Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 5

Po chvíli, co dorazila Laura k Arcovi a neznámé narušitelce lovu, doběla i Lucy oznámit alfě, že odchází. Laura jí věnovala úsměv a pokývala hlavou na její poděkování. Byla nadšená, že se lov povedl a pyšná na novou lovkyni. Sice věděla, že to Awnay hrozně špatně nesla, ale Laura nemohla být jednostranná. Byla si jistá, že až se její princezna přestane toulat po všech čertech a trochu se ve smečce zdrží, jistě dostane také nějakou funkci, na kterou se bude hodit. Tedy pokud se plánovala ve smečce pozdržet, po tom, co jí řekla. Ale jak se zdálo, teď ve smečce byla. A i s Deanem. Další cizinec na území smečky, pomyslela si. Jak se zdálo, tak šli oba přímo do úkrytu. Zelenooká nad tím pouze zavrtěla hlavou a pohlédla na Arca.
Alfa si pochvaloval, jak se lov povedl. Laura se zazubila a pokývala hlavou. „Hlavně je potřeba pochválit Lucy, jak se jí lov vyvedl. Je šikovná. Zvolili jste dobře, ale to jistě víte,“ pověděla a zamávala ocasem. Poté se podívala na bílou vlčici. Prý že je to nová členka smečky. Sice byla Laura pořád nějak rozhozená z toho, jak se zapojila do lovu, ale když ji Arc přijal, asi to bylo už v pohodě. „V tom případě tě mezi námi vítám!“ Prohlásila zvesela. Její postoj se ihned změnil na uvolněný a přátelský. Nová krev do smečky! To milovala!
Poté k nim začal Arcanus promlouvat. Vzpomněla si, jak se divila tomu, jak rychle našel Arcanus stádo muflonů. A on opravdu měl nějaké tajemství! Prý že lesem proudí magie, kterou jim les propůjčil. Stačí se opřít o skálu a les napoví, co potřebujeme vědět. Laura pootevřela tlamku. „No páni! Jak je možné, že jsem to za ta léta nezjistila?!“ zasmála se krátce. Poté alfák dodal, že potřebuje také někam pryč a naklonil se k drobné vlčici, aby jí pošeptal, že má na nováčka dát pozor, že to Elisa ještě neví. „Ajéééje!“ zvolala za Arcanusem pobaveně a koutky se jí rozjely do úsměvu.
S tím stejným úsměvem se otočila na novou členku smečky. Omluvila se, že se ještě nepředstavila a ptala se na jméno drobné béžovky. Laura se zakřenila. „Laura. Těší mě, Kaede! Každopádně mě můžeš klidně oslovovat Lau. Jsem taky zvyklá na Lá. Jak chceš. Mě je to jedno,“ spustila zvesela svůj kolovrátek. Mávala u toho jemně ocasem. „Takže, já si dám tadyhle sváču, když jsem se za tím tak honila před chvílí a… Ááááá…“ natáhla hlas, když ulehala k rozežranému muflonovi. „A potom bych ti mohla skočit ukázat úkryt a tak celkově území smečky, ale hlavně jsem slíbila druhé alfě smečky, že jí donesu kus žvance, ale jak jsem tak vyčmuchala, už tam dávno není sama a toho občerstvení bude potřeba více, takže mi tadyhle,“ plácla tlapkou přes muflonovo tělo. „s kamarádem muflonem jistě pomůžeš a dotáhneme jej tam společně, co ty na to,“ zazubila se a vzhledem k tomu, že tušila, že Kaede bude potřebovat chvilku na to, aby všechno, co na ni teď Laura vychrlila, zpracovala, pustila se prozatím hladově do jídla.

loterie 4

Drobná vlčice postřehla koutkem zelenkavého oka, že se k ní Lucy hbitě přidala. Jo! Pomyslela si vítězně. Společně tak nejmenší členky smečky hnaly poměrně slušné stádo obrovských muflonů. Zahlédla, že i Calum s Castorem dělají, co mají a drží stádo v určité formaci. A hlavně ve směru, který potřebovali. Ale byla trochu zmatená, že stále neviděla Arcanuse. Nenechávala se ale vyvést z míry, svému alfákovi za ta léta věřila snad více, jak svým tlapkám. I když ty se taky hodně zlepšily, to se muselo nechat. Už nebyla tak nešikovná. Nasbírala spoustu cenných zkušeností.
Náhle spatřila, že se stádo obracelo proti nim. Zaslechla Lucy, jak ji volá. Stočila k ní pohled a následně jím změřila i muflona, na kterého poukazovala lovkyně. Okamžitě kývla a bez váhání se rozeběhla na nově vyhlídnutou kořist, doufajíc že se ostatní vlci postarali o další kousek. Ale na to už neměla čas se ohlížet. Pokud se totiž lov nevydařil ostatním, musel se podařil Lauře a Lucy. Jak tak běžela a sledovala vůdkyni lovu, jak na muflona útočí, náhle se jí v pozadí mihl bílý kožich. Co to?! Teď momentálně nevěděla, jestli pokračovat v lovu, nebo je to někdo, kdo přišel napadnout smečku a měla by spíše chránit smečku. Vetřelec ovšem k šoku zelenooké skočil po muflonovi. Pak se někam vytratil. Laura byla neklidná, proto by jí chvíli trvalo, než by muflona dohnala. Začala se tedy soustředit a nechala muflonovi podrazit nohy hbitými kořeny, což zapříčinilo fakt, že se muflon rozplácl jak dlouhý, tak široký.
Laura k němu doběhla a zakousla se do jeho hrdla. Dvakrát trhla prudce hlavou a celý krk mu rozervala co nejrychleji, aby již nestačil utéct a hlavně aby se netrápil. Když s sebou přestal cukat, opatrně pustila a pohlédla na spolulovkyni. „Dobrá práce,“ usmála se na ni ve spěchu. „Moment,“ dodala ihned a rozhlédla se. Vyhledala pohledem další skupinu, ale nezahlédla je. Pouze zavětřila pach cizince, co jí tolik vrtal hlavou. Rozešla se po něm a za nedlouho dorazila, kam chtěla. Byla to vlčice. Měla bílý kožíšek a již u ní byl Arcanus. Na Lauře šlo znát, že byla rozhozená. Cizinec se prostě jenom tak zapletl do smečkového lovu… Mohla být ráda, že s námi nešla lovit Elisa… Ta by okamžitě lovu nechala a šla s ní zatopit, pomyslela si. „Arcu?“ oslovila tázavě alfu, zda je všechno v pořádku. „Ahoj,“ kývla hlavou na cizinku. Její pozdrav a chování nebylo tak moc přátelské jako obvykle, ale zelenkavá očka jí stále přátelsky blyštěla.

loterie 3

Laura pokračovala za Lucy, a když zaslechla navigaci od Arcanuse, musela se sama pro sebe usmát. Nechápala, jak to dělal. Na smečkovou magii zřejmě ani po skoro pěti letech ve smečce tak úplně nepřišla. Nejspíš ji ani extra k životu nepotřebovala. Každopádně neměla potuchy, že navigace její alfy vzešla napovrch právě díky magii. Netrvalo dlouho a narazili na stádo muflonů. Byli opodál a zřejmě si vyhrabávali nějaké zbytky trávy z pod sněhu. Vypadali spokojeně a zřejmě neměli absolutně žádné potuchy o tom, co se bude dít v následujících minutách. Drobná vlčice se podívala na vedoucí lovu po tom, co pověděla její jméno. Prý půjde s Castorem a ona s Yeterem. Koukla se po vlku, kterému jméno patřilo. Měla zdání, že zaslechla Ashe, jak jej oslovuje jinak, ale nebyla si jistá. Nějak jí to jméno k němu neseděla, ale třeba se jen pletla.
Vyslechla si celou taktiku lovu, co Lucy vymyslela a podpořila ji širokým úsměvem. Vymyšlené to měla hezky, to se muselo nechat. Poté se dala smečka do pohybu. Béžová vlčice se vydala na své místo, přičemž se ještě jemně usmála na Castora a pohledem se ujistila, že ji její nový parťák následuje. Ten ji popohnal jemným drcnutím do krku, takže se přidala trochu na tempu. Krčila se a našlapovala opatrně, aby stádo nikterak nevyplašila. Když byli oba na místě, zalehla. Zelenkavými očky vyhledala, zda jsou všichni na svém místě. „Myslíš, že je třeba čekat na signál?“ špitla nejistě směrem ke Castorovi. „Všichni vypadají připraveně…“ podotkla ještě. Já bych šla. Při nejhorším se to zachrání magií. Ale i kdyby se něco zvrtlo, je nás tu dost, určitě se to povede, pomyslela si. Pohlédla na Lucy, se kterou se měla střetnout a nahnat stádo směrem k Arcovi. Ta byla připravená určitě. Nebylo na co čekat.
„Pojďme!“ vyhrkla nakonec a vyběhla směrem ke stádu. Mufloni trhli hlavami jejím směrem. Chvilku zvěři trvalo, než se vzpamatovala ze šoku, ale nakonec se rozeběhli na úprk. Naštěstí směrem, kterým měli, tedy směrem k Arcovi. Teď jen doufala, že se sehraje s Lucy a s ostatními aktéry lovu.

loterie 2

Věnovala pohled nově poznanému členovi smečky, Castorovi a uvědomila si, že by se měla představit taky. Rozpačitě se usmála a trochu stydlivě pohlédla na své tlapky. „Ach promiň, jsem to ale hlupák… Jmenuji se Laura,“ zvedla pohled zpět do jeho očí a nervózně se zazubila. Ještě se jí nestalo, že by při seznamování tak trochu zapomněla zmínit své jméno. Každopádně ji nejspíš rozhodila sympatická zdvořilost tohoto vlčka, že jí to v první chvíli ani nedošlo. Poté se pustila do obdivování Arcova nového přívěšku, tedy spíš náušnice, která jej nově zdobila. Byl to hezký doplněk a prý jej nepálí. „Tak v tom případě není co řešit, rozhodně si ho nechej,“ mrkla na něj vesele. Jak tak tušila, tyto ozdůbky nepadaly z nebes jen tak pro nic za nic. Mimoděk musela potřást hlavou, aby ucítila svůj přívěšek.
Za nedlouho dorazil i Calum, kterého také moc nestihla poznat, pouze věděla, že se kamarádil s Ashe. Kde ta se vůbec toulá? Napadlo jí v momentě, kdy ucítila cizí pach na území smečky. Od toho tu přeci byla, takže doufala, že se tam vydá. Při nejhorším to šéfuje Elisa, napadlo ji, když viděla alfu odcházet. Ale neměla by to řešit samotná. Ač je pravda, že ona si asi poradí se vším, že? „Ahoj,“ pozdravila tedy mile nově příchozího. Po tom, co ucítila, že je tady Arcanus zahřívá všechny, ustala se svým vánkem, který se soustředil pouze na Lucy. Věnovala Arcovi vděčný úsměv. Poté se alfák zeptal novopečené lovkyně, o čemž vlastně věděla jen díky Awnay, kterou to tak sebralo, jak lov provedeme.
Vzpomněla si, jak nedávno zmiňovala Falionovi, že se v Asgaarském lese zdržuje stádo muflonů. Lucy navrhovala spíše jeleny a srny, ale nakonec postřehla i pachy něčeho zde. Odhadovala jsem, že půjde právě o muflony. Možná se s muflonem ještě nesetkala? Je poměrně mladá, přemýšlela a musela se mimoděk zasmát jejímu plánu na lov. Je roztomilá, pomyslela si, vrtíc ocáskem. Konečně někdo, kdo jí byl proporcemi i povahou podobný. Nakonec se drobná vlčice rozklusala nadšeně za lovkyní, zatímco také větřila a snažila se zachytit nějakou stopu.

Ale jo, nakonec mi to stejně na poslední chvilku nedá. :)
Moc velkou šanci tomu nedávám, bo vím, že jsem sem tam nějaké zkratky v aktivitě měla, včetně toho, že mi musel být odebrán Aithér (bohužel, kdyby se tak nestalo, a že se to tou dobou sešlo opravdu hloupě, neb mi byl odebrán asi týden po tom, co jsem se vrátila na Gall, jistě to mohlo vypadat jinak - svědkem mi budiž Skylieth, kterou jsem žádala a obnovení a právě ta mi napsala, že už má nového hráče). A už jsem ani nějak moc o dalším charakteru nepřemýšlela, protože mi ti tři asi stačí, ale nakonec jsem si říkala, že přece jenom by se mohlo stát, že bych narazila na něco, co by mě zaujalo (a že jsem kolikrát nad nějakou nabídkou v inzerátech přemýšlela) a mě by ten slotík prostě chyběl. Navíc mě zase Galli opravdu chytla a i když jsou tři chary, občas se to i tak zasekne a když ta nálada psát je, tak prostě smůla. Tak nevím, jestli by tomu ten čtvrtý charakter nějak pomohl, ale... Snad... Další věc, co mi tak trknul do hlavy Etney je, že když už nám tedy bohužel odešlo tolik hráčů, tak aspoň my, co jsme setrvali, musíme mít hodně charů, ne? :D
Takže asi tak. :)

loterie 1

Když Laura přišla k Elise a neznámému členu smečky, hned jí popřál krásný večer. Laura mu věnovala vděčný úsměv a celého si ho zcela okatě prohlédla. Přesně tak, jak měla ve zvyku snad u každého, koho viděla poprvé. Nebo konečně aspoň pořádně z blízka. Představil se jako Castor. „I mě těší, Castore,“ pověděla ihned přátelsky. Dlouho neviděla nikoho, kdo by se choval až takhle zdvořile. Ale musela uznat, že je to do jisté míry slušivé. Navíc byla ráda, že mají ve smečce dalšího milého člena. To ji vždycky umělo zlepšit den.
Elisa samozřejmě nezklamala a prohodila nějaké to kousavé slovo. Drobná vlčice se pouze pousmála. Vždy ji respektovala a to až moc, skoro až se strachem, ale měla ji jistým způsobem ráda. A občas jí nějaké to její kousavé slovo přišlo úsměvné. Každopádně se snažila si to nechávat sama pro sebe, protože nerada by skončila špatně. Elisa pověděla, že mohou jít stranou. Lauře se do toho příliš nechtěla, a když se už už chtěla rozejít, že tedy půjdou, Dorazil k nim Arcanus. A v dálce slyšela vytí. Vydedukovala, že by to mohla být Lucy. Její očka se rozzářila. Nebylo jich tu moc, ale pár ano a jak to tak vypadalo, brzy se sejdou všichni pohromadě. „Ahoj Arcu,“ zamávala ocáskem a prohlédla si ho. Nevypadal, že by byl v dobrém rozpoložení, ale… „Páááni! To je ale krásná ozdobička, ale… Ale… Počkej, nepálí to?“ otevřela tlamku v údivu, zatímco třeštila zelená očka na jeho náušnici.
A přesně jak si myslela, Lucy za nimi za chvíli doběhla. Začala s tím, jaká je šílená zima a že to prý mimo les vypadá, jako kdyby byl konec světa. Béžová vlčice se zazubila. „Ahojky,“ zdravila ji nadšeně, stále vrtíc ocasem. Měla táákovou radost, že se zase pár členů smečky sešlo na jednom místě. „Ty teda vypadáš! Jako yetti!“ zasmála se Laura. „Nechtěla by ses ohřát?“ Navrhla jí, ale aniž by čekala, nechala kolem ní vát vánek teplého vzduchu.
Lucy navrhovala lov a Laura se zakroutila. „To by bylo faaajn, mám hrozný hlad. Se mnou určitě počítej,“ mrkla na ni zvesela. Koukla potom na Elisu. „Tak já se po lovu stavím. Rovnou ti donesu kus žvance, když budeme úspěšní,“ ujistila ji s úsměvem. Tohle počká. Třeba si to taky Awnay do té doby rozmyslí, to by bylo jistě lepší, přemýšlela.

// no, snad se to neprotahne, i když zatím... :D

Nevinně spící drobné tělo béžové vlčice se ani nehnulo. Jistě by si Laury ani nikdo nevšiml, kdyby procházel. Byla šikovně schovaná před nepříznivým počasím a tak, aby se dobře a poklidně vyspala. Nespala ovšem dlouho, když ji vyrušilo vytí. Rozlepila pohotově oči. Elisa? Byla si jistá, že vytí bylo mířené na ni. Jakoby přímo volalo její jméno. Začala pomalu vstávat a vylezla ze svého příbytku. Řádně se protáhla a zívla. Nebyla vyspaná do růžova, ale ten krátký šlofík jí jistě taky prospěl. Zamlaskala a rozhlédla se, neboť nevěděla přesně, kterým směrem se vydat. Nakonec jí k určení směru dopomohlo krátké zavětření. Její alfa byla nedaleko, tím si byla jistá. Také měla společnost, jak tak spolehlivě vyčmuchala už před tím, než šla spát.
Rozklusala se tedy směrem, který si udala, propletla se nějakým houštím, sem tam se vyhnula jednomu z tisícovky stromů a netrvalo dlouho, zahlédla nedaleko šedý kožich. Ten druhý, tmavě hnědý, jí nebyl úplně důvěrně známý, přesto o něm tak nějak podvědomě věděla, že se jedná o člena smečky. Samozřejmě, že ano, jinak by se tak bezstarostně nepromenádoval po boku naší Elisy, pomyslela si. "Ahojte!" Křičela na ně už z povzdálí, přičemž vrtěla ocasem. Když vzdálenost, která je od nich dělila, překonala, věnovala jim široký úsměv. "Značkujete hranice?" zeptala se jen tak mimoděk, přičemž je oba sjela přátelským pohledem. Netušila, zda už se někdy s přítomným vlkem představovala, nebo ne, každopádně to tentokrát nechala na druhém. Nejspíš ji už ta neustálá fráze "ahoj já jsem Laura" omrzela, kdo ví? Poté s trochu vážnějším výrazem pohlédla Elise do očí. "Potřebovala bych s tebou mluvit," pověděla tišeji, než mluvila doposud. Netušila, zda její alfa řekne, že má mluvit klidně před tímto hnědým vlčkem, nebo spolu půjdou do soukromí, ale potřebovala to ze sebe dostat ihned. Už to v sobě nemohla a nechtěla držet dál, protože věděla, že si to Elisa... A taky Arcanus, samozřejmě... Zaslouží vědět.

//<- Středozemní pláň

Po cestě se ještě napila z důvěrně známé řeky, která ohraničovala jejich smečku. Byla žíznivá po takové dlouhé a náročné smečce, to musela uznat. V žaludku jí taky kručelo, ale na to už byla zvyklá a byla schopná to dny přecházet. Voda byla studená, ale něco do sebe dostat musela. Nakonec vyhledala jeden ze svých mostů, který si zde kdysi dávno vytvořila z kmene stromu na přecházení. Přechod přes řeku by jistě neriskovala, na to až takový blázen nebyla.
A konečně byla tady. Seskočila z mostu a začala kličkovat mezi stromy. Viděla je ráda. Byla ráda, že je zase po takové výpravě zpátky doma. Doběhla až do srdce smečky, kde se rozhlédla. Cítila, že je ve smečce přítomno hodně vlků, hlavně pak alfy, které potřebovala. Po důslednějším zavětření ale tak nějak pochopila, že zrovna teď by je rušit neměla. Rozhodla se tedy, že si první odpočine. Začala se soustředit a díky magie země si vytvořila jakousi stříšku z kmenů a kořenů, které ji ochrání před sněžením a větrem. Byl to skromný malý příbytek, tak akorát aby se tam natěsnala ona sama. Vyhrabala odtud sníh, aby ho tam nebyla taková spousta. Následně se zamotala do kuličky a aniž by se o to musela nějak snažit, během chvíle usnula.

//<- Ježčí mýtina

Všechno bylo tak hrozně jednotvárné, když byla všude ta bílá pokrývka a ona přesto stejně věděla, kudy jít. Tady to již důvěrně poznávala, protože věděla, že není od smečky daleko. Zima jí dávala zabrat. Neustálé sněžení, které nepřestávalo snad ani na chvíli, se mísilo s větrem, který ji bil do očí. Měla je podrážděné a unavené. Byl fakt, že nespala dlouho. Spánek už jí chyběl a volal ji k sobě do náruče. Věděla ovšem, že tady si rozhodně ustlat nemůže. Musí vydržet! Musí až domů a tam už to bude dobré. Tedy ne úplně všechno, ale jistě bude spousta věcí lepších, jak tady, na otevřené krajině. Nebyla vůbec stavěná na zimu. Co pro ni mohlo být výhodou v zimě? Vůbec nic! Musela prostě fungovat s tím, co jí bylo dáno. Nebo spíš nebylo dáno? Já si přece vystačím, ne? Nejsem dávno žádná máčka! A teď mě určitě Život vylepšil a jistě je ze mě sakra velký silák!

//-> Asgaar

//<- Narrské kopce

Její neuvěřitelně rychlá jízda se zastavila několik metrů za kopci. Laura zklamaně pozorovala, jak se tempo její jízdy postupně zpomalovalo, až zastavila úplně. Rozhlédla se kolem sebe a ohlédla se za sebe na kopce. Sama pro sebe se zazubila. "Fiiiijo!" Žasla nad tím, jak daleko jela. Ušetřila si spoustu kroků, to se muselo nechat. Občas se její ztřeštěný nápad opravdu hodil, ne že ne. Jako třeba teď, že. Ale kdy jindy? Nevím, nevzpomenu si, asi, uznala sama pro sebe a oklepala ze sebe sníh po tom, co vstala.
Chvíli jí trvalo, než určila, kde se vlastně nachází. Když jí to nakonec doplo a ona určila směr, kterým se vrátil zpátky domů, neváhala a vydala se dále na cestu. Už se tam vcelku těšila. Netušila tedy, co ji tam neustále táhne, ale měla takové nutkání se tam vracet. Jen se tedy netěšila na rozhovor s Elisou a Arcem. Co mi na to asi řeknou? Doufám, že ta to nebudou trestat mě!

//-> Středozemní pláň (přes řeku)

//<- Vrchol

Byla rozhodně nadšenější, s lepší náladou a plna energie, než když běžela směrem k Životu. Zastavila se před samým vrcholem a zhluboka se nadechla. "Tak," pronesla rozhodně. Vypjala hruď a zamávala ocasem. Následně se rozeběhla. "Jde se na to!" zvolala, odrazila se ke skoku a v momentě, co dopadla si kecla na zadek. Započala tím pekelská jízda směrem dolů z Narrských kopců. Drobná vlčice se u toho smála a vískala, na kolik jí to přišlo vtipné, úžasné a záživné. Tohle až někomu poví! Věděla, že už by se měla zase vrátit zpátky do smečky. Musela přece jen povědět Elise a Arcovi o Awnay. Zasloužili si to vědět co nejdříve. Teď ale neměla příliš mnoho času nad tím přemýšlet, protože se řítila střemhlav z kopce. Kde projashina zastavim?

//-> Ježčí Mýtina

Objednávka:
2 hvězdičky do taktiky lovu – 50 ametystů
2 hvězdičky do vytrvalosti – 50 ametystů
2 hvězdičky do obratnosti – 40 ametystů a 10 kopretin
1 hvězdička do síly – 25 kopretin
1 hvězdička do rychlosti – 25 kopretin

Celkem tedy: 140 ametystů
60 kopretin
Vše počítáno již s 50 % slevou

//<- Narrské kopce

Dlouho trvalo, než se Laura vysápala na samotný vrchol Narrských kopců. Dokázala to, leč ji to stálo spoustu sil a velké úsilí. Celá zadýchaná zůstala stát na samotném vrcholu a zelenkavým pohledem vyhledávala, kudy dále. Díky sněhu nebylo vůbec nic vidět a ona si nebyla vůbec jistá, kudy má její cesta vést dále. Pokračovala tedy, zatímco se její tlapky bořily do bělostného sněhu. Vítr si pohrával s její jemnou srstí a štípal ji v očích, které přivírala, aby si je chránila. Náhle jí podjely nohy a započala rychlá jízda kdo ví kam. „Wíííííííí!“ pískla Laura, zatímco její drobné tělo nekontrolovatelně pokračovalo v divoké jízdě. Náhle se zastavila. Zahekala a zalapala po dechu, když si uvědomila, že konečně zastavila. Jistě nesjela až dolů z kopců. To by byl konec! Ale na to jsem jela moc krátce, pomyslela si. Ucítila nádhernou vůni. Vůni, kterou ohromně milovala. Květiny. Opatrně otevřela oči, kterým následovně nemohla uvěřit.
„Pááááni!“ houkla užasle, zatímco okouzleně sledovala všechno okolo sebe. Nacházela se v nějaké jeskyni, která byla plná pestrobarevných květin, a v jejím středu se nacházelo křišťálově modré jezírko, které se jemně vlnilo a třpytilo vlivem padajícího malého vodopádku, který tvořil krásnou uklidňující melodii šumící vody. Drobná vlčice se usmála a vstala z kupičky květin, které ze sebe společně se sněhem otřepala. Teď, když se jí rozšířil obzor, si povšimla, že kousek od ní v další kupičce květin leželo světlé vlčí tělo, nevinně spící. Laura upadla do rozpaků, neboť se zdálo, že očividně Život nikoho nečekal a teď odpočívá. Netušila, co má dělat, zda zase v tichosti odejít, nebo jej nějak opatrně vzbudit. Nerada by ho vyděsila, či nějak pohoršila.
Nakonec se rozhodla, že se jej pokusí probudit. Jemně našlapujíc se k němu rozešla, a když již byla dostatečně daleko, pootevřela tlamku. Než ale stačila cokoliv říct, či vydat nějakou hlásku, ozvalo se: „Vím o tobě, Lauro,“ oznámil jí melodický hlas. Laura se pousmála a kecla si na pozadí. „Promiň, že tě ruším, Živote,“ omluvila se ihned upřímně a sklonila pohled k zemi. Kupička květin se zavrtěla. Následně na ni vykoukl pár krásných modrošedých očí. Lauře se roztlouklo srdce rytmickým tempem a v jejím těle zavládl naprostý klid. Cítila se uvolněně až tak, že si připadala, že je její tělo z gumy. „To je v pořádku. Nikdo tady dlouho nebyl, víš? Nikoho jsem upřímně do jara už nečekal,“ pověděl. „Rozhodla ses za mnou vrátit? Čím to?“ zeptal se hned na to. Laura se spokojeně zavrtěla. Dlouho se necítila tak, jak právě teď. „Byla jsem se podívat s jedním okouzlujícím vlkem na Vyhlídce a náhle jsem si vzpomněla, že za tebou nutně potřebuji,“ odpověděla a zahleděla se do jeho očí, které ji úplně vpíjely. Měla pocit, že jí hledí přímo do duše. Chvílemi ji z toho mrazilo, chvílemi cítila hřející teplo. Vlastně ani pořádně nedokázala popsat, jak se právě cítí.
„Určitě to mělo nějaký důvod,“ zkusil na ni Život poklidným tónem. „Asi bych měla nějaké otázky, nu,“ pověděla nejistě drobná vlčice a zahleděla se na něj téměř s prosíkem v očích. Vrtalo jí hlavou tolik otázek ohledně jejích bližních… Život se zavrtěl v květinách a nakonec se usadil tak, aby seděl naproti Lauře. Hleděl na ni přímo a bez okolků, až to Lauru uvádělo do mírných rozpaků. Donutilo ji to uhnout pohledem a nejistě se usmát. „Jen si poslední dobou říkám, co je s mými bratry? Dlouho jsem neviděla ani jednoho. A taky můj bývalý partner Naxther. Docela mi chybí. Cítím se bez něj neúplná a sama, víš?“ Zakňourala. Život se narovnal a dlouze vydechl. „Deliven opět opustil Gallireu, takže o tom, bohužel, nic nevím. Stejně tak Naxther, u kterého si vlastně nejsem vůbec jistý, zda jej nenavštívila má sestra… Je mi to líto,“ Laura při těchto slovech ucítila bolestné píchnutí u srdce. Do očí se jí nahrnuly slzy, ale ven je nepustila. Přítomnost Života její ránu hned léčila a konejšila. Sklonila hlavu a dívala se chvíli do země, přičemž přemýšlela, co se mohlo stát. Bohužel to nejspíš už nikdy nezjistí. Kéž by se se mnou aspoň rozloučil, než odešel pryč,“ pomyslela si zoufale. „Meinere je stále tady,“ dodal ještě Život ohledně jejího bratra. Laura si vydechla. Život jí již nechtěl říkat, že i ten má nějaké trápení s nechutí do života.
Život vykouzlil konejšivý úsměv. Laura vzhlédla a úsměv mu oplatila.„Vím, že je to bolestná záležitost, kterou ti nenahradí nic, ale mohl bych ti aspoň něco nabídnout? Jistě bychom se domluvili na menší částce květin,“ mrkl na ni. „Vím, že květiny miluješ a jistě nějaké máš. A u mě dlouho nikdo nebyl. Ocenil bych nové do sbírky,“ povídal dál. Laura zavrtěla nadšeně ocasem. „Jistě bych něco ráda! Třeba nové magie? Či se v něčem zdokonalit? No, vlastně… Magií mám zatím dost, se kterými jsem se ještě nestačila sžít. Ale ráda bych se aspoň v něčem zdokonalila. Třeba tak budu smečce užitečnější, než doposud,“ pověděla. Život pokýval hlavou. „Není problém. Něco s tím uděláme, Lauro,“ pravil a hned potom zazíval. „Prospal bych se. Nechceš sečkat, než se počasí uklidní? Muselo být náročné se sem v tomto počasí dostat! Máš silnou vůli,“ usmál se. Laura se hrdě zazubila a zavrtěla hlavou. „Vůbec se mi nechce, ale musím. Nebudu tě zdržovat od spánku, však si ho zasloužíš. A ještě jednou se omlouvám, že jsem tě vyrušila,“ pověděla, přičemž pomalu vstávala. Život z ní nespouštěl z očí, které Lauru tolik přitahovaly. Musela se do nich ještě dlouze zahledět, než vůbec byla schopná dalšího pohybu. Nutkání tu zůstat ještě aspoň chvíli bylo opravdu silné. Život pohodil hlavou a znovu se usmál, přičemž mu v očích šibalsky zajiskřilo. V tu chvíli se Laura oklepala a zazubila. „Tak jo, já jdu. Moc děkuji, Živote. Bylo to opět úžasné shledání. A tenhle příbytek je opravdu boží!“ Houkla ještě v rychlosti, už opouštějící jeskyni. Musela odejít co nejrychleji, jinak by se nedonutila. Raději se ani neohlížela na božského vlka, který ji s úsměvem doprovázel pohledem.

//-> Narrské kopce

//<- Kopretinová louka

Netrvalo dlouho a Laura se ocitla před Narrskými kopci. Zastavila se a vzhlédla. No, tohle bude už asi větší oříšek, pomyslela si. Byla jí už opravdu velká zima. Chvěla se, sotva stála. Únava taky dělala své. Dlouze si povzdechla a odhodlaně vykročila. To musí zvládnout! Když ušla takovou cestu, téměř utekla od Faliona a té cizí vlčice, tohle prostě už zvládnou musí. Ts, nějaký kopec, to ji přeci nezastraší, ne? Jen se bála, aby jí to skoro nahoře nepodklouzlo a ona nesjela až úplně dolů. Nerada by tu cestu absolvovala víc, jak jednou. Každopádně na cestu zpátky je to výborný nápad, ty hlavo! Musela se znovu pochválit a vykročila odhodlaně kupředu.
Do kopce se sápala hodně ztěžka a dalo jí to zabrat. Nemluvě o tom, že to dost klouzalo.
Vyhledávala nějakou vyšlapanou cestičku, ale vypadalo to, že tudy sakra dlouho nikdo a nic nešlo. Dlouze si povzdechla, zatímco funěla s námahou do kopce. Následně dokonce zalapala po dechu, když jí to nehezky podjelo, přičemž sjela o pár stop dozadu. Naštvaně frkla a rozešla se znovu do kopce.

//-> Vrchol