Gallirea - Příspěvky uživatele

Ahoj, ahoj, ahoj.

Přijde mi, že smečku neustále dost zanedbávám, takže další chabý pokus, to napravit.
V první řadě děkuju Mitsurugimu a Saturnovi za účast v adventní akci, odměny vám už kdysi dávno dodala Elisa :).
Dále bych chtěla přivítat (zpět) Sigyho s Lylwelin, kteří do smečky vstupují s funkcemi léčitele a ochránkyně. Není to však jediná změna v naší hierarchii. Z našich bet jsou nyní lovci, aby se mohlo chodit na lov bez mé zdržující maličkosti. Saturnus se pak stává naší novou Gammou, pověřenou vyučováním našich vlčích puberťáků.

Miniakce

Protože teď probíhá herní akce pro všechny ve smečkách, rozhodla jsem se k uspořádat akcičku menší, dá se říci že již klasickou. Přesmyčky se týkají hlavně fauny a flory, ale je tam i pár dalších věcí. Snažila jsem se vymyslet je těžší, takže kdyby náhodou - každý člen má nárok na jednu nápovědu, o kterou si může napsat.
Odpovědi posílejte mně, předmět zprávy libovolný, do konce února.
Snad jsem se nikde neuklikla xD.

1. KKNOAILYNV
2. YVŘIEYNVL
3. ŘZUEKČYBOT
4. BDUYKLIČ
5. HTUPSR
6. ĚRUOBAZDIŠLT
7. ÍIJKŠNLE
8. JHÍLIEČ
9. AANYŠKT
10. SAČIALK
11. MMŮKOUARCh
12. RÝAKSOK
13. CARVKKE
14. NOIHTER
15. RRIITTMEUO

// dávám ti týden

Jedna dobrá správa za druhou. Nejprve se ukázalo, že mu snad nijak neublížila, pokud se tedy nerozhodl o tom lhát a pak ji ujistil, že Fiér o svém "oživlém" otci ví. "To je dobře," zavrtěla ocáskem. Měla toho vlčka ráda. Byl sice trochu nekňuba, ale rozhodně by neměl být nešťastný, když to nebylo potřeba. Záhy na to energicky pokývala hlavou. "Lindasa je jedna z mých bet," pověděla mu. Lindasa byla také dost složitá povaha, ale odváděla kus práce a zasloužila si za to uznání. Doufala, že na ni bude otec hrdý, a že se brzy do lesa vrátí, aby se mohli setkat.
"Už jsem si na magické poměry tady tak zvykla, že by mi svět venku připadal asi velmi zvláštní," připustila, když Takki zmínil ztrátu jiskry. "Stejně tam na mne už nic nečeká a tady mám svou novou rodinu," broukla melancholicky. Kdo ví, třeba má tam daleko na severu mladší sourozence, ostatně rodiče po odchodu všech capartů asi potřebovali nové dědice pro svou smečku a vlci obvykle nemívají vlčata jen jednou za život, ale... Ona měla nový život tady.
"Polepšil... No. Je to hodně práce, skoro jsem neviděla své děti vyrůstat," svěřila se mu a snažila se nesmutnit moc dlouho, proto se jen usmála, když přešli přes Therionovu smrt a soustředila se na jiné věci.
"To jsem ráda. Moc jí dlužím a nerada bych, aby mezi námi byla zlá krev. Snad ji také brzy potkám a popovídáme si." Skylieth měla ráda a i když už nebyla její alfou, měla ji v úctě. Na to, jak je nechala napospas močálům se sice těžko zapomínalo, ale mohla mít své vlastní potíže, že ano?
"Oba dva cítím v lese. Už jsou dost velcí, aby nepotřebovali chůvu, takže málokdy vím, kde přesně se toulají." Sama by je ráda viděla. Minimálně Ismu, která se tak dlouho toulala mimo les. Musela být zase o pár čísel vyšší. Teď se jí ovšem les zatřásl pod nohama mnohem znatelněji než doposud a ona se zamračila. "Tohle začíná vypadat vážně," zamumlala.

Loterie 4

No. Lau působila mohutně a měla trochu robustnější kosti, ale nejvíc dělal její huňatý kožich, takže to pro Takkiho zas tak nebezpečné nebylo, ale i tak se trochu lekla. Takki nebyl nejmladší už tehdy před lety, že ano? "Ou. Neublížila jsem ti, že ne? Probůh. Omlouvám se," začala plácat o překot. Asi to s tou dobrou náladou přeháněla. Skoro se cítila až provinile. Že stále netruchlí, ale...
"A ví to Fiér? Byl tehdy vážně vyvedený z míry," zeptala se jej na jeho syna. A hned jí to koplo. Takki, Fiérův otec. Izar a Lindasa Fiérovi sourozenci, málem by na to zapomněla. "Přišel jsi za Lindasou? Zrovna teď tu není, ale snad se brzy vrátí. Byl tu i Izar, ale toho už jsem dlouho neviděla," rozpovídala se o jeho rodině, aniž by si to chudák vyžádal. Nestihla se vypovídat s Lylwelin, tak se jala spustit vodopád slov teď.
"A jaké to tam je? Já už odtud asi nikdy neodejdu," pousmála se. Neměla proč. Nox a Nort byli někde tady a rodiče pravděpodobně už dávno zemřeli. Však ona sama byla stařena. Nebýt Života. Venku už neměla kam jít. Zavrtěla ocáskem když zmínil Skylieth. Sice ji opustila, ale pořád byla bývalé alfě za mnohé vděčná. "Jak se má? Nezlobí se na mne?" poptala se rozpačitě. Nedivila by se, kdyby ano, snad to ale mezi nimi nezažehlo trvalou zášť.
"No. Ano. Nejprve se ze mne stala alfa tohohle lesa. Pak jsem vrhla párek vlčat. Můj partner krátce na to zemřel..." Její výraz se měnila dle toho, v jaké části vyprávění se zrovna nacházela. Ale hned se donutila k poněkud posmutnělému úsměvu. "A teď jsem tady a moji staří přátelé se ke mně vrací," dloubla do něj čumákem. Opatrně, aby mu zas něco neprovedla.

Loterie 3

Rayster asi byl celkem paf z toho, jak se u něj vlčice střídají, jak na běžícím páse. Bianca už byla fuč, ale zas tu byla Lylwelin. Launee spokojeně zamávala oháňkou. "Saturnus je hodný vlk. Je toho v něm víc, než si sám přiznává. Až s ním budu příště mluvit, chci jej povýšit na gammu," sdělila zlatavé s hrdou jiskérkou v oku a konejšivě k sobě přivinula Raye, který byl tak zvědavý na ty podivné otřesy. "Snad nic vážného," pousmála se. "Žijeme vedle sopky, asi je to tím," nadhodila malou hypotézu a ještě jednou se ujistila, že z hory opravdu dým nestoupá. To už tady ostatně bylo a nebylo tomu tak dávno.
"K vlastnímu rozhodnutí to mělo dost daleko. Prostě to bylo potřeba. V Močálech začalo být opravdu nebezpečno a po Skylieth jakoby se slehla zem. Je mi líto, že jsem to nevzala do vlastních tlapek dříve," broukla k Lylwelin, jasně narážejíc na jejich odchod. Kdyby tolik neváhala, nemuseli se nikdy rozdělit. "To doufám, chtěla jsem bezpečné místo pro vlčata. Teď už sice vyrostla, ale pro změnu tu běhají má vlastní a další zatoulaní sirotci," tentokrát Raysterovi prohrábla kožíšek tlapou. Tenhle totiž nevyroste nikdy.
Pak se jí rozzářily oči. "Samozřejmě. Budu moc ráda, když mi tu zůstanete oba. Od té doby co jsem alfou nemám čas shánět nové přátele a občas je mi trochu smutno," připustila upřímně. Mít zpět vlky z minulosti bylo jako dar z nebes. "Máme dvojici schopných bet. Jsou to trochu zvláštní osobnosti, tak doufám, že mezi vámi nevznikne zlá krev," nadnesla s kapkou trochu větší vážnosti, ale hned se zas usmívala. "Kdybys časem chtěla pojmout za svou nějakou funkci, byla bych vděčná, ale není to nutnost," dodala a ráda by si povídala i dál, ale do čenichu ji udeřil pach, který moc dobře znala. To by nebylo nic divného, kdyby nepatřil osobě, která měla být po smrti.
"Půjdu zkontrolovat jednoho cizince, jestli chcete jít někdo se mnou," pověděla jak Lyl tak Rayovi. "V opačném případě využijte volný čas," zamávala ocáskem, počkala, zda se někdo vyjádří a pak se o překot vydala kupředu.

A opravdu našla Takkiho, na kterého chvíli koukala jak tele na nová vrata jen proto aby se k němu vzápětí přihnala a zalehnula ho v medvědím objetí. "Takki! Vždyť ty jsi prý mrtvý! Ale jsem vážně ráda, že nejsi!" I nějaká ta slzička dojetí ukápla. "Jak ses měl? Cos dělal?" Další bývalý člen Maharu, kterého neskutečně ráda viděla. Uměl být sice protivný, ale to k určitým existencím prostě patří.

Popis Biančina kamaráda zněl dost konkrétně. Pravděpodobně by ho hned poznala, kdyby ho někde potkala. A pak by ho mohla zkusit přesvědčit sama, když na Biancu nedal. Ale o tom jindy. Lesem se brzy prohnala i vůně Ismy, takže nebylo třeba kolem toho dělat velké divadlo, a místo toho se soustředila na poblázněného vlčka před sebou, který byl náramně nekonkrétní jako vždy, když se snažil vylíčit kde se toulal. Ale to ostatně čekala a jen mu vesele oblízla čelo.
"Ano dlouho. Moc, moc dlouho. Máš teď malé sourozence, víš," broukla. Další část rodiny, kterou její vlčata ještě neznala. Ale teď se to mohlo napravit. "Já byla přeci tady," dodala něžně a nenechala se zaskočit ni otřesem, který pohnul lesem. Bianca hned odběhla, aby zjistila oč jde, Launee se rozhodla zůstat s Raysterem. "Smečka je taky tady, pamatuješ?" Asi to byla zbytečná otázka, ale nechtěla jen mlčet.
A brzy dostala další příležitost k radosti. Z úkrytu se k nim blížila Lylwelin. "Ahoj. Už je ti lépe? Víš že jsme skuteční?" Pousmála se na ni a trochu cukla obočím, když se pod nimi mech opět zavlnil. Její pohled mimoděk těkl k sopce, ale ta vypadala stejně spící jako kdykoliv jindy. Hádala, že její smečka jakýkoliv jiný problém, než vybuchující sopku, zvládne.

loterie 2

Biančina řeč těla se měnila jako na běžícím páse. Nejprve nadšení a pak... Provinilé stažení uší. Ajaj. Ale zatím se držela na uzdě. Učila se přeci své emoce ovládat už tak dlouho. Měla s tím kopu zkušeností. "Ve dvou? Losa? To jste tedy extrémně šikovní," poznamenala nejprve. "Kdo to byl?" No jistě, vůdce smečky, aby se nenechal zaujmout existencí šikovného lovce, kterého by třeba mohli zverbovat do svých řad. Ostatně Mech neměl lovce, co existoval. Zatím to vždy nějak odtáhla ona nebo bety, ale bylo by milé mít někoho, kdo by se věnoval opravdu jen a jen tomu.
Pak se jemně pousmála, přejíždějíc tu hezkou věcičku očima. Byla roztomilá a ona měla celkem jasno v tom, kde a jak se tu vzala. "Víš jak poznáš, že něco bylo stvořeno právě pro tebe? Padne ti to jako ulité," pronesla rádoby moudře. Samotná přesně takový šperk, který jí sednul jako ulitý ztratila a teď s ním po světě chodil Elisin syn. Ale slušel mu. Snad mu přinese do života více štěstí než jí. A třeba i ji Život někdy odmění další lesklou věcičkou, kterážto jí otevře bránu do další fáze žití.
Pak ovšem přišla řada na ty horší zprávy. Zhluboka se nadechla a vydechla. Bylo jasné, že jí to neudělalo radost a chvíli kýtu táhla dál zcela mlčky, rovnajíc si myšlenky v hlavě. Isma už nebyla vlčátko a v žilách jí burácela divoká krev, kterou asi zdědila přes koleno, neb ani jeden z rodičů takový nebyl. Touhu po dobrodružství ale určitě měla po ní. Snad jí dostatečně poučila o tom, jaká nebezpečenství ji venku čekají... "No. Snad bude v pořádku. Má ostatně seveřanský kožich. Neumrzne," pokusila se to trochu odlehčit jak pro Biancu, tak hlavně pro sebe. To ovšem neznamenalo, že neměla obavy a že Isma nedostane vyhubováno, až se objeví. "Uhlídat ji, je jako chytat blechu," zamumlala dodatečně a pak se zarazila, zvedla hlavu a upustila maso na zem.
Ten hlas. Ta vůně. Ten kožich. Skoro tomu ani nemohla uvěřit. Nejen že byl v pořádku, ale dokonce se vrátil. Navíc si stále pamatoval její jméno. To všechno jí vhrnulo dvě malé slzičky do očí. "Rayi!"
Během pár chvilek zdolala vzdálenost mezi nimi a div že vlčka neporazila do sněhu. "Broučku můj, kde jsi byl?" Aspoň že když jedno dítě zmizelo, jiné se vrátilo. A Rayster byl pryč tak dlouho, že jeho sourozenci stihli dorůst do téměř dospěláckých kožíšků, aniž by je kdy potkal. "Ty zlobivče pitomá, to nemůžeš takhle mizet. A ještě na takhle dlouho," otírala si slzy radosti do jeho kožichu, aby z toho něco měl.

//návrat ztraceného syna?

loterie 1

Trojička vlků zmizela. Naštěstí pospolu, takže si snad nemusela dělat o vlčata starost. Šedivý působil poněkud pomateně, ale neškodně. Dost odlišný od vlastní matky. Elisa byla spíš ta, co pouštěla hrůzu, ale moudrá a spravedlivá. Měla ji nechat pozdravovat. Ale co už. Ten mluvka by ji stejně asi ani nevnímal, jak měl uši zahlcené vlastním egem. Zdědil to snad po otci? Druhou Asgaarskou alfu dosud neznala. Musí je někdy navštívit. A Borůvku taky. A tu smečku na jihu, kde žil Therionův bratr. Měl by vědět o osudu svého příbuzného.
Popravdě se ani nesnažila užívat chvilky klidu a jen co se po nich zaprášilo, všimla si, že podvědomě očekává nějakou další neplechu. Tak moc si zvykla na všechen ten shon, ze kterého byla už několik let živa. Od stagnace Skylieth až po vlastní smečku. Teď ale měla alespoň nějaké světlé vyhlídky. Až se ale vrátí její bety, dá si na chvíli jen oraz. Třeba by se mohla pár dní zase toulat. Se Santém a Ismou. Ukázat jim svět. Doposud to dost zanedbávala. Doufala, že ji v tom alespoň někdo nahradil.
Třeba zrovna Bianca, která poctivě hlásila svůj příchod vytím. Pokud se pamatovala dobře, její pach z lesa mizel spolu s Isminým. Když však vlčici dohnala, hnědá kulička s ní nebyla. To ji trochu znervoznělo. "Ahoj Bianco. Kdepak si to všechno vzala?" zeptala se a zahrnula do toho jak losí maso, tak novou ozdobičku na nožce. "Isma s tebou není?" poptala se bez většího hysterčení a vlastními zuby se chopila kýty, se kterou měla šedivka co dělat.

K jejímu překvapení se dala trojička postupně do zpěvu různých zimních písniček. Popravdě to bylo dost příšerné, ani jeden z nich neměl zrovna hlásek jak konipásek, ale dobré úmysly ke spokojenosti úplně stačily. Přejela všechny tím svým pohledem plným něhy a usmála se.
"To je od vás moc milé. Jste šikovní." Tohle bylo prvně, co něco takového zažila a hřálo ji to u srdéčka. Zdálo se, že hodní vlci, kteří chtějí rozdávat radost ještě nevymřeli. Škoda, že ji samotnou v tomhle brajglu nic takového nenapadlo. Asi to bude muset příští rok napravit. Nebo hned?
Trochu si odkašlala, párkrát zkusmo vydala nějakou tu tóninu a pak pronesla pár zpěvavých děkovných veršíků zase pro ně. Také se zpěvem nijak moc nezabývala, ale měla od přírody hluboký konejšivý hlas, takže to bylo pravděpodobně lepší, než snahy těch tří dohromady. Jen občas teda nestačila s dechem. Když zmlkla, pohlédla hlavně na vlčata.
"Doufám, že trefíte domů. Kdyby ne, stačí říct. Vím kde Borůvkový les je," sice odtamtud prakticky před chvílí přišla, ale kdyby hrozilo nebezpečí vlčatům, určitě by svou lenost přemohla a doprovodila je. Pak si její pozornost uzmul dospělý šedivec, který měl na noze... její náramek. Chvíli na něj zírala. Měla by si o něj říct? Pak to však zavrhla. Ten náramek pro ni byl jako jeden velký Therionův memoriam. Kdyby ho měla u sebe, nikdy by něj nepřestala myslet a do konce života by se trápila. Bylo lepší, když zůstane u někoho, komu bude dělat radost.
"Ragarská smečka se už celkem dávno rozpadla. Netuším, kam se její členové rozutekli," mrzelo jí, že mu nepomůže, ale tak už to prostě bylo. Popravdě ani vlčici o které mluvil nikdy nepotkala.