Příspěvky uživatele

//Řeka Mahtaë

Držela se o krůček za Ashe. Jednoduše proto, že nemá ráda někoho v zádech. Nebylo to nic osobního, jen léty cestování vybroušená opatrnost. „To jde?“ Vzhledem k tomu, že sama dovedla pohnout maximálně lístečkem, jí přišlo takové umění docela nemožné, ale zas nechtěla Ashe křivě obviňovat ze lži. „Je pravda, že svou magii znám už dlouho, ale nikdy jsem se jí moc nezabejvala.“ Měla na práci důležitější věci. Přežít, jít dál a hledat. Skutečně neměla čas na pilování svých kouzelnických dovedností, zvlášť když ani nevěděla jak na to.
Z Ashiny odpovědi vlastně ani nebyla zklamaná. Máte-li malá očekávání, méně vás to pak bolí a ona moc dobře věděla, že častěji šlápne vedle. Tak už to chodilo, když je svět plný vlků a vy hledáte jen dva. Šedivá se ale rozhodla prozradit i něco o sobě, z čehož byla Lau jako obvykle docela na měkko i bez pohledu do její zkroušené tváře. Nebyla si však úplně jistá jak reagovat. Ptát se, i když to Ashe očividně bolí? Přejít to mlčením? Nadnést vlastní situaci? Nebude to pak znít jako fňukání? Bezradně k druhé vlčici nasměrovala své slechy a nakonec opatrně spustila. „Já o Noxovi taky už hrozně dlouho neslyšela.“ Čemu ublíží, když nenápadně naznačí, jak moc jí rozumí? „A Nort… klidně mohl umřít cestou sem a já někde nevědomky minula jeho vyschlou mršinu.“ Vnitřně se otřásla nad pesimistickými myšlenkami, které ji mučili téměř každý večer, jen co oči zavřela.
K dalšímu řečenému neměla co říct, jen se zas tak podivně usmála. Úsměv však v jednu chvilku zcela zamrzl a zároveň s tím se jí zježila černá srst na hřbetě. Právě procházely místem, na kterém to válo ze všech stran. Jedno smečkové území vedle druhého, což ji donutilo nevědomky zrychlit tempo. Zatím nechtěla mít s velkými skupinami vlků nic společného a kolem vstupů na cizí teritoria bylo vždycky spousta cenění zubů a vrčení, čemuž by se skutečně ráda vyhnula a napodruhé do vodního proudu vběhla, že se málem přetrhla. Tak moc se chtěla z toho sevření lesů dostat.
Na druhé straně zas rozpačitě loupla okem po Ashe, jestli si toho jejího jančení všimla nebo ne. Přišla si jak nějaké potrhlé ustrašené štěně, ale nemohla si prostě pomoci. Měla ráda svůj klid a jednu milou vlčici po boku zatím shledávala zcela dostačující. Nyjí ji však do čumáčku uhodila jinačí vůně. "Slaný vzduch." Na všechno ostatní najednou zapomněla a zvesela zamávala ocasem. Už jen kousek.

//Cedrový háj

Pokýváním hlavy přitakala. Její vlastní srst sice byla do zimy jako dělaná, ale jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. A ona za sebou měla už pěkně dlouhou zimu. Však přišla ze severu, že? Představa barevných květin a svěží trávy ji lákala úplně stejně jako jižní vlky, v tomto chladném období jistě velmi strádající.
Ashe jí však dala zase jinačí podnět k přemýšlení, když je vytáhla se svým kouzlením. Nechala se tím trochu vyděsit i přes to, že sama magií vzduchu vládla a věděla jakou spojitost s tím má barva očí. Tedy to, že tyrkysové jiskřičky v očích Šedé ji usvědčují z ovládání stejného umění… „To ty?“ Ujelo jí v úleku připitomněle, ale hnedka se vzpamatovala. „Samozřejmě, kdo jiný. Ach ano, rozhodně lepší. Mnohem.“ Rozpačitě zastříhala ušima a starostlivě po své společnici koukla. „Nebudeš teď unavená?“ Kdykoli Lau pohnula vzduchem, málem se cítila, jakoby u toho vypustila vlastní duši. Navíc bylo to, co uměla v porovnání s tímhle… Malicherné. To bylo to správné slovo.
Spokojeně však zas mrskla ocasem. Furt to studilo, ale bylo by zbytečné řešit to více, když jim stejně za krk padala voda z nebe. A sama neprodleně vyrazila podél vodního toku, aby jí Ashe moc neutekla. Šedivá se ale z nějakého důvodu vrátila k původně zapomenutému tématu, což šedočernou maličko překvapilo, ale také docela dost rozveselilo. Tak přeci budeme příležitost zjistit něco i od ní, ač tomu nedávala moc velké naděje. „Nort.“ A protože s více možnostmi přichází i větší šance na úspěch přidala i jméno toho druhého. „A ještě hledám druhého bratra. Noxe.“

//Přímořské pláně

A stejně se nakonec zazdálo, že tenhle den bude přec jen na prd. Zmínění brášky nemělo zdaleka takový účinek, jaký mu přisoudila ve svých myšlenkách, a očividně nezbylo nic lepšího, než se namočit… Mohla se možná dodatečně poptat po tom, jestli třeba Ashe Norta nepotkala, ale celkem jasně vyčetla její poklesnutí nálady, zřejmě vyvolané zmíněním sourozenců a nechtěla mladší vlčici zraňovat prostřednictvím všetečných otázek. Bratry chtěla najít sice moc a moc, ale ne na úkor ostatních a věděla, že na světě je spousta dalších vlků, které bude moci vyzpovídat. Proto celou záležitost přešla ohleduplným mlčením.
„V tom případě ocením tvou společnost.“ V tu chvíli se ona pošlapaná oháňka, díky které tenhle rozhovor vlastně začal, zvesela zhoupla z jedné strany na druhou. Byl to zcela upřímný projev. Nebylo přeci nic lepšího, než se vrhnout do jámy lvové – v tomto případě míst plných cizích existencí - s někým aspoň maličko známým po boku. Další příjemná změna oproti tomu, jak žila v posledních letech.
S odpovědí se vlastně ani neobtěžovala, neboť se Ashe neobtěžovala pro změnu s čekáním na ni a prostě se jí rozklusala v patách, což snad bylo vyjádření souhlasu dostatečné. Na břehu řeky vskutku zaváhala a postávala tam, dokud na ni druhá vlčice nekoukala z toho druhého. Sotva vyjádřit slovy, jak moc se jí nechtělo, ale rozhodně tu nehodlala upejpavě fňukat, když Ashe neviděla v celé záležitosti problém a nakonec s velkým sebezapřením překonala řeku také. Voda byla rozhodně teplejší než sníh, kterým se brodila ještě relativně nedávno, ale i tak se na souši zimomřivě otřásla. „Také se tak moc těšíš na teplo?“ Nadnesla poměrně zkroušeně, zatímco potřásala promočenými končetinami, aby z nich vyklepala aspoň trochu té protivné tekutiny. Zřejmě zhola zbytečný počin v tomto počasí, ale neubránila se tomu nutkání.

//Řeka Mahtaë

„Hmm. A suchou nohou to někde nejde?“ Posteskla si. Moc se jí to plavání prostě nezamlouvalo, ale udělat s tím asi nic nemohla. Aby však nebyla za nevděčníka, děkovně na novou známou mrkla a mírně zasněně zastříhala ušima. „Moře zní dobře. Děkuju.“ Po všem tom sněhu, co se jí na severu lepil na krk, bude pohled na velkou vodní plochu a slaný vzduch v čenichu příjemné změna. V Ashině řeči bylo však pár slov, kterým nerozuměla, nechtěla ji ale otravovat dalším vyptáváním, takže otázky polkla.
Zato oponentka v rozsévání otázek neměla sebemenší zábrany, což Lau zas tak moc nevadilo, neboť se tak bez jejího přičinění dostaly k tématu, které by se stejně dříve nebo později donutila nakousnout. „Údajně tam mířil můj bratr.“ Nadnesla prozatím neurčitě, jestli se šedivá řečeného chytí, nebo nato bude muset jít trochu násilněji. Zároveň k ní však přilétla i nabídka doprovodu. „Já bych tě nerada obtěžovala, ale kdyby se ti chtělo, určitě ti bránit nebudu.“ Co se týkalo odpočívání od smečky. No, řekněme, že v tom je Launee rozený přeborník, tudíž to velice dobře chápala a jen se té situaci vědoucně uculila.

Nic jí nevyvracela. Ostatně asi měla každá svůj díl pravdy – jedna by si měla dávat pozor, kam šlape a druhá zas na místa, kde si ráčí ulehnout a hrát mrtvého brouka… Byl jí však pochválen kožich, což nemohla nechat bez odezvy. Rozpačité těkání oček z ocasu k tlapám neznámé vlčice tak na chvilku vystřídalo skromné pousmátí. „Ideální pro noční lov.“ Přiznala svému zbarvení nějaké to praktické využití a s příchozími dotazy se zas o kousek více uvolnila. Šedá se zdála být docela povídavá, což Lau vyhovovalo – takovým nevadilo, když se později začala vyptávat zas ona.
„Jsem Launee a ne. Už je to spousta let, co jsem byla naposledy součástí smečky a myslím, že už bych do těch končin ani netrefila.“ Přiznala se se svým tuláckým způsobem života a pokradmu si prohlížela ten prapodivný vzor, který zdobil srst té druhé a také tu divnou věc, co měla za krkem. Vypadalo to docela nebezpečně – jako by se to do ní nějak zakouslo, ale to by asi bolelo a Ashe by pak nebyla asi ani zdaleka tak klidná. Ach ano Ashe. Zřejmě další jméno, které s prvním závanem větru zapomene, ale aspoň svým vzezřením se jí tahle bytůstka zcela určitě na nějakou dobu do paměti vryje.
A když už byly nějaké ty formality odbyté, byla snad na řadě konečně ona. „Těší mne…Mohla bych se zeptat? Jak se dostat přes tu řeku? Potřebuju na jih.“ Osmělila se, výmluvně směřujíc pohled k proudu, který se nacházel tam někde vzadu, za všemi těmi kmeny.

Z nějakého důvodu se od zdolávání řek dostala k tomu, jestli je pomněnka azurová nebo blankytná, když tu náhle - inu pro hluboce zadumanou vlčici přímo jako blesk z čistého nebe – jí na ocase něco přistálo. Prvotní reakce byla vskutku hysteričtější, než musela být, neb s jakýmsi neidentifikovatelným zakvičením poskočila jako zajíc aspoň dva metry dopředu. Preventivně při tom ještě stihla stáhnout uši k hlavě, zaparkovat ohon mezi nohy a všeříkajícně na nečekanou návštěvu vykulit kukadla.
To už se na ni však valila halda slov, z které vyrozuměla, že druhá vlčice je z celé situace na prášky vlastně stejně jako ona. Dobrý, dobrý holka. Nechce tě sežrat. Nádech, výdech… Uklidnila na snesitelnou úroveň nejprve sebe, uvolňujíc při tom celý svůj křečovitý postoj a rozpačitě uložila své pozadí zpět mezi jehlice. Aby bylo jasno, že nemá v úmyslu někomu drásat hrdlo, kvůli takové hlouposti.
„Uhm.“ Už to bylo docela dlouho, co s někým mluvila, tudíž si pro jistotu ozkoušela, jestli nepřišla o hlas a dokonce vykouzlila pro nezvykle zbarvenou slečnu před sebou nejistý úsměv. „To je v pořádku.“ Pokusila se ji uklidnit, i když sama nebyla zrovna v tom nejlepším rozpoložení. „Nemám se válet na takových místech.“ Zněla skoro jako nějaká zasloužilá matka vlčice konejšící malé vlče a pohlédla na svou pochroumanou oháňku. „Je to jenom ocas.“ A u ocasu i zůstala, v hlavě si připomínajíc, ať na cizinku moc neciví. Mohlo by jí to přece vadit.

// z nikud

Když se jí konečně povedlo otevřít oči, musela popřemýšlet o tom, jestli to třeba náhodou nebyla zbytečná práce. Přes tu mlhu všude kolem stejně viděla přibližně tolik, co přes semknutá víčka a lenosti jí ten pohled určitě neubíral. Naopak – bylo to jedno z těch rán, které by nejraději strávila zachumlaná v pelechu s nosem zabořeným do cizího vyhřátého kožichu. Problém byl v tom, že neměla žádný pelech, natož nějaký jiný kožich.
S rezignovaným povzdechem svůj čumák zavrtala alespoň do pichlavého jehličí, které přes noc posloužilo jako pohodlné lože a tyrkysovým pohledem pohlédla vzhůru, ke korunám stromů. Tam, kam ani ta protivná mlha nedosáhla. Šedá mračna však o moc víc optimismu do tohoto dne nevnesla.
Měla vší té vody nějak plné zuby – mlha, déšť a studená řeka k přeplavání. Tedy v tom nejhorším případě. Doufala, že cesta proti proudu by mohla odhalit nějaký přijatelnější brod nebo cokoliv, co by ji ušetřilo většího ráchání. Zároveň ale hrozně moc chtěla pokračovat ve své pouti na jih a nemohla se rozhodnout. Změnit dočasně směr a ztrácet čas hledáním něčeho, co vůbec nemusí existovat, nebo být promočená na kost v tomhle počasí?
A tak si tam ležela, jako takový chumel černohnědých chlupisek a řešila své dilema. Tu z jedné strany, pak z druhé, až se v tom na krásno docela zamotala.

Bloudím světem osamělá,
hledám svoje bratry dva.
Skor jako bych byla němá,
krajinami mlčka jda.

Rozhlížím se kolem sebe,
už tak dlouho trvá to,
nad hlavou mám krásné nebe,
však do srdce bodá to.

Navzdory všem anabázím,
pořád jdu bezhlavě dál.
Pomalu nám věkem scházím.
Na svou výdrž naléhám:

Nevzdávej to! Ještě kousek!
Třebas budou za rohem!
Vzdáš to a pak olituješ!
Nedávej jim své sbohem!

A tak potom zas a znova,
projdu zase světa kus.
Možná že mne bolí noha,
přesto se dál nutím v klus.

Zim už přešlo nevím kolik.
Bylo jich šest? Tak ať tolik!
Nevzdám se těch jejich črt,
to dřív vezme si mne smrt!