Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// vítej zpět sestři

1x zlaté Elisa
1x stříbrné Arcanus
1x oranžová Lucy
2x modrá Etney
1x zelená Lucy, 2x zelená Awnay
2x žlutá Tesai
2x žlutá Nolaya

Drobňoučká vlčice nebyla zvyklá tolik používat magie. Většinou je užívala jen pro maličkosti, ale nikdy nezažila tak invazivní zásahy. Navíc jí dalo zabrat soustředit se na magie, kterými normálně neoplývala. Dokázala ovšem to, co chtěla. Houba se začínala rozpadat! Unaveně se pousmála, když sledovala, jak z ní odpadávají kusy. Tu ale zahlédla mluvícího Tesaie. Očividně byl do své rozmluvy a myšlenek zahlouben natolik, že si nevšiml blížícího se nebezpečí. „Tesaii!“ vyhrkla zděšeně společně s Calumem, který jej také varoval. Laura prudce vstala, zatímco její žaludek udělal několik kotoulů ve znamení strachu a nervozity, že se vlkovi něco stane. Tak strašně moc mu chtěla pomoci, ale její dlouhé nohy se podlomily a ona div nerozryla čumákem zem.
Vstala a oklepala se. Nevraživým pohledem se podívala na Etneyho, který neustále rypal do Nolayi a akorát tady zatím jen zavazel. A pak se stalo právě to, co by snad nikdo nečekal, co ještě nikdo, kdo Lauru zná, neviděl. Její zlatý pohár trpělivosti zcela přetekl. „Etneyi!!!“ ozval se rázný hlas. Jak bylo vůbec možné, že to z toho drobného tělíčka vzešlo? „Přestaň se tady, krucinál, naparovat jak hlupák a začni laskavě něco dělat! Vychloubáš se tady, jak převezmeš smečku, ale když ani nejsi schopný přiložit tlapku k dílu, abys ji ochránil, tak asi z tebe bude těžko alfa! A jestli jo, tak ti všichni odejdou, protože tady s tebou nikdo chtít trpět nebude!“ řekla mu to hezky z plných plic. Byla neuvěřitelně znechucena z toho, že se tu snaží ochránit s ostatními členy smečku, že dokonce i naprostý nováček se přidal a ten, co se tady vychloubá, že je syn alf, měl zatím jen plnou hubu hloupých žvástů. „Tak se laskavě vzpamatuj už a až zlikviduješ tu houbu, můžeš zase myslet na blbosti!“

// velká omluva, dříve to prostě nešlo.

// ježíš, já jsem na řadě? Moc se omlouvám, dnes to tu bude. I za ostatní chary

Drobná vlčice prudce zamrkala, když se jí celé oči zaslzely. V krku ji škrábalo a sem tam si odkašlala, zatímco se snažila o demolici houby. Začínala být unavená, dlouho si pořádně neodpočala. Viděla, že žádné pokusy o to, aby houbu zničili, nevycházely. Etney ji podporoval, o to více se Laura snažila, ale i tak to k ničemu nevedlo. Laura se zoufale podívala po ostatních. Všichni něco tvořili, až na… Etneye. Podívala se na něj, a zatímco sledovala, jak se mu neustále kroutí tlama v nějakých řečech, přemýšlela nad tím, jak houbu odstranit z jejich území. Takže očividně nemáme naše magie, ale máme magie někoho cizího. Čí bych mohla mít magie? O myšlenkách vím, že je má Arcanus. Vzduch mám i já, takže… Náhle pocítila, že ztrácí půdu pod nohami. A to doslova. Najednou se totiž vznášela ve vzduchu. A pak zase stála na svých nohou. Zmateně se podívala na Nolayu, která se jí omlouvala.
Vypadalo to, že jediný, kdo se soustředí společně s ní na zlikvidování houby je Calum. Laura sklopila ouška k hlavě. „Navrhovala bych, abyste přestali experimentovat s cizími magiemi a začali se soustředit na to, abychom zlikvidovali tu houbu!“ pověděla trochu rázněji. Neuměla být tvrdá, ale už byla vážně vyčerpaná a byla vcelku naštvaná, že si tu dva vlci hrají s magiemi a jeden stojí bokem jak přibitý a zatím nehnul ani brvou. Chápala, že je Tesai nový, ale opravdu moc doufala v to, že přemýšlí opravdu nad něčím užitečným a něco brzy navrhne.
Vysledovala, jak houba mění barvy. Jelikož nevěděla, jakými magiemi momentálně oplývá, zkusila svůj poslední pokus. Když byla houba červená, pokusila se o magii ohně. Tu však neovládala. Když byla modrá, zkusila magii vody. Když světle modrá, zkusila zaútočit silným větrem. Když byla zelená, použila drtící kořeny. Když byla stříbrná, zkusila houbě namluvit ve své hlavě, aby se prostě ztratila a dala pokoj. Když už ji jiné magie nenapadaly, protože tolik barevných očí ani neviděla, se svými pokusy skončila, zcela unavena. Posadila se a ztěžka vydechla, přičemž se jí zmocnil dávivý kašel.

Laura už od prvopočátku - Jashin, jehož znak má i na náhrdelníku. Ale nějak to teda nehrotim. :D jen místo "bože" řekne "Jashine". Měla jsem tuhle víru tehda dát Lylwelin, ta by se v tom vyžila. :D
Jo a Alicien tehda měla tuším Poseidona?

Lauřin plán naprosto selhal. Pozorovala, jak její kořeny vyšlehly ze země, ale než se vůbec dotkly houby, zmizely. Pootevřela tlamu a vykulila zelenkavé oči. „J-jakto?“ zajíkla se. Byla pevně přesvědčená, že ji zničí. Ale s její magií bylo něco špatně. Neklidně přešlápla z nohy na nohu. Tohle není dobrý, tohle není dobrý, tohle není dobrý! panikařila ve své hlavě a zmateně se po všech ohlédla. Zaprvé kontrolovala, zda jsou všichni v pořádku, za druhé doufala, že někdo bude mít nějaký nápad. „Oheň? Ten ale neumím ovládat,“ zaznělo jí v hlavě. Prudce trhla hlavou směrem k houbě. Hořelo to pod ní. Drobná vlčice se rozkuckala stejně jako Nolaya. Nenechala se ale kašlem zmítat dlouho.
Zaslzenýma očima koukla po Yeterovi. „Ne, já magii ohně nemám, nebo o tom nevím,“ pověděla slabým tónem. „Za to by mě zajímalo, zda se se mnou někdo snaží komunikovat přes myšlenky, nebo jsem opravdu zaslechla něčí myšlenku,“ pověděla rozhozeně. Vyslechla si Yeterův nápad a uznala, že to není špatný nápad, ale… Co houbu prostě nechat shořet? Takhle utáhnou ventil kyslíku přeci i tomu ohni, který má taky šanci ji zničit, ne? Ale jo, zkusme to. Na to, aby shořela, měla času dost. Tak ji trochu podusíme, pomyslela si odhodlaně. Zavřela oči. Zkusila tedy to, co předtím. Ale tentokrát si představila to, že se kořeny spletly v pevnou krychli kolem houby. Jelikož se předtím její magie země proměnila v magii vzduchu, pravděpodobně se jí podařilo vytvořit ono navrhované vakuum. Ale kdo ví. Musela opravdu hodně používat fantazii, nemluvě o tom, že ji to dost zmáhalo.

Laura pohlédla na Nolayu, která řekla, že si myslí, že ten prach škodlivý je. Zastříhala nechápavě oušky a stejný pohled věnovala i Yeterovi, který řekl něco obdobného. Měla dojem, že jí momentálně někdo nerozuměl, ale nebyla taková, že by se kolem sebe mermomocí oháněla a začala vysvětlovat, jak to myslela. Proto pouze mávla ocasem, a když viděla, že se tady všichni baví, rozešla se na průzkum. Ještě předtím vcelku nepříjemně odpověděla Etnymu: „Možná s tím nemohu něco udělat, ale aspoň jsem tady a můžu nějak pomoct při ochraně smečky.“ Občas ji dokázal opravdu naštvat.
Drobná vlčice procházela Ellisino údolí a rozhlížela se okolo. Držela se prachu, a čím více pokračovala dále, tím víc se jí zdálo, že prach houstne. Zelenkavá očka ji štípala a špatně se jí dýchalo. Náhle ovšem zahlédla obrovskou… Houba? Teď na jaře? A takhle obrovská?! Tady něco nehraje! Musím… Musím najít ostatní, prudce se otočila a rozutíkala se směrem, kde nechala ostatní. Naštěstí tu byl aspoň někdo, kdo se o ni zajímal, zatímco Etney se někde chvástal před ostatními. „Yetere!“ houkla hned udýchaně. „Něco jsem našla! Tesai, Nolayo, Etny, pojďte se podívat!“ svolala všechny rozrušeně. Zase se v rychlosti otočila a běžela zpět k tomu hřibu.
Zastavila se v bezpečné vzdálenosti od něj. Odvaha nebyla úplně její silná stránka. Podezřívavě si houbu prohlížela a snažila se nekašlat. „Na prach možná magie nefunguje, ale co zkusit zdevastovat tu houbu?“ zeptala se nejistě. Aniž by počkala na souhlas, ze země okolo nezvyklé houby vylezlo několik velkých kořenů. Celou ji objali do kořenového objetí a následně se začali stahovat k sobě, ve snaze houbu rozdrtit.

// tak to jooo :)

// Lá mu jednou navrhla, že by to měli vyřešit a potom je všechny, takže i Tesaie vyzvala, aby se přidali ke zbytku. :)

// já jsem pro... Nechci tu být půl roku zaseklá

Nový člen smečky Lauru pozdravil nazpět a potvrdil, že byl před chvílí přijat do smečky. Laura nadšeně zavrtěla ocasem a stejně tak se usmála. „Těší mě, vítej v rodině,“ pověděla mu takřka láskyplně a vyčkávala na jeho odpověď, jestli je v pořádku. Tu si následně vyslechla a obdarovala jej konejšivým úsměvem. „To bude v pořádku, neboj. Tady ti nikdo trhat uši nebude. Jen se v klidu zabydli a rozkoukej,“ pověděla mu jemným tónem. Jakoby mluvila se svým sourozencem, či někým hodně blízkým, koho zrovna konejšila. Taková už prostě byla. Nad jeho historkou z dětství se krátce pozastavila a věnovala mu soucitný pohled. Nechtěla se k tomu ovšem pro jeho pohodlí vracet, proto souhlasně přikývla. „Máš pravdu, tohle se ohni nepodobá. Ale ani za mák se mi to nelíbí. Měli bychom to vyřešit, co myslíš?“ zeptala se spíše řečnicky.
Poté dorazila další nová členka smečky. Představila se jako Nolaya. „Ano, já jsem Laura. Těší mě a vítej v rodině,“ přivítala ji stejně nadšeně, jako Tesaie. Chvilku něco povídala o tom prachu, co byl ve vzduchu, ale potom se rozeběhla za Yeterem. Laura se pouze jemně usmála a zavrtěla nad tím hlavou. Na to, jaká tady byla nuda, tak tu najednou byla veselo. Měla z toho radost. Koukla po Etnym a věnovala mu omluvný pohled. „Promiň fešáku, znepokojilo mě, co se tady dělo. Viděla jsem něco z dálky a moc se mi to nelíblo,“ pověděla smířlivě. „To právě nevím, co to je. Měli bychom to zjistit,“ pověděla. „Mimochodem, tohle je nový člen smečky, Tesai,“ představila nováčka. „Tesaii, tohle je Etney, syn alf a můj svěřenec,“ usmála se láskyplně.
„Pojďme se připojit ke zbytku a vyřešíme to nějak,“ vyzvala je. Přeci jen tu byla momentálně nejvýše postavená. Děsilo ji ovšem, že alfy nepřišly. Takhle měla pocit, že je to všechno na ní. Věřila ovšem aspoň Yeterovi. S tím už jednou při nehezké situaci pracovala a věděla, že se na něj dá spolehnout. A potajmu doufala, že Etney nevyvolá nějaký problém. Nemuseli jít ovšem daleko, Yeter už byl na ceste k nim. Povídal, že magie na to neplatí. Drobná vlčice se zamyslela. „Jeden by řekl, že to je neškodné. Ale v tom případě mi nejde do hlavy, proč proti tomu nelze užít žádná magie,“ pověděla zamyšleně, když sledovala zvláštní útvar.

//<- Asgaar

Následovala shlukující se barevný prach a zvláštní vůni. Dovedl ji přímo do srdce Ellisina údolí, kde se už nacházeli dva vlci. Aspoň pokud jí ještě stále skrze tu neznámou vůni sloužil čenich. Nemusela pokračovat daleko, aby jednoho z nich našla. Byl to vlk pro ni neznámý, takže jistě jeden z těch nováčků. A vypadal… Nešťastně? Laura nevysledovala žádné nebezpečí, které by se okolo nich mohlo nacházet. Ačkoliv jak se zdálo, bylo to centrum dění. Pořádně všechno zkontrolovala zelenkavýma očima, a když nic nevysledovala, rozešla se k nováčkovi. „Ahoj,“ pozdravila ho jemným, přátelským tónem. Jemně mávala ocasem v projevu přátelství a touze po komunikaci. Musela se seznámit se všemi členy smečky. Chtěla být se všemi v kontaktu. Vždyť sdíleli jeden les. Sdíleli spolu domov. Museli přeci mezi sebou navazovat vztahy.
„Já jsem Laura a ty? Předpokládám, že tě nedávno přijali do smečky,“ usmála se nadšeně. Viděla na něm, že je nějaký nešťastný a to nesledovala ráda. „Jsi v pořádku? Byl na tebe někdo zlý? Nebo tě něco trápí?“ ptala se s opravdovou upřímnou starostlivostí. Ona prostě pro ostatní dýchala. Kolikrát i za ty, co si to třeba podle ostatních nezasloužili. Podle ní si to zasloužil každý. „A vlastně… Nemáš tušení, co se to tady děje?“ zeptala se zmateně, když zaměřila třpytivé zraky zpět na barevný prach. Zvláštní, opravdu, pomyslela si.

//<- Středozemní pláň (přes řeku Midiam)

Přiřítila se do lesa jako tajfun. Byla zadýchaná, dech jí pomalu nestačil a srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Jazyk volně plál za ní a sem tam někde ztratila slinu. Neřešila to. Měla obavy, že se v lese něco děje a její rodina je v nebezpečí. Následovala tu zvláštně zbarvenou mlhu, nebo prach, či co to vlastně mělo být. V životě tenhle úkaz neviděla a už jen tohle byl jasný důkaz toho, že se děje něco zvláštního. Stoprocentně magického. Stejně tak jí neunikla ta nasládlá vůně, která jí ovšem připomínala spíše něco dobrého, než špatného. O to víc potom byla klidnější, když proběhla kolem alf a cizí vlčice. Pamatovala si, že když odcházela, byli tu dva cizinci. Jeden už byl ze spárů alf pryč, takže ho pravděpodobně Elisa zakousla a rozcupovala, nebo byl přijat a šel si obhlídnout smečkové území. Kdo ví…
„Ahoj, všechno v pořádku?“ vychrlila na přítomné drobná vlčice, která kousek od nich zvolnila tempo. Prohlédla si alfy a neznámou vlčici. Neměla sílu ani na přátelský úsměv, či představování. Hnala se sem vcelku dlouho a závratným tempem, na který nebyla zvyklá. „Mám dojem, že v údolí se něco děje,“ vydechla a aniž by čekala na odpovědi z předchozí otázky, rozklusala se na zmiňované místo. Hlavu už držela dole, stejně jako ocas, jak byla uřícená. Jenže jí to prostě nedalo a dokud nezjistí, co se děje, nebude klidná.

//-> Ellisino údolí

//<- Ohnivé jezero

Běžela jak nejrychleji mohla, přesto jí tahle pláň připadala nekonečná. Modlila se, ať už tam co nejrychleji je. Vážně toužila zjistit, co se děje a jestli vůbec. Ale ten vnitřní alarm, co jí houkal v hlavě, určitě něco musel znamenat. A čím více se přibližovala, tím více v dálce poznávala Asgaarský les. Nesla se nad ním nějaká podivná zář, či co to bylo. Laura byla vyplašená a zmatená, co se to děje. Její prioritou bylo se do smečky dostat co nejrychleji. Co když jsou ostatní v nesnázích a já tam nejsem? A co se vůbec může dít? Doufám, že se nikomu nic nestalo! Musím se tam co nejrychleji dostat a pomoci ostatním! přemýšlela téměř panicky. Srdce jí tlouklo jako o závod, měla pocit, že jí vyskočí z hrudi. Přesto nezastavovala, nezpomalovala, ničím se nezabývala. Měla jasně vytyčený směrem, za kterým běžela. Jestli tady šlo o čas, už ho ztratila dost. Musela si prostě pospíšit za každou cenu, ať je ve smečce co nejdříve.

//-> Asgaar (přes řeku Midiam)