Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla docela ráda, že se rozhodla odejít z úkrytu dříve, než původně plánovala. Cítila totiž ve smečce spoustu cizích pachů, což už se nezamlouvalo ani jí. Nervózně jí zašimralo v břichu a byla si jistá, že hlad to už být rozhodně nemůže. Po jídle a vydatném spánku se jí hrozně ulevilo a taky nabrala spoustu energie na to, aby mohla nadále plnit své povinnosti. Ačkoliv post pečovatele tvrdil, že by se měla starat o vlčata, ale stále si byla vědoma, že jakožto beta by měla být také téměř u všeho, co se ve smečce hne. Drobná vlčice to zvládala s neuvěřitelnou dávkou energie a dokonce ráda, nebrala to jako přítěž, ač se jí toho někdy nakupilo tolik, že na sobě občas pocítila únavu. Nuže, ani mládí netrvá věčně.
Pachy přicházely snad ze všech stran a Laura nevěděla, kam se vydat první. Ale dle větření, které zahájila hned posléze za vchodem úkrytu, zjistila, že u všech vetřelců jsou alfy. Nepodceňovala ani jednoho z nich, ale ráda se učila od Elisy ráznějším způsobům, které by stejně asi neuměla ani nikdy použít, ale prostě ji bavilo sledovat ráznou alfu v akci, takže se vydala za Elisou. Za nedlouho její zelenkavé zraky zahlédly kouř, který ji znepokojil a tak přidala na tempu. Proboha doufám že ta vlčice někoho negriluje, napadlo ji a v drobné hrudi se jí rozbušilo prudce srdíčko.
Naštěstí když dorazila, tak ani nic nehořelo, nikdo nehořel, nikdo se nepral, ale opravdu se jednalo o nějakou cizinku. Byla oproti Lauře velká a dobře nakrmená. Jenže kdo oproti ní kdy nebyl, že? Našlo se pár podobných vlčic jako je ona, ale v její blízkosti příliš nepobývaly, a tak si drobná vlčice na ty „nepoměry“ už zvykla. Navíc po letech pilování magií zjistila, že její síla tkví jinde, než v těle.
„Ahoj,“ pozdravila bez okolků a obě vlčice přejela přátelským pohledem. Při pohledu na Elisu mávla v rychlosti ocasem na náznak, že ji ráda vidí. Chtěla se jí zeptat, jak to dopadlo s tím zraněným cizincem. „Všechno v pořádku?“ zeptala se tiše, když stanula vedle jejího boku, ovšem držela se trochu zpět, takže hlavu měla zhruba v úrovni jejích plecí.

Spala opravdu dlouho a tvrdě. Potřebovala odpočinek jako nikdy v životě. Možná už se začínal trochu ozývat věk? Musela odpočívat teď déle, aby měla více energie. Nebo za to možná mohla její mizerná kondice, kdy jí koukalo snad každé žebro. Nikdy nebyla vyloženě zaoblená, ale takto jí žebra ještě nikdy nelezla. Spala zamuchlaná v klubíčku a nenechala se vůbec ničím rušit. Vlastně ji ani nenapadlo, že by mohla jít spát do většího soukromí do vedlejší jeskyně, protože předtím prostě chtěla být s Castorem, od kterého ucítila dotek na oušku. Povytáhla koutek do úsměvu, protože to lechtalo, ale oči nechávala zavřené. Byla ještě hrozně rozespalá a nechtělo se jí nic. Takže na jeho slova pouze souhlasně zabručela.
Podařilo se jí ještě na chvíli usnout, ale za nedlouho už se probouzela o něco čilejší než předtím. Rozlepila zelenkavá očka a podívala se po jeskyni. Vypadalo to, že spousta vlků odešla zase ven. Dokonce už ani Meinere tu nebyl, což ji zamrzelo. Ještě krátce přemýšlela nad Castorem. Krátce se uculila a energeticky vstala. Oklepala se, se zívnutím se řádně protáhla a rozhodla se, že půjde ven také.

//-> Asgaar

Souhlasně přikývla ohledně toho, co řekl, přičemž na něj hodila uznalý pohled. A také je moudrý. Od všeho něco. Ještě jsem na něm nenašla nic špatného. Kde je nějaké ale? přemýšlela a zívla. Cítila únavu každou minutou a už se jí nedalo moc dlouho odolávat. Posledních několik hodin se hodně namáhala a používala většinu svých magií k tomu, aby dala nějak do kupy toho neznámého tuláka. A plné břicho snad kolébalo ke spánku každého vlka. Koutkem oka sledovala Castora, který se ptal, zda v přívěšku, který dal Meinere Sionnovi, není nějaký jedovatý plyn, nebo magie. Béžovka zvedla hlavu a zadívala se jejich směrem. „Upřímně jsem se nikdy na jeho přívěšek neptala,“ přiznala potom. „Ale pochybuji, že by Meinere zachraňoval vlče, aby ho potom mohl otrávit nějakým přívěškem,“ dodala ještě s pobaveným úsměvem a zase si položila hlavu na tlapky.
„Hlavně aby si jeho někdo nespletl s lovenou zvěří. Dokážeš si to představit? Bude ležet ve vysoké trávě, ze které půjdou vidět jen ty parohy a bác! Někdo si ho splete,“ představovala si nahlas, ale stále tak nějak jen pro uši jejího společníka, aby jejich rozhovor nebyl zaslechnut. Nakonec se Castor rozhodl, že si zdřímne, s čímž Lá plně souhlasila. „Meinere, Sionne,“ oslovila ty dva tak, aby ji slyšeli. „Lilac,“ mrkla po novém vlčeti. „prospím se. Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí mě v pohodě vzbudit,“ pověděla jim s jemným úsměvem. Ještě chvíli své zelené zraky upírala do ohně. Koutkem oka postřehla i příchod Elisy, ale to už se jí klížily oči a za nedlouho usnula.

Laura se pousmála a zamávala ocasem. Pravděpodobně tu hezky pod sebou zametala ocasem zem, ale to jí vůbec nevadilo. Nikdy se nebála své pozitivní emoce dávat najevo prostřednictvím svého těla. „A také jsi zbytečně skromný,“ řekla ještě, se stálým jemným úsměvem, který snad jako kdyby měla v momentální chvíli ve výrazu nakreslený. Přemýšlela nad tím, co jí radil brácha, po kterém loupla ještě očkem. Mám být opravdu přímá a jít ven s hotovou věcí? ptala se sama sebe. Byla vždy upřímná, ale v těchto věcech opravdu zdrženlivá. Prostě jí to nějak nešlo přes jazyk a něco se v ní hodně příčilo. Nejsem tak přímá, jako on, uznala potom.
Castor povídal, že by také rád šel, ale rád by se první vyspal. Béžovka pokývla hlavou na souhlas. „Také to tak vidím. Mám toho za poslední dobu dost,“ svěřila se, ale v žádném případě tónem coby znaveného a znechuceného vlka, prostě jen v poklidu, jako kdyby to zcela brala jako součást svého života a nedělala si z toho velkou hlavu. Byl fakt, že někdy se cítila psychicky unavená, ale vždy to bravurně zvládala a opravdu si z toho moc hlavu nedělala. Castor se k ní přiblížil blíže, což v ní vyvolalo zvláštní pocit tepla, aniž by se k sobě přitulili. Hřálo ji to totiž vnitřně. Tak dlouho okolo sebe spolu chodili, ale nikdy u sebe nebyli tak blízko, ačkoliv jí tento vlk už od prvopočátku byl sympatický a jejich vzájemná radost, když se potkali, byla téměř hmatatelná. Také se trochu přiblížila, až se jejich konečky srsti dotýkaly a stejně tak si položila hlavu na přední tlapky. Dlouze a spokojeně vydechla.
„Myslím, že nechá. Překvapilo mě to, ale těší mě to. Právě Elisa mě za ní poslala, abych na ni dala pozor. Zatím to ale vypadá, že ji bude chvíli opatrovat Yeter,“ krapet se zarazila a ztišila hlas. „Mimochodem…?“ načala otázku ohledně Yetera, kterou dokončovat ovšem nechtěla, ale házela po svém společníkovi významný pohled, který se tázal, co na to říká on, jestli je taky tak zmaten.

Laura se trochu nejistě zamyslela nad jeho otázkou. „Nejsem si toho vědoma,“ pověděla potom upřímně. Třeba toho někdo zneužil, ale ona to ani nepostřehla? Ve všem se snažila vidět jen to dobré, takže bylo možné, že si vždy prostě nějak obhájila po svém. Hleděli si vzájemně do očí a béžovka z toho začínala být krapet zmatená. Spíše z toho, proč zrovna v tuto chvíli cítila prazvláštní motýlky v břiše, když si byla jistá, že se docela najedla. Hlad to být nemohl, ne? Naštěstí to galantní vlk zachránil úsměv, ač se Lauře zdálo, že byl také trochu nervózní a rozpačitý, ale neváhala se usmát také. Možná byl prostě jen pořád rozrušený z Lucy, která mu nejspíš utvořila nehezkou scénu. Soudila dle toho, jak přede všemi nepříjemně reagovala na Meinera.
Castor se ohledně záchrany Sionna a Meinera vyjádřil tak, že to byla jen náhoda. Ale to, co dodal poté, ji málem vyrazilo dech. Překvapeně se na svého společníka podívala a pootevřela tlamku, že něco řekne, ale on byl rychlejší s dodatkem ohledně rodiny. Tentokrát to byla ona, kdo se rozpačitě usmíval a párkrát zamávala ocasem. „Sám jsi laskavý,“ pípla potom krapet stydlivě. Celá tahle situace podle ní vygradovala do opravdu zvláštních chvilek a emocí, ale nemohla ani hláskou říct, že byly nepříjemné, ba naopak. Dlouho se necítila tak, jak se cítila právě teď.
Za nedlouho zase pohodlně ulehla a to tak, aby na Castora viděla a mohla s ním i nadále mluvit, ačkoliv na ni zase začínala doléhat únava. Pravděpodobně potřebovala spánek, aby dohnala to, co už několik dní strádala. K tomu už asi krátký odpočinek po jídle nestačil. „Není ho moc vidět. Ale měli jsme tu nějaké drama a u všeho byl a nápomocný. A teď vlastně i u toho neznámého vlka. Ráda bych se šla potom potom podívat, jak to s ním dopadlo, vrtá mi to hlavou,“ přiznala se ohledně cizince a nadšeně pokývala ohledně vlčat. „Oba jsou moc kouzelní!“ pověděla s něhou, jako kdyby snad vlčata byla její vlastní. Milovala je, ať byla jakákoli. A že tihle dva byli zlatí, zatím, oproti Awnay a Etneyovi.

Poslechla si, jak se tu objevila kořist. Musela tiše sklonit obdiv k vlčicím, které se postarali o kořist pro téměř celou smečku. Starostlivým pohledem vyhledala Gee a Auroru, aby se ujistila, že mají dost potravy. Musely být vyčerpané nejvíce. Zahlédla spící Gee. Pohlédla s výčitkami na svůj zbylí kus podílu, vzala jej do zubů, energeticky se vyhoupla na dlouhé nohy a šla ho tiše přenést vlčici. Opatrně ho vedle ní položila a vrátila se zase ke Castorovi. Obdarovala jej zářivým úsměvem a zavrtěla ocasem. „Meinere,“ dodala jméno svého bratra, když viděla, že její společník trochu tápe. Tím, že byla najezená a trochu si odpočala, zářila zase nezdolnou energií. Opravdu jí stačilo málo k tomu, aby byla nabita novou energií. A to dokonce s ohledem na nějaký ten pokročilý věk, který by do drobné bety stejně nikdo neřekl.
„Nelámej si s tím hlavu, Casty,“ pověděla mu jemným tónem a pohlédla mu dlouze do očí. Ve výrazu jí pohrával jemný, povzbudivý úsměv. „Nejspíš byla vyčerpaná a tím pádem podrážděná,“ pokusila se chování Lucy omluvit, ačkoliv ji taky krapet pobouřila, když měla nemístné poznámky vůči Meinerovi. Věděla, že se má docela dost k Sionnovi a nebýt jejího bratra, malý Sionn tu nemusel ani být. Laura si velmi vážila jeho hrdinného činu, stejně jako si moc vážila toho, že mu Castor pomohl dostat se sem. „Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl,“ ujistila ho potom vděčně. „Děkuji, že jsi bráškovi pomohl,“ zavrtěla ocasem a uznale pokývala.
Zamyslela se nad Tesaiem. „Je to zvláštní vlk, že? Takový samotář, co se přidal ke smečce,“ pověděla zamyšleně. „Mrzí mě, že s námi nechce trávit více času. Je to také dost spolehlivá část smečky,“ pokračovala. Přeci jen minule bránil smečku před šakaly. Bez rozmyslu se po nich vrhl jako nějaký válečník. Dodal tehdy Lauře odvahu, což bylo trochu smutné, když byla sama beta a měla by být právě v přední linii ona. Na Castorovu otázku zpozorněla a usmála se. „Já,“ odpověděla. Trochu se styděla, že teď na vlčata nemá moc času. Ale kolem Sionna někdo stále pendloval a tolik její pozornost ani nepotřeboval a Lilac, jak se zdálo, tu měla Yetera.

Tak nějak věděla, že svého bratra k něčemu nepřesvědčí, takže pouze se smířeným výrazem přikývla. „Nepochybuji o tom, že se o sebe dokážeš postarat,“ řekla potom smířlivě. Ráda by se o svého bratra postarala, ale copak se nutit někomu, kdo o to nestojí? Z toho už tak trochu vyrostla. Přidala se tedy ke Castorovi, se kterým si chtěla sníst svůj podíl masa. Přemýšlela u toho, zda jí něco uteklo a prošvihla nějaký lov, nebo se Lucy s někým vydala na vlastní pěst.
Ládujíc se masem si povšimla, že přišel Yeter, který se ihned začal věnovat Lilac. Co to… To jsou…? Zamrkala a neubránila se tomu, aby na vlka upírala pohled. Je to vůbec vlk? Když má parohy? Ptala se sama sebe zmateně. Viděla spoustu věcí, ale tohle… Ještě ne. Zavrtěla nad sebou hlavou. Byla to věc každého, co má a co ne. Nevěděla sice, jestli se pro to Yeter rozhodl dobrovolně, ale nehodlala to ani nijak rozmazávat. Přeci jen se nějak extra neznali, aby se ho zvídavě vyptávala. Ačkoliv zrovna jí to teda moc problémů nedělalo, jít komunikovat s někým cizím, že ano. Navíc tenhle vlk už mezi nimi také pár pátků byl. Tak mě napadá, kde je Tollpihe a Rorrey? Dlouho jsem je neviděla… Z myšlenek ji vytáhla až otázka Castora. Pohlédla na něj, zavrtěla ocasem a usmála se. Je tak pozorný! „Je mi rozhodně lépe, děkuji za optání,“ pověděla poklidným tónem a také zívla, protože ji tím její momentální společník nakazil. Potom se pobaveně zazubila, aby uvolnila napětí. Nevěděla, jestli ho cítí jenom ona, nebo i on, ale připadal jí poměrně klidný. „Určitě odejde, až bude chtít. Nikdo ho tu násilím nedrží,“ odpověděla také tiše. Znovu se na svého brášku podívala.
„Dorazil sem nějaký cizí vlk, ale když jsem přišla, ležel na zemi. Byl těžce zraněný. Zůstala s ním Elisa a Tesai, ale vypadalo to s ním opravdu špatně,“ povzdechla si ustaraně. Nevěděla jestli jí více dělá starosti vlkův stav, nebo to, že je u něj přítomna netrpělivá Elisa.

Bylo snad až šokující vidět Meinera, jak předává malému Sionnovi přívěšek. Vzpomněla si, že už takhle pár vlků, co nosili něčí přívěšek, viděla. Ji nikdy nenapadlo ho někomu svěřit. Možná protože pořádně ani neměla komu. Ona se upínala hodně, ale stále spíše na ty, co se zase upínali na jiné, a tak kromě Naxthera do dnešních dnů neměla nejspíš žádnou spřízněnou duši. A na toho lajdáka ji už snad taky přešel smutek. Zůstávala nadále přitulená k bráchovi, ale když začal odporovat, odtáhla se od něj. Pohlédla mu do oka, i když pro ni bylo hrozně těžké nést tuto skutečnost, nadechla se. „Zůstaň tu s námi, brácho,“ hodila na něj vlčecí kukuč. „Prosím,“ zažadonila ještě, že by se snad momentálně dala srovnat se Sionnem a Lilac, jaký nasadila tón. Zavrtěla ocasem a stále na Meinera upínala zelené zraky. Z toho ji vyrušil až Arcův hlas.
Alfa oznamoval, že se Castor stává novou deltou. Laura zcela souhlasila s tímto rozhodnutím, protože bylo dle ní oprávněné. Hned střelila pohledem po Castorovi a věnovala mu upřímný úsměv. „Moc ti gratuluji,“ pověděla mu zcela upřímně. Přála mu to. Pak pozdravila přátelsky Auroru, která přišla. Jen Lucy se rozhodla, že tady bude střílet negativa. „Myslím, že tohle nezáleží na tobě, Lucy,“ namítla se zamračením béžovka. Co jí to přelítlo přes nos? Někdo ji naštval a hodlala si to vybíjet na mém bratrovi? Tak to tedy ne!
Potom ale zase hodila očekávající pohled na Meinera. „Minimálně na pár dní, než se plně zotavíš!“ pokračovala v přemlouvání a mávla ocasem. „Bude chvíli trvat, než si na to zvykneš,“ ztlumila trochu hlas. Pořád jí z toho bylo trochu úzko. Když ale zahlédla, že se v jeskyni vlci dělí o jídlo a že Arc donesl Meinerovi a Sionnovi, poodstoupila. „Přemýšlej nad tím. Jdu se také najíst. Dobrou chuť,“ popřála oběma s úsměvem. Vydala se ke kořisti, od které si, poměrně nemotorně, odtrhla kus masa a vydala se k nové deltě smečky. „Afoj,“ pozdravila a položila si kus masa, ke kterému ulehla. „Nebude ti vadit, když se k tobě přidám?“ zeptala se s rozpačitým úsměvem, protože se ptala na něco, co už vlastně udělala, ale nějak to moc nehrotila, protože měla fakt hrozný hlad, který hned na to začala zažehnávat.

Ta maličká byla vážně roztomilá. Bez váhání se Lauře představila jako Lilac a dodala, že se tak říká nějakým fialovým kytičkám. To srdce béžovky zaplesalo ještě více. Sledovala, jak se jí tře o přední nohy a je celkově opravdu moc společenská. Jestli nikdo nevěřil na lásku na první pohled, měl by se podívat na Lauru a její zaláskování se do každého vlčete, které spatřila. Ať to byla Awnay, Etney, Sionn nebo tahle malá. Následně se pousmála. „Možná podle mamky, ale na to tvoje nemám,“ zazubila se a zastříhala ušima. Byla stále zmatená z toho, co se tu dělo. Proč byl Sionn a Meinere od krve? V tom přítmí jeskyně toho moc neviděla, pouze oheň tu vytvářel mdlé světlo. „Oh? Ptáček? Kdepak se tu vzal?“ zeptala se s upřímným zájmem. Když ale viděla, že se k ní vydal Castor, který se do teď věnoval kořisti s nově příchozími vlčicemi, znovu mrkla po Lilac. „Co kdyby ses po něm podívala, jestli tu náhodou ještě pořád někde není? Vyřeším si tu nějaké věci a pak mi ho můžeš třeba ukázat!“ navrhla jí a natočila hlavu ke Castymu.
„O to se tady celou dobu snažím!“ šeptla mu nazpět vyplašeně. Ta zpráva ji překvapila, netušila, že se děly až tak velké věci. Ihned měla o Sionna a Meinera větší starost. Hodila po obou rychlý pohled. Proto byl Sionn tak zaražený, když přišla. Než stačili ti dva cokoliv dalšího probrat, dožadoval se její pozornosti také Arcanus. Sice se dozvěděla nějakou rychlou zprávu od Castora, ale také to chtěla slyšet hlavně od něj. Alfa jí pověděla více rozvinutou verzi a dodal, že i Castor byl tak nějak v tom celkovém dění. Béžovka si rovnala myšlenky jen velmi těžce. Na oba vlky vrhla vděčný pohled a rozešla se k bráchovi. U toho už byl přitulený Sionn. Když u nich byla blíže, tak teprve teď zahlédla, jak moc byl Meinere raněný. Lauře se v očích objevil náznak slz, který ještě po cestě rychle rozmrkávala a poté se beze slov, opravdu jen opatrně přitulila k Meinerovi. Nezajímalo ji, že její brácha pravděpodobně nestojí o nějaký fyzický kontakt, když do nedávna snad nestál ani o ten duševní. „Casty s Arcem mi řekli, co se událo. Je od tebe opravdu úžasné, co jsi udělal,“ pošeptala jemným tónem. „Dáme tě dohromady, neboj se,“ slíbila mu a zůstávala nadále u něj.

//<- Asgaar

Už když vcházela dovnitř, něco se jí nezdálo. Cítila zvláštní pach. Pach krve, ale nepřipadalo jí to jako nějaká kořist. Trochu se zamračila a zvolnila to natěšené, energetické tempo. Když se nakonec objevila před ostatními, zastavila se a rozhlédla po všech přítomných. "Ahojte!" Zvolala přátelsky a nadšeně rozvrtěla ocas. Nečekal by, že se Meinere vrátí. A už vůbec ne, že tady bude pobývat v úkrytu. Jenže jak tak na něj přesunula pohled, musela přimhouřit. Zaostřila a její výraz zvážněl. Zelenkavý pohled pak střílel z jednoho na druhého, jakoby snad kontrolovala, kdo všechno je zraněný a jak moc velké panice zrovna má propadnout. Už už se nadechovala, že spustí paniku, když v tom uviděla tu malou. A taky hlavně Sionna. Srdce se jí rozpumpovalo jako kdyby každou chvílí mělo prasknout, ale jak se tak nafukovala k tomu, aby spustila nějakou scénu, najednou vydechla. "Ehm," odkašlala si. Bude lepší, když to nebudu hrotit. Bude lepší, když to nebudu hrotit. Nemůžu tu dělat scény před vlčaty. Navíc je tu Arc. Určitě se o vše potřebné postaral, uklidňovala sama sebe. "Ahoj Koblížku! Vypadáš unaveně, někdo tě zlobil?" zeptala se jemným tónem Sionna a láskyplně mu olízla líci. Když se od něj odtahovala, pohlédla s otazníčky v očích do těch Arcových.
Poté se čiperně otočila k neznámému vlčeti. "A kdepak se nám vyloupla taková krásná princezna?" zeptala se s úsměvem, do kterého se krapet tlačila, vzhledem k situaci, kterou tady viděla, no přesto měla stále upřímnou radost z nového přírůstka. "Já jsem Laura. Jakpak říkají tobě?" zeptala se zvídavě. Koutkem oka pokukovala, zda tu někde není Castor, ale poté svou veškerou pozornost vrátila k vlčeti, které podpořila dalším úsměvem.

Laura se těšila, až se s novým vlčetem seznámí. Byla zvědavá, jak je staré a jak vypadá. Netrpělivě vyčkávala na povolení Elisy, že může jít, což dlouho netrvalo. Béžovka poskočila radostí a zavrtěla ocasem. Přikývla na všechno, co Elisa řekla, ať už to bylo cokoliv a byla už vlastně tak nějak na odchodu. Ještě se naposledy podívala na cizince. Doufala, že mu bude brzy lépe. „Dobře, zatím!“ houkla trochu nejistě a rozklusala se směrem do úkrytu. Její čumák jí říkal, že je tam většina smečky. Těšila se na všechny! Pořádně se otřásla, aby si aspoň trochu načechrala srst a nevypadala jako mokrý potkan. Z nějakého důvodu to uznala za vhodné, možná kvůli myšlence na někoho, kdo by v úkrytu mohl být. Pak se zhluboka nadechla a vešla do úkrytu. Nechala chvíli, aby se její oči přivykly šeru a razila dále.

//-> Siccumské jeskyně

//pokračujte kdyztak bez Lyl, pokud na ni čekáte :)

Elisa jí radila, že by měla více trénovat, aby to s ní příště tak nezamávalo. Laura pouze pokorně kývla a posadila se. Neohrazovala se tím, že si několik dní pořádně neodpočala, že stále někde pendlovala. Ani tím, že vlastně používá magie stále, od té doby co tady ten raněný je. Prostě jen dala mlčky alfě za pravdu a dlouze vydechla. Snažila se v sobě povzbudit veškeré zbytky energie, které byly určitě někde zálohované v rezervě, jen nevěděla kde. Přikývla i na její podekování a usmála se. Přesně tohle jí vlilo novou energii do žil! Pamatovala si, kdy se k Elise nemohla pomalu ani přiblížit, o to více si vážila každého hezkého momentu s ní. Kdo ví, jestli tyhle dvě spojil ne zrovna krátký čas, který spolu trávily ve smečce, nebo si k sobě našly prostě jen nějakou cestu, ale zelenooká za to byla moc vděčná. A když se potom otočila alfa na Lauru s tím, že nejspíš bude mít dost práce, že je ve smečce opuštěné vlče, její zelenkavé zraky se rozzářily.
"V-vlče? Opuštěné?" zopakovala nadšeně. Tedy, fakt, že bylo opuštěné nebyl zase tak veselý, ale... Měla se komu věnovat! Sionn měl tak nějak péči všech, takže se mu nemusela ani extra věnovat, což ji mrzelo, ale třeba by si to teď mohla vynahradit s tím novým přírůstkem? A přesně tady někde byla schovaná ta její záložní energie, protože v momentě byla na nohách a vrtěla ocasem. "Mohla bych... Mohla bych jít hned?" zeptala se krapet nesměle, protože se znovu podívala směrem k raněnému a taky k Tesaiovi. Ale potom s očekáváním pohledem prosila Elisu.

Elisa oběma připomněla, že ani jeden z nich by vlka přijmout namohl, na což Laura pokývla hlavou. Samozřejmě si to uvědomovala. Tehdy mohla jen se svolením Arcanuse přijmout Auroru, ale stejně musela dostat požehnání obou alf. Laura střídala pohled ze všech přítomných i nepřítomných, což byl neznámý vlk ležící na zemi a pohled nakonec nechala na své alfě, která začala mluvit. Překvapilo ji, že dostala jakousi pochvalu za dobrou dedukci. Laura takhle začala uvažovat od té doby, co byla povýšena na betu a začínala si uvědomovat, že má za smečku také velkou zodpovědnost. A hlavně, bezpečnost a zdraví její rodiny u ní bylo na prvním místě. Také byla ráda, že Laura cizince nevzdala do úkrytu, protože Elisa ho tam zásadně brát nechtěla. Béžovka se ustaraně podívala na vlka, který začal kašlat krev. Bože, tohle není dobré, opravdu ne, pomyslela si. Stále na něj upírala zelenkavý pohled, se kterým pak překvapeně pohlédla znovu na svou alfu, když začala přikazovat, kdo co má udělat.
Páni! Pomyslela si. Krapet se zasoustředila a nechala nad vlkem vyrůst takové kořenové "iglú". S trochou další snahy z kořenů vypučely i plošné listy, které měly více izolovat teplo a naopak bránit zimě proniknout tak lehce dovnitř. Pak dlouze vydechla. Udělaly se jí hvězdičky před očima a zastřel se jí zrak. Jemně klopýtla dozadu, ale ještě svůj balanc chytila a rychle mžitky rozmrkala. Byla slabá jak čaj.

Stále zahloubaně dumala, co se zraněným cizincem udělat. Tesai navrhoval, aby zavolali nějakou z alf, což bylo samozřejmé, na druhou stranu věděla že jejich alfy jsou u případného cizince během chvíle, takže se muselo něco dít. Byla z toho vcelku nervózní, co když se dělo něco vážného? Jsou všichni v pořádku? Za nedlouho pro její úlevu dorazila Elisa, která se ptala, co tu mají. Než vůbec stačila nějak zformulovat slova, ujal se toho Tesai. Vděčně na něj pohlédla.
"Nevíme co s ním," dodala ještě. "Je na tom zle," objasnil a starostlivě si vlka, co byl mimo, prohlédla. Ráda by mu pomohla a šlo to na ní vidět. Přeci jen, měla to v povaze, pomáhat druhým. "Myslím si, že k nám přišel vyhledat pomoc, ale vrtá mi hlavou, kdo ho mohl takhle zřídit a zda ho třeba nepronásleduje," koukla tázavě na alfu. "A jestli sám není nebezpečný, ale pochybuji, že by byl v tomhle stavu něčeho schopný," komentovala to stále a nervózně přešlápla z tlapky na tlapku. O osud vlka se bála a věděla, že Elisa není jedna z těch úplně milosrdných. Na druhou stranu jí důvěřovala a respektovala ji.