Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno to probíhalo vcelku rychle. Béžovka jen mlčky přihlížela a modlila se, aby bylo vše tak jak má. Nepřála si, aby se opakovalo drama z prvního porodu. Když přišlo na svět vlče, Laura stále se zatajeným dechem vyčkávala další. Ale Elisa najednou vypadala, že už se rozhodně nic nechystá. S úlevou vydechla a celá se rozzářila. „Gratuluji ji vám!“ vyhrkla nadšeně. Sionn, zopakovala si jméno vlčete ve své hlavě. Stále se culíc kývla na Arcův pohled a energeticky se otočila. „Tohle je vaše chvíle. Budu poblíž, kdybyste cokoliv potřebovali!“ houkla ještě. Původně přemýšlela, že zůstane ve vedlejší jeskyni, ale uznala, že teď rodiče nějakou dobu u vlčete stráví a ona by se měla prozatím udržet v pohybu, než jej dostane na hlídání ona. Takže energeticky pádila k východu z jeskyně zpět do Asgaarského lesa.

//-> Asgaar

//<- Asgaar

Béžová vlčice následovala svého alfu až k úkrytu. Před vchodem se trochu pozastavila a zhluboka nadechla. Věnovala krátký pohled okolnímu lesu, na který se ohlédla a poté hopsla do úkrytu. Tam se již její rychlé kroky zpomalily. Zaprvé chtěla být tiše, zadruhé by si nerada natloukla čumák. Byla si stále hrozně nejistá, co se týče toho, aby Elisu otravovali. Ale když dorazili do hlavní jeskyně a Laura zřela, že šedá vlčice spí, trochu se jí ulevilo. Určitě si odpočine a bude zase o něco lépe naladěná, pomyslela si, možná trochu naivně? To ona uměla být každopádně vždycky. Ale život optimisty byl rozhodně lehčí, že ano?
Střetla se s pohledem Arca, který k ní nasměroval pohled a když na ni kývl, s menším zaváháním vešla do jejich jeskyně. Stále se snažila být tichá jak myška, vlastně ani nevěděla, co by momentálně měla říci, ale jediné bylo jasné, rozhodně Elisu vzbudit nechtěla. Takže tak nějak potajmu doufala, že to za ni už zvládl udělat Arcanus. Jemným pohledem zkontrolovala bříško Elisy, jakoby snad očekávala, že tam něco zahlédne. Nevědomky jí cukl koutek do rychlého úsměvu.

Byla z výstupu Etneye krapet rozhozená. Pohlédla na Elisu, která měla výraz vševědoucí. Musela jí to nechat, byl fakt, že to říkala. Béžovka pouze souhlasně pokývala na to, že toho bude později Etney litovat a povzdechla si. Vždycky počítala s tím, že vlčata Elisy budou tak trochu komplikovaná. Ale poslední dobou se to komplikovalo nějak moc.
Nastražila uši, když se někdo přibližoval. Byl to Arcanus se svým společníkem. „Ahojte,“ pozdravila je mile a zavrtěla ocasem. Po té, co byla s Elisou obdarována zajíci, jim věnovala vděčný pohled. „Děkuji,“ špitla a přesunula zelenkavý pohled na prošedivělého vlka. „Nejsem si jistá, ale mám dojem, že jsme se ještě neseznamovali. Jsem Laura,“ představila se s jemným úsměvem. Po tom, co měla dost seznamování, ulehla k mláděti zajíce, přičemž úplně vynechávala, co Elisa ke staříkovi povídá. Hladově se pustila do masa a hltala každý kus masa. Byla hladová dost, přeci jen poslední dobou podávala výkony, na které nebyla zvyklá. Nebo snad byla, ale už ji věk také doháněl? Kdo ví… Když se Elisa zvedla se slovy, že si jde lehnout, zvedla hlavu a přestala jíst. Zkoumavě se podívala na Arcanuse, jako kdyby potřebovala radu. Zdálo se jí, že šedá alfa chce být sama a mít svůj vlastní klid. Jenže Lauře něco napovídalo, že nejspíš na Elisu přišla ta velká chvíle. „Mám?“ zeptala se nejistě a tiše. „Nebo půjdeš ty a já mám být opodál?“ No, to by bylo asi lepší. Poté se přeci jen zvedla a vydala se pomalu do úkrytu. Po cestě nechala Arca, aby šel první.

//-> Úkryt

Elisa zvládala Etnyho pobuřování se zvláštním klidem. Sice si s ním nebrala servítky a zrovna si slova nevybírala, ale to se nadalo říci ani o něm, takže si vlastně neměli co vyčítat. Vysvětlila mu, proč se tak s Arcem rozhodli. Ale nakonec přeci jen oželela a snažila se to nějak zahrát, aby to Etney bral lépe. Laura se pousmála a věnovala jí pohled. Na všechno, co povídala, přikyvovala a zaměřila zelenkavé zraky na mladíka před nimi. „To je naprostá pravda, Etny. Kdybych se tu jen flákala a nikde nepřiložila tlapku k dílu, můžu se pořád plácat na postu kappy,“ přitakala mírným tónem. Ale jakoby obě mluvily do dubu. Mladý vlček měl stále svoji hlavu a byl neoblomný.
Laura prudce vstala, když vykřikl, že Elise na nich nikdy nezáleželo. „Etny! Tohle přece nemůžeš říct!“ vyhrkla šokovaně. Tohle ji snad zabolelo i za Elisu. Své jednání poslední dobou přeháněl na plné čáře a béžová pečovatelka měla čím dál horší pocit, že ho vychovala opravdu mizerně. Vlastně se divila, že jí vůbec Elisa bude ochotná svěřit další vlče. Polkla knedlík v krku a sledovala šedého vlka, který se zdál být zdrcený. Laura ho na jednu stranu litovala, ačkoliv tedy nechápala, proč se kvůli novému přírustku tak zlobí, ale nesnášela, když se on nebo Awnay trápili, na druhou stranu byla čím dál více zklamaná z jeho nevypočitatelného jednání.
Nakonec se sbalil a odešel. Laura pohlédla na Elisu a dlouze si povzdechla. „Ho to přejde. Nevidí si do tlamy, ale je to hodný vlk,“ pověděla smířlivě. „A očividně s ním šijí hormony jako hrom,“ dodala ještě zamyšleně, hledíc na místo, kudy vlček zmizel. Nejraději by se za ním vydala, jenže nebyla úplně zvědavá na to, jak by po ní pravděpodobně štěkal.

Laura se dlouze nadechla, když Elisu poslouchala. Sem tam střihla uchem sem, nebo tam, stejně tak druhým. „Eliso vlčata svou matku budou vždy milovat, ať je jakákoli. Má matka také nebyla zrovna nejmilejší a vlastně se nadala nazvat matkou vůbec, ale přeci jen kdybych ji měla potkat, viděla bych ji ráda. Awnay a Etney jsou svoji, navíc ještě vyrůstají, určitě časem vychladnou, tedy… Snad,“ uchechtla se jemně. Byla zvědavá, co jí řekne Elisa na to, jak se Etney staví ke svým „povinnostem“. Nechtěla si stěžovat, ale… Šlo to tak nějak samo, navíc jí připadalo normální, že s matkou probere chování jejího potomka. Zvlášť když byla pečovatelka a byla to zrovna její povinnost. Ačkoliv si tedy nemyslela, že ještě jedno z těchto „vlčat“ budou potřebovat její pečovatelství. Jak se zdálo, Etney ho snad potřeboval více, než kdy dříve. Alfa každopádně řekla, že je to spratek a že ho spacifikovat nemůže. Béžovka přikývla. „Já také ne, přerostl mě na plné čáře,“ zazubila se.
Moc ji potěšilo, když jí Elisa povolila s naprostým klidem vlčata, ale na druhou stranu v ní i vyvolala více smutku, což nedala najevo. Usmála se a zavrtěla ocasem. „Toho si moc vážím,“ pověděla upřímně. Když měla tu jistotu, pak už se nemusela do budoucna obávat, že by to mohl být problém, co se alf týče. Ještě stále si zcela neuvědomovala, že je znovu gammou. Byla tedy kromě alf nejvýše ve smečce. Nemohla uvěřit tomu, že jí alfy daly tak velkou poctu. Byla z toho stále hrozně rozzářená.
Za nedlouho za nimi dorazil Etney. To, jak se choval k matce, ji opravdu překvapovalo, ale držela jazyk za zuby, protože si byla jistá, že Elisa si ho sesadí sama. Jen netušila, proč najednou Etny tak obrátil a naprosto Lá přehlížel, či dokonce byl arogantní. Mrzelo ji taky, jak po něm začala ječet, ale své rozhodnutí brát zpět nehodlala. Zasloužil si to a ještě více si zasloužil, co mu právě šedá vlčice řekla. Nemohla volit slova lépe, než právě zaútočit na to, že by se vůbec alfou stát nemusel. Béžová vlčice pouze v tichosti seděla a s poklidným výrazem sledovala, jak Etney štěká a rozčiluje se. Po chvíli si dlouze povzdechla.

// Lyl prosim přeskočte ať nezdržuji, napíšu nejspíš večer :)

// ano a doufá, že ho maminka poškube :D

Zaměřila na svoji alfu starostlivý zrak. „Starostí s nimi? Jakto?“ zeptala se. Ohledně těch dvou věděla, že to nejsou žádní andílci. Obzvlášť pak Etney, který začínal poslední dobou pořádně perlit. Upřímně se nedivila Awnay, že odešla. Trpěla svého bratra od narození a spělo to jen a jen k horšímu. Laura už na něj byla krátká, neposlouchal už ani ji. Mrzelo ji, že na ni už Etney nedal a choval se k ní, jako ke všem ostatním, ale vlastně to tak trochu čekala. Spíš ji více překvapovala Elisa a její podivná upřímnost a mírnost. Byla stále odtažitá, to jo, ale už to nebylo cenění zubů a kdesi cosi. Hormony. Stoprocentně hormony, uznala přesvědčeně. „Neboj se, pomůžu ti zase, jak jen budu moct. Aspoň si vyléčím komplex, že sama se žádných nedočkám,“ zazubila se, aby skryla fakt, že z toho zase není nějak nadšená. Ba naopak.
Pozorovala, jak se Elisa skládá na zem. Její břicho bylo opravdu velké, tak se ani nedivila tomu, že většina poloh musela být kvůli tlačícímu bříšku nepohodlná. Laura by skoro tipla, že se to už kvapem blíží. „V pořádku, odpočiň si,“ pověděla jí mile. Cítila se zvláštně. Takhle v pohodě s šedou vlčicí ještě nebyla. Bylo jí jasné, že Elisa nejspíš nemá energie na rozdávání a tak, ale i tak cítila jakési teplo u srdce z toho, že jsou takhle spolu. A že to byla nějaká doba, co spolu takhle byly o samotě. „No, celou dobu tam rypal do Nolayi, urážel a tak dále, neustále se vychloubal, že je syn alf, že smečku zdědí a bude také alfa, všechny vyrušoval, jakmile přišel od někoho nápad, okamžitě ho začal shazovat, přičemž sám absolutně nic nevymyslel a úplně nakonec! Nám ten smrad nepomohl ani drápkem! A to jsem ho, přísahám, seřvala na tři doby, ale dle jeho pohledu jsem u něj asi hysterická nána a poslouchat mě nebude. Takže nakonec jsme houbu zničili bez jeho pomoci a on byl nakonec ještě hrdej sám na sebe, že ani nehnul packou a všechno jsme to odedřeli za něj,“ povzdechla si znaveně a zavrtěla nad tím hlavou. Už nebyla tak rozhořčená jako v danou chvíli.
Laura zastříhala ušima a zaposlouchala se do toho, co Elisa povídá. Jakmile řekla tu úžasnou novinku, oči se jí celý rozzářily nadšením. Vylétla na nohy a začala poskakovat. „Opravdu?! Děkuji! Děkuji mnohokrát, přísahám, že tentokrát už nezklamu… Jste moje rodina, moje všechno, budu tu pro vás vždycky,“ vyhrkla nadšeně. V očích domáhající se slzy, které tak tak zadržovala. Zůstala stát, nadšeně hledět na ležící alfu a vrtíc ocasem jako malé vlče.

Lauře se trochu sevřel žaludek, když Elisa na její otázku reagovala ne úplně kladně. Snad jakoby se jí to i dotklo. Béžovka přemýšlela, zda je její alfa opravdu momentálně emocionální, nebo to jen hraje. „Ne, jen se ptám. Udělalo by mi to vlastně radost, víš? Mimochodem, gratuluji, jak se cítíš?“ zeptala se s upřimným zájmem, zatímco ji znovu sjela zelenkavým pohledem. Jemně se usmívala a stále vrtěla ocáskem. Jinak stále nevstávala, dokud to nebylo nutné. Byl fakt, že se ale už necítila úplně pohodlně, takže hodlala ještě chvíli spočnout. Lau pokývala hlavou, že rozumí, jak se stalo to, že na ni Elisa narazila. „Dlouho jsem Ashe neviděla. Jsem ráda, že je v pořádku,“ podotkla spokojeně. Měla hrůzu o každého člena, co se vytratil na dlouhou dobu pryč. Zažila v této smečce totiž spoustu těch, co se již nevrátili. Byl mezi nimi i její bývalý partner.
„No, určitě sis všimla toho podivného prachu, co koloval lesem. V Ellisině údolí byla monstrózní houba, která tenhle prach produkovala. A produkovala ho čím dál více a více. Já, Etney, Nolaya a Tesai jsme tu houbu zlikvidovali. Ale stálo mě to spoustu sil. Nejsem zvyklá používat tolik magie a když už, tak jen jednu, ne všechny, co umím…“ zarazila se. „ačkoliv tohle ani nebyly mé magie, ale… To je jedno,“ potřásla hlavou a nevině se usmála. Pomalu se zvedla a řádně se protáhla. Všechno to v ní zalupalo. Taky už stárnu. Závidim Elise, že čeká již druhé potomky, pomyslela si a koukla raději někam do lesa, aby se jí nezmáhal smutek. „Naposledy v údolí. Nejspíš se pohybuje někde po lese. Ne že bych si chtěla stěžovat, ale docela mě naštval.“

//

Začaly ji budit první paprsky slunce a tiché švitoření ptáků. Zahýbala ouškem a jemně se pousmála, leč své oči nechávala zavřené. Vyspala se dobře, ale vstávat se jí ještě nechtělo ani náhodou. Hodlala tohle krásné ráno prolenošit. Rozbalila se pouze ze svého klubíčka a lehla si na bok, přitom se natáhla jak dlouhá tak široká. Mhmm, zajímalo by mě, co všichni dělají. Je tady nějaký klid. Aby taky nebyl, když se ta otravná houba rozhodla konečně rozpadnout, přemýšlela. Jak vůbec budu trávit dnešní den? Mohla bych si chytit něco k jídlu, jít se podívat po hranicích, nebo... ucítila pach jedné z alf, která se přibližovala. Nebo pokecat s Elisou, že? pomyslela si tak trochu sarkasticky, přičemž jí pobaveně zacukal koutek.
Musela uznat, že trne každý její sval, když slyšela přibližující se kroky. Asi se jí ještě nestalo, že by ji Elisa vyhledala sama od sebe. Pevně stiskla oči k sobě a doufala, že se ještě spí a tohle se jí zdá. Ovšem opak byl pravdou. Když si Elisa odkašlala, Laura líně otevřela oko. Po otázce otevřela i to druhé a lehla si na břicho, aby na šedou vlčici lépe viděla. "No, to je na dlouhé vyprávění," pověděla, zatímco zívla. Nechtělo se jí vyprávět, jak se zbytkem smečky ničili přerostlou houbu a hlavně že měla sto chutí zakousnout alfa synka za jeho neuvěřitelnou neschopnost. Ještě teď, když si na to vzpomněla, tak jí proběhl vztek. Drobná vlčice se zaměřila na Elisu pohledem a následně přivřela oči, když zbystřila zvětšené bříško. Tázavě se podívala do jejích rudých očí a s jemným úsměvem zavrtěla ocasem. "Je tohle důvod, proč jsi za mnou přišla?" zeptala se na rovinu. Ačkoliv béžovka působila klidně, ještě stále rozespale, v břiše měla nervózní motýlky. Z Elisy měla vždy respekt. Uměla už ho potlačit natolik, že se před ní nemusela plazit jako zpráskaný pes, ale nejspíš před ní nikdy nebude zcela uvolněná a v pohodě.

//<- Ellisino údolí

Občas už ji některá packa neposlechla a únavou klopýtala. Sem tam se zase motala jako opilec. Hlavu nesla u země, téměř drhla čumákem u země. Dlouho nespala, nejedla, vyvíjela spoustu fyzických aktivit a všechno se na ní podepsalo. Nutně si potřebovala odpočinout. Potřebovala to snad jako nikdy v životě. Jeden krok tam, dva do boku, jeden vzad. Byla si už téměř jistá, že do úkrytu nedorazí. Oči se jí zavíraly za pochodu. Viděl ji snad někdy někdo takhle unavenou? Inu, ani její energie není nekonečná. Bylo jisté, že jak si odpočine, zase bude hopsat jako čertík na pružince a rozdávat energii všem okolo , ale teď?
Teď si lehla k prvnímu stromu, který zvládla najít. Ačkoliv měla saharu v tlamě, jako kdyby celou dobu žrala písek, nebyla schopná už ani vyhledat nějaký zdroj vody a pořádně se napít. Prioritní pro ni teď byl odpočinek. Zabalila se do klubíčka, že ji skoro nebylo ani vidět, jak byla drobná, prozradit ji mohl snad jen občasný odlesk slunce, které sem tam proniklo mezi stromy, od jejího přívěšku. Netrvalo snad ani sekundu a drobná vlčice usnula tak tvrdým spánkem, že by ji snad neprobudil ani úder blesku vedle jejího pozadí.

Lauře se ulevilo, když všechno dopadlo v pohodě. Tesai vyvázl živý a zdravý, houba jej naštěstí nezavalila. Díky Nolaye, nejspíše. Nějak už to nestíhala sledovat, měla mžitky před očima. Packou si promnula zelenkavá očka a potřásla hlavou. Poté svůj rozmazaný zrak zaměřila na houbu. Zahlédla, že stojí z posledního. Zhluboka se nadechla, aby pobrala zbytky svých sil a na houbu naposledy zaútočila magií. Pak nic neviděla. Houba se rozletěla na prach a ten ji oslepil natolik, že neměla ponětí o dění. Postupně se ovšem stalo to, v co už nedoufala. Prach ustupoval a po houbě nebylo už ani památky. Drobná vlčice si úlevně oddechla. Pohledem všechny rychle zkontrolovala. Zůstávala znaveně sedět a nevěděla, co si má teď počít. Takhle bez sil ji nemohl teď nikdo vidět! Pomalu se zmátožila na nohy dřív, než se jí vůbec někdo stačil věnovat. Nebo v to aspoň doufala. Rozešla se tiše, leč trochu opile směrem k úkrytu, do kterého se plánovala skrýt.

//-> Asgaar

// děkuji za akci a odměnu :)

// no čekací doba už uplynula, takže...