Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lauřiny cesty, ať už byly jakkoliv dlouhé, nakonec vždy našly konec v Asgaaru. Tentokrát, jak se zdálo, tomu nemělo být tak. Drobnou béžovku poslední roky přecházel život v rychlosti a jakoby v mlze. Měla pocit, že už mu nestačí a nestíhá jej sledovat, natož se do něj zapojovat. Ve smečce, do které patřila většinu svého života, se toho spousty změnilo a ona vlastně ani netušila, co přesně. Zůstala dlouho mimo svůj domov a náhle zjistila, že nemá již sílu se do něj vrátit. Vlastně, její tělo už nemělo sílu na nic. Ležela samotným vyčerpáním na zemi ve sněhu, opravdu jen kousek od hranic jejího domova, ke kterému upínala své laskyplné zraky. Věděla, že už nikdy nedojde. Na jejím výrazu by nikdo nezahlédl smutek, strach, či cokoliv jiného, co by jeden mohl před svým koncem zažívat. Nebylo to ani smíření. Její výraz byl i teď, v těchto chvílích, plný optimismu a očekávání. Co asi přijde? Byla si jistá, že to není úplný konec, nevěřila tomu, že bude jen tma. Tušila, že její duše se jednou zrodí v podobě další bytosti. Kdo ví, možná dalšího vlka, nebo třeba motýla, které celý život tolik milovala. To se nejspíš nikdo už jen tak nedozví.
Čím více času ležela na ledové zemi a vytrácelo se teplo z jejího těla, tím více se jí vracely vzpomínky na starý krásný Asgaar, do kterého tehdy dorazila s Naxtherem. Na vlídné oči Arcanuse a věčně přísnou Elisu. Na narození Etneyho a Awnay, na to, jak ty malé kuličky provázela životem. Jak je milovala jako své vlastní vlčata, kterých se v životě nedočkala, protože ji Naxther zbaběle beze slova opustil. Vzpomínala na svou matku a na své bratry. Na to, jak si to u Meinera pokazila a nakonec je k sobě zase život nějak stmelil. Deliven, jak pořád dokola přicházel a mizel, až nakonec nedorazil už nikdy... Myslela i na svou krátkou něžnou lásku s Castorem. Připadalo jí, že nedokázala prožít svůj život tak, jak si přála. Navzdory tomu, že její duši dokázala naplňovat každá maličkost, chyběly jí tam ty velké věci, kterých se nikdy nedočkala. Možná pro to, že vždy žila spíše pro ostatní, než sama pro sebe. Možná, protože se málo ohlížela na sebe.
Proto tu teď opouštěla svět sama. Sice si to zpočátku nevybrala, její tělo prostě už jen nemohlo, ale nakonec byla ráda, že kolem sebe nevidí nějaké uplakané oči - jestliže by se vůbec našel ještě někdo, kdo by ji oplakal. Nakonec se vzpomínky a veškeré myšlenky začaly ztrácet do mlhy a Laura slyšela švitoření ptáčků a šum trávy ve větru. Před očima se jí v mlze začala odkrývat krásná zelená louka, celá porostlá nádherným lučním kvítím, které opilovalo hejno motýlů. Zelenooká se nadšeně zvedla z trávy, jako kdyby jí byl teprve rok a začala zvesela mávat ocasem. Rozešla se k první květině a nasála její vůni. Přivřela u toho slastně oči a omámeně vzdychla. Chvíli zůstala na místě a kochala se. Netušila, kdy se to stalo, že se zima změnila na krásný počátek léta, který tolik milovala. S jiskřičkami v očích, které pro ni byly tolik typické, se podívala na hejno motýlků, které se začalo stmelovat a vytvořilo za nedlouho siluetu, která jí ukazovala, že má jít za ní. Laura se za ní nadšeně rozeběhla.
Vydechla naposledy. Její tělo se rozložilo na hejno motýlů, které se rozlétlo po světě rozloučit se s těmi, které milovala. V zasněžené krajině vypadalo opravdu kouzelně.

//<- Jezevčí hájek

Jestli si myslela, že nejtěžší část cesty přes Jezevčí hájek má už zdárně za sebou, nejspíš si vůbec neuvědomovala, že půjde přes Maharské močály. Ty moc projité neměla, jelikož si pár let zpět uvědomovala, že zde sídlila smečka. Pak už měla nějaké roky na to, aby se tak moc toulala, ačkoliv toho také využila, ale Mahar, i když neobydlen, byl stále místem, kterému se raději vyhnula. Věděla proč. Projít jej nebyl úplně zážitek, který by vyhledala dobrovolně. Ale v rámci zkrácení a urychlení cesty domů prostě musela. Nebo spíše chtěla. Je to delší, ale za to horší cesta, napadlo ji, když se snažila za každou cenu nespadnout někam, kde ji už nikdy nikdo nenajde. Takhle bych opravdu umřít nechtěla, pomyslela si. Naštěstí byla spousta močálů ještě zamrzlá a Laura byla se svou drobností lehoučká jako pírko, ale pořád nemohla ničemu tady věřit. Naštěstí se jí nakonec i tohle území povedlo překonat bez větších komplikací. Akorát měla sem tam nějakou tlapku polomáčenou v blátě.

//-> Esíčka

//<- Jezevčí hájek

Postupem její chůze se zase začínala těšit, že navštíví smečku. Nejspíš si nevybavovala, za jakých okolností ji naposledy opustila. Její hlava se po tom dlouhém vypnutí nebyla stále schopná načíst. Zcela automaticky postupovala ke svému domovu a čím více šla, tím více v sobě cítila zase život. Pomáhalo jí se kochat přírodou, kterou tolik milovala. Poznala, že se pomalu blíží jaro. Nic tuhle vlčici nedokázalo nadchnout více, jak jaro. Milovala, když se začala zelenat tráva, když začaly kvést květiny, všechno se zbarvovalo do krásných barev. Zasněně si povzdechla a na chvíli se zastavila, aby se mohla pořádně nadechnout vůně. Poté se zase rozešla. Jak se tak kochala lesem, kterým procházela a pomalu v sobě vítala myšlenky, které jí začaly proudit konečně hlavou, nedávala si příliš pozor na to, kam šlape.
Bum. Tvrdá rána na čumák byla úplně ideální k tomu, aby se její zestárlý mozek konečně zcela resetoval. Samozřejmě nechala jednu z tlapek v noře a hodila řádnou masku. S jejím štěstím to neodnesla žádná kost, za což v jejím věku mohla být ráda. I tak to ale vcelku bolelo, takže zůstala nějakou chvíli ještě ležet, než se zase s námahou sesbírala. Jsem na tohle už opravdu stará, napadlo ji trochu rozmrzele. Už ať jsem doma. Tam vím skoro o každém kameni na zemi a že jich tam je...

//-> Mahar

Stalo se jí to, co se jí poslední roky stávalo poměrně často. Zase prostě vypla. Když se vzbudila, byla zmatená, nevěděla, kde je a zase celá bolavá. Pomalu rozlepila oči a zmateně se koukala kolem sebe. Nedokázala rozpoznat místo a nedovedla si vzpomenout, co dělala naposledy, než měla zase tmu. Rozmrzele si povzdechla a začala skládat své staré a bolavé tělo tak, aby mohla vstát. Následně se pořádně protáhla v podobě vlčí jógy. Přední nohy natažené dopředu, prohlý hřbet, ve kterém nehezky zakřupalo, zadnice vztyk do výšin. Pořádně si u toho zívla a narovnala se. Naštěstí už žila v Asgaaru takové roky, že tam snad zvládla trefit z jakéhokoli směru. Takže ten směr prostě nabrala a vydala se jím. Cítila se jako po lobotomii, naprosto postrádala energii, nebo aspoň nějaké myšlenky. V její hlavě bylo podezřele prázdno. Nejspíš se nestihla ještě pořádně probrat.

//-> Jezevčí hájek

Tesai: Jako sorry, se mnou to teď není o mnoho lepší, ale čekat kdo ví jak dlouho (tři týdny?) na tvoji odpověď, která pak stejně nestojí za řeč, to nebaví nikoho. Snaha s tebou hrát byla, tak netvrď, že ne. Tohle jsou blbý výmluvy pro tvou neaktivitu.

S očekáváním v očích svého bratra sledovala a sem tam bouchla spokojeně oháňkou o zem. Meinere začal váhavě, ale upřímně od něj Laura ani nějaký řečnický výkon úplně neočekávala. Ale připadalo jí to i na jeho poměry jakési zdráhavé, tak naklonila hlavu zkoumavě do strany a čekala, co z něj vzejde. Všechno to ale bylo jakési zdráhavé a nic moc jí to neřeklo. Snažila se jej pochopit aspoň po té emoční stránce, což jí většinou šlo velmi dobře. "Svět se snažil skončit?" zopakovala trochu zmateně. Jediné, co ona postřehla v Asgaaru, byl štiplavý kouř. Respektive ho postřehla ještě když byla mimo území smečky, tak jí běžela zkontrolovat a po cestě hodila očko na Borůvkovou smečku, kterou si hořet pamatovala. Nikde se ovšem nic nedělo a slet událostí v Asgaaru už jí ani nedovolil se zajímat o to, kdo, nebo spíše co byl původcem onoho kouře.
Zeptal se na ni a jakoby se role prohodily. Teď váhala ona nad tím, co vůbec odpovědět a stejně tak začala nejistým: "No..." hledala slova a přemýšlela, co si spolu vůbec pověděli naposledy, co už ví a co ne. "Ve smečce už nejsem beta a ani pečovatelka, přenechala jsem to mladším," začala, protože to asi byla její největší novinka v životě, i když už to taky bylo nějaký ten pátek. "Pak jsem dlouho byla i mimo smečku na cestách a tak před rokem jsem se vrátila, jenže... On té doby mi připadne, že už to ani není tak úplně můj domov," povzdechla si a podívala se k obloze. "takže se vlastně teď potýkám s nějakou takovou krizí, možná i existenční," zamrkala. Jakože si tohle nedokázala uznat sama v sobě a teď najednou našla to správné pojmenování pro její potíže. "takže... Tak." Naznačila něco jako pokrčení ramen a jemně se usmála. Nevypadalo to, že by vyloženě trpěla depresí, kvůli které by šla skočit do Propadliny, ale pro někoho, kdo ji znal, musela být její slova zvláštní. Ta čiperná vlčice, která nikdy neměla stání, by jistě takovou věc nevyslovila. Přicházejíci stáří šlo vidět jak v jejím obličeji, tak v očích, které nezvykle zmoudřely.

Mlčky hleděla na svůj odraz a v hlavě se jí stále přemítalo miliony věcí. Pravděpodobně nejvíce bojovala s myšlenkou, že zestárla a dumala nad tím, co vlastně měla. Z toho všeho ji vytrhl velmi známý hlas, který by nezapomněla, ani kdyby se neviděli roky. Prudce se otočila a její oči se rozzářily. "Meiny!" vyhrkla nadšeně a ani by se půlený nenadál, drobná béžovka byla jedním skokem u něj a tiskla se k němu. "bráško..." pošeptala vděčně. Mohla si vůbec přát narazit na někoho jiného, zvlášť po tom, co se cítila jak se cítila? Tohle byla příjemná emoční vzpruha.
Jemně se otřela čelem o jeho spodní čelist a pak se odtáhla, protože jak věděla a dobře si pamatovala, její bratr si na fyzický kontakt vůbec nepotrpěl. Jenže ona si nemohla pomoct, protože to měla přesně naopak. Posadila se naproti němu, na jeho poměry pravděpodobně ještě docela dost blízko a zatímco nadšeně bouchala ocasem o zem, s očekáváním v očích ho snad rentgenovala svým zeleným pohledem. "Ráda tě vidím. Jak se ti daří?" optala se hned. Přeci jen se dlouho neviděli a ona musela zjistit, co je v jeho životě nového. Třeba se měl lépe, než se momentálně cítila ona. Pevně v to doufala.

// Východní hvozd

Drobná béžovka se slzami na krajíčku dorazila k řece, u které se zastavila. Sledovala její poklidný tok, zatímco nechala slzy konečně stékat do srsti pod zelenými kukadly. Chtěla se těchto nepříjemně tíživých emocí zbavit a tohle byl jediný způsob, jak by to mohlo jít. Netrvalo to ovšem dlouho a zamyslela se nad tím, kdy tohle vůbec potřebovala naposledy. V momentě, jak se začala soustředit na něco jiného, pláč pomalu ustával a Laura se s občasným hlubokým nádechem zase uklidnila. Dlouho, uznala nakonec. Možná někdy před rokem, nebo jak je to vlastně dlouho, co se dozvěděla po návratu do smečky, že je Elisa po smrti.
Povzdechla si, zase zvedla sedinku a rozešla se k vodě. Naklonila se a podívala se na svůj odraz ve vodě. Zkoumavě naklonila hlavu do boku, když zahlédla jednu ze svých nenápadných šedinek. Ajeeej, to jako fakt? Hrklo v ní, prudce se narovnala a od řeky zase couvla. Zarazeně zůstala stát a promítala si v hlavě svůj odraz. Kecá! Napadlo ji a zase k vodě udělala krok. Nekecá! zhrozila se, našpulila tlamu a zase si sedla. Kde se najednou bralo tolik věcí, co ji dokázaly rozhodit?

// Vyhlídka

Sestup z Vyhlídky nebyl úplně komfortní, protože Laura už přeci jen nepatřila k nejmladším kouskům. A jelikož byla za mladších let až příliš aktivní, její klouby jí to už občas dovedly připomenout. Samozřejmě si své roky ještě tolik nepřipouštěla, ale už ani šedivé chloupky okolo čumáku na sebe nenechaly úplně dlouho čekat. Objevovaly se sice zatím jen sem tam a velmi nenápadně, ale bohužel kdo ji měl trochu v paměti, jistě by je nepřehlédl.
Netušila, proč se vydala zrovna tímhle směrem. Neměla tento les zrovna dvakrát v oblibě. Raději chodila spíše na druhou stranu, k Velkému jezeru, tam to pro ni bylo příjemnější. Otevřená krajina byla úplným opakem lesnatého Asgaaru, na který teď musela tak hrozně moc myslet. Měla v sobě spoustu nezodpovězených otázek, co jí tížily na srdci. Nechtěla si připadat ve smečce nešťastná. Její pocit zajisté vyvolal odchod Etneye, ale o to více prázdnější jí teď les připadal. Ani jí neukázal vlčata. A teď odcházel. To měla za to, jak se k němu odjakživa chovala... Do očí jí znovu vyhrkly slzy.

// Řeka Kierb

// Asgaar

Do smečky se původně vracela s prapodivnými pocity, které naštěstí ustanuly v momentě, co vstoupila na její území. Jenže s nimi zase vcelku rychle odcházela pryč. Sama nerozuměla tomu, proč jsou tak dotíravé. Čím dál více se cítila, jako kdyby to už nebyl její domov. Co se mohlo tak hrozně změnit, aby místo, kde žila několik let, už nevnímala jako místo, které může nazývat domovem? Kdy se vlastně stalo, že tam už nezvládala pociťovat to, co dřív? Přestal být Asgaar jejím domovem už dávno, kdy se potulovala i mimo krajiny Gall, jen si to do teď nepřipouštěla? Nebo se snad nedokázala vyrovnat se smrtí Elisy a s tím, že již nestačí mladším členům smečky, které skoro vůbec neznala? Tohle byl jen zlomek otázek, co se drobné postarší vlčici honily hlavou. Byly ovšem dotěrné a stahovaly její nitro, jako nic už dlouho ne. Málem by už zapomněla, jaké to je se trápit, vzhledem k tomu, že dlouho byla se vším zcela vyrovnaná.
Něco muselo být přeci špatně. Tohle nemůže přijít zničeho nic. Je to vůbec možné? Musela jsem do teď něco přehlížet, před něčím zavírat oči. Bylo to něco, co jsem nechtěla vidět, přemýšlela, zatímco se krátce zastavila, aby se rozhlédla po světě kolem. Tohle bylo hezké místo k tomu, aby se člověk pokochal. Někdo tu ovšem byl a na to kupodivu béžovka neměla vůbec náladu. Jít se někam projít samotná bude lepší. Urovná si aspoň myšlenky, což nutně potřebovala.

// Východní hvozd

Lauře se téměř naježily chlupy úlekem, když jí Parsifal pověděl, že se mu špatně špatně dýchá. Hned ho začala rentgenovat pohledem a tvářila se u toho navýsost starostlivě. "To je mi moc líto, Parsi," vyhrkla upřímně a podívala se, kde se nachází ostatní. Vypadalo to, že se všichni blížili k nim. "Myslela jsem, že nám právě pomohou, ale očividně mají jiné starosti. Jinak bychom se sami jen tak na muflona samozřejmě nepouštěli," pověděla mu polohlasem a začala se soustředit, aby pod mladým bílým vlkem vyrostla květina se zajímavou, leč vcelku nenápadnou vůní. Její účinky byly malinko omamné, ale zároveň tlumící bolest. Pak si dlouze povzdechla a usmála se. "Mlčím jako hrob. Ale kdyby ti bylo hůře, řekni mi to," vyzvala ho prosebně a odmlčela se, protože už se blížili ostatní a nechtěla, aby bylo jeho tajemství vyzrazeno. Teď to bylo jejich tajemství. Laura byla na jednu stranu ráda, že se to nejspíš zamlčí, na druhou stranu měla chuť pokárat smečkovou lovkyni a Etneye za jejich nezodpovědnost.
Vrátila Arcovi úsměv a trochu zaváhala, co mu odpovědět na otázku, zda je vše v pořádku. Tahle vlčice totiž opravdu neuměla lhát. Naštěstí v jejích letech ani nijak neupadala do rozpaků z toho, že neví, co ze sebe narychlo vykoktat. "Jak se to vezme," odpověděla poklidně a po vyčkání, až se rozdělí Arc se svým synem, si uzmula kousek pro sebe a šla trochu stranou, aby se mohla v klidu najíst. Ulehla na zem a pustila se do svého kousku.
Etney s Lucy si k nim nakráčeli způsobem, který nevěstil nic dobrého a to se potvrdilo hned po prvních slovech vlka s náramkem, které pronášel ke svému otci. Lauře málem zaskočilo sousto a překvapeně se k nim podívala. V jejích očích projela snad stovka různých emocí, od zmatení, po nepochopení, končíc jakýmsi smutkem a beznadějí. Etneye znala od narození, vychovávala ho, byl pro ni srdcovou záležitostí a neodmyslitelně pro ni patřil sem a najednou tu neměl být? Kdo jí tu vlastně kromě Arcanuse zbyde? Odvrátila pohled stranou a zamrkala, aby se zbavila dotíravých slz. Pak se prostě zvedla, nechala maso masem a rozklusala se jinam, pravděpodobně někam trucovat.

// Vyhlídka (přes Zelené nory)

Všechno bylo hrozně rychlé. Byla muflonovi stále v patách, protože byl hodně oslaben na rychlosti. Takže to vlastně nebylo ani tak náročné. Ani nevěděla, jak se to stalo a asi až moc počítala s tím, že by jim smečková lovkyně mohla s Etneyem pomoci kořist ulovit, ale najednou viděla velkou hlavu zvířete, jak naráží do Parsiho těla. Lauře se sevřelo srdce strachem, ale mladý vlček se nenechal očividně zastrašit a muflona nakonec skolil. Rozešla se za ním a sjela ho pohledem. Bodnou ránu očividně neměl, ale seděl a vypadal trochu nepřirozeně. Zelené starostlivé oči ho téměř rentgenovaly pohledem.
"V pořádku?" zeptala se hned starostlivě. "Byl jsi šikovný," usmála se na něj povzbudivě, aby mu dodala sebevědomí a pak se o něco méně přívětivěji rozhlédla kolem sebe. Etneye s Lucy neviděla ani u druhé lovecké dvojice. Byli úplně někde jinde a snad se spolu ňuhňali. Tak tohle je důležitější, jak lov? napadlo ji zklamaně. Byla zklamaná, protože by minimálně za Etnyho položila život a on se jí za všechno tohle odvděčil tím, že se prostě vyprdl na zbytek lovu kvůli vlčici? To samé několikaletá členka smečky, na kterou se roky v lovu spoléhala? Nechali by je tu prostě zahynout pod stádem muflonů, aby si mohli něco pošuškat do oušek?
Vzhledem k tomu, že nevěděla, co se dělo před lovem, netušila ani, co je vedlo k tomu, aby se takto zachovali. Každopádně pochybovala, že by to byl pádný důvod k tomu, aby ostatní členy smečky ohrozili na životě. A zrovna od Etnyho jí to dost zabolelo u srdce, minimálně vůči ní. Jaký pocit z toho pak musel mít Arcanus? Dlouze a zhluboka se nadechla a následně vydechla, uklidnila své rozbouřené myšlenky a svůj pohled přesunula na Parsiho. Bylo jí jasné, že vzhledem k jeho předchozím pochybnostem bude na ni, pokud se mu něco stalo. To, že naivně věřila členům smečky ji totiž neomlouvalo z toho, že měla přeci jen přehodnotit situaci a jít jakožto drobná vlčice s mladým doprovodem lovit raději jen jeden kus s Arcanusem a Nemesisem. Starostlivě si povzdechla.

Parsifal sice řekl, že se těší, ale hned na to začal pochybovat. Těžko říct, jestli hlavně o ní, nebo i sám o sobě. Loupla po něm očkem, zatímco se tiše přibližovala k místu, kde by mohli na kořist číhat. Dle toho všeho, co zaregistrovala, by stádo mělo být hnané tímto směrem. "Chovej se tiše a nenápadně," pošeptala mu pouze trpělivě. Poté, co si našla vhodnou pozici, oči nespouštěla od stáda, které bylo na dohled. "Pokusíme se vybrat nějaký slabý kus. Ideálně kulhající zvíře, ale ne staré, mají tuhé maso," začala potom, zatímco si jednotlivá zvířata prohlížela kus po kusu, dokud k tomu byl prostor.
"Možná támhle to. Bude zaostávat za stádem a to si ho nebude bránit," pokynula hlavou ke kusu, co se zrovna rozešel a dost kulhal. Rázem se ale vše dalo do pohybu. Všechny svaly v těle se jí napnuly. "Ještě čekej, dokud nebudou co nejblíže a nezapleť se do stáda!" houkla po něm ve spěchu, jelikož tady už se o tichost snažit nemusela. Pouze o to ještě zůstat skryta. Vše ostatní přehlušil dusot velkých zvířat a jejich panika. "Zbytek ti prostě řekne instinkt, pokud se nechceš nechat zabít a nažrat se, pojď!" povzbudila mladého nadšeně a vyrazila ke kusu, který jim vybrala. S ní se taky nikdo nikdy nepáral. A naučila se to? Musela. Věděla, že za ty roky má spoustu technik na to, aby mohla zabránit spoustě karambolů a Parsifala si samozřejmě po očku pečovatelsky hlídala. Stádo proběhlo a až za nimi jejich kousek, snažíc se se zbytkem udržet krok.
Těsně u zvířete se odrazila ke skoku, aby mu mohla skočit přímo po hrdle. To si jí ale na poslední chvíli všimlo a svůj směr prudce změnilo. Drobná vlčice tedy dopadla na prázdno. Zraněné, ale stále rychlé, uznala, když neváhala ani vteřinu a chňapla ho za zadní stehno. Zaškubala co nejvíc a zároveň tak rychle, aby se vyhnula kopnutí. Muflon tak již byl oslabený na dvě končetiny.
Drobná béžovka už nebyla nejmladší, a tak zvolnila tempo trochu také, než nabrala dostatek sil, aby si mohla muflona nadběhnout a dokončit to, co případně načal Parsi. Doufala jen, že zbytek stáda nezmění náhle směr a vše jim to nezkomplikuje. Věděla ovšem, že by tam stále někde v záloze měl být Etney s Lucy, na což nejspíš mladý Parsi zapomněl.

Po jejím příchodu byla atmosféra mezi vlky všelijaká. Byli tací, co na ni nereagovali vůbec, což sama přešla také tak nějak bez povšimnutí. Za to Lucy ji pozdravila dost ostře. Lauře povyjel koutek do strany a mávla krátce ocasem. Cokoliv smečkovou lovkyni trápilo, dávala to najevo na všechny strany a tak trochu kolem sebe metala blesky. Etney vedle ní naopak drobnou béžovku tiše oslovil a dle smutného úsměvu si dala dohromady, že se nejspíš předchozí konflikt týkal tohoto párečku. Že mě to vůbec nepřekvapuje, napadlo ji, zatímco její očka zněžněla do soucitného pohledu, který věnovala vlčkovi, o kterého se od malička starala téměř jako o svého. Navzdory tomu, že teď nebylo příliš času na to, aby si spolu popovídali, se pokusila Etneyho aspoň nějak povzbudit minimálně tím, že mu dala najevo, že je tu pro něj.
Arcanus se s ní taktéž stihl přivítat, to už se skupinka dala do pohybu. "I já tebe ráda vidím!" prohlásila nadšeně a zavrtěla přátelsky ocasem. Tento vlk měl v jejím srdci speciální místo. Znali se roky a poskytoval jí dlouhodobý, útulný život a vždy ji podporoval a tak trochu hájil před Elisou, která na ni byla vždy tvrdá a zásadová. Sice opět ucítila píchnutí u srdce, když si na šedou vlčici vzpomněla, na druhou stranu ji zaplavoval pocit vděku, protože právě tito dva vlci udělali ze střeštěné, sotva dospělé vlčice, která nic neuměla a pomalu zakopávala o vlastní tlapky, jaké byla nemehlo, tu vlčici, kterou byla dnes. Jaksi se rozněžněla více, než počítala, tudíž se trochu opozdila, ale v momentě, co ji Lucy dala do páru s Parsim, se probudila a přidala na tempu. Mladý vlček říkal, že na lovu ještě nebyl. Nedalo by se říci, že by z toho Laura byla úplně nadšená. Navzdory tomu, že si Lucy myslela něco jiného, Laura o sobě a svých loveckých dovednostech docela pochybovala, protože se to učila dlouhé roky. Rozhodně jí to nešlo kdysi tak, jak jejím vrstevníkům. Nerada by něco pokazila a ohrozila tak Parsiho na životě.
Zhluboka se nadechla a dlouze vydechla, aby uklidnila své rozechvělé nitro a porovnala své já, které o sobě pochybovalo. Ani netušila, že se ještě dokázalo ozvat, ale hádala, že je to spíše kvůli obávám o druhé, než o sebe samotnou. Dobře, zatím si vymyslíš nějaký plán. Dobrá taktika je vždy základ, pomyslela si a došla Parsifala. "Těšíš se?" zeptala se se zájmem a povzbudivě se usmála. "co největšího jsi zatím dokázal ulovit?" vyptávala se dále. Doufala, že bude zkušenější, než byla ona v jeho věku.

// Mahtae

Veškeré své myšlenky nechala drobná béžovka, na které se začalo stáří projevovat pár šedinkami na čumáku, za řekou. Poslední dobou se se vším smiřovala ještě lépe, než kdy dřív a na vše jí stačila jediná myšlenka: má to tak být. Překonala hranice smečky a zavětřila. Pach kouře tady nebyl cítit tolik, jako v otevřené krajině. Uklidnilo ji také, že zde bylo očividně vše v pořádku. Do čumáku se jí dostala spousta pachů z jednoho směru, tak se rozhodla se jím rovnou vydat.
Navzdory tomu, že už z dálky slyšela rozvášněné hlasy, které naznačovaly asi nějaké dohady, dorazila do skupiny vlků se svou typickou přátelskou aurou. Jemně pohupovala ocasem a kdo ji kdy znal dříve, čekal by, že tady bude po všech, které znala blíže, skákat radostí a vášnivě se vítat. Z očí jí ovšem vyzařoval klid spojený s přátelskou a láskyplnou jiskrou a všechny tímto pohledem přejela bez rozdílů. "Ahojte," pozdravila nadšeně a usmála se. "Vypadá to, že se chystáte na lov?" odtušila ihned pohotově, už jen pro to, že se z neznámých důvodů chtěla vyhnout jakémukoli jinému rozhovoru a případnému vítání. Ačkoliv si nebyla jistá, kdo by ji krom Etneye, který vypadal nějak naprčeně, nějak extra vítal. A asi ani on by si to ve společnosti majetnické Lucy nedovolil. Roztomilé, pomyslela si spokojeně. "Tak já se přidám," pověděla, jako kdyby to byla samozřejmost, naprosto bez okolků.