Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postřehla její uličnický úšklebek, kterým ji zřejmě chtěla maličko postrašit, ale zrovna tohle nebylo něčím, čeho by se Launee bála. Navíc byla na ty kouzelnické triky docela zvědava. „No vážně. Mohla bych hodně myslet na jednu věc a ty bys to mohla zkusit uhádnout!“ Nabídla se jako pokusný ušáček. „Ovládání země můžeš zkusit kdekoliv a… a… kvůli vodě bych ti mohla nějakou tu slzičku vymáčknout.“ Rozpovídala se docela zapáleně. Nic pro ni nebylo menším problémem než nabídnout pomocnou tlapku.
Ve skákání po mohutných větvích nakonec našla trošku rozpačitého zalíbení, ač skutečně nedováděla zdaleka tak neuváženě jako Ashe. „No, já popravdě docela stará jsem.“ Nechala se slyšet s vážným obličejíkem. Byla si celkem jista, že se najdou mnohem starší vlci, ale vzhledem ke svému způsobu života, si občas přišla, jako by jí bylo minimálně tisíc let. Na další slova Šedivé už nic neřekla. Do čenichu ji totiž bacil nový pach, zcela určitě patřící nějakému příslušníku jejich druhu a nebyla by to Lau, aby jí to hnedka trochu nenabouralo nervíky.
S ušima připlesknutýma k hlavě tak pohlédla směrem, odkud vycházel, a s jistými obavami čekala, co za existenci je mělo „obšťastnit“ svou přítomností. Nakonec se ukázala bělostná vlčice očividně podobně nervózní jako Nee samotná, ne-li mnohem více. Černohnědá určitě nechtěla novou příchozí urazit ani děsit svým napjatým výrazem a celkem rychle se donutila opět zvednout slechy do přívětivější polohy. „Umh. Ahoj.“ Vysoukala ze sebe rozpačitě, jak je u ní při prvním setkání zvykem a dodatečně si ji zas prohlédla, natáčejíc okamžitě hlavu k Ashe, tlumeně promlouvající. „Má šedivé oči. Třeba by ti mohla pomoct s těmi myšlenkami.“ Rozhodla se hbitě najít nějaké téma k rozhovoru, využívajíc při tom své nicotné znalosti z oblasti magie.

//Středozemní pláň

Pomalu a rozvážně za chůze, aby si nehnula s krkem, přikyvovala na každé Ashino slovo a zvědavě upřela pohled tam před sebe, aby zaostřila na lesík, k němuž směřovaly. Bylo dobré vědět, jaké potvůrky tu hnízdí, kdyby sem chtěla zamířit v nějakém teplejším měsíci. Vosí žihadlo do čumáku nebylo něčím, co by dobrovolně vyhledávala.
Výčet magií, který měla Ashe údajně v zásobě, ji docela překvapil. Nebylo jich nějak moc? V jejích očích určitě, však sama ovládala jen jednu a ještě v tom byla dost špatná. První dvě jmenované jí nic neříkali. Nikdy tam venku nepotkala někoho, kdo by je ovládal. Z názvů si však dovedla představit, co se s nimi dá provádět a málem hnedka balila svých pět švestek a zdrhala od Šedivé někam hodně daleko. Málem. Ve skutečnosti zůstala a jen co uklidnila splašené emoce, zas se dobrotivě usmívala. „To by bylo asi nejsnazší to vyzkoušet.“ Navrhla docela jednoduché řešení té zapeklité situace. „Myslela bych, že někdo tak zimomřivý jako ty, by si řekl jako první o oheň.“
Třešňový háj byl… Zajímavý. Pohled na ty holé zprohýbané stromy Lau sice v první řadě vyděsil, neboť si přišla jak v nějakém zakletém hvozdu z pohádek, ale ponuré úvahy raději zahnala představou bílého kvítí, které se tu ukáže zjara. Hnedka se jí tu poskakovalo s lehčí dušičkou, ač potenciální nebezpečí v celé té zábavě cítila přímo hmatatelně. Ale hopsala, tak jak to Ashe chtěla, ač postupovala mnohem zodpovědněji, opatrněji a pomaleji. Někde však mladší vlčici nakonec dohnala a omluvně svěsila ušiska. „Je to tu pěkné... S někým živějším, než jsem já, se tu musíš určitě skvěle bavit.“ Lezení po stromech pro ni byla jednoduše novinka, ve které si nebyla úplně jista, nedalo se ale říct, že by si to svým způsobem neužívala. Vlastně by nejraději vylezla o pár pater výš, nějak k tomu ale nenacházela odvahu. Zatím.

//Přímořské pláně

Provinile svěsila ocásek. Nechtěla Ashe svou poznámkou přivést do rozpaků. Ale úsměv v její tváři zřejmě značil, že to nesla dobře, takže výčitky svědomí rychle zahnala a se zájmem špicovala ouška. To místo znělo skutečně zajímavě, ač zrovna stromy v lásce moc neměla. Tahle pláň jí na pohled vyhovovala mnohem víc, než příkrov větví nad hlavou. Byla si však vědoma toho, že ne každý je pro to stavěný a nenápadně se vedle Ashe postavila tak, aby rozbíjela chladné závany vzduchu. To Lau tu přece byla ta s hustým, zimě odolným kožichem, ne? „Jsem zvědavá. Jestli je to tam aspoň z poloviny tak hezké jako ten lesík u jezera, budu spokojená.“
Zatímco poslouchala, jak Šedivá brebentí, poštěstilo se jí a z jedné díry prakticky pod jejím čumákem vyskočila poplašená myš. Zcela reflexivně po ní chňapla a v další chvilce drtila křehké stvořeníčko v zubech. Do krku jí ta jednohubka sklouzla sama od sebe, a bez toho aby ustala v pohybu, nerušeně pokračovala v cestě, jako by se ani nic neudálo, jen tu tlamu si labužnicky oblízla. Malá sváča je taky sváča.
„Hm… Myslím, že ji občas nevědomky použiju, když jsem v nebezpečí.“ Připomněla si především tu první zkušenost s kouzlením, kdy jí pár vloček ve správné chvilce vržených do očí běsnící pumy zachránily kejhák. „Ne víc jich nemám. Ty ano?“ Skryla umně své překvapení, neb si včas vzpomněla, co jí Ashe říkala o Smrti. Když ti někdo mohl přidat další, bylo přirozené, že jich můžeš mít víc. Huso.

//Třešňový háj

Obě místa, o kterých se vzápětí dozvěděla, zněla lákavě a nadmíru podnikavá Šedivá neváhala ani minutku a už je na jedno z těch míst hnala. Launee nic nenamítala a rozcupitala se za ní. Trošce té skepse se ale neubránila. „Nebude listnatý les v tomhle období v poněkud… neutěšeném stavu?“ Nadnesla s mezírkou pro nalezení toho správného slova.
Aj. To to dopracovala. Vážně se teď budou bavit o počasí? No. Asi se nebylo moc čemu divit. Však už dlouho s žádným vlkem neprohodila víc než tři nebo čtyři věty a s Ashe po boku se toulala už celý den a celou noc! Témata jí musela zákonitě docházet, však to jde s konverzační neschopností ruku v ruce. Vlastně byl takový malý zázrak, že už před nějakou dobou neutonuly v tom ošklivém rozpačitém tichu. I tak se ale rozhodla zabojovat a odvést řeč co nejnápadněji někam pryč od toho, co momentálně padá z nebe.
„Třeba jednou budeš ovládat vítr tak silný, že budeš moct odvát ta oblaka na obloze a kamkoliv přijdeš, si vyrobíš takové malé jaro.“ Svěřila svou utopickou úvahu i Ashiným uším a vzápětí si chtěla jednu vrazit. Nechtěla jí uvěřit existenci Života a Smrti a teď tu vytahuje takové fantasmagorie.

// Středozemní plán.

Jak se tak na ni dívala, pochopila, že její předchozí obavy byly naprosto zbytečné. Vlčice tu teď lítala jak splašená a dělala přesně to, co si Lau předtím odepřela. Rozhazovala písek do všech stran. Nelitovala však. Raději je preventivně chovala slušně, než aby někoho pohoršovala. Při všem tom nečinném pozorování cizí zábavy, však sama pocítila tu prazvláštní touhu si hrát a dovádět. V přítomnosti nikoho jiného, to však už neudělala tolik let, že se ani v tomhle případě neosmělila a přejícně jen pozorovala to cizí štěstíčko.
Nakonec se dočkala i odpovědí na své hloupé otázky. Dosti fantaskních odpovědí popravdě. Vlk, který všechno vidí a může ti na dálku jen tak obarvit kožich. Teď aby se ještě bála nějakého Big Brothera, soudícího, připraveného zabodnout jí kudlu do zad. A Smrt. No, to jméno asi promlouvalo samo o sobě. Launee z toho všeho přejel mráz po zádech. Jakoby přemíra vlků nestačila. „Takovým věcem se dost těžko věří.“ Tahle Gallirea je asi pěkně divné místo. Ale tak když ty dva ňoumy na normálních místech nenašla, třeba tohle bude to pravé.
„Mám ráda hezká místa. Co bys mi doporučila?“ Zajímala se, když s tímhle Ashe vyrukovala. To že někoho hledá, nikdy neznamenalo, že by se snad nemohla sem tam zastavit na nějakém zajímavém místě. To by jí tlapky toulavé ani nedovolili. „A když jsme u těch hezkých věcí… Škoda, že je tak zataženo.“ Povzdechla snílkovsky s pohledem zavrtaným do oblak zakrývajících západní horizont. Byl tu soumrak, ale žádné krvavě rudé slunce topící se ve vodách oceánu se bohužel nekonalo. Až pozdě v noci se mračna uráčila odsunout pryč z výhledu a poskytnout jí alespoň pohled na zářivé hvězdičky.

„Každé místo je svým způsobem zrádné.“ Připustila s výrazem zkušené stařešiny nad hrobem, v duchu si však stála za svým. Pro běhání byly pláže prostě stvořené, ne že ne. Mnohem raději by se povyptávala na tu hustou smečkovou situaci v téhle oblasti, než se k tomu však odhodlala, začala se Ashe zase předvádět s tím svým větrným uměním. Tedy aspoň Lau si to myslela a proto té podívané tentokrát přihlížela bez úleku, zvědava co se z toho nakonec vyklube.
Po skončení toho písečného víření sama pořádně potřásla celým kožichem, aby se zbavila nejhoršího nánosu a maličko znejistěla, když se ukázalo, že tentokrát to neměla na svědomí její společnice, kteréžto se na kožichu znenadání zjevily prapodivné klikyháky, zářící v šedém kožichu jasnou tyrkysovou barvou.
Nelíbilo se jí to a nemohla pochopit proč je Ashe tak klidná a navíc nadšená. Nevědomky od ní mírně ucouvla, jako by to snad bylo nakažlivé, všas si však uvědomila co činí a bleskově se pokusila ten svůj přešlap zamluvit.
„Život se dá navštívit?“ Vysoukala ze sebe tiše. „Nebo to byla nějaká metafora?“ Přemýšlela nahlas. Nadšená Šedivá však měla jinačí věci na práci a donutila Launee k tomu, aby si ji ještě jednou prohlédla. Ne. Furt se jí to nelíbilo. K čemu vlk potřebuje modrou srst? Ashe jí přišla dostatečně nezvyklá už předtím – se všemi těmi pruhy a šátečkem. Nehodlala ale kazit té druhé její radost. „Je to zajímavé.“ Zhodnotila nakonec, doufajíc, že to nebylo zas tak moc pokrytecké, jak být mohlo. A když už se Šedá tak rozpustile prohlížela a jásala… „A taky pod očima.“ Seznámila ji usměvavě se skutečností, na kterou sama bez pomoci přijít nemohla, když zrovna nehleděla do průzračné vodní hladiny.

1. Strnad
2. Ocas
3. Trnka
4. Tenký
5. Trestuhodný
6. Trefný
7. Launee
8. Potřeštěnost
9. Čimčarárá!
10. Gá!

V mysli se skutečně rozesmála, když Ashe řekla nahlas to, co si ona dovolila pouze vysnít a podobně jako ona provětrala svou huňatou oháňku ve větru. Svižně zdolala ten poslední kousek, co je dělil od vodní plochy a jen těžko odolala touze zabořit čumák do písku a začít ho rozhazovat všude kolem. Vzhledem k tomu jaké bylo vlhko, by jí Ashe asi moc nepoděkovala. Písek by se jim nalepil na kožichy a tak vůbec. Navíc je přeci dospělá vlčice a nebude tu na sebe veřejně práskat, že má móresy jak malé děcko.
Vzala si proto příklad z Šedivé a také si nechala studenými vlnkami omýt písek z tlapek, ač se postavila pro jistotu pár kroků vedle. „Byla.“ Přitakala a poobhlédla se po jejich okolí. „Mám ráda pláže. Jsou rovné a pusté. Vlk se nemusí bát, že na něco šlápne, nebo zakopne a může to tu pořádně rozjet.“ Mluvila o běhání. Jedna z jejích oblíbených činností pokud ne rovnou ta nejoblíbenější. V dlouhé trávě to bylo vždycky takové menší riziko. Nebo i větší?
Díky svému orientačnímu smyslu věděla, že je ta řeka zavedla spíše na západ, než na jih, ale vůbec té "zajížďky" nelitovala. Pro pohled na nekonečnou plochu oceánu si klidně dojde kdykoliv i přes půl světa. Ač pohoří připomínající domovinu měla ještě o fousek radši.

//Řeka Mahtaë

Držela se o krůček za Ashe. Jednoduše proto, že nemá ráda někoho v zádech. Nebylo to nic osobního, jen léty cestování vybroušená opatrnost. „To jde?“ Vzhledem k tomu, že sama dovedla pohnout maximálně lístečkem, jí přišlo takové umění docela nemožné, ale zas nechtěla Ashe křivě obviňovat ze lži. „Je pravda, že svou magii znám už dlouho, ale nikdy jsem se jí moc nezabejvala.“ Měla na práci důležitější věci. Přežít, jít dál a hledat. Skutečně neměla čas na pilování svých kouzelnických dovedností, zvlášť když ani nevěděla jak na to.
Z Ashiny odpovědi vlastně ani nebyla zklamaná. Máte-li malá očekávání, méně vás to pak bolí a ona moc dobře věděla, že častěji šlápne vedle. Tak už to chodilo, když je svět plný vlků a vy hledáte jen dva. Šedivá se ale rozhodla prozradit i něco o sobě, z čehož byla Lau jako obvykle docela na měkko i bez pohledu do její zkroušené tváře. Nebyla si však úplně jistá jak reagovat. Ptát se, i když to Ashe očividně bolí? Přejít to mlčením? Nadnést vlastní situaci? Nebude to pak znít jako fňukání? Bezradně k druhé vlčici nasměrovala své slechy a nakonec opatrně spustila. „Já o Noxovi taky už hrozně dlouho neslyšela.“ Čemu ublíží, když nenápadně naznačí, jak moc jí rozumí? „A Nort… klidně mohl umřít cestou sem a já někde nevědomky minula jeho vyschlou mršinu.“ Vnitřně se otřásla nad pesimistickými myšlenkami, které ji mučili téměř každý večer, jen co oči zavřela.
K dalšímu řečenému neměla co říct, jen se zas tak podivně usmála. Úsměv však v jednu chvilku zcela zamrzl a zároveň s tím se jí zježila černá srst na hřbetě. Právě procházely místem, na kterém to válo ze všech stran. Jedno smečkové území vedle druhého, což ji donutilo nevědomky zrychlit tempo. Zatím nechtěla mít s velkými skupinami vlků nic společného a kolem vstupů na cizí teritoria bylo vždycky spousta cenění zubů a vrčení, čemuž by se skutečně ráda vyhnula a napodruhé do vodního proudu vběhla, že se málem přetrhla. Tak moc se chtěla z toho sevření lesů dostat.
Na druhé straně zas rozpačitě loupla okem po Ashe, jestli si toho jejího jančení všimla nebo ne. Přišla si jak nějaké potrhlé ustrašené štěně, ale nemohla si prostě pomoci. Měla ráda svůj klid a jednu milou vlčici po boku zatím shledávala zcela dostačující. Nyjí ji však do čumáčku uhodila jinačí vůně. "Slaný vzduch." Na všechno ostatní najednou zapomněla a zvesela zamávala ocasem. Už jen kousek.

//Cedrový háj

Pokýváním hlavy přitakala. Její vlastní srst sice byla do zimy jako dělaná, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A ona za sebou měla už pěkně dlouhou zimu. Však přišla ze severu, že? Představa barevných květin a svěží trávy ji lákala úplně stejně jako jižní vlky, v tomto chladném období jistě velmi strádající.
Ashe jí však dala zase jinačí podnět k přemýšlení, když je vytáhla se svým kouzlením. Nechala se tím trochu vyděsit i přes to, že sama magií vzduchu vládla a věděla jakou spojitost s tím má barva očí. Tedy to, že tyrkysové jiskřičky v očích Šedé ji usvědčují z ovládání stejného umění… „To ty?“ Ujelo jí v úleku připitomněle, ale hnedka se vzpamatovala. „Samozřejmě, kdo jiný. Ach ano, rozhodně lepší. Mnohem.“ Rozpačitě zastříhala ušima a starostlivě po své společnici koukla. „Nebudeš teď unavená?“ Kdykoli Lau pohnula vzduchem, málem se cítila, jakoby u toho vypustila vlastní duši. Navíc bylo to, co uměla v porovnání s tímhle… Malicherné. To bylo to správné slovo.
Spokojeně však zas mrskla ocasem. Furt to studilo, ale bylo by zbytečné řešit to více, když jim stejně za krk padala voda z nebe. A sama neprodleně vyrazila podél vodního toku, aby jí Ashe moc neutekla. Šedivá se ale z nějakého důvodu vrátila k původně zapomenutému tématu, což šedočernou maličko překvapilo, ale také docela dost rozveselilo. Tak přeci budeme příležitost zjistit něco i od ní, ač tomu nedávala moc velké naděje. „Nort.“ A protože s více možnostmi přichází i větší šance na úspěch přidala i jméno toho druhého. „A ještě hledám druhého bratra. Noxe.“

//Přímořské pláně

A stejně se nakonec zazdálo, že tenhle den bude přec jen na prd. Zmínění brášky nemělo zdaleka takový účinek, jaký mu přisoudila ve svých myšlenkách, a očividně nezbylo nic lepšího, než se namočit… Mohla se možná dodatečně poptat po tom, jestli třeba Ashe Norta nepotkala, ale celkem jasně vyčetla její poklesnutí nálady, zřejmě vyvolané zmíněním sourozenců a nechtěla mladší vlčici zraňovat prostřednictvím všetečných otázek. Bratry chtěla najít sice moc a moc, ale ne na úkor ostatních a věděla, že na světě je spousta dalších vlků, které bude moci vyzpovídat. Proto celou záležitost přešla ohleduplným mlčením.
„V tom případě ocením tvou společnost.“ V tu chvíli se ona pošlapaná oháňka, díky které tenhle rozhovor vlastně začal, zvesela zhoupla z jedné strany na druhou. Byl to zcela upřímný projev. Nebylo přeci nic lepšího, než se vrhnout do jámy lvové – v tomto případě míst plných cizích existencí - s někým aspoň maličko známým po boku. Další příjemná změna oproti tomu, jak žila v posledních letech.
S odpovědí se vlastně ani neobtěžovala, neboť se Ashe neobtěžovala pro změnu s čekáním na ni a prostě se jí rozklusala v patách, což snad bylo vyjádření souhlasu dostatečné. Na břehu řeky vskutku zaváhala a postávala tam, dokud na ni druhá vlčice nekoukala z toho druhého. Sotva vyjádřit slovy, jak moc se jí nechtělo, ale rozhodně tu nehodlala upejpavě fňukat, když Ashe neviděla v celé záležitosti problém a nakonec s velkým sebezapřením překonala řeku také. Voda byla rozhodně teplejší než sníh, kterým se brodila ještě relativně nedávno, ale i tak se na souši zimomřivě otřásla. „Také se tak moc těšíš na teplo?“ Nadnesla poměrně zkroušeně, zatímco potřásala promočenými končetinami, aby z nich vyklepala aspoň trochu té protivné tekutiny. Zřejmě zhola zbytečný počin v tomto počasí, ale neubránila se tomu nutkání.

//Řeka Mahtaë

„Hmm. A suchou nohou to někde nejde?“ Posteskla si. Moc se jí to plavání prostě nezamlouvalo, ale udělat s tím asi nic nemohla. Aby však nebyla za nevděčníka, děkovně na novou známou mrkla a mírně zasněně zastříhala ušima. „Moře zní dobře. Děkuju.“ Po všem tom sněhu, co se jí na severu lepil na krk, bude pohled na velkou vodní plochu a slaný vzduch v čenichu příjemné změna. V Ashině řeči bylo však pár slov, kterým nerozuměla, nechtěla ji ale otravovat dalším vyptáváním, takže otázky polkla.
Zato oponentka v rozsévání otázek neměla sebemenší zábrany, což Lau zas tak moc nevadilo, neboť se tak bez jejího přičinění dostaly k tématu, které by se stejně dříve nebo později donutila nakousnout. „Údajně tam mířil můj bratr.“ Nadnesla prozatím neurčitě, jestli se šedivá řečeného chytí, nebo nato bude muset jít trochu násilněji. Zároveň k ní však přilétla i nabídka doprovodu. „Já bych tě nerada obtěžovala, ale kdyby se ti chtělo, určitě ti bránit nebudu.“ Co se týkalo odpočívání od smečky. No, řekněme, že v tom je Launee rozený přeborník, tudíž to velice dobře chápala a jen se té situaci vědoucně uculila.

Nic jí nevyvracela. Ostatně asi měla každá svůj díl pravdy – jedna by si měla dávat pozor, kam šlape a druhá zas na místa, kde si ráčí ulehnout a hrát mrtvého brouka… Byl jí však pochválen kožich, což nemohla nechat bez odezvy. Rozpačité těkání oček z ocasu k tlapám neznámé vlčice tak na chvilku vystřídalo skromné pousmátí. „Ideální pro noční lov.“ Přiznala svému zbarvení nějaké to praktické využití a s příchozími dotazy se zas o kousek více uvolnila. Šedá se zdála být docela povídavá, což Lau vyhovovalo – takovým nevadilo, když se později začala vyptávat zas ona.
„Jsem Launee a ne. Už je to spousta let, co jsem byla naposledy součástí smečky a myslím, že už bych do těch končin ani netrefila.“ Přiznala se se svým tuláckým způsobem života a pokradmu si prohlížela ten prapodivný vzor, který zdobil srst té druhé a také tu divnou věc, co měla za krkem. Vypadalo to docela nebezpečně – jako by se to do ní nějak zakouslo, ale to by asi bolelo a Ashe by pak nebyla asi ani zdaleka tak klidná. Ach ano Ashe. Zřejmě další jméno, které s prvním závanem větru zapomene, ale aspoň svým vzezřením se jí tahle bytůstka zcela určitě na nějakou dobu do paměti vryje.
A když už byly nějaké ty formality odbyté, byla snad na řadě konečně ona. „Těší mne…Mohla bych se zeptat? Jak se dostat přes tu řeku? Potřebuju na jih.“ Osmělila se, výmluvně směřujíc pohled k proudu, který se nacházel tam někde vzadu, za všemi těmi kmeny.

Z nějakého důvodu se od zdolávání řek dostala k tomu, jestli je pomněnka azurová nebo blankytná, když tu náhle - inu pro hluboce zadumanou vlčici přímo jako blesk z čistého nebe – jí na ocase něco přistálo. Prvotní reakce byla vskutku hysteričtější, než musela být, neb s jakýmsi neidentifikovatelným zakvičením poskočila jako zajíc aspoň dva metry dopředu. Preventivně při tom ještě stihla stáhnout uši k hlavě, zaparkovat ohon mezi nohy a všeříkajícně na nečekanou návštěvu vykulit kukadla.
To už se na ni však valila halda slov, z které vyrozuměla, že druhá vlčice je z celé situace na prášky vlastně stejně jako ona. Dobrý, dobrý holka. Nechce tě sežrat. Nádech, výdech… Uklidnila na snesitelnou úroveň nejprve sebe, uvolňujíc při tom celý svůj křečovitý postoj a rozpačitě uložila své pozadí zpět mezi jehlice. Aby bylo jasno, že nemá v úmyslu někomu drásat hrdlo, kvůli takové hlouposti.
„Uhm.“ Už to bylo docela dlouho, co s někým mluvila, tudíž si pro jistotu ozkoušela, jestli nepřišla o hlas a dokonce vykouzlila pro nezvykle zbarvenou slečnu před sebou nejistý úsměv. „To je v pořádku.“ Pokusila se ji uklidnit, i když sama nebyla zrovna v tom nejlepším rozpoložení. „Nemám se válet na takových místech.“ Zněla skoro jako nějaká zasloužilá matka vlčice konejšící malé vlče a pohlédla na svou pochroumanou oháňku. „Je to jenom ocas.“ A u ocasu i zůstala, v hlavě si připomínajíc, ať na cizinku moc neciví. Mohlo by jí to přece vadit.

// z nikud

Když se jí konečně povedlo otevřít oči, musela popřemýšlet o tom, jestli to třeba náhodou nebyla zbytečná práce. Přes tu mlhu všude kolem stejně viděla přibližně tolik, co přes semknutá víčka a lenosti jí ten pohled určitě neubíral. Naopak – bylo to jedno z těch rán, které by nejraději strávila zachumlaná v pelechu s nosem zabořeným do cizího vyhřátého kožichu. Problém byl v tom, že neměla žádný pelech, natož nějaký jiný kožich.
S rezignovaným povzdechem svůj čumák zavrtala alespoň do pichlavého jehličí, které přes noc posloužilo jako pohodlné lože a tyrkysovým pohledem pohlédla vzhůru, ke korunám stromů. Tam, kam ani ta protivná mlha nedosáhla. Šedá mračna však o moc víc optimismu do tohoto dne nevnesla.
Měla vší té vody nějak plné zuby – mlha, déšť a studená řeka k přeplavání. Tedy v tom nejhorším případě. Doufala, že cesta proti proudu by mohla odhalit nějaký přijatelnější brod nebo cokoliv, co by ji ušetřilo většího ráchání. Zároveň ale hrozně moc chtěla pokračovat ve své pouti na jih a nemohla se rozhodnout. Změnit dočasně směr a ztrácet čas hledáním něčeho, co vůbec nemusí existovat, nebo být promočená na kost v tomhle počasí?
A tak si tam ležela, jako takový chumel černohnědých chlupisek a řešila své dilema. Tu z jedné strany, pak z druhé, až se v tom na krásno docela zamotala.