Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//<- Asgaar

Bylo zvláštní být na území smečky. Byla vůbec někdy na území jiné smečky, než té Asgaarské? Nutilo ji to nad tím přemýšlet, ale moc dlouho se tím nezabývala. Šla uspořádaně po hranicích a kochala se tím, co zatím viděla. Mají to tady moc hezké, napadlo ji. Dlouze se nadechla vůně tohoto lesa a potom zavyla, aby oznámila, že se na území nachází. Nevěděla, jak to u místních členů funguje, ale věděla, že je slušnost se ohlásit sám. A ona s tím neměla problém. Byla hrozně zvědavá, kdo přijde. Zelenkavým pohledem, který přátelsky vyzařoval do všech stran, se rozhlížela okolo. Zůstala už stát, aby nikoho nezmátla. Lilac tu naštěstí cítila, jen doufala, že je v pořádku a v bezpečí. Při nejhorším by si to šla zkontrolovat osobně. Možná jsem měla počkat na Castora a jít sem s ním. Určitě by si to tady chtěl také obhlédnout, napadlo ji. Dlouze vydechla a sama na sebou se pousmála. To je tak, když dřív jednáš, než přemýšlíš, okřikla se potom pobaveně ve své hlavě.

Po lovu se společně s Lilac pustila do jídla. Arcanus s Elisou odešli se zbytkem kořisti, tak tu zůstala s Lilac sama. Ta za nedlouho také odešla s tím, že jde za nějakou kamarádkou do Borůvkové smečky. "Buď na sebe opatrná," houkla za ní starostlivě. Dívala se směrem, kterým vlče zmizelo a uvědomila si, že je po hrozně dlouhé době sama. Spokojeně se usmála a položila si hlavu na tlapky. Možná bych se také mohla jít s někým seznámit do té Borůvkové smečky... Nikdy jsem tam nebyla, napadlo ji. Jaká tam ta smečka asi je? Mám dojem, že jsem nikdy nikoho nepotkala, došlo jí. To se zdálo drobné vlčici jako super nápad. Ale první se rozhodla, že si odpočine.
Po krátkém šlofíku po jídle se probudila o něco čilejší. Vstala a oklepala se. Následně se s táhlým zívnutím protáhla a rozhlédla se kolem. Byl tu klid. Až opravdu nezvyklý. Povzdechla si a rozhodla se, že půjde Lilac do té Borůvkové smečky zkontrolovat a zároveň se tam seznámit s kýmkoliv, na koho narazí. Když už spolu tedy měli spolupracovat, bylo by fajn, kdyby je znala. Navíc jí poslední dobou chyběla nějaká přátelská společnost. Doufám, že je Castor v pořádku, napadlo ji. Bylo od něj hezké, že se šel starat o to, co se děje.

//-> Borůvková smečka

Pousmála se nad jejím podotknutím a vděčně jí olízla čenich. Tu maličkou si hrozně oblíbila a nejraději by ji samou láskou umačkala. Na to ovšem nebyl čas, protože se zrovna hnali na lov. Doufala, že všechno proběhne v pořádku a nikomu se nic nestane, ale byla trochu znepokojená tím, že šli zrovna na místní muflony. Nebyla to podle ní úplně ideální kořist pro vlče, co se učí. Vkládala ovšem důvěru ve své alfy, jako vždy. Ráda s nimi spolupracovala, protože věděla, že se na ně může spolehnout. A ten pocit pak i jí samotné dodával většího sebevědomí v takovýchto situacích. „Je lepší, když se parta domluví předem. A, nebo, třeba takový Arcanus umí pomocí magie komunikovat přes myšlenky,“ pošeptala jí. Vzpomněla si, jak z toho tenkrát byla paf, když zaslechla cizí hlas ve své hlavě.
To už se ale věci dali do pohybu. Teda přesněji řečeno lovci se dali do pohybu a s nimi celé to stádo muflonů. Vypadalo to, že Elisa mezi nimi uvízla. Lauře se stáhl žaludek nervozitou. To už ale zahlédla, že Arcanus se postaral o jejich kořist. „Pojď, poběž!“ vyzvala béžovka vzrušeným tónem vlče do pohybu a rozeběhla se k Arcovi a jejich kořisti. Když byla u muflona, zelenkavým pohledem zkontrolovala, zda je to opravdu pro Lilac bezpečné. „Nejlepší je, když trápení zvířete ukončíš rychle,“ poučila ji a čumákem se dotkla tenkého místa na krku muflona. Přímo na hrdle. „Takže když kousneš tady, opravdu silně a dravě, je to jistota,“ ustoupila, aby jí nechala prostor a zvídavě vlče pozorovala. Doufala, že to půjde bez problémů.

// Tak, ač se nám Skylieth už na messu omluvila, neodpustím si komentář.
Více než to, že je alfa tak nějak neaktivní, mě štve jednání z její strany. Troufám si říct že více jak tři týdny se od ní dožadujeme nejen odpovědi, co se postu týče, ale také na messengeru, kdy od ní třeba Sigy chtěla odpověď jen v rámci ano/ne, což jí taky vyloženě napsala, že jí stačí taková odpověď. Jenže odpovědí bylo pouze "zobrazeno", jinak nic. Několik dalších otázek, nebo popíchnutí k nějaké aktivitě bylo přehlíženo, ignorováno a tak, což já osobně nesnáším, protože, co si budeme, nikdo není nonstop v práci na to, aby pak nemohl dojít domů a věnovat minutu času tomu, abych odpověděla na otázky členů mojí smečky. A ruku na srdce, moc dobře vím, jak moc Skyl smečku chtěla, tak proč najednou, když ji má, na ni kašle? A očividně to není krátkodobá záležitost! A až mě příště zase někdo nazve závistivcem, když se dá smečka jednotlivci, tak se prosím podívejte, jak to dopadá...
Nechci znít nevděčně, ale když jsme Skyl popichovali k větší aktivitě, nastalo naše povýšení, ale připadalo mi to, jako že nám chtěla pouze zacpat huby, což se bohužel nepovedlo, protože více než mít vlka na vyšším postu toužím po aktivní smečce, když už jsem tedy svou vlčici, naprostou milovničku tuláctví, svěřila do smečky. Taky to teď nemám jednoduché v osobním životě a denně padám na držku únavou, ale snažím se a když to nejde, omluvím se. Tak proč to u někoho nejde? Opravdu mě tohle dopálilo a dost zamrzelo, protože i když smečka umírala, někteří jedinci to tam v poslední době dost pozdvihli a s aktivitou už to takový problém není, ale bohužel, jak bylo řečeno, bez té alfy to prostě nejde. A když už teda jeden z členů vymyslí (ne)herní akci, aby aspoň nějak smečku udržel, tak se na to sakra podívám a nějakým způsobem to co nejrychleji zařídím, aby se aspoň něco dělo, když už teda ne ze strany alfy, tak třeba aspoň ze strany iniciativní Launee (či kohokoliv jineho).
Měla jsem toho na srdci hodně, ale spěchám do práce, tak si asi nevzpomenu na všechno. Snad jsem vše podstatné, co jsem chtěla, napsala...

Laura se pousmála, když se k ní vlče začalo lísat a vítat se s ní. Ulevilo se jí, že je maličká v pořádku. Nikdy by si neodpustila, kdyby se jí něco stalo. Skryla pobavený úsměv, když se celá nafoukla a začala se čeřit. „O-oh! Tak tys vedla výpravu! To mění celou situaci!“ pověděla s obdivem a v rámci pochvaly jí olízla ouško. Snad taky, aby se tak už nečertila. „Nu, na motýlky je vždy spoleh, že ano?“ uculila se spokojeně a zamávala ocáskem. Malá Lilac se od drobné béžovky dožadovala pozornosti. Elisa, jak se zdála, o komplimenty nestojí a Arcanus na ně taky nijak nereagoval, proto se Laura rozhodla, že jimi zahrne právě Lilac, která se jich očividně přímo dožadovala. „Ty jsi samozřejmě nejkrásnější vlčí princezna na celé celičké zemi, ty moje krásné poupátko!“ prohlásila láskyplně a s úsměvem se otočila na alfy. Vypadalo to, že se plánuje lov. Tak malá květinka se bude učit lovit, pomyslela si drobná beta a vyslechla si instrukce od Arcanuse.
Čumákem popohnala Lilac k pohybu. „Tak, teď se snaž být tichá jako myška,“ pošeptala jí, když se plížila blíže ke stádu. Potom zalehla do trávy a pohledem zkontrolovala vlče, zda ji v počinech následuje. „Budeme tady tiše čekat, než se dají věci do pohybu. Pozorně Elisu s Arcanusem sleduj,“ poradila jí v tichosti, přičemž nespouštěla oči ze dvou lovců. „Jedna skupina vlků většinou kořist nažene směrem ke druhé skupině, která ji potom chytí. Měl by to být vždy dobře sehraný tým a neměla by tam váznout komunikace,“ pokračovala v tichém vysvětlování a vyčkávala, až přijde jejich čas.

//<- Medvědí řeka (Přes Šakalí pahorkatinu)

Byla ráda, že je konečně doma. Chvíli pokračovala podél hranic, aby sem tam označkovala nějaké to místečko, ale po tmě se jí tady nechtělo moc kličkovat. Nebyl tu zrovna bezpečný terén, tak nechtěla riskovat s tím, že by se zranila. Věděla o sobě totiž, jak hrozně je šikovná. Poté se pomalu vydala do jádra smečky. Do čumáku nasála pachy, aby zjistila, zda jsou obě vlčata doma. Zdálo se, že ano. S úlevou si vydechla a překročila jeden z menších kamenů na zemi, který zahlédla na poslední chvíli. Sionn už je velký, ten asi už padá. A Lilac je docela dost samostatná, na to, že je to mrně. Kdo ví, co si prožila, než se sem zatoulala. Měla bych se jí někdy nenápadně zeptat, uznala potom. Přemýšlela, že by šla za Arcanusem, Elisou a malou, ale měla zvláštní náladu, se kterou si nechtěla ještě více kazit den. Musíš to hodit za hlavu, Lauro, přikázala si. Prostě za nimi jdi. Trpíš jen nedostatkem slunce, uznala potom a dlouze si povzdechla.
Oklepala se, jako kdyby ze sebe tu vlezlou špatnou náladu chtěla setřást a vydala se směrem k alfám a Lilac. Ty za nedlouho ve tmě zahlédla. Spíše jen siluety, které se trochu rozostřily, když byla blíže. "Ahojte!" pozdravila je s úsměvem a ihned Lilac olízla líci. "Princezno, víš že u mě máš průser, že ano?" promluvila k ní, ovšem tak jemným tónem, že by si ani jeden nemohl myslet, že se drobná béžovka snad zlobí. Uměla to vůbec? Jen horko těžko. Poté si prohlédla Elisu. Vypadalo to, že jí to měsíční světlo jaksi svědčí. "No teda Eliso, nevím kde jsi byla, ale chci tam taky!" Vydechla užasle a pořád na ni obdivně hleděla. Jak může být někdo tak krásný? V jejím věku? Je to vůbec... Normální? přemýšlela. "Opravdu ti to sluší," dodala pak ještě a pousmála se. Koukla na Arca, který vypadal pořád stejně, ale Lauře bylo trapně, že tu vychvaluje jen Elisu. "Tobě samozřejmě taky," zazubila se, ačkoliv bylo zcela patrné, že to říká jen aby se neřeklo.

Snažila se tedy dle instrukcí Castora nějakou tu rybu chytit, ale bohužel na tohle byla docela velká nemotora. Navíc o to horší to bylo v té tmě. Znepokojeně se kolem sebe rozhlédla. Čím to? Měl by být už dávno den, nebo ne? Vůbec to neutíká, ten čas, uznala potom a nadšeně se podívala na pstruha, co jí přistál u nohou. "Kdybych věděla, že je to tak snadné, chytala bych ryby častěji!" prohlásila se smíchem a potom si ve výrazu ponechala pouze něžný úsměv. Měla chuť se k němu přitulit, cítit jeho tělesné teplo, vůni jeho kožichu. "Děkuji," špitla potom trochu rozechvěle a aby přišla na jiné myšlenky, dala se do pojídání ryby. Přesto jí hlavou vrtala stále spousta věcí, co se Castora týkalo. Byla ráda, že může být s ním, ačkoliv stále tak nějak nenápadně narážel na její povinnosti. Nu jo, je to spolehlivý vlk a aspoň tě vede k zodpovědnosti, napadlo ji. Hned na to se ovšem omluvil s tím, že něco slyšel. Laura měla dojem, že stárne a asi její sluh už nefunguje tak, jak by měl, protože ona neslyšela nic.
Uculila se, když ucítila dotek na rozloučenou a v rychlosti mu jej opětovala. "Buď na sebe opatrný, prosím!" houkla na něj ještě s obavami. Doprovázela ho se smutným pohledem. Už byla pryč dlouho a musela se vrátit domů, aby nevypadala tolik nezodpovědně. Ačkoliv ji nejspíš za to, že se jí ztratili vlčata, řádně zdrbou. Nemůžu za to, když se každý rozběhne jiným směrem, tak je to těžké, pomyslela si nabuřeně. Cítila na sobě, jak ji tak nějak popadá špatná nálada. Dojedla, očistila si srst od krve a vstala. Byl čas tedy jít.

//-> Asgaar (přes Šakalku)

//<- Náhorní plošina

Podívala se na Castora s nejistým výrazem a potom se rozpačitě usmála. „Jsem k tobě jenom upřímná,“ ujistila ho potom. „Jenom… Ti nechci říkat úplně všechno, abych tě nezaskočila,“ dodala. Dává to vlastně smysl? Když mu neříkám všechno, jsem vůbec upřímná? Zeptala se sama sebe zmateně a sama sobě se zasmála. „Promiň, to asi nedává smysl,“ omluvila se mu. „Já… S tebou hrozně ráda trávím čas a ráda bych ho s tebou trávila více, než do teď, víš?“ pověděla mu nakonec. Stále to tak nějak nebylo všechno, ale prozatím jí to stačilo. Byla to hodně důležitá věc, co chtěla vyřknout i minule, ale ještě to podle ní nepřišlo tak vhod. Teď, když už spolu něco rozebírali, to bylo mnohem lepší. Než to zase zakecají něčím jiným.
Její zelený zrak padl na řeku, ke které přišli. Byla jí samozřejmě známá, protože ji překonávala často, stejně jako ty ostatní dvě. Vlk by se pomalu ani nedostal ze smečky, kdyby jednu z nich nemusel přebrodit. Věděla o tom, že přes každou v minulosti stvořila minimálně dva kmenové mosty, ale bylo možné, že už je dávno řeky strhly. Zvlášť teď, když byly řeky tak rozbouřené. Navíc nechtěla riskovat, že by se jednomu z nich podsmýkla tlapka a do vody by spadli. Neměla v plánu tedy jeden ze svých mostů hledat, ale vytvořit nový. Ale až později! Vypadalo že, Castor přijal její nenápadnou výzvu na hraní. Šibalsky se usmála a pořádně natáhla krok, aby byla co nejrychlejší. Běžela podél řeky a nechávala si spokojeně větrem čechrat srst, dokud své tempo nezpomalila a následně úplně nezastavila. S úsměvem se ohlédla na svého společníka a zavrtěla ocasem. „Lovit ryby? To mi nikdy nešlo! A dlouho jsem to nedělala, to je skvělý nápad!“ nadchla se okamžitě pro navrhovaný plán. Samozřejmě ale potřebovala trochu poučit, než se do toho pustí, takže rázem aktivně stála vedle něj a s očekáváním v očích na něj koukala, přičemž vrtěla ocasem jako nadšené vlče.

//<- Kamenná pláž

Jemně se na něj usmála a pokývala hlavou. „Ano, jsem, promiň, jen mi připadalo, že na tebe moc tlačím a to ode mě nebylo fér,“ řekla mu upřímně, když na něm nechala chvíli viset svůj pohled. Potom se ale raději dívala na cestu, aby se třeba ještě neznemožnila případným zakopnutím, nebo tak. Nechtělo se jí domů. Byla tam posledních pár měsíců skoro pořád. Shodou náhod byla venku naposledy právě s Castorem, ale to toho moc nestihli. Snažila si svou frustraci zahojit tím, že se kochala okolní krajinou, která se rozradostnila tím, jak hezky vysvitlo sluníčko. Nastavila mu spokojeně svou tvář a snažila se z něj čerpat veškerou energii, než zase vstoupí do stínů lesa. Potom se s úsměvem podívala na svého společníka. „Ano, to mám,“ odvětila nadšeně a zavrtěla ocasem. Milovala květiny všeho druhu. Vlastně ji těšila už jen pomalu rostoucí tráva, která ji při chůzi lechtala na nohách. Kvetoucí stromy a probouzející se motýlci, kteří o květy pilně pečovali.
Byla překvapená tím, co náhle řekl, přičemž se jí otřel o bok. Šťastně se na něj usmála a energeticky se za ním rozklusala. „Také tě mám ráda, Casty,“ pověděla mu potom se vší upřímností a jemně dloubla čumákem do jeho plece. Snažila se jej tím hravě vyburcovat k rychlejšímu tempu. Pokoušela se tím zahnat veškeré rozpaky, které v ní nastaly a hlavně pocit, že její city jsou hlubší, než se kterými se mu právě svěřila. Netušila totiž, jestli potřebuje více času ona, nebo on, ale jedno bylo jisté – měli by spolu trávit více času a potom se uvidí.

//-> Medvědí řeka

Účinky Amorkova kouzla možná byly pryč, ale Lauřiny city, co uchovávala ke Castorovi již předtím, byly naopak momentálně ještě podpořeny, protože mohla být pod jakým kouzlem chtěla, všechno si pamatovala. Bylo jí z toho sice trochu na rozsypání, protože ji ovládl stud, že byla tak vlezlá a nehleděla si do tlamy, na druhou stranu ani její společník nejevil nějaké extra známky nepohodlí, ačkoliv byl jistě z těch dvou ten více na zemi. „J-já si myslím, že…“ zarazila se. Jak to myslel?! Chce slyšet ujištění ode mě, nebo chce naznačit, že z jeho strany to nejde? Napadlo ji téměř zoufale a rozpačitě se na něj podívala, jako kdyby v něm hledala záchranu. „Z mé strany máš vše, na co jen můžeš pomyslet,“ dodala potom tiše, s pohledem zakotveným v jeho očích, ale to dlouho nezvládala a rychle jej zabořila na hromádku kamínků vedle.
Dokonce ji svědomí donutilo se od něj i trochu odtáhnout, ačkoliv velmi nerada. Byla opravdu kontaktní vlčice a zjišťovala, že jí fyzický kontakt velmi chybí. Vlčata se s ní moc netulila, od toho měla rodiče a Lilac byla taková soběstačná hrdinka, která to nejspíš k životu nepotřebovala. Naposledy poznala teplo těla právě u Castora, když kousek od sebe spali v úkrytu a teď, kdy úplně nevěděla, jak se stalo, že se o něj ocitla tak blízko, ale nerada by ho uváděla do větších rozpaků, než byla ona sama. „Tentokrát bych vybrala třeba nějaké pěkné místo na jihu,“ špitla, když zase zvedla pohled k němu s omluvným výrazem. To už se ale Castor natahoval k ní a jemně se jí čumákem dotkl. Opatrně se k němu také natáhla blíže, aby jejich kontakt nezůstal jen letmým dotekem. Než ale stihla cokoliv jiného udělat, něco, nebo spíš někdo, je vyrušil.
Castor se omluvil a tím jejich sbližování skončilo. Měla dojem, že srdce, které jí celou dobu bušilo jako o závod, snad pukne. „Nemusíš se vůbec omlouvat,“ ujistila ho s rozpačitým úsměvem. „Myslím, že to byla má chyba,“ dodala potom, ale z celého jejího výrazu a postoje šlo vyčíst, že toho ani na vteřinku nelituje. Jen byla stále jakási vyplašená, protože se jí nejspíš zcela zmohly rozpaky. „Máš pravdu,“ souhlasila potom a věrně jej následovala. Bude lepší zjistit, co se ve smečce děje a pak… Pak bychom mohli někam jít. Na nějaké pěkné místo. Třeba rozkvetlou louku plnou květin, zasnila se.

Dívala se na něj s prosíkem v očích, za který by se nemuselo stydět ani vlče. Opravdu moc to chtěla slyšet znovu a pořádně! Trochu s tím nepočítala, ale když nakonec Castor souhlasil, netrpělivě se zavrtěla a celá se rozzářila. Po tom, co dorecitoval, se blahem celá zatetelila a usmívala se jako měsíček na hnoji. „To je ale nádherné!“ pověděla nadšeně a stejně tak se na něj i dívala. „Znáš jich více?“ zeptala se dychtivě a zrak jí na chvíli sklouznul na jeho tlapky. Pak zase následně do jeho očí, ve kterých se přímo ztrácela. Nevěděla, co se s ní děje, že se k němu najednou tolik měla. Byla v jeho společnosti vždy ráda, ale teď… Teď s ním byla ještě raději! Přímo ji to k němu táhlo a mohla se zbláznit pro trochu pozornosti.
Zdálo se, že je z jejího komplimentu zlehka zaskočený. Drobná béžovka se pousmála a nevinně zavrtěla ocasem. Více se teď ani pohybovat nechtěla, protože se k němu „nenápadně“ přilísala. „Cokoliv o tobě, no? Odkud pocházíš, jestli tě sneslo samo nebe, nebo odkud se berou tak galantní a vzhlední vlci, jako jsi ty?“ vyptávala se, přičemž mu zase beze studu lichotila. Byla hrozně natěšená na to, že by spolu mohli cestovat, ale na to ji Castor zchladil hned. Tedy… Snaha byla, ale pod vlivem Amorka si snad ani Laura nepřipouštěla, že by vůbec mohla být tímto vlkem odmítnuta. Vždyť ho právě tolik milovala! „Myslím, že si také někdy zasloužím vyjít ven,“ namítla optimisticky a lehce upadla do rozpaků, když jí její společník přizvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí. Podívala se do nich dlouze a rázem se jí rozbušilo srdce ještě víc. Oněměle poslouchala jeho slova a přikyvovala. „Uhm, jo, to máš pravdu… Chceš… Chceš se vrátit domů?“ navrhla tedy záložní plán nadšeně a vyskočila na nohy, takže si naštěstí nevšimla Castorova nenápadného odtáhnutí. Byla jako čertík na pružinkách.

// Konečně poslední :D je to fakt odfláklé, protože na to prostě nemám a do toho tu přítel neustále komentuje faily, co sleduje, tak soustředění nulové :D

Jak se zdálo, Castor si před jejím příchodem něco recitoval. Zaslechla pár slov a byla si jistá, že byla mířena na ni, ačkoliv by možná takový úsudek nikdy neudělala, kdyby nebyla zrovna pod vlivem Amorka. Takhle se šla málem rozpustit takovým způsobem, že by po ní zůstal jen růžový obláček do tvaru srdíčka. „Promiň, nechtěla jsem tě vylekat,“ omluvila se mu trochu zkroušeně, protože pro něj samozřejmě chtěla jen to nejlepší. A mezi to rozhodně nepatřilo, že by ho měla děsit každým svým příchodem. Každopádně ji velmi zajímalo, co že si to tady přesně recitoval. „Nechtěl bys… Nechtěl bys to zopakovat? Něco jsem zaslechla a já… Hrozně ráda poslouchám tvůj hlas,“ uculila se trochu stydlivě. Srdíčko v hrudi ji tlouklo jako o závod a při každém pokušení, že by se k němu nejraději přitulila, jí hejno motýlků přímo explodovalo v břiše, což bylo nejspíše to jediný, co ji od něj, aspoň prozatím, drželo zpátky.
„Cokoliv bys jen chtěl!“ zahlásila odvážně. Byla by schopná mu právě teď snést i modré z nebe. S širokým úsměvem se ohlédla po jeho ocasu a konečně dostala příležitost, aby se k němu dostala blíže, takže do něj opravdu jen zlehka strčila bokem, avšak byla to jen pouhá záminka k tomu, aby u něj již mohla zůstat „nenápadně“ přitisknutá. Věnovala mu nevinný úsměv se zamrkáním. Nemohla si pomoct! Dneska ji to k němu neuvěřitelně táhlo. „Dnes ti to moc sluší,“ pochválila jej mezi řečí. Jinak pozorně poslouchala, co její oblíbenec zažil během doby, co nebyl ve smečce. „Auroru bych také ráda poznala blíže. Ale teď… Budu raději poznávat tebe,“ pípla upřímně. Ať byla pod vlivem amorka či nebyla, byly věci, které by na něj dřív nebo později nejspíš vybalila.
„Nu, byla jsem s vlčaty na procházce… Sionn už se jednou zaběhl a asi schoval, ale s Lilac jsme ho za nedlouho našli. Zdá se, že teď se to událo naopak a schovala se nám malá princezna. Tak ji Sionn asi hledá. Měli by být nedaleko,“ pousmála se. Byla si jistá, že oba budou v naprostém pořádku. Poté se celá rozzářila. „Nemusíš je prozkoumávat sám! Mile ráda je budu po tvém boku prozkoumávat s tebou!“ vydechla potom. Skoro až o to prosila.

//<- Náhorní plošina

Laura pokračovala v cestě s pohledem upřeným před sebe. Chtěla vzít vlčata na pláž, aby se mohli podívat na moře, tak, jak si Lilac přála. Jenže ta se od nich někde odpojila a béžovka si musela povzdechnout. Jeden je poučí a oni za chvíli udělají to stejné, pomyslela si pobaveně. Doufala, že i tentokrát to dopadne stejně, jako předtím se Sionnem, že se prostě někde schovala, nebo odběhla. Nevšimla si vůbec žádné tlupy vlčat, mezi které také zaběhla, ani ničeho jiného. Akorát možná postřehla slabý pach Elisy, ale netušila, zda se třeba po větru neline z Asgaaru. „Oči se ti zbarvit nemusí. Možná zůstanou zlaté, to se stává,“ pověděla mu. „Jinak… Mně se oči zbarvily při prvním objevení mé magie, takže ne, nevěděla jsem to vždycky,“ odpověděla mu rovnou kvapně na otázku a zlatavým pohledem sjela kamínky, na které narazili. Zvedla hlavu a rozhlédla se, kde že se to nacházejí.
A v tom zahlédla nedaleko známý hnědý kožíšek. Srdce jí nadšeně poskočilo, zavrtěla ocasem a ohlédla se s úsměvem za Sionnem, aby mu něco řekla, ale… Nebyl nikde v dohledu? Úsměv jí trochu poklesl. Je toto možné? Snad mě dožene, přála si. Ale už to není úplné mrně a nejsme daleko od smečky, napadlo ji potom. Drobná vlčice ještě nebyla obeznámena s tím, že by tu chodili vlci, co žerou vlčata. Byla sice u únosu Sionna, ale s jeho velikostí by ho teď už asi nikdo nezvedl.
„Castore!“ zavolala z dálky na vlčka a nadšeně se za ním rozeběhla. Oči jí zářily štěstím. Vlastně celá zářila štěstím. Dorazila k němu a zalíbeně si jej prohlédla. „Ráda tě vidím!“ prohlásila ihned upřímně, posadila se a nespouštěla z něj oči. „Kdepak ses tady vzal? Jsi na procházce? Jak dopadla tvá výprava, zažil jsi něco zajímavého? Navštívil nějaké krásné místo?“ vyptávala se horlivě. Chtěla vědět, co zažil a chtěla poslouchat jeho krásně znějící hlas. Přála si to více než obvykle. Všechno teď prožívala mnohem více, než normálně.

//<- Řeka Mahtaë

Laura se pousmála. „Je toho opravdu hodně, Sionne,“ ujistila ho trochu pobaveně. Nevysmívala se mu, to v žádném případě, spíše jí přišlo momentálně úsměvné to, že ten vlček má všechno před sebou. Měl se na co těšit. Poslouchala, co Sionn vypráví. Přemýšlel dobře. Taky už to není úplné mrně, že ano, napadlo ji. „Celý život tě bude něco překvapovat, asi tak,“ pověděla mu nakonec, aby to uzavřela. Byla to asi ta nejlepší odpověď, co mohla zvolit. Byla to totiž naprostá pravda. Pak nadšeně navrhoval, že můžou trénovat spolu. Béžovka nadšeně pokývala hlavou. „No jistě! Trochu potrénujeme a v lese bude řeka raz dva!“ prohlásila odhodlaně. Poté zaujatě poslouchala, o čem si ti dva povídají. Sama byla hrozně zvědavá na to, jakou magii budou mít. Uvědomila si, že u Awnay a Etneye nad tím asi nikdy extra nepřemýšlela, ale to bylo možná tím, že se o tom tolik nebavili. Oni se celkově spolu moc nebavili. A s ní o magiích také moc ne. Musel je na to spíše asi připravit jeden z rodičů.
„Kdo jsou?“ zeptala se řečnicky, aby si mohla mezi řečí dát pauzu a trochu si to promyslet. „Říká se jim Život a Smrt. Jsou to dva sourozenci a nejsou si vůbec podobní. Zatímco Život je milý moudrý vlk, který rozdává do duše jen klid a radost… Smrt je velmi temperamentní, podlá a nevypočitatelná,“ pověděla a trochu se při vzpomínce na Smrt otřásla. „Ano, co tvé rodiče znám, byli vždy tak super. Akorát třeba Arcanus mě vždy překvapí něčím, co jsem u něj ještě neviděla. Nevím, jestli uměl vždycky všechno, nebo to získává postupně, ale je… Fakt hustej,“ zazubila se. Náhle ucítila bodnutí. Byla to docela citlivka, takže se s bolestivým syknutím ohlédla. Asi včelka. Chudák, napadlo ji. Hmmm, kdepak je asi Castor? Chybí mi, napadlo ji. Cítila uvnitř sebe zvláštní, ale pro ni už vcelku známý pocit. Jen ho tentokrát uchovávala k němu jinému.

//-> Kamenná pláž

//<- Západní Galtavar

Laura se zamyslela nad otázkou Lilac. Vlčata jsou občas s otázkami opravdu zákeřná, pomyslela si. Každopádně nechtěla vlčata nijak znepokojovat. „V podstatě ano. Jen si k ní musíme kousek dojít, ale to není žádná hrůza. Samotný les je vcelku suchý, obzvlášť v létě,“ objasnila a zkontrolovala, jestli jí obě vlčata stačí. I tempem, i v tom co říkala. Nikdy nemluvila zrovna pomalu. Ba naopak docela energeticky a rychle. Ale už nemluvila tolik, co dříve. Nevěděla, kam se její nápady na konverzaci ztratily. Možná jen vypustila hlouposti a vykládala nutné věci. Lilac očividně úspěšně pochopila, že louky nejsou luky, za což byla ráda. Sionn se ptal, zda Laura někdy viděla moře. Pousmála se. „Viděla. Také vás tam někdy můžu vzít,“ nabídla jim okamžitě ochotně. Poté nechala, aby vlčata plánovala a bavila se spolu, zatímco ona se kochala probouzející se krajinou. Milovala jaro. To byl prostě její čas.
Téma se obrátilo na magie. „No, sama si nejsem jistá, co všechno umím, víš?“ položila řečnickou otázku. „Mám plné tlapky práce a nemám čas si pohrávat s magiemi. Ale máš pravdu, že bych měla začít pilovat ty, co ještě moc neznám. Což je zrovna ta vodní,“ usmála se. Pak přišlo ono téma. Kde se berou magie. „Jo, no… Tohle… Heh,“ uchechtla se trochu nervózně. „No, máme tu dva velmi silné vlky. Jsou ukrytí ve svých sídlech. Když jim nabídnete něco na výměnu, udělají s vámi obchod,“ pověděla. Uf, vybruslila jsem z toho docela na jedničku, pomyslela si s úlevou. Pak se podívala na Sionna. „Takže můžeme pokračovat v dobrodrůžu?“ zeptala se, aby věděla, zda odbočit do smečky, nebo jít dále po řece.

//-> doplním dle situace :D