Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> úkryt

Z šera úkrytu do šera pohasínajícího dne. Z oblak nad ní se líně snášely další sněhové vločky a ona musela uznat, že je to roztomilé. Díky severskému kožichu ji zima ani trochu netrápila, ale svou roli v tom měla i absence větru, který dělal každý mrazík vždy o dost horším. Ne však nyní.
Na hranice lesa jí to trochu trvalo. Byla už značně upajdaná z událostí dne a vážně se ji nechtělo nikam hnát. Ostatně byla tu doma, mohla si dělat co chtěla. Samozvaná královna lesa. A nezvaní návštěvníci se buď mohli spakovat, nebo počkat. Trochu však změnila názor, potom, co zbystřila dvě menší siluety. Vědět, že jsou tu v tomhle nečase vlčata, asi by si vážně trochu hýbla kostrou.
Byl tu i jeden velký vlk, který jí voněl celkem povědomě, jen to zatím nezvládala zařadit. Z vlčat se zase táhla vůně borůvek, která zatím spočívala i na Sigyho kožichu, takže snad žádní sirotci žádající o azyl. Hned se jí ulevilo.
"Zdravím vás. Jsem Launee, alfa Mechové smečky. S čím vám mohu pomoci?" Poptala se zdvořile s mírným úsměvem na rtech. Málokdy se proti návštěvám projevovala nepřátelsky dřív než dostala skutečný důvod.

//785

Sigy jí vysvětlil, jaké změny se v sousední smečce udály, moc jí to však neřeklo, neb ani jedno jméno jí nic neříkalo. Rozhodla se ale přeci jen něco říct. "To od něj bylo prozřetelné," odsouhlasila a dala se do mávání oháňkou. Souhlasila i s tím, že byla chyba se tak rozdělit, ale stále si myslela, že to bylo špatně zorganizované od ní, nikoliv od nich. "Nemyslím si, že bych kohokoliv jiného přijala do smečka raději, než vás," broukla. Vlky tu měla úžasné, ale žádného z nich nemohla nazvat tak úplně kamarádem. S nimi to ovšem bylo jiné. "Stejně bych vás nikam nepustila, dokud by jí nebylo lépe," přiznala s rozpačitým úsměvem a s trochou nevole se ošila, když začal mluvit o tom, jak užitečný by mohl s čím být, jakoby se tlačil do smečky úplného cizince. Jí úplně stačilo, že měla tuhle dvojičku ráda. "Určitě se tu pro vás nějaké vyžití najde." Teď se jí zrovna nechtělo mluvit o tom kolik členů a vlčat mají, to mohlo počkat. Nejdřív Lylwelin.
Na zlatavou vlčici se povzbudivě usmála a pak se stáhla do ústraní k Saturnovi a Karoe. Ještě se ani nedočkala své odpovědi, když musela našpicovat uši. Venku zase někdo volal. Tady dole to bylo sotva slyšet, ale ani tak jí to neuniklo. Odfoukla tedy vzduch z nozder a pohlédla na Saturna. "Postaráš se o ni, že? Ber ji jako jednu z nás. Vypadá to, že zase musím jít," zvedla se hned na nohy a vyrazila z jeskyně pryč. Mohla se znovu rozdvojit, ale nechtělo se jí. Byl to zvláštní pocit a navíc byla už pořádně unavená z létání a všeho kolem. Ještě vyřídí tohle a pak se třeba bude moci konečně nažrat.¨

>>> Mech

>>> Od kierb přes les 784

Jejich cesta probíhala víceméně v tichu. Sigy potřeboval přemýšlet, což respektovala. A stejně tak i jeho pauzy během chůze. Jeho hendikep popravdě ctila. Moc dobře si pamatovala, jak ke zranění přišel. Pro ni to byl živoucí důkaz toho, jak statečný a obětavý vlk to je. Kdyby se mu za to měl někdo před ní posmívat, asi by nezůstala tak úplně klidná a chápavá.
Ochotně tedy zastavila vždy, když to potřeboval, čekajíc ve větru, než budou moci zase jít. Kousek po kousku je řeka zavedla až k hranicím jejího lesa. "Borůvka změnila alfu?" poptala se, aby to ticho mezi nimi trochu protrhla a popravdě zněla asi i trochu překvapeně. Následně si povzdechla. "To zní velmi podobně, jako Mahar," broukla nostalgicky a znovu si vyčetla to, že tehdy něco neudělala dříve. Mohli prostě zůstat všichni spolu a Sigy by nerotoval od smečky ke smečce, marně hledajíc pravý domov.
"Samozřejmě, můžeš se zeptat kdykoliv na cokoliv," vybídla jej. Nebylo třeba chtít k tomu svolení.To už ovšem prošli téměř celým lesíkem a ocitli se u vchodu do úkrytu, kam vlka po drobném úsměvu zavedla.
Ulevilo se jí, když uviděla stál přítomnou Lylwelin a také to, že přišla Karoe. "Kdepak ses toulala?" poptala se starostlivě, ale pak už se usmála na Lyl, která vypadala o něco lépe, než když ji opouštěla. Další úsměv tedy patřil Saturnovi, kterému pohybem tlamy naznačila, že odvádí skvělou práci a pak už mohla jen napjatě čekat, jak se tohle vyvrbí. Možná by jim měli dát soukromí?

>>> Z Borůvky přes VG

Lau nezbývalo nic jiného, než doufat, že dělá správnou věc a Lylwelin jen neuškodí, protože Sigy ji už nepřijme. Ale do toho mu vskutku mluvit nemohla. To bylo mezi nimi. Smířeně si tedy povzdechla, když byla odignorována a víc pro dobro tohohle páru dělat nechtěla.
Zdálo se, že je Sigy alespoň ochotný pomoci a podle toho, co předvedl s bílou vlčicí, měl i jak. Třeba i Lylwelin pomohou nějaké bylinky. A on jim očividně rozuměl. Rozhodla se ho tedy zasvětit do anamnézy matky jeho dětí. "Vypadá to, že dlouho hladověla. Nevím jestli nemá něco zlomeného," začala stavem fyzickým, proto aby navázala hned tím psychickým. "Z toho co řekla, mi přijde, že měla halucinace a teď nechce věřit tomu, že to, co se kolem děje, je reálné." Mohou i s tím pomoci květiny? Nebo jen trpělivost? Nebo ji o tom třeba stihl přesvědčit Saturnus? Její zmizení dojmu reality asi moc nepřidalo...
Potřásl hlavou a rozhodla se mluvit i o něčem jiném, než o ní. "Proč vlastně chceš opustit smečku. Vypadá to tam hezky..." Věděla že hezké území není vše, ale nic jiného vytáhnout nemohla, místní členy prakticky neznala. Jen se krátce setkala s alfou, který byl benevolentní a tím tichým nemluvným vlčkem...

>>> Přes mecháč do úkrytu

Sigy se jal plnit své smečkové povinnosti, ale že to byla ona, nebral to nijak zvlášť vážně a ona poslušně pokývala hlavou s tím, že bude zase hned pryč, ale tohle nemohlo prostě počkat a sám pochopí proč.
Když to pak všechno ze sebe dostala, snažila se nebýt zklamaná reakcí. Tušila, že nebude kdovíjak veliká, neboť Sigy patřil k těm klidnějším existencim, a také tomu tak bylo. Alespoň že slyšela v jeho hlase starost. Pokud si to tedy jen nenamlouvala.
"Měla jsem v plánu, tě tam vzít, jestli tedy můžeš odejít," dovedla by mu cestu i popsat, nebyla ostatně nijak složitá, ale raději by, aby šli spolu. Zapomněla ostatně smečce sdělit, že tenhle vlk má vstup volný. Hlava děravá.
Počkala si na odpověď a pobídla vlka, ať jí ukáže cestu z lesa ven. I jí snad budou ostatní více tolerovat v doprovodu zdejšího. Pořád jí však vrtal hlavou zmatečný vír emocí v hlavě žíhaného vlka. "Sigy. Jsi rád," oznámila mu, ve snaze tu mysl trochu uklidit. Mohla by to udělat i magií, ale nepřišlo jí to fér.

>>> přes VG ke Kierb

Nemohla uvěřit svému štěstí, když z jeskyně vyšel přesně ten vlk, kvůli kterému se hnala. Její ocas se okamžitě rozmával a vyšla mu na vratkých nohou vstříc. "Ah Sigy, díky bohu, že jsi tady, nevím kde bych tě jinak hledala" vykřikla namísto pozdravu. Vypadali tak trochu jako dvojka opilců, jak jim to chození šlo.
"Také tě ráda vidím," vydechla spokojeně do jeho kožichu. Vypadalo to, že ten největší vztek a smutek už ho přešel. Bylo dobré vědět, že je mu lépe a doufala, že brzy to bude všechno ještě lepší. "Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale létat se teprve učím a... mám zprávy, které musíš slyšet!" I přes potřebu neotálet, se na povrch dostalo její slušné vychování, ale teď už opravdu musela dostat tu větu ven. Jen se trochu odtáhla, aby si viděli do obličeje.
"Objevila se Lylwelin. Vypadá příšerně, ale je živá. Je teď u nás v lese," vyhrkla tedy rozrušeně a trochu zatajila dech, čekajíc na jeho reakci. Jen ať není negativní, ostatně posledně se zlobil, protože ho bez rozlučky opustila. Ale teď se to mohlo všechno vyjasnit. Mohou být opět spolu... "Asi měla nějakou nehodu," dodala o něco tišeji.

>>> Přílet z Mecháče

Takovou rychlostí se ještě nikdy nepohybovala. Překvapivě ji to neděsilo, naopak kdyby měla ústa, asi by výskala nadšením. Vždy milovala rychlý běh a teď letěla! Než se nadála, přeletěla celí Galtavar a ocitla se nad Borůvkovým lesem. Ten rozhled byl úžasný. Teď však musela vyřešit, jak se dostane zpět do své hmotné podoby, aniž by spadla z oblohy.
Nakonec se jí podařilo po několika pokusech zpomalit, změnit směr a... Rozdvojování fungovalo přes myšlenky, takže tohle by mělo taky? A jak se tak blížila k zemi, začala v hlavě křičet, že chce zpět vlastní nohy. Samozřejmě, kdyby se o zem rozbila jako poryv větru, nic by se jí nestalo, ale fyzickému tělu? Hrozná představa. Naštěstí se nevyplnila, ačkoli hladkým přistáním se to také nazvat nedalo.
Zhmotnila se kousek nad zemí, ale letěla pořád dost rychle, takže poněkud klopýtla, metla ve sněhu několik kotrmelců, a pak se v něm nějakou dobu dezorientovaně válela, zatímco svět kolem ní se divoce točil. S tichým zasténáním se však po pár minutách zvedla na nohy a uvědomila si, že je tak trochu hluboko v území, nikoliv na hranicích. Dokonce stanula před něčím, co vypadalo jako místní úkryt. Tak se alespoň řádně nadechla a velmi hlasitě zavyla, doufajíc že jí nepřijde zmlátit místní alfa. Na to se po všem tom čarování vážně necítila.

"Věř mi, že tuláctví není jednoduché nikdy. Ale může to být velké dobrodružství." Pousmála se na ni nežně. Sice už byla velká, ale ten ždibec naivity zůstával. Ale od toho byl život, aby přišla na to, jak to chodí. Utěšeně pak pokývala hlavou, když se Jaimie rozhodla strávit čas se svou kamarádkou. "Někdy mi ji musíš představit," možná opouštěla teplo domova, ale pořád byla její dítko. Chtěla znát vlky, které má ráda. A možná je trochu zhodnotit, heh. Aspoň o ni nebude pak mít takovou starost jako o nezvěstného Lorenza. I Jaimie se o něj očividně bála, tak jí konejšivě načechrala srst na krku a povzbudivě se usmála. "Ano, duch zimy, který čas od času někoho podaruje malým dárkem, či výpomocí," zasvětila ji do pohádkového příběhu a zadívala se na černající oblohu. "Já mám jednu urgentní věc, kterou musím vyřešit, takže tě budu muset opustit... Můžeš však přijít kdykoliv... Klidně tu zůstaň do rána," broukla a ačkoliv ji to mrzelo, nemohla zanedbat druhého hosta, kterého v lese měli. Ani Sigyho, který musel vědět, že se jeho partnerka našla a potřebuje ho.
"Hodně štěstí do toulání. Buď opatrná... Na shledanou," naposledy se k vlčí slečně přitulila, oblízla jí láskyplně čenich a pak se s několikerým ohlédnutím dala do běhu. Vytěsnila smutek z loučení a soustředila se jen na to, kam teď musí. A co nejrychleji. Ještě rychleji. Rychleji...
Kupodivu si každým krokem přišla lehčí a lehčí, skoky byly delší... pak najednou letěla, aniž by cítila chlad, či únavu, jako stržená větrem. Netrvalo to dlouho a uvědomila si, že nemá hmotné tělo a stala se součástí větru.

>>> Přes Kierb a VG do Borůvkového lesa

Jaimie si očividně přivítání užívala. Ale jen pár okamžiků, protože pak se odtáhla. Dokonce ustoupila krok vzad. Lau nepotřebovala číst v jejích emocích, aby pochopila, že se něco chystá. Nechala svou svěřenku tedy mluvit a vyslechla si vše bez vstupování do toho monologu. Nechtěla vlčici sebrat odvahu něco vyslovit. U srdce ji z toho však pobolívalo.
Pak, když konečně umlkla, se ujala slova sama. Hezky od začátku. "Jaimie, kohokoliv z vás, vždy ráda uvidím," broukla a obsáhla do toho všechny vlčata, která kdy sledovala vyrůstat. Byli její rodina, tak jako také všichni bývalí maharští. Jaimie splňovala obojí. Pak přišla ta horší část rozhovoru.
"Jsi už velká můžeš si dělat co chceš, bránit ti v ničem nebudu, ač se mi bude stýskat. Já sama jsem začala s touláním v tvém věku a vydrželo mi to velmi dlouho," pousmála se na ni. Vlastně se opravdu usadila až teď v Mecháči. Močály jí také byly domovem, ale často je opouštěla, zatímco z lesíka by se nejraději nehnula. "Jen... nechceš zvážit, že bys to nechala na jaro? Raději bych, aby ses osamostatnila do hezčího a hojnějšího období," zkusila ji zviklat aspoň k něčemu, ač tušila, že to bude marné.
Ani to, že se chce toulat právě se Siriem ji moc neuklidňovalo. "Sirius je malý syčák, nenech se jím oblamutit a zneužívat, ano?" Dodala tedy, smířená s tím, že to je, jak to je. Možná se jí tou poznámkou snažila nasměrovat spíše za neznámou vlčicí. Ačkoliv neexistovala záruka, že je dotyčná lepším společníkem, než Lenniin zlobivý syn, i vlčice uměly být záludné mrchy.
Pak přišla ta nejhorší část. Očekávání v očích mladé vlčice bylo těžké zlomit, ale i tak zakroutila smutně hlavou. "Lorenza jsem neviděla snad ještě déle než tebe," vysvětlila, jak se věci mají a ztěžka si povzdechla. "Můžu jen doufat, že budete oba v pořádku a modlit se za to, ať nad vámi teď v zimě bdí Vlčíšek - vlídný duch zimy. A po zbytek roka Život sám," loučení bylo vždy těžké, ale nemusely se vidět naposledy, že?
"Tady u nás budete vždy vítáni," ujistila ji tedy.

//777 - klon

Saturnus byl ochota sama jako vždy. Nevěděla kdo jí ten poklad seslal z nebe, ale byla za to nesmírně vděčná. Kéž by ho mohli vidět jeho rodiče, určitě by byli tak hrdí, jako ona. Během chvilky leželo maso přímo před nimi a ona nedůvěřivě se kabonící vlčici kývnutím hlavy vyzvala do díla. Musela něco sníst, jestli chtěla být opět schopná samostatné chůze. A dostat se z těch bludů.
"Děkuju," broukla k Saturnovi a usmála se i na páreček Litai se Zakarem. "Někdo by se o ni měl postarat, já půjdu ven zkusím najít její rodinu," vysvětlila svůj záměr a nechala na přítomných, kdo se toho ujme. Ale tušila, že to bude opět Saturnus. Na kterého se teď zadívala o něco intenzivněji než na zbytek. "Něco teď zkusím, tak se nelekněte," pověděla. Byl to ostatně právě on, koho vyděsila k smrti svým posledním zmizením. A teď opravdu netušila, co se stane, až na to pomyslí.
Na to, že už nechce být rozdvojená a chce se vrátit do původního stavu. Na cestu v chumelenici potřebovala co nejvíc sil a rozdvojená si přišla slabá jako moucha. Zavřela tedy oči, aby se na tu myšlenku upnula a... vlkům, co přihlíželi to mohlo připadat, jako by její kontury rozvál větřík, aniž by se však vzduch v doupěti pohnul. A bylo to jiné než posledně.

// zpět k originálu

Malá princezna se vydala na svou cestu za jídlem. Lau ji krátce vyprovodila pohledem, aby zkontrolovala, že jde správně a pak se rozklusala za vytím, které patřilo nějakému chudákovi, co v tomhle počasí stepoval u hranic. Ani jí samotné - vlčici ze severu - se nechtělo pobývat venku déle, než je nutné. Už teď ale věděla, že je to nemožné. Zjevení Lylwelin úplně stačilo a teď navíc návštěva.
Nezdržovala to tedy, neb si naplánovala vycházku do Borůvkového lesa, kde jak doufala, najde Sigyho, který svou partnerku zrovna oplakával. Nebo nad ní zlobil hůl. Kdo ví, co z toho. Každopádně by měl vědět, že se našla a kde se nachází.
Nejdřív ale strakatá vlčice u hranic. Chvíli jí trvalo, než v ní poznala malinké vlče, které vychovávala, ale hned jak jí to došlo, obsadil její tvář šťastný úsměv. "Jaimie, kde ses toulala zlatíčko, měla jsem o tebe strach," vyhubovala jí do začátku, ale že se nezlobí bylo jasné hned, protože se k mladé dámě přívětivě přitulila. Že by snad tahle zima byla ve znamení návratů? Po té loňské by to byla příjemná změna.

Malá vlčice se tvářila hrozně nad věcí, ale i když teď byly Launeeiny magie oslabené, pořád měla celkem slušný přehled o tom, co se v ní dělo. Zatím toho ovšem k ničemu nezneužívala a jen přikývla hlavou. "Naprosto jistá," ujistila ji a přihlížela jejím odpovědím, které měly asi působit silně a sebejistě.
"Dobrá," odtušila smířlivě, i když celkem dobře věděla, na čem jsou. Očividně byla ztracená, jen si to odmítala přiznat. Bylo jí to líto a chlad a hlad, který k ní z vlčete sálal se ale nedal ignorovat. To ovšem ani hlasité zavytí, které se ozvalo od hranic lesa. Zdálo se, že ani rozdvojení alfě s řešením problémů nepomůže. Hm.
"Zrovna v našem úkrytu budeme rozmrazovat kus masa. Je tam teplo a útulno. Stačí odtud jí pořád tímhle směrem a najdeš veliký strom. Mezi jeho kořeny je vstup. Najdeš tam mou druhou polovinu, mého syna a starou známou. Vypadáš schopně, takže tam určitě trefíš a až se najíš, tak si pořádně popovídáme. Teď potřebuji vyřešit ještě jeden problém..." Pohledem ji vybídla, aby vyjádřila svůj souhlas či nesouhlas. Druhá varianta byla, že ji potáhne sebou na druhý konec lesa.

//775 - Klon

>>> Les

Lylwelin se jejich aktivní pomoc moc nezamlouvala, ale nakonec musela sama uznat, že jinak to nepůjde. Sice dík vlčkově činění už nemrzla na kost, ale stále byla slabá jako moucha. Zapřela se tedy, aby jim opravdu neupadla a neublížila si ještě víc a zamyslela se nad otázkou co jí položila. Byla celkem ironie tohle slyšet krátce poté, co s chladným výrazem řekla svým dětem, že přišla o otce. "Ne. Samozřejmě, že ne," pověděla tedy pevně a rovnou navázala. "Takže mi věř, když ti řeknu, že tohle všechno je reálné."
Zakroutila pak hlavou, když pronesla další větu, co nedávala smysl. "Není tam tma, nemusíš se bát," zabroukala, aby její myšlenky odvedla od těch prazvláštních úvah a sama překvapeně zamrkala, když se ocitli na konci chodby dolů a vstoupily do prostorné jeskyně. Krom světélkujícího mechu tu totiž poletovaly všem maharským dobře známé bludičky. Jakmile postřehly že mají návštěvu, rozletěly se do všech stran a poschovávaly se v mechu, jen poplašeně vykukujíc. Bylo to tak roztomilé a nostalgického, že to Lau málem vmetlo slzy do očí. Ale ovládala se. "Ahoj zlatíčka," pozdravila je něžně a pomohla Lylwelin s ulehnutím na útulně vypadajícím místě.
"Saturne, chceš tu být s ní nebo dojdeš pro jídlo? Mělo by být v mrazničce," poptala se. Ona mohla dělat obojí, takže nechala na Saturnovi, jak si "práci" rozdělí.

Klon - Lyl a Satík

Saturnus se snažil vlčici trochu oživit paměť, ale nezdálo se, že by to na ni mělo kdovíjaký vliv. Vypadala nezaujatě a těžko říct, co přesně se to snažila pochopit. Mohla ji ovšem aspoň v jednom ohledu uklidnit. "Máme zvěřinu. Srnčí," pokusila se ji nalákat aspoň tak a zdálo se, že by Lylwelin skutečně bezpečí úkrytu uvítala.
"Není to úplně blízko, ale pomůžeme ti," broukla a usmála se na vlčka, který už se činil, jak mu to vlastní dovednosti dovolovaly. Pomohla by mu, ale tak nějak se cítila těžší a slabší, což dávala za vinu tomu rozdělujícímu kouzlu, takže se raději o nic moc nepokoušela a jen se dávné přítelkyni nastavila tak, aby jí mohla pomoci na nohy a s chůzí do středu lesa. "Musíme úplně na sever lesa," pověděla, tak nějak se snažíc udržet konverzaci, dokud o to zlatavá projevovala zájem. Pohledem při tom zabloudila k Saturnovi, kterého celkem litovala. Poslední dobou nějak moc pomáhal s podpíráním mrtvé váhy. Naposledy jí, když ji sužovaly křeče. Tohle ale očividně porodem neskončí...

>>> Dno

Klon - Lyl, Saturnus

Než se Lylwelin zmohla zareagovat, přidal se k nim ztracený syn Saturnus, který měl na rtech omluvu. Ona však jen zakroutila hlavou a něžně se naň usmála. Rozuměla tomu, proč se tak vytratil a jestli ji něco mrzelo, tak to, že nemohla jít hned za ním. A za Ismou jakbysmet.
Jenže to už tu němou komunikaci za pomoci grimas narušil zpěv vlčice u jejich nohou. Byla tím velmi překvapená, ale nemluvila jí do toho a trpělivě poslouchala, dokud hlas neutichl. Důležité bylo, že byla při vědomí, ačkoliv očividně ne při smyslech. Její věty nedávaly vůbec smysl. Neviděly se snad rok, možná déle a Saturna určitě znala...
Potřásla hlavou a upřela na svého synka utrápený pohled, když se zase dala do notování. Už jen to, jak její obličej postrádal odstup, bylo divné a tak se k ní prozatím rozhodla přistupovat jako ke zranitelnému vlčeti. "Přivedla nás potřeba vzít tě do tepla a nakrmit. Pojď, máme tu útulný úkryt," rozhovořila se k ní s tím svým milým úsměvem a zase do ní trochu drkla. Částečně proto, aby ji ujistila o tom, že je hmotná a není jen přelud. Doufala, že ji nebudou muset tahat násilím, ale i k tomu by se klidně snížila, když by jí to mělo zachránit zdraví.