Příspěvky uživatele

Z nějakého důvodu se od zdolávání řek dostala k tomu, jestli je pomněnka azurová nebo blankytná, když tu náhle - inu pro hluboce zadumanou vlčici přímo jako blesk z čistého nebe – jí na ocase něco přistálo. Prvotní reakce byla vskutku hysteričtější, než musela být, neb s jakýmsi neidentifikovatelným zakvičením poskočila jako zajíc aspoň dva metry dopředu. Preventivně při tom ještě stihla stáhnout uši k hlavě, zaparkovat ohon mezi nohy a všeříkajícně na nečekanou návštěvu vykulit kukadla.
To už se na ni však valila halda slov, z které vyrozuměla, že druhá vlčice je z celé situace na prášky vlastně stejně jako ona. Dobrý, dobrý holka. Nechce tě sežrat. Nádech, výdech… Uklidnila na snesitelnou úroveň nejprve sebe, uvolňujíc při tom celý svůj křečovitý postoj a rozpačitě uložila své pozadí zpět mezi jehlice. Aby bylo jasno, že nemá v úmyslu někomu drásat hrdlo, kvůli takové hlouposti.
„Uhm.“ Už to bylo docela dlouho, co s někým mluvila, tudíž si pro jistotu ozkoušela, jestli nepřišla o hlas a dokonce vykouzlila pro nezvykle zbarvenou slečnu před sebou nejistý úsměv. „To je v pořádku.“ Pokusila se ji uklidnit, i když sama nebyla zrovna v tom nejlepším rozpoložení. „Nemám se válet na takových místech.“ Zněla skoro jako nějaká zasloužilá matka vlčice konejšící malé vlče a pohlédla na svou pochroumanou oháňku. „Je to jenom ocas.“ A u ocasu i zůstala, v hlavě si připomínajíc, ať na cizinku moc neciví. Mohlo by jí to přece vadit.

// z nikud

Když se jí konečně povedlo otevřít oči, musela popřemýšlet o tom, jestli to třeba náhodou nebyla zbytečná práce. Přes tu mlhu všude kolem stejně viděla přibližně tolik, co přes semknutá víčka a lenosti jí ten pohled určitě neubíral. Naopak – bylo to jedno z těch rán, které by nejraději strávila zachumlaná v pelechu s nosem zabořeným do cizího vyhřátého kožichu. Problém byl v tom, že neměla žádný pelech, natož nějaký jiný kožich.
S rezignovaným povzdechem svůj čumák zavrtala alespoň do pichlavého jehličí, které přes noc posloužilo jako pohodlné lože a tyrkysovým pohledem pohlédla vzhůru, ke korunám stromů. Tam, kam ani ta protivná mlha nedosáhla. Šedá mračna však o moc víc optimismu do tohoto dne nevnesla.
Měla vší té vody nějak plné zuby – mlha, déšť a studená řeka k přeplavání. Tedy v tom nejhorším případě. Doufala, že cesta proti proudu by mohla odhalit nějaký přijatelnější brod nebo cokoliv, co by ji ušetřilo většího ráchání. Zároveň ale hrozně moc chtěla pokračovat ve své pouti na jih a nemohla se rozhodnout. Změnit dočasně směr a ztrácet čas hledáním něčeho, co vůbec nemusí existovat, nebo být promočená na kost v tomhle počasí?
A tak si tam ležela, jako takový chumel černohnědých chlupisek a řešila své dilema. Tu z jedné strany, pak z druhé, až se v tom na krásno docela zamotala.

Bloudím světem osamělá,
hledám svoje bratry dva.
Skor jako bych byla němá,
krajinami mlčka jda.

Rozhlížím se kolem sebe,
už tak dlouho trvá to,
nad hlavou mám krásné nebe,
však do srdce bodá to.

Navzdory všem anabázím,
pořád jdu bezhlavě dál.
Pomalu nám věkem scházím.
Na svou výdrž naléhám:

Nevzdávej to! Ještě kousek!
Třebas budou za rohem!
Vzdáš to a pak olituješ!
Nedávej jim své sbohem!

A tak potom zas a znova,
projdu zase světa kus.
Možná že mne bolí noha,
přesto se dál nutím v klus.

Zim už přešlo nevím kolik.
Bylo jich šest? Tak ať tolik!
Nevzdám se těch jejich črt,
to dřív vezme si mne smrt!