když tak přemýšlela, zjistila, že z toho všeho nejspíš vyvázla nejlépe. Jen udělala pár kotrmelců a byla bolavá. A hrozně unavená.
Jak tak béžovka uháněla lesem, hledajíc druhé vlče alf, tedy Awnay, byla ponořena do vlastních myšlenek a málem by si ani nevšimla, že skoro narazila do Meadow. Prudce zabrzdila, sjela béžovou vlčici rychlým pohledem a nadšeně se zazubila. „Meadow!“ Vyhrkla přátelsky jméno vlčice, která ji mnoho naučila, co se pečovatelství týče. „Tak dlouho jsem tě neviděla,“ vydechla, vrtíc přátelsky ocasem.

// poprosím do taktiky lovu... Děkuji za akci

Naše spolupráce s Ashe přišla vniveč. Medvědice o mě ztratila naprosto zájem a rozeběhla se pryč od nás, jako kdyby měla klapky na očích. Zoufale jsem sledovala, jak prchá pryč. Zahlédla jsem Ashe, jak za ní kulhavě běží. "Sakra," sykla jsem a rozeběhla jsem se za nimi. Byla jsem už značně unavená, ale vzdát jsem to nehodlala. Museli jsme ochránit smečku společně.
Když jsem dobíhala na místo, medvědi již udělali pevnou formaci, ale Arcanus, Elisa a Ashe proti nim již zahájili magický útok... Ale jak to? Vždyť... Vždyť mě to nešlo! Šrotovalo mi hlavou. A kde je Etney?! A ten... Nový? Propadala jsem panice. Netušila jsem, jak mohu pomoci. Sledovala jsem medvěda uvězněného v kořenech. Medvědice se jej pokusila vyprostit tím, že zaútočila na Arcanuse. Tu si ale očividně začínala podávat Ashe. Jenže medvěd byl zase volný a byla třeba jej zase zpátky zmanipulovat. Vzpomněla jsem si, že ovládám magii, kterou mohu škodit. Dostala jsem ji nejspíš za trest od Smrti, ale možná také jako dar. Pro nesamostatného vlka mojí maličkosti totiž nejspíš mohla taková magie zachránit kejhák.
Začala jsem se soustředit na medvěda a snažila jsem se o to, abych mu způsobila bolest. Co všechno mu magie halucinací ale může způsobit, to jsem netušila. Doufala jsem jen, že to zabere. Tuhle magii jsem nikdy netrénovala, jen tehdy s Naxtherem. Způsobila jsem mu tehdy křeč. Od té doby jsem se neodvážila ji použít. Teď ale byla její šance.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo. Ale probuzení to nebylo příjemné. Vylétla jsem na nohy, ale málem mě neudržely. Hrozně mě bolela hlava. Nepříjemně mě v ní tepalo a motala se. Co se to stalo? Snažila jsem se rychle rozpomenout. A když mi to začalo docházet, ztrácela jsem dech. No to je průser! Došlo mi bleskově a rychle jsem se rozhlédla. Ashe zůstala na medvěda sama. Musela jsem je rychle dohnat!
Bez váhání jsem se rozeběhla směrem, který jsem si pamatovala, že jím běželi. Doufám, že už není pozdě! Stresovala jsem a sprintovala lesem. Terén byl v tomto úseku náročný. Věděla jsem, že to byl původní plán Ashe, aby medvědici unavila. Poté jsem na kameni zahlédla krev. Zastavila jsem se a očuchala ji. Byla medvědice! Musela jsem jí jistě utržit nějakou ránu na té noze. To znamenalo, že jsem možná úspěšně zpomalila její pohyb. Doufám! Jinak na tom může být Ashe zle! Honily se mi stále horrorové myšlenky hlavou. Zase jsem se rozeběhla, tentokrát za jistým – za pachem krve. Musel mě jisto jistě dovést k medvědici a doufala jsem, že i k Ashe.
Netrvalo dlouho a viděla jsem obrys medvěda. Napadlo mě, že druhá skupina zápasí s tím druhým. Zahlédla jsem Ashe. „Ashe! Nesmí se dostat k tomu druhému!“ Vyštěkla jsem za běhu svůj nápad, a když jsem již byla blízko, na medvědici jsem zaštěkala a párkrát kousek od ní zahopsala. Snažila jsem se tentokrát převzít „štafetu“ já. Ashe musela být unavená a medvědice musela být neustále zabavena. Nemohla jsem dovolit, aby se dostala k tomu druhému a ohrozili tak svojí silou ve dvojici zbytek smečky. Povedlo se! Kupa masa a chlupů se za mnou zase rozeběhla. Byla už ale očividně unavená a na nohu, do které jsem ji zuřivě kousla, trochu kulhala. Byla těžkopádnější než předtím. Proplétala jsem se za běhu mezi stromy a kameny a občas na ni někde „počkala“, abych na ni zase provokativně zaštěkala. Musela jsem udržet její pozornost.

Měla jsem více štěstí, než rozumu. Medvědice mě nestihla zasáhnout, nejspíš díky Arcovi. Ten totiž okupoval její hřbet a zachránil tak spoustě z nás nejspíš kůži. Sám to ale schytal. Zděšeně jsem sledovala ten chaos okolo. Do očí se mi draly slzy bezmoci. Co sakra můžu udělat? Co? přemýšlela jsem zoufale, zatímco jsme se s Awnay snažily přetáhnout Etnyho do bezpečí. Začala jsem se soustředit na medvědici běsnící okolo a pokusila se ji svázat kořeny stromů… Avšak neúspěšně. Naštvaně jsem sykla. Tu náhle se ale zase řítila k nám. Hrozně jsem se bála. Mé tělo prosilo o útěk, ale city k těm dvěma mě nenechaly. Držely mě u nich takovou silou, že naprosto vítězily nad mým neuvěřitelným strachem… Stejně jsme se nakonec všichni rozsypali do stran po tom, co po nás medvědice máchla tlapou.
Udělala jsem pár kotrmelců a tvrdě přistála na zemi. Rychle, ač bolavá, jsem se zvedla a okamžitě se rozhlédla po „vlčatech“. Neměla jsem šanci je posbírat a dále je chránit. Medvědice totiž běžela přímo za mnou. Na jednu stranu mi to bylo útěchou, že bude Etney s Awnay v pořádku, na druhou stranu… Jsem teď na všechno zůstala sama. Pelášila jsem, co mi síly stačily. Naštěstí byl běh mou silnou stránkou. V utíkání před nebezpečím jsem byla přeborník.
Ale běžela jsem už dlouho. Dech mi těžkl a srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Hnal mě pouze ten panický strach. Už jsem lapala po dechu a zpomalovala. Cítila jsem, jak se šílená medvědice řítí stále za mnou a přibližuje se. A když už jsem si myslela, že přijde bolestná rána tlapou, změnila ta koule chlupů najednou směr. Zpomalila jsem a snažila se chytit dech, přičemž jsem se snažila vypozorovat, co se děje. Ashe! Ta vlčice vyběhla z bezpečí, jen aby mi pomohla. Ve své hlavě jsem jí slíbila pusinkovací koupel, pokud tohle přežijeme. Rozeběhla jsem se za medvědicí a Ashe. Doufala jsem, že jí bude natolik zaměstnaná, že si mě medvědice nevšimla. Běžela jsem přímo za ní a vyhledávala jakoukoliv slabinu na její zadní noze. Musela jsem také dávat pozor na to, abych nezakopla o popadané stromy a kameny, mezi které ji Ashe v táhla… A zrovna, když přišla vhodná chvíle, má zelenkavá očka zahlédla vhodné místo, po kterém jsem se vrhla a silně se zakousla.
Držela jsem se asi tři medvědí skoky, než jsem ztratila půdu po nohami. Za běhu mě medvědí noha vyhodila a poslední, co jsem si pamatovala, byl tvrdý náraz do hlavy.

//Mířím sem s Lylwelin

Sešlo se nás tu opravdu hodně. Ani jsem netušila, že nás ve smečce tolik je. Myslela jsem, že už nás je fakt poskromnu. Přišel dokonce i Etney, kterého jsme chtěly jít s Awnay hledat a okamžitě na hrozivé medvědy spustil ten svůj kulomet. Jeho slova zněla provokativně. „Etneyi!“ okřikla jsem ho s hrůzou a bez váhání jsem udělala to, co dělával Naxther mě, když jsem moc a nevhodně mluvila. Jednu jsem mu pácla tlapkou přes čumák. Jenže v tu chvíli jsem viděla valícího se medvěda našim směrem. Stihla jsem uskočit pryč, ale Etny schytal ránu medvědí tlapou. V tu chvíli jsem o něj měla tak neuvěřitelný strach a vlil se mi do krve adrenalin, a aniž bych věděla, co mě to popadlo, najednou jsem visela zakousnutá do medvědí nohy, kterou to Etney schytal.
Před očima jsem měla temno a v hlavě mi proběhla myšlenka, zda tohle přežiji. Moje drobné vychrtlé tělo mohlo sotva zvládnout nějaký větší nápor. Přes to všechno jsem slyšela Elisu, jak nás vyzývá, abychom utekli. Ve zděšení, že tu zůstanu sama zahryznutá do medvědí tlapy, jsem se okamžitě pustila a co nejrychleji od medvěda zdrhala. Jenže pak… Všimla jsem si, že spousta členů smečky zde zůstávala.
Nemohla jsem je tu nechat. Ale Elisa s tím útěkem měla pravdu. „Padejte pryč!“! štěkla jsem po nich, když jsem běžela za Awnay. „Rozkaz Elisy zněl jasně! Zvládneme to s Awnay,“ poučovala jsem Ashe a jejího společníka. Opravdu nás tu bylo zbytečně moc a kdyby se něco stalo a všichni to schytali, nebylo by to dobré. Doufala jsem, že na mě dají. Začala jsem Awnay pomáhat hnout s Etnym.

Také jsem poslední dobou Gall spíše jen sledovala a mrzelo mě, kolik nových příspěvků spíš nepřibylo, než přibylo. Bylo mi z toho smutno. Tak nějak jsem uznala, že i ta nová mapa je momentálně asi zbytečně velká, ač nádherná. Ale ti aktivní vlci jsou teď tak neuvěřitelně roztroušení, že už se jen těžko dá nějak "přirozeně" odehrát, že někdo na někoho narazí... Tím si samozřejmě nechci stěžovat na mapu, ale na to, jak málo nás tu je, zvlášť pak aktivních...
Jinak to mám úplně stejně jako Takki. Je fakt, že dlouho jsem neaktivní byla a už ani nebyla chuť se vracet. Pak to ale zamrzelo a své charaktery jsem nechala vytáhnout z vlčích duší - i když bohužel už bez toho třetího, který stejně našel neaktivního hráče. :( Po tom, co jsem našla přívětivější práci, ten čas na Gall je.
Narvinijské smečky je mi líto. Dlouho jsem se odhodlávala tam přidat Lylwelin, až nakonec... No, aspoň ji to nebude mrzet. Ne že by byla nějak dobrosrdečná, ale... :D

Přemýšlela jsem o tom, jak je čas neúprosný a začíná se na každém z nás podepisovat. Prosila jsem ho o to, aby mi nebral mé nejbližší, na což se Arcanus ozval, že čas nezastavím, ale umírat se prý nikdo nechystá. Trochu jsem se zarazila. Na tohle jsem si nemohla nikdy zvyknout. Dělal to on, dělal to Naxther a ještě kdo ví kdo, ale že mi někdo vidí do hlavy, bylo stále hrozně nepřirozené. Místo toho, abych se naštvala, jsem alfě věnovala spíše omluvný pohled. Samozřejmě, že jsem jej nepohřbívala.
Nakonec uznal, že se do toho pouštět sám neměl a slíbil, že příště nebude tak neopatrný. Spokojeně jsem pokývala hlavou. „Mohl jsi využít situace a rovnou něco přiučit mě. Myslím, že mě Život obdaroval magií vody, ale ještě jsem jí nepřišla na kloub. Asi bych nebyla moc užitečná, ale aspoň něco, hm?“ Rozjela se mi zase tlamka a energie ze mě čišela každým coulem. Pohlédla jsem i na Awnay, která otce kárala a trochu si do něj i rýpla. Následně padla řeč i na Etneye, ale to jsem nechala spíš na ní. Každopádně neváhala a zapojila mě do konverzace, což mi vůbec nevadilo, jelikož jsem byla osůbka spíše společenská a upovídaná, než ta, co se držela stranou. Prudce jsem pokývala hlavou. „Tak tak. Chtěla jsem se seznámit s jeho partnerkou a zjistit, zda s Etnym nemá nějaké zlé postranní úmysly. Prostě si ji proklepnout,“ práskla jsem na sebe bez okolků.
Poté Arc zmínil nějaký oheň. Byla jsem stejně zmatená, jako Awnay a bylo to znát i na mém pohledu, který lítal z alfy na jeho dceru. Jenže než se mohlo cokoliv vysvětlit, udeřil mě do čumáku silný pach. Tenhle pach byl naprosto specifický a naháněl hrůzu. Ihned jsem stáhla uši a prudce se otočila směrem, odkud přicházeli dva medvědi. Kožich se mi naježil do všech stran a postavila se do pozice, která byla něco mezi vlkem těsně před útokem, nebo taky těsně před úprkem. A to v mém případě připadalo v úvahu spíše. Jenže tu byla Awnay, kterou bych v životě ve štychu nenechala a tak jsem ochranitelsky stála před ní, i když jsem věděla, že větší z medvědů by mě s mojí maličkostí zdlábl jako malinu. Byly tu také obě alfy a to mě ujišťovalo, že to nějak zvládneme.

Sledovala jsem Arca, jak pomalu otevírá oči. Reagoval na šťouchání Awnay. Ulevilo se mi, když jsem jej zahlédla otevřít oči. Můj výtvor zavinil, že se rozkašlal a odtáhl. Uf, hýbat se asi může, pomyslela jsem si a vyhledávala jsem zelenkavými očky na jeho těle známky nějakého zranění. Nic jsem nezahlédla, ale najednou se pokusil vstávat. Bylo na něm znát, jak je zesláblý. Hned jsem se k němu vrhla, ale naštěstí sám uznal, že by měl ještě ležet. Starostlivě jsem jej sledovala a občas hodila očko po Awnay. Nevěděla jsem, co se s ním děje a to mě děsilo. Strach, který jsem o něj měla, byl nepopsatelný.
Nakonec jsem zahlédla jeho chabý úsměv. Ujistil nás, že je v pořádku, ale cítí se slabě. To sice bylo fajn, ale nějak mě to neuklidnilo. Jaký byl důvod jeho slabosti. Víš jak jsi tehdy přemýšlela nad tím, že stárneš, Lá? Tak si uvědom, že Arcanus je ještě starší, došlo mi. Nechtěla jsem si připouštět, že ten čas tolik plyne. Hlavně mi neber mé milované, prosím, žadonila jsem. Arcanus pak mou domněnku potvrdil. Prý se snažil zavlažit les.
Mlaskla jsem a protočila očima. „Ale Arcu, vždyť tu nejsi sám. Mohl jsi mě požádat o pomoc. Jistě by tě to tolik neunavilo. Příště se ozvi, jo?“ Mrkla jsem na něj a poslouchala, jak ho kárá taky Awnay. Jemně jsem se pousmála a u toho vrtěla ocasem.

// Pardon za čekání

Podívala jsem se jí do očí, když si povzdechla a vlídně jsem se na ni usmála. „Věřím, že bude všechno v pořádku, Aw,“ pověděla jsem jí optimisticky a jemně do ní dloubla čumákem jako povzbuzení. Nijak jsem se nepozastavovala nad tím, že byla tak naměkko. Naprosto jsem ji chápala. I mě bylo tehdy hrozně, když jsem byla s Meinerem za zlé. Těm tíživým pocitům se nedalo ubránit. Ale vážila jsem si toho, že přede mnou nebyla tajnůstkářská jako před ostatníma. Dodávalo mi to tak pocit, že jsem konečně zase pro někoho jen ta jedna jediná. A pro mě osobně to byl pocit, který byl k nezaplacení a který jsem potřebovala. Hřál u srdce tak silně, že zase rozproudil tu chladnoucí krev v žilách. Už jsem byla zase veselá Lá!
Na mou otázku odpověděla, že nic říkat nebudeme, jen ji prostě vystrnadíme. Byla jsem sice také samý hrc prc nápad, ale kupodivu už u mě vládla i ta trocha rozumu. „Nuuu, myslím si, že tím by asi zbytečně vzniknul další konflikt, který by nemusel skončit dobře. Chci si tu vlčici trochu proklepnout. A zjistit, jak se celá situace má,“ povídala jsem jí a když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že se ode mě Awnay odpojuje. „Hm?“ vzešlo země pouze, jako kdyby mi ulétly včely a výraz jsem u toho měla úplně stejný. Nakonec jsem se rychle vydala za ní. „Awnay?“ Oslovila jsem ji nejistě, protože jsem nevěděla, co se děje.
Až když se mě zeptala, zda to cítím taky, začala jsem vnímat okolí. Jasně… Cítila jsem vodu. Les byl náhle plný vláhy, jenže… Nepršelo. Bylo to zvláštní. Kde by se v těchto vedrech zrovna v tomto lese vzalo najednou tolik vláhy? Zamračila jsem se a následovala rychle Awnay. A následně jsme obě zahlédly něco, co obě jistě hodně zneklidňovalo. „Arcu!“ vyhrkla jsem zděšeně. Sledovala jsem Awnay, jak se snaží svého otce probudit. Ač jsem byla o svou alfu strachem bez sebe, snažila jsem se jednat racionálně a zbytečně tady nepanikařit. Začala jsem se soustředit a přímo u Arcova čumáku jsem nechala vyrůst rostlinku tak smradlavou, že by zvedla na nohy i mrtvého koně. Byl to další z pokusů, jak Arcanuse probudit. Poté jsem pohlédla na Awnay. „Bude v pořádku,“ špitla jsem, ač jsem si tím sama nebyla jistá. Vůbec jsem nevěděla, co alfě může být. Měla jsem o něj velký strach. Tohle nebyl obyčejný spánek.