Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jaimie si očividně přivítání užívala. Ale jen pár okamžiků, protože pak se odtáhla. Dokonce ustoupila krok vzad. Lau nepotřebovala číst v jejích emocích, aby pochopila, že se něco chystá. Nechala svou svěřenku tedy mluvit a vyslechla si vše bez vstupování do toho monologu. Nechtěla vlčici sebrat odvahu něco vyslovit. U srdce ji z toho však pobolívalo.
Pak, když konečně umlkla, se ujala slova sama. Hezky od začátku. "Jaimie, kohokoliv z vás, vždy ráda uvidím," broukla a obsáhla do toho všechny vlčata, která kdy sledovala vyrůstat. Byli její rodina, tak jako také všichni bývalí maharští. Jaimie splňovala obojí. Pak přišla ta horší část rozhovoru.
"Jsi už velká můžeš si dělat co chceš, bránit ti v ničem nebudu, ač se mi bude stýskat. Já sama jsem začala s touláním v tvém věku a vydrželo mi to velmi dlouho," pousmála se na ni. Vlastně se opravdu usadila až teď v Mecháči. Močály jí také byly domovem, ale často je opouštěla, zatímco z lesíka by se nejraději nehnula. "Jen... nechceš zvážit, že bys to nechala na jaro? Raději bych, aby ses osamostatnila do hezčího a hojnějšího období," zkusila ji zviklat aspoň k něčemu, ač tušila, že to bude marné.
Ani to, že se chce toulat právě se Siriem ji moc neuklidňovalo. "Sirius je malý syčák, nenech se jím oblamutit a zneužívat, ano?" Dodala tedy, smířená s tím, že to je, jak to je. Možná se jí tou poznámkou snažila nasměrovat spíše za neznámou vlčicí. Ačkoliv neexistovala záruka, že je dotyčná lepším společníkem, než Lenniin zlobivý syn, i vlčice uměly být záludné mrchy.
Pak přišla ta nejhorší část. Očekávání v očích mladé vlčice bylo těžké zlomit, ale i tak zakroutila smutně hlavou. "Lorenza jsem neviděla snad ještě déle než tebe," vysvětlila, jak se věci mají a ztěžka si povzdechla. "Můžu jen doufat, že budete oba v pořádku a modlit se za to, ať nad vámi teď v zimě bdí Vlčíšek - vlídný duch zimy. A po zbytek roka Život sám," loučení bylo vždy těžké, ale nemusely se vidět naposledy, že?
"Tady u nás budete vždy vítáni," ujistila ji tedy.

//777 - klon

Saturnus byl ochota sama jako vždy. Nevěděla kdo jí ten poklad seslal z nebe, ale byla za to nesmírně vděčná. Kéž by ho mohli vidět jeho rodiče, určitě by byli tak hrdí, jako ona. Během chvilky leželo maso přímo před nimi a ona nedůvěřivě se kabonící vlčici kývnutím hlavy vyzvala do díla. Musela něco sníst, jestli chtěla být opět schopná samostatné chůze. A dostat se z těch bludů.
"Děkuju," broukla k Saturnovi a usmála se i na páreček Litai se Zakarem. "Někdo by se o ni měl postarat, já půjdu ven zkusím najít její rodinu," vysvětlila svůj záměr a nechala na přítomných, kdo se toho ujme. Ale tušila, že to bude opět Saturnus. Na kterého se teď zadívala o něco intenzivněji než na zbytek. "Něco teď zkusím, tak se nelekněte," pověděla. Byl to ostatně právě on, koho vyděsila k smrti svým posledním zmizením. A teď opravdu netušila, co se stane, až na to pomyslí.
Na to, že už nechce být rozdvojená a chce se vrátit do původního stavu. Na cestu v chumelenici potřebovala co nejvíc sil a rozdvojená si přišla slabá jako moucha. Zavřela tedy oči, aby se na tu myšlenku upnula a... vlkům, co přihlíželi to mohlo připadat, jako by její kontury rozvál větřík, aniž by se však vzduch v doupěti pohnul. A bylo to jiné než posledně.

// zpět k originálu

Malá princezna se vydala na svou cestu za jídlem. Lau ji krátce vyprovodila pohledem, aby zkontrolovala, že jde správně a pak se rozklusala za vytím, které patřilo nějakému chudákovi, co v tomhle počasí stepoval u hranic. Ani jí samotné - vlčici ze severu - se nechtělo pobývat venku déle, než je nutné. Už teď ale věděla, že je to nemožné. Zjevení Lylwelin úplně stačilo a teď navíc návštěva.
Nezdržovala to tedy, neb si naplánovala vycházku do Borůvkového lesa, kde jak doufala, najde Sigyho, který svou partnerku zrovna oplakával. Nebo nad ní zlobil hůl. Kdo ví, co z toho. Každopádně by měl vědět, že se našla a kde se nachází.
Nejdřív ale strakatá vlčice u hranic. Chvíli jí trvalo, než v ní poznala malinké vlče, které vychovávala, ale hned jak jí to došlo, obsadil její tvář šťastný úsměv. "Jaimie, kde ses toulala zlatíčko, měla jsem o tebe strach," vyhubovala jí do začátku, ale že se nezlobí bylo jasné hned, protože se k mladé dámě přívětivě přitulila. Že by snad tahle zima byla ve znamení návratů? Po té loňské by to byla příjemná změna.

Malá vlčice se tvářila hrozně nad věcí, ale i když teď byly Launeeiny magie oslabené, pořád měla celkem slušný přehled o tom, co se v ní dělo. Zatím toho ovšem k ničemu nezneužívala a jen přikývla hlavou. "Naprosto jistá," ujistila ji a přihlížela jejím odpovědím, které měly asi působit silně a sebejistě.
"Dobrá," odtušila smířlivě, i když celkem dobře věděla, na čem jsou. Očividně byla ztracená, jen si to odmítala přiznat. Bylo jí to líto a chlad a hlad, který k ní z vlčete sálal se ale nedal ignorovat. To ovšem ani hlasité zavytí, které se ozvalo od hranic lesa. Zdálo se, že ani rozdvojení alfě s řešením problémů nepomůže. Hm.
"Zrovna v našem úkrytu budeme rozmrazovat kus masa. Je tam teplo a útulno. Stačí odtud jí pořád tímhle směrem a najdeš veliký strom. Mezi jeho kořeny je vstup. Najdeš tam mou druhou polovinu, mého syna a starou známou. Vypadáš schopně, takže tam určitě trefíš a až se najíš, tak si pořádně popovídáme. Teď potřebuji vyřešit ještě jeden problém..." Pohledem ji vybídla, aby vyjádřila svůj souhlas či nesouhlas. Druhá varianta byla, že ji potáhne sebou na druhý konec lesa.

//775 - Klon

>>> Les

Lylwelin se jejich aktivní pomoc moc nezamlouvala, ale nakonec musela sama uznat, že jinak to nepůjde. Sice dík vlčkově činění už nemrzla na kost, ale stále byla slabá jako moucha. Zapřela se tedy, aby jim opravdu neupadla a neublížila si ještě víc a zamyslela se nad otázkou co jí položila. Byla celkem ironie tohle slyšet krátce poté, co s chladným výrazem řekla svým dětem, že přišla o otce. "Ne. Samozřejmě, že ne," pověděla tedy pevně a rovnou navázala. "Takže mi věř, když ti řeknu, že tohle všechno je reálné."
Zakroutila pak hlavou, když pronesla další větu, co nedávala smysl. "Není tam tma, nemusíš se bát," zabroukala, aby její myšlenky odvedla od těch prazvláštních úvah a sama překvapeně zamrkala, když se ocitli na konci chodby dolů a vstoupily do prostorné jeskyně. Krom světélkujícího mechu tu totiž poletovaly všem maharským dobře známé bludičky. Jakmile postřehly že mají návštěvu, rozletěly se do všech stran a poschovávaly se v mechu, jen poplašeně vykukujíc. Bylo to tak roztomilé a nostalgického, že to Lau málem vmetlo slzy do očí. Ale ovládala se. "Ahoj zlatíčka," pozdravila je něžně a pomohla Lylwelin s ulehnutím na útulně vypadajícím místě.
"Saturne, chceš tu být s ní nebo dojdeš pro jídlo? Mělo by být v mrazničce," poptala se. Ona mohla dělat obojí, takže nechala na Saturnovi, jak si "práci" rozdělí.

Klon - Lyl a Satík

Saturnus se snažil vlčici trochu oživit paměť, ale nezdálo se, že by to na ni mělo kdovíjaký vliv. Vypadala nezaujatě a těžko říct, co přesně se to snažila pochopit. Mohla ji ovšem aspoň v jednom ohledu uklidnit. "Máme zvěřinu. Srnčí," pokusila se ji nalákat aspoň tak a zdálo se, že by Lylwelin skutečně bezpečí úkrytu uvítala.
"Není to úplně blízko, ale pomůžeme ti," broukla a usmála se na vlčka, který už se činil, jak mu to vlastní dovednosti dovolovaly. Pomohla by mu, ale tak nějak se cítila těžší a slabší, což dávala za vinu tomu rozdělujícímu kouzlu, takže se raději o nic moc nepokoušela a jen se dávné přítelkyni nastavila tak, aby jí mohla pomoci na nohy a s chůzí do středu lesa. "Musíme úplně na sever lesa," pověděla, tak nějak se snažíc udržet konverzaci, dokud o to zlatavá projevovala zájem. Pohledem při tom zabloudila k Saturnovi, kterého celkem litovala. Poslední dobou nějak moc pomáhal s podpíráním mrtvé váhy. Naposledy jí, když ji sužovaly křeče. Tohle ale očividně porodem neskončí...

>>> Dno

Klon - Lyl, Saturnus

Než se Lylwelin zmohla zareagovat, přidal se k nim ztracený syn Saturnus, který měl na rtech omluvu. Ona však jen zakroutila hlavou a něžně se naň usmála. Rozuměla tomu, proč se tak vytratil a jestli ji něco mrzelo, tak to, že nemohla jít hned za ním. A za Ismou jakbysmet.
Jenže to už tu němou komunikaci za pomoci grimas narušil zpěv vlčice u jejich nohou. Byla tím velmi překvapená, ale nemluvila jí do toho a trpělivě poslouchala, dokud hlas neutichl. Důležité bylo, že byla při vědomí, ačkoliv očividně ne při smyslech. Její věty nedávaly vůbec smysl. Neviděly se snad rok, možná déle a Saturna určitě znala...
Potřásla hlavou a upřela na svého synka utrápený pohled, když se zase dala do notování. Už jen to, jak její obličej postrádal odstup, bylo divné a tak se k ní prozatím rozhodla přistupovat jako ke zranitelnému vlčeti. "Přivedla nás potřeba vzít tě do tepla a nakrmit. Pojď, máme tu útulný úkryt," rozhovořila se k ní s tím svým milým úsměvem a zase do ní trochu drkla. Částečně proto, aby ji ujistila o tom, že je hmotná a není jen přelud. Doufala, že ji nebudou muset tahat násilím, ale i k tomu by se klidně snížila, když by jí to mělo zachránit zdraví.

Zdravím všechny mechové vlky!

Nejprve mne nechte přivítat naše nové členy - Mitsurugi ho a Karoe , kteří nám pomohli získat zpět hrdý titul školky.
Stejně tak je třeba se rozloučit s těmy jež smečku dobrovolně či nedobrovolně opustili . Mějte se hezky a nebojte se kdykoliv vrátit.
A do třetice zase něco hezkého. Gratuluji Lindase a Meineremu k získání nevděčné pozici bet .

A protože máme advent a já se už dost dlouho vyhýbám zodpovědnosti organizace akcí, nadešel čas to napravit.

Princip bude jednoduchý. Až do Štedrého dne (včetně), mi můžete posílat své výtvory spojené se zimním obdobím . Může to být úplně cokoliv. Třeba fotografie ptáků na krmítku, básnička o zimní vyjížďce na koni, obrázek zasněžené krajinky, povídání o kuchání kapra, vlastnoručně vyrobený adventní věnec, pixel art vločky... Zkrátka popusťte uzdu své fantazii.
Kolik svých děl odešlete záleží na vás, ale maximálně jeden výtvor denně. Mé osobě do vzkazů s předmětem "Mechové Vánoce" .

Přeji hodně zábavy.
Launee

Originál - Vlčata

Mitsu nedával najevo své pocity nijak znatelně, ale Launee se svou magií emocí viděla do všech, takže se jeho úlevě pousmála a povzbudivě do něj zlehka drcla čumáčkem. Byl šikovný. Sám od sebe se rozhodl, že musí cizinku pohlídat. Ta pro změnu zcela změnila strategii a začala se chovat velmi uctivě a dala se do vysvětlování.
"Dobrý den," odtušila nazpátek a natočila k ní uši. Nic obsáhlého se však nedozvěděla. "Jsem Launee, vůdkyně Mechové smečky a s politováním musím říct, že nikoho takového neznám," netušila, proč se najednou chová tak formálně, nikdy to neměla ve zvyku. Pak si však vzpomněla, že přeci chtěla zapracovat na své pozici alfy. "Mám to chápat tak, že ses ztratila svému doprovodu?" Zeptala se zadumaně. Proč se ztracená vlčata nalézají hlavně před zimou? Ale třeba jen předbíhá, třeba to v jejím případě nebude tak zlé. Přesto jí v hlase zazněla určitá starost.
A ta se ještě prohloubila, když jí vítr k nosu zavál další pach. Neměl tu co dělat, ale cizí jí nebyl a ji okamžitě popadla potřeba se na dané místo tryskem vydat. Měla ale teď malý problém tady a... Kéž by se mohla rozdvojit, napadlo ji, jako už tolikrát před tím. Dnes to však bylo jiné. Na chvíli se jí zatmělo před očima, cítila magii pulzující jejím tělem... vlastně jejími těly a během chvilky před vlčaty stála Launee s druhou Launee po boku. Sama nad tím šokovaně zamrkala, ale pak se nadšeně usmála. Že by konečně dorazil dary od Smrti?
Víc se tím nezabývala a jala se nově nabyté schopnosti využít. Jedna Launee zůstala s vlčaty a druhá se rozběhla za vůní zlatavého kožichu.

Klon - Lylwelin

Nemýlila se. Opravdu ji tu našla. Zuboženou a spící pod vločkami. To by jí mohlo být krucipísek osudné. Naléhavě do ní žďuchla čumákem. "Lylwelin, probuď se, tady spát nemůžeš. Ne takhle," nemyslela tím území smečky, ale to, že tu zkrátka umrzne. Že jí vlezla na území vážně teď neřešila. Byla to ostatně stará známá. Možná snad kamarádka, nemohla ji nechat ve štychu.

Byla hrůza sledovat jak tváře některých blednou, jinými se prohání zmatení a dalším je osud jejich alfy ukradený. Nebo je minimálně nepřekvapuje. Bolelo ji srdce, když viděla odchod své dcery v slzách a stejně tak zmizení Saturna. Nemohla je teď však následovat a konejšit. Musela nejdřív položit tu stěžejní otázku a počkat si na odpověď.
Meinere se předvedl jako rozený flegmatik či podpantoflák a nechal rozhodnutí na Lindase. V ten okamžik bylo témeř jasné, že smečka své bety dostane, protože zrzka byla od prvního pohledu kariéristka toužící po moci. Doufala, že jí to moc nevleze do hlavy a nezačne ostatní šikanovat, jak měla před lety ve zvyku. Čas ukáže.
"Dobrá tedy. Jsem ráda a počítám s vámi. Gratuluji," uvedla ty dva do funkce možná trochu stroze, ale celkem dost postrádala energii a měla myšlenky zase u svých potomků, kteří se někde, kdovíkde, vyrovnávali se svou ztrátou. "Plánuji teď zůstat nějaký čas v lese, tak byste si měli užít trochu zábavy, než do toho spadnete," vybídla je, ale nijak víc jim čas organizovat nehodlala. Oni sami musí vědět nejlépe, co chtějí.
"Teď mne omluvte," pronesla ke zbytku hloučku, čímž jejich shromáždění rozpustila. Předtím než se však začala shánět po Ismě a Saturnovi, vyzvedla smutkem nedotčeného Santého a vykročila po stopě jejich nového přírůstku. Trochu se bála, aby někam nezabloudil.

K jejímu překvapení Mitsurugiho našla ve společnosti dalšího vlčete. Tentokrát slečny, která svou barvou do Mecháče zapadala o dost lépe, než on. Přišla tedy blíže, aby se seznámila se situací a zahleděla se na vlčici, která zrovna drze odsekávala. "Tak je možná na čase, se naučit, že existují místa, kam nemůžeš jen proto, že se ti tam zachce," poznamenala. Nemínila pouštět hrůzu, ale rozhodně nemohla Mitsua nechat bez zastání. "Takže, máš nějaký jiný důvod, nebo tě vynesu za hranice svého lesa?"

Vytí přineslo své výsledky. Během chvilky se zjevili mírně znepokojení Zakar s Litai a jen chvilku poté Lindasa. Čenich jí prozradil, že nikoho dalšího čekat nemusí. Rayster byl kdovíkde a Biancu pravděpodobně zaměstnával Život. A co se týkalo Rez... Nevěděla jestli vůbec chce, aby tu byla, potom, co se dozvěděla od Mitsurugiho.
Chtěla mít všechno už z krku a tušila, že když to bude odkládat, bude akorát hůř. Navíc tu nemohla všechny držet v tichu a čekat na zbytek. Pozdravila tedy tři příchozí kývnutím hlavy a usmála se jejich otázkám. Vůbec neměli tušení...
Odkašlala si tedy, aby přitáhla pozornost všech a káravým pohledem umlčela vlčata. Záhy se zhluboka nadechla a dala se do řeči. "Děkuji všem, co se dostavili. Do začátku bych chtěla přivítat Litai, Zakara a Mitsurugiho do našich řad. Doufám, že dobře zapadnete, a všichni se při vhodné příležitosti seznámíte. Má vize smečky byla vždy založená na přátelství a důvěře mezi členy. Nerada bych, aby jsme byli jeden pro druhého cizinci," měla dojem, že kdyby to nechala na konec, asi by se k tomu nedostala, ačkoliv to považovala za důležité sdělení. Teď ovšem k jádru pudla.
"Samozřejmě bych vás takhle nesvolala jen kvůli tomuhle." Cítila jak se jí v hrdle formuje velký knedlík, ale polkla ho a zůstala pořád stejně s hlavou hrdě vztyčenou. Byla alfa a tím se hodlala řídit. "Někteří z vás si pravděpodobně všimli dlouhodobé nepřítomnosti mého partnera." Pohledem pak vyhledala hlavně Saturnovu tvář. Znal Thea déle a lépe než jejich vlastní děti. A navíc si zažil už tolik ošklivého. Dnes mu měla zlomit srdce znovu. "Pravdou je, že Therion je mrtvý," řekla to nahlas a zřetelně, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, co řekla a pohled nespouštěla z vlčka, kterého vychovala. "Život mi sdělil, že existuje možnost, že se vrátí, ale nemůže říct kdy, pokud vůbec..." krátce se odmlčela, ale navázala na to. "Naše smečka není velká, přesto si myslím, že by v jejím čele neměl stát jen jeden vlk. Okolnosti se můžou vždy pokazit tak, že nebudu schopná tu pro vás být," tehdy svůj zájem stočila k Lindase a Meineremu. "Meinere, jsi jeden ze zakládajících členů smečky. Vždy jsi nápomocný a to i ve věcech, které nemáš rád. Lindaso, z počátku jsem ti křivdila, kvůli naší společné minulosti, ale prokázala ses jako velmi zapálený člen. Oba vždy odvádíte poctivou práci. Původně jsme vás s Theem chtěli povýšit na gammy. Teď vám ovšem chci nabídnou pozice bet. Mých zástupců. Je to náročná pozice, takže pochopím, když odmítnete," dokončila svůj proslov, aby se necítili, že je do něčeho tlačí. Nebylo to vše, co měla na srdci, ale nejdříve chtěla znát reakci ostatních na tu smutnou novinu a odpověď svých potenciálních bet.

Meinere samozřejmě žádal vysvětlení té podivné události a ona musela s povzdechem přiznat alespoň část příběhu. "Chtěla se mi vysmát do obličeje," řekla tedy a snažila se u toho netvářit moc tragicky. To hlavní chtěla říct pokud možno všem pohromadě a tak zkusila odtáhnout téma jinam. "Nevíš něco o členech, co se už dlouho neukázali?" Mnoho z nich neviděla celé měsíce, a ačkoliv jí to trhalo srdce, bylo na čase říct dost a přestat je brát jako vlastní. Pokud někdo z nich nezanechal aspoň nějakou zprávu.
"To nemůžeš vědět, třeba jsme všichni rybožrouti," nadhodila. Samotnou ji rybina nijak nepohoršovala. Sice by ji asi nemohla jíst pořád dokola, ale čas od času je to příjemná změna jídelníčku. Navíc lov ryb nebýval tak vyčerpávající a řeku měli hned u lesa. Téma rozhovoru se však přeneslo i k současnému úlovku. "No dobře," přikývla hlavou, když černobílý domluvil. Sice nechápala proč by se v tak obrovské jeskyni měli mačkat, ale proti gustu žádný dišputát. Odnést to tam mohou kdykoliv a teď by měla řešit důležitější věci.

Dorazila totiž děcka. Cítila tu úlevu, jak jí spadla ze srdce a zavrtěla ocáskem. Saturnus opět projevil svou starostlivou stránku a vyzvídal, co se událo. Nejdřív se na něj ovšem hrdě usmála. "Věděla jsem, že nebudeš dělat hlouposti a vrátíte se domů," broukla a pak se dala do vysvětlování. "Byl to malý žert od Smrti." Což bylo něco, čemu by její malí broučci nerozuměli, ale upřímně to vypadalo, že po prvotní radosti, ze setkání s matkou, se začali zajímat o jiné věci. Sotva stihla Santého pořádně pomuchlovat, když se hnal za sestrou a nebohým Mitsuem. Meinere zasahoval po svém a bylo to upřímně dost legrační.
"Jen klid Ismi," přidala se ke snaze šedivého vlčka zachránit. "Mitsurugi přišel o svou rodinu a teď tu bude žít s námi." Doufala, že ho ráznost její dcery moc nerozhodila. Bylo to svérázné přivítání v novém domově.
Svůj pohled pak stočila k Saturnovi. "Bianca se zdržela u života?" Poptala se. Nos jí říkal, že jsou tu všichni, které potřebuje, právě krom mladé vlčice. Chtěla vše říct celé smečce pohromadě, ale nemohla pořád na někoho čekat. Proto se zhluboka nadechla a dala se do táhlého hlubokého vytí, kterým dávala najevo, že chce všechny v hloučku kolem sebe.

Šediváček byl očividně další nemluvka. Ne že by tomu nerozuměla, sama taková dřív byla, než ji dohnala nutnost. Jako alfa prostě komunikovat musela, ač jí přišlo, že v tom stále selhává. "Dobrá, vítám tě tedy v Mechové smečce," broukla k němu. "Někdo ti to tu určitě ukáže, já musím nejdřív vyřešit pár věcí," pověděla mu, protože bylo zřejmé, že jakmile dojde Lindasa, bude chudák přihlížet jen nudné debatě dospělých, které bude sotva nějak víc rozumět. Než ale dojdou vlčata, bude to muset vydržet. Nebo zabít čas klimbáním.
"Tak na ni tedy počkáme," dodala pro změnu k Meineremu. Bylo to lepší. Neměla zrovna v lásce říkat všechno každému zvlášť. Proto byla ráda i za přítomnost Litai a Zakara a doufala v brzký návrat pečovatelů a vlčat, aby mohla oznámit to nejdůležitější všem najednou. Snad i výsledek plánované debaty s dvojicí ochránců.
"Jo. Smrt se rozhodla, že mne nutně potřebuje otravovat a teleportovala mne k sobě do Zříceniny a zbytek nechala v Narrských kopcích. Snad v dohledné době také dorazí," vysvětlila to, proč je tu sama, když odcházeli v pěti. Saturnovi s Biancou věřila, ale i tak byla trochu nervozní. Kdo ví, co se může cestou sem stát. Žijí přece na Galliree...
"Možná bychom mohli uklidit tu vaši kořist do úkrytu?" Navrhla činnost, u které by mohli zabít čas. "Každopádně děkuju za lov. Vím, že vysokou nejíš, ale vždy s tím pomáháš," pousmála se. "Příště můžeme uspořádat smečkový rybolov," pokusila se trochu zavtipkovat, protože se jí nad hlavou zase začínala sbíhat černá mračna.