Gallirea - Příspěvky uživatele

Nezdálo se, že by se bál, takže se trochu uvolnila a několikrát hlavou převrátila jeho jméno, aby si ho pokud možno dobře zapamatovala. Stejně měla za to, že ho při první příležitosti zkomolí a nějaké slabiky přehodí. Třeba Mitsuguri. Nebo tak něco.
Vyslechla si vlčkovo osvětlení situace, které jí potvrdilo přítomnost Styx a popravdě, moc se jí nelíbilo zmínění zamilovaných pohledů. Respektovala Meinereho přátelství s inkriminovanou vlčicí, ale mít ve smečce i její milenku znělo už celkem nebezpečně. Zvlášť když teď byla situace, jaká byla a smečka byla v poněkud neutěšeném stavu. Zatím to však nechala být. Nejlepší prostě bude si o tom pak s Rez promluvit.
Teď ale měli jinou společnost. "Děkuju," poděkovala vlčeti za jeho výklad a usmála se na Meinereho. "Zdravím tě," pozdravila ho. "Kde máš Lindasu?" Poptala se záhy, protože ty dva už tak nějak brala jako nerozlučnou dvojku a její nepřítomnost byla tak nějak zvláštní. "Chtěla bych s Vámi oběma mluvit," vysvětlila svůj zájem a pak se zase zadívala na vlče, které černobílého tolik zajímalo. "Vypadá to tak... Přímo tady," odpověděla na jeho otázky a ačkoliv jí maličký na její druhou otázku neodpověděl, rozhodla se vyrukovat s prvním návrhem. "Mitsurugi, jestli nemáš kam jít, rádi ti poskytneme domov. Blíží se zima a bylo by lepší mít teplý úkryt a co jíst, než se potloukat sám světem. Nutit tě ovšem nebudu," vybídla ho ať o tom popřemýšlí. Bylo by fajn mít tu dalšího kamaráda pro Ismu se Santém, žádné vrstevníky tu neměli. Rozhodně tím ale vlčkovi nepřála jeho ztrátu.

Snažila se podle pachů a stop pochopit, co se tu událo, ale moc se jí to nedařilo. Absolutně to nedávalo smysl. I v tom zamyšlení však vlčka vnímala a pobaveně se pousmála. Byl očividně podobně výřečný jako Santé. "Já jsem Launee, vůdce téhle smečky," představila se pokud možno mile, vyhýbajíc se termínu alfa, protože, ne každé vlče v tomhle věku mělo ponětí o funkcích v hierarchii a chtěla se vyhnout zbytečnému vysvětlování.
"Myslíš, že bys mi mohl popsat, co se tu stalo?" Zeptala se. Třeba z něj dostane víc než dvě slova, když položí poněkud složitější otázku. "Byl jsi tu s Rez. A pak?" Čerstvý pach Styx ji prostě znepokojoval a nezvěstná členka smečky jakbysmet. Nemohla se však zajímat jen o ty dvě, když tu měla osamocené vlče.
"Přišel jsi o rodinu?" Zeptala se tedy přímo, aby věděla, jestli sestavovat pátrací četu, nebo rovnou nabídnout bezpečí Mechového lesa dalšímu sirotkovi. Ostatně vlčata jako on, byla důvodem vzniku téhle smečky. Nikdy by nemohla zavřít oči nad něčím takovým. Nejraději by dělala mámu každému bezmocnému tvorovi. Ač ztráta partnera ji určitě nějak poznamenala, tohle bylo neměnné. Patřilo to k ní, jako k moři slaná voda.

>>> Zg přes sopku

Když překonávala ohnivou horu, snažila se na nic moc nemyslet a nesrazit si vaz. Nehodlala dostat smečku do ještě větších problémů než byla, ani udělat ze svých potomků sirotky.
Jakmile její tlapy dosedly na měkký mech, velká kopa napětí z ní opadla a ona si úlevně povzdechla. Jako vždy hned instinktivně začenichala, aby zhodnotila situaci. Cítila Litai, Zakara, Rez, nějaký pach, co jí nic neříkal a... Styx. Hned se jí naježila srst na krku. Reagovala na existenci dost podobně, jako na Smrt samotnou. Její pach, spolu s Rziným ovšem mizel a tak své kroky stočila k neznámému, který byl přímo v srdci lesa. Ne, že by se jí ta skutečnost líbila. Proč ho nikdo nevykopl?Napadlo ji, že krom Meinereho a Lindy tu snad nikdo nedělá nic pořádně.
Když však dotyčného návštěvníka našla, její srdce hned zněžnělo a od podrážděných myšlenek unikla docela jinam. Vlče. Asi tak staré jako ta její. Na to se samozřejmě zlobit nemohla, takže zklidnila hormon, zjemnila svá gesta a nasadila úsměv.
"Ahoj, kdepak ses tu vzal?" Nadhodila tu první klíčovou otázku. Cítila z něj i přítomnost obou šedých vlčic a nevěděla, co si z toho má vzít. Každopádně ale vypadal nezraněný, takže snad o žádnou potyčku s požíračkou vlčat nešlo. Přesto neočekávala nějakou veselou storku. Každé vlče, které se samo potulovalo světem nevěstilo nic dobrého.

>>> Smrt přes Jedlák

Přes les proběhla rychlostí blesku, jako by se snad snažila, vyfičet si tu informaci z hlavy. Kdo to je? Koho dalšího ztratila, aniž by o tom věděla? Ne, nechtěla o tom přemýšlet. Proč musela pořád přemýšlet jen o mrtvých? Měla dvě krásná vlčata, měla by přemýšlet o nich, mít radost, vyprávět jim strhující příběhy, hrát si s nimi.
A teď byla na kilometry daleko. Naštěstí se staršími sourozenci, kterým Lau plně důvěřovala. Ostatně proto byli o pečovateli. Věděla že se o prcky postarají a přivedou je zpět domů. Cestu znali. A snad je napadlo, že i ona se tam vrátí a nepůjdou ji hledat na nějaká absurdní místa.Ne určitě nepůjdou a brzy se shledají.
Ještě přidala do kroku, když teď neměla v cestě všechny ty stromy a mohla volně tryskat po planině, cítila se mnohem lépe. A připravená na to všechno, co měla v hlavě a i na další problémy, které přijdou. Třeba na překonání sopky, která stála mezi ní a lesem, který si vybrala za vlastní domov. Což pro ni bylo těžší, než pro kohokoliv jiného. Ostatně právě tam si její partner vzal život.

>>> Mech přes sopku

>>> Teleport z Narrských vršků

Své vlastní mrknutí vlk většinou ani nepostřehne, přesto ta setinka vteřiny tmy stačila k tomu, aby se scenerie kolem ní zcela změnila. Z pískovcových kopců na mramorově chladný interiér nelibé zříceniny. Ze společnosti milovaných přímo do spárů Smrti. A právě s tou si teď vyměňovala pohled, přičemž ji samotnou překvapovalo, jak klidná je. Myslela si, že když ji uvidí, znovu ji to přivede k slzám a bude na ni zoufale ječet, ať jí vrátí Thea zpátky, ale nikoliv. Asi se dost vykřičela do nebohých Sigyho uší. Věděla teď jistě, že tuhle svou patetickou stránku už nikdy nikomu ukázat nechce.
A právě proto se i teď narovnala v zádech a zvedla hlavu. „Chtělas mne vidět tak moc, žes nemohla počkat těch pár dní, než přijdu sama?“ Zeptala se a bez jediného pohybu sledovala, jak se Smrt křivě zakabonila a záhy předvedla ten svůj sladký úsměv plný zubů ostrých jako žiletky. „Nikdy nemůžu vynechat příležitost, říct nějakému chudákovi, já ti to říkala,“ samolibě se oblízla, ale Lau se tím nenechala rozhodit a jen si znovu povzdechla.
„Vážně by to nepočkalo? Moje vlčata…“
„Aaaghr. Tvoje děcka naštěstí nejsou po jejich připosranym fotrovi. Neskočí ze skály,“ začala bohyně s tím jejím obvyklým sypáním soli do otevřených ran. Bolelo to jako bodnutí zubatým nožem, ale snažila se to skrývat, a celkem se jí to i dařilo. Před bohy se ale nedalo nic schovat. Smrt se k ní přiblížila způsobem, který připomínal vlnivý pohyb hada, a poplácala ji tlapou po tváři. Zelené drápy jen těsně míjely její oči. Nebolelo to, ale nebylo to příjemné. Ani trochu. „Podívejme se na tebe. Když jsi tu byla prvně, plazila ses mi u nohou jako červ a prosila o smilování. Naučila ses skvěle předstírat nebojácnost.“
„To už je dávno,“ odtušila Lau a nepohnula se ani o píď. Už ji takhle znovu neuvidí. Tělem jí sice stále rezonoval strach, ale odmítala se před kýmkoliv ponižovat. Smrt ji znovu plácla přes čenich, tentokrát to v jejích očích vypadalo jako ve zpomaleném filmu, zvláště to jak se ta prokletá vlčice zase dala do mluvení. „Samozřejmě, teď seš alfa. Hrdá a nezdolná, co? Měla bys mi poděkovat, díky mně tak trochu i vypadáš.“ Tentokrát ji ta tlapa čapla za potrhané ucho. Měla hodně co dělat, aby zachovala klidnou tvář, ale na sebeovládání pracovala už celkem dlouho. „Jizva na čele od jezevce a odřenina z toho, jak ses málem utopila. Pěkně patetický. Teď máš aspoň díru v uchu od samotné Smrti,“ pronesla, jako by jí udělala kdovíjakou laskavost. Lau netušila, co si tom má myslet.
„Chceš, abych věřila tomu, žes všechno dělala pro moje dobro?“ U té otázky se i zasmála, Smrt ji ale umlčela tentokrát opravdovou ránou, až se zapotácela. Vyrazilo jí to dech a dala se do kašle. „Mysli si, co chceš, ale nezapomínej na to, kdo já jsem,“ zaprskala Smrt, tentokrát pořádně zostra. Jako by jí úplně přecvaklo. „Taky bych ti mohla ksicht zmalovat tak, že tě ti tví broučci nepoznaj,“ připomněla řádně svou nadřazenost a Lau usoudila, že ji nebude víc provokovat. Sama nechápala, co ji to napadlo, se smát. „Rozumím,“ broukla tedy smířlivě, jen co zase popadla dech.
Smrt se mezitím usadila naproti ní, odplivla si a svým svérázným způsobem ji pobídla, ať mluví. „Co po mně velevážená Alfa z lesíčka na mechových obláčcích chce, že na mne myslí tak intenzivně, že si toho všimnu i na kilometry daleko? Je to otravný.“
„Co bych mohla chtít jiného, než moc. Musím,…“
„Vynechme ty dojemný kecy o ochraně smečky a dětiček. Máš čím zaplatit?“ Nikdo neuměl protáčet očima tak otráveně jako Smrt, to musela Lau uznat. A nikdo asi nebyl ani tak hamižný. Ten tvor se jí hnusil až do morku kostí, přesto u něj musela hledat pomoc. Už to bylo samo o sobě dost nesnesitelné a teď do toho ještě ty škleby. „Samozřejmě, nikdy bych nezamýšlela přijít s prázdnou,“ ujistila ji a s klidem přecházela to, jak se Smrt rádoby nezaujatě štourá ve vlastních drápech. „Co kdybych si řekla o polovinu tvý duše? Hm?“ poptala se.
„Řekla bych, že už ji máš.“
„Eh. Bleh. Jak romantický,“ odfrkla bohyně znechuceně, ale pak pohodila znuděně ocasem. „Dobře, dám ti nějaký to vylepšení, co ti vynahradí tvýho partnera,“ poslední slovo pronesla, jakoby měla tlamu plnou citronů. „Ne že by bylo těžký vyvážit ztrátu takové nicky,“ uchechtla se pro změnu zle. Očividně Launee provokovala, ale ta jen o něco silněji sevřela čelisti. „Děkuji, nebudu tě tedy více obtěžovat.“ Tak strašně moc chtěla pryč a zachovat při tom dekorum, o které celou dobu usilovala. Smrt ale uměla tak krásně deptat i bez zuřivého štěkání a pouštění hrůzy. Asi by byla raději, kdyby ji tu honila tam a zpátky, podpalujíc jí kožich, než snášet ty narážky.
Bohyně kupodivu nic nenamítala, jen vyprovázela její kroky pohledem a těsně předtím než jí Launee zmizela z dohledu, zvedla hlas. „Jo a měla bys vědět, že se brzo budeš muset vyrovnat s další ztrátou,“ zakřičela s potměšilým plaménkem v oku. Lau zamrzla v pohybu a pevně zavřela oči. Ne. Nemohla ji nechat odejít v klidu. Nadechla se k otázce, ale nevyslovila ji. Místo toho se donutila opět k pohybu. Bylo zřejmé, že když se na cokoliv zeptá, odpověď nedostane a bude mučena jen dalším výsměchem. Semínko obav bylo opět zaseto, sotva vyřešila to první. „Nenávidím tě,“ procedila mezi zuby a zmizela ze zříceniny za doprovodu smíchu, který zněl jako skřípání nehtů po tabuli.

>>> ZG přes jedlák

OBJEDNÁVKA

Jako vítr - 40 křišťálů a 490 oblázků
Lau se schopná rozplynout celé své tělo ve vzduch, což ji dělá nehmotnou a nezranitelnou. V této podobě dokáže pronikat i úzkými škvírami a rychle cestovat (aka létat). Nicméně je sama v té formě zcela neškodná, a po proměně zpět mírně dezorientovaná.
Druhou formou využití je pak přeměna tělesných částí, zatímco zbytek těla zůstává hmotný. Ve výsledku může nechat cizí zuby projít skrz svou nohu a při tom sama zaútočit hmotnou hlavou. Je to ovšem velmi náročné na soustředění a stále potřebuje udržovat balanc, takže takto může proměnit jen jednu konkrétní část těla, pouze na okamžik a to jednou za tři posty.

Kill me, heal me - 50 křišťálů a 710 oblázků
Spojené s odznakem na její noze, který umí absorbovat energii z okolí. Z rostlin a živých tvorů, čímž je vyčerpá až zabije, nechá uschnout etc. Energii pak přesměruje v léčivou energii, kterou Launee umí léčit ostatní (nikoliv sebe). Pro vyléčení rány či nemoci je přitom potřeba dvakrát tolik energie, než kdyby ji nechala vyléčit přirozeně. Nee se tedy před každým zákrokem musí smířit s tím, že zatímco někomu pomůže, ostatním kolem, více, či méně uškodí.
V nouzi se dá použít i agresivním způsobem, kdy vědomě vysaje energii ze svého soupeře. Pokud ji však v brzké době nepoužije, přehltí se a upadne do mdlob.
Ukazatel toho, kolik energie absorbovala a ještě absorbovat může, jsou květy a poupata vykreslená na její končetině. Čím více jich je, tím více léčivých sil má.

Klon - 45 křišťálů a 720 oblázků
Launee dostala celkem zajímavý dar. Umí se rozdvojit na dvě identické avšak nezávislé entity, které se pak mohou vydat každá úplně jiným směrem, nejdále však na vzdálenost pěti území.
Jedná se o dvě poloviny jedné bytosti, takže vše, co obě části zažily, se po jejich spojení projeví na celku. Hlad, sytost, únava, zranění i vzpomínky na prožitá dobrodružství během rozdvojení, se spojí v jedno. Byly-li tedy obě poloviny hladové, celek bude trpět hladem dvojnásobným.
Poloviny navíc vládnou jen polovinou jejích sil, čímž jsou mnohem zranitelnější. Násilné zničení klonu může mít na celek velmi traumatizující účinky, jak po fyzické, tak psychické stránce, kvůli prožité "smrti".
Rozdvojení však lze na jakoukoliv vzdálenost zrušit i dobrovolně, nebo nuceně po uplynutí časového limitu, nebo vyčerpání energie. V takovém případě jednu rozfouká vzduch, jejich vědomí splynou a vlčice záhy ví vše, co viděla a zažila její kopie. Magii dokáže používat měsíc v kuse (4 herní dny) a mezi aktivacemi potřebuje měsíční pauzu na regeneraci.

= 135 křišťálů + 1920 oblázků
50% sleva -> 68 křišťálů a 960 oblázků

Lau se ani pořádně nestihla pozdravit s "vlčaty", když se zjevila Linda. Také jí kývla hlavou na pozdrav a vyslechla si novinu, kterou jí nesla. Zopakovala pohyb hlavou, tentokrát na znamení souhlasu. "Dobře, děkuji," broukla a chvíli sledovala, jak hnědá vlčice mizí cestou, kterou před chvílí sama zdolala. Meinere, Rez a Linda. Bylo hezké mít kolem sebe spolehlivé vlky a jen ji to utvrdilo v rozhodnutí, které udělala během rozhovoru se Sigym.
Teď se však měla věnovat jiné části smečky. Smutně se pousmála na Saturna, zatímco "malá" vlčata si přivinula k tělu. Chtěla cítit jejich blízkost. Teplo. Dech. "Bohužel ne. Ale probereme to doma s celou smečkou," připravila čtyři přítomné na špatnou správu, která jí klíčila v hrudi.
"Tak utíkej Bianco," pobídla vlčí slečnu, které to teď muselo vrtat hlavou, nahoru za bůžkem, který jí dnes zvládl zlomit srdce. Nebyla to ale jeho chyba a poslat tam svou "dceru" tedy nepovažovala za nebezpečné. Doufala však, že se to odbude rychle, aby se mohli vrátit do lesa. Potřebovala jeho konejšivou atmosféru. A také... Také musela za Smrtí. Už jen při pomyšlení na to, se jí naježila srst na krku. Skoro jako kdyby zaslechla ten skřípavý smích. "Já," nadechla se k dalšímu slovu, ale během jediného mrknutí se rozplynula všem přítomným přímo před očima.

>>> Zřícenina (Teleport)

Vypadalo to, že i Sigy po svých životních zkušenostech zrázněl. Vůbec se nepáral s tím, někoho nazvat pravým jménem. Byla jen ráda, že jí zatím nijak podobně nezhodnotil, ač by na to měl plné právo. Nakonec jen jemně zakroutila hlavou. "Dlužím ti to," nechtěla aby ze splátky udělal další dluh a... "Navíc tě kdykoliv ráda uvidím," dodala, aby si nemyslel, že ho tam bude trpět jen kvůli výpomoci.
Pak se musela trochu zamyslet. "Znamení nemáme," připustila a ani si nemyslela, že by to byl dobrý nápad. Kdyby na to přišla nesprávná osoba a... No raději to nechtěla ani domýšlet a místo toho se dala do mluvení. "Ale naši ochranáři by tě měli jen pohlídat u hranic, než si pro tebe přijdu, nebo tě požádat ať přijdeš později. V zubech se vynáší jen existence, co tropí problémy." Ani nevěděla, jestli Meinere a Linda už měli příležitost někoho pokousat. Nebo spíš umučit svými poznámkami a pak ho zahodit liánou až na druhou stranu Gallirei. Jediný nevítaný host, o kterém věděla, byla Styx, kterou z území vypoklonkovala osobně.

"Buď na sebe opatrný," dodala pak, když se rozdělili a s o něco menším elánem obešla kopec, aby našla svou rodinku, co tu trpělivě čekala. Vypadalo to, že si všichni povídají, byl to hezký pohled, který měla asi brzo dost pokazit. Možná že její pokrevní vlčata zůstanou k osudu otce chladná, ale pro Biancu se Saturnem to měla být další devastující ztráta. Povzdechla si a usmála se na ně.
"Omlouvám se, trochu jsem se zdržela. Chce jít nahoru ještě někdo?" zeptala se. Byla připravená ono vyznání špatné zprávy trochu pozdržet, kdyby ano a zatím si čechrala nervy olizováním dvou hnědých kožíšků, které byly zanesené prachem.

Pokývala smířeně hlavou. "A já na ni pohlížela trochu moc růžově, protože dovolila vstup do smečky i někomu tak na obtíž, jako byl Mojo. Byla jsem jí vděčná a slepá k chybám," přidala zase svou poznámku do mlýnku, ale nevypadalo to, že by chtěla druhému vlkovi odporovat. Záhy však zakroutila hlavou. "Řeknu jim to." Její strach byl jedna věc, ale lhaní? Vlastním i nevlastním dětem? To nepřipadalo v úvahu. Ale musela ocenit Sigyho důvtip. S tím se očividně v životě neztratí. Asi by se od něj mohla tu a tam něco přiučit.
Hořce se pak pousmála, když okomentoval Theovi činy, ale hlas na jeho obranu nezvedla. Už nechtěla být ta naivní, neznalá vlčice, co si neuvědomuje realitu. "Jo. Myslím, že to zvládnu. Život jde dál," říkalo se jí to očividně těžce, ale to silné odhodlání nechybělo. Theo byl jediný vlk, který z nějakého důvodu zvládl roztlouct její odtažité srdce, ale jeho odchod neznamenal konec světa. Měla by být ráda, že jí tu aspoň zanechal ten dar v podobě těch dvou hnědých kuliček, které teď mohla zahrnovat láskou. Místo truchlení.
Když pak došlo na výpomoc oplátkou, zjistila další znepokojivou věc. Nebo spíš došlo na to její neblahé tušení. Zastavila se však, když se nadechla k něčemu chlácholivému. Sigy nepůsobil jako někdo, kdy by to potřeboval. A kdyby ano, zcela jistě by si o to řekl. Proto mu poskytla jen chápavé pokývání hlavou. Ostatně věděl, že jestli mu teď někdo aspoň trochu rozumí, je to právě ona. Ať pro ni bylo zmizení Lyl jakkoliv nepochopitelné, očividně se to stalo.
Nechtělo se jí věřit, že je Borůvka taková, jak ji popisuje, s jejich alfou si vyměnila pár informací a působil rozumně. Ale blíže ho neznala, takže mu nehodlala nadržovat. Jestli teď něčímu úsudku věřila, byla to osoba před ní. "Naše území je ti plně k dispozici. Kdykoliv," přislíbila upřímně a ohlédla se na kopec, co se nad nimi tyčil. "Má rodina je na druhé straně a zamíříme hned domů, kdybys měl zájem," navrhla mu. Třeba také nechtěl být sám, tak jako ona, ale vnucovat mu nic nechtěla. Naotravovala se dneska už dost.

Vypadalo to, že Sigy má na tu situaci dostatečně realistický pohled a to teď asi potřebovala. I její ublížená duše se tomu začala otevírat. "I tak mne to mrzí. Byla jsem tam nejvýše postavená hned po Skylieth, měla jsem být pořádný zástup." Zamumlala. Prostě měla v té hlavě kolečka, co ji nutila, stahovat na sebe zodpovědnost za všechny a za vše. Sama si občas připadala jako blázen.
Samozřejmě měl pravdu, že by jim to měla říct ona a navíc co nejdřív, ale... "Možná se víc než toho, jim to říct, bojím jejich reakcí. Dcera ho viděla jednou. Syn nikdy," dovedla si představit, že jim to celé bude ukradené, což jí zase jednou roztrhne srdce vedví. Ale proč? Nebyla to její chyba, že ho pořádně neznali. Potřásla hlavou, aby si z hlavy vyhnala nevítanou jedovatost.
"Mám Saturna s Biancou, ale pořád je beru jako děti. Asi bych s tím měla přestat," připustila nejistě a zamyslela se hlouběji. "Naše gammy jsou překvapivě spolehlivé, na to, o jaké osobnosti jde," doplnila už o něco méně opatrně. Meinere a Lindasa ji skutečně mile překvapovali a její nedůvěra k namyšlené hnědce za ten poslední rok značně vychladla. "A nedávno se přidal starý známý se svou partnerkou," i Zakarovi věřila, že vezme své smečkové povinnosti vážně a Litai působila velmi mile. Sigy měl pravdu. Sice tu smečku vedla, ale sama v ní nebyla. Dokonce i on jí pomohl, navzdory tomu, že nikdy žádní velcí kamarádi nebyli. "Myslím... že už vím, co udělám," broukla odhodlaně a setřela si z líce poslední slzu. Nemohla tvrdit, že jich v brzké době zase kopu neuroní, ale teď se cítila celkem jistě.
"Děkuju ti. Jsi rozumný vlk. Kdyby tu bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat já, kdykoliv se ozvi. Naše... má smečka leží při úpatí sopky, přímo nad Narvinijským lesem," zadívala se na něj se vší vážností, které byla s opuchnutýma očima schopná. Pro něj to možná nic neznamenalo, ale pomohl jí moc.

Vnímala to malé gesto, které jí Sigy poskytl. Cítila, že sám má problémů nad hlavu a stejně ji tu nenechal v prachu a navíc se jí snažil vlámat trochu logiky do hlavy. O to víc ji mrzelo, jak se tomu její zarmoucená mysl brání. "Ve smečce zůstalo jen pět vlčat a my. Nemohla jsem je opustit," popotáhla nosem a snažila se rozvzpomenout, jestli se na tom kroku tehdy s Theem shodli, nebo to bylo celé v její režii. "Vždycky mne mrzelo, že jsem to neudělala dřív. I o vás by bylo lépe postaráno. Třeba byste ani nemuseli odejít," už si slzy jen utírala do vlastních tlapek. "Před nějakou dobou jsem potkala Heather, rostla do krásy. Teď už musí být dospělá," tak trochu zněla mrzutě. Vždy ji bolelo, když nemohla vidět vlčata kolem sebe vyrůstat a odchod Sigyho rodiny jí ležel v žaludku neustále. Kdyby jen sebrala odvahu dříve.
Zvedla k němu pak své dvojbarevné oči, tak trochu zkoumavě. To co řekl neznělo moc dobře, ale nevěděla, jestli se mé ptát nebo ne. Její konverzační schopnosti pořád někde vázly. Nakonec se rozhodla mluvit raději dál k rozjetému tématu, než odbočovat do neprozkoumaných vod. "Prý existuje možnost, že se z říše mrtvých vrátí. Ale já nevím jestli to chci. Převážila by radost na jeho návratem, nebo zlost z toho, jak mne tu nechal?" Ztěžka si povzdechla. Vypadalo to, že to nejhorší má za sebou, ale všichni víme, že stačí trochu popíchnout a může se to celé rozjet znova od začátku. "Jak to mám říct našim vlčatům? Pořád se ptají kde je táta. Jak to mám říct smečce? Zvládnu to vůbec všechno sama?" Jakoby snad měl Sigy s vedením smečky zkušenosti. Teď by se jí hodil spíš někdo, jako Elisa s tou její chladnou vypočítavostí.
Pořád měla hlavu plnou výčitek. Možná kdyby se mu víc věnovala. Kdyby ho ujistila, že je všechno v pořádku, když se vrátil... Ale to už se nikdy nedozví, že? Rozmotala se z toho těsného klubka a pomalu se posadila. Pořád vypadala jako hromádka neštěstí s hlavou uštvaně sklopenou skoro až k zemi, ale byl to pokrok. "Promiň. Měla bych si své problémy řešit sama,..."

Launee byla empat. A navíc velmi rozrušený empat, takže cítila vlkovu nevoli a nedivila se tomu. Jen ji to utvrdilo s tom, že zkazí nač sáhne a že by bylo nejlepší, kdyby se vypařila jako pára. Pravděpodobně i vlčatům by bylo lépe bez matky, než s její neschopnou napodobeninou. Jenže v odpověď na to jí hlavou zarezonoval silný nesouhlas. Přišla si jako blázen. Půlka jejího vědomí chtěla to a druhá zase tamto. Rozhodla se tedy soustředit na to, aby její emoce nevlítly do hlavy vlka vedle ní a místo zvedání na nohy, se rozhodla drobátko odplazit a pak se schoulila do klubíčka, hledíc na kalnou loužičku, co tu pro ní Sigy vyčaroval. Byl to hodný vlk. Otravovala ho, ale stejně se jí snažil pomoct.
Natáhla tedy packu, aby ji trochu smáčela a pak si začala nemotorně utírat špínu z nosu. Měl pravdu, když už tu tak kvílela, nemusela u toho vypadat ještě jako z horroru. Zarudlé uplakané oči ostatně zcela stačily. "Moje rodina skončila špatně. Bratři se ztratili vlk ví kde. Každá smečka, ke které jsem se přidala, se rozpadla. Všichni vlci, co mi přirostli k srdci zmizeli v nenávratnu..." Rozmumlala se překotně, sotva mezi slovy popadajíc dech. Sigyho to asi pramálo zajímalo, ale už se stalo, že se jí připletl do cesty v nevhodný okamžik. Potřebovala to všechno dostat ven. "Jestli to neni prokletí, tak co?" Poslední větu dost frustrovaně vykřikla, až jí hlas přeskočil. Hned na to si ale i odpověděla. "Jsem prostě jen neschopná. Tak neschopná, že i můj vlastní partner si vzal dobrovolně život, aby se mnou nemusel být. Uštvala jsem ho..." A zase ten hořký pláč. Byla teď očividně ve fázi smutku a výčitek, odmítání si ostatně užívala celou cestu na jih.