Gallirea - Příspěvky uživatele

Lilac se ptala, o kolik větší může být větší moře. Béžovka se zazubila. „Jednou takové? To je možná i málo. Může být kolikrát i větší!“ pověděla svým drama tónem a mrkla na ni. Sionn se hned přidal s otázkou. „Nu, přímo doma ne. Ono totiž v lesích nebývají moc řeky, víš,“ začala a tak trochu sama přemýšlela, co přesně říct. „Ale naše hranice dvě řeky obepínají a dokonce! Dokonce máme kousek od smečkového lesa menší jezero!“ nasadila zase drama tón, aby je zaujala. Poté se podívala na Lilac, která byla nadšená z představy luk. Lauru bavilo, jak byla vlčata ještě né zcela gramotná. „Louky, princezno, jsou to louky,“ opravila ji s neutuchajícím výrazem a zamávala ocasem, když chtěla maličká zjistit, podle které květiny se jmenuje. Laura věděla, že kdyby chtěla, může to dle své magie jednoduše zjistit. Ale nechtěla vlče připravit o to dobrodužné pátrání a pocit, že na to přišla sama. Rozhodně jí plánovala nějak dopomoct, kdyby byla třeba. „Tak jo, tak jo, takže půjdeme domů, pozdravíš mámu a pak… Pak se tam zajdeme podívat?“ navrhla a pomalu se rozešla.
„No, asi ještě vodu,“ pověděla trochu opatrně. Nebyla si totiž sama úplně jistá. A tu zákeřnou magii, co použila naposledy ještě když tu byl Naxther s ní, tu zmiňovat nechtěla. Nikdy nechtěla vlastnit tak zákeřnou magii, o které nevěděla, co svede, ale očividně se jí tenkrát za něco pomstila Smrt. Ani ji nepoužívala a snažila se na ni zapomenout. „Kolik toho můžeš umět? Zeptej se třeba tvého táty! Ten toho umí neuvěřitelnou spoustu! A jen tomu dej čas, zlatíčko. Přijde to, když to budeš nejméně čekat,“ usmála se po cestě.

//-> řeka Mahtaë

Laura se pousmála nad tím, jak jí Sionn všechno drze odkýval. Upřímně z toho byla trochu v rozpacích, protože sice měla Etneye a Awnay hrozně ráda, ale moc netoužila po tom, aby se jim v tomhle podobal. Naštěstí si to asi nakonec rozmyslel a dodal omluvu, snad upřímnou. „To je v pořádku, jen jsem o tebe měla strach, víš?“ pověděla s úsměvem a zavrtěla ocasem. Malá princeznička se zdála být myšlenkami jinde, protože se místo nějakého souhlasu vyptávala, co je směrem, kterým ukazovala. Laura se tím směrem podívala. „Ach támhle! Nu… Každá řeka – žížala se někam vlévá. Bývá to třeba nějaké velké jezero, jako je támhleto,“ poukázala čumákem na Velké vlčí jezero. „nebo rovnou do moře. To už je obrovské a pro vlka nezdolatelné,“ pověděla jí a podívala se jí do očí, zda v nich uvidí nějaké porozumění. „Nu a jinak je tam spousta velkých luk, které by teď mohly kvést, a bude všude určitě naprosto krásně, takže když bude souhlasit i tadyhle Sionn, můžeme se klidně někam jít podívat,“ navrhla. Vlčata si zaslouží vidět svět dřív, než budou dospělá, omluvila své jednání prostě.
Potom se zase pomalu rozešla, ale zaslechla za sebou nějaké kňučení. Lilac se očividně nelíbilo, že musela být bahňákem, jak se sama ještě před chvílí nazvala. Pobaveně sledovala, jak si vlčata snaží navzájem pomoci, ale po žádosti staršího z vlčat pokývala hlavou. „Mám dojem, že umím,“ odpověděla skromně. Za soustředění vytvořila malý větrný vír, který si vzal první na starost jednu z tlapek Lilac a jakmile byla očištěna, přemístil se i na druhou. Zvolila schválně teplejší vánek, aby tím vlče rovnou usušila a zahřála, zavrtěla ocasem. Netušila ještě, co všechno zmůže. Uměla mistrně ovládat svou vrozenou magii, ale ty ostatní moc netrénovala. „Je to lepší?“ zeptala se starostlivě, přičemž jí ve výrazu stále pohrával jemný úsměv.

Z dálky po očku sledovala Sionna. Ta neznámá vlčice se k němu přidala a dokonce se tam objevilo i nějaké tmavé vlče. Laura se mimoděk zamračila. Měla bych tam rychle jít, pomyslel si a mávla z toho nepohodlí v její mysli ocasem. Budu muset Sionna poučit o tom, že by se neměl vybavovat s každým cizincem, co potká, aspoň ne do doby, než bude soběstačný, napadlo ji. Nikdy neuměla být přísná a vlče pokárat. Byla to vůbec třeba? Trhla hlavou k Lilac, která ji poučovala, že to přece jen nemůže tak vzdát, přičemž se o ni opírala. Laura se zazubila a pokývala hlavou. „Jen ho najdi, ty na to máš!“ podpořila ji nadšeným tónem, zavrtěla ocasem a rozklusala se za malou vlčicí.
Za nedlouho se obě vlčata shledala a než Laura stihla dojít, ta dospělá byla na odchodu s tím cizím vlčetem. Pouze je doprovodila pohledem a přesunula pohled na ty „své“ dva rošťáčky. „Sionne!“ houkla na něj nazpět, dorazila k němu a olízla mu líci. „Kampak jsi nám to utekl, ty jeden raubíři?“ zeptala se. „Už to znovu nedělej, ano? Když závodíš, musíš dávat pozor, aby ses nezaběhl někam daleko,“ dala mu první poučku a zhluboka se nadechla. Pohodila na oba hlavou, aby šli za ní a rozešla se také. „Nikdy nevíš, na koho narazíš. Ne všichni můžou být tak hodní, jak vlci u nás ve smečce, víš?“ naznačila mu nenápadně a pak se otočila i na Lilac. „I pro tebe to platí, zlatíčko,“ pověděla jemným tónem a oběma věnovala zářivý úsměv.

//-> Západní Galtavar

//<- Středozemní propadlina

Lilac Lauře pověděla, že ji Sionn předběhl a že se pak kochala motýlky, a když se vrátila s pozorností zpět, už ho neviděla. Laura nahodila přemýšlející výraz. Byla z toho vážně přepadlá. Jak můžu být dobrá pečovatelka a brát vlčata na výlet, když je nedokážu udržet pohromadě? Přemýšlela? Na oko se snažila vypadat v pohodě, aby ani Lilac nepropadala panice, což se více méně povedlo, protože na otázku, zda se Sionn neschoval, souhlasila, že klidně mohl. Laura se usmála a pokývala hlavou. „Tak ho, darebáčka, najdeme, co ty na to?“ vyzvala ji. To už ale Sionnův pach cítila. Byla si tedy jistá, že bude někde tady v okolí. Byla si jistá, že teď už ho stoprocentně najde, takže to nechala spíše na malé vlčici, aby se taky trochu zabavila a svého kamaráda našla.
Šla ještě kousek, přičemž se rozhlížela a vyhledávala odrostlé vlče zelenkavým pohledem. „Sionnee, kdepak jsiii?“ zvolala tázavě. Nedaleko ještě zahlédla nějakou tmavou vlčici. Její přátelská část jí přemlouvala, ať se jde seznámit, ale ta opatrná, kterou v sobě vytvořila tak nějak před nedávnem, říkala, ať se od ní drží dál, zvlášť kvůli vlčatům. Kdyby tu byla sama, šla by, ale takhle ne. Poté Maličkého zahlédla, tak se vítězně pousmála a posadila se. Nahlas vzdychla. „Já to vzdávám!“ prohlásila. Chtěla, aby ho Lilac našla sama. Ona z toho bude mít větší radost, jak dospělá Laura, přeci jenom.

//<- Zelené nory

Vlčata se zdála být nadšená její proměnou. Ona sama si to užívala, protože nebyla proměněná dlouho, když se nepočítal ten šakalí útok, kdy tuhle magii musela použít na to, aby se dostala ven z úzkého prostoru a mohla tak bojovat s útočníky. Zaslechla Lilac a její otázku, po které jí jeden z motýlů přistál na hlavu. Mělo to dle vlčete znamenat, že ne, tak doufala, že se pochopí. Jak si tak pestrobarevné hejno poletovalo a užívalo svobody, všimla si, že najednou jedno z vlčat… Chybí. Motýlci se uspořádali do tvaru vlka, ze kterého se nakonec ukázala znovu Laura. Stála naproti Lilac a prudce se rozhlédla. „Lilac, princezno, kde je Sionn?“ zeptala se jí vystrašeně. Srdce jí tlouklo jako o závod. Jak se to jen mohlo stát? Kde je? pomyslela si zoufale. Proboha jestli ho nenajdeme, jsem mrtvá, panikařila stále. Šli kolem propadliny. Držela se vedle Lilac a nespouštěla z ní oči, aby náhodou ještě ona do propadliny nezahučela. Byla připravena zasáhnout čímkoliv, co uměla. „Musíme ho najít,“ pověděla jí tiše. „Neschoval se třeba?“ zeptala se a podívala se na malou vlčici s nadějí v očích.

//-> Východní Galtavar

// moc děkuji!

představovala jsem si Lyl spíše jako ochranáře, ale funkce lovce k ní také perfektně jde :3 lov klidně zorganizuji, ale co se týče termínu, počkala bych s ním až po konci akce :)
A gratuluji ostatním! :)

//Launee, Therion, Bianca, Rayster a Saturnus jsou spolu, Lyl je trochu bokem :)

Poslouchala vlčata, jak nahlas přemýšlejí o tom, komu přívěšek dají. Ve výrazu jí stále hrál jemný úsměv, který snad už měla, jako namalovaný natrvalo. Byla potěšena, že tolik Sionn myslel na jejího bratra. „To je od tebe moc krásné, Koblížku,“ pověděla potěšeně. „Brášku bychom jistě najít dokázali, ale mám obavy, že tohle není jeho styl,“ pověděla potom zamyšleně. Ne, opravdu si to na něm nedokážu představit. Navíc je tak zabejčený, že by si to ani nevzal, podle mě. Hm… Přemýšlela. Pak ji ovšem něco napadlo, po tom, co Sionn přemýšlel nad tím, že by to chtělo někoho, kdo ještě nic nemá. A také věděla, komu by to mooc slušelo. Etney! Je to takový můj motýlek! Pořád někde lítá, napadlo ji. Ale nahlas neřekla nic. Chtěla, aby se vlčata rozhodla sama.
Vypadalo to, že Lilac je překvapená z toho, že se umí přeměňovat na motýlky. Chtěla jí to objasnit, ale Sionn byl rychlejší. Zamávala ocasem. Byl pro ni nezvyk nemluvit, na druhou stranu si zcela vystačila s posloucháním mrňat. Byla nadšená, že je teď má oba pro sebe a může se jim konečně věnovat. Také to trvalo pěkně dlouho, než se jí povedlo uzmout si Sionna pro sebe. „Ano, přesně tak to bylo,“ odkývala souhlasně. Nebyla to sice pravda, ale nechtěla Sionnovi připomínat nehezký boj se šakaly. Byla ráda, že si to nepamatuje. Bylo lepší to tak nechat. „No nevím!“ Zahlásila překvapeně ohledně masožravých králíků. Vypoulila očka a překvapeně s nimi zamrkala. „Jednoho jsi ulovil? No páni! Z tebe už roste velký kluk, co?“ šťouchla do něj povzbudivě čumákem, přičemž přešla to, že u toho byl zraněný její bratr. Byla z toho zmatená. Musím se zeptat Elisy, co to má znamenat, pomyslela si. Měla za to, že se Meinere zranil u rvačky o Sionnův život. Tak co tu najednou dělali masožravý zajíci? Aby změnila téma, krátce se usoustředila. „Následujte mě,“ vyzvala je, přičemž se její tělo pomalu začalo „trhat“, až se rozpadlo na hejno nádherných pestrobarevných motýlků. To kolem vlčat zakroužilo a rozlétlo se pomalu, tak, aby Sionn s Lilac stačili, někam dále.

//-> doplním dle vás :)

Lilac za nedlouho noru opustila a Lauře se hodně ulevilo. Teď už byla zase zcela uvolněná, když je měla oba u sebe a na dohled. Sice byla sama hodně malá a drobná, ale i tak se jí nechtělo pouštět do dobrodružství v noře. Sionn se z toho zdál ovšem traumatizovaný. Laura se posadila a obtočila ocas kolem těla. „Možná máš strach z tísněných prostorů a to, co tě chytilo, mohl být jen pouhý kořen,“ pokusila se ho něžným tónem uklidnit. „Přeci jen, Lilac byla kousek před tebou a nic se jí nestalo,“ mrkla na něj povzbudivě a pak je s nadšením pozorovala, když se oba kochali nad tím motýlkem. Sama z něho byla unešená. Motýlci jí byli víc, než blízcí. Ale ona už svůj amulet měla. A vlčata se handrkovala, že jej našli společně. To v béžovce vzbuzovalo jen jedinou otázku. „A který z vás si ho nechá? Nebude lepší se dohodnout, že byste jej někomu věnovali?“ zeptala se napjatě. „Napadá vás někdo?“ pousmála se.
Potom se nadšeně zazubila. „Motýl, je to motýl!“ prohlásila s nadšením, vstala a zavrtěla ocasem. „A vypadá to, že jste našli skutečný poklad, našli jste totiž nějaký přívěšek,“ pověděla jim, stále nadšená. „Vždy jsem slyšela, že se berou jen tak z čista jasna. Navíc… Masožravý králík, kdes to kdy slyšel?!“ zeptala se užasle a kulila na Sionna zelenkavá očka. Doufám, že jen slyšel, ale nepotkal a nepoznal. Tady bych se ničemu nedivila, napadlo ji.

Vrtalo jí hlavou, co asi tak alfy chtěly. Ale neznělo to tak naléhavě, jako když předtím vyla Elisa. Rozhodla se tedy, že nechá vlčátka, aby si hrála a pak se pozvolna vydají zpět. Tedy možná... Také bylo možné, že si usmyslí, že budou chtít jít ještě někam a vzhledem k tomu, že Laura nebyla typ vlčice, která by jim bránila v tom poznávat okolní svět, věděla, že by šla prostě s nimi. V tomhle si nepřipadala moc autorativní. Pohlédla na Lilac, která povedla, že jen špatně šlápla, ale že jí nedělá problém s tím chodit. Béžovka se pousmála. "Musíš být na sebe opatrná, zlato," pověděla jí jemným tónem. "To rozhýbeš," mrkla na na ni povzbudivě a zavrtěla ocasem.
Jenže vlčátka nenapadlo nic jiného, než že půjdou prozkoumávat místní nory. Laura se ustaraně zamračila. "Buďte opatrní!" Houkla za nimi. Zůstala pro jistotu venku a byla připravená jakkoli zasáhnout a prcky odtud vytáhnout. Potom se rozešla tak nějak po směru, kde si myslela, že tunel vede pod zemí a snažila se odposlouchávat, co se tam děje. Ale to už byl Sionn najednou venku. Rozklusala se zase k němu. "Sionne," oslovila jej zkoumavě. Vypadal, že je docela traumatizovaný. Laura se k němu sklonila dloubla do něj jemně čumákem, aby mu naznačila, že je u něj. "co se ti stalo? Jsi v pořádku, maličký?" ptala se jej ustaraně a zvedla hlavu k noře. V tu chvíli zahlédla ten přívěsek také. "Páni! Ten je ale krásný!" vydechla nadšeně. "To jsi našel ty? Ty jsi ale šikovný!" rozplývala se, vrtíc ocasem. Strčila hlavu do nory, aby zavolala Lilac: "Lilac, princezno, pojď se podívat, co Sionn našel!" zavolala na ni. Jasně, chtěla jí to ukázat, ale hlavně ji chtěla dostat ven. Byla nervózní z toho že tam ještě pořád byla.

//<- Asgaar

Běžela svižným tónem za vlčaty a sledovala je, jak spolu soupeří. Bylo jí jasné, že pokud se nic nezvrtne, bude starší Sionn rychlejší. Bohužel, za nedlouho maličká nějak špatně šlápla a řítila se na zem jak dlouhá, tak široká. Tedy, v jejím případě prostě maličká a ještě menší. Lauře se sevřelo srdce a několika dlouhými skoky se snažil překročit vzdálenost mezi ní a vlčetem, za kterým již běželo to odrostlejší. Než ale Sionn stačil k Lilac doběhnout, už byla na nohách a pelášila nahoru. Laura se pousmála a pádila za nimi. Ona se ani tolik namáhat nemusela, ale zabrala aspoň, aby byla co nejblíže za nimi. Nakonec doběhla nahoru a zamávala s úsměvem ocasem.
Její zelenkavá očka ihned kontrolovala Lilac, zda je v pořádku. „Neudělala sis nic, princezno?“ zeptala se ustaraně a povzbudivě se na ni usmála. Netušila, zda to mělo být jen divadlo pro možnou výhru, nebo si opravdu nějak ublížila a nebyla to součást žádného podlého plánu. Ale jestli jo, je to pěkně záludná mrška, pomyslela si Laura pobaveně. „Koblížku, ten poklad k tobě nepřijde sám. Musíš hledat!“ vyzvala jej napumpovaně a rozhlédla se, kde by asi tak mohli začít. Poté ovšem zaslechla ze smečky vytí. Vždyť vědí, že jsme zrovna odešli… Je to důležité? ptala se sama sebe.

Laura nadšeně zavrtěla ocasem. „Budu jahoda!“ zvolala hned nadšeně, protože to bylo, jako kdyby jí Lilac četla myšlenky. Což určitě není možné. A teď by mě vlastně zajímalo, co tahle vlčátka budou mít za magie? přemýšlela. Věděla že Arcanus s Elisou jich měli spousty a vlastně si ani neuvědomovala, jak to s děděním magií chodí. Trochu si posteskla, že nikdy nemohla mít svá vlčata. Ale Awnay, Etney a teď Sionn s Lilac jí to tak nějak vynahrazovali. Elisa s Arcanusem se rozloučili a šli si po svých, takže to vypadalo, že vlčata zůstala na ní. Vůbec jí to nevadilo, ba naopak.
Nym se ovšem rozloučila s tím, že ji Lennie volá. Laura se nad tím trochu pozastavila. Ráda by ji doprovodila, ale než stihla řádně reagovat, už byla fuč. Na vlče jí připadala dost soběstačná. Musela trochu sklonit obdiv nad Lennie, jestliže tohle byla její výchova.
S úsměvem se podívala na Sionna, který se zeptal, jestli není super mít kamarády. Béžovka nadšeně s neutuchajícím úsměvem pokývala hlavou na souhlas. „To každopádně!“ souhlasila, vrtíc ocasem a hned zpozorněla, když je Lilac vyzvala k závodu. Sledovala, jak se vlčata rozeběhla a poté se vydala za nimi. Běh přes jejich les si užívala a s nadšením doháněla své svěřence. Neměla ovšem v plánu je předběhnout. Zaprvé je chtěla mít pořád na očích, za druhé jednomu z nich toužila dopřát pocit vítězství. A i když jeden z nich bude druhý, pořád může mít radost z toho, že byl rychlejší jak Laura. Byla ze svého plánu nadšená.

//-> Zelené nory

Sionn s Lilac měli radost, že Lauru vidí. Malá vlčice jí začala dokonce navrhovat, že by s nimi mohla jít hledat poklad. Lauře se rozzářily oči a zamávala nadšeně ocasem. „Jistě, že s vámi budu chtít hledat poklad! A kde začneme?“ zeptala se vesele a obrátila pohled na cizí vlče, které, jak odhadovala, patřilo k Lennie. Představila se jako Nym. Béžovka se pousmála. „Jsem Laura, těší mě, Nym,“ pověděla zcela upřímně a čekala, jak se vlčata domluví ohledně toho, jak ji pokřtí. Nějaká zeleninová přezdívka, hmm… Ale já bych chtěla být jahůdka! vykřikovala její vlčecí mysl. Podívala se na Sionna, který se držel trochu stranou a ucítila jakousi ustaranou úzkost. Netušila, že maličký podstoupil vymazání paměti, jelikož netušila, že to vůbec kdo ovládá, a tak měla strach, že je Sionn stále hodně traumatizovaný. Naštěstí začal za chvíli navrhovat, že by mohli začít hledat v těch kopcích. Laura souhlasně pokývala hlavou. Vzala by je kamkoliv na světě, kam by jen chtěli, jen aby jim udělala radost. Kamkoliv, kde to nebylo nebezpečné.
Za nedlouho dorazila Elisa s Arcanusem. Vypadali, že jsou v dobrém rozmaru. Drobná beta se usmívala od ucha k uchu, protože viděla, že jsou v pořádku, aniž by jim to jeden z nich musel oznamovat, což se později i stalo. Následně jí obě alfy děkovaly za hlídání. „To je v pořádku,“ řekla s úsměvem. „Rozhodli se, že chtějí jít hledat poklad. Tak co kdybych je vzala?“ ptala se a vypadala, že se na to sama snad těší ze všech nejvíce. Její ocas stále vířil vzduch a v očích jí skákali nadšení čertíci.

Doprovodila Lennie ke skupině a šla si zase po svých. Obcházela hranice a sledovala, jak se mění krajina. Jenže tu se náhle ozvalo vytí, které jakživ neslyšela. Její veselá tvář se zkroutila do ustaraného a okamžitě se tím směrem otočila. Byla to Elisa, ale to vytí bylo… Hrozné. Nahánělo jí to hrůzu. Nevěděla ovšem, co dělat dřív. Jestli běžet na pomoc Elise, která vyla, nebo udělat to, co měla vždy… Starat se o vlčata. Uznala, že pokud byla Elisa v nouzi, byl by to právě Arcanus, co pomůže nejvíce a ten byl, dle magie smečky, právě s vlčaty. Běžela tedy co nejrychleji tam. Nebyla zrovna kousek a překonávat terén lesa v tajícím sněhu bylo náročné, několikrát uklouzla a tak tak nabrala zpět balanc, ale nakonec se jí podařilo se přihnat ke skupině.
„Ahoj!“ vydechla zadýchaně. „Co kdybych teď vyměnila Arcanuse, aby se mohl jít podívat, co Elisa potřebuje, hm?“ navrhla okamžitě s nuceným úsměvem. Nechtěla před vlčaty panikařit, že se něco děje a doufala, že jsou ještě dost mladá na to, aby to v Elisině intonaci vytí nepoznali. Byla tu ta malá od Lennie, Sionn a Lilac. „Koblížku, Princezno, ráda vás vidím,“ zamávala ocasem a pak se přátelsky podívala na Nym. „A tebe ještě neznám! Jsi tu s Lennie, viď?“ zeptala se zvídavě.

Když malá béžovka již stála věrně po boku své alfy, byla překvapena, že první, kdo vůbec začal s otázkami, byla právě cizí vlčice. Laura ji sledovala s čertíčky v očích, jelikož byla plna energie, díky odpočinku co si po opravdu dlouhé době a dřině ve smečce dopřála. Ihned se po jejím komplimentu usmála a mávla ocasem. „Děkuji. Jsem Laura. A ty jsi?“ zeptala se zkoumavě, přičemž její pohled nepokládal jen nahlas vyřčenou otázku, ale spíše mnoho otázek jako kde se tady bere, co tady chce, proč si myslí, že má pravomoce se jako cizí vlk v cizí smečce vyptávat obyvatelů, jako kdyby tu spíš byli vetřelci oni, než ona, ale ani na chvíli se nedívala nijak zle, či vyčítavě, ba naopak to byla čistá zvědavost, až skoro vlčecí, která ji k těm očím plných otazníčků vedla.
Chvíli se vlčice bavili mezi sebou, do čehož Laura zasahovat nechtěla, protože Elisu plně respektovala, ale v jiné společnosti by si jistě pozornost vydobyla bez váhání. To ale nebyla potřeba, protože cizinka se rozhodla jí zase položit další otázku. To se zase až zvláštně odmlčela Elisa. Krátce béžovce zašrotovalo hlavou, co vlastně říct. Vlčici neznala a nevěděla ani, jaký vztah k ní má Elisa. Cizinka vypadala docela dost sebevědomě a jelikož začínala být Laura poslední měsíce trošku paranoidní, nebo možná jen přehnaně ustrašená o svou rodinu, dávno si dávala pozor, jak sebe a případně svou smečku prezentuje, ač se to bilo s její přehnaně přátelskou a vlídnou povahou. „Jsem beta,“ vypjala hrudník hrdě, jako kdyby si tak snad připadala větší a zazubila se. Byla to odpověď, kdy naznačila, že má vysoké postavení a zároveň nesdělila jinak nic konkrétního, co se její funkce týče.
Až když začaly ty dvě mluvit o Saviorovi, došlo jí, že to musí být nějaká známá, ale pořád jí nešlo do hlavy, proč tu je, dokud se ten starší vlk neobjevil. Laura zamávala ocasem. Tenhle stařík tu jednou strávil kopec času a ačkoliv byl tichý a ubručený, jistým způsobem si ho oblíbila. „Ahoj!“ vyhrkla přátelsky. Hned jí všechno dávalo větší smysl. Obdarovala ho zářivým úsměvem, když pověděl, že mu všichni, nejspíš Asgaarští, chyběli a pořád jemně mávala ocasem. Elisa ji požádala, aby tedy cizinku vzala k jejímu vlčeti, na což béžovka přikývla.
Podívala se na Lennie, energeticky na ni kývla a za pomocí magie smečky určila, kde přesně se vlče nachází. Zamrkala. Páni, tak to je fakt hustý! Jásala ve své hlavě, když se sebevědomě rozešla tím směrem. Zkoumavě se podívala po cizince a usmála se. „Co bys ráda věděla?“ zeptala se. Byla už povolnější ke konverzaci, než předtím, když už věděla, že vlčice patří k Saviorovi. Navíc po nějaké té chvilce zjistila, že je vlčice opravdu přátelská, za což se i následně omlouvala. „Nemusíš se omlouvat, je to v pořádku. Cestuješ hodně?“ zeptala se zvídavě, zatímco překonávala terén jejich smečky. Znala ho už poslepu.