Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Castor odhadoval, že Laura umí svou magii dobře ovládat. Skromně se usmála. „Myslím, že ano. Neviděla jsem upřímně nikoho jiného s magií země, kdo by s ní přede mnou manipuloval a ukázal mi, co umí. Ale zatím mě v ničem nezklamala. Když si vzpomenu na to, jak jsem s ní začínala…“ zasmála se a zavrtěla nad sebou hlavou. „Bylo to nebezpečné pro mě i pro okolí. Proto jsem tehdy i uznala, že nechci žádnou nebezpečnou magii. Bohužel to bylo, jako kdybych vyslala prosbu ke Smrti a ta mi jednu nejspíš pro její pobavení dala,“ protočila oči nad lstivostí Smrti. Poté se na svého společníka zaujatě podívala. „Specifická společnost vlků? Pověz mi o tom o více,“ vyzvala ho zvídavě a doufala, že není moc vlezlá. Byla zvědavá vždycky a hlavně toužila o všem komunikovat. Stejně jako byla zvědavá ohledně Smrti a toho, zda na ni Castor narazil poprvé. Potvrdil, že ano, ale bral to optimisticky. Usmála se na něj a přikývla. „No, někteří ji vyhledali dokonce vícekrát. A to účelně. Já tam jednou šla s partnerem, to bylo poprvé. Podruhé jsem tam omylem zabloudila,“ zazubila se. Byla v tomhle nemehlo. Dokázala se ztratit v místě, kde už párkrát byla. Postupem let se to zlepšovalo, ale stále byla občas zmatená.
Pokývala hlavou. „Ano Život, ten je úžasný! Pravděpodobně bych tě k němu dokázala i dovést, kdybys někdy chtěl,“ nabídla mu nadšeně. Klidně by jej také navštívila znovu. U Života jí bylo dobře. Měl tam plno květin a celkově u něj bylo fakt krásně. Těšila se z představy, že by se tam někdy zase ukázala. „Ale jak jsi řekl, je těžké od něj odejít,“ zazubila se. Rozhlédla se po okolí a poté ulehla na jednom ze suchých míst. Vypadalo to, že počasí se jen tak nezlepší, tak se rozhodla, stejně jako Castor, si odpočinout.
Po probuzení padl návrh, že by se měli vrátit. Laura nadšeně pokývala hlavou. „To bychom měli,“ uznala. Byl fakt, že si venku moc neužila. Bohužel ale její postavení ve smečce moc nedovoloval, aby se toulala venku dlouho. Na druhou stranu se do smečky těšila. Dělo se něco nového? Přišel někdo nový? Je všechno v pořádku? Zaujatě střihla uchem ke svému společníkovi, zatímco se rozešli. Ptal se na její minulost v smečce. „Můj bývalý partner se tehdy kamarádil s Arcanusem. Smečku měli založenou krátce. Naxther se tehdy nějak trhnul, naše cesty se rozešli a zranil se. Pár dní jsem ho hledala a našla tam. Museli jsme tam kvůli jeho léčení chvíli pobýt a během pobytu mě napadlo, že bychom mohli zkusit smečkový život. Mně se to zalíbilo. Jemu asi ne,“ řekla trochu pochmurně. V srdci jí po Naxtherovi zůstala prázdná díra. „No a teď jsem beta,“ dodala a zazubila se.

//-> řeka Mahtaë (přes Erynij)

Prohlédla si svou umazanou tlapku a souhlasně přikývla. "Ano, u řeky. Naštěstí nebyl zase takový problém se z toho dostat. Kdo ví, jak bych dopadla, kdyby se to nepodařilo. Ale myslím, že bych byla schopná si pomocí magie pomoci. Přeci by mě nezabila má milovaná matička Zem," usmála se jemně. Milovala vše spjaté s přírodou, což mohla dělat klidně i její vrozená magie, nebo už to tak prostě měla a její magie to jen všechno prohlubovala, kdo ví. Po jeho otázce se trochu zamyslela. Přemýšlela totiž, zda si přece jen nevzpomene na jméno nové vlčice. Jestli ho někde náhodou nezaslechne, nebo jí o ní někdo neříkal, ale nedokázala se rozpomenout na nic. Buď opravdu stárnu a už si toho tolik nepamatuji, nebo... Nebo jsem taková roztržitá byla vždycky, pomyslela si. "Upřímně nevím, nebo si nedokážu vzpomenout. Poslední dobou se toho dělo moc a nemám čas se seznamovat. Je tam dokonce i jeden vlk, u kterého si nejsem jistá, zda znám jeho jméno. Bohužel," povzdechla si trochu. Nebyla z toho tak úplně smutná, ale nadšená také ne. Tohle všechno bylo totiž v rozporu s jejími představami, co měla ohledně navazování mezismečkových vztahů.
Castor béžovku naštěstí ujistil, že je v pořádku. Zajímalo ji, zda se ke Smrti nachomýtl, což jeho další slova potvrdila. Zaujatě se na něj podívala a zastříhala oušky. Cítila, jak ji trochu zebou tlapky, ale rozhodla se, že se zatím přesouvat nebudou. Zaprvé začínal zem pokrývat jemný poprašek sněhu, zadruhé byla noc a momentálně velmi špatná viditelnost. Jevilo se tedy jako nejlepší nápad zůstat tady a popovídat si o případných zážitcích, ačkoliv byl fakt, že Smrt nebyla úplně příjemný téma. "Narazil jsi na ni poprvé?" Zeptala se zvídavě. Povšimla si, jak se při povídání posunul trochu blíže. Myslím, že tohle téma není příjemné opravdu nikomu. Pár let zpět bych se k němu klidně tiskla, sklouzla krátce pohledem k místům v jeho kožíšku, kam by se schovávala. Samozřejmě, že se jí ještě spousta ztřeštěných věcí držela. A stále byla velmi kontaktní typ. Jen se už dokázala ovládat a respektovat prostor druhého. Musela se zamyslet nad jeho otázkou, protože jí připadalo, že se odmlčela na dlouho. Rozpačitě tedy vzhlédla do jeho očí a omluvně se usmála. "Myslím, že pokud by šel vlk k ní, jen těžko by našel svůj klid," pověděla zamyšleně. "Podle mě to spíše po smrti může vypadat tak nějak... Jako u Života? Byl jsi tam někdy? Možná ještě hezčeji! Já osobně si to představuji jako nádhernou rozkvetlou louku, kde vlk nemusí řešit vůbec nic. Jen prostě je a užívá si bezstarostnost, kterou pravděpodobně přes život nepoznal," rozvášnila se trošku. Propustit uzdu fantazii uměla a dělala to ráda. Až teď si se šokem uvědomila, jak dlouho se k tomuto vlastně nedostala.
Porozhlédla se po okolí. Tak už přišla. Zima. Nemám tohle období moc v lásce, ale příroda si potřebuje odpočinout. Stejně se ale těším, až se zase začne probouzet k životu. Jaro je úžasné. Nemůžu se dočkat! Sledovala líně padající vločky. Trošku se bezděky otřásla. Měla srst jemnou a jižanskou, což jí vůbec nehrálo do karet. "Myslím, že bude lepší se schovat a vyčkat aspoň na ráno," navrhla po otázce jeho společníka, koukla na něj, zda souhlasí a přesunula se aspoň pod jeden košatý smrkáč.

Uslyšela za sebou kroky, tak se ohlédla, aby zjistila, o koho se jedná. Doufala, že to bude Castor, kterého hledala. Pořád netušila, jak jej mohla tak lehce ztratit. A hle! On to opravdu byl Castor. Vesele rozvrtěla ocas a začala se usmívat. Musela se krátce zasmát nad tím, jak se mu podařilo ji ztratit. "To byla má chyba. Zapadla jsem do bahna a než jsem se z něj stačila vyhrabat, byl jsi fuč!" Pověděla pobaveně a zkoumavě si jej prohlédla po jeho otázce. "Ne... A ty?" Začala si jej obcházet a kontrolovala, jestli je její smečkový kolega v pořádku. "Jsi celý? Nestalo se ti nic?" Vyptávala se ihned. Proč by se jinak ptal, jestli tam nezabloudila. Musel stoprocentně natrefit na Smrt. Věděla, že je tady někde poblíž těchto míst. A nedělalo jí to úplně dobře po těle. Bála se jí. Děsila ji. Několikrát jí opravdu ublížila a nehodlala k ní už nikdy jít. Doufala právě, že k ní nezabloudí.
Došlo jí, že předtím zachytili pachy vlčic z jejich smečky, tedy Lucy a té nové, zvláštně zbarvené. Laura ještě neměla možnost se s ní seznámit, ale hodlala to jako beta, která se snažila být všem nápomocná, napravit. Chtěla znát všechny a nejlépe mít se všemi dobrý vztah. I tak byla poslední dobou velmi spokojená, jak dobré vztahy ve smečce panují. Ani to zpočátku s Elisou v čele nečekala. Spíše předpokládala napjatou atmosféru. Je fakt, že drobná béžovka se zpočátku kvůli Elise cítila nekomfortně. Ani stále nemohla uvěřit, kam to nakonec ve smečce nešikovné odrostlé vlče dokázalo dotáhnout. "A potkal jsi naše smečkové kolegyně?"

//<- řeka Mahtaë

Pokračovala rovnou za nosem a to doslova. Zachytila totiž Castorův pach a toho se držela. Pospíchala co nejrychleji mohla, aby jej dohnala. Jenže po tom, co překonala jeden ze svahů, pach ztratila. Zastavila se a pomalu se rozhlédla, přičemž neklidně přešlápla z tlapky na tlapku. Chvíli koukala okolo, sem tam zhluboka začenichala. Snažila se zpátky zachytit pach jejího smečkového kolegy, cítila jej, ale nedokázala určit, jakým pokračoval vlček směrem. "Huuuuhů!" zahoukala zkusmo a znova se rozhlédla. Stříhala oušky ze strany na stranu a snažila se zachytit jakoukoliv odpověď. Ale nic se nedělo. Bylo tu hrobové ticho, ze kterého jí málem stanuly chlupy na týle. Dlouze si povzdechla, když tu najednou uslyšela šustnutí. Bleskově za ním střihla uchem a podívala se, co se děje. Opodál byl nějaký opeřenec, který si jí evidentně nevšiml. Mlsně se olízla, přikrčila se a jala se lovu.
Plížila se potichu a soustředěně. Ze zelenkavého pohledu za žádnou cenu svou potencionální kořist nespouštěla, což také pravděpodobně zapříčinilo to, že šlápla na nějakou větvičku. Ozvalo se sice zakřupání velmi tiché, ale nešikovná vlčice o ni zavadila ve stejnou chvíli ještě druhou nohou a to už způsobilo humbuku více. Opeřenec, který zobal něco ze země, se dal okamžitě k úprku. Neúspěšná lovkyně se za ním sice ještě na kousek rozeběhla, ale již marně. Neměla šanci ho chytit. Zůstala stát a hleděla směrem, kterým zmizel. No... Ne každý den se daří, no ne?

Po překonání nebezpečného terénu v Asgaaru, který vznikl nepříjemným deštěm, přidala Laura krapet na tempu, aby mohla jít rychlostí, která vyhovovala jejím energetickým nárokům. Jak to tak vypadalo, Castor jí v pohodě stačil. Vypadal, že taky hoří zvědavostí, protože najednou začínal mít dokonce i náskok. A aby toho nebylo málo, drobné vlčici zapadla noha do bahna a než ji odtud stačila celou zablácenou vyndat, aniž by se v tom bahně vykoupala celá, ztratil se její společník někde v dálce. "Oh?" podivila se pouze zaskočeně. Ne že by se divila tomu, že zmizel, spíše svému vlastnímu ztroskotání, které to zapříčinilo. Nehodlala ale meškat a rozeběhla se směrem, kterým se ztratil. Měla nehezký pocit, že to bylo směrem k místům, kde sídlila Smrt. Měla o svého smečkového kolegu docela obavy. Jak je to dlouho, co jsem u ní nebyla? Ani nejsem moc ochotná tam někdy ještě jít. Nemám nějak potřebu se od ní něco naučit. Raději bych šla k Životu. Ale k ní už nikdy. Bojím se jí. Doufám, že Castorovi nic neudělá, doufala tiše. Rozhlédla se kolem sebe a poté přidala na tempu. Doufala, že Castora brzy dožene.

//-> Armanské hory (přes Erynij)

Laura nadšeně přikývla, přičemž nadšeně sledovala duhu. Stále pohupovala ocasem ze strany na stranu, což zapříčinilo, že za nedlouho se špičky obou vlků srazily. Překvapeně a pobaveně zároveň se na Castora zazubila a uhnula pohledem. Jelikož ani moc nestačila uschnout, tak jí moc nevadilo, že by se měla do deště vydat znovu, spíše jí dělal větší problém ten náročný problém po dešti. On tu byl totiž náročný terén i bez slejváků jako byl tento.
Musela se zasmát. „Vím, že něco málo s magií zmůžu, ale že by až tak, to asi néé," protáhla s úsměvem. Ale jak se zdálo, její pocit, že se déšť uklidní, zesílil společně s nastupujícím večerem. Počasí se vskutku uklidňovalo. Béžovka dlouze a úlevně vydechla. „Vypadá to, že by mohl být už klid," podotkla spokojeně. Neměla moc ráda, když nebylo co dělat. Byla stále neposedná, i když stárla. Ale akční duch ji neopouštěl ani s načítajícím věkem. Nedokázala si představit, že by prolenošila většinu dne. No a jak se zdálo, byla se svou dobrodužnou múzou nakažlivá, jelikož se toho Castor chytl. Okamžitě zvedla své pozadí ze země a za rychlého mávání ocasu a nějakého toho nadšeného poskakování se pomalu přesouvala úplně ven. „Tak jo, tak jo, pojďme!" lapala po dechu vzrušeně a téměř jí zaskočil, když jí to hned za na prvním mokrém kamenu podjelo a ona musela zavrávorat, aby chytila zpět ztracenou rovnováhu. Úlevně vydechla a podívala se pobaveně na svého společníka, který ji zrovna varoval, aby si na tlapky dávala pozor. Následně se snažila co nejopatrněji, ale zároveň rychle, aby to měla co nejrychleji za sebou, překonat nejhorší terén. Poté zvedla zelenkavé zraky k obloze, aby určila, kterým směrem půjdou a tam se vydala.

//-> řeka Mahtaë (přes Asgaar)
//Nějaká ta akcička ohledně duhy nám asi utekla, ale i tak někam vyrazíme :D

Vrtalo jí hlavou, co všechny může držet venku. Chvíli přemýšlela, zda tu třeba už nebyli a nepřestalo je to jen v úkrytu bavit, ale dle slov Castora to tak nebylo. Vypadalo to, že tam jsou prostě pořád. Brrr. Musela se zasmát tomu, jak popisoval, že se nejspíš kochají nad tím deštěm. Věnovala mu pobavený pohled a zavrtěla ocasem rychleji, než s ním vrtěla doposud. „Vskutku, kdo by se nekochal tím krásným lehkým letním deštíkem," pověděla a zazubila se, přičemž stočila pohled zpět ven. Vždyť přes ten déšť nebylo ani vidět. Nezažila dlouho, že by bylo takové počasí. Ale někde uvnitř sebe cítila, že se to uklidní a v tom stejně tak promluvil i její společník. Pousmála se. „Duha by být vskutku mohla. Připadne mi, že se to počasí zlepší. Ale jestli má sluníčko nějakou sílu, aby nabídlo podporu svých paprsků, to těžko říci," pověděla zahloubaně, hledíc upřeně na jedno místo. Přemýšlela, jak si může být vůbec jistá tím, že se takový slejvák uklidní. O některých svých magiích neměla ani tušení a už vůbec nic netušila o magii počasí. Ale i tak se nebála své myšlenky a pocity vyslovit nahlas. Však co se může hrozného stát, když její "předpověď" nevyjde?
Ale nejspíše pro překvapení obou, duha se opravdu začínala objevovat. Laura pootevřela obdivně tlamku a překvapeně na Castora pohlédla. „No páni! Že ty jsi nějaká rosnička? To mi pověz, jak se ti tohle povedlo?" zazubila se nadšeně. Tyhle náhody ji opravdu bavily. Bylo to lepší, než něco, co se dalo nějak lehce předpovědět a ono to fakt vyšlo. „Je pravda, že jsem to opravdu dlouho neviděla. Tak by mě zajímalo... Myslíš že se na její konec dá dojít?" zeptala se zvídavě na jeho názor. „Slyšela jsem totiiž... Že prý na jejím konci bývá poklad! Říkala mi to jako vlčeti má teta," usmála se. Hrozně tomu jako vlče věřila, ale nikdy neměla příležitost to prozkoumat.

//<- Asgaar

Celá promáčená doběhla ke vchodu do jeskyní, ve kterém seděl Castor. „Ahoj!" pozdravila ho vesele, navzdory tomu jak nepříjemné probuzení měla. Navíc byla do posledního chloupku promočená a teplo jí také zrovna nebylo. Protáhla se kolem něj dovnitř. Podívala se, zda se tu nachází ještě někdo další, ale jak se zdálo, všichni mokli venku. „To jsou všichni venku?" zeptala se udiveně po cestě zpět za Castym. Ještě se po cestě oklepala, aby to nedělala v jeho přítomnosti a poté se vedle něj usadila a koukla ven. Vypadalo to, že tu spolu nějakou chvíli pobudou, ale byla zvědavá, zda počasí vyžene i někoho dalšího dovnitř. Zatím se nezdálo, že by někomu tohle počasí vadilo, jen Lauře a Castorovi. Vypadá z toho počasí docela smutně. Nebo není smutný? Nebo je smutný, ale ne z toho počasí? Z něčeho jiného? Přemýšlela. Ono vlastně byla celkově z tohoto vlka zmatená. Připadalo jí, že ve smečce je dlouho, potkávali se vcelku často, no přesto ho vůbec neznala a nic o něm nevěděla. Byl jí sympatický a jistým způsobem si ho oblíbila, ale koho si vlastně drobná béžovka neoblíbila, že? I Elisu, která na ni byla zpočátku zlá a stále na ni byla přísná, měla hrozně ráda. Ale je fakt, že tu byli nováčci, kteří se u ní nacházeli zatím na neutrální půdě. A ano, zatím právě kvůli tomu, že se s nimi pořádně nestihla ani seznámit a byli tu krátce.

//Tak se mi to protáhlo, promiň, ale už jsem tu, tak snad budeš mít ještě čas :)

Byla ráda, že má chvíli klidu na odpočinek. Poslední dobou stále kolem něčeho nebo někoho běhala a začínala z toho být už unavená. Jenže si na šlofíka nezvolila zrovna správné místo. Venku už nebylo na tolik dobré počasí, aby se tu dalo spát. Tedy, zrovna teď na to nebylo vhodné počasí. Probudila se totiž zimou. Kožíšek měla celý durch mokrý a co si budeme, ona nebyla zrovna typ, co měl seveřanskou srst, ba naopak i přes zimu měla kožíšek jemný a nepříliš huňatý, takže se jí voda na kůži dostala mnohem rychleji. Vzbudila se a rozmrzele vstala. Následně se oklepala a jelikož se necítila na nějaké akce venku v tomhle počasí, rozhodla se, že se vydá do úkrytu. Doufala, že tam bude i někdo další, kdo se bude skrývat před deštěm, jelikož se prospala dostatečně. Nechtěla prospat další většinu dne, na to moc nebyla. Ačkoliv stromy na území smečky nepropustily velkou část deště, i tak pršelo neuvěřitelně. Nedovedla si představit, jak musí být mimo smečku, na volném prostranství. Doufám že Etney a Awnay jsou v pořádku, pomyslela si trochu smutně. Dlouho je neviděla... Kdyby našla Awnay, nazvala by to štěstím. A Etney asi stále trucoval, jelikož se tu dlouho neukázal. Doufala, že se také nerozhodne smečku opustit. Ale moc tomu nevěřila.

//-> úkryt

Jak se zdálo, Laura se domnívala správně a Aurora Asgaarskou smečku volila právě kvůli tomu, aby to měla kousek za rodinou do Borůvkové. I když jí dle vyprávění zbyla ve smečce jen matka. Laura věnovala mladé vlčici lítostivý pohled a trochu sklonila hlavu. "To je mi líto. Ale jsem si jistá, že se někde pouze toulají a poznávají svět. Jistě se zase sejdete, jakmile je to toulání přejde," usmála se na ni povzbudivě a zamávala ocasem. Poté to vypadalo, že se Aurora zamyslela. Castor ji jemným způsobem upozornil, že se trochu zapomněla, na což mu musela drobná beta také věnovat jeden ze svých úsměvů. Mladá žadatelka o místo ve smečce se po omluvě rozpovídala. Laura sem tam kývla, že rozumí a celou dobu jí tiše naslouchala. Sama v této situaci byla poprvé, tudíž si nechtěla od potencionálního člena nechat něco uniknout.
"To dá rozum, Auroro. Já jsem také do této smečky dorazila mladá a nezkušená. Vlastně jsem byla jedno neohrabané vlče a spíše jsem věci kazila. Máš spoustu času se vše naučit a v něčem vyniknout, neboj!" Podpořila ji ihned. "Magii země tě klidně mohu doučovat já, pokud bys měla zájem!" navrhla hned nadšeně. Stále mávala přátelsky a energeticky ocasem. "Tedy, za mě máš jedno velké ano, ale bylo by vhodnější, když se půjdeš seznámit aspoň s jednou naší alfou, víš, pro pořádek. Arcanus - náš alfák mi sice dal svolení, ale aby jednou nebyli překvapení, až na tebe narazí," zazubila se pobaveně. "Castor tě za nimi jistě mile rád doprovodí, že ano?" Vybídla smečkového kolegu prosebným pohledem. Chtěla si jít odpočinout.

Jeee, moc děkuji :3 dýni jsem úplnou náhodou dostala a tak jsem poprvé v životě dlabala a jsem ráda, že se povedlo, navíc mě to fakt bavilo :3
Poprosím aby Lyl dostala hvězdičku do rychlosti a obratnosti.

No, pochybuji že by tady přes tu naši zádel někdo jel, ale kdyby někdo jel poblíž Šumperku/Jeseníku/Olomouce, ráda k někomu přisednu. Nu a kdybych musela vlakem, vyzvednul by mě prosim někdo na nádraží, bo jsem schopná se tam jakožto vidlák moravský ztratit?
A nebo kdyby někdo bydlel po trase Jeseník - Praha tak bych mohla někam dojet a vetřít se. :D

Laura si problížela vlčici stojící vedle Castora. Zdála se být mladá a milá. Obrátila pohled na Castora, který začal mluvit jako první. Sypal ohledně Aurory, jak vlčici představil, plno lichotek, a tak se musela jemně a pobaveně pousmát. Zamávala ocasem. "Děkuji, Castore," pověděla upřímně za to, že ji okamžitě uvedl do situace, která zde nastala. Nová potencionální členka smečky, jupí, pomyslela si nadšeně a s jiskřičkami v očích koukla na cizinku, která se ještě představila sama. "Takže výběr naší smečky byl kvůli tomu, abys to měla kousek za rodinou?" Zeptala se. "To naprosto chápu!" Vyhrkla potom nadšeně. "Kéž bych já věděla, kde je má rodina. Také bych jim chtěla být na blízku. Mou novou rodinou je smečka, ale po pokrevných příbuzných mi je smutno," rozpovídala se ihned. Sic mluvila o poměrně smutném tématu, ale stále zněla optimisticky.
"Pověz, Auroro, neunikl mi tvůj mladiství vzhled. Copak umíš a jsi schopná smečce nabídnout?" Neptala se nějak pedantsky, spíše způsobem, jako kdyby to opravdu zajímalo ji samotnou. "Aby nedošlo k mýlkám, jsem betou Asgaarského lesa. Alfy jsou zaneprázdněné a pověřily mě, abych se o tebe postarala," usmála se na ni. Poté zmateně zvedla pohled ke korunám stromů. Kroutily se v náhlém poryvu větru. "Au," pípla, když dostala oblázkem přímo mezi oči. Sklonila se k němu a prohlédla si jej. Poté začala vrtět ocasem rychleji, než doposud a pousmála se. "Juuuu," pronesla s neutuchajícím zájmem, téměř jako malé vlče. Její roztržitá pozornost se v tom momentě z Aurory přenesla na popadané oblázky.

// Omluva za zdržování

Zdálo se, že krom nějakých drobných poranění se Sionnovi nic moc nestalo. Spíše jeho psychika musela utrpět. Chudáček malá se to snažil zaspat, ale nejspíš mu nešlo usnout. Stejně jako Arca, i ji zaplavila vlna nenávisti vůči cizí vlčici. V životě tenhle cit vůči někomu nepocítila. Podívala se směrem k ohnivým hradbám a měla sto chutí jít s vlčicí zamávat. Nepochybovala ovšem, že to náležitě udělá Elisa. Doufám, že bude litovat, že ji kdy něco takového napadlo! Pomyslela si. Byla překvapená, jak se jí při těchto myšlenkách stahuje žaludek a měla chuť si dupnout packou, aby uvolnila aspoň trochu vzteku. Nechala si to ovšem raději na potom. Arcanus na ni promluvil, nejspíš si všiml, jak je z toho celá emocionálně vypjatá. Vděčně na něj pohlédla a jemně povytáhla koutek v posmutnělém úsměvu. Umí být vždycky tak empatický a druhého podržet, pomyslela si. "Děkuji," špitla tiše a koutkem oka pohlédla na Tesaie. Byl vcelku tichý, ale ani trochu se mu nedivila. Co také v takové situaci říkat? I Laura, která kolikrát nevěděla, kdy držet čumák, neměla slov nazbyt.
Následně droboučká vlčice ucítila cizí pach. Trochu se zamračila, protože neznámá vlčice co napadla Sionna jí otvřela oči, co se týkalo nezvaných hostů. Musela být na každého cizince opatrnější. Už by rozhodně nedovolila, aby se cokoliv stalo. Byla ovšem překvapená, když ji tam Arcanus vyslal a povolil jí dokonce vlka přijmout. Zamrkala překvapeně zelenkavými zraky a mávla ocasem. To jí trochu pozvedlo náladu. "Děkuji! Vyřídím to." Vyhrkla nadšeně. Té důvěry si neuvěřitelně vážila. Koukla znovu na Tesaie, jako by se ho ptala, jestli jde s ní, jemně se usmála a energeticky se vydala k hranicím. Cítila u cizince i Castora, což pro ni byla úlevná informace. Díky němu se neznámý vlk nedostal dál do smečky. Když se přiblížila, zjistila, že se jedná o vlčici a že spolu oba uvolněně hovoří. Béžovka tedy uznala, že se nebude jednat o nikoho agresivního. "Ahoj," pozdravila přátelsky a podívala se vděčně na Castora. Poté si prohlédla neznámou vlčici. Zdála se být vcelku mladá. "Určitě tě tady kolega už obeznámil, že s nacházíš na území Asgaarské smečky, co tě sem přivádí?" zeptala se. "Omlouvám se, že jste museli čekat, ale měli jsme tu pár nepříjemností," řekla co nejvíce poklidným tónem a pokusila se o úsměv, aby nebylo znát, že to bylo až tak vážné. Laura z toho byla pořád nervózní a rozhozená, ale nechtěla to dávat příliš najevo.

Já bych teda na sraz moc ráda, ale byla bych hodně nespokojená s prosincem :D