Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Popis Biančina kamaráda zněl dost konkrétně. Pravděpodobně by ho hned poznala, kdyby ho někde potkala. A pak by ho mohla zkusit přesvědčit sama, když na Biancu nedal. Ale o tom jindy. Lesem se brzy prohnala i vůně Ismy, takže nebylo třeba kolem toho dělat velké divadlo, a místo toho se soustředila na poblázněného vlčka před sebou, který byl náramně nekonkrétní jako vždy, když se snažil vylíčit kde se toulal. Ale to ostatně čekala a jen mu vesele oblízla čelo.
"Ano dlouho. Moc, moc dlouho. Máš teď malé sourozence, víš," broukla. Další část rodiny, kterou její vlčata ještě neznala. Ale teď se to mohlo napravit. "Já byla přeci tady," dodala něžně a nenechala se zaskočit ni otřesem, který pohnul lesem. Bianca hned odběhla, aby zjistila oč jde, Launee se rozhodla zůstat s Raysterem. "Smečka je taky tady, pamatuješ?" Asi to byla zbytečná otázka, ale nechtěla jen mlčet.
A brzy dostala další příležitost k radosti. Z úkrytu se k nim blížila Lylwelin. "Ahoj. Už je ti lépe? Víš že jsme skuteční?" Pousmála se na ni a trochu cukla obočím, když se pod nimi mech opět zavlnil. Její pohled mimoděk těkl k sopce, ale ta vypadala stejně spící jako kdykoliv jindy. Hádala, že její smečka jakýkoliv jiný problém, než vybuchující sopku, zvládne.

loterie 2

Biančina řeč těla se měnila jako na běžícím páse. Nejprve nadšení a pak... Provinilé stažení uší. Ajaj. Ale zatím se držela na uzdě. Učila se přeci své emoce ovládat už tak dlouho. Měla s tím kopu zkušeností. "Ve dvou? Losa? To jste tedy extrémně šikovní," poznamenala nejprve. "Kdo to byl?" No jistě, vůdce smečky, aby se nenechal zaujmout existencí šikovného lovce, kterého by třeba mohli zverbovat do svých řad. Ostatně Mech neměl lovce, co existoval. Zatím to vždy nějak odtáhla ona nebo bety, ale bylo by milé mít někoho, kdo by se věnoval opravdu jen a jen tomu.
Pak se jemně pousmála, přejíždějíc tu hezkou věcičku očima. Byla roztomilá a ona měla celkem jasno v tom, kde a jak se tu vzala. "Víš jak poznáš, že něco bylo stvořeno právě pro tebe? Padne ti to jako ulité," pronesla rádoby moudře. Samotná přesně takový šperk, který jí sednul jako ulitý ztratila a teď s ním po světě chodil Elisin syn. Ale slušel mu. Snad mu přinese do života více štěstí než jí. A třeba i ji Život někdy odmění další lesklou věcičkou, kterážto jí otevře bránu do další fáze žití.
Pak ovšem přišla řada na ty horší zprávy. Zhluboka se nadechla a vydechla. Bylo jasné, že jí to neudělalo radost a chvíli kýtu táhla dál zcela mlčky, rovnajíc si myšlenky v hlavě. Isma už nebyla vlčátko a v žilách jí burácela divoká krev, kterou asi zdědila přes koleno, neb ani jeden z rodičů takový nebyl. Touhu po dobrodružství ale určitě měla po ní. Snad jí dostatečně poučila o tom, jaká nebezpečenství ji venku čekají... "No. Snad bude v pořádku. Má ostatně seveřanský kožich. Neumrzne," pokusila se to trochu odlehčit jak pro Biancu, tak hlavně pro sebe. To ovšem neznamenalo, že neměla obavy a že Isma nedostane vyhubováno, až se objeví. "Uhlídat ji, je jako chytat blechu," zamumlala dodatečně a pak se zarazila, zvedla hlavu a upustila maso na zem.
Ten hlas. Ta vůně. Ten kožich. Skoro tomu ani nemohla uvěřit. Nejen že byl v pořádku, ale dokonce se vrátil. Navíc si stále pamatoval její jméno. To všechno jí vhrnulo dvě malé slzičky do očí. "Rayi!"
Během pár chvilek zdolala vzdálenost mezi nimi a div že vlčka neporazila do sněhu. "Broučku můj, kde jsi byl?" Aspoň že když jedno dítě zmizelo, jiné se vrátilo. A Rayster byl pryč tak dlouho, že jeho sourozenci stihli dorůst do téměř dospěláckých kožíšků, aniž by je kdy potkal. "Ty zlobivče pitomá, to nemůžeš takhle mizet. A ještě na takhle dlouho," otírala si slzy radosti do jeho kožichu, aby z toho něco měl.

//návrat ztraceného syna?

loterie 1

Trojička vlků zmizela. Naštěstí pospolu, takže si snad nemusela dělat o vlčata starost. Šedivý působil poněkud pomateně, ale neškodně. Dost odlišný od vlastní matky. Elisa byla spíš ta, co pouštěla hrůzu, ale moudrá a spravedlivá. Měla ji nechat pozdravovat. Ale co už. Ten mluvka by ji stejně asi ani nevnímal, jak měl uši zahlcené vlastním egem. Zdědil to snad po otci? Druhou Asgaarskou alfu dosud neznala. Musí je někdy navštívit. A Borůvku taky. A tu smečku na jihu, kde žil Therionův bratr. Měl by vědět o osudu svého příbuzného.
Popravdě se ani nesnažila užívat chvilky klidu a jen co se po nich zaprášilo, všimla si, že podvědomě očekává nějakou další neplechu. Tak moc si zvykla na všechen ten shon, ze kterého byla už několik let živa. Od stagnace Skylieth až po vlastní smečku. Teď ale měla alespoň nějaké světlé vyhlídky. Až se ale vrátí její bety, dá si na chvíli jen oraz. Třeba by se mohla pár dní zase toulat. Se Santém a Ismou. Ukázat jim svět. Doposud to dost zanedbávala. Doufala, že ji v tom alespoň někdo nahradil.
Třeba zrovna Bianca, která poctivě hlásila svůj příchod vytím. Pokud se pamatovala dobře, její pach z lesa mizel spolu s Isminým. Když však vlčici dohnala, hnědá kulička s ní nebyla. To ji trochu znervoznělo. "Ahoj Bianco. Kdepak si to všechno vzala?" zeptala se a zahrnula do toho jak losí maso, tak novou ozdobičku na nožce. "Isma s tebou není?" poptala se bez většího hysterčení a vlastními zuby se chopila kýty, se kterou měla šedivka co dělat.

K jejímu překvapení se dala trojička postupně do zpěvu různých zimních písniček. Popravdě to bylo dost příšerné, ani jeden z nich neměl zrovna hlásek jak konipásek, ale dobré úmysly ke spokojenosti úplně stačily. Přejela všechny tím svým pohledem plným něhy a usmála se.
"To je od vás moc milé. Jste šikovní." Tohle bylo prvně, co něco takového zažila a hřálo ji to u srdéčka. Zdálo se, že hodní vlci, kteří chtějí rozdávat radost ještě nevymřeli. Škoda, že ji samotnou v tomhle brajglu nic takového nenapadlo. Asi to bude muset příští rok napravit. Nebo hned?
Trochu si odkašlala, párkrát zkusmo vydala nějakou tu tóninu a pak pronesla pár zpěvavých děkovných veršíků zase pro ně. Také se zpěvem nijak moc nezabývala, ale měla od přírody hluboký konejšivý hlas, takže to bylo pravděpodobně lepší, než snahy těch tří dohromady. Jen občas teda nestačila s dechem. Když zmlkla, pohlédla hlavně na vlčata.
"Doufám, že trefíte domů. Kdyby ne, stačí říct. Vím kde Borůvkový les je," sice odtamtud prakticky před chvílí přišla, ale kdyby hrozilo nebezpečí vlčatům, určitě by svou lenost přemohla a doprovodila je. Pak si její pozornost uzmul dospělý šedivec, který měl na noze... její náramek. Chvíli na něj zírala. Měla by si o něj říct? Pak to však zavrhla. Ten náramek pro ni byl jako jeden velký Therionův memoriam. Kdyby ho měla u sebe, nikdy by něj nepřestala myslet a do konce života by se trápila. Bylo lepší, když zůstane u někoho, komu bude dělat radost.
"Ragarská smečka se už celkem dávno rozpadla. Netuším, kam se její členové rozutekli," mrzelo jí, že mu nepomůže, ale tak už to prostě bylo. Popravdě ani vlčici o které mluvil nikdy nepotkala.

>>> úkryt

Z šera úkrytu do šera pohasínajícího dne. Z oblak nad ní se líně snášely další sněhové vločky a ona musela uznat, že je to roztomilé. Díky severskému kožichu ji zima ani trochu netrápila, ale svou roli v tom měla i absence větru, který dělal každý mrazík vždy o dost horším. Ne však nyní.
Na hranice lesa jí to trochu trvalo. Byla už značně upajdaná z událostí dne a vážně se ji nechtělo nikam hnát. Ostatně byla tu doma, mohla si dělat co chtěla. Samozvaná královna lesa. A nezvaní návštěvníci se buď mohli spakovat, nebo počkat. Trochu však změnila názor, potom, co zbystřila dvě menší siluety. Vědět, že jsou tu v tomhle nečase vlčata, asi by si vážně trochu hýbla kostrou.
Byl tu i jeden velký vlk, který jí voněl celkem povědomě, jen to zatím nezvládala zařadit. Z vlčat se zase táhla vůně borůvek, která zatím spočívala i na Sigyho kožichu, takže snad žádní sirotci žádající o azyl. Hned se jí ulevilo.
"Zdravím vás. Jsem Launee, alfa Mechové smečky. S čím vám mohu pomoci?" Poptala se zdvořile s mírným úsměvem na rtech. Málokdy se proti návštěvám projevovala nepřátelsky dřív než dostala skutečný důvod.

//785

Sigy jí vysvětlil, jaké změny se v sousední smečce udály, moc jí to však neřeklo, neb ani jedno jméno jí nic neříkalo. Rozhodla se ale přeci jen něco říct. "To od něj bylo prozřetelné," odsouhlasila a dala se do mávání oháňkou. Souhlasila i s tím, že byla chyba se tak rozdělit, ale stále si myslela, že to bylo špatně zorganizované od ní, nikoliv od nich. "Nemyslím si, že bych kohokoliv jiného přijala do smečka raději, než vás," broukla. Vlky tu měla úžasné, ale žádného z nich nemohla nazvat tak úplně kamarádem. S nimi to ovšem bylo jiné. "Stejně bych vás nikam nepustila, dokud by jí nebylo lépe," přiznala s rozpačitým úsměvem a s trochou nevole se ošila, když začal mluvit o tom, jak užitečný by mohl s čím být, jakoby se tlačil do smečky úplného cizince. Jí úplně stačilo, že měla tuhle dvojičku ráda. "Určitě se tu pro vás nějaké vyžití najde." Teď se jí zrovna nechtělo mluvit o tom kolik členů a vlčat mají, to mohlo počkat. Nejdřív Lylwelin.
Na zlatavou vlčici se povzbudivě usmála a pak se stáhla do ústraní k Saturnovi a Karoe. Ještě se ani nedočkala své odpovědi, když musela našpicovat uši. Venku zase někdo volal. Tady dole to bylo sotva slyšet, ale ani tak jí to neuniklo. Odfoukla tedy vzduch z nozder a pohlédla na Saturna. "Postaráš se o ni, že? Ber ji jako jednu z nás. Vypadá to, že zase musím jít," zvedla se hned na nohy a vyrazila z jeskyně pryč. Mohla se znovu rozdvojit, ale nechtělo se jí. Byl to zvláštní pocit a navíc byla už pořádně unavená z létání a všeho kolem. Ještě vyřídí tohle a pak se třeba bude moci konečně nažrat.¨

>>> Mech

>>> Od kierb přes les 784

Jejich cesta probíhala víceméně v tichu. Sigy potřeboval přemýšlet, což respektovala. A stejně tak i jeho pauzy během chůze. Jeho hendikep popravdě ctila. Moc dobře si pamatovala, jak ke zranění přišel. Pro ni to byl živoucí důkaz toho, jak statečný a obětavý vlk to je. Kdyby se mu za to měl někdo před ní posmívat, asi by nezůstala tak úplně klidná a chápavá.
Ochotně tedy zastavila vždy, když to potřeboval, čekajíc ve větru, než budou moci zase jít. Kousek po kousku je řeka zavedla až k hranicím jejího lesa. "Borůvka změnila alfu?" poptala se, aby to ticho mezi nimi trochu protrhla a popravdě zněla asi i trochu překvapeně. Následně si povzdechla. "To zní velmi podobně, jako Mahar," broukla nostalgicky a znovu si vyčetla to, že tehdy něco neudělala dříve. Mohli prostě zůstat všichni spolu a Sigy by nerotoval od smečky ke smečce, marně hledajíc pravý domov.
"Samozřejmě, můžeš se zeptat kdykoliv na cokoliv," vybídla jej. Nebylo třeba chtít k tomu svolení.To už ovšem prošli téměř celým lesíkem a ocitli se u vchodu do úkrytu, kam vlka po drobném úsměvu zavedla.
Ulevilo se jí, když uviděla stál přítomnou Lylwelin a také to, že přišla Karoe. "Kdepak ses toulala?" poptala se starostlivě, ale pak už se usmála na Lyl, která vypadala o něco lépe, než když ji opouštěla. Další úsměv tedy patřil Saturnovi, kterému pohybem tlamy naznačila, že odvádí skvělou práci a pak už mohla jen napjatě čekat, jak se tohle vyvrbí. Možná by jim měli dát soukromí?

>>> Z Borůvky přes VG

Lau nezbývalo nic jiného, než doufat, že dělá správnou věc a Lylwelin jen neuškodí, protože Sigy ji už nepřijme. Ale do toho mu vskutku mluvit nemohla. To bylo mezi nimi. Smířeně si tedy povzdechla, když byla odignorována a víc pro dobro tohohle páru dělat nechtěla.
Zdálo se, že je Sigy alespoň ochotný pomoci a podle toho, co předvedl s bílou vlčicí, měl i jak. Třeba i Lylwelin pomohou nějaké bylinky. A on jim očividně rozuměl. Rozhodla se ho tedy zasvětit do anamnézy matky jeho dětí. "Vypadá to, že dlouho hladověla. Nevím jestli nemá něco zlomeného," začala stavem fyzickým, proto aby navázala hned tím psychickým. "Z toho co řekla, mi přijde, že měla halucinace a teď nechce věřit tomu, že to, co se kolem děje, je reálné." Mohou i s tím pomoci květiny? Nebo jen trpělivost? Nebo ji o tom třeba stihl přesvědčit Saturnus? Její zmizení dojmu reality asi moc nepřidalo...
Potřásl hlavou a rozhodla se mluvit i o něčem jiném, než o ní. "Proč vlastně chceš opustit smečku. Vypadá to tam hezky..." Věděla že hezké území není vše, ale nic jiného vytáhnout nemohla, místní členy prakticky neznala. Jen se krátce setkala s alfou, který byl benevolentní a tím tichým nemluvným vlčkem...

>>> Přes mecháč do úkrytu

Sigy se jal plnit své smečkové povinnosti, ale že to byla ona, nebral to nijak zvlášť vážně a ona poslušně pokývala hlavou s tím, že bude zase hned pryč, ale tohle nemohlo prostě počkat a sám pochopí proč.
Když to pak všechno ze sebe dostala, snažila se nebýt zklamaná reakcí. Tušila, že nebude kdovíjak veliká, neboť Sigy patřil k těm klidnějším existencim, a také tomu tak bylo. Alespoň že slyšela v jeho hlase starost. Pokud si to tedy jen nenamlouvala.
"Měla jsem v plánu, tě tam vzít, jestli tedy můžeš odejít," dovedla by mu cestu i popsat, nebyla ostatně nijak složitá, ale raději by, aby šli spolu. Zapomněla ostatně smečce sdělit, že tenhle vlk má vstup volný. Hlava děravá.
Počkala si na odpověď a pobídla vlka, ať jí ukáže cestu z lesa ven. I jí snad budou ostatní více tolerovat v doprovodu zdejšího. Pořád jí však vrtal hlavou zmatečný vír emocí v hlavě žíhaného vlka. "Sigy. Jsi rád," oznámila mu, ve snaze tu mysl trochu uklidit. Mohla by to udělat i magií, ale nepřišlo jí to fér.

>>> přes VG ke Kierb

Nemohla uvěřit svému štěstí, když z jeskyně vyšel přesně ten vlk, kvůli kterému se hnala. Její ocas se okamžitě rozmával a vyšla mu na vratkých nohou vstříc. "Ah Sigy, díky bohu, že jsi tady, nevím kde bych tě jinak hledala" vykřikla namísto pozdravu. Vypadali tak trochu jako dvojka opilců, jak jim to chození šlo.
"Také tě ráda vidím," vydechla spokojeně do jeho kožichu. Vypadalo to, že ten největší vztek a smutek už ho přešel. Bylo dobré vědět, že je mu lépe a doufala, že brzy to bude všechno ještě lepší. "Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale létat se teprve učím a... mám zprávy, které musíš slyšet!" I přes potřebu neotálet, se na povrch dostalo její slušné vychování, ale teď už opravdu musela dostat tu větu ven. Jen se trochu odtáhla, aby si viděli do obličeje.
"Objevila se Lylwelin. Vypadá příšerně, ale je živá. Je teď u nás v lese," vyhrkla tedy rozrušeně a trochu zatajila dech, čekajíc na jeho reakci. Jen ať není negativní, ostatně posledně se zlobil, protože ho bez rozlučky opustila. Ale teď se to mohlo všechno vyjasnit. Mohou být opět spolu... "Asi měla nějakou nehodu," dodala o něco tišeji.

>>> Přílet z Mecháče

Takovou rychlostí se ještě nikdy nepohybovala. Překvapivě ji to neděsilo, naopak kdyby měla ústa, asi by výskala nadšením. Vždy milovala rychlý běh a teď letěla! Než se nadála, přeletěla celí Galtavar a ocitla se nad Borůvkovým lesem. Ten rozhled byl úžasný. Teď však musela vyřešit, jak se dostane zpět do své hmotné podoby, aniž by spadla z oblohy.
Nakonec se jí podařilo po několika pokusech zpomalit, změnit směr a... Rozdvojování fungovalo přes myšlenky, takže tohle by mělo taky? A jak se tak blížila k zemi, začala v hlavě křičet, že chce zpět vlastní nohy. Samozřejmě, kdyby se o zem rozbila jako poryv větru, nic by se jí nestalo, ale fyzickému tělu? Hrozná představa. Naštěstí se nevyplnila, ačkoli hladkým přistáním se to také nazvat nedalo.
Zhmotnila se kousek nad zemí, ale letěla pořád dost rychle, takže poněkud klopýtla, metla ve sněhu několik kotrmelců, a pak se v něm nějakou dobu dezorientovaně válela, zatímco svět kolem ní se divoce točil. S tichým zasténáním se však po pár minutách zvedla na nohy a uvědomila si, že je tak trochu hluboko v území, nikoliv na hranicích. Dokonce stanula před něčím, co vypadalo jako místní úkryt. Tak se alespoň řádně nadechla a velmi hlasitě zavyla, doufajíc že jí nepřijde zmlátit místní alfa. Na to se po všem tom čarování vážně necítila.

"Věř mi, že tuláctví není jednoduché nikdy. Ale může to být velké dobrodružství." Pousmála se na ni nežně. Sice už byla velká, ale ten ždibec naivity zůstával. Ale od toho byl život, aby přišla na to, jak to chodí. Utěšeně pak pokývala hlavou, když se Jaimie rozhodla strávit čas se svou kamarádkou. "Někdy mi ji musíš představit," možná opouštěla teplo domova, ale pořád byla její dítko. Chtěla znát vlky, které má ráda. A možná je trochu zhodnotit, heh. Aspoň o ni nebude pak mít takovou starost jako o nezvěstného Lorenza. I Jaimie se o něj očividně bála, tak jí konejšivě načechrala srst na krku a povzbudivě se usmála. "Ano, duch zimy, který čas od času někoho podaruje malým dárkem, či výpomocí," zasvětila ji do pohádkového příběhu a zadívala se na černající oblohu. "Já mám jednu urgentní věc, kterou musím vyřešit, takže tě budu muset opustit... Můžeš však přijít kdykoliv... Klidně tu zůstaň do rána," broukla a ačkoliv ji to mrzelo, nemohla zanedbat druhého hosta, kterého v lese měli. Ani Sigyho, který musel vědět, že se jeho partnerka našla a potřebuje ho.
"Hodně štěstí do toulání. Buď opatrná... Na shledanou," naposledy se k vlčí slečně přitulila, oblízla jí láskyplně čenich a pak se s několikerým ohlédnutím dala do běhu. Vytěsnila smutek z loučení a soustředila se jen na to, kam teď musí. A co nejrychleji. Ještě rychleji. Rychleji...
Kupodivu si každým krokem přišla lehčí a lehčí, skoky byly delší... pak najednou letěla, aniž by cítila chlad, či únavu, jako stržená větrem. Netrvalo to dlouho a uvědomila si, že nemá hmotné tělo a stala se součástí větru.

>>> Přes Kierb a VG do Borůvkového lesa