Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<-Středozemní pláň

Čím déle pokračovala ve své cestě, tím více se uvědomovala, jak moc je to ulítlý nápad. Vítr neskutečně foukal, vířil tu sníh a to v takovém měřítku, že kolikrát neviděla na cestu. Přivírala zelenkavá očka ve snaze je uchránit před nápory větru a sněhu. Snášela to docela velký kus cesty. Nezbylo z ní nic víc, než právě ta zelená kukadla, co mhouřila zpoza nějaké neforemné kupičky sněhu. Zastavila se a celá se oklepala, aby odhalila zase svou barvu srsti. Po cestě si povšimla, že prochází kolem smečky. Páni, ani jsem nevěděla, že tady je smečka, pomyslela si, hledíc jejím směrem. Každopádně na chvíli využila zákrytu jejích hranic. U lesa tolik nefoukalo a netvořilo to takové nepříjemné závěje. Lepší.
Náhle ovšem překvapeně vzhlédla. Zahlédla kopečky, které se jí zdáli opravdu povědomé. Narrské kopce! Pomyslela si Laura nadšeně. Nabrala na rychlosti. Nebyla si úplně jistá, jestli se nemýlí, protože nebyla zvyklá na to, aby byly zavalené sněhem. Měly teď trochu jiný tvar, přesto byla přesvědčená, že by měla být dobře. Nejsem zase taková hlupačka, že? Našla jsem je! Těš se, Živote, Laura přichází! Zvolala ve své hlavě vítězně.

//-> Narrské kopce

//-> Řeka Midiam

Trhla se od řeky, protože tušila, že musí krapet pozměnit směr. Když ovšem vyběhla na velkou planinu, musela se zastavit. Zmateně se rozhlédla. Měla takové tušení, že odsud už Život nebyl daleko. Nad hlavou se jí objevilo snad tisíc otazníčků, jak byla zmatená. Sněhová pokrývka to ještě všechno zkreslovala. Dlouze si povzdechla a znovu se rozeběhla. No prostě sázka do loterie, musím to zkusit tudy, pomyslela si a ještě se pro jistotu za běhu jednou rozhlédla. Nebyla si vůbec jistá a nerada by se ztratila. To by byl její konec. Stejně je to jaksi všechno podivné. Připadne mi, jako kdyby Gallirea stále rostla. Zvláštní. Myslím, že Život byl někde tady, ale teď ty zlaté kopce nevidím, dumala stále zamyšleně, zatímco tlapkala sněhem. Fascinovalo ji, kolik ho tu je. Bránilo jí to v tom, aby se přesouvala rychlostí, kterou potřebovala.

//-> Kopretinová louka

//<- Vyhlídka

Když pádila dolů z kopce, měla v cestě spoustu překážek. Půda zde byla skalnatá a terén ne úplně příznivý. Měla kolikrát co dělat, aby neublížila sama sobě. Všechno bylo pod sněhem kluzké a nepříjemné. I ta zima byla opravdu nepříjemná. Ani nevím, co mě to napadlo. Prostě se podívám směrem k Narrským kopcům a přeskočí mi, že tam nutně musím jít navštívit poloboha? Ach jej, přemýšlela. Po cestě se podívala směrem, kde by měla být její smečka. Už tam docela dlouho nebyla. A dlouho nebudu, protože než se vůbec dopravím tam, kam chci... Uvažovala nadále a zastavila se na jednom z výklenků. Chvíli si v hlavě propočítávala, kam z něj seskočit a jak pokračovat, aniž by s zranila. Nakonec seskočila. Po několika metrech již nebyl terén tak náročný a tak mohla pokračovat o něco rychleji. Kdy naposledy takhle někam vůbec běžela?

//-> Středozemní pláň

Laura mu věnovala krátký pohled, který potom zabodla do země. „No, to mám,“ pověděla tiše. „Ale cítím se tam tak trochu sama,“ dodala důvod, proč tam není úplně tak spokojená. „Což je vcelku smutné, protože vlk ve smečce by se přeci neměl cítit sám, že?“ Zeptala se, přičemž na něj zase pohlédla, jakoby zase potřebovala nějaké povzbuzení. Když on to Falion uměl moc hezky. Uměl slovy povzbudit a to se jí líbilo. Samozřejmě hned na to její domněnku vlk potvrdil, když jí pověděl, že chování vlčat by si neměla brát za vinu. Usmála se a obdarovala jej vděčným pohledem. „Děkuji,“ pověděla pak poté skromně.
Bavili se o Etnym a shodli se na tom, že mu za jeho chování jednou někdo zakroutí krkem. „Já prostě doufám, že dospěje,“ pověděla s mírným úsměvem. „Vždyť má teď období puberty, no ne? I když… když se nad tím tak zamyslím, já osobně mám asi věčnou pubertu!“ zasmála se krátce. Když pozorovala své okolí, nevšimla si, že by se někdo v jejím věku choval stejně, jako ona. Poznala jen pár odrostlých vlčat, co se chovala vesele a bláznivě, ale nějaký její vrstevník? Ať si lámala hlavinku sebevíc a pátrala v paměti, nemohla si vzpomenout.
Vyzkoušeli si krátký let, Laura v podobě motýlů, Falion tak, jak to uměl, tedy se svými křídly. Celá rozjařená se podívala na svého společníka s nadšeným úsměvem. „Úplně teplo nám nebylo, to je fakt. Možná to je důvod, proč je teď netrápím nikterak dlouho,“ povídala o nich téměř jako o svých dětech. Něžně, nadšeně. „Po pravdě, nevím, co by se stalo a nerada bych to zkoušela. Všichni jsou krásní a něčím originální. Nechci přijít ani o jednoho, moc by mě to mrzelo,“ pověděla naprosto upřímně. Musela uznat, že po použití magie a po tom výšlapu ve sněhu se cítila znaveně.
Otočila pohled na vlčici, která byla opodál. Falion na ni zrovna volal. „Ahoj!“ Pozdravila Laura ihned taky. Začala povídat a zdála se být milá. „Jen se neostýchej a pojď k nám blíž,“ vybídla ji Laura tónem, jako kdyby mluvila na plaché vlče. „Kde se nacházel tvůj domov? Tady to všechno, co vidíš a pravděpodobně i nevidíš, to je Gallirea,“ pověděla jí se vší hrdostí, hledíc na nádherný výhled. Zrovna vycházelo slunce a bylo to prostě… Úžasné.

Edit:
Rozhlédla se okolo, poté loupla očkem po Falionovi a po neznámé vlčici. Jak se takhle dívala z Vyhlídky směrem na jih, uvědomila si, že potřebovala za Životem. "Uhm," odkašlala si a věnovala pohled Falovi. "Potřebovala bych si nutně zajít za Životem. Poběžím napřed, jo? Kdybys chtěl, můžeš mě dohnat," usmála se. "Ale jinak ti děkuji za pěkný výlet a kdybychom se již neviděli, přeji, ať se ti daří. Na shledanou!" Zvolala vesele, mrkla na něj a věnovala pohled i vlčici. "Měj se," houkla k ní ještě v rychlosti a rozeběhla se na svou výpravu.

//-> Řeka Midiam

Laura pouze rozpačitě pokývala hlavou, když se Falion ptal, zda se opravdu necítila ve své kůži. Byla tam spousta vlků a hlavně dost povyku, hlavně okolo Etneye, který ji tolik rozhodil. Dělalo se jí nevolno pokaždé, když si na jeho chování vzpomněla. „Ono je to vlastně takový vcelku nehostinný les. Zdroj vody vcelku minimální, nedostane se tam moc sluníčka, ale na druhou stranu tam také neútočí nepříznivé přírodní živly. Takže jsme hezky chránění. A často nám tam zabloudí stádo muflonů, takže na druhou stranu pro obživu nemusíme chodit daleko,“ usmála se spokojeně. Muflony kolikrát ráda jen pozorovala. „A uprostřed Asgaaru je Ellisino údolí, kde roste spousta bylinek a hlavně krásné modré pomněnky. Když kvetou, je to nádhera,“ povzdechla si zasněně.
„Nu, snažila jsem se, aby dostali to, co neměli od matky, tedy nějaké projevy lásky. Nechtěla jsem na ně být zlá, to za mě totiž dělala vzorně Elisa – jejich matka. Takže jsem je spíš mazlila, než vychovávala,“ přiznala pak tónem, ze kterého bylo znát, jak se teď za to cítí potupně a uvědomila si svou chybu. „Naučila jsem je to, co potřebovali k přežití, ale když vidím Etneye, stejně ho za tu aroganci jednou někdo zakousne,“ zazubila se nakonec. Samozřejmě mu to nepřála, ale stát se mohlo, v jeho případě, cokoliv.
A nakonec se konečně dostali k tématu, které ji tolik zajímalo. Když jí její společník varoval, že se nemá děsit, neb se mu na zádech zjeví křídla, pootevřela tlamku a užasle jej sledovala. Řekl to tak klidně, že mu to naprosto věřila. Neměla důvod mu nevěřit, že? Nezdál se jí jako někdo, kdo by rád lhal. A ono opravdu, za chvíli mu na hřbetě vyrostl pár křídel. Laura otevřela tlamu ještě více, ale instinktivně couvla. Nebyla to žádná hrdinka a neznámo ji děsilo. „N-no páni!“ Zakoktala se užasle, třeštíc na něj zelenkavá očka. „To je teda paráda, Falione! Nepřestávám nad tebou žasnout!“ Prohlásila vesele. „A teď? No na co čekáš? Letím přeci!“ Prohlásila, začala se soustředit a najednou se Lauřino drobné tělo začalo deformovat, až se místo něj objevilo hejno pestrobarevných motýlů. To obkroužilo zvesela ladnými pohyby Falionovo tělo, jako kdyby jej popohánělo a rozlétlo se až na samotný vrchol Vyhlídky. Tam se motýli seskupili zase těsně k sobě a zformovalo vlčí siluetu, ze které zase vzešla Laura. Očka se jí nadšeně třpytila a na tváři měla slastný úsměv. Až po chvíli si všimla cizího pachu, tak se snažila ve tmě očima vyhledat, kdo by tu mohl být.

//<- Východní Galtavar

„I já se těším!“ přitakala nadšeně béžová vlčice během chůze. Zlehka se usmívala, ale bylo znát, že není úplně tak veselá, jako předtím, než se u nich sešel celý ten mrak vlků. „Ani mi nemluv, ten shon byl na hlavu. Tolik vlků jsem na jednom místě neviděla snad ani u nás ve smečce… Je taková skromná, mi připadne,“ cukla koutkem. Ani jí z toho nebylo do úsměvu, popravdě. Cítila se tam poslední dobou hrozně sama. A když už tam konečně měla zpět Awnay, oznámila jí zase svůj odchod. Když si to tak uvědomovala, všichni ji opouštěli jak na běžícím páse. Deliven, Naxther, Amelis, Awnay… Když se tak zamyslela mimo smečku, svého druhého brášku taky hodně dlouho neviděla.
„Já byla smutná z Etneye. Přišla jsem si najednou úplně na nic, když jsem zjistila, že se ten ňouma neumí absolutně chovat k ostatním. Viděla jsem vždy jen to, jak mluví se mnou a s Awnay… Se sestrou do sebe samozřejmě rýpali vždycky. A na mě byl hodný. Ani jsem nečekala, že by se takhle mohl chovat,“ povzdechla si a vzhlédla k místu, na které Falion ukazoval čumákem. Po tom, co sama uviděla, že jsou opravdu blízko, se usmála o něco veseleji. „No paráda!“ Zvolala nadšeně a podívala se na Faliona. „Poslyš, ty jsi něco říkal o létání, viď?“ Zeptala se zvídavě, přičemž vytáhla předchozí téma, které jí leželo v žaludku.

//-> Vyhlídka

Téměř posmutněle sledovala, jak se to Etney chová a nemohla uvěřit vlastním očím a uším. Čím více jej sledovala, tím více se cítila potupně, jak že ho to vychovala. Když se na něj tak dívala, měla pocit, že mu nedala absolutně žádnou výchovu. Možná jsem se s nimi až moc mazlila a litovala je, že na ně rodiče nemají čas, napadlo ji. Zaslechla, že i Matali se za Etneye omlouvá. Vděčně jsem na ni pohlédla a poté její pohled padl i na nově příchozí vlčici. Páni, to je ale krásná barva! A ta květina za uchem! Pomyslela si obdivně. I když její slova byla rýpavá vůči Matali. V tu chvíli přejela zase zelenkavým pohledem Matali a Faliona. Když se takhle zamyslela, netušila, zda vůbec bylo vhodné, aby je vyrušovala. Na druhou stranu věděla, že kdyby Falion nechtěl dál jít s ní, mohl tady zůstat s Matali. Přeci jen ho vůbec k ničemu nenutila, že?
Etney odešel se Severkou, ač to nevypadalo moc dobrovolné z jeho strany. Každopádně si zachovala obdiv, co se té vlčice týče. Jak se zdálo, uměla to s ním a věděla, jak na něj. Neobešlo se to bez zbytečného povyku, ale naštěstí si dali odchod. Laura úlevně vydechla a rozhodla se, že jakmile jej znovu potká, pokusí se mu promluvit do duše. Jenže věděla, že v jeho věku už ho jen těžko napraví, takže od toho nic neočekávala.
Nakonec Falion souhlasil s tím, že tedy půjdou. Laura sledovala jeho počin vůči Matali a radostí se jí rozzářila očka. „Taková krása! Sluší ti to!“ Prohlásila s úsměvem a ocásek se jí znova přátelsky rozvrtěl. Už nevypadala tak smutně, jako před chvílí. „Mějte se tu, zase někdy!“ rozloučila se. Pak přikývla na Falionovu otázku a vydala se za ním. „Přesně tak, už nejsme daleko!“ Prohlásila natěšeně.

//-> Východní hvozd

Zůstala stát jako opařená, když po ní Etney naštvaně štěkl a hleděla na něj, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Šlo na ní moc dobře vidět, jak ji jeho chování zasáhlo. Nejen vůči ní, ale celkově. Přesto v jejích očích a celkově prostě nemohl klesnout. K tomu k němu měla moc dobrý a pevný vztah. Naštěstí to všechno jakoby vzal zpátky, když se umírnil a vzal to zpět. Pověděl jí, že ty vlčice jsou její kamarádky, Matali, kterou Laura znala, leč jen okrajově a Severka. Béžová vlčice se pousmála a podívala se u Haruhi, ale ta jakoby se svým partnerem zamrzla bokem. Podívala se tedy na Faliona, který se zrovna bavil s Matali.
Pomalu se k nim vydala, zatímco už slyšela Etneyho, jak se do jejího společníka pustil. „Etneyi, přestaň závidět a běž si svoje komplexy řešit raději už někam jinam,“ poradila mu, již krapet rozmrzelá. I Falion se zdál, že není úplně nadšený z této situace. „Omlouvám se za něj… Byl vždycky takový samorost,“ povzdechla si a mírně se usmála. Nevypadala, že by byla zrovna nadšená z toho, aby jeho chování žehlila. Jenže jí to prostě nedalo. „No, můžeme pokračovat dále?“ Usmála se už o něco nadšeněji a věnovala přátelský pohled Matali. Věděla, že je právě ruší v konverzaci, jenže ona už v tom zmatku, co okolo byl, odmítala být. Navíc se na tu Vyhlídku dost těšila.

// promiň, že ještě nemáš odpověď, onemocněla jsem a vůbec se mi nic nechce... V neděli bych to mohla sfouknout

Laura si pořádně ani nevšimla, že byla od bolestného předmětu ve své pacce vysvobozena. V momentě, co však zvedla packu ze země a podívala se na krvavou stopu ve sněhu, jí došlo, že ji s tím Falion chtěl pomoct a stihl to zrovna ve chvíli, kdy na ni volala spousta vlků. Věnovala mu vděčný pohled se skoro dojatým úsměvem. Nepamatovala si, kdy k ní vůbec někdo byl takhle pozorný? Snad i Naxther by ji nechal, aby se s tím poprala sama. Awnay se zajímala, ale zmizela jako pára nad hrncem. Za ní Dean s vtipným pokřikem, na kterým se Laura musela zasmát. Ta mu dá, pomyslela si pobaveně. Etney, ten nevychovaný smrad, nebyl ani schopný jí odpovědět na její otázky. A po tom, co tomu svému harému navrhoval, že půjdou pryč, že tady jsou stejně všichni hlupáci, sekla mu Laura nebolavou packou jednu po čumáku.
„Etneyi!“ Okřikla jej Laura. „Aspoň přede mnou se laskavě tvař, že máš nějaké vychování, jo a mimochodem, mluvila jsem s tebou!“ Připomenula se mu. Pokud kdy něco pomáhalo, byla to právě tato rána přes čumák. Fungovalo to tehdy na ni, fungovalo to potom i na Etneye. Nějak si přeci jeho pozornost získat musela, ne? Byl hrozně roztěkaný, více jak ona a tohle prostě nešlo. Snažila se mu dát nějakou výchovu, ale jak se zdálo, zcela jí na nějakou výchovu kašlal a jel si hezky pěkně podle svého. Občas litovala, že mu jeho vlastní matka nedala více výchovy. Jistě by ho zkrotila více, jak Laura. Ona neměla na to, aby na ně byla zlá a přísná.
Poté její zelenkavý pohled padl na Haruhi a okamžitě zněžněl. Přitulila se k ní nazpět. „I já tebe. Už je to doba, viď? Moc mi chybíš, jak se máš?“ Zeptala se a když se od ní Haruhi vzdálila zpět, prohlédla si ji. Byla vcelku zděšena, jak její kamarádka vypadá. Nikdy si ji tak nepamatovala. Ani to, jak se nejistě tiskla k Saypovi, který za celou dobu nepromluvil ani slovo a prostě tu jen stál jako bodyguard princezny s korunkou na čele. Ani on nevypadal kdo ví jak. „Co se vám to stalo?“ Pošeptala lítostně. „Vy se jistě pořád touláte, že?“ Zeptala se, přejíždějíc pohledem oba dva.

Laura i nadále okukovala svoji packu, aby zjistila, co se jí do ní probůh mohlo zapíchnout, nebo z jakého důvodu ji právě tolik štípla. Nestihla se pořádně ani nadechnout a už slyšela své jméno snad ze všech světových stran. „Zbláznila jsem se, Falione, do čista jsem se zbláznila, slyším hlasy, slyším hlasy všude kolem mě!“ Začala pokřikovat, zase svou packu položila plnou silou na zem, hned na to na zem položila celé své tělo a oběma nohama si začala protírat uši. A bylo jí jedno, že má čumák zaražený mezi předními nohami, přímo ve sněhu. Jenže když zaslechla otázku, zda nemá něco s packou a znělo to téměř jako ona samotná, přestala si třít uši a vzhlédla. Awnay. „Uhm, ne,“ odpověděla tak trochu zaskočeně a koukala na ni jako na ducha. „Haaah! Že ty nás určitě sleduješ, ty uličnice jedna!“ Vyhrkla a zazubila se. Na to si vzpomněla, že slyšela ještě jeden hlad. Nadšeně zavrtěla ocasem. „Haru! Haruhi!“ Opětovala hned volání nazpět. Projashina, co se to tady děje?! Já snad sním!
Během chvíle tu byl i Dean, který si ji dobíral, že mají po procházkách a že prý daleko nedošli. „To teda ne! Ale koukám, že vy jste na těch kladách taky daleko nedopluli!“ Prskla pobaveně a rozhlédla se po všech přítomných. Pááááni, to byla ale úúúčast! A nestačila valit bulvy, když přiběhl ještě Etney a s ním další dvě vlčice. „Ahoj Etneyi, vedeš si sebou svůj harém? Je jedna z nich tvá partnerka, jak jsem se doslechla? A jak je vůbec možné, že ses mi za celou tu dobu nepřišel pochlubit? Nebo mi ji jako rovnou představit?!“ Peskovala ho téměř jako opravdová máma. Typická máma. Pak se podívala s úsměvem na ty dvě. „Ahojte,“ pozdravila a povšimla si, že jednu z nich zná. Byla u nich přeci nedávno s Lucy. Věnovala jí přátelský úsměv.

Falion se vyjádřil, že Lucy zná z dřívějška, ještě než se přidala do naší smečky. Se zájmem na něj pohlédla a vyčkala, co poví dále, protože jí nepřipadlo, že to hodlá zakončit pouze tímto. Taky že ano, dodal, že má docela ostrý jazyk. Laura mu věnovala udivený pohled. „Opravdu? Já ji moc neznám, není u nás dlouho. Nedávno jsem jí pomohla dovléct kořist, co ulovila, do jádra smečky. Prohodily jsme pár slov a zdála se mi milá,“ pověděla poklidně. U další vlčice se oba shodli, že ji neznají, na což neměla co dodat a nadále přemýšlela nad tím, jestli by třeba Lucy byla opravdu schopná na někoho být zlá, či někoho urazit. A obzvlášť Faliona? Lauře se zdál být milý. Třeba jen byla nepříjemná na někoho v jeho blízkosti? Napadlo ji.
Laura pak povídala Falionovi o tom, co měli v plánu s Awnay a Deanem, na což jí pověděl, že jej vzali moc vážně. Drobná vlčice na svého společníka překvapeně pohlédla, div jí nespadla brada. „Počkej, počkej, počkeeeeej!“ Prohlásila, přičemž se jí hlas chvěl zadržovaným smíchem. „To byl opravdu jako tvůj nápad! No téééda!“ Prohlásila obdivně, div ho packou nepoplácala pochvalně po plecích. No to je pašák, ten se nezdá! Uznala ve své hlavě a zavrtěla ocasem.
„Ach, stýskalo by se ti? Takových buráků tady jistě běhá spousta,“ zazubila se. Bylo jí opravdu fajn. Byla pozitivně naladěná a absolutně ji to s jejím společníkem nepřecházelo. Přesto byla na své poměry vcelku klidná, šla spořádaně, bez zbytečných skopičin a prostě si nadšeně povídala, že ani nevnímala ubíhající cestu. Jeho odpověď na její otázku snad ale byla ještě více šokující, než to jeho přiznání před chvílí. „Létání?!“ Vyhrkla náhle nadšeně a obdivně si jej prohlédla. „To jako… Opravdu? J-jak?“ Povídalo se něco o zbytečných skopičinách? Nu, tak teď tu kolem něj zase poskakovala a vyloženě se dožadovala odpovědi, jak je možné, že může létat. Byla z toho opravdu nadšená.
Náhle se zastavila a zvedla pacinku do vzduchu. "Auvííí," zabreptala a snažila se vyzkoumat, na co to šlápla. Měla pocit, jako kdyby se jí něco zapíchlo do packy.

Usmála se, když ji Falion pozdravil a zamávala ocáskem. „Ahoj,“ oplatila mu pozdrav a vyslechla si, že si myslel, že mu uletěla nadobro. Na to se musela zazubit a vyprsila se. „To bych ti neudělala, neboj,“ pověděla a zahleděla se do dálky, odkud se někdo řítil. Netušila, co si o tom má myslet, tak pouze vytřeštěně sledovala přibližující se postavu. A pak zahlédla zelený šátek. „Lucy!“ Vyštěkla po ní nazpět a zamávala ocasem. Ptala se, jestli neviděli proběhnout obrovského zajíce. „Eeeeh, no…“ zamumlala a než se stihla vůbec pořádně rozhlédnout, Lucy se zase rozeběhla pryč s tím, že ho vidí. Laura se za ní nechápavě ohlédla. „To byla jedna z členek naší smečky,“ objasnila a zamrkala očkama, když se tu krátce objevila ještě jedna vlčice, která jen cosi prohodila a pokračovala dál. „A tu neznám,“ dodala ještě zaskočeně.
„Ti dva chtěli sjíždět řeku na kládách. Mám sice ráda ztřeštěné nápady, ale tohle je i na mě moc. Neřeknu v létě! V létě to je jiná! Ale kdybych tohle chtěla provést teď v zimě, bylo by to to poslední, co bych udělala,“ zasmála se, když se vrátila ještě k tématu o jejím vytracení se a když její společník souhlasil tak nějak s tím, že se budou držet původního plánu a půjdou k vyhlídce, usmála se a vydala se směrem, kde by se měla Vyhlídka nacházet, protože ani Falion neváhal a rozešel se také.
„Každopádně, je mi jasné, že jednou při nějaké podobné burákovině skončím,“ zubila se nadále, když se vrátila k předchozímu tématu. „A co ty, vůbec? Už ses někdy vrhnul bezhlavě do něčeho fakt super?“ Vyzvídala, zatímco jej sjela pohledem, jestli se na něm náhodou za tu chvilku, co byla pryč, něco nezměnilo. Poté přesunula zelené zraky na cestu, aby náhodou zase neskončila v nějaké kupce sněhu. Už tak jí začínala být vcelku zima, ale nedávala to zatím najevo. Vyloženě se totiž neklepala, jen bylo trochu chladněji, když se dlouho nehýbala. Byla přesvědčená, že se zahřeje po cestě chůzí.

//-> Východní Gatavar

//<- Mahtaë

Ponechala za sebou Awnay s Deanem a vracela se poměrně akčním tempem k jezeru. "Wíííí.... Juuuuuu...." Pískala nadšeně, proskakujíc sněhem. Bylo ho už docela dost a ona jako mrňavá vlčice měla sem tam problém se v něm brodit. Samozřejmě, jak bylo u ní zvykem, za nedlouho ztratila balanc a ztratila se ve velké kopě sněhu. "Gwah," zabručela, zatímco hledala sama sebe, skládala si nohy, tak jak patří a začala vstávat. "Whooooops," vylezlo z ní, když už konečně stála na nohou. Oklepala se od sněhu a rozhlédla se. Naproti sobě viděla v dálce jít vlka. "Japáááá, Falione!" Vyhrkla ze sebe a rozeběhla se za ním.
Za chvíli už kolem něj poskakovala s úsměvem a vrtícím ocasem. "Wua, promiň že jsem se ti tak vytratila," pověděla omluvně a pohlédla mu do očí, že to myslí zcela upřímně. "Nechala jsem se vyhecovat, hihihaha." Kdyby to šlo, snad by se jí nad hlavou objevila i svatozář, jakože ona za to nemůže. Že se prostě nedalo jinak. "Tak co, budeme dále pokračovat v cestě na Vyhlídku?" zeptala se nadšeně.

Laura si vyslechla pochvalu od Deana a vděčně se na něj usmála. V zápětí svůj výraz ale změnila. „A co ty? Co vůbec dokážeš se svojí magií? Dokážeš nechat vyrůst aspoň krásnou květinu? Protože by se ti vcelku jako omluva tady pro Awnay hodila,“ vyplázla na něj jazýček. Přece jí nebude rýpat do adoptivního vlčete! Její mladinké zlatíčko teprve magii objevilo a bohužel to byla magie nebezpečná, se kterou by mohla ublížit. Ani se nedivila, že takové milé srdíčko se bálo s ní sžít. Navíc věděla, jak hrozně špatně Awnay nese, že zdědila magii právě po matce, kterou tak… Nemusela? Netušila, jaký vztah k ní vlčata mají, asi ji jako matku respektovali, ale měla tušení, že ji zrovna úplně nezbožňovali. To mi naprosto připomíná Laurencii a tetu Unesu… Už asi chápu, proč jsem si k nim našla takový cit, viděla jsem v nich sebe a bratry, došlo jí najednou.
Poté se s Deanem bavili o Elise a ten se osočoval, že jeho máma umí trhat hlavy také. Laura se pousmála a věnovala pobavený pohled Awnay, která se začala bránit s tím, že Elisu nikdy nezažil. Jen se tiše souhlasila a kývala hlavou na souhlas. Byla tak trochu dojatá z toho, že si jí Awnay tolik váží. Dělala to pro ně všechno z lásky, ne z povinnosti kvůli její funkci ve smečce, prostě pro ni od začátku znamenali hodně. „Asi to nebylo pro ni úplně lehké, Aw. Plnit alfovské povinnosti a zároveň být matkou. Musela se starat o všechny ve smečce…“ pověděla nakonec Laura smířlivě. Zase si nepřála, aby o své matce Awnay smýšlela úplně špatně. Nejspíš celému okolí bylo jasné, že Elisa není mateřský typ, ale jejím potomkům to jenom tak dojít nemůže. Od matky se něco čeká, a když to nesplní, je zklamáním. Lauřina matka také nebyla absolutně podle představ.
„Není zač,“ pověděla pak skromně a podívala se překvapeně na Deana. „Vlčata rozhodně neplánujeme,“ zasmála se. „Nejsme partneři, jen dva vlci, co se chtějí jít společně někam podívat,“ vysvětlila krátce, se stálým milým úsměvem. Sledovala, jak se ti dva hašteří. Přišlo jí to hrozně hezké a, i když byl Dean takový trouba, byla si jistá, že tu s ním Awnay může s klidným srdcem nechat. S tímhle vlčkem totiž zažije očividně spoustu srandy a zapomene na své trápení. „Tak se tu mějte, vy dva,“ oblízla Awnay pořádně tvář. „Ty se opatruj a jistě se brzy najdeme,“ pošeptala jí do ouška, pohlédla jí do očí a rozklusala se zpět za Falionem.

//-> Velké Vlčí jezero