Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přeskočte prosím Lyl, asi se to hodí do hry více, navíc já napíšu až večer

//Trvám si na tom aby tyhle její myšlenky byly v perličkách :D

//pro dnešek končím, můžeš pokračovat ráno/dopoledne?

Vypadalo to, že Tesai ani její pomoc při přesunu vlka na kožešinu nepotřeboval. Zvládl to hravě sám. Laura o sobě měla stále slabé mínění, co se týče její síly, vzhledem k tomu, že svou sílu nikdy k ničemu snad nepotřebovala. Vděčně na svého kolegu pohlédla. „Díky,“ pověděla s letmým úsměvem. Poté do zubů popadla druhou kožešinu a vlka zakryla. Stále ovšem udržovala pomocí magie větru jejich okolí teplejším, navzdory přicházejícímu vyčerpání. Pohlédla na Tesaie, když jí položil otázku. Chvíli neodpovídala, jelikož prožívala morální dilema. Věděla, že Elisa bude řádit jak černá ruka, když dovede cizince přímo až do úkrytu. A ani nevěděla, co je to za vlka, co když se vzchopí a někomu ve smečce ublíží? Třeba Sionnovi? Neměla tušení, že se Maličký v lese zrovna nenachází, ale i tak mohl ohrozit kohokoliv jiného. Jako beta by se měla zachovat zodpovědně vůči smečce. Jenže její srdečné já trpělo společně s neznámým a v touze mu pomoci co nejvíc. To teď sice nejspíš udělala, jak nejlépe vzhledem k jejím možnostem mohla, ale věděla, že by to mohlo být ještě lepší a ona se nemusela tolik vyčerpávat.
„Já nevím,“ pípla pak konečně tiše a zoufalé zelené zraky upírala na Tesaie. Uši měla lítostivě stažené dozadu a byla trošku shrbená. Jedno z oušek jí cuklo směrem ke zraněnému, když začal prosit. Sevřelo se jí srdce a rychle se rozhlédla kolem. Doufala, že už nějaká z alf přijde, ale jako kdyby to snad nikdo nepostřehl, že je tu někdo cizí. Za normálních okolností by jí nevadilo počkat s cizincem na hranicích, ale teď šlo o čas, který sice prodlužovala jak mohla, ale moc ho nejspíš nebylo a ona rozhodně nechtěla být svědkem skonání vlka na hranicích její smečky.

Pozorovala neznámého vlka a stále jí v hlavince šrotovalo, co se mu mohlo stát. Má štěstí, že narazil na nás. Že sem zvládl dojít. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby zůstal někde jinde. Někde, kde by ho dlouho nikdo nenašel, napadlo ji, zatímco zpozorněla, když sebou raněný trhnul. „Budeš v pořádku,“ promluvila k vlkovi jemným tónem a znovu těkla pohledem na Tesaie. Ten se trošku rozmluvil. Je to chytrý vlk, uznala, když ho poslouchala. Jistě by si také zasloužil nějaký výslužný post ve smečce. Chce to čas, ale jednou to alfám navrhnu. Ačkoliv jistě jeho potenciál musí vidět také. Určitě v tom nejsem sama. Což naplat, přátelská béžovka by dala šanci snad úplně každému. Ale nebylo to poprvé, co se jí osvědčila Tesaiova spolehlivost. Naposledy se šakaly, kdy se po nich statečně vrhnul. „Bohužel o nikom takovém nevím. A mám neblahý pocit, že alfy jsou zaneprázdněné, jinak by tu někdo už dávno byl,“ odpověděla zamyšleně.
Hledíc na jejího pacienta, povšimla si, že na chvíli zamžoural. Že by se dostával k sobě? Po tom, co mu obstarala vodu, zahlédla pohled jeho očí. Zelené, stejně jako ty její, do kterých zrovna koukal. „Nic se neboj. Pokusíme se ti pomoci,“ řekla konejšivým tónem, jako kdyby vlka znala roky a velmi jí záleželo na jeho životě. O přetvářku se v žádném případě nejednalo, protože taková už ona byla. Záleželo jí na všem živém, někdy možná i neživém. Což by bohužel tento vlk za chvíli mohl být také.
Po chvíli mlčení, kdy začínala být krapet nervózní, protože věděla, že jde o vlkův drahocenný čas, co čas, ale život, se zhluboka nadechla a pootevřela tlamku. Něco ji napadlo! „Počkej tady s ním!“ Vyhrkla na Tesaie, otočila se a rozeběhla se, co jí kupa sněhu dovolila, směrem k úkrytu. Byla už unavená, proto se jí cesta zdála opravdu náročná.
V úkrytu popadla dvě nevyužité kožešiny a děkovala, že tu byla ona a další poctivý vlci, co je do úkrytu nosili. Teď se opravdu hodily! Cesta s kožešinami byla ještě náročnější, a tak se drobná béžovka vrátila celá zadýchaná a zmožená. Upustila je vedle vlka, kecla si do sněhu a hlasitě vydechla. „Ufff…“ odfrkla si, s jazykem venku. Poté, co chytila nějaký dech, zase vstala, jednu z kožešin sundala z té druhé a koukla po smečkovém kolegovi. „Pomůžeš mi ho na ni přesunout?“ Zeptala se. Sama by s vlkem nezmohla nic. Vždyť byla tak drobná a bez sil! S prosíkem na Tesaie koukala.

Mrzelo ji, že Meinere už odešel. Mohli si toho spolu přeci ještě tolik říct. Ale smečkové povinnosti hořely, Asgaarem vládl zmatek a ona nemohla stát a vykecávat s bráškou. Promiň mi to. Snad se najde volná chvíle, kterou budeme muset trávit plně spolu, pomyslela si, jako kdyby ji snad mohl Meinere vyslyšet. Prohlédla si Tesaie. Vypadal, že je naprosto v pořádku, a tak si vyslechla jeho odpověď. Prý ten neznámý přišel a sesunul se po zavytí k zemi. Takže si přivolal pomoc a pak to prostě nedal. Hmm. Chudák. Mohla bych mu pomoci více, než jsem zatím zvládla? Uvažovala, zatímco si zelenkavým pohledem cizince prohlížela. Za dalšího soustředění přivolala teplý vánek, který prohříval všechny tři přítomné vlky. Bezděky se oklepala a loupla očkem po svém smečkovém kolegovi. Do jeskyně ho vzít nemůžu. Je to cizinec. Od čeho má tu ránu? Porval se? Může být klidně nebezpečný. Ale udržovat jej naživu pomocí magií také dlouho nezvládnu. Alfy jsou asi zaneprázdněné. Rády bych dohnala Meinera.
Náhle cizinec zakňučel, na což béžovka zastříhala ušima. Vypadalo to chvíli, že přichází k sobě, ale nic se dál nedělo. Až pak z něj konečně vzešlo nějaké slovo. Žadonil o vodu, na což reagoval Tesai tím, jestli nechce sníh. Laura se pousmála, vzhledem k tomu, že nikdy nevěřila, že jí její mírumilovné magie přijdou tolik vhod a použije během chvíle všechny tři, ale za soustředění vytvořila několik kapek vody, které padly do pootevřené tlamy raněného. Hotová doktorka! Pomyslela si nadšeně. „Co s ním budeme dělat?“ zeptala se Tesaie, jako kdyby tu snad byl beta on. Ale měla tím spíše na mysli, zda ho nenapadá ještě něco, jak vlkovi pomoci. Nebo ho prostě nenapadá cokoliv. Věděla, že Tesai je vcelku velký myslitel a v hlavě mu pořád něco šrotuje.

Laura se rozcupitala za Meinerem a srovnala s ním krok. Byla trochu nervózní, že by omylem sešel z hranic a byl by z toho problém, ačkoliv teda věděla, že o jejím bráchovi všichni podstatní vědí. Zasmála se nad jeho radou. „Víš, pro mě to není tak jednoduché,“ začala trochu rozpačitě, leč se stále pobaveně usmívala. „Bylo by mi pak asi trapné kolem něj denně chodit,“ dodala ještě a zamávala ocasem. „Navíc nikoho nutně k životu nepotřebuji, takže si vystačím i tak jak jsem. Ačkoliv představa, že bys rebelil naše vlčata, je lákavá, ne že ne,“ zasmála se krátce. Už tak byla překvapená, že se vcelku hezky bavil se Sionnem. V životě by to do bratra neřekla.
Náhle zaslechla vytí. Bylo cizí, ale docela naléhavé. Zastříhala oušky a koukla na bráchu. „No, zašla bych se tam podívat,“ řekla, jako kdyby to snad byla její svobodná vůle. Vlastně ani upřímně nevěděla, co přesně jako beta má na starosti, přece jen jí stále byla přidělena funkce pečovatelky, kterou již zvládala, ale pozice bety? A náhle další vytí. Tesai. Co se děje? Je v nesnázích? Nabrala na kroku. „Když tak mě dožeň, něco se děje,“ vyhrkla ještě v rychlosti, než se rozeběhla tím směrem.
Zahlédla v dálce hnědého kolegu, jak stojím nad něčím tělem. „Co se stalo?“ Volala na něj už z dálky, celá zmatená. Porvali se? Porazil ho Tesai? Nebo ho odněkud donesl zraněného? Kdo to vůbec je? „Kdo je to?“ Ptala se, když doběhla úplně k nim a zhlédla, že se jedná o někoho neznámého. Jako kdyby snad Tesai mohl vědět něco více. Viděla, že vlk silně krvácí. Zamračila se tím, jak se začala soustředit. Zpoza hlubokého sněhu vyrostl vcelku velký, mohutný list, který se vlkovi omotal kolem krku. Tak, aby jej příliš neškrtil, ale zároveň ránu stlačil. List měl charakteristickou vůni, pro citlivější jedince spíše zápach, znalejší by poznal, že může mít nějaké léčivé účinky. Byla z toho trochu unavená. Přeci jen, vytlačit zpoza toho sněhu a zamrzlé země cokoliv, bylo namáhavé i pro někoho, jako byla ona. Navíc byla touto zimou docela dost trestaná. Nikdy neměla tukové zásoby, ba naopak byla pohublejší a její jemná srst sotva hřála. Mohl ji zahřát jen věčný pohyb, který ale vyčerpával.

Mimoděk se otřásla. Zima byla neuvěřitelná a drobná vlčice se jemně chvěla. Zkoumavě si prohlédla svého bratra, jestli náhodou nemá obdobný problém, ale on vypadal, že je o něco více v klidu. Přeci jen byl lépe zaopatřený. Béžovka mu chvilkami i záviděla. „To je ale zima, co? Nepůjdeme se projít aspoň kolem hranic? Mám dojem, že jestli tu budu ještě chvíli stát, přimrznou mi tlapky k zemi,“ zazubila se, přičemž přešlápla z nohy na nohu, aby se ujistila, že se nic takového ještě nestalo. Naštěstí měla ještě volnou možnost pohybu.
Vyslechla si jej a musela se pousmát. Copak Meinere byl někdy na někoho příjemný? Tedy, Laura už jej brala takového, jaký je a nic moc si z jeho neustáleho bručení a sarkastických řečí nedělala, ale nepamatovala si, že by jindy byl jiný. Možná byl tak maximálně ještě více protivný, ale to přikládala tomu, že na ni byl kdysi fakt moc naštvaný. „Jo, jasně. Budu to brát na vědomí,“ zazubila se a spiklenecky mrkla. „Však co, je to tvoje věc, ne?“ Dodala ještě. Co je komu po tom, jak se její bratr chová. Každý je nějaký, přece!
Ani nečekala, že by se byl nějak povzbudivě vyjádřil k její ztrátě partnera, ale jeho reakce byla mnohem milejší, než by do něj kdy řekla. Zastříhala ušima a věnovala mu jeden z vděčných pohledů. „Zase tak jednoduché to není, ale asi máš pravdu,“ pokývala hlavou, jako by přesvědčovala sama sebe. „Někoho upřímně v merku mám, ale nemám čas se někomu družit. Takže to prostě bude muset počkat,“ zasmála se krátce. Nějak neměla náladu ve svém věku někoho uhánět a přesvědčovat ho, že budou skvělým párem. Zvlášť když viděla, že to prozatím nikam nevede.

Ale tak jo. Původně jsem to odmítala zkoušet, protože jsem na tom s časem poslední dobou mizerně a nedaří se mi odepisovat tak jak bych chtěla, protože mi nová práce dávala dost zabrat a nemohla jsem nějak zkloubit svůj časový harmonogram a když byl čas, nebyla chuť. Teď už jsem, troufám si říct, zaběhlá a chuť se vrátila a mrzelo by mě, kdybych to aspoň nevyzkoušela. Takže tímto žádám o další slotik, ač sama vím, že to se mnou poslední dobou byla bída, ale budiž mi to omluveno tím, že jsem opravdu dlouhodobý hráč a kromě jedné pauzy si myslím, že pořád tak nějak aktivní, ač teda už mírněji. Ale to hodlám také ještě napravit. :P O charakteru, který by měl volné místečko, jsem už vcelku přemýšlela, ale byl by to tedy těžký charakter na hraní. Což nevím jestli jestli se mi chce. :D Každopádně bych nepohrdla ani vlčetem, jelikož jsem to u Aithéra pěkně zpackala a téměř celý jeho vlčecí věk jsem nehrála a tedy propásla.
Dekuji moc za zvážení a přeji hodně štěstí ostatním

Béžovka se pobaveně zazubila. „Samozřejmě, že pořád žiju, proč bych neměla? Mám pořád energie na rozdávání a tak,“ zavrtěla se energeticky, zatímco stále přátelsky pohupovala ocasem. Ráda Meinera viděla, ačkoliv si poslední léta nebyla jistá, jaký vztah mezi nimi je. Ale tahle nečekaná návštěva ji utvrdila v tom, že se její bráška možná už tolik nezlobí a nějak mu na Lauře záleží. Hřálo ji to u srdce neskutečným způsobem. Přeci jen už to byla nějaká doba, kdy o ni někdo projevil skutečný zájem, aniž by po ní něco chtěl. Ačkoliv si tedy u Meinera nemohl být jeden nikdy jist, jestli se to ještě nějak neobrátí. To ovšem sluníčková Laura moc nebrala v potaz.
Zaujatě zastříhala oušky. „Žádné pomluvy jsem nikdy nikde nezaslechla. Od nikoho. Měla bych?“ Optala se možná i trochu starostlivě. Měli by si snad vlci o jejím bratrovi šuškat nějaké pomluvy? Moc tomu nevěřila. Nikdy nezaslechla, že by to někdo o někom mluvil špatně. A jestli přeci jen zaslechla, tak si to nepamatovala. No jo, celá ona. Vstřebávala jen ty dobré věci a ty špatné pouštěla bokem. Trochu zachmuřeně se rozhlédla, když jejím tělem přejela vlezlá zima. Nebylo vůbec příjemně. Poté opět loupla očkem po bráchovi a její výraz se změnil na krapet skleslý. „To jsme dva. Ten můj, jak ho nazýváš, už dávno není můj. Teď je to myslím už třetí zima, co se neukázal,“ pověděla narovinu, jak to s Naxtherem je. Už to ani tolik nebolelo. Čas otupí všechny rány a tak to bylo i u Laury. Stala se z ní vcelku soběstačná vlčice, která ani partnera ke svým úspěchům nepotřebovala. Vždyť většinu postupů ve smečce zvládla právě bez něj. A snažila se nepřiznávat, že jí chybí někdo, kdo by jí s povinnostmi na jejím postu pomohl, ale jak sama řekla, energie má ještě na rozdávání a tak to dělá.

Missák
Newlin - protože ten vzhled je prostě hrozně cute, hlavně to očičko a tak, žíhání, věneček, povaha... Prostě všechno, je fakt úžasný :3 :D
Storm - vždycky se mi hrozně líbil. Starý fešák, ze kterého sálá moudrost, rozvaha a klid :)

Miss
Cynthia - strašně se mi líbí ta srst, ta se fakt hodně vyvedla a také to jméno :)
Maple - také jsem jedna z těch, co nehlasuje kvůli zadku :D její vzhled se mi líbil, ještě než dostala spešl, po tom, co se jí trošku poupravil původní vzhled. Nádherně sladěný kožíšek a pak to ještě dorazil ten přívěšek. No ale ten spešl je taky super :3

Missče
Sionn - jednoznačně! Je to roztomilý marshmelownek, navíc jsem dlouho nikoho neviděla tak dobře hrát za vlče
Marion - krásné zbarvení, krásná princeznička

Měla dojem, že místo huňatého kožichu svého bratra narazila do kusu betonu. Obezřetně si jej prohlédla, po tom, co zastavila své neustálé hopsání. Ono to k sobě totiž v tom návalu radosti přicházelo až později. Přesto jí to nijak na veselí neubralo. Jakmile ovšem její bráška zvedl výhružně tlapku, okamžitě si kecla na zadek a vyvalila na Meinýho zelenkavá očka. Následně se zazubila. Jasně, že její pomalejší bráška nestíhal. Jak by taky mohl! Zase rozvrtěla ocásek, takže odhrnovala sníh pod ním na obě strany. „A co že tak na jednou? Snad se ti nestýská!“ Zamrkala na něj provokativně s úsměvem. Otočila se za pozdravy. Přišel totiž Arcanus s Yeterem. „Ahojte,“ opětovala jim nadšeně. Vypadalo to, že se něco děje, u čehož by Laura ráda byla, že ano, ale důležitější pro ni bylo být momentálně se členem rodiny.
Otočila tedy hlavu zase na černobílého a naklonila hlavu zvídavě na stranu. „Nu, takže povídej. Co nového?“ Byla by položila tolik otázek! Jak je vůbec mohl někdo pokládat postupně? To se prostě nedá! Nejraději by na něj vysypala další ranec dotazů. Bohužel jí tak trochu bylo jasné, že by se ani pořádně nedočkala řádných odpovědí, což se možná nedočká ani takhle, ale… Měla nějakou malou naději, že bude aspoň trochu výřečnější a třeba se něco i dozví. Ne že by ho chtěla podezírat… Ale je to snad poprvé, co ji dobrovolně vyhledal a zatím prostě něco muselo stát. Třeba mi přišel říct, že jsem teta! Napadlo ji. Musela se nad tou myšlenkou trochu pousmát, ale bránila se tomu, aby ho zase až tak podceňovala. Jistě se jednou musí najít vlčice, která jeho komplikovanou povahu zvládne. „A co ta partnerka?“ Nedalo jí to nakonec a zeptala se ještě.

//Omluva za zdržování, měla jsem na prd šichty a chodila jsem dom hotová. Už to bude lepší :)

//<- řeka Mahtaë

Castor se nějak loudal a Laura, která přebrodila v této zimě řeku, se docela těšila, až se skryje mezi stromy smečky. Sice se ohřívala teplým větříkem, ale teplo jí opravdu nebylo. Nebyla zimní typ. "Castore, půjdu napřed," oznámila svému společníkovi, pohledem zkontrolovala, jestli bude v pořádku a poté se rozběhla směrem ke známé hranici lesa. Už se těšila, až bude zase doma. Hrozně jsem zpohodlněla. Už ani mimo území smečky moc nechodím. Jsem pořád jak puťka doma. Asi už stárnu, pomyslela si pobaveně. Na hranicích lesa se ovšem pozastavila. Ucítila pach, který jí byl více jak známý. Byl jí přímo blízký. Když byla u Života, řekl jí, že Naxther a Deliven jsou pryč, ale u Meinera ji ujistil, že je stále tu. Přesto měla o svého bratra strach a pocit nejistoty. Byl tu jediný, co jí z rodiny zbyl. Rodinu jí sice nahradila smečka, ale pravé sourozenectví nešlo ničím nahradit. Jediné, co jí nešlo do hlavy bylo, co tady asi chtěl?! Byla šokovaná, že se pach její bráchy nachází na území smečky. Matně si pamatovala jeho řeči o tom, jak jsou smečky otravné, nebo něco v tom smyslu. Skoro hned jí došlo, že tu nejspíš musel být kvůli ní. Ale i tohle ji docela šokovalo. Věděla, jaký k ní má vztah, o to víc ji překvapovalo, že by ji vyhledal. Tady prostě něco nehraje! Rozeběhla se, aby tuhle záhadu co nejrychleji mohla rozluštit. A taky se na Meinera těšila, o tom žádná.
Nemusela běžet daleko, protože její bratr zůstal u hranic. Opodál bylo více členů smečky a přímo u Meinera byla Elisa. Ajaj, pomyslela si bezděky. Přesto její ocas lítal ze strany na stranu a s rozzářeným úsměvem se řítila přímo na nebohého bráchu. "Meiný!" Pískla nadšeně, srazila ho do sněhu, nebo se o to aspoň pokusila a následně mu řádně olízla líci. Pak se sice trochu odtáhla, ale ocasem jí stále jel jako vrtulka. Jen rychle loupla okem po alfě. "Ahoj Eliso," pozdravila ji v rychlosti, protože se teď chtěla naprosto věnovat svému bratrovi. "Kde se tady bereš? Jak se máš? Jsi v pořádku? Vypadáš dobře! Povídej, co jsi celou dobu dělal, kde jsi byl? Často jsem na tebe myslela! I u Života jsem se na tebe ptala! Co partnerka, už nějakou máš? Nebo někoho v merku? Tak povídej!" Vybízela ho, poskakujíc před ním jako kdyby byla na pružinkách. Byla tak hrozně zvědavá! Chtěla vědět všechno.

// vůbec se nenech rušit od oslav :)

Laura se krátce zasmála. „Ale to vůbec ne,“ namítla okamžitě a zavrtěla přátelsky ocasem. „Použila jsem ji jen jednou, když jsem se snažila učit se s magií země a to omylem. A mrzelo mě to. Od té doby nemám zapotřebí ji na někoho použít,“ objasnila. Ta magie jí do dnešních dnů naháněla hrůzu. Nevěděla, co je schopná s ní komu provést a ani to vědět nechtěla. Její vrozená magie jí byla nejmilejší. O těch ostatních toho ani moc nevěděla, kromě její oblíbené proměny na motýlky. Ty teď nechávala spát, vzhledem k tomu, že se bála, že by jim zima mohla ublížit. Fascinovaně hleděla na padající vločky sněhu. Když to viděla, těšila se na zimní hrátky. Doufala, že si k tomu utrhne Sionna, protože ve smečce neznala nikoho z dospělých, kdo by si s ní hrál. Trochu ji mrzelo, že jsou všichni tak moc vážní.
Bedlivě se zaposlouchala do vyprávění. Byla trochu překvapená, že milý vlk jako je Castor byl v nějaké skupince zlounů. Na druhou stranu, co zavelí alfa, to je svaté, tak co mu zbývalo. A navíc se odpojil. Prostě jen špatné období, usoudila a věnovala mu povzbudivý úsměv. „Už to máš za sebou,“ uklidnila jej chlácholivě. „A co tvý sourozenci? Je některý z nich tady? Já zde měla oba bratry. Jeden za nedlouho zmizel, ten druhý doufám stále někde je, jen je trochu… Komplikovaný,“ nevěděla úplně, jak Meinera popsat. A už vůbec netušila, že na ni její bráška čeká.
Pozastavila se u řeky a šokovaně hleděla na Castora, který bez váhání do ledové řeky vstoupil. Už bylo pozdě na to jej zastavit, aby mu navrhla, že přes řeku vytvoří kmenovitý most. A protože byla týmový hráč, prostě řeku přebrodila také. Na druhé straně se ihned oklepala a jak myslela na trochu tepla, stalo se to samé, co Castorovi a jemný větřík, teplejší než okolní vzduch, se jal jí vysušit jemnou srst. Stejně se už blížili do smečky a ona počítala s tím, že se někde ohřeje. „Už je to nějakou tu zimu. Ale bolí to stále. Nejvíc na tom bolí to, že do dnes neznám důvod. Odešel beze slova, loučení. Čekala jsem na něj dlouho. A až pak jsem pochopila, že už se nevrátí,“ povzdechla si.

//-> Asgaar