Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se Laurinka s Awnaykou tulinkali, mlaďoulinký vlček jim pověděl, že to není mocinky efektivňoučký. Podívankala se tázavě na tmavoučkou vlčičku, protože to bylo při nejmenším příjemňoučké a jí bylo mocinky dobře. A prý jestli neumí jedna z nich kouzlinkat. Laurinka se začala soustředit a za nedlouho kolem nich vanul teploulinký větřiníček. Byla mocinky nadšeňoučká, že něco takového zvládinkala a spokojeňoučce se zavrtinkala. Pak si ale uvědominkala, že tak narušinkuje jejich teplínečko, o které se teď dělinkali i s Deanečkem, protože se k nim nasyslinkal. A nenápadince se ptalinkal, jestli je Awnyinka opravdu dceřička alfiček. Béžovinká vlčička pokývala hlavinečkou na souhlasek, přičemž se poťouchlince usmívankyla.
"Opravďulince tomu tak je," odpověděla bez okolečků. "Jsem u nich ve smečičce už dlouholinko a buď rád, že Awnaynka není po mamince," mrkla na něj lišánečsky. "Ta by ti totiž už dávno odserepovinkala hlavinečku," zasmálinkala se kraťoulinečce nad vzpomínečkou na Eliseničku, se kterou se nikdy moc extra nemusinkali. Awnaynka ji pak přemlouvinkala, aby s nimi ještě chviličku zůstala, ale Lauřinka kroutinkala hlavičkou. "Něco jsem mu slíbinkala a měli jsme něco v pláničku, ve kterém bych ráda pokračovinkala," povídankala s úsměvíčkem. Větříček ustal, jeho vlastnitelinka neměla dostateček sileček, aby jej udržela déle. Hlavně málo zkušenostiček, ale jistě je oba aspoň trochu zahřála.

Béžovinkaná vlčička měla stále poťouchlinečkový úsměvíček na obličejíčku. To byla opravdu zábavička nejzábavičkovitější, po takové dobičce, přemýšlela spokojeňoučce, zatímco sledovala tu dvojičku, která právě lezla z hodně ledovoučké vodičky. Lauřička na ně třeštila očička a vrtěla hlavičkou. "Vždyť ta vodička musí být hrozně ledovoučká," vypískla starostlivým hlásečkem, zatímco přešlapinkovala s pacinečky na pacinečku, aby nestihla vychladnout. Ale o Awnayičku a Deanačka měla opravdu starostlivečku.
Zamávinkala ocásečkem a ohlídla se za sebe, zda nezahlédne Falionečka, ale jak se zdálo, tak to vzdal. Smutňoučce sklopinkala hlavinečku a pokrčila ramínečky. "Asi to vzdal. Nejspíš se mu nechtělo podnikat bžundečku. Ale já se za ním vrátím. Jen, Awnayko, potřebujinkuješ ještě něco ode mě?" Zeptala se staroslivoučce, zatímco od ní dostala mokroučkou spršinečku. Celá se oklepinkala, přičemž se zazubinkala a přitiskla se k jejímu tělínečku, aby se podělila o to bídňoučké teplínečko. "To víš, že by bylo," ujisťovinkala ji s úsměvíčkem.

//<- Cedrový háj

A opravdu, už neměla šanci je dohnat. Po cestě měla ještě pár kolizí, že si dokonce začínala myslet, že si vážně ublížila a to v tomhle ohledu byla vážně tvrďák! Spousta nehezkých a nebezpečných pádů ji v minulosti nezastavila, ale teď? Ani nechápala, proč se takhle vlastně nechala vyprovokovat. A zvlášť od někoho, koho nezná. Protože to jsi prostě celá ty. A jenom ty. A ještě jednou ty. Připomněla si Lá naprosto logický fakt sama o sobě, kterým byla naprosto přesvědčena. No co už. Hlavně, že měla jasno, ne? No, byl fakt, že její kondička také stála vážně za prd. Prostě už nemohla. V dálce ty dva viděla, jak již odpočívají, zatímco ona zničeně doklusávala poslední metry. Zaprvé už nemělo cenu soutěžit, protože když se ohlédla, již nebylo s kým, vzhledem k tomu, že Falion s nimi neběžel, což ji mrzelo a slíbila si, že se k němu ihned vrátí... Jen si prostě potřebovala dát závod.
Doběhla k těm dvěma celá uřícená a zadýchaná, ale už to nebylo tak hrozné, protože poslední část běžela už jen tak pozvolna. Také byla vcelku bolavá a vlastně jedna velká... Spíše tedy malá sněhová koule, jelikož se jí sníh nalepil všude po srsti. Zastavila se naproti nim a ukázala zuby, když se opravdu nadšeně zazubila. "Tak to byla opravdu bžunda," uznala nadšeně, v očích jí skákaly jiskřičky radosti. Z tohodle snad nikdy nevyroste, opravdu. Tohle jí fakt moc chybělo.

// Vy blááázni :DD

//<- VVj

Vypadalo to, že má Dean teda pořádný náskok. Laura se ještě jednou podívala na Awnay, ale zdálo se jí, že vlčice nabírá opravdu vražedné tempo. Aspoň tedy na to, že by ji mělo něco bolet. Jako by na svou bolest zapomněla. Lá se na Awnay za běhu zazubila a přidala na tempu. Na chvíli se zdálo, že ji předběhla, ale to béžová vlčice netušila, že si Awnay pouze namlela. Přesto se obě snažili urputně dohnat Deana, který se hnal stále kupředu.
Když si Laura začínala myslet, že už by mohli jeho náskok stáhnout, podjelo to i jí a stalo se jí to samé, co Awnay. Udělala několik kotrmelců vpřed a zastavila se v kopce sněhu. Snad se tam úplně celá vytratila. Auč, nic příjemného to opravdu nebylo. Naštěstí byla celá zahřátá během a tak jí to nějak nemohlo ublížit. A aniž by na to myslela, zvedla se a aniž by se oklepala, napnula svaly a skočila k dalšímu běhu. Snažila se co to šlo, ale víte co? Asi bylo na čase nechat štafetu těm mladším. Oni si to zasloužili více, Laura se přeci jen už za svůj život vyblbla až až. Však její chvíle ještě přijde.

//-> Mahtaë

Laura se uculila když jí Awnay oblízla tvář a vyslechla si její požadavek. Nebyla si úplně jistá, jestli může vyhovět, ale co by pro Awnay neudělala, že? Tak tedy přikývla, leč s povzdechem. "Dobře tedy, Aw," pověděla nakonec, protože by jí to prostě nedalo. A naprosto ji chápala, samozřejmě, že ano. Poté pohlédla na Deana, který jí potvrdil, že opravdu vyslovil slovo "bžunda". Zazubila se a vyčkávala, co z této situace vzejde. A vypadalo to, že ten mladý vlček to myslí vážně! Laura se celá zavrtěla nedočkavostí a na Deanovu výzvu neváhala.
Rozeběhla se přímo za ním, ale musela se přeci jen ohlédnout na Awnay. Nakonec zpomalila a počkala na ni. Sledovala samozřejmě po cestě, na kterou nohu že to Awnay kulhá. Ha, teď to určitě zjistím! Došlo jí nadšeně. Zaštěkala, aby oba dva popohnala a užívala si vítr v srsti, zatímco proskakovala v běhu nadšeně sněhem. Přeci tam nenechají toho mladíka doběhnout jako prvního ne? Když si to tak Laura uvědomovala... Už nebyla nejmladší... Oni měli výhodu. Ale běh byl vždy její silnou stránkou, pokud se jí tedy zrovna nezapletly nohy.

//-> Cedrák

Lá si s jemným úsměvem vyslechla Awnayiny poznámky vůči Deanovi a zlehka houpla ocáskem. Byla si jistá, že myšlenku o nějakém zalíbení, natož partnerství mohla úplně vynechat. Poté Aw začala hned uklidňovat ji, že jí nic není. Přeci jen to ale Lauře nedalo a stále si ji starostlivě prohlížela. Musím prostě přijít na to, která to je. No však ona tu nebude sedět věčnost, že?! Přemýšlela, zatímco zelenkavým pohledem sem tam mrkla do očí Awnay, sem tam po jedné z jejích tlapek. Myslím, že bylo zcela zřetelné, nad čím tato vlčice právě přemýšlí. Ona se moc přetvařovat neuměla. A už vůbec ne v takovém případu.
Béžová vlčice poté začala s Vánočním stromečkem, ale na to její plány hned její svěřenkyně svrhla. Po tom, co pověděla, zůstala stát úplně opařená a její pohled dal zcela jasně najevo, jak moc velký zásah to pro ni byl. Nahrnuly se jí do očí slzy a hned bylo po radost. „Ale… Ale…“ zakoktala se a hledala ta správná slova. Než se ale rozhoupala a otřepala z toho šoku, začala její svěřenkyně mluvit dál. A čím více mluvila, tím více ji a její rozhodnutí začínala chápat. První tedy nechápala, proč by měla někomu ublížit. Ale když se pak opravdu zaměřila na její oči, docvaklo jí to. Jashine, jak jsem si toho mohla všimnou až teď?! No jistě, ty postupně červenající oči! Magie ohně byla tu a v plné síle a s nezkušenou Awnay si hrála, jak mohla. Byla nevyzpytatelná. Laura by si na ni v životě netroufla a byla ráda za svou milovanou magii ohně.
Ale pak přišla ona věta „mám pocit, že jsem tam nechtěná“ a droboučká vlčice okamžitě pochopila, jak se její „malá“ princezna cítí. Protože ona se tam cítila naprosto stejně, když ji opustil Naxther a Awnay s bratrem se rozprchli poznávat svět. Dlouhé měsíce chodila jako tělo bez duše a kdyby si byť jen trošku byla jistá sama sebou, jistě by odešla. Ale nikdy si natolik nevěřila, že by se o sebe zvládla sama postarat. „Já ti naprosto rozumím, drahá,“ vydechla potom zkroušeně. „Víš, byly doby, kdy jsem se tam cítila naprosto stejně, jako ty. Tvá matka mě snad od prvopočátku nesnáší a Arcanus je hrozně zaměstnaný. Měla jsem tam vás, ale jste mladí. Potřebujete poznávat. Smečkový život jste se už naučili a teď je čas vyrazit zas do světa, no ne?“ Usmála se mírně. „Navíc doufám, že se budeme potkávat a navštěvovat, ne?“ Dodala otázku, kterou se spíše ujišťovala.
Jak tak seděla a povídala si s Awnay, sem tam její slechy zabloudily k Falionovi s Deanem. Náhle pak zahlédla poměrně aktivní pohyb od vlčka, který jí byl tolik podobný a zaslechla jedno super slovo. Bleskově k těm dvěma otočila hlavu a oči se jí zase rozzářily. „Co? Slyšela jsem slovo BŽUNDA?“ V rychlosti vstala a zavrtěla ocasem, ale zůstávala ještě u Awnay.

Po tom, co se Laura vášnivě přivítala s Awnay, se pustila do představování. Awnayin společník, který Lauře připadal, že jí je ohromně podobný, se představil jako Dean a vypadlo z něj cosi o tom, že dělá doprovod vlčici s bolavou tlapkou. Béžová vlčice okamžitě vytřeštila oči na Awnay a hned si ji začala starostlivě prohlížet. "Awnay, tebe bolí noha?!" Vypálila hned ustaraně a v rychlosti obhlížela, která by to mohla být. Starosti si o ni a jejího bratra dělala vždy. A nikdy by nedopustila, aby se jim něco stalo, ne že by se bála, že by dostala od alf výprask, spíš jen z osobních důvodů. Milovala je a nepřenesla by přes srdce, že se jim něco stalo. "Která? Která to je?" Vyptávala se hned na to, přičemž kolem ní v rychlosti chodila a každou tlapku si zvlášť prohlédla.
Poté z Aw vylezlo, že s ní potřebuje mluvit. Dle všeho to bylo osobní, protože ty dva tak nějak taktně poslala pryč. Laura věnovala Falionovi omluvný pohled a poté si kecla na zadek před svou svěřenkyni. "Co se děje?" Špitla a ustaraně se zamračila. Pokud ji Awnay hledala z toho důvodu, aby jí něco řekla, muselo to být vážné. Neubránila se i tomu, aby si znovu zvídavě obhlédla Deana, ale ten tím důvodem nejspíš nebyl. Vždyť mi Awnay říkala, že partnera nechce. Navíc říkala asi i něco o tom, že na něj narazila, když hledala mě. Jak tak přemýšlela o tomhle, najednou se celá rozzářila. "Poslyš, Aw, co kdybych zase ve smečce nechala vyrůst vánoční stromeček?! Přeci nás Vlčíšek musí podle něčeho najít... Třeba se letos dočkáme i nějakého dárku. A nebo bychom se mohly zajít podívat aspoň na ty staré a podívat se, jak se jim daří," usmála se a zamávala ocáskem.

Falion jí složil svůj obdiv a ona se spokojeně usmála, přičemž mu věnovala vděčný pohled. "Děkuji, nebylo to úplně jednoduché, ale získala jsem si tím dva důležité vlky do života a to je ta nejcennější odměna," pověděla tak trochu dojatě. Když si vzpomněla, jak malý bobek byla třeba Awnay, musela se sama pro sebe usmát. Vzpomínky jsou pěkné... To se mnou ještě tehdy byl Naxther... Už je to nějaká doba, pomyslela si zasněně.
Poté se musela zasmát. "Ne že bych tě chtěla podceňovat, to vůbec ne, ale copak by to šlo, nesmát se? Když k někomu přijdeš a řekneš mu... zhluboka se nadechla a nachystala si hluboký tón. "Ty buráááku!" Začala se smát, div jí nevylétla nudle z nosu. Trvalo hodnou chvíli, než se přestala smát, ale naštěstí se brzy ovládla. V první chvíli si ani neuvědomila, jak moc vtipné označení to je, ale teď se jí opravdu líbilo. Poté se vítězně zazubila, když odhadla zhruba Falionovo oblíbené místo a pokývala spokojeně hlavou. "To bude super, už se těším. Myslím, ža na podobném místě jsem ještě nebyla. Snad se tam ze mě nestane jeden velký rampouch," zazubila se. Budou tam aj sobi? Přemýšlela chvíli a poté nastražila ouško směrem, odkud slyšela své jméno.
Její domněnka se potvrdila, očividně to opravdu byla Awnay. Ale ten, kdo na ni volal... Kdo to tak asi může být? Nějaký tajný yetti? Přemýšlela zvídavě, přičemž se k nim společně s Falionem vydali. Byla opravdu zvědavá, s kým to tam Awnay je. Proč ti přijde tak zvláštní, že by mohla mít Awnay kamaráda? Kárala sama sebe. "Ahoooj!" Pískla okamžitě nadšeně, když byla poblíž, skočila k Awnay a věnovala jí pár oblíznutí na přivítanou, u čehož se kroutila a vrtěla ocasem jako malé vlče. Když ukončila svůj uvítací ceremoriál, prohlédla si ji, zda na ní nedejbože nezanechala nějakou oslintanou polevu. Naštěstí ne. Aspoň si sobě a Awnay neudělala ostudu, i když po tom uvítacím manévru už se jí to stoprocentně povedlo. "Co ty tady, na procházce? Máš společnost?"
Její zelené zraky padly na Fiéra. Krátce si jej prohlédla, přičemž jí v očích vesele jiskřilo. Jak si ho tak prohlížela, docela ji šokoval. Laurencie, něco, o čem nevím? Pomyslela si ke své matce, sledujíc poměrně velkou podobu tohoto vlka. Jaktože mi je tak podobný? Musím se s ním seznámit! Napadlo ji ihned. "Já jsem Laura, jak už jistě víš. A tohle je můj společník Falion," představila Modrookého, hlavně kvůli Awnay, protože jí bylo jasné, že se na něj bude dřív nebo později vyptávat.

//<- Aina

Laura se na Falionovu pochvalu rozpačitě usmála a věnovala mu krátký pohled. "Tak to cítím. Příroda to má jistě dokonale zařízené," dodala ještě zamyšleně. Poté si vyslechla Falionovu otázku. Narovnala se samou pýchou a hrdostí. "Jsem delta, pečovatelka," pověděla nadšeně, zatímco si to cupitala podél boku jejího společníka. "Mým úkolem je se starat o vlčata. Vychovala jsem... Tedy jestli se tomu dá tak říkat, protože si každý žije tak trochu svým životem... Dvě vlčata alf, jsou to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat," vyprávěla láskyplně, vrtíc u toho jemně ocasem. "Jsou tedy už dospělí... Tedy spíše v pubertě, takže už se rádi toulají a poznávají svět, ale do smečky se vracejí."
Když po ní Modrooký zopakoval, jak se sama nazvala, musela se pobaveně zasmát. Až teď si uvědomila, jak moc vtipně to zní. A ještě vtipnější byla představa, že by ji tak Falion oslovoval. "No, ale asi to není vhodná přezdívka v situaci, kdy se budeš snažit být vážný," poradila mu se stálým úsměvem. Když si tak uvědomila, když ho poprvé zahlédla, ani netušila, že se s ní tak dlouho zdrží. A musela uznat, že jeho společnost je prostě fajn. Byl opravdu přímý, ale přitom ne nepříjemný a to se jí prostě líbilo. Momentálně ji donutil se zamyslet nad tím, kde by tak mohlo být asi jeho oblíbené místo. Nahodila tedy vážný, přemýšlivý obličejík, který by jí snad nesežral ani největší hlupák. Protože tato vtipná grimasa byla spíše k popukání, než že by se jeden mohl myslet, že umí být opravdu tolik vážná. "Noooo," začala pak táhle, podívala se na svého společníka a zazubila se. "Řekla bych, že bude někde více na severu a dost určitě to bude nějaká horská oblast," řekla pak, dost přesvědčená o tom, že se to odhadla správně. Vždyť jí přeci povídal, že takováto místa má rád. Poté se její výraz změnil na zaujatý. "Jistě to tam moc ráda uvidím, Falione. Vsadím se, že na takovém místě jsem ještě nebyla," řekla pak se zájmem.
Poté její zelené zraky padly na jezero. "Žjoooova!" Vzešlo z ní nadšeně. "Tady jsem nebyla ani nepamatuji!" Pískla, odpojila se od Faliona a doběhla ke břehu jezera. No teda, ta měla ale postřeh. Možná by si byla jezera všimla dříve, kdyby neměla oči jen pro jejího společníka. Teď momentálně ta zelená kukadla jezdila po pomalu zamrzajícím jezeru a ona se prostě nemohla vynadívat. Zhluboka se nadechla, aby se nabažila vůně vody, když v tom... "Awnay?" Vyhrkla, hned co ucítila pach její milované svěřenkyně. Rychle se rozhlédla okolo. Nadaleko zahlédla siluety dvou vlků a předpokládala, že jeden z nich bude Aw. Jestli ne, jistě bude někde tady. Stočila pohled na Faliona. "Awnay je jedno z těch odrostlých vlčat. Zajdeš se mnou za ní? Jen zkontroluji, jestli je v pořádku a můžeme pokračovat dále," ujistila jej.

//<- Západní Galtavar

Laura byla tázána, zda má zimu ráda. S rychlým přikývnutím souhlasila, leč svou odpovědí jistá si nebyla. Na zimu neměla dobré vyhlídky, snad všichni kromě ní, měli již teplé kožíšky. O co jen se zahřeju? Zmrznu, než se naděju, pomyslela si sklíčeně, poté vydechla téměř uříceně. Zpomalila tempo, kterým dosud klusali, však cestu dalekou před sebou ještě měli. "Zima je dar pro přírodu, aby neměla na jaře nehezkou příhodu," pověděla pak, své nejistoty skryla snad. "Květiny by nemusely kvést, málo vody by bylo, k pohromě by mohlo vést, kdyby zimy nebylo," dodala ještě, již se cítila vcelku jistě.
Poté se jí Falion svěřil, že již zákeřné nory nedaleko její smečky zakusil. Prý opravdu zákeřné jsou, ne jednoho vlka za chůze lapnou. Laura souhlasně přitakala, přičemž se krátce zasmála a na tempu zase přidala. "Asgaarská smečka, jmenuje se, v celku nevlídném lese nachází se," svěřila se s myšlenkou, nepovažovala ji za příjemnou. Hold taková skutečnost byla, že na ni smečka nepohodlně působila.
"I já bych byla ráda celý život tulákem, kdybych nebyla tak nešikovným burákem," zasnila se vášnivě a pokračovala v tempu již nadále svižně. Nejspíš chytila druhý dech, to měl ale Falion pech. "Opravdu máš takové místo? Moc ráda bych ho viděla, když by na to přišlo!" Zažadonila zvídavě, byla dost zvědavá a to okatě.

//-> VVJ
// úplně v pohodě, chápu :)

//<- Jedlový pás

Její upřímná radost, že má zase společníka na cesty a celkově, že zase jednou cestuje, byla téměř hmatatelná. Čišela z jejích očí, pohybů a téměř tanečního klusu. Krajina se začínala zahalovat do studeného, bílého pláště a po pestrobarevném listí, které se povalovalo na zemi, nebylo ani památky. Všechno to pozorně sledovala zelenkavýma očima a nevěděla, co si prohlížet dříve. Falion jí přitakal, že je příroda fascinující a ona rychle pokývala hlavou na souhlas. "Ano. A teď bude odpočívat zakrytá bílou peřinkou," pověděla užasle, sledujíc líně poletující vločky. Byla tím úplně okouzlena, což bylo k údivu, protože ji nehřála žádná huňatá srst a ani krapet tukových zásob.
Poté se Falion zeptal, jak daleko odsud má smečku. "Vlastně nedaleko," začala zamyšleně. "Když sejdeš z vyhlídky směrem na jih a budeš se stále držet cestou v lese, dorazíš tam. Akorát se po cestě musíš vyhnout pár zrádným norám, do kterých když se propadneš, může se stát, že zahučíš do nekonečných katakomb," zazubila se. "A co ty? Nepřemýšlel jsi, že by ses někam přidal? Nebo se prostě rád touláš?" zeptala se zvídavě a krátce po něm koukla, zatímco držela stále stejné, svižné tempo. Zdálo se, že se snaží neustálým pohybem zahřívat. Momentálně měla z čeho čerpat, když se předtím nadlábla, což byla její výhoda. Později ovšem bude muset hledat nějaké úkryty, kde neofoukne a nebude na ni padat sníh.

//-> Aina

Béžová vlčice se zbaběle zastavila v půli cesty. Za Smrtí prostě neměla momentálně odvahu jít. Byla tam dvakrát a obě návštěvy byly nnatolik hrozné, že tam odmítala jít i po třetí. Po kolikáté tam asi může jít Falion? Snad bude v pohodě, pomyslela si a upřela zelenkavý pohled do dále. Dlouze si povzdechla. Už to bylo dlouho, co na něco či někoho čekala. Její neposedná povaha jí to většinou nedovolovala. Zavrtěla svým drobným tělem a rozhlédla se okolo. Zastříhala oušky do všech světových stran a v hlavince jí šrotovalo, co by asi tak mohla na tomhle ponurém místě provést.
A pak si jí všimla.
Vláčela se pomalu, jedna z miliónů, vláčela se z nebes líně k zemi. Sama pro sebe se usmála a upřeně ji sledovala. Jen ocas se jí rozletěl na plné obrátky. Vstala ze země a štěkla po té obrovské vločce. Ta musela být její! Napnula veškeré svaly v těle k mohutnému skoku. Třiiii.... Dvaaa.... Hop! Odrazila se a skočila po ní. Její bělostné špičáky cvakly o sebe. Chytila ji? Těžko říci. Bylo jich kolem moc. Chytila tu správnou? Než by vůbec stačila postřehnout, zda se jí to povedlo, již zase mířila k sněhem poseté zemi. PLÁC. Na malé vrstvě sněhu se jí rozjely při dopadu nohy a natáhla se jak dlouhá, tak široká. A jak tam takhle ležela, zaslechla pozdrav. Falion se vrátil, došlo jí.
Potuleně se usmívala, jak tak ležela na té zemi a zavrtěla ocasem na oznámení, že jej ráda vidí. "Ahoj," oplatila mu pozdrav přátelsky a okamžitě ho starostlivě přejela pohledem, zda je celý a v pořádku. Vyptávala by se, hrozně moc ráda, ale věděla, že zrovna v tomhle se to moc nehodí. A když na Falionovi zahlédla, že se okamžitě vrací k předchozím tématům, vděčně mu pohlédla do modrých očích a uculila se. "Rádo se stalo," odpověděla ihned. Modrooký jí pověděl, že teď už na něj zase může hrnout vodopád slov. Laura se pomalu posbírala na nohy a otřepala se, aby ze sebe shodila sníh. Pak se zazubila. "Tvé přání mi je rozkazem," pověděla s mírnou provokací a v očích jí lišácky zajiskřilo.
Když si Falion řekl, že se vrátí k předchozím tématům, očividně měl v plánu se vrátit k úplně všem. Laura jej užasle sledovala. Jak si to může projashina pamatovat? pomyslela si překvapeně a zamrkala zelenými zraky. Začínala mít pocit, že tenhle ebenově zbarvený vlk se slušivou ozdůbkou v uchu a přitažlivě modrými zraky na ni opravdu dělá velký dojem. Spokojeně se usmála. "Ani se ti nedivím. Já magii Země zbožňuji. Možná je to tím, že je má vrozená, ale zbožňuji to, jak mě spojuje s přírodou. Je prostě úžasná," rozvášnila se nadšeně a pohlédla na něj. Pak se naklonila blíže. "A nikomu to neřeknu, neboj, mlčím jako hrob," pošeptala a narovnala se. Vycenila zoubky v úsměvu.
Potom se jí její společník zeptal, zda opravdu chce jít za Smrtí. S výrazem vyplašeného štěně zavrtěla hlavou, že ne. Opravdu si to před malou chvílí rozmyslela a prostě tam jít nechtěla. Hrozně se bála, že jí zase ublíží, jako minule. Posloužila jí vyloženě jako hračka na vytření Zříceniny. Jenže Falion byl prostě zjevně velmi pozorný společník a navrhl, že by ta Vyhlídka, o které před chvílí mluvila, byla rozhodně lepší. Okamžitě nadšeně povyskočila a zaradovala se. "To je super, myslím, že v zimě jsem tam ještě nebyla! Pojďme se podívat, prosííím," začala kolem něj nadšeně hopsat a povzbuzovat jej k pohybu. "Tak půjdeme?" zeptala se ještě pro ujištění, ale aniž by čekala na odpověď vyrazila kupředu. Doufala, že půjde s ní.

//-> Západní Galtavar

Dlouze zafuněla a překulila se na bok. „Já jsem se tááák přejedla,“ vzdychla skoro zoufale a vyvalila své bříško na ukázku nebesům. Každá packa trčela do jiné světové strany a jazyk s námahou vystrčila ven. Stačilo jí málo, aby se zasytila. To byla výhoda jejího drobného těla. Poté po očku koukla na Faliona, který zrovna vyřizoval svůj rituál. Přehoupla se zpět na břicho a zaujatě jej sledovala. Zvídavě zastříhala oušky a naklonila hlavu na stranu. Když své dílo dokonal, úplně nechápala, oč se jednalo, ale byla z toho celá užaslá. „Teda, Falione, ovládáš magii Země?“ Vyhrkla nadšeně svou otázku a posbírala se na nohy. Zavrtěla ocasem. Jeho oči nasvědčovaly něčemu jinému, ale očividně měl ve vínku i další magie. Stejně jako ona! Ale svou vrozenou magii milovala, spojovala ji s přírodou a ona se díky tomu cítila tolik naživu…
„Ehm,“ zadrhla se pak rozpačitě, když se jí Modrooký zeptal, zda je stále takhle zvědavá. Kecla si na pozadí a omluvně se zazubila, ač jí bylo dáno najevo, že to nebylo myšleno zle. „Vlastně jsem. Ráda si povídám, poznávám a tak vůbec všechno,“ usmála se a věnovala mu pohled do očí. „Ale kdybych na tebe byla moc hrrr, klidně mě zastav,“ řekla mu okamžitě. Poté zaujatě poslouchala, co jí povídá. Smečku neměl, ale prý má rád… Když se to vezme kolem a kolem, tak Sever. „Takže máš rád výhledy? Je fajn, když máš dobrý rozhled…. Tak mě napadá, navštívil si někdy Vyhlídku? Mám ji kousek od smečky, je tam moc krásný výhled. Vlk si tam probere v hlavě pár osobních věcí a může se jít uklidnit k nedalekým Vodopádům,“ rozpovídala se opět zasněně, s pohledem někde do dále.
Poté zatřepala hlavou a podívala se na Faliona, který měl očividně v plánu jít pryč. Laura zamrkala a a už už se nadechovala, když v tom sám řekl, zda tu nechce chvíli počkat. Zmateně se podívala na něj a pak směrem ke Smrti. „Asi bych si za ní potřebovala skočit taky,“ pověděla ne úplně jistě. Rozešla se za ním, ale strachem jí trnuly tlapky. „Eh, no, já… Počkám tu… Dávej na sebe pozor!“ houkla za ním starostlivě a neklidně na místě přešlápla.

Kdy byla Laura mohla, jistě by se začala červenat, když jí Falion pochválil přívěsek a pověděl, že jí padne k očím. I tak na ní byly znát známky rozpaků. Vesele se zatetelila. „Také děkuji,“ špitla předtím, než se vydali cpát se masem. Byla už tak hladová, že musela na chvíli tlamu zaměstnat jídlem, než mluvením. Chvíli jí trvalo, než se aspoň trochu uspokojivě najedla, ale hned na to neváhala, aby se pokusila o diskuzi. Podívala se na Aleara, kterého zjevně unavil lov. Nekomunikoval s nimi a tak uznala, že bude vhodné, když se najedí a nechají jej o samotě.
Falion souhlasil s jejím tvrzením o tomto kraji a svěřil se, že se tu toulá už hodně dlouho. Laura se usmála. „Tak to to tady jistě dobře znáš. Také jsem tu poměrně dlouho. Jsi členem smečky? Či máš nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš? Já mám pocit, že zdejší příroda si tu vyhrála, jak jen mohla. Je tady toooolik krásných míst!“ Rozvášněně si povzdychla a rozhlédla se okolo. Až na tohle, i když je svým způsobem také krásné, ale děsivé. Tak mě tak napadá, že bych ten děsivý uzlíček nervů mohla zase jednou navštívit. Ale docela se jí bojím, přemýšlela. Na moment z ní zmizel nadšený výraz a ne úplně jistým pohledem se ohlédla k místům, kde by měla být Zřícenina.
Těžce polkla. „ Poslyš, asi jsem trochu natvrdlá, když mi to do teď nedošlo, ale… Co kdybychom odsud po jídle zmizeli? Při pomyšlení, že jsme tak blízko, se mi ježí všechny chlupy,“ špitla k Falionovi, jako kdyby se jednalo o největší tajemství. Co kdyby náhodou poslouchala?! Smrt měla beztak uši všude!

// záleží kdy lov bude, ale velmi pravděpodobně se zúčastním :)