Gallirea - Příspěvky uživatele

Zdravím všechny mechové vlky!

Nejprve mne nechte přivítat naše nové členy - Mitsurugi ho a Karoe , kteří nám pomohli získat zpět hrdý titul školky.
Stejně tak je třeba se rozloučit s těmy jež smečku dobrovolně či nedobrovolně opustili . Mějte se hezky a nebojte se kdykoliv vrátit.
A do třetice zase něco hezkého. Gratuluji Lindase a Meineremu k získání nevděčné pozici bet .

A protože máme advent a já se už dost dlouho vyhýbám zodpovědnosti organizace akcí, nadešel čas to napravit.

Princip bude jednoduchý. Až do Štedrého dne (včetně), mi můžete posílat své výtvory spojené se zimním obdobím . Může to být úplně cokoliv. Třeba fotografie ptáků na krmítku, básnička o zimní vyjížďce na koni, obrázek zasněžené krajinky, povídání o kuchání kapra, vlastnoručně vyrobený adventní věnec, pixel art vločky... Zkrátka popusťte uzdu své fantazii.
Kolik svých děl odešlete záleží na vás, ale maximálně jeden výtvor denně. Mé osobě do vzkazů s předmětem "Mechové Vánoce" .

Přeji hodně zábavy.
Launee

Originál - Vlčata

Mitsu nedával najevo své pocity nijak znatelně, ale Launee se svou magií emocí viděla do všech, takže se jeho úlevě pousmála a povzbudivě do něj zlehka drcla čumáčkem. Byl šikovný. Sám od sebe se rozhodl, že musí cizinku pohlídat. Ta pro změnu zcela změnila strategii a začala se chovat velmi uctivě a dala se do vysvětlování.
"Dobrý den," odtušila nazpátek a natočila k ní uši. Nic obsáhlého se však nedozvěděla. "Jsem Launee, vůdkyně Mechové smečky a s politováním musím říct, že nikoho takového neznám," netušila, proč se najednou chová tak formálně, nikdy to neměla ve zvyku. Pak si však vzpomněla, že přeci chtěla zapracovat na své pozici alfy. "Mám to chápat tak, že ses ztratila svému doprovodu?" Zeptala se zadumaně. Proč se ztracená vlčata nalézají hlavně před zimou? Ale třeba jen předbíhá, třeba to v jejím případě nebude tak zlé. Přesto jí v hlase zazněla určitá starost.
A ta se ještě prohloubila, když jí vítr k nosu zavál další pach. Neměl tu co dělat, ale cizí jí nebyl a ji okamžitě popadla potřeba se na dané místo tryskem vydat. Měla ale teď malý problém tady a... Kéž by se mohla rozdvojit, napadlo ji, jako už tolikrát před tím. Dnes to však bylo jiné. Na chvíli se jí zatmělo před očima, cítila magii pulzující jejím tělem... vlastně jejími těly a během chvilky před vlčaty stála Launee s druhou Launee po boku. Sama nad tím šokovaně zamrkala, ale pak se nadšeně usmála. Že by konečně dorazil dary od Smrti?
Víc se tím nezabývala a jala se nově nabyté schopnosti využít. Jedna Launee zůstala s vlčaty a druhá se rozběhla za vůní zlatavého kožichu.

Klon - Lylwelin

Nemýlila se. Opravdu ji tu našla. Zuboženou a spící pod vločkami. To by jí mohlo být krucipísek osudné. Naléhavě do ní žďuchla čumákem. "Lylwelin, probuď se, tady spát nemůžeš. Ne takhle," nemyslela tím území smečky, ale to, že tu zkrátka umrzne. Že jí vlezla na území vážně teď neřešila. Byla to ostatně stará známá. Možná snad kamarádka, nemohla ji nechat ve štychu.

Byla hrůza sledovat jak tváře některých blednou, jinými se prohání zmatení a dalším je osud jejich alfy ukradený. Nebo je minimálně nepřekvapuje. Bolelo ji srdce, když viděla odchod své dcery v slzách a stejně tak zmizení Saturna. Nemohla je teď však následovat a konejšit. Musela nejdřív položit tu stěžejní otázku a počkat si na odpověď.
Meinere se předvedl jako rozený flegmatik či podpantoflák a nechal rozhodnutí na Lindase. V ten okamžik bylo témeř jasné, že smečka své bety dostane, protože zrzka byla od prvního pohledu kariéristka toužící po moci. Doufala, že jí to moc nevleze do hlavy a nezačne ostatní šikanovat, jak měla před lety ve zvyku. Čas ukáže.
"Dobrá tedy. Jsem ráda a počítám s vámi. Gratuluji," uvedla ty dva do funkce možná trochu stroze, ale celkem dost postrádala energii a měla myšlenky zase u svých potomků, kteří se někde, kdovíkde, vyrovnávali se svou ztrátou. "Plánuji teď zůstat nějaký čas v lese, tak byste si měli užít trochu zábavy, než do toho spadnete," vybídla je, ale nijak víc jim čas organizovat nehodlala. Oni sami musí vědět nejlépe, co chtějí.
"Teď mne omluvte," pronesla ke zbytku hloučku, čímž jejich shromáždění rozpustila. Předtím než se však začala shánět po Ismě a Saturnovi, vyzvedla smutkem nedotčeného Santého a vykročila po stopě jejich nového přírůstku. Trochu se bála, aby někam nezabloudil.

K jejímu překvapení Mitsurugiho našla ve společnosti dalšího vlčete. Tentokrát slečny, která svou barvou do Mecháče zapadala o dost lépe, než on. Přišla tedy blíže, aby se seznámila se situací a zahleděla se na vlčici, která zrovna drze odsekávala. "Tak je možná na čase, se naučit, že existují místa, kam nemůžeš jen proto, že se ti tam zachce," poznamenala. Nemínila pouštět hrůzu, ale rozhodně nemohla Mitsua nechat bez zastání. "Takže, máš nějaký jiný důvod, nebo tě vynesu za hranice svého lesa?"

Vytí přineslo své výsledky. Během chvilky se zjevili mírně znepokojení Zakar s Litai a jen chvilku poté Lindasa. Čenich jí prozradil, že nikoho dalšího čekat nemusí. Rayster byl kdovíkde a Biancu pravděpodobně zaměstnával Život. A co se týkalo Rez... Nevěděla jestli vůbec chce, aby tu byla, potom, co se dozvěděla od Mitsurugiho.
Chtěla mít všechno už z krku a tušila, že když to bude odkládat, bude akorát hůř. Navíc tu nemohla všechny držet v tichu a čekat na zbytek. Pozdravila tedy tři příchozí kývnutím hlavy a usmála se jejich otázkám. Vůbec neměli tušení...
Odkašlala si tedy, aby přitáhla pozornost všech a káravým pohledem umlčela vlčata. Záhy se zhluboka nadechla a dala se do řeči. "Děkuji všem, co se dostavili. Do začátku bych chtěla přivítat Litai, Zakara a Mitsurugiho do našich řad. Doufám, že dobře zapadnete, a všichni se při vhodné příležitosti seznámíte. Má vize smečky byla vždy založená na přátelství a důvěře mezi členy. Nerada bych, aby jsme byli jeden pro druhého cizinci," měla dojem, že kdyby to nechala na konec, asi by se k tomu nedostala, ačkoliv to považovala za důležité sdělení. Teď ovšem k jádru pudla.
"Samozřejmě bych vás takhle nesvolala jen kvůli tomuhle." Cítila jak se jí v hrdle formuje velký knedlík, ale polkla ho a zůstala pořád stejně s hlavou hrdě vztyčenou. Byla alfa a tím se hodlala řídit. "Někteří z vás si pravděpodobně všimli dlouhodobé nepřítomnosti mého partnera." Pohledem pak vyhledala hlavně Saturnovu tvář. Znal Thea déle a lépe než jejich vlastní děti. A navíc si zažil už tolik ošklivého. Dnes mu měla zlomit srdce znovu. "Pravdou je, že Therion je mrtvý," řekla to nahlas a zřetelně, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, co řekla a pohled nespouštěla z vlčka, kterého vychovala. "Život mi sdělil, že existuje možnost, že se vrátí, ale nemůže říct kdy, pokud vůbec..." krátce se odmlčela, ale navázala na to. "Naše smečka není velká, přesto si myslím, že by v jejím čele neměl stát jen jeden vlk. Okolnosti se můžou vždy pokazit tak, že nebudu schopná tu pro vás být," tehdy svůj zájem stočila k Lindase a Meineremu. "Meinere, jsi jeden ze zakládajících členů smečky. Vždy jsi nápomocný a to i ve věcech, které nemáš rád. Lindaso, z počátku jsem ti křivdila, kvůli naší společné minulosti, ale prokázala ses jako velmi zapálený člen. Oba vždy odvádíte poctivou práci. Původně jsme vás s Theem chtěli povýšit na gammy. Teď vám ovšem chci nabídnou pozice bet. Mých zástupců. Je to náročná pozice, takže pochopím, když odmítnete," dokončila svůj proslov, aby se necítili, že je do něčeho tlačí. Nebylo to vše, co měla na srdci, ale nejdříve chtěla znát reakci ostatních na tu smutnou novinu a odpověď svých potenciálních bet.

Meinere samozřejmě žádal vysvětlení té podivné události a ona musela s povzdechem přiznat alespoň část příběhu. "Chtěla se mi vysmát do obličeje," řekla tedy a snažila se u toho netvářit moc tragicky. To hlavní chtěla říct pokud možno všem pohromadě a tak zkusila odtáhnout téma jinam. "Nevíš něco o členech, co se už dlouho neukázali?" Mnoho z nich neviděla celé měsíce, a ačkoliv jí to trhalo srdce, bylo na čase říct dost a přestat je brát jako vlastní. Pokud někdo z nich nezanechal aspoň nějakou zprávu.
"To nemůžeš vědět, třeba jsme všichni rybožrouti," nadhodila. Samotnou ji rybina nijak nepohoršovala. Sice by ji asi nemohla jíst pořád dokola, ale čas od času je to příjemná změna jídelníčku. Navíc lov ryb nebýval tak vyčerpávající a řeku měli hned u lesa. Téma rozhovoru se však přeneslo i k současnému úlovku. "No dobře," přikývla hlavou, když černobílý domluvil. Sice nechápala proč by se v tak obrovské jeskyni měli mačkat, ale proti gustu žádný dišputát. Odnést to tam mohou kdykoliv a teď by měla řešit důležitější věci.

Dorazila totiž děcka. Cítila tu úlevu, jak jí spadla ze srdce a zavrtěla ocáskem. Saturnus opět projevil svou starostlivou stránku a vyzvídal, co se událo. Nejdřív se na něj ovšem hrdě usmála. "Věděla jsem, že nebudeš dělat hlouposti a vrátíte se domů," broukla a pak se dala do vysvětlování. "Byl to malý žert od Smrti." Což bylo něco, čemu by její malí broučci nerozuměli, ale upřímně to vypadalo, že po prvotní radosti, ze setkání s matkou, se začali zajímat o jiné věci. Sotva stihla Santého pořádně pomuchlovat, když se hnal za sestrou a nebohým Mitsuem. Meinere zasahoval po svém a bylo to upřímně dost legrační.
"Jen klid Ismi," přidala se ke snaze šedivého vlčka zachránit. "Mitsurugi přišel o svou rodinu a teď tu bude žít s námi." Doufala, že ho ráznost její dcery moc nerozhodila. Bylo to svérázné přivítání v novém domově.
Svůj pohled pak stočila k Saturnovi. "Bianca se zdržela u života?" Poptala se. Nos jí říkal, že jsou tu všichni, které potřebuje, právě krom mladé vlčice. Chtěla vše říct celé smečce pohromadě, ale nemohla pořád na někoho čekat. Proto se zhluboka nadechla a dala se do táhlého hlubokého vytí, kterým dávala najevo, že chce všechny v hloučku kolem sebe.

Šediváček byl očividně další nemluvka. Ne že by tomu nerozuměla, sama taková dřív byla, než ji dohnala nutnost. Jako alfa prostě komunikovat musela, ač jí přišlo, že v tom stále selhává. "Dobrá, vítám tě tedy v Mechové smečce," broukla k němu. "Někdo ti to tu určitě ukáže, já musím nejdřív vyřešit pár věcí," pověděla mu, protože bylo zřejmé, že jakmile dojde Lindasa, bude chudák přihlížet jen nudné debatě dospělých, které bude sotva nějak víc rozumět. Než ale dojdou vlčata, bude to muset vydržet. Nebo zabít čas klimbáním.
"Tak na ni tedy počkáme," dodala pro změnu k Meineremu. Bylo to lepší. Neměla zrovna v lásce říkat všechno každému zvlášť. Proto byla ráda i za přítomnost Litai a Zakara a doufala v brzký návrat pečovatelů a vlčat, aby mohla oznámit to nejdůležitější všem najednou. Snad i výsledek plánované debaty s dvojicí ochránců.
"Jo. Smrt se rozhodla, že mne nutně potřebuje otravovat a teleportovala mne k sobě do Zříceniny a zbytek nechala v Narrských kopcích. Snad v dohledné době také dorazí," vysvětlila to, proč je tu sama, když odcházeli v pěti. Saturnovi s Biancou věřila, ale i tak byla trochu nervozní. Kdo ví, co se může cestou sem stát. Žijí přece na Galliree...
"Možná bychom mohli uklidit tu vaši kořist do úkrytu?" Navrhla činnost, u které by mohli zabít čas. "Každopádně děkuju za lov. Vím, že vysokou nejíš, ale vždy s tím pomáháš," pousmála se. "Příště můžeme uspořádat smečkový rybolov," pokusila se trochu zavtipkovat, protože se jí nad hlavou zase začínala sbíhat černá mračna.

Nezdálo se, že by se bál, takže se trochu uvolnila a několikrát hlavou převrátila jeho jméno, aby si ho pokud možno dobře zapamatovala. Stejně měla za to, že ho při první příležitosti zkomolí a nějaké slabiky přehodí. Třeba Mitsuguri. Nebo tak něco.
Vyslechla si vlčkovo osvětlení situace, které jí potvrdilo přítomnost Styx a popravdě, moc se jí nelíbilo zmínění zamilovaných pohledů. Respektovala Meinereho přátelství s inkriminovanou vlčicí, ale mít ve smečce i její milenku znělo už celkem nebezpečně. Zvlášť když teď byla situace, jaká byla a smečka byla v poněkud neutěšeném stavu. Zatím to však nechala být. Nejlepší prostě bude si o tom pak s Rez promluvit.
Teď ale měli jinou společnost. "Děkuju," poděkovala vlčeti za jeho výklad a usmála se na Meinereho. "Zdravím tě," pozdravila ho. "Kde máš Lindasu?" Poptala se záhy, protože ty dva už tak nějak brala jako nerozlučnou dvojku a její nepřítomnost byla tak nějak zvláštní. "Chtěla bych s Vámi oběma mluvit," vysvětlila svůj zájem a pak se zase zadívala na vlče, které černobílého tolik zajímalo. "Vypadá to tak... Přímo tady," odpověděla na jeho otázky a ačkoliv jí maličký na její druhou otázku neodpověděl, rozhodla se vyrukovat s prvním návrhem. "Mitsurugi, jestli nemáš kam jít, rádi ti poskytneme domov. Blíží se zima a bylo by lepší mít teplý úkryt a co jíst, než se potloukat sám světem. Nutit tě ovšem nebudu," vybídla ho ať o tom popřemýšlí. Bylo by fajn mít tu dalšího kamaráda pro Ismu se Santém, žádné vrstevníky tu neměli. Rozhodně tím ale vlčkovi nepřála jeho ztrátu.

Snažila se podle pachů a stop pochopit, co se tu událo, ale moc se jí to nedařilo. Absolutně to nedávalo smysl. I v tom zamyšlení však vlčka vnímala a pobaveně se pousmála. Byl očividně podobně výřečný jako Santé. "Já jsem Launee, vůdce téhle smečky," představila se pokud možno mile, vyhýbajíc se termínu alfa, protože, ne každé vlče v tomhle věku mělo ponětí o funkcích v hierarchii a chtěla se vyhnout zbytečnému vysvětlování.
"Myslíš, že bys mi mohl popsat, co se tu stalo?" Zeptala se. Třeba z něj dostane víc než dvě slova, když položí poněkud složitější otázku. "Byl jsi tu s Rez. A pak?" Čerstvý pach Styx ji prostě znepokojoval a nezvěstná členka smečky jakbysmet. Nemohla se však zajímat jen o ty dvě, když tu měla osamocené vlče.
"Přišel jsi o rodinu?" Zeptala se tedy přímo, aby věděla, jestli sestavovat pátrací četu, nebo rovnou nabídnout bezpečí Mechového lesa dalšímu sirotkovi. Ostatně vlčata jako on, byla důvodem vzniku téhle smečky. Nikdy by nemohla zavřít oči nad něčím takovým. Nejraději by dělala mámu každému bezmocnému tvorovi. Ač ztráta partnera ji určitě nějak poznamenala, tohle bylo neměnné. Patřilo to k ní, jako k moři slaná voda.

>>> Zg přes sopku

Když překonávala ohnivou horu, snažila se na nic moc nemyslet a nesrazit si vaz. Nehodlala dostat smečku do ještě větších problémů než byla, ani udělat ze svých potomků sirotky.
Jakmile její tlapy dosedly na měkký mech, velká kopa napětí z ní opadla a ona si úlevně povzdechla. Jako vždy hned instinktivně začenichala, aby zhodnotila situaci. Cítila Litai, Zakara, Rez, nějaký pach, co jí nic neříkal a... Styx. Hned se jí naježila srst na krku. Reagovala na existenci dost podobně, jako na Smrt samotnou. Její pach, spolu s Rziným ovšem mizel a tak své kroky stočila k neznámému, který byl přímo v srdci lesa. Ne, že by se jí ta skutečnost líbila. Proč ho nikdo nevykopl?Napadlo ji, že krom Meinereho a Lindy tu snad nikdo nedělá nic pořádně.
Když však dotyčného návštěvníka našla, její srdce hned zněžnělo a od podrážděných myšlenek unikla docela jinam. Vlče. Asi tak staré jako ta její. Na to se samozřejmě zlobit nemohla, takže zklidnila hormon, zjemnila svá gesta a nasadila úsměv.
"Ahoj, kdepak ses tu vzal?" Nadhodila tu první klíčovou otázku. Cítila z něj i přítomnost obou šedých vlčic a nevěděla, co si z toho má vzít. Každopádně ale vypadal nezraněný, takže snad o žádnou potyčku s požíračkou vlčat nešlo. Přesto neočekávala nějakou veselou storku. Každé vlče, které se samo potulovalo světem nevěstilo nic dobrého.

>>> Smrt přes Jedlák

Přes les proběhla rychlostí blesku, jako by se snad snažila, vyfičet si tu informaci z hlavy. Kdo to je? Koho dalšího ztratila, aniž by o tom věděla? Ne, nechtěla o tom přemýšlet. Proč musela pořád přemýšlet jen o mrtvých? Měla dvě krásná vlčata, měla by přemýšlet o nich, mít radost, vyprávět jim strhující příběhy, hrát si s nimi.
A teď byla na kilometry daleko. Naštěstí se staršími sourozenci, kterým Lau plně důvěřovala. Ostatně proto byli o pečovateli. Věděla že se o prcky postarají a přivedou je zpět domů. Cestu znali. A snad je napadlo, že i ona se tam vrátí a nepůjdou ji hledat na nějaká absurdní místa.Ne určitě nepůjdou a brzy se shledají.
Ještě přidala do kroku, když teď neměla v cestě všechny ty stromy a mohla volně tryskat po planině, cítila se mnohem lépe. A připravená na to všechno, co měla v hlavě a i na další problémy, které přijdou. Třeba na překonání sopky, která stála mezi ní a lesem, který si vybrala za vlastní domov. Což pro ni bylo těžší, než pro kohokoliv jiného. Ostatně právě tam si její partner vzal život.

>>> Mech přes sopku

>>> Teleport z Narrských vršků

Své vlastní mrknutí vlk většinou ani nepostřehne, přesto ta setinka vteřiny tmy stačila k tomu, aby se scenerie kolem ní zcela změnila. Z pískovcových kopců na mramorově chladný interiér nelibé zříceniny. Ze společnosti milovaných přímo do spárů Smrti. A právě s tou si teď vyměňovala pohled, přičemž ji samotnou překvapovalo, jak klidná je. Myslela si, že když ji uvidí, znovu ji to přivede k slzám a bude na ni zoufale ječet, ať jí vrátí Thea zpátky, ale nikoliv. Asi se dost vykřičela do nebohých Sigyho uší. Věděla teď jistě, že tuhle svou patetickou stránku už nikdy nikomu ukázat nechce.
A právě proto se i teď narovnala v zádech a zvedla hlavu. „Chtělas mne vidět tak moc, žes nemohla počkat těch pár dní, než přijdu sama?“ Zeptala se a bez jediného pohybu sledovala, jak se Smrt křivě zakabonila a záhy předvedla ten svůj sladký úsměv plný zubů ostrých jako žiletky. „Nikdy nemůžu vynechat příležitost, říct nějakému chudákovi, já ti to říkala,“ samolibě se oblízla, ale Lau se tím nenechala rozhodit a jen si znovu povzdechla.
„Vážně by to nepočkalo? Moje vlčata…“
„Aaaghr. Tvoje děcka naštěstí nejsou po jejich připosranym fotrovi. Neskočí ze skály,“ začala bohyně s tím jejím obvyklým sypáním soli do otevřených ran. Bolelo to jako bodnutí zubatým nožem, ale snažila se to skrývat, a celkem se jí to i dařilo. Před bohy se ale nedalo nic schovat. Smrt se k ní přiblížila způsobem, který připomínal vlnivý pohyb hada, a poplácala ji tlapou po tváři. Zelené drápy jen těsně míjely její oči. Nebolelo to, ale nebylo to příjemné. Ani trochu. „Podívejme se na tebe. Když jsi tu byla prvně, plazila ses mi u nohou jako červ a prosila o smilování. Naučila ses skvěle předstírat nebojácnost.“
„To už je dávno,“ odtušila Lau a nepohnula se ani o píď. Už ji takhle znovu neuvidí. Tělem jí sice stále rezonoval strach, ale odmítala se před kýmkoliv ponižovat. Smrt ji znovu plácla přes čenich, tentokrát to v jejích očích vypadalo jako ve zpomaleném filmu, zvláště to jak se ta prokletá vlčice zase dala do mluvení. „Samozřejmě, teď seš alfa. Hrdá a nezdolná, co? Měla bys mi poděkovat, díky mně tak trochu i vypadáš.“ Tentokrát ji ta tlapa čapla za potrhané ucho. Měla hodně co dělat, aby zachovala klidnou tvář, ale na sebeovládání pracovala už celkem dlouho. „Jizva na čele od jezevce a odřenina z toho, jak ses málem utopila. Pěkně patetický. Teď máš aspoň díru v uchu od samotné Smrti,“ pronesla, jako by jí udělala kdovíjakou laskavost. Lau netušila, co si tom má myslet.
„Chceš, abych věřila tomu, žes všechno dělala pro moje dobro?“ U té otázky se i zasmála, Smrt ji ale umlčela tentokrát opravdovou ránou, až se zapotácela. Vyrazilo jí to dech a dala se do kašle. „Mysli si, co chceš, ale nezapomínej na to, kdo já jsem,“ zaprskala Smrt, tentokrát pořádně zostra. Jako by jí úplně přecvaklo. „Taky bych ti mohla ksicht zmalovat tak, že tě ti tví broučci nepoznaj,“ připomněla řádně svou nadřazenost a Lau usoudila, že ji nebude víc provokovat. Sama nechápala, co ji to napadlo, se smát. „Rozumím,“ broukla tedy smířlivě, jen co zase popadla dech.
Smrt se mezitím usadila naproti ní, odplivla si a svým svérázným způsobem ji pobídla, ať mluví. „Co po mně velevážená Alfa z lesíčka na mechových obláčcích chce, že na mne myslí tak intenzivně, že si toho všimnu i na kilometry daleko? Je to otravný.“
„Co bych mohla chtít jiného, než moc. Musím,…“
„Vynechme ty dojemný kecy o ochraně smečky a dětiček. Máš čím zaplatit?“ Nikdo neuměl protáčet očima tak otráveně jako Smrt, to musela Lau uznat. A nikdo asi nebyl ani tak hamižný. Ten tvor se jí hnusil až do morku kostí, přesto u něj musela hledat pomoc. Už to bylo samo o sobě dost nesnesitelné a teď do toho ještě ty škleby. „Samozřejmě, nikdy bych nezamýšlela přijít s prázdnou,“ ujistila ji a s klidem přecházela to, jak se Smrt rádoby nezaujatě štourá ve vlastních drápech. „Co kdybych si řekla o polovinu tvý duše? Hm?“ poptala se.
„Řekla bych, že už ji máš.“
„Eh. Bleh. Jak romantický,“ odfrkla bohyně znechuceně, ale pak pohodila znuděně ocasem. „Dobře, dám ti nějaký to vylepšení, co ti vynahradí tvýho partnera,“ poslední slovo pronesla, jakoby měla tlamu plnou citronů. „Ne že by bylo těžký vyvážit ztrátu takové nicky,“ uchechtla se pro změnu zle. Očividně Launee provokovala, ale ta jen o něco silněji sevřela čelisti. „Děkuji, nebudu tě tedy více obtěžovat.“ Tak strašně moc chtěla pryč a zachovat při tom dekorum, o které celou dobu usilovala. Smrt ale uměla tak krásně deptat i bez zuřivého štěkání a pouštění hrůzy. Asi by byla raději, kdyby ji tu honila tam a zpátky, podpalujíc jí kožich, než snášet ty narážky.
Bohyně kupodivu nic nenamítala, jen vyprovázela její kroky pohledem a těsně předtím než jí Launee zmizela z dohledu, zvedla hlas. „Jo a měla bys vědět, že se brzo budeš muset vyrovnat s další ztrátou,“ zakřičela s potměšilým plaménkem v oku. Lau zamrzla v pohybu a pevně zavřela oči. Ne. Nemohla ji nechat odejít v klidu. Nadechla se k otázce, ale nevyslovila ji. Místo toho se donutila opět k pohybu. Bylo zřejmé, že když se na cokoliv zeptá, odpověď nedostane a bude mučena jen dalším výsměchem. Semínko obav bylo opět zaseto, sotva vyřešila to první. „Nenávidím tě,“ procedila mezi zuby a zmizela ze zříceniny za doprovodu smíchu, který zněl jako skřípání nehtů po tabuli.

>>> ZG přes jedlák

OBJEDNÁVKA

Jako vítr - 40 křišťálů a 490 oblázků
Lau se schopná rozplynout celé své tělo ve vzduch, což ji dělá nehmotnou a nezranitelnou. V této podobě dokáže pronikat i úzkými škvírami a rychle cestovat (aka létat). Nicméně je sama v té formě zcela neškodná, a po proměně zpět mírně dezorientovaná.
Druhou formou využití je pak přeměna tělesných částí, zatímco zbytek těla zůstává hmotný. Ve výsledku může nechat cizí zuby projít skrz svou nohu a při tom sama zaútočit hmotnou hlavou. Je to ovšem velmi náročné na soustředění a stále potřebuje udržovat balanc, takže takto může proměnit jen jednu konkrétní část těla, pouze na okamžik a to jednou za tři posty.

Kill me, heal me - 50 křišťálů a 710 oblázků
Spojené s odznakem na její noze, který umí absorbovat energii z okolí. Z rostlin a živých tvorů, čímž je vyčerpá až zabije, nechá uschnout etc. Energii pak přesměruje v léčivou energii, kterou Launee umí léčit ostatní (nikoliv sebe). Pro vyléčení rány či nemoci je přitom potřeba dvakrát tolik energie, než kdyby ji nechala vyléčit přirozeně. Nee se tedy před každým zákrokem musí smířit s tím, že zatímco někomu pomůže, ostatním kolem, více, či méně uškodí.
V nouzi se dá použít i agresivním způsobem, kdy vědomě vysaje energii ze svého soupeře. Pokud ji však v brzké době nepoužije, přehltí se a upadne do mdlob.
Ukazatel toho, kolik energie absorbovala a ještě absorbovat může, jsou květy a poupata vykreslená na její končetině. Čím více jich je, tím více léčivých sil má.

Klon - 45 křišťálů a 720 oblázků
Launee dostala celkem zajímavý dar. Umí se rozdvojit na dvě identické avšak nezávislé entity, které se pak mohou vydat každá úplně jiným směrem, nejdále však na vzdálenost pěti území.
Jedná se o dvě poloviny jedné bytosti, takže vše, co obě části zažily, se po jejich spojení projeví na celku. Hlad, sytost, únava, zranění i vzpomínky na prožitá dobrodružství během rozdvojení, se spojí v jedno. Byly-li tedy obě poloviny hladové, celek bude trpět hladem dvojnásobným.
Poloviny navíc vládnou jen polovinou jejích sil, čímž jsou mnohem zranitelnější. Násilné zničení klonu může mít na celek velmi traumatizující účinky, jak po fyzické, tak psychické stránce, kvůli prožité "smrti".
Rozdvojení však lze na jakoukoliv vzdálenost zrušit i dobrovolně, nebo nuceně po uplynutí časového limitu, nebo vyčerpání energie. V takovém případě jednu rozfouká vzduch, jejich vědomí splynou a vlčice záhy ví vše, co viděla a zažila její kopie. Magii dokáže používat měsíc v kuse (4 herní dny) a mezi aktivacemi potřebuje měsíční pauzu na regeneraci.

= 135 křišťálů + 1920 oblázků
50% sleva -> 68 křišťálů a 960 oblázků

Lau se ani pořádně nestihla pozdravit s "vlčaty", když se zjevila Linda. Také jí kývla hlavou na pozdrav a vyslechla si novinu, kterou jí nesla. Zopakovala pohyb hlavou, tentokrát na znamení souhlasu. "Dobře, děkuji," broukla a chvíli sledovala, jak hnědá vlčice mizí cestou, kterou před chvílí sama zdolala. Meinere, Rez a Linda. Bylo hezké mít kolem sebe spolehlivé vlky a jen ji to utvrdilo v rozhodnutí, které udělala během rozhovoru se Sigym.
Teď se však měla věnovat jiné části smečky. Smutně se pousmála na Saturna, zatímco "malá" vlčata si přivinula k tělu. Chtěla cítit jejich blízkost. Teplo. Dech. "Bohužel ne. Ale probereme to doma s celou smečkou," připravila čtyři přítomné na špatnou správu, která jí klíčila v hrudi.
"Tak utíkej Bianco," pobídla vlčí slečnu, které to teď muselo vrtat hlavou, nahoru za bůžkem, který jí dnes zvládl zlomit srdce. Nebyla to ale jeho chyba a poslat tam svou "dceru" tedy nepovažovala za nebezpečné. Doufala však, že se to odbude rychle, aby se mohli vrátit do lesa. Potřebovala jeho konejšivou atmosféru. A také... Také musela za Smrtí. Už jen při pomyšlení na to, se jí naježila srst na krku. Skoro jako kdyby zaslechla ten skřípavý smích. "Já," nadechla se k dalšímu slovu, ale během jediného mrknutí se rozplynula všem přítomným přímo před očima.

>>> Zřícenina (Teleport)