Gallirea - Příspěvky uživatele

Laura taktéž neváhala nenápadně okukovat nového známého. Nejvíc ji ovšem stejně přitahovala modrá očka, která v jeho tmavém kožichu svítila. A také byla velmi zaujata jeho ozdůbkou v uchu. Naklonila hlavinku jemně do strany a zcela okatě ji obdivovala. Pootevřela u toho tlamu a sem tam zaujatě zastříhala oušky. Poté se omluvně pousmála a pohlédla mu zase do očí. "Je krásná," objasnila důvod svého zírání rozněžněně a narovnala se.
Falion jí dal nakonec za pravdu, takže, jak se zdálo, Laura a její společník budou mít dalšího společníka, což pro Lauru bylo prostě super. Nadšení z ní čišelo každým coulem. Jak moc byla ráda, že má společnost a může si povídat. "Máš naprostou pravdu," přitakala na jeho poznatek ohledně zmařeného života a věnovala mu úsměv. Očividně to byl mírumilovný tvor, který by nelovil jen tak pro radost a to se Lauře líbilo.
Ohlédla se na neznámého, když na ně zavolal a ptal se, o čem se baví. Zazubila se. Vlastně i o tobě, ale to přeci nemusíš vědět, pomyslela si pobaveně. "Už jdeme," ujistila ho posléze nazpět a s úsměvem vrátila pohled zpět na Faliona, který se zasmál jejímu prsení se. Měla dojem, že tenhle krátký, leč velmi příjemný smích jen tak z hlavy nedostane. Když nakonec nabídku oficiálně přijal, roztančily se jí v očích jiskřičky nadšení a zamávala ocasem. "Tak jo, super, pojďme," vyzvala ho a rozklusala se zpět k jejímu spolulovci a jejich kořisti.
"Tohle je Falion, pane Bezjmenný," představila Alearovi v rychlosti dalšího společníka. "Vezmu si s dovolením na starost krk, takže na tebe, Falione, jak tak koukám, zbyla zadní část," pohodila čumákem směrem k zadnímu stehnu.
Hladově se bez dalších řečí pustila do pojídání srny. Když aspoň trochu ukonejšila svůj hlad, dožvýkala sousto a rozhodla se, že pokusí spustit nějakou konverzaci. "Jak jste tu vlastně dlouho? Gallirea je krásná a zvláštní zem, že ano?" Zelenkavý pohled přeskočil z jednoho na druhého a poté si odtrhla další sousto, doufajíc, že se něco dozví.

Drobná vlčice se ohlédla na svého spolulovce. Nevypadal nadšeně, ale jí to bylo tak nějak jedno. Byl pro ni úplně stejně cizí, jako tenhle modrooký. Neviděla tedy důvod, proč se nepodělit o kořist, která byla i na tři vlky dost velká. Otočila se s jemným úsměvem na Faliona, jak se neznámý představil. Navíc má více slušnosti, aspoň se představil. Támhle ten bručoun toho do teď nebyl schopný, pomyslela si. „Také mě těší, Falione,“ pravila hned nadšeně a zamávala ocasem. Když přišlo odmítnutí, Laura nevěšela hlavu.
„Jen se neostýchej. Takhle by jí zbylo moc a byla by to škoda. Do smečky to mám daleko, abych se podělila s ostatními a nebylo by fér, aby tu zůstala ležet,“ mrkla na Faliona povzbudivě a přešlápla z tlapky na tlapku. „A z támhle toho nemusíš mít strach,“ pohodila čumákem k jejímu společníkovi. „Tváří se hůř, než jaký ve skutečnosti je,“ zazubila se vesele a vypnula hruď, čímž dala tak nějak ze srandy najevo, že kdyby něco, srovná ho se zemí. Co bylo ovšem doopravdy za sílu v tomhle drobném vlčím tělíčku, nevěděla ani ona sama. Vypadala a dokonce se i cítila slabě, ale to nijak nenarušovalo její (ne)zdravé sebevědomí.

Laura držela srnu ze všech sil a koutkem zelenkavé oka sledovala, jak si počíná cizinec, který se s ní lovu účastnil. Vypadalo to nadějně, ale nakonec vlk musel uhnout před srnčí nohou, aby neschytal ránu. Naštěstí se ale stačil zakousnout do srnčí holeně. Laura v tom okamžiku srnu pustila, rozeběhla se a srnu nadběhla. Poté se odrazila k dalšímu mohutnému skoku, kdy mířila přímo na hrdlo srny. Zakousla se a svou, ač muší, vahou strhla kořist k zemi. Teď už nemohla téměř nic. Laura stiskla zuby pevněji a ucítila ve své tlamě čerstvou krev. Srna se ještě snažila bránit, ale již marně. Z jejího těla společně s krví vyprchával také život. Po tom, co sebou cukla naposledy, béžová vlčice ještě chvíli vyčkala a poté pomalu její krk pustila. Poté se nadšeně podívala na jejího společníka.
"Zvládli jsme to!" štěkla vesele a zazubila se, mávajíc ocasem. "Jsme jedničky, zvládli jsme to!" zopakovala a začala hopsat kolem mrtvé srny. Jak se takhle radovala, málem by si nevšimla vlka nedaleko nich. První si všimla jeho jemného pachu a následně ho vyhledala očima. Zdálo se, že odpočívá. Seděl a sledoval okolí. Laura přeměřila očima srnu, neznámého a vlka opodál. Možná je unavený a odpočívá. A možná také hladový, napadlo ji a hodila na svého společníka pohled ve smyslu, aby chvíli vyčkal. Na to se vydala zvídavě k dalšímu neznámému. Čím více známých, tím lépe! A nový kamarád? Proč ne!
S jemným úsměvem na tváři, jiskřícíma zelenýma očima, mávajícím ocasem a energetickým poklusem dorazila drobná vlčice k vlku s očima modrýma jako studánky. "Ahoj," pozdravila ho přátelsky. "Jsem Laura... Právě jsme s mým novým společníkem ulovili srnu a říkala jsem si, že sami dva ji nesníme. Nemáš hlad?" zeptala se bez okolků a nenápadně si jej prohlížela. Poté mu pohlédla znovu do očí a věnovala mu nevinný úsměv.

Béžová vlčice sledovala svou kořist pozorně. V tichosti se plížila dále, ale už jen malými, pomalými krůčky. Bála se už jen toho, že by ji mohl prozradit kručící žaludek. Náhle uslyšela zapráskání. Nastražila uši tím směrem a rychle se ohlédla. Dokázala si domyslet, co se stalo, ale nepočítala s tím. Rychle se podívala zpátky k srnám a bez váhání vyrazila sprintem za nimi. Na očích stále tu svou. Začínala se za běhu postupně propadat a stádu nestačila. Bolest zadních nohou ji očividně zpomalovala. Tohle nebude problém, pomyslela si Lá.
Během běhu se snažila zorientovat, zda s ní pokračuje v lovu i její společník. Ano, zahlédla ho. Rychle zase své zraky upřela na běžící zadnici před ní. Přímo na ni upřela zelenkavý zrak. Přibližovala se. Laura se pokusila s napětím všech svalů ještě zrychlit. A když se jí povedlo dostat se až za srnu, odrazila se do skoku a skočila jí po zadním stehně. Do toho se pevně zakousla. Srna samozřejmě ztratila rovnováhu, takže zavrávorala. Tohle byl moment, kterého by mohl využít druhý lovec. Vlastně by měl, protože potom by už nemusela být lepší příležitost. Srna hledala půdu pod nohama a Laura držela za každou cenu, ale síly ji opouštěly rychle.

Laura si povšimla, že cizinec byl poměrně v šoku, co se jejího věku týče. Vesele se zazubila a zamávala ocasem. „Tohle bude osmá zima, co prožiji a po ní již deváté jaro,“ pověděla spokojeně. Neměla se svým věkem žádný problém, neuvědomovala si ho. Měla stále neuvěřitelnou spoustu energie, nic ji nebolelo a až na občasné chmury i čistou hlavu.
Poté dvojice vlků stanula v úkrytu, sledujíc menší stádečko srn. Laura měla hlad a nehodlala tenhle lov pokazit, i kdyby měla sáhnout i po magických silách. Nebyla v nich sice žádný odborník, ale aspoň zemí si byla vcelku jistá. A věděla, že ta by jí pomohla dost. Hnědý vlk jí položil otázku, na kterou se pouze omluvně usmála a věnovala mu krátký pohled, který následně stočila zase před sebe, na potencionální kořist. Pak začal její společník mluvit. Natočila k němu ucho a bedlivě poslouchala každé jeho slovo. Občas na něj zkoumavě pohlédla, občas se podívala zrovna na kus, o kterém vlk mluvil. Uznala za vhodné, že lov chromé srny bude lepší. Byla obalenější a Lauru lákala představa, že bude pomalá a na nohou nebude úplně stabilní. Bylo přeci jasné, že béžová vlčice by se svým droboučkým tělem sotva srazila zdravou srnu s pevnýma nohama.
„V pořádku, souhlasím s plánem. Jdeme na to, není čas na otálení,“ pověděla vlčice v rychlosti, skrčila se do pozice, která ji neměla prozradit a začala se plížit směrem, který radil její společník. Zaměřila se právě na tu srnu, kterou si vyhlédla. Plížila se jako myška. Náhle ucítila pach dalšího vlka. Snad nám je nevyplaší, zadoufala ve své hlavě. Poté už jen čekala, jak zakročí její společník. Byla blízko dostatečně a více si netroufala, aby stádo nevyplašila.

// Omluva za zdržování

//<- Západní Galtavar

Neznámý vlk se staral o to, zda je Laura po pádu v pohodě. „Jasně, že jsem. Jsem na to zvyklá. Sice už nejsem nejmladší, ale…“ Srovnala s ním krok a zazubila se. „ale v poho,“ ujistila ho naprosto poklidně a chvíli ho sledovala. Zdál se být do lovu dost zažraný, ale ona začínala být dosti netrpělivá. Měla pocit, že mu to příliš trvá. Šťouchla do něj bokem a nasadila tempo tak, že ho předběhla a pomaličku se začínala vzdalovat.
„Tak pospěš, na co čekáš? Až nám sváča zdrhne?“ vybídla ho, zatímco cválala lesem. A když potom ucítila dost čerstvou stopu, zpomalila do kroku. Našlapovala pomalu a přikrčila se. Ohlédla se na cizince, zda dělá to samé a drží s ní krok. Pohodila čumákem před sebe, čímž naznačovala, kde se kořist nachází. Po překonání pár metrů Laura zahlédla siluety srnčího stádečka. Sama pro sebe se usmála a zamávala ocasem. Obhlédla se zelenkavým pohledem terén a podívala se na vlka, který jí dělal společnost. „Tak, ve dvou to bude náročné,“ pošeptala a zastříhala oušky do stran. „Takže musíme vymyslet opravdu dobrou taktiku,“ dodala a pohlédla mu do očí. Kam se vytratila ta bláznová vlčice? Náhle tu stála zodpovědná vlčice.

Neznámý vlk Lauře pověděl, že teď momentálně trvalý domov neshání. Prý se jenom ptá. Zkoumavě na něj pohlédla a zamrkala párkrát po sobě zelenými zraky. Do toho se šibalsky usmála, ale kupodivu nic nepověděla. Pouze stočila pohled zase před sebe na les, ve kterém se pravděpodobně ukrývala jejich kořist. Rytmickým klusem držela tempo, když tu najednou... Jí jedna z tlapek podjela a už už začala vrávorat, když v tom se jí do stran rozjely snad všechny čtyři a ona skončila na zemi. Bahno pod ní hezky začvachtalo a bylo jasné, že veškeré její bílé odznaky na spodní části jejího těla změnily barvu. Hleděla vcelku překvapeně, třeštila zelenkavá očka před sebe a zjevně nechápala, co se to stalo. Když si to ale začala uvědomovat, stále ležíc v tom bahně, začaly se jí rozjíždět koutky, dokud se nerozesmála na celé tělo.
Posbírala se na nohy, u čehož se stále nepřestávala smát a oklepala se. Kousky bahna se rozlétly na všechny strany, a pokud Alear nestál zrovna opodál, byla velká pravděpodobnost, že jej něco z toho zasáhlo. Laura ovšem, jakoby se nechumelilo, se se stálým úsměvem na tváři rozešla dále, jakoby se nic nestalo. Vrtěla si u toho ocáskem a našlapovala jako princezna, ač teď vypadala jako největší prasisko pod sluncem. Měla z toho zjevně radost.

//-> Jedlový pás

Postřehla jeho úsměv. Už se obávala, že tenhle vlk se usmívat neumí, ale opak byl pravdou. Nadšeně mu jej opětovala. Tušila, že to nebude zrovna typ vlka, který by rozdával úsměv na potkání, o to víc si tohoto gesta vážila. Bylo dost možné, že prostě byla k smíchu. Nebo se prostě jednalo o pozitivní úsměv, ale v tom se zase tak moc nehrabala. Bylo to vlastně jedno. Hlavně že to byl úsměv, ne? Existuje snad něco krásnějšího? Jak lépe vyjádřit pozitivní náladu, než právě úsměvem? Zavrtěla ocáskem a jala se ho následovat. Byla zvědavá, zda budou v lovu úspěšní. Opravdu by ocenila, kdyby se před zimou pořádně nadlábla.
Terén nebyl zrovna přejícný, ale Lauře bylo bláto u zadních partií těla. Nedbala o to, aby byla nějak extrémně čistá, a když se zašpinila, rozhodně se z toho nehroutila. Jen to sem tam uklouzlo, ale kupodivu ze sebe droboučká vlčice už nevydala ani hlásku. Pouze mlčky následovala cizince a stejně jako on, těšila se na chuť čerstvého masa.
„Území je velké dostatečně. Ale mám pocit, že mnoho nás tam není. Vždycky někdo přijde a pak se vytratí. Kromě alf jsem tam vlastně nejdéle. Pak je tam naše gamma, druhá delta, dvě vlčata alf… Eh, tedy, oni už jsou dospělí, ale nerada si to přiznávám… Pak Lucy a dva vlci, se kterými jsem ještě neměla tu čest,“ pověděla mu a zkoumavě na něj pohlédla. „Vcelku se zajímáš. Sháníš trvalý domov?“ Zeptala se milým tónem.

// též mám nečekanou návštěvu, tak dnes už asi postik neočekávej :)

Laura, jak se zdálo, uváděla cizáka svým živým chováním do rozpaků. Nejspíš byl tak zaskočen salvou otázek, že ani nevěděl, na kterou dříve odpovědět, až se na to nakonec vykašlal úplně a navrhl jí, že až něco uloví, pak teprve se jméno dozví. Okamžitě stála na nohou a zase neklidně přešlapovala. „Tak jo, tak jo, tak jo,“ vychrlila ze sebe. „Tak jo, to by šlo, proč ne,“ pověděla a pozastavila se nad jeho otázkou. Následně se usmála a v očích jí lišácky zablýsklo. Dokázala by ulovit bez toho, aby se hnula z místa. Dokázala by dokonce ulovit i tak, že kořist by si uvědomila, že je lovena, až když by ji Laura rdousila. Ale její magický um byl vlastně takové malé tajemství. Stále neměla ve zvyku magie využívat tak, jako někteří její přátelé. Měla ráda poctivý lov. No, a když by ho náhodou měla spackat, pak teprve přišly na řadu magie.
Pohlédla na cizáka a sama zavětřila. Přešlápla z tlapky na tlapku a zamávala ocasem, přičemž horlivě pokývala hlavou na souhlas. „Cítím. Jdem do toho?“ Zeptala se natěšeně, a aniž by čekala na odpověď, její tělo se již pomalu každým svalem štelovalo směrem k Jedlovému háji. Vše nasvědčovalo tomu, že lov zrovna s ní nejspíš nebude nejlepší nápad. Vypadala hlučně, neohrabaně a nešikovně. Chovala se přesně tak, jak kdysi, než ji Naxther naučil řádně lovit. Dělala to snad schválně, či opravdu nezvládala držet svou energii pod tlapkou?

Lauře připadalo, že nebyla jediná, která se právě zadřela. Neuniklo jejím zeleným zrakům, že si ji cizí vlk prohlíží od hlavy až k patě. Nijak jí to nevadilo. Vlastně před chvílí nedělala nic jiného. Poté spolu oba navázali oční kontakt, který vlk následně trhavě přerušil. Béžová vlčice doufala, že jej nijak nerozhodila, ale nechtěla ho zahltit přílišnou sprchou otázek. Už tak se zdálo, že má vlk potíž s ní srovnat tempo. Nakonec se ale přeci jen probral a odpověděl jí, že se snažil nalovit si večeři.
Zhluboka se nadechla. „Ahaaaaa,“ protáhla ve výdechu vševědoucně. „Klidně bych ti mohla pomoci, jestli chceš. Také jsem poměrně hladová,“ nabídla mu Laura a energeticky přešlápla z jedné tlapky na druhou. Energie z ní vyzařovala každým coulem a jistě by se dala dobře využít pro nějaký akčnější lov. Jak na tom ovšem byl cizák, to netušila. Jednal stále nějak neemocionálně. Mohl by být unavený. A nebo naštvaný. Nebo taky smutný, uvažovala, zatímco se rozhlédla po okolí. Zkoumala, zda by se tady dalo něco chytnout. Pro lov to bylo dobré místo, jenže… Měla takové neblahé tušení, že svým předchozím hlučným chováním odsud vše vyplašila… Kdo ví.
„Ne, rozhodně nejsem samotář. Smečku mám nedaleko,“ pohodila směrem k Asgaarskému lesu. „Ale vydala jsem se krátce na toulky. Vlk si musí přeci vyvětrat hlavu, ne?“ zazubila se a zase zavrtěla ocasem. „A co vůbec ty? Sdělíš mi své jméno? Nebo je tajné? Či si ho nepamatuješ? Nebo mi ho prostě říct nechceš?“ začala chrlit otázku za otázkou a následně už ležela na bříšku, shlížela na něj zespod a ocas vztyčený ve vzduchu zvesela lítal ze strany na stranu. „Prosííííím, mě ho říct můžeš! Nikomu ho nepovíííím,“ žadonila zvídavě, mrkajíc na něj zelenými zraky.

// Tak do desíti stopro :) jináč tady ty neherní posty piš pod ty herní pomocí tlačítka "odpovědět" :)

// V pořádku :)

Jak se zdálo, cizí vlk si Laury nejspíš všimnul až v momentě, co jej pozdravila. Ne že by to bylo tak úlevné, bylo o Lauře vlastně známo, že je samá opičárna a nikdy nějak neřešila, kdo ji při jejích skopičinách zahlédne. Když ta energie musela ven, tak prostě musela! A basta. Hnědý vlk naproti ní se zdál být překvapený. Spíše zaskočený. Vyrušila jsem ho při něčem důležitým? Uvažovala, když v tom se jí zeptal, kdo je. Znova se zazubila.
„Já jsem Laura. Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušila při něčem důležitém,“ pověděla s nevinným úsměvem, stále jemně vrtíc ocasem. Pak naklonila hlavinku zvídavě do boku. „A dělals?“ Zeptala se bez okolků. „Ehm, myslím tím, jestli jsi dělal něco důležitého,“ opravila se potom, zatímco mu pohlédla do očí. Má oči jako Arcanus. Umí číst myšlenky? A mluvit se mnou skrze myšlenky, jako to umí Arc? Uměl to vlastně i Naxther. Mohl se mnou takhle komunikovat, i když… Náhle se béžová vlčice zastavila ve veškerém konání. I když jsme od sebe byli opravdu daleko… Došla jí najednou ta skutečnost. Takže… Takže opravdu odešel záměrně! Protože kdyby se ztratil, mohl by mi dát vědět! Začala sama pro sebe nadávat.
Náhle si uvědomila, že se trochu zadřela. „Uhm,“ vzhlédla omluvně k neznámému. „Promiň, trochu jsem se zamyslela. Říkal jsi něco?“ zeptala se s upřímnou starostí, protože by o něco nerada přišla. Jí nemohlo uniknou přeci nic!

//<- řeka Mahtäe

Laura pokračovala nadšeně ne své cestě a vypadalo to, že ji nezastaví vůbec nic na světě. Nadšení jí přímo zářilo ze zelenkavých očí a z každého pohybu jejího droboučkého těla. Měla pocit, že tady to zná. Určitě tudy již párkrát musela jít. Zastavila se a rozhlédla se po krajině. Následně nasála do čumáku okolní vůně a mávla spokojeně ocasem. Tohle je prostě super, pomyslela si nadšeně a pohotově se podívala po padajícím listí. Vesele se zazubila a rozeběhla se, aby nějaký ten lístek mohla ve vzduchu chytit. A tak započala její osobní hra, která byla doprovázena občasným smíchem a hihňáním.
Laura obsahala, běhala a skákala. Nohy měla jak na pružinkách, nezastavitelně lovila poletující lístky, a tak nejspíš nebylo divu, že nejspíš nadělala plno humbuku a pokud se v okolí nacházelo nějaké zvíře, jistě dávno uteklo. Béžová vlčice samozřejmě nemohla tušit, že by tu někdo mohl být a plánovat třeba lov. Proto byla překvapená, když za nedlouho narazila na neznámého vlka, který využíval dlouhou trávu jako skrýš.
Poměrně se ho lekla. „Ach, ahoj,“ zamrkala rychle párkrát za sebou a věnovala mu široký úsměv. Je tu dlouho? Přemýšlela, zatímco stála, mírně vrtěla ocasem v přátelském ruchu a vydýchávala se, protože se její dech při skotačení vcelku zrychlil.

//<- Asgaar

Béžová vlčice překonala hranice Asgaarské smečky v rychlém tempu. Ne že by se tak těšila, až zase opustí její území, spíše ji lákala vidina nového dobrodužství. Až zase pozná kus Gallirei a pokochá se krásou podzimná přírody. Už když opustila tmavý smečkový les, přecházel ji zrak. Byla kouzlena snad vším, co viděla. Upřímná radost přímo čišela z jejích zelenkavých očí, které jezdily sem a tam, nemohouc si najít žádné záchytné místo.
Doklusala k řece, na jejímž břehu se zastavila. Sklonila hlavu a žíznivě se napila. Lahodná čerstvá voda jí zchlaidla vyschlé hrdlo. Pila dlouho, hasila opravdu velkou žízeň. Když nakonec přestala, ještě hodnou chvilku zůstala stát na místě a vstřebávala to, jak je voda studená. Měla pocit, že se jí rozkočí hlava. Mírně s ní potřásla a uznala, že bude fajn se znovu dát na cestu, aby se zahřála pohybem. Netušila vůbec, kam ji tlapky nesou. Hlavně že někam razí, ne?

//-> Západní Galtavar