Gallirea - Příspěvky uživatele

// Sněženková louka přes Úzkou rokli

Přejít rokli nebylo úplně jednoduché. Laura měla dojem, že tohle místo nikdy nenavštívila, přitom bylo od smečkového území nedaleko. Vlastně vůbec netušila, kde se vzala na louce plné pozdních sněženek, které jí pomáhaly komunikovat s němým Erlendem. To bylo tak hezký! Nadchla se pro to znovu, když si na situaci vzpomněla. Připadala jí úsměvná ta situace, jak na sebe oba vytřeštěně hleděli a nemohli uvěřit vlastním uším.
Pak se ovšem musela soustředit na cestu, aby v pořádku překonala veškeré kamenné svahy a kluzké kameny, co jí cesta nastražila. Opatrně pokládala tlapku za tlapkou a kopec scházela pomalu. Nakonec se jí všechny překážky podařilo zdolat, ačkoliv cítila, že něco není tak, jako dřív. Její tělo už tyhle náročné terény dalo ihned najevo nějakou bolestí. No ja, nemládneš, pomyslela si na svou adresu a dychtivě se napila ze známé řeky Mahtae, která ji jako jediná už v podstatě oddělovala od domova. Ačkoliv někde hluboko uvnitř sebe cítila, že už to nebyl ten domov, jako kdysi. Že už ho nevnímá tak intenzivně a láskyplně. Chyběla jí Elisa. Chyběla jí spousta starých členů, se kterými si rozuměla a trávila s nimi čas. S kým jej měla trávit teď? Castor byl také věčně něčím zaneprázdněn, protože nejspíš bral vážně svou pozici ve smečce, Arcanus už také byl plně zaměstnán, co zůstal alfou sám. Awnay se vytratila, Etney měl jiné zájmy a se Sionnem se neviděla pěkně dlouho. Tiše si povzdechla nad všemi skutečnostmi, co si právě uvědomila.

// Asgaar

Tmavá vlčice měla asi hodně tvrdý spánek, které si její tělo očividně vyžadovalo a tiché broukání Laury ji nevzbudilo. Drobná béžovka se postupně odmlčela a jemně se usmála. Hezky se vyspi, popřála neznámé vlčici ve své hlavě, přičemž jí věnovala ještě jeden dlouhý pohled, než se v tichosti zvedla a opatrně odešla opodál.
Rozhlédla se kolem sebe a nabrala do čumáku okolní pachy. Trochu znepokojeně se zamračila, když ucítila místo voňavé přírody pach kouře. Připomnělo jí to požár v Borůvkovém lese a to ji znejistilo. Měla bych to jít zkontrolovat domů, uznala potom pohotově a přesně tím směrem rozkmitala své nohy.

// Mahtae přes Úzkou rokli

Musela zase usnout. A asi opět v nejméně vhodnou chvíli. Každopádně když se probrala, cítila se, jako vždy plna života a čilá. Rozlepila zelená kukadla a zašvidrala jimi po okolí. Po čumáku ji zašimral trs trávy, na který se láskyplně usmála. Úplně si neuvědomovala, kde se zrovna nachází a co dělala naposled, ale její hlavu to extra netížilo. Zvedla pomalu hlavu z tlapek, aby se kolem sebe rozhlédla. Začala si dávat útržky dohromady, kdy pomalu zjišťovala, co se událo předtím, než usnula. Vzpomněla si na němého Erlenda. To byl milý vlk. Moc fajn, uznala spokojeně. Bohužel si spolu nestihli příliš popovídat, ačkoliv jim to sněženky umožnily. Třeba někdy příště, napadlo ji smířlivě, když se začala zvedat.
Až teď si všimla zvláštního dusna, které panovalo v okolí. Možná, že se blíží nějaká velká bouře, uvažovala, zatímco procházela loukou instinktivně směrem k domovu. Její srdce sice naplňoval pocit, že je doma všude tam, kde se zrovna nachází, že už to není pouze Asgaar, ale stále se do něj vracela. Spíše už jen ze zvyku.
Jak tak šla, málem šlápla na tmavé klubko chlupů ležící v trávě. Hned s trhnutím tlapku stáhla k sobě ještě dřív, než se spícího kožíšku stačila dotknout. Drobná béžovka překvapeně zamrkala a naklonila zkoumavě hlavu do boku. Pohledem zkontrolovala, zda se vlčici zvedá hrudník v pravidelném dechu s rychle začala uvažovat, co udělat, aby ji k smrti nevyděsila buď že spánku, nebo hned, co se vzbudí. Nenapadlo ji tedy nic jiného, než si kecnout kousek od ní a tiše broukat nějakou plynulou melodii.

Překypovala nadšením z toho, co se právě teď událo. Stále si nebyla jistá, jestli to byla opravdu zásluha sněženek okolo, ale na první dobrou jí to tak opravdu vyznělo. "Takže Erlend," vydechla spokojeně jeho jméno a znovu zavlnila ocasem. Zahlédla, jak se na ni její společník významně kouká a bylo jí jasné, že se bude něco dít. Dychtivě vyčkávala, co nastane. Měla předtuchu, že se vlk pokusí s ní znovu skrze květinky komunikovat. Utvrdilo ji i to, že jeho pohled k nim následně zklouzl. A netrvalo dlouho a tisícero hlásků proneslo otázku. Drobná béžovka nadšeně povyskočila.
"Já věděla, že mi to ta láska k přírodě jednou vrátí!" zaradovala se a podívala se do očí Erlenda. Vypadal, že je z toho stejně nadšený, jako ona, takže tu byli momentálně dva blázínci, co se radovaly skrz to, že spolu komunikovali pomocí květin. Pro Lauru to tím spíš bylo úžasné, protože odjakživa byla láskou k přírodě a všemu živému snad posedlá. "No, já..." zasekla se trochu, protože při vší té unešenosti málem zapomněla, na co se jí vlastně ptal. Nebo květiny se ptaly. "já jsem to nedávno počítala," zazubila se, když si konečně vzpomněla. "myslím, že to bylo zhruba deset zim?" řekla trochu nejistě. Sama úplně nevěděla. Bylo to prostě dlouho.
Potom na něj koukla a v očích měla stejnou otázku. "A ty? Jak dlouho tu jsi ty? Pověz mi něco o sobě. Co nejvíce, dokud jsou sněženky ochotné nám dělat prostředníčky!" vybízela ho honem honem, přičemž mávala zvídavě ocasem, ušiska nastražené, aby mohla pozorně poslouchat.

Její společník vypadal zcela vyrovnaný s tím, že je pravděpodobně úplně nemluvný. Řečí těla dával zcela najevo, že je to v pořádku a není třeba omluv. Laura se usmála a zavrtěla ocasem taktéž. Ulevilo se jí, že je to v pořádku a nezpůsobila mu nějakou psychickou újmu. Rozhodnutí, zda budou mlčet spolu, očividně nechával na ní. Jenže když ji napadlo, že vlastně ani neví, jak by měla svého společníka oslovovat, začalo ji tohle všechno znovu poměrně mrzet.
Do té doby, než se ozvalo snad tisícero hlásků zároveň, které prozrazovaly, jak se vlk jmenuje. Drobná béžovka se začala zmateně rozhlížet kolem sebe, pak zase zpátky na nově představeného Erlenda a když zahlédla, kam směřuje jeho zrak, utvrdila se v tom, že to snad byly opravdu sněženky, které napráskaly jeho jméno. V samém úžasu s pootevřenou tlamkou vytřeštila zelený pohled na svého společníka. "To jsem tedy slyšela!" odpověděla bez váhání na jeho otázku v očích a pak si vesele vyskočila. "Takže to je opravdu tvoje jméno? To je úžasné! Děkuji, kytičky, děkujiii," proběhla se dokolečka mezi kvítky a pak zase srovnala krok s Erlendem. Stále nadšeně pohupovala ocasem a nadšenými očky sledovala, jakou bude mít reakci.

Vyčkávala zvědavě, přesto trpělivě na odpovědi na její otázky, ty ale nepřicházely. A dle toho, co se událo následovně, ani nikdy nepřijdou. Ne tedy slovy, pouze nějakými posunky, které její momentální společník používal doteď. Naznačil totiž, že nemluví vůbec. Nebo aspoň tak nějak si to Laura přeložila. Byla z toho celá zmatená. Jak se to jednomu může stát? tázala se sama sebe zaskočeně a v jejích přátelských očích se objevila lítost. "To mě moc mrzí," hlesla potom, zírajíc na vlka stále tak nějak překvapeně. A ona ho stále zavalovala otázkami a trápila ho tím, že na ně nemohl odpovědět. "tak... To se omlouvám. No, uhm, co teď?" zeptala se a pak by se nejraději praštila do čela. "Zas se tě vyptávám na něco, co mi nemůžeš říct," hlesla zkoušeně a věnovala mu omluvný pohled.
Raději se tedy rozešla napříč loukou, jelikož, jak se zdálo, světlý vlk její nabídku na procházku přijal a šel s ní. "Budeme tedy společně mlčet?" nabídla mu po chvilce ticha. Opravdu nevěděla, co si teď počít. Měla mluvit jenom ona, zatímco on bude využívat nějakou svou znakovou řeč, nebo měla opravdu společně s ním mlčet? Toužila po tom znát od vlka odpověď a doufala, že bude schopen jí ji dát. Prozatím se byli schopní dorozumět, že tu oba nikdy nebyli a pravděpodobně se nachází na území Gallirey, protože k takovému rychlému zvláštnímu přesunu by asi nikde jinde dojít nemělo. Ale kdo ví.
"Pšik," kýchla si najednou do ticha. Snažila se o to, aby to bylo tlumené, snad aby svou společnost nevylekala. "Pardon, spustila se mi nějaká alergie," usmála se omluvně a potom si uvědomila jednu důležitou věc. "vždyť já ani nevím, jak ti mám říkat!" vypadala, že je z toho až zděšená. "Můžeš mi nějak napovědět? Nebo mám něco vymyslet, či jak to děláš?" spustila další smršť otázek.

1) východ
2) les
3) slunce
4) bílá
5) panna
6) pravá
7) A
8) A
9) C
10) D
11) F
12) D
13) D
14) C
14) A

Výsledek: MRZIMOR
Věta: S trpělivostí nejdál dojdeš.

Její přátelsky vypadající společník stále nevydal ani hlásku. Lauru napadlo, že se možná nechce představovat, na druhou stranu dle úsměvů a úklonu na znamení, že jej těší, nevypadal, že by se úplně bránil seznamování. Na druhou stranu si může myslet něco jiného, než jak se tváří, napadlo ji, ale negativní myšlenka se jí nedokázala držet příliš dlouho. Její hlava byla zakázaným územím pro neoptimistické myšlenky.
Vlk pokyvoval hlavou s výrazem plným pochopení, když mu začala povídat, že se tady objevila z čista jasna a navzdory tomu, že opravdu nemluvil, nabrala dojem, že se mu snad muselo stát něco podobného, zvlášť, když zcela očividně dumal nad tím, jestli sní. Připadalo mu, že se mu to taky všechno jen zdá? Zkoumavě na něj hleděla a vyčkávala trpělivě na odpověď. Jednalo se o odpověď, kdy si to jeden opravdu musel rozmyslet. Konečný verdikt ovšem zněl, že ne.
Drobná béžová vlčice se jemně usmála a zahleděla se do jeho očí, které toho zatím napovídaly více, jak jeho jazyk. Měla sto chutí jej nějak oslovit, ale copak věděla jak? "Moc toho nenapovídáš, viď? To nevadí," ujistila ho milým tónem a zavrtěla u toho ocasem na důkaz svých slov. "Byl jsi tu už někdy předtím? Co kdybychom se prošli a zkusili zjistit, kde to vlastně jsme?" navrhla mu aktivně a zvedla svou sedinku ze sněženek. Neměla zatím v plánu toto místo opustit úplně. "Jen... Mě napadlo, jestli je tohle ještě vůbec Gallirea?" pípla nejistě, když se rozešla květinami napříč loukou. Zase jí začalo docela lechtat v nose. "Ale... Taková věc se přeci může stát jen tady, myslím jako tyhle velké magické věci, nebo myslíš, že ne?" začala se vyptávat na další otázky a zakotvila na něj svůj pohled, aby mohla vysledovat jeho případné odpovědi, kdyby se náhodou i tentokrát nerozmluvil.

Neznámý vlk, kterého drobná béžovka omylem zalehla, se zpočátku tvářil opravdu vylekaně. Jeho výrazy se ovšem rychle měnily, stejně jako pozice, ve kterých se nacházel a mával tlapkou, že se nic nestalo. Laura si s úlevou oddechla a ubránila se dalšímu přicházejícímu kýchnutí, když jí znovu začal lechtat nos. Myslela si, že to přejde, když bude od těch krokusů daleko, navíc již museli být odkvetlé, ale jakoby se jí alergie stále držela. Naštěstí už to nebylo ani z daleka tak hrozné, jako na té obrovské pláni.
Krátce se zasmála tomu, jak si vlk spočítal žebra a zamávala pobaveně ocasem. "Mimochodem, já jsem Laura, to jen abys věděl, kdo tě tady převálcoval, když jsi, předpokládám, odpočíval?" otázala se s neskrývaným zájmem a potom si vzpomněla, že by mu mohla říct zajímavý příběh o tom, jak se tady vlastně vyskytla. "Ani nevím, kde jsem se tu vzala! Ještě před chvílí jsem byla v Křišťálovém lesíku nedaleko smečky, ve které bydlím. Tohle místo je tak krásné, že mám dojem, že jsem tam musela asi usnout a teď sním," pustila se do nadšeného vyprávění, u kterého se různě kroutila v návalech pozitivní energie, která z ní sršela každým coulem. "Sním?" zeptala se ho pak naprosto vážně, když se na chvíli zastavila a házela na světlého vlka zkoumavá očka. Zatím jí úplně uniklo, že zatím nevydal ani hlásku a pravděpodobně ji ani nevydá. Očividně jí zatím pozice, že mluví jen ona, poměrně dostačovala. Vlk se tvářil přátelsky i navzdory tomu, že ho nehezky převálcovala a vylekala z odpočinku, takže to musel být jistě milý kousek. Poslední dobou měla štěstí na samého Milouše! A to stačilo jen vyjít ven ze smečky.

// Křišťálový lesík

V jednu chvíli obdivovala krásu Křišťálového lesíka, když najednou byla úplně někde jinde. Všechny čtyři nohy měla od sebe široce rozkročené a zelenkavá podrážděná očka třeštila před sebe, přičemž nechápavě naklonila hlavu do strany. V údivu pootevřela tlamu a rozhlédla se kolem sebe. Sice nechápala, kde se tady najednou vzala, ale bylo to tady taaak krásné! Plné sněženek! Dlouho neviděla krásnější místo a měla dojem, že si ho snad vysnila. "Oh můj ty..." pošeptala užasle a s nadšením se mezi květiny rozešla. "bože," dopověděla okouzleně, když se jakýmsi tanečkem začala mezi sněženkami promenádoval.
Samozřejmě, co ten, kterého vyvolávala, nechtěl - náhle klopýtla o cizí vlčí tělo. A aby tomu nebylo málo, skončila rovnou na nebohém vlku, který zde pravděpodobně odpočíval a užíval si místní atmosféry také, ale po svým, hezky v klidu a skryt v úžasném okvětí. "Umm," zamumlala okamžitě rozpačitě, když zvedla hlavu z jeho kožichu a vyplašeně zamrkala. Začala se okamžitě neobratně zvedat, čímž musela nebohého cizince ještě více pomačkat. Neustále se u toho překotně omlouvala, plna rozpaků. Když se z něj konečně nějakým způsobem zvedla, vyplašeně na něj kulila oči, které byly stále ještě trochu uslzené v následku nedávno vyvolané alergie. "O-omlouvám se ti, já tě... Úplně přehlídla," vysoukala ze sebe potom ještě jednou a na důkaz své nevinnosti v rychlosti zamávala ocasem a jemně se usmála. "Neublížila jsem ti?" otázala se ihned starostlivě.

Vítr, který řádil po celý den a hrál si se srstí béžové vlčice, večerem konečně ustal. Laura procházela se svou zvídavou vášní kraj a kochala se vším, co kolem sebe zpozorovala s vděčností v očích. Chtěla by vidět co nejvíce z toho, co jí tento svět nabízel, ale věděla, že i když bude zkoumat sebevíc, nikdy toho neuvidí dostatek. Kolik toho jen mohla ještě vidět? Tolik toho bylo k vidění, až to bylo téměř k nevíře! Enormní množství krás přírody nemohl jeden spatřit přeci naráz, k tomu byla třeba opravdu spousta, velká spousta let a stejně jeden umíral s tím, že nikdy vše spatřit nemohl. Lámala si hlavu nad tím, jak by se to dalo udělat, jenže jakýkoliv její nápad nevedl nikam. Marně by si mohla lámat hlavu klidně dál, ale věděla, že takováto cesta by byla úplně zbytečná, to musela uznat. Tak si pouze s jemným úsměvem povzdechla a rozhlédla se po vší tý kráse, kterou měla momentálně okolo sebe a všude, kde se dalo dohlédnout. Tam byla jedna sviští nora, tam zase druhá, a i když se mohly zdát na první pohled stejné, každá byla jiná, něčím originální a Laura se mohla být stoprocentně jistá, že takhle to muselo být naprosto se vším. Moc přírody byla opravdu nepřekonatelná a bylo jasné, že paní příroda vše udělala naprosto originálním a jedinečným.
Malá drobná vlčice by si klidně mohla oči vykoukat nad vší tou krásou, který svět poskytoval. Líbil se jí téměř každičký detail světa, po kterém s takovou hrdostí a nadšením chodila. A jak málo jí vždy ke štěstí stačilo. Ona se uměla vždy naladit na tu nejpozitivnější vlnu, kterou zrovna pochytila, i kdyby byla tou nejslabší, která k ní zrovna doplula, věděla, jak se jí správně chytnout a nechat se s ní unášet. Tolik sil to zase nikoho nestálo, aby se snažil na životě najít to nejkrásnější a nejpozitivnější, co zrovna šlo. Ono celé tohle kouzlo spočívalo v tom, jak to měl kdo nastavené a Laura byla vděčná za to, že s tím nikdy neměla sebemenší problém. Malé i velké vlny pozitivity chytala snad závodním tempem a naučila se jimi doslova unášet. Tenhle svět byl super! Radost ze života byla opravdu hmatatelná a klidně na rozdávání.

//Můžu drze žádat o mušličky?

Pozorně poslouchala Alfredovo vyprávění. Opravdu ji zaujal vším, co říkal. Kdyby necítila přicházející roky, snad by i zatoužila po tom se do jeho domoviny podívat a zjistit, co jsou zač na vlastní kůži. Z jeho povídání neměla dojem, že by se jednalo o nebezpečné místo. Vlastně myšlenky na nebezpečí bylo to poslední, co tuhle vlčici kdy napadlo. Teď měla spíše dojem, že to musí být nejspíš daleko. "V tom případě vám budu držet všechny čtyři tlapky, abyste se znovu v pořádku shledali," usmála se zcela upřímně. "myslím, že se vyjadřuješ perfektně," ujistila jej potom s pokynutím hlavy. Pálící oči už nebyly tak dotěrné a začínalo se zdát, že je to lepší. Stále v nich cítila lehké šimrání, takže je měla pořád trochu uslzené, ale už to nebylo nic příšerného. Vidění se zostřilo a vše bylo, zdálo se, jak má být. Už jí nic příliš nebránilo v tom, aby si mohla prohlížet krásné okolí, které jim zde bylo naděleno. "My máme ve smečce vlka a ten
má také zajímavý přízvuk. Úplně jiný, než ty a ještě k tomu mu jde rozumět jen sem tam nějaké slovo. S tím je poměrně těžká domluva."
Zbystřila, když mladý vlček pověděl něco, nad čím před chvílí sama dumala. S významným pohledem přikývla. "Zrovna jsi mi to úplně ukradl z hlavy," usmála se a začala vstřebávat, co jí začal vykládat. Občas se zatvářila trochu zmateně, ale její mozek jel na plné obrátky, aby si stačila všechno představit. Netušila, jestli si udělala správný úsudek, ale uznala, že se jí to nejspíše povedlo. "Takže kdyby se to převedlo sem, byly by tu smečky, které tu jsou i teď, ty by měly svého... Dona? A donu? začala váhavě. "no a tihle všichni by byli ještě podřízení jednomu velkému velikánovi Frutti tutti kápo?" zeptala se zcela vážně i se zkomolením názvu pro velkého šéfa. "byl by to tedy vlastně úplně velký šéf celé Gall?" zamrkala zkoumavě.

Na jeho vybídnutí, aby si odpočinula, opravdu neváhala a ulehla do zelenkavé trávy, na kterou se tolik těšila celou zimu. Vždy jí zima připadala nekonečná a nakonec tu bylo jaro s létem, jako kdyby uhodil blesk. Nechápala, jak se to vždy může tak rychle stát. S přicházejícím ránem to vypadalo, že přichází i pořádné teplo. Poměrně dost nezvyklé na tuhle dobu, ale to si béžovka s jemným kožíškem nechala bez okolků líbit. Schválně si vybrala pro svůj odpočinek místečko, kde prosvítal paprsek slunce mezi korunami stromů. Její zamlžený pohled se začínal trochu rozostřovat a i když znala Křišťálový lesík velmi dobře, jelikož jej měla za humny, ale stále se nemohla vynadívat na krásu zvláštně malých stromků a celkové atmosféry, která zde panovala.
Pak se konecně mladý vlk pustil do vyprávění a Laura hltala každé jeho slovo. Zaskočeně zamrkala podrážděnými kukadly, když se zmínil, že má tolik sester. "Páni! A žádného bratra?" vyhrkla překvapeně a zabouchala oháňkou nadšeně o zem. To proto byl tolik galantní? Musel se starat o sestřičky, které mu daly řádnou výchovu, jak se chovat k dámám? Nebo k takovému chování přišel od rodičů? Či snad dokonce sám? Tolik otázek nad tímto mladíkem a to jeho vyprávění ani z daleka neskončilo! Alfredo pokračoval v povídání a vše se zdálo čím dál více zajímavější a otázky v Lauře narůstaly snad ještě rychleji, jak její zvědavost a touha se dozvědět více, protože, upřímně, dlouho nedebatovala s nikým, kdo by zde byl vcelku čerstvě a měl zajímavou historii mimo Gallireu.
"Myslíš, že se zbytek sester časem ukáže?" zeptala se a mírně se usmála. Doufala, že nijak nerype do citlivého tématu, ale věřila tomu, že by z toho mladík nějak galantně vybruslil. "Pověz mi, o jaké zvyky se jedná? Na co jste zvyklí?" vyptávala se a v hlavě jí zněla věta, že by "rodina měla držet pohromadě." Dlouze se nadechla. "Je pravda, že by to tak mělo být, ale ne vždy to tak je," začala a vzhlédla ke korunám stromů. "Já mám pro změnu dva bratry. Také jsme přišli odněkud, u mě osobně už to je několik zim. Možná deset?" zasmála se nejistě. "Oba bratři přišli chvíli po mě a jeden se mnou několik měsíců sdílel život v Asgaarské smečce, která mi je téměř po celou tu dobu domovem, ale nakonec mu asi jeho toulavé tlapky nedaly a šel se zase někam toulat. Ten druhý brácha... S tím jsme si k sobě hledali cestu dlouho, ale nakonec jsme ji naštěstí našli. Je to zajímavá osobnost, je hodně svůj. Vím, že byl docela dost zarytý tulák, ale také jsem ho dlouho neviděla. Jsem odhodlaná ho jít v brzké době najít," usmála se při myšlence na Meinera. Trochu zavrtěla ocasem. Bylo by fajn něco s bráškou podniknout. Jestli pociťoval stárnutí stejně jako ona poslední dobou, kdo ví, kolik měli ještě společného času?

// Středozemka

Nechala se vést od galantního mladíka do Křišťálového lesíku a pevně doufala, že se její alergický stav zlepší aspoň trochu. Zatím ji stále nesnesitelně lechtalo v čumáku a oči stále slzely. Po cestě se zase začala trhavě nadechovat a bylo jasné, že bude následovat další kýchnutí: "Pšííík!" Zamotaly se jí z toho nohy, takže se navalila na Alfreda snad celou její muší váhou, než našla zpět svou rovnováhu. Ihned se na něj s omluvami v očích podívala. "Promiň mi," zahuhlala přes rýmu rozpačitě a stejně tak sklonila pohled do země. Jak se krásně zelenala! Zahlédla dokonce i nějaký kořeny, takže uznala, že už musí být konečně v lesíku.
Na její pochvalu reagoval zase něčím, čemu nerozuměla a vypadal docela zaskočeně. Pouze se sama pro sebe pousmála a dále se v tom nešťourala. Nechtěla ho uvádět zbytečně do rozpaků, poslední co si přála bylo, aby byl nervózní, když jí tak hezky pomáhal. Raději načal téma Vrbového lesíku, ale musel se ještě jako správný gentleman ujistit, že je drobná béžovka v pořádku. Její stav opravdu začínal docela utichat. Se spokojeným výrazem v rychlosti pokývala hlavou, protože už dychtila po jeho vyprávění.
Její oči jiskřily nejen slzami, ale hlavně zvědavosti. Nastražila k němu ouška a zamávala ocasem. "Zdá se to lepší! Tak povídej! Kolik máš vůbec sester? A odkud tedy jste původně?" začala se vyptávat energetický a pak si tlapkou protřela čumák, snad aby se zbavila té protivné rýmy, co se spustila z toho tíživého kýchání.

Vlček byl samý úsměv a elán. Proč jsem takové galány nepotkávala, když jsem byla mladší? napadlo ji trochu lítostivě. Třeba by se pak nemusela potýkat s myšlenkami, že již na světě svůj záměr splnila a hledat nový smysl života, který byl stále nějak v nedohlednu. Sotva něco začala s Castorem, vypadalo to, že to nebude tak ideální, jak si malovala, protože její novopečený partner měl spíše stále snahu se starat o dobrý chod smečky, než otužovat jejich partnerství. Laura ovšem nebyla z těch, co by mu to vyčítala, protože roky také dýchala jen pro smečku a veškeré její potřeby a touhy šly dlouho stranou. Vyrazila tedy po boku Alfreda tam, kam ji vedl. Jen matně tušila, že míří do Křišťálového lesíku, který byl opravdu nedaleko k jejímu domovů. S vděčným úsměvem se o něj opřela a užívala si pocit, že se taky jednou někdo stará o ni. "Doma tě opravdu dobře vychovali," pochválila ho a zavrtěla oháňkou. Být můj syn, dmula bych se pýchou, pomyslela si spokojeně.
"Psík!" kýchla znovu a omluvně se na svůj doprovod podívala. Alergie ji stále trápila v plné síle. Možná to byl nějaký prvotní silný záchvat, kdo ví? Každopádně cesta ubíhala a ona se těšila, že to bude v lesíku třeba klidnější. Spíš v to plně doufala, nic jiného jí asi ani nezbývalo. "Budu jedno velké ucho!" nadchla se přes plný nos, protože milovala, když jí někdo vyprávěl své životní příběhy. Doufala, že se mladík nebude příliš ostýchat a dozví se opravdu zajímavý příběh. Nemohla se dočkat!
Pokývala hlavou na jeho starostlivou otázku a potvrdila to úsměvem. Sice její očka byla stále lesklá od slz, ale jinak se necítila nějak špatně. "Děkuji ti," zahuhlala opravdu vděčně a snažila se neupadat do nějakych rozpaků, když se k ní začal tisknout více. Přeci jen na blízký kontakt nebyla moc zvyklá.

//Křišťálový lesík