Laura je již od prvního pohledu, prvního pohybu a prvního slova energetickou a přátelskou vlčicí a to zapříčiňuje i fakt, že jí v žilách stále koluje mladá krev. Ovšem jestli si myslíte, že její povahu dělá pouze mládí, tak jste na omylu. Jeví se někdy také možná sebejistě, či se tak dokonce chová, ale opadne to z ní, když z někoho vycítí, že je pro ni hrozbou, což znamená, že ve skutečnosti může být mírným strašpytlem. Možná si o ní budete myslet, že je samý úsměv, neustálé mávání ocasu, hyperaktivní poskakování okolo vás – není to zcela pravda. Většinou svůj příval energie vypustí najednou a pak je zase v klidu. Je možné, že ze své akčnosti časem vyroste, avšak je to otázka zřejmě opravdu dlouhé doby. Řadí se mezi vlky společenské, což znamená, že si ráda hraje - to je nejspíš ještě pozůstatek z vlčečí povahy – dále s oblibou provokuje a s tím se spojuje i projev jejího milovnictví dobrodružství, ke kterému si připojuje třeba putování po neznámu, kdy objevuje krásy krajin, ale nikde to pro ni nebylo dost dobré natolik, aby tam zůstala. Aby tuhle lásku k cestování mohla mít, potřebovala i silný vztah k přírodě, i to se jí vlastně povedlo až tehdy, když objevila svou magii země. Při dobrodružství na kožich nedbá – bez problému si ho nechá zašpinit.I když Laura vypadá na drobnou a tím pádem i slabou vlčici, tvrdě zastává své názory. Málo kdy uzná svou vlastní chybu a spíše si hledá něco, jak z toho co nejlépe "vybruslit". Přesvědčit ji o opaku toho, co říká, je téměř nemožné, zatím co ona tuhle schopnost má až moc dobrou a téměř donutí vlka myslet si to, co ona. Když jí za to někdo stojí, je dost obětavá. Dokáže v tichosti vyslechnou problémy ostatních a skvěle jim poradit – nebo se o to aspoň snaží. Často se také dokáže vžít do povahy jiného vlka, kdy své chování zvládne až překvapivě zmírnit a chovat se tak, aby to druhému bylo příjemné, při nejhorším co nejméně nepříjemné. Každopádně pak má často problémy s přebytkem energie, kterou v sobě drží. Svým přátelům je samozřejmě jako většina vlků věrná až za hrob. Když ji zradí, tak než aby jim to začala hystericky vyčítat, zeptá se na důvod toho, proč se tak stalo. Až si tohle vyslechne, udělá si na to svůj vlastní názor, dle kterého ohodnotí, zda jí za to ten určitý vlk stál. To znamená, že má silnou schopnost odpouštět, ovšem moc dobře si hlídá, aby toho nebylo využíváno.
Dává si opravdu pozor, aby ji nikdo nevyužil proti své vůli, nebo za jejími zády nedělal něco, co jí je silně proti srsti. Jakmile někdy vycení zoubky, buď je to výzva, či provokace, nebo se pouze chce předvést. Stane se opravdu jen výjimečně, že po někom vyjede, to by bylo spíše z reflexu, či z pudu ochraňovaní někoho slabšího. Laura má dále také v oblibě vlčata a kdyby je časem měla mít, nebránila by se. Ráda by si připomněla své dětství právě tímto prostřednictvím. Navíc také oplývá skvělou sebekontrolou a trpělivostí, takže by je mohla učit novým lumpárnám od rána do večera.
Co opravdu nesnáší je nadřazenost jiných vlků. Nemá ráda, když se někdo nad někým povyšuje neprávem. Její bojácnost ustupuje v té chvíli, co si někdo dovolí na slabšího. Okamžitě vystartuje a slabšího se zastává. I když sama patří ke slabším, smysl pro spravedlnost a mír ji posilňuje. Ovšem když něco zaviní, či způsobí problém, hodně dlouho si to vyčítá, i dlouhou dobu po tom, co se situace vyřeší a všichni vlci událost již zapomenou. Z toho vyplívá, že si pamatuje dost věcí, které nejsou ani důležité - maličkosti. S její mírnou povahou by zřejmě nezvládala alfovat, pro ni to znamená terorizace a jí je násilí silně proti srsti. Nesnáší spory a rvačky, i když jí se tyhle situace týkají jen krajně, nemá to ráda u jiných vlků. Dle ní by se všechno mělo řešit v klidu, z čehož vyplívá, že Lauru je naprosto těžké naštvat, urazit, či dokonce rozčílit. Za to se naopak nechá snadno psychicky rozhodit, kdy bývá zoufalá a neví, co si myslet. A když se ji někomu povede rozčílit, drží to v sobě, ale jednoho dne by se mohlo stát, že hrnec trpělivosti přeteče a Laura vybouchne jako časovaná bomba. Ne, v tu dobu neútočí na všechny okolo, v tu dobu má deprese. Většinou je pak řeší tak, že se na několik dní vytratí na své cestovatelské výpravy. Pokud by byla v takovém stavu ve společnosti, byla by s velkou pravděpodobností mrzutá a ne tak akční, jako po většinu času, co bývá.
Ačkoliv má Laura společnost ráda, mívá také nutkání být sama, jelikož je skvělou myslitelkou, ráda se prostě uvelebí na příjemné místečko, které najde během svého putovaní a hodiny přemýšlí. Ovšem protože je to spíše rodinný typ, vrátí se zase zpátky (za sourozenci, rodiči, smečkou, přáteli, partnerem, vlčaty,…). Při takové situaci ji ale příliš často nepotkáte, stává se tak především jen když se vysílí svými lumpárnami.
Taková je Laura a těžko říci, zda ji přes život něco natolik ovlivní, že se změní.

Zajímavosti: Laura je opravdu malá a drobná vlčice. Její tělo tvoří křehké kosti a pokrývá jej srst takřka štěněčí. Je jemná a takřka jižanská, ačkoliv Laura samotná jižanka není. Kromě své drobnosti je tato mladá vlčice také poměrně dost hubená, jako by strádala, ale svou váhu nemůže nabrat již od malička a k její postavě se to, jak jinak, hodí. Kromě toho má dlouhé nohy, které jí dávají výhodu v běhu, ale někdy si s nimi, díky své neohrabanosti, nemusí rozumět.

Lauřin příběh započal zajímavě ještě dřív, než se narodila. Kdyby neexistovala nevěra a podvod, zřejmě by její život nikdy nevzklíčil, ale pro neštěstí některých, pro štěstí její, tomu tak bylo. Černý vlk, který byl hlavním klíčem jejího zrození, Mistoke, se potuloval krajinou, nad kterou se snášel soumrak. Vracel se z neúspěšného lovu a vypadalo to, že i nalezení své rodiny pro něj bude kvůli skličující únavě nemožné. Štěstí mu hrálo do karet, jak se říká a narazil na zcela neznámou vlčici, která mu nabídla úkryt přes noc. U sebe v noře. Mistoke svou družku s jejich vlčaty nadevše miloval, přesto neodolal kouzlu půvabné vlčice. To co udělal, si uvědomil až ráno, když pohlédl na vlčici spící vedle něj. Zvedl se a utekl, aby se vrátil ke své rodině. Aby utekl před vlčicí, se kterou pravděpodobně bude mít další vlčata. Již nikdy se jí neukázal.
Laurencie, světle hnědá vlčice, Mistokeho s hněvem hledala opravdu dlouho, ale čím déle jej hledala, tím více se smiřovala s tím, že vlčata bude muset vychovat sama, což se jí zdálo nemožné. Její břicho se zvětšovalo a kulatilo, což ji děsilo a po několikati dnech jí i zavazelo při lovu a jiných činnostech, kde využívala rychlosti a síly. Kvůli vlčatům musela přestat riskovat a chystala si svou malou noru na porod. Byla častým deštěm plná vlhka, místy i rozbahněná. Nic, co by mohlo být pro mláďata útulné.
Pro štěstí Laurencino, potkala svou starou přítelkyni, která byla ochotná jí pomoci a při výchově štěňat je hlídat, nebo lovit. Laurencie byla prospěchářským vlkem a vlčata jí byla spíše k smůle, než ke štěstí, takže s tím nadšeně souhlasila. V hlavě se jí míhaly plány typu: „Opustím je, až mě nebudou potřebovat,“ či „Rozsápu je ihned na kusy, jen co je uvidím!“ Tyhle myšlenky jí přišly směšné, když se již z nory ozývalo kňučení čerstvě narozených mláďat. Tři malé chlupaté kuličky, jedno jako druhé. Žádné nepostrádalo kilogramy, byla hezky vyvinutá. Jedno černé, po otci, nebylo u Laurencie zrovna nejoblíbenější. Pojmenovala ho podle hory v okolí, Meinere, o které se nesly zvěsti, že je zakletá stejně černým zlem, jako byl jeho kožich. Meinerův bratr, Deliven, měl tmavě hnědou srst v barvě kávy a své jméno dostal dle jednoho z vlků, na kterým Laurencii kdysi dávno záleželo. Poslední z vlčat bylo trošku drobnější, ale rozhodně ne slabé. Byla to malá, již teď na pohled elegantní vlčice, která od své matky dostala jméno podobné jejímu, Laura. Její srst byla ze všech vlčat nejsvětlejší, ačkoliv na hřbetu a nohou se měnila do černé.
Laurencie byla rozhodnuta, že se o vlčata postará. Bylo to počáteční nadšení, které většinou přejde. Pečlivě se o svá vlčata se svou bíle zbarvenou přítelkyní, Unesou, starala a pozorovala jejich růst. Malé koule se zvětšovali a přibývalo jim na váze. Meinere, prvorozený, rostl ze všech nejrychleji a přišla první vlna radosti, když poprvé pohlédl na svět. Lauře se rozlepila očka dva dny po něm, den na to Delivenovi. Vlčata si již byla jistější ve svém putování, kdy se neohrabaně plazila po noře a zkoumala naprosto všechno, co tam bylo. Unesä měla bohužel své povinnosti, takže vývoj vlčat nemohla nadále sledovat denně, přesto Laurencii a její potomky navštěvovala často a stále jí pomáhala s lovem. Laurencie by to ale zajisté zvládla už sama.
Kolébavá chůze vlčat se začala měnit na nejisté kroky, po niž následovalo mnoho pádů. Vlčata se již odvažovala chodit z nory ven a každou chvilku se od někudy ozývalo bolestné kňučení, když si některé z vlčat nějak ublížilo. Laurencie se mohla utrhnout a docházela jí veškerá trpělivost (a že jí měla málo). Přesto k vlčatům za tu dobu měla nějaké pouto a snažila se je přetrpět dál. Na lovy již byla nucena chodit sama, protože se Unesä ukazovala čím dál méně. Vlčata začala být více zvědavější, měla stále chuť si hrát a svou matku neustále vyzívala ke hře. Neúspěšně. Laura z nich byla nejhravější a nejživější, také měla pořádný ranec drzosti a odvahy, proto na svou matku ráda skákala a kousala jí ucho, nebo jí zahrnovala nesrozumitelnou řečí. Od matky se dostala jedině pokárání, nebo ignorace, přesto její energie neuhasínala ve hře s bratrem Delivenem. Meinere byl spíše klidnějšího typu a na Laurencin údiv s ní vycházel nejlépe.
Vlčata spěla ve vlky, což ovšem Laurencie přehlížela, proto je neučila základním návykům jako je přežití v přírodě, do kterého se počítá i lov. Lauřin růst se začal zpomalovat, její kosti již nenabraly mohutnosti a tak se zdálo, že bude v dospělosti spíše vlčicí drobnější, i když její bratři také nedorůstali úctyhodné výšky a mohutnosti, ona z nich byla logicky nejmenší, jakožto samice. Přesto to ničemu nevadilo, její síla spíše spočívala v hlavě. Mezi její výhody patřila obratnost, se kterou se skvěle vyhýbala svým bratrům v boji, když si hráli, a také rychlost, když přece jen byla třeba před nimi utíkat. Sžila se svým tělem i energetickou duší, proto jednoho dne byla rozrušená, když se stalo něco pro ni nevídaného, neslýchaného a nečekaného.
Seděla se svým bratrem Delivenem nedaleko rodné nory a povídala si s ním. Matka byla s jejich bratrem na lovu, proto nebylo divu, že byla Laura rozhořčená. V záchvatu zuřivosti, při níž mluvila, se dívala na malý kořen stromu. Vyčníval mírně ze země, tu se náhle pohl, až úplně vystřelil do vzduchu a volným pádem dopadl zpět na zem. Laura umlkla a vyjeveně kořen pozorovala. Nic se nedělo. Podívala se na bratra, který jí překvapený pohled oplatil. Vyjekl. Lauřiny oči byly zbarveny do zelena. Objevení své magie zanedlouho netrvalo ani jejím bratrům, přesto na sebe byla náležitě hrdá a vytahovala se, jak mohla. O to víc jí byl sražen hřebínek, když byl Meinere zase o krok před ní a Delivenem, co se využívání magie týkalo.
Nadešel čas, kdy již Laurencii vadila ta usazenost, ta neustálá pečlivost o vlčata (i když téměř žádnou nenakládala) a to, že z toho neměla žádný prospěch. Vzala s sebou svého oblíbeného syna – Meinereho – a odešla i s ním. Laura s Delivenem zůstali napospas, nezkušení, ale jeden pro druhého. Začali se čím dál více vzdalovat od rodné nory, snažíc se chytit něco k snědku a i když první pokusy byly nezdařilé, přirozené instinkty jim nakonec řekly, jak na to a lehčí kořist byli schopni si ulovit. Učili se spolupráce a učili se lovit i samostatně, když se střídali. Pravdou bylo, že Deliven došel málo kdy s prázdnou a ještě méně častěji s něčím, co nezasytilo plně oba dva, zatímco Laura byla pravým opakem, přestože se snažila. Deliven se jí už ale také ztrácel.
Její starší bratr si našel kamarádku, která zpočátku byla kamarádkou i pro Lauru. Skutečností bylo, že nebyla taková, jaká se tvářila a na Lauru byla zlá a podlá. I když to Deliven neviděl, či dokonce přehlížel, snažila se ho Laura přesvědčit, že je ona vlčice špatná. Nakonec to byla sama Laura, která byla označena za špatnou. Deliven odešel i se svou nastávající družkou.
Mladičká Laura se vydala na putování po neznámu, aby jej našla, místo toho narazila na úchvatný svět, který jí byl milý. Okamžitě v něm zahlédla svůj vlastní, nový domov a s nepřekonatelnou chutí se vydala zemi prozkoumat a poznat.