Gallirea - Příspěvky uživatele

Měla radost z toho, jak je malý Sionn ze všeho tak nadšený. Se závodem souhlasil a než se Laura nadála, bylo vlče před ní. Ten tedy nabral tempo! Pomyslela si spokojeně a trošku přidala v poklusu. Ne moc, ale chtěla ho trochu dohnat, aby se jí moc neztratil. Pozdě. Náhle se něco mihlo a Maličkého sebralo. „Sionne!“ Vyhrkla okamžitě zděšeně, když ji přes čumák praštil cizí pach. Jakto… Začala nabírat tempo, chtěla únosce dohnat. Začala se soustředit a ze země povolala kořen, který se už dost blížil k noze cizí vlčice, ten ale náhle sežehly plameny. Béžovka před nimi prudce zabrzdila a následně rychle couvla, když ucítila nepříjemný žár. Zděšeně vytřeštěnýma očima se podívala na Tesaie, kterému pravděpodobně v hlavě projela stejná myšlenka, jako jí. Ale více než o sebe měla strach o Sionna.
Pokusila se ohnivou bariéru zdolat. Chtěla se opravdu moc dostat k prckovi a vytáhnout jej z toho ohnivého pekla ven. Ale nepřineslo to žádný úspěch, pouze nehezkou popáleninu na pacce. Bolestivě kníkla a uskočila od ohně dál. S úlevou následně zjistila, že se do ohnivého kruhu dostal Arcanus. Vůbec nevěděla, co se tam děje a srdce jí bilo jako na poplach. A pak zahlédla, jak alfák nese vlče ven. Dlouze vydechla a co nejrychleji, ač kulhajíc se rozešla k nim. „Jste v pořádku?!“ Hučela na ně už z dálky. V zelenkavých očích měla slzy na krajíčku. Tak hrozně si vyčítala, že se Maličkému děje všechno špatné jen s ní. Začínala o sobě, své funkci a o svém postavení silně pochybovat. Vždyť to očividně nezvládala! Dorazila k nim a jemně rozčechrala čumákem Sionnovu srst. Poté se narovnala a s lítostivou omluvou se podívala Arcovi do očí. Ani nevěděla, co říct.

Jak se zdálo, Tesai nebyl naštvaný, že jej se Sionnem vylekala. Vesele se usmála a zamávala ocasem. Byla ráda a spokojená, když bylo všechno v pořádku. Podívala se na Sionna, který vytrvale vybízel hnědého vlka ke hře. Je opravdu neunavitelný. Kouzelné, pomyslela si zasněně a tak trochu nepřítomný pohled věnovala smečkovému kolegovi, když děkoval za její trvání, že byl statečný. Kývla a sledovala, jak na něj bylinky působí. Byla pravda, že na někoho působila až moc uvolňujícím dojmem, ale takový Tesai se zdál, že mu to jen prospěje. Co ale nečekala, bylo, že se bylince bude věnovat i Sionnou. Chvíli se obávala, že bylinka propadne vlčecí zkáze a že s ní Maličký udělá rychlý proces a z rostlinky spíše bude drobné koření, ale kupodivu tomu tak nebylo. Na drobečka totiž byla nejspíše silnější a za chvíli už leželi oba „pánové“ vedle sebe. Laura se pobaveně uchechtla, ale to už bylo zase vlče jako na pružinkách a snažilo se ji nejspíše zlákat, aby si k bylince přivoněla také. A tak se drobná béžovka zvedla, trochu se přiblížila a zlehka si přivoněla. „Hmmmm!“ Protáhla spokojeně, dávajíc vlčeti najevo, jak se jí to líbí. „Teda Sionne, ty jsi hotový objevitel!“ Pochválila ho nadšeně.
Zastříhala ouškem, když zaslechla vytí. Elisa. Sionn také ihned věděl, o koho se jedná a už už pobuřoval, aby jeho pečovatelka šla s ním za mámou. Laura věnovala pohled Tesaiovi. „Pojď se posilnit. Musíš být po tom se šakaly hladový a navíc se blíží zima, tak je třeba doplnit nějaké zásoby, hm?“ Vybídla ho, zvedla se a vydala se za Sionnem. Když odběhl a vrátil se zpátky, popohnala ho jemným drcnutím packy. „Dáme závod?“ Zeptala se, rošťácky se zazubila a rozcupitala se tempem, aby Sionn stačil, směrem odkud šlo vytí.

Drobná vlčice si po cestě k Tesaiovi v duchu říkala, jaký je malý Sionn záškodník. Jak se jí hezky pochechtával, když ho nesla, panečku! Jemně se poušklíbla a nijak to neřešila. Vlče se ihned rozhodlo, že si s Tesaiem bude hrát a to i navzdory tomu, že se zdálo, že vlk spí. Také se jich, chudák, poměrně lekl. „Omlouvám se, nechtěli jsme tě polekat,“ řekla ihned se vší upřímností. Kdyby věděla, že vlk spí, jistě by ho neobtěžovala. Jenže jak se zdálo, Sionn se ani nehodlal ptát, zda někdo spí, či nespí, vrhnul se prostě přímo do akce. Ucho hnědého vlka muselo být hrozně lákavé v jeho dětských očích. Béžová vlčice se nad ním pousmála a střihla svým uchem, aby dala najevo, že Tesaie poslouchá. Ten si postěžoval na bolest zad, přičemž si prokřupal obratle takovým způsobem, až se z toho musela Laura otřást. Jemu to ale ovšem očividně ulevilo.
Následně se musela zamyslet nad tím správným slovem, které hnědý vlček popisoval. Omotala si ocas kolem tlapek a podívala se někam k nebesům. „Hmmm,“ zabručela zamyšleně. „Lepší název, než bezvýchodná situace, mě nenapadá,“ pověděla poté a usmála se. „Jenže stále ses mohl otočit a pelášit pryč. A to jsi ty neudělal. Prostě to byla statečnost,“ kývla rozhodně. Pomocí soustředění kousek od čumáku Tesaie nechala vyrůst zvláštně aromatickou bylinku. Pohodila k ní hlavou. „Její vůně by ti mohla pomoci. Má uvolňující účinek pro tělo,“ poradila mu a vyměnila si pohled se Sionnem. Vypadal, chudáček, docela zmateně. Natáhla k němu hlavu a jemně jej pohladila čumákem po hřbetě. „Copak, Maličký?“ zeptala se starostlivě. „Všechno je v pořádku. Zbytek tvých kamarádů jistě brzy donese něco dobrého k snědku. Jistě ti po tom všem dobrodružství vyhládlo, že?“ Mluvila k němu láskyplně, jako vlastnímu. Ostatně, mluvila tak téměř s každým. Rozdávala nekončící lásku, kde mohla.

// jejda ono se čeká na mě? Omlouvám se, dnes to tu bude, jen bych poprosila nějakou hodnou duši, aby do mě příště kopla třeba v SZ

// Pro Sionna a Tesaie :)

Než se vůbec vzpamatovala z té velké novinky, postřehla, že se chystá lov. Na to přišel Arcanus se slovy gratulací. Drobná vlčice se jemně a vděčně usmála, ač v jejím výrazu byla jakási nepřítomnost. Zřejmě jí trvalo, než se z toho oklepala, naštěstí se do reality vrátila v momentě, kdy alfák pověděl Sionnovi, že tu zůstane s ní a s Elisou. Laura věnovala už o něco optimističtější úsměv vlčeti a hravě na něj mrkla. Všichni se sebrali na lov a tentokrát i Elisa, takže jak se zdálo, hlídaní prcka zůstalo na ní. Zamávala ocasem a jemně do něj šťouchla čumákem. „Ták, vypadá to, že se tu musíme zabavit sami,“ prohlásila s úsměvem. Až teď si začala uvědomovat, že je betou smečky. A že když jsou alfy zaneprázdněné, je tady ona, která tomu má šéfovat při jejich nepřítomnosti. Nedokázala si pořád nějak živě představit, jak teda bude někomu šéfovat, ale kam až sahaly její zkušenosti a možnosti, tam hodlala být co nejvíce zodpovědná. Po prvotním šoku začala mít ze své funkce radost. Neuvěřitelné, kam to dotáhla. Kdyby jí to někdo řekl před lety, ani trochu by tomu nevěřila. Ale jak se zdálo, alfy to myslely vážně.
„Co kdybychom se šli podívat na Tesaie, Maličký?“ navrhla a aniž by počkala na odpověď nebohého mláděte, už jí seděl na hřbetě stejně jako předtím Arcovi. Jenže ona byla drobná a ne zrovna mohutná a co si budeme, prcek už taky nebyl jeden z nejmenších, což si předtím v návalu adrenalinu tolik neuvědomovala, teď už jo. Každopádně za Tesaiem chtěla jít, takže si k němu hodlala přinést i své „povinnosti“. Tedy Sionna. Potřebovala zkontrolovat, zda je hnědý vlček v pořádku.
Vyhledala ho nedaleko, jak odpočívá v křoví. Zlehka si odkašlala, pomohla jemně Sionnovi na zem a usadila se. „Jsi v pořádku?“ zeptala se smečkového kolegy hned starostlivě. Sjela jej kontrolním pohledem. „Byl jsi statečný,“ pověděla mu, zatímco mu upřímně pohlédla do očí. Přeci jen vyběhl proti šakalům jako první. Jako nějaký statečný rváč. Ona by to asi nikdy neudělala.

Za nedlouho Lauře přišel na pomoc neznámý vlček s bílým čumákem, který odháněl šakaly od skrýše, kde byla Lucy se Sionnem. Hodila po něm vděčný pohled. Stejně tak Calumovi, který šakalům dal jasně najevo, že se nemají už vracet. Na jeho otázku přikývla, zatímco si prohlédla ho. Zdál se, že byl taky v pořádku. Jak se zdálo, povedlo se jim nebezpečí zahnat. Drobná vlčice si oddechla a pousmála se. Ohlédla se za sebe, kde byl ještě před chvílí Lucyin úkryt, ale už byla i s malým venku, když poznala, že nebezpečí pominulo. Zamávala ocasem a pohledem doprovodila Sionna k Arcanusovi. Stejně tak pak zahlédla Tesaie, jak se belhá pryč do soukromí. Našpicovala uši a chtěla se za ním vydat, ale v tom dorazila Elisa.
Laura zpozorněla, když prohlásila, že chce něco oznámit. Čekala pár smečkových věcí, ale to, co přišlo, jí vyrazilo dech. Zůstala stát jako opařená a s pootevřenou tlamkou na Elisu hleděla. Nebylo to tak dávno, co jí alfy vrátily pozici gammy. A teď měla být betou? Naštěstí po ní nikdo nechtěl žádné vyjádření a v oznamování se pokračovalo dále, ale Laura si teď připadala jako pod vodou, neslyšela nic, pouze pořád dokola ono oznámení, že je na tak vysokém postu ve smečce. Pomalu si sedla. Evidentně to nezvládala vstřebat ani hodnou chvíli po tom.

Bušilo jí srdce jako o závod, když stála nad Sionnem a sledovala, jak se k nim šakali řítí. Za normálních okolností, kdyby byla sama, tak by se otočila a vzala by to rychlou čarou pryč, ale to teď nemohla. Zaslechla Lucy, jak na ni volá, ale než stačila Laura jakkoliv zareagovat, šakala, který se k ní přikradl, zpacifikovala. Ulevilo se jí. Zacvakala tesáky po dalším, co k nim přicházel a ten bojácně uskočil. To drobné vlčici trochu zvedlo sebevědomí, ale jen do doby, kdy se pokusil opět zaútočit na její ocas. Byla by se ohnala, ale nechtěla absolutně vůbec odhalit šakalům vlče. Naštěstí se o to opět postarala Lucy. Dalšího, co na ni dorážel, mrštně chytla do zubů zezadu za krk a trhla hlavou tak, aby ho poslala k zemi. Stále musela jednat tak, aby neublížila Sionnovi, o to komplikovanější to měla, ale pro její úlevu Lucy udělala něco, co ji napadlo také, jen prozatím neměla čas to vůbec zrealizovat.
Úlevně vydechla a vděčně se na Lucy podívala. „Děkuji,“ jemně se pousmála a popošla si, aby mohla lehce přejet čumáčkem po Sionnově těle a tím zkontrolovat, zda je v pořádku. I jemu věnovala povzbudivý úsměv. Nechtěla ho zbytečně stresovat více, než prozatím musel být. Pak se ale ozvalo hrabaní. Šakali se jistě chtěli dostat dovnitř. Laura se podívala na svou společnici odhodlaně. Byla asi jediná, kdo se mohl dostat ven, aniž by se narušil jejich úkryt, nebo jakkoliv zase ohrozili Sionna. „Musím ven,“ pověděla jen krátce, doufajíc, že Lucy pochopila, že v tom je i skrytá žádost, aby dala na malého co největší pozor. Nebo při nejlepším s ním už zůstala uvnitř.
Za pomoci soustředění se Laura proměnila na hejno pestrobarevných motýlků. Ti následně postupně proletěli skulinkou jejich úkrytu. Celé hejno se venku seskupilo nad jedním ze šakalů, který se dobýval k Lucy a Sionnovi. V tu chvíli se béžová vlčice proměnila zpět a skočila tak šakalovi přímo na záda. Ten kníkl, neboť nic takového nečekal, rychle se zvedl ze země a utekl vylekaně o kus dál. Laura zavrčela na dalšího z nich, jehož pozornost si získala a přestal tak hrabat na kořeny. Rychle se podívala po ostatních. Doufala, že jsou všichni v pořádku.

Za běhu se Laura minula s Yeterem, který jim běžel naproti. Byla tomu vlkovi vděčná, protože kdyby jí šakali byli v patách, mohl je zastavit, nebo aspoň zdržet. Úspěšně s malým doběhla zpět ke skupině, kde jej pustila na zem. Zadýchaně jej zkontrolovala, a když ji oslovil, celý zmatený a nešťastný, jemně jej pohladila čumákem. „Promiň maličký, tohle nejsou kamarádi,“ začala vysvětlovat jemným tónem. Ohlédla se na šakaly. „Tohle nejsou vlci, víš? Ti si s tebou nebudou hrát. Ba naopak, mohli by ti ublížit,“ povídala. „Nikdy se nechoď s někým seznamovat sám, ano? Ne všichni mohou být tvými kamarádi jako tady ti všichni,“ ukázala čumákem na členy smečky. Ohlédla se na Lucy, která k nim s pozdravem přišla. Vykouzlila nervózní úsměv a mávla ocasem. „Ahoj Lucy,“ pozdravila ji tiše.
Tu náhle ale zaslechla Tesaie, který všechny varoval, že se šakali dali do pohybu. Srdce se jí sevřelo, když zahlédla hnědého vlčka, který se rozeběhl naproti nim. Hodila zoufalý pohled po Sionnovi. „Sionne drž se u mě!“ vyhrkla pak naléhavě, postavila se nad něj a hlavou směrem k přibližujícím se šakalům. Pevně doufala, že je ostatní vlci k nim nepustí. I tak ale stála v bojovém postoji, se srstí naježenou a vyceněnými tesáky. Byla připravená použít vše, co uměla, aby ochránila jak vlče, tak smečku. Koutkem oka hledala ujištění v Lucy, ve které měla důvěru, že bude bránit malého stejně tak, jako ona.

// jenom dodávám pořadí pro děravé hlavy co jsou liné hledat jako já :D
Tesai, Sionn, Arcanus, Laura, Tollpihe, Rorrey, Calum, Gee, Lucy

Od Tesaie se dozvěděla, že je v pořádku. Mírně pokývla hlavou, kterou následně obrátila, když sem přilítl někdo, koho ještě neznala. Sjela ho rychlým pohledem. Všimla si zajímavé ťupky pod jeho uchem, ale potom zase stočila pohled zpět k vlčeti, které jí snaživě sdělovalo své jméno. Věnovala mu rychlý úsměv a poté se spíše zaměřila na ostatní, kteří momentální situaci řešili. Očekávala hlavně nějaké vyjádření od Arcanuse, který s tím dlouho neotálel. Verdikt zněl jasně, šakali se musí vyhnat. „Souhlasím. Nejsou to bezpečná stvoření,“ pověděla pevným tónem, ale na sucho polkla. Neměla z toho dobrý pocit a na území smečky je rozhodně nechtěla. Domluva by s nimi rozhodně nevyšla, tím si byla jistá.
Nevěděla, jestli se jí ulevilo, nebo přitížilo, když jí Arcanus svěřil malého Sionna zrovna v tuhle chvíli. Rozhodně se nechtěla jít rvát, ale představa, že se nějaký ze šakalů trhne z boje a půjde ohrožovat ji s vlčetem, ji upřímně děsila a nejvíc ji děsila skutečnost, že když se něco stane malému, odskáče to právě ona od alf. Nevěděla kam s očima dříve. Dorazil Yeter, za nedlouho vlčice s krásným a nevídaným zbarvením, kterou také neznala, sem tam pohledem zkontrolovala Sionna a nebo v dálce šakaly, zda se nedali do pohybu. Nervozita z ní čišela každým coulem.
Srdce se jí sevřelo ve chvíli, kdy zaslechla Lucy a pohledem drobnou vlčici vyhledala za skupinkou šakalů. V tu chvíli ale zaslechla i jiný vzdálený hlas. Sionn! Málem se jí zastavil dech, když pohlédla na místo, kde ještě před chvílí seděl. Nebyl tam! Okamžitě vystartovala a rozeběhla se pro vlče přímo k těm šakalům. Naštěstí pro ni byla rychlost její silnou stránkou, ale o odvaze se to moc říct nedalo. Přesto pádila hlava nehlava, dokud vlče nedohnala. Okamžitě ho zastavila tlapkou, kterou mu položila na hřbet a celá zadýchaná vytřeštila oči, když zjistila, jak moc blízko těm tvorům je. Srdce jí bušilo jako o závod. A potom… Zvolila to, co jí v minulosti šlo nejlépe. Úprk před nebezpečím. Popadla Sionna do zubů co nejšetrnějším způsobem a i když už nebyl úplně nejlehčí, snažila se co nejrychleji dostat co nejdále od těch potvor.

Zatímco si Arcanus s Reyem stále povídali, Laura se nepřestávala věnovat malému Sionnovi. Pobaveně se zasmála, když se maličký snažil vyslovit její jméno. Stálo jej to pár pokusů, ale jeho snaha byla naprosto kouzelná. Když se mu nakonec podařilo něco z té roztomilé tlamičky vykouzlit, drobná vlčice zvedla hlavu, se kterou nadšeně kývla. „Ty jsi ale šikulka!“ pochválila jej energeticky. Nepřestávala vrtět ocasem. „A ty? Jak se jmenuješ ty?“ vybídla ho zvídavě. Ne, že by to nevěděla, ale chtěla to slyšet od něj a zároveň jej rovnou učila tomu, že když se s někým seznámí, měl by také sdělit své jméno. A čím dříve mu to vštípí, tím lépe, že ano?
Jak se zdálo, maličký byl nadšený z toho, že je venku a souhlasil, že venku je prostě super. „Viď že ano. Ukážu ti, kolik se tu dá podnikat skvělých věcí!“ prohlásila rozhodně, snad se i těšila více, než malý Sionn, až mu začne ukazovat svět a různé zábavy v něm. S láskou ve výrazu i v očích sledovala, jak vlče pije a musela ho chtě nechtě pochválit. Už tak jsem toho s ním propásla hodně. Je co dohánět! Pomyslela si. Po tom, co začala mluvit o dobrodružství, vlče nastražilo uši a začalo na ni dorážet. Její ocas se rozvrtěl ještě více a „napadenou“ tlapku rychle skryla k tělu. Po jeho úskoku ji zase k němu natáhla a provokativně s ní jemně zaplácala o zem.
Potom s sebou ale trhla směrem, odkud se ozvalo vytí. Tesai? Napadlo ji ihned, i když jí to úplně k němu nesedělo. Muselo se něco dít. Okamžitě zkontrolovala pohledem Sionna. To už i Arcanus uznal, že se něco děje a hned držel vlče v zubech. Bez váhání stanula vedle Arcova boku a ještě se podívala na Rorreye, zda jde s nimi, nebo se na to jako nováček necítí. Co když to bude něco, co také nezvládnu? Pomyslela si trochu vystrašeně. Jenže její instinkt jí velel jít s alfou a hlavně s jeho potomkem. Navzdory obavám po Sionnovi hodila pohled a zářivě se usmála. „Vypadá to, že nás zrovna nějaké dobrodružství čeká,“ oznámila mu. Nechtěla, aby na něj dolehl nějaký stres.
Dorazili za Tesaiem, který stál na vyvýšeném místě. Očekávala jeho odpověď na Arcanusovu otázku, když v tom je zahlédla také. Okamžitě stáhla uši dozadu a ocas mezi půlky. Nebylo to dávno, co před nimi varovala Castora! Měla ze šakalů strach. Jednou jí dali nehezky zabrat. „Jsi v pořádku?“ pípla ustaraně směrem k Tesaiovi. Co budeme dělat? Co budeme dělat? Co budeme dělat? Panikařila ve své hlavě.

Drobná vlčice se uculila, když zahlédla, jak opatrné na sebe vlče je. Pohlédla na Arcanuse, ke kterému se tisklo a který mu zrovna vysvětloval, kdo Laura je. Věnovala Arcovi zářivý úsměv, mávla ocasem a pohlédla zpět na Sionna. Ulehla na zem na břicho a položila si hlavu na zem. Tím jak byla malá a drobná se teď rovnala výšce vlčete. Ocasem stále mávala, respektive s ním momentálně zametala všechno pod ním ze strany na stranu. Arcanus musel být stoprocentně nadšený, pokud mu pod čumákem vířila prach, vzhledem k tomu, že ležela vedle něj. To si samozřejmě roztržitá nadšená vlčice neuvědomovala, jelikož byla celou svou bytostí právě u vlčete. Etney s Awnay byli průbojnější. Ale nemá šanci si mě pamatovat. Prostě jsem ho zaskočila, uznala a naklonila hlavu na stranu.
„Omlouvám se ti, Sionne,“ řekla jemným tónem a pousmála se. Tak hrozně ráda by se od něj dozvěděla, co všechno už stačil zažít, ale tušila, že toho ještě moc nenamluví. Byla zvyklá se bavit už s odrostlými vlčaty, proto se její mozek jen pomalu přepracovával zase na takového prcka. „Jak se ti líbí venku? Mnohem lepší jak jeskyně, že?“ zeptala se nadšeně. Zůstávala stále ve stejné poloze, aby ho znovu nezaskočila svou „výškou“. Arcanus malého přistrčil k vodě s pobídkou k pití. „Jen hezky pij, maličký. Pak bychom mohli podniknout nějaké dobrodružství, hm?“ nabídla mu vesele.

Laura se zazubila, když se Castor přiznal, že o vlčeti vůbec neví. No co, důležitý je, že se probudil, pomyslela si a v očích jí zalítaly pobavené jiskřičky. Po jeho přiznání se zasmála. „Asi kousat bude, ale jen v rámci hry, neměj strach,“ uklidnila ho s úsměvem. Chvíli sledovala a poslouchala, jak se ti dva stále seznamují. Měla radost z toho, že Rey narazil zrovna na dalšího přátelského vlka ze smečky. I když oni jsou všichni přátelští. Jen ho asi vyděsila Elisa se Saviorem. To bude dobré. On se otrká, uvažovala s poklidem. Nechávala jim prostor k tomu, aby spolu mluvili, zatímco se pohodlně usadila a obtočila ocásek kolem svého drobného těla. Sem tam zastříhala oušky, nebo po něčem zaujatě koukla. Sem tam ocasem zavlnila jako kočka, když zaslechla něco zajímavého.
Opětovala Castorovi úsměv, když jí poděkoval a pokývala hlavou na jeho sdělení. „Přeji příjemné ovlažení, Castore,“ popřála mu upřímně. „Hlavně se nám vrať,“ řekla se širokým úsměvem ještě. Někde do podvědomí si zapsala, že jí Castor oznámil, že nějakou dobu na území smečky nebude. To kdyby se na něj náhodou někdo v budoucnu ptal. Zelenkavým pohledem člena smečky vyprovodila, dokud se neztratil a potom se s nadšením otočila na přicházejícího Arcanuse se Sionnem. Její očka se v tu chvíli neskutečně rozzářily a béžová vlčice byla v momentě na nohách. „Ahoj!“ vyhrkla a jen v rychlosti pokývala hlavou na to, že má stále na pilno, přičemž už si to v rychlosti štrádovala k vlčeti. „Sionne! Ty jsi taaak vyrostl!“ houkala na něj už po cestě, ocas létajíc ze strany na stranu. Okamžitě malému olízla líčko a se starostlivostí a péčí v očích si jej celého prohlédla, u čehož se nadšeně uculovala. Arcanuse a Rorreye momentálně úplně vypustila.

Laura střídavě sledovala oba vlky, potom ale její pohled stanul na Castorovi, který se ptal, kam mají namířené. „Chystám se Reyovi ukázat, kde je úkryt a poté se chci podívat na malého Sionna,“ sdělila mu nadšeně. Na vlče se těšila, ale poté se trochu pozastavila. Nevěděla, zda se Castor někde delší dobu netoulal a zda o potomku alf vůbec ví. „Tedy, nevím jestli jsi něco postřehl, ale naše alfy mají potomka,“ oznámila mu rozčarovaně. Samozřejmě, že z toho byla nadšená, vlčata milovala a zároveň byla pečovatelkou. Sice poslední dobou nevěděla, kam skočit dříve, ale byla nadšená z toho, že se pro ni nejspíš najde další práce. Přeci jen byla typ vlka, který potřeboval neustále něco dělat. A takové hry s vlčetem ji lákaly snad nejvíce.
Sledovala oba, jak se seznamují, přičemž jim nechala volný prostor, akorát opětovala Castorovi úsměv, když o ní mluvil. Následně pokývala na jeho otázku. „Ano, dřív se tam pořádali smečkové srazy, když jsme ještě byli schopní se sejít všichni a bylo nás poskromnu. Teď je nás více a už to není tak lehké. Určitě stojí za to se tam jít podívat,“ poradila mu a zamávala ocasem. „Obávám se, že v tomhle suchu tam budou zdroje vody vyschlé. Budeš muset zajít k jedné z řek, které obklopují smečku. A co se týče jezera, když půjdeš přímo na jih, za nedlouho na jedno nedaleko smečky narazíš. Ale buď tam opatrný a na pozoru,“ varovala ho starostlivě. Pár let zpět tam potkala šakaly, co ji nehezky prohnali. U jezera naopak cítila pach něčeho silného, co nepoznala a ani po tom netoužila.

// dávám předem vědět, že nevím, jak na tom budu od dnešního dne do úterý s aktivitou

Laura zpozorněla, když se jí Rorrey svěřil, že se mu za ostatními moc nechce. Začal jí dokonce rozmlouvat její tvrzení. Drobná vlčice se jemně usmála. „Myslím, že tak nebudeš připadat jenom mě, neboj se,“ pověděla opět povzbudivě a zářivě se na něj usmála. Její nakažlivý optimismus na něj zřejmě musel zabrat, protože se ptal, zda tedy půjdou za nimi. Laura, spokojena sama se sebou, pokývala hlavou na souhlas. Než se ovšem stačila rozejít, zahlédla, jak se k nim někdo blíží. Zaostřila zelenkavý zrak a poznala Castora. Nadšeně se usmála a zavrtěla ocasem stejně jako on. „Krásný den Castore, ráda tě vidím,“ odvětila s nekončícím zářivým úsměvem. Opravdu jej ráda viděla. Byla pravda, že ho neviděla dlouho, tak o něj začínala mít obavy, ty se ovšem naštěstí nenaplnily a tento milý vlk se znova ukázal. Béžovku to těšilo způsobem, jako každá super novinka ohledně její rodiny.
„Ale vůbec ne,“ odpověděla ihned na dotaz, jestli neruší. Zastříhala ouškami ve znamení zvědavosti, za jakým účelem přišel. Chce si jen poklábosit, či snad něco potřebuje? Přemýšlela, zatímco nechala prostor oběma vlkům, ať se mezi sebou seznámí. Nechtěla je seznamovat ona, když věděla, že oba mají jazyky k tomu, aby se domluvili. Rorrey si tak určitě nacvičí nějakou frázi, kterou teď bude muset pro seznámení všem členům opakovat a Castor? U toho se nebála, že by snad strádal schopnost se seznamovat. Zvlášť když už taky přeci jen nebyl žádným nováčkem.