Gallirea - Příspěvky uživatele

Laura se nechala oblíznout a věnovala Etnymu rozzářený úsměv. „Víš, takový kožíšek je sice moc krásný, ale také náročný na péči a na to já prostě nemám čas,“ objasnila mu mile a zavrtěla ocasem. „Navíc hodně masa jím také a běhat běhám, tak nevím, kde dělám chybu,“ zazubila se a pomalu se rozešla. S Etneyem jí bylo fajn, stejně jako s Awnay. Oba je milovala a dýchala pro ně. Už by si nedovedla život představit bez nich. Byla prostě ráda, že tu jsou. Že se tenkrát přidala do Asgaarské smečky a zasloužila post pečovatelky. Nebýt toho a jejich rodičů, samozřejmě, nikdy by tyhle dva poklady ve svém životě nebyla. „Ale to víš, že jsem. Ale na pravou lásku se určitě vyplatí počkat. Mne teda připadne, že už čekám celou věčnost, ale… Třeba to někdy přijde,“ pověděla ne příliš přesvědčeně.
Po chvíli, ani nevěděla, jak se to stalo, se jí ztratil Etney z dohledu. Chvíli ho panicky hledala, ale potom zahlédla cosi zvláštního v dálce. Měla pocit, že to bylo v okolí smečky. Tep se jí zrychlil a ona se rychle rozklusala směrem k domovu. Cítila něco zvláštního a velké nutkání se vrátit domů. Proboha doufám, že je všechno v pořádku, pomyslela si téměř panicky. Okamžitě se rozeběhla jak nejrychleji mohla.

//-> Středozemní pláň

Laura upadla do menších rozpaků. Celá se zatetelila a culila se jako sluníčko. Etney a jeho sestra vždy věděli, jak jí udělat radost a pohladit ji po duši. Je pravda, že by do Etneye úplně tak neřekla, že by jí lichotil, o to víc ji to potěšilo a bralo za srdce. Věnovala mu vděčný pohled. „Děkuji, Etny,“ pípla tiše. Byla z toho trochu na měkko, přeci jen Etnyho znala dlouho a věděla, že zrovna chválou poměrně šetří. Pro ostatní. Pro sebe jí měl až až. Takže všechna čest, že to tak hezky zvládnul. Potom se zase musela začít pobaveně usmívat, když hájil své svaly. „Ale to jsem jistě nemyslela, to jsi řekl ty,“ začala se smíchem. „Já si tě samozřejmě prohlížím pořád, nemysli si. Ale máš pěkný huňatý kožíšek, tak nepoznám, co se pod ním skrývá, kromě hodné dušičky,“ pověděla mu jemným tónem a pokračovala za ním. „Kam to vlastně jdeme? Od toho osamělého stromu jsem před chvílí přišla. Je to tam zvláštní, už jsi tam byl?“ vyptávala se zvídavě.
Sledovala zelenkavýma očima, jak k ní přiklusal s úsměvem, když zrovna přemýšlela nad svým věkem. Nepřestávala se usmívat, zatímco Etney mluvil. „To jsi mě uklidnil. Já si ještě nepřipadám stará,“ pověděla s úlevným povzdechem. „Ale… Mrzí, mě že jsem v tomhle věku stále na ocet. Copak tady neběhají žádní vlci, Etny? Hele nemáš nějakého kamaráda? Nechceš nás seznámit, co?“ drcla do něj plecí a zazubila se. Byl to takový mladý cestovatel, tak jistě nějaké vlky znal.

Drobná vlčice se zasmála. „Věř mi, že zmoklá slepice vypadá hůř jak já,“ vyplázla na něj jazyk a přivřela očka před nálety sněhu. Laura měla jednu výhodu. Umazaný kožich jí nevadil. Lásku svého života už stejně nepotká a komu by se měla líbit? Raději si užije pořádnou srandu, než neustále dbát na čistotu jejího kožichu. „Leželo se mi perfektně. Byl bys skvělý osobní polštářek. Nevím tedy, jestli se svaly boří a tak hezky houpou, ale pohodlné je to, ať je to cokoliv,“ zubila se stále, mávajíc ocasem. Slovní přestřelky, na to moc nebyla, ale když na to přišlo, užila si je obdobně jako třeba hraní. Potom zamrkala a úsměv jí na moment ztuhl. O to větší ale byl, když se objevil znovu. Šťouchla packou do jeho plece. „Heeej!“ začala. „Nejsem žádná stařena! Budeme mi teprve…“ zarazila se a věnovala Etnymu užaslý pohled. To, co se právě chystala vyslovit, bolelo snad i ji. „Devět,“ dořekla to o něco tišeji, než mluvila předtím. Jako vážně už jsem tak stará?! Ty bláho vždyť to je tak neuvěřitelný! A jsem bez partnera, bez vlčat, pokud nepočítám adoptivní a tak celkově, co vlastně mám?! Post pečovatele? Když ve smečce nebyla vlčata už asi pět let? No wow, přemýšlela skoro panicky. Pak ji vyrušil Etny. „No vidíš, to je paráda,“ pochválila jej znovu.

Laura sledovala Etneye pod sebe a vesele se culila. „Samozřejmě přesně to jsem měla v úmyslu, jenže je ještě pořád sníh,“ povzdechla si na oko sklíčeně. Ucítila, jak se o něco pokusil zadníma nohama, tak se na něj přitiskla ještě více se škodolibým výrazem. Jenže, co si budeme vykládat, Laura lehká jako pírko, by mohla letět obloukem, kdyby se Etny naštval a odhodil ji ze sebe. Nakonec z něj ale přeci jenom slezla, ale až po tom, co mu věnovala pár olíznutí pro úpravu srsti. Samozřejmě ho schválně celého rozcuchala, ale to bylo vedlejší.
„No teda, to jsi moc pozorný,“ řekla mu ihned. „Je pěkné, že o mě máš takovou starost, opravdu,“ dodala ještě, zatímco jej sledovala něžnýma očima. Byly plné lásky. Měla radost, že on a jeho sestra chodili po světě a oba ji měli ráda. Naplňovali ji láskou, která jí chyběla. A oni jí zase dávali možnost rozdávat lásku, což pro ni bylo hrozně důležité. „Ty jsi moje šikulka, já to říkám pořád! Je z tebe velký chlapák, bodejť bys taky netrefil! Vy vlci musíte mít dobrý orientační smysl, když ho nemáme my vlčice,“ zazubila se.

//<- Osamělý strom

Laura se od Osamělého stromu vracela se zvláštní náladou. Musela chvíli přemýšlet nad tím, co měla znamenat ta vyčítavá slova, která zněla, jako kdyby je vyslovoval Meinere. Byla zmatená, ale nebyla smutná. Věděla, že když se viděla s Meinerem naposledy, tak nějak se usmířili. Její brácha byl sice protivný a odměřený stále, ale pořád to byl její brácha, že? Milovala ho stejně jako Delivena. Hrozně se jí po nich stýskalo. Po všech starých známých, se kterými si vybudovala nějaký vztah. Byla ráda, že má aspoň stále Etnyho a Awnay. I když věděla, že pokud se nebude dostatečně toulat, tak už na Awnay nenarazí tak snadno. Mrzelo ji to. Co Awnay dospěla, mohla si s ní popovídat jako vlčice s vlčicí. Jako s kamarádkou, která jí chyběla. Měla jen Megan, kterou roky neviděla a Haruhi, kterou bude muset co nejdříve najít. Jejich poslední setkání bylo radostné, ale krátké.
Jak tak přemýšlela, zahlédla Etneye. Celá se rozzářila a rozeběhla se za ním. „Etny!“ zvolala jeho jméno. Když k němu doběhla, odrazila se ke skoku a svalila jej za letu na zem. Jen ať si hezky ušpiní ten opečovávaný kožíšek, šampón jeden! To že je vlastně pod nimi sníh, to jí momentálně nedošlo. Ale vůbec jí to v radosti nepřekáželo. Zůstala ležet na něm a zazubila se. „Tys mě pronásledoval, ty draku!“ obvinila ho ihned, zatímco jí ocas lítal ze strany na stranu jako stěrač od auta.

loterie 13
//<- Ohnivé jezero

Zvědavost sílila. Momentálně to byl Lauřin silný hnací motor. V dálce viděla siluetu něčeho, co jí připomínalo obrovský strom. Jenže jí nešlo do hlavy, co tam takový strom může dělat sám, a proto si nebyla vůbec jistá, zda se vůbec o strom jedná. Ale když se nad tím tak zamyslím, také bych byla schopná uprostřed louky nechat vyrůst strom. A jistě by byl stejně zajímavý, jako může být tento, uvažovala. Jenže čím víc se blížila, tím více začínala pociťovat, že toto nebude něčí hra. Jakože by někdo jen tak přišel na random místo a nechal vyrůst strom, aby to nějakou malou vlčici zaujalo. Ne ne. Laura cítila nějaké zvláštní napětí, které z tohoto místa vyzařovalo. Bylo to něco obdobně zvláštního, jako když brouzdala v Jedlovém pásu, nebo stoupala do vrcholů Narrských kopců. Tahle myšlenka ji zaujala. Zvedla hlavu a našpicovala uši. Zpomalila tempo, když se již k místu blížila.
Veškerá krása osamělého stromu se jí naskytla, když se kolem rozestoupila zvláštní mlha, ve které Lauře nebylo ani trochu dobře po těle. Pozitivní nálada jako by byla ta tam. Rozplynula se stejně pomalu, jako se rozplývala ta mlha. Dlouhé nohy vlčici zkoprněly. Zůstala stát a se zatajeným dechem pozorovala strom. „Nechala jsi mi ublížit,“ ozvalo se jakoby z dálky. Laura sebou trhla. „Meinere?“ houkla nejistě do mlhy. Naprázdno polkla a stáhla ocas mezi nohy. Byla si jistá, že tu nikdo nebyl. A byla si jistá, že kdyby tu byl její bráška, všimla by si ho ihned. „Zesměšnila jsi mě, shodila jsi mě,“ ozvalo se opět. Béžová vlčice se roztřeseně nadechla. „A-ale já…“ zakoktala se a do očí se jí nahrnuly slzy. „Nechtěla jsem, nechtěla!“ vyhrkla potom. Žaludek se jí nervózně zhoupnul. Odkud vychází ten hlas? Stále se rozhlížela a stále byla stejně zmatená. „Hloupé výmluvy! Chtěla jsi! A nechala jsi mě ještě více zatrpknout!“ zněl hlas stále více vyčítavěji.
„Promiň mi, Meiny, prosím,“ pípla ustrašeně. „Jen mi prosím řekni, kde jsi?“ zažadonila. V tu chvíli nastalo mrtvolné ticho. Tak nepříjemné a vlezlé. Tak moc… Nepřirozené. Drobná vlčice se začala bát. Zahnala slzy a bez přemýšlení se rozeběhla ke stromu v úmyslu se schovat. Ani nepřemýšlela nad tím, co se právě stalo. A nepřemýšlela právě ani nad krásou stromu. Prostě k němu jen přiběhla a zaběhla do první prohlubně, na kterou narazila. Tam se schovala a schoulila do klubíčka.
A v tu chvíli zase nastal zmatek. Zmatek uvnitř Laury, protože ve chvíli, kdy se ukryla, jako kdyby zas všechen strach zmizel a jí se zase začala vracet zpět ta pozitivní nálada. Ticho proráželo nesmělé zpívání prvních otužilých ptáčků, co se usídlili na větvích tohoto zajímavého stromu. Laura se nesměle zavrtěla a vykoukla pryč. Mlha byla pryč. „Jauvejs, co to…“ vyskočila z prohlubně, když ji něco píchlo do pozadí. Hned ale do jámy strčila hlavu a užasle hleděla na plno drahokamů a křišťálů, které se uvnitř třpytily. Laura začala vrtět ocasem a narovnala se. „Páni,“ vydechla a vzhlédla do koruny stromu. „Jsi vážně kouzelný, víš to?“ zeptala se. „Ale musíš se cítit hrozně sám. Moc sám. Není ti tu smutno?“ ptala se dále, jako kdyby si myslela, že jí strom odpoví. Ale nic takového se nestalo. Laura tu ještě chvíli stála a strom obdivovala. Potom se s úsměvem vydala zpátky domů.

//-> Ohnivé jezero

OBJEDNÁVKA:
65 bodů za Vlčíška
13 za posty
Dohromady 78 bodů -> vše posílám Lylwelin, tedy 52 (? :D) bodů.

loterie 12
//<- Středozemní pláň

Ani vlastně netušila, kam přesně běží. Nejspíše měla zase tu svoji náladu, kdy byla přebitá pozitivní energií a musela si ji vybít něčím akčním. Ve smečce neměla nikoho, s kým by si mohla pobouřeně hrát, takže prostě spontánně vyběhla ze smečky, aby mohla nějakou energii ze sebe dostat. Běh milovala. Uvolňoval spousty její pozitivní energie, ale zároveň ji další nabíjel. Bylo to nekonečné, něco jako fotosyntéza. Drobné vlčí tělo se krajinou hnalo jako k nezastavení. Dávala si závod se svým vlastním stínem? Těžko říct! Jediné, co se dalo říci úplně jistě, že tato vlčice si dnešní den užívala jako nikdo jiný. Byla si jistá, že má na celé Galli nejlepší náladu a nikdo by ji netrumfnul.
Dorazila ke zvláštně zbarvenému jezeru. Začala tedy zpomalovat, až zastavila úplně, když byla dostatečně blízko. Zadýchaná si jej fascinovaně prohlížela, u čehož vrtěla ocasem. Obdivovala jeho zvláštní a nezvyklou krásu a přemítala nad tím, čeho všeho je ta příroda vlastně schopná. Byla hrdá na to, že může být svědkem takovýchto krás. Čím více podobných úkazů viděla, tím lépe se jí na světě žilo. Usmála se, zavrtěla ocasem a rozklusala se podél jezera dále. Bylo na čase prozkoumat něco více, než jen toto jezero. Přeci jen v dálce zahlédla další impozantní věc.

//-> Osamělý strom

loterie 12
//<- Asgaar

Přemítala o tom, co se poslední dobou dělo ve smečce. Měla radost z toho, jak to tam poslední dobou ožívalo. Cítila se najednou také znova plná života a nadšení. Vlívalo jí to novou energii do žil, nabuzovalo ji to a pohánělo v před jako vítr plachetnici na otevřeném moři. A tak ta drobná čiperná vlčice běžela před velkou otevřenou pláň, sníh nesníh, užívající si sluníčka, které přes stromy ve smečce řádně neprosvitlo. Do srsti chytala jemný větřík, který profukoval, a užívala si prostého života. Ke štěstí jí momentálně nechybělo nic, nebo jen velmi málo.
Na moment se zastavila a rozhlédla se okolo sebe. Když se zhluboka nadechla, cítila známou, milovanou vůni. Blížící se jaro. Slastí přivřela očka a jen tak chvíli stála. Vidina blížícího se jara ji nadchlo ještě více. Nemohla se dočkat. Zamávala ocasem, rozevřela oči a zároveň s tím se ze široka usmála. Kdyby ji někdo sledoval, jistě by přemýšlel nad jejím psychickým zdravím. Ale ona byla v pohodě, ne? Úplně v pohodě.

//-> Ohnivé jezero

loterie 11

Jiskrnýma očima sledovala všechny okolo. S Kaede tak nějak nenásilně ukončily rozhovor, takže jí věnovala pouze jemný úsměv, přičemž se začala věnovat Etnymu, který na ni začal mluvit. Zprva se culila a mávala ocáskem, ale když přišlo na téma Falion, trochu zkoprněla. Rozpaky na ní šly vidět každým coulem. Ani se nedivila, že se tedy Kaede odebrala prozkoumat úkryt, zatímco Etney bonzoval Arcovi o tom, že Laura nabaluje nějakého vlka. Drobná vlčice jen tak seděla, ani nedutala a poslouchala, přičemž její zelenkavý pohled jezdil mezi těma dvěma. Vyčkávala, jak se ohledně jejího nového přítele vyjádří její svěřenec. Nakonec byla mile překvapena. Sic bylo znát, že se Etney musel hodně přemáhat, aby o něm řekl něco hezkého, ale nakonec se mohl těšit úspěchu. Laura se na něj vděčně usmála.
„Děkuji Etneyi, ale my jsme se nenabalovali,“ upozornila ho trochu váhavě. Zdálo se jí, že jeho náklonnost patřila jiné vlčici, kterou po cestě potkali. Shodou náhod se potulovala zrovna s Etnym. Arcanus si taky trochu rýpnul, ale zakončil to schválením. No, to se právě obávám, že je nemožné, pomyslela si ohledně toho přetáhnutí. „Neboj Arcu, mé místo je tady,“ ujistila ho poklidně a zamávala ocasem. Poté střihla ušima směrem, odkud se ozvalo vytí. Než stihla jakkoliv zareagovat, Arcanus se tam vydal. Takže jsou na území už dva cizinci. Zajímavé. Nálety na smečku? Že by nás tu konečně bylo víc?
S úsměvem se otočila na Etnyho. „Ráda tě vidím, zlato. Jinak se mám dobře a už jsem nějaký ten pátek zpět ve smečce. Ale zrovna mě napadlo, že bych se měla zaběhnout někam podívat. Počkáš? Jak se vrátím, můžeme si popovídat, nebo něco. Dlouho jsme spolu netrávili čas,“ zvedla se a řádně mu olízla líci. „Tak se zatím měj,“ popřála mu vesele a vyběhla na cesty.

//-> Středozemní pláň

loterie 10

Jak se zdálo, Castorovi se vstávat nechtělo. Laura měla obavy, že by mohl na té studené zemi prochladnout, proto jej nechala zahřívat jemný teplým vánkem. Ona ta vychladlá mrtvola muflona už jen těžko hřála. Poslouchala Kaede a jemně se usmívala. „No, rebel asi vyloženě nejsem, ale občas mám ještě krapet toulavé srdce. Do smečky jsem nikdy nepatřila a pořád se potulovala. Po tom, co jsem ztratila partnera, mě bolelo tady trávit příliš času. Takže jsem se prostě vytratila a smečku dlouho nenavštívila. A když jsem se vrátila, byla jsem degradovaná na nižší post. No mohu být ráda, že jsem se rovnou nevrátila na post kappy,“ zazubila se a zamávala ocasem.
Povšimla si, že kolem ní proběhla Awnay s Deanem. Zamrzelo ji, že to bylo takto, bez povšimnutí. A za nedlouho ucítila i vzdalující se pach Elisy. Starostlivě se zamračila. Tušila, že se stalo něco nehezkého tušila co. A doufala, že za to nedostane výprask ona, zvlášť když věděla, že se tohle stane. Ale pořád tak nějak doufala, že si to Awnay rozmyslí. Dlouze si povzdechla. Následně se její výraz rozjasnil, když zahlédla Etnyho s Arcem. „Ahoj!“ houkla po nich, vrtíc ocasem. Byla ráda, že jsou oba zpět. Navíc musela jít zase jednou vyzpovídat Etnyho, že? Zaměřila na mladého vlčka pohled. Hltá jak kdyby týdny nejedl, chůdě moje malé, pomyslela si.
Otočila pohled zpět na Kaede a rozhodla se, že počká, až se Etney nají. Pak ho bude svou maličkostí otravovat. „Tak. Tady je vchod do úkrytu, Kaede. Jestliže chceš, běž se podívat dovnitř. Tam už se nemáš jak ztratit, snad,“ zazubila se. Sama zůstala sedět vedle Castora a muflona, kterého pravděpodobně dotáhl on.

loterie 9
//<- Ellisino údolí

Laura se krátce zasmála. „Ale to rozhodně není,“ potvrdila její domněnku. Nechtěla mluvit o Elise nějak špatně, nebo aby si o ní Kaede myslela kvůli ní něco špatného. „Jen tě raději předem upozorňuji na její komplikovanou povahu, abys potom nebyla moc zaskočená a necítila se třeba… Nějak nechtěná, nebo něco. Ona asi bude vrčet po každém,“ usmála se. Nemluvila o Elise jako o někom, koho neměla ráda za to, že po ní neustále štěká. Vlastně o ní mluvila stejně něžně, jako by mluvila například o svých bratrech. Procházela smečkovým územím a rozhodla se, že si to tedy zamíří ke smečkovému úkrytu. Jen skočí pro toho muflona, který tam zůstal ležet.
„Přesně tak, jak říkáš. Můj bratr byl v téhle smečce také. Měli jsme spolu úžasný vztah. Také zmizel,“ sklonila hlavu. „A co hůř, možná není ani mezi živými,“ hlesla potom, přičemž se jí zatřpytily oči. Potřásla hlavou a narovnala se. „Po sourozencích ti bude smutno asi stále. Mám ještě jednoho bratra, se kterým jsem úplně dobře nevycházela, ale také se mi po něm stýská,“ svěřila se, zatímco stanula před rozežraným muflonem. Sledovala přátelskýma očima, jak je nová členky smečky překvapená z toho, že bývala gammou. Zazubila se. „Opravdu jsem tě překvapila? Jakpak to? Před chvílí jsi říkala, že bys mě netipovala na průměrného vlka ze smečky,“ zubila se stále. Na poznamenaní, že je škoda, že pozici neudržela, pouze pokývala hlavou. Styděla se za to, ale nehodlala to dále rozebírat. Prostě se stalo.
„Tak, vezmeme toho muflona a odtáhneme ho k úkrytu, jo?“ vyzvala ji. Potřebovala pomoci. Sice už byl rozežraný, ale Laura byla droboučká vlčice, která neměla tolik síly na to, aby ho tam dotáhla sama. No, možná by to zvládla, ale stálo by ji to veškerou sílu. Skousla muflonovu nohu za paznehtem a začala táhnout. Když už byly obě vlčice i s muflonem před úkrytem, povšimla si, že jeden z muflonů už tu je. A k němu byl přitulený spící Castor. Laura pustila nohu zvířete, věnovala rychlý pohled Kaede a přešla v tichosti ke spícímu vlčímu tělu. Jemně dloubla čumákem do jeho srsti. „Castore neměl bys v téhle zimě spát venku,“ promluvila k němu tiše a starostlivě sledovala, zda jej probudí.

loterie 8

Drobná vlčice pokynula hlavou na souhlas. Opravdu tu byla skoro pět let. I jí se to zdálo téměř neuvěřitelné, ale skutečně tomu tak bylo. Usadila se na sněhem zakrytý kámen a omotala si ocásek kolem tlapek. Zelenkavýma očima se porozhlédla s láskyplným pohledem okolo. Bylo tady krásně, opravdu. Měla to tu ráda. "Já tu celé roky přežívám tak, že se s ní raději moc nevídám. Občas se tomu jeden teda nevyhne, ale víš co... Je lepší se jí prostě nevnucovat a tak celkově..." prohodila zamyšleně. Chvíli s ní čas trávit musela a to po tom, co porodila Etnyho s Awnay. Ale to už byla řádná doba. Od té doby s ní nepřišla na delší dobu do kontaktu. Naposledy tedy před lovem, kdy slíbila, že se dostaví, aby jí pověděla něco důležitého. Jenže Awnay nejspíš přišla, aby se postavila svému problému čelem. Lauře se ulevilo, že nemusela řešit tak důležitou věc. Jistě by to schytala. Netušila, co ji k té myšlence vedlo, ale asi by z toho dobře nevyvázla.
"To já také doufám. Kdybys někdy chtěla opustit smečku, raději to prosím řekni, Kaede," požádala ji téměř, jako kdyby šlo o život. Smutně, naléhavě. "Není totiž nic horšího, než nevědět, co s druhým je a pořád marně doufat, že se vrátí," sklonila hlavu. Myšlenka na jejího bývalého partnera byla bolestná, protože přesně tak kdysi zmizel i on. A nechal ji tu samotnou. Ještě stále z toho byla trochu smutná a neúplná. "Jsem ráda, že jsme stejného názoru. Smečka by se měla brát jako rodina. JE to rodina," pověděla s jemným úsměvem. Mávla ocasem a seskočila z kamene. Pomalu se zase rozešla napříč lesem.
"No, bývala jsem gammou, jenže jsem měla trochu víc toulavé packy a ve smečce jsem často nebyla," vysvětlila béžovka se studem. "Každopádně si myslím, že i tak nejsem průměrný vlk ze smečky, po těch letech, si myslím," zazubila se hrdě. Přeci jen, z nynějších členů tu snad nikdo nebyl ani půlku z toho, co Laura. Možná Ashe, jestli se někdy zase probere k životu. Ta zde byla také dlouho.

//-> Asgaar

loterie 7
//<- Asgaar

Laura se na novou členku smečky vstřícně usmála. „To je dobře. Věřím ti, že jsi musela být hrozně hladová,“ pověděla upřímně. Ona byla ten typ vlka, který litoval veškeré tuláky, protože si neuvědomovala, že ne všichni nejsou tak neschopní, jako byla ona. Teď už z ní byla o dost zkušenější vlčice, co by tuláctví zvládla, ale tehdy? Neuměla nic a zakopla by i o vlastní tlapku. A že se tak často stalo! A jak sama Kaede řekla, největší životní úspěch bylo ulovení zajíce. „To jsme na tom byly tak nějak podobně,“ zazubila se vesele. Následně ji za chůze poslouchala. „Arcanus je opravdu nejlepší alfa, co může být. A upřímně, ve smečce nás není spousta. Ze členů jsem tu nejspíš nejdéle já, když nepočítám alfy. Už tu budu skoro pět let. A pak je tu ochranářka Ashe, ale tu jsem dlouho neviděla. Ta se tu holubičkovala s Yeterem, to je takový tmavý vlk, u kterého si nejsem jistá, jestli je to jméno správné, protože mám pocit, že Ashe jej oslovovala jinak. Je tu galantní hnědý vlček Castor. No a pak jsou tady vlčata alf, ale ty se pořád někde toulají. Awnay a Etney,“ rozebrala jsem dopodrobna členy smečky. „No a pak samozřejmě samotná Elisa, druhá alfa. U té ti doporučuji, abys s ní jednala opatrně a s pokorou. Je to dost ostrá vlčice, úplný opak Arcanuse. Jsou jako hodný a zlý policajt. Ale dá se s ní vycházet, neboj. Jen na ni netlač,“ mrkla na ni.
„Bohužel nás tu není moc,“ povzdechla si. „Někteří se přidají do smečky a po pár měsících zmizí. A někteří tu byli sice déle, ale také prostě nevydrželi,“ povzdechla si. Když se tak zamyslela, nezbyl jí tu z dobrých přátel vůbec nikdo. Když nepočítala Arca a tak nějak Elisu. Zastavila se vprostřed Ellisina údolí, kde byl velký kámen, ač zasněžený. Vyskočila na něj jako nějaká alfa, co jde něco vyhlašovat. Zamávala ocasem. „Já? No… Můj partner se znal s Arcanusem ještě než smečku založili, mám ten dojem. Tehdy se ode mě nějak odtrhl a byl raněn. Připloužil se sem a já ho tady našla. Už byla smečka založená a on se chtěl přidat. Já z toho byla nesmělá, neboť jsem ve smečce nikdy nežila, ale nakonec jsme tu opravdu zůstali. Partner po pár letech zmizel a já tu zůstala, jelikož už si život bez smečky představit nedokážu,“ pověděla s úsměvem a kecla si na zadek. „Jak jsem si myslela, voda je tu zamrzlá. Ale jak bude tepleji, jistě tu bude k dostání,“ ujistila ji.
Kaede se zeptala, zda toto údolí není pojmenované podle Elisy. Laura se zazubila. „Dost pravděpodobně,“ odkývla její domněnku. Taky nad tím občas přemýšlela. Ale jistě to nebyla náhoda. Nebo že by ano? „Já jsem delta. Nikdo kromě alf by tu neměl být výše. Měli jsme tu betu, ale tu jsem taky dlouho neviděla. Myslím, že zmizela stejně jako ostatní. Deltou je ještě naše lovkyně Lucy a ochranářka Ashe,“ poučila jsem ji, aby věděla, kdo je tak trochu nad ní. I když třeba Laura si na tohle nikdy nehrála.

loterie 6

Drobná vlčice se s Kaede domluvila na její přezdívce. Laura se zazubila, čímž odhalila své zakrvácené tesáky. Polkla sousto. „Umm, tak jo, domluveno,“ pověděla zvesela. Pak se zase pustila do jídla. Jedla naposledy ani nepamatovala. „A ty? Nejsi hladová? Odkud jsi sem vůbec přišla? A co že zrovna naše smečka? Já jsem tak hrozně ráda za novou posilu, víš!“ obeznámila jí, když už se dostatečně najedla a čistila si důkladně svou srst od krve. Nechtěla vypadat před nově příchozí jak čunče. I když, co si budeme, to ona byla. Špinavý kožich nikdy extra neřešila. Navíc teď všechno hezky smíval sníh. To bylo fajn. Nemusela hledat žádnou řeku, nebo tak něco.
„Jo, najít úkryt není vůbec snadné,“ pokývala Laura hlavou. Vstala a oklepala se od sněhu. Narovinu, dala by si šlofíka, ale touha poznat novou členku a provést ji tady byla silnější. Myslím si, že do úkrytu teď není vhodné chodit. Je tam Elisa s Awnay a Deanem. Nevím, jestli Dean přišel žádat o smečku, nebo se ji opravdu Awnay rozhodla opustit… A rozčílené Elise, které ještě řeknu, že máme novou členku, čelit zrovna moc nechci. Ale musí být hladová, nu… uvažovala a nakonec se zhluboka nadechla. „Tak jo, Kaede, první ti to tady tak nějak ukážu a provedu tě a potom ho tam odtáhneme, co ty na to?“ navrhla energeticky a zamávala ocasem. „Co bych ti tak k okraji mohla o lese říci je, že je tu špatně dostupná voda. Takže pít se chodí buď k řekám, které ohraničují les z obou stran… Nebo do Ellisina údolí, ale tam to podle mě bude momentálně zamrzlé, nevím,“ pověděla jí a rozešla se. „Ellisino údolí slouží většinou na srazy smečky, ale nekonalo se tam dlouho nic. Když se sděluje něco důležitého, většinou to řeknou jen danému jedinci, a když to zaslechneš i ty, máš štěstí a nebudeš překvapená,“ zazubila se.

//-> Ellisino údolí

// no ten první odstavec je prostě boží. :DDD