Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V pořádku. Mně se blíží deadline seminárky, takže se mi to i hodí :D...

„A kdo by se držel tak nízko, kdyby měl křídla?“ Optala se kulišácky, sama s pohledem zabořeným do nebeské klenby nad sebou. „Na špičku stromu nebo skály můžeš vylézt po svých.“ Odsouhlasovala si svá slova rovnou zasněným pokyvováním hlavy. „Kdepak. Mít křídla tak vyletím tak vysoko, aby mi nic nestálo v cestě.“ Ale pořád to byl přece jen ona – bojácná, nervózní a nerozhodná a samu sebe z toho sna násilně vytáhla. „Ale těžko říct, co čeká tam nahoře… A kdyby začal foukat vítr, mohlo by mne to odvát někam, kde by mne už nikdo nikdy nenašel.“ Věděla, jak špatně se dýchá na vrcholcích hor a neuměla si představit, co by ji mohlo čekat ještě výš, přesto se víc bála odvátí nad vlny oceánu a utonutí v temných hlubinách rozbouřeného moře. Nic hezkého.
Ale netrvalo to dlouho a zas se uculovala Lisiným řečem. Ta vlčice byla prostě roztomilá a Lau to tak nějak rozněžňovalo. „Pravda, uletět by bylo asi nejlehčí. Pokud by tedy taky neměl křídla, nebo neovládal nějaké to mistrovské kouzlení.“ Usmívala se však především nad tou představou, že by se jí nějaký vlk dvořil tak, až by to bylo otravné. Zrovna jí? Tak určitě. Oblačnou Pomněnkou by však byla tuze ráda a také se s tím druhé vlčici poněkud nezvykle svěřila. „Dobrá, pokusím se získat křídla. Třeba se mi to povede dřív, než najdu brášky a pořádně je tím překvapím.“
Když na ni nešikovná Amelis, skoro jako na důkaz svých předchozích slov, spadla, Lau musela zákonitě heknout, ale vzápětí se té situaci hihňala úplně stejně, ač odvalení té druhé a přísun dalšího kyslíku přijala s povděkem. Sama se vyhrabala s oné rozbité hroudy a lehla si pár metříků bokem od šíleně působící Lis a potutelně se žulila. Nepochybovala o tom, že sama je špinavá jak čuně, ale barva její srsti byla v tomhle ohledu víc než praktická, kdežto světlý kožich Béžové skýtal přímo komickou podívanou. Nechtěla ji ale urazit a tak radši pohlédla k obloze a také se jala vydýchávat tu nezvyklou euforii a svalovou únavu. „Rozhodně příjemná změna.“ Přisvědčila po zaznění Amelisiných slov. Nijak víc nechtěla příjemnou atmosféru narušovat, pokud to nebylo úplně nutné a ani to nedělala.

Její dík přijala mlčky, neb nevěděla, co by tak na to měla říct a prostě jen zavrtěla ocáskem. Téhle malé potvůrce tu přehnanou družnost a mazlivost nějak přehnaně odpouštěla a ani jí to nebylo nepříjemné. To asi ta společná bolístka.
„No, ale tam nahoře nejsou žádné kameny v cestě, ani větve, nic. Akorát oblaka a ta výdaj na pohled měkoučce.“ Obhajovala krásy letu, ač sama byla občas dost podobné nemehlo, jak se vykreslovala samotná Amelis. Pohledem přitom zabloudila k vlastním zádům a zkusila si tu nevídanou věc představit, nakonec se s tichým samolibým uchechtnutím obrátila zpět k zeleným očím své společnice. „Jestli by mi slušela tolik, co tobě ty rostlinky, musela bych od sebe vlky odhánět klackem.“ Pokusila se po dlouhé a ještě delší době o nějaký hloupý vtípek, ač to, že Amelis to moc sluší, byla pravda pravdoucí.
Dovádění ve sněhu jí dala na chviličku zapomenout na to, že existuje něco jiného a užívala si to stejně jako většina mrňavých bezstarostných vlčat. Prostě skákala, pištěla a zas skákala a nakonec se jí povedlo vyválet Lis v blízké závěji. Dlouhého trvání však její triumf neměl a ani se nestihla vítězoslavně zakabonit a už to byla ona, kdo padl do sněhu na bok. Neviděla na tom, ale nic co by kazilo srandu a rovnou se celá, sama od sebe ve sněhové nadílce válením sudů vyválela a teprve pak to Béžovce zas vrátila – když zatřepala zasviněným kožichem a rozházela vločky všude okolo. Jako by si to s tím ale rozmyslela, zas skočila šipku do další závěje, ve které skoro zmizela a provokativně na mladší kamarádku blýskala tyrkysovými kukadly, což bylo to jediné krom našpicovaných uší a poskakujícího ohonu, co z ní bylo vidět.

Jeden vážný vlk zjistil, že ukvapené šílence asi nikdy nepochopí.

Většinu Amelisiných slov nemluvná Lau okomentovala jen pouhým úsměvem, či pokyvováním hlavy a jinou další výmluvnou gestikulací, by skutečně zpozorněla teprve, když se mladší vlčice rozpomněla a rozpovídala. Nee se snažila moc se nenadchnout, neboť takových vlků, co odpovídali popisu, ale jejím bratrem nebyli, už vystopovala velkou spoustu. Ten červíček naděje však hlodal velmi hluboko a dával o sobě vědět dostatečně na to, aby zabolelo zjištění, že Lisino setkání s tím vlkem proběhlo už dávno pradávno. A tak to bylo vždycky.
Slechy, které jí mimovolně vystoupali vysoko nad hlavu tak zklamaně zas připleskla k hlavě a vyslechla si srdcebol své nové známé. Sebelítost ji docela rychle přešla a v mžiku rozbolavěle vzdychala nad nešťastným osudem Béžové vlčice. Věděla, jak to bolí a neudržela se, aby jí jako nějaká zasloužilá vlčí matka povzbudivě neoblízla čumák. Asi to nejintimnější gesto, kterého byla schopna. „Určitě se zas sejdete. A já s těmi svými taky.“ Pravila, když se jí dostalo dalších nadějných informací a moc a moc chtěla věřit, že je tomu skutečně tak a potenciální Nox pořád setrvává v končinách Gallirejských.
Dobrá nálada Béžová však byla docela dost nakažlivá a Launeeina mysl nestálá a bylo velice snadné se opětovně uvolnit a sklouznout k jiným tématům. Velmi ráda si poslechla o tom, jaké serepetičky místní vlci občas nosí a k čemu ta barevná srst je… Ale tomu co řekla na závěr, sama nechtěla moc věřit, ale upřímnost v těch zelených očích jí nedovolila vyslovit své pochyby nahlas a dokonce je skoro vymazala. „Mít křídla musí být nádherné. Vždycky jsem chtěla umět létat.“ Zasnila se tedy nad věcí, co jí dosud přišla zhola nemožná a zkusila si rovnou takového okřídleného vlka představit. A nezapomněla druhé vlčici pochválit ten její záhonek.
Amelis měla očividně se jmény skutečný problém, Lau v tom však neviděla kdovíjaký zádrhel a pobaveně zastříhala ušima. „Určitě.“ Navíc tu byl návrh na její první životní přezdívku a navíc se jí to moc líbilo. „Vím, jak vypadají pomněnky, ale na celé moře se určitě podívám moc ráda.“ Na důkaz praveného pořádně zamávala ocasem a pak se už plně oddala sněžným radovánkám.
Divoce poskakovala tam a sem, rozhazovala sníh kolem sebe a uhýbala tomu přilétajícímu. Po každém zásahu se snažila to Béžovce co nejdřív zas vrátit a „nenápadně“ se snažila přiblížit k ní blíž, tak, aby ji měla na dosah jednoho skoku, hledajíc k němu příležitost. Nakonec jednu takovou našla a pokusila se svého herního kumpána srazit do závěje a pořádně se v ní vyválet.

//se omluvuju, ale nečekalo jsem, že budu bez netu -.-

Po tom sdělení, týkající se lokalizace Lisiny domoviny Launee výmluvně pohlédla daným směrem a nervozně zastřihala ušima. Ten přehnaně vykreslený výraz typu „já nic, já muzikant“ ji ale usvědčoval z toho, že ji to až tak moc netrápí. Tedy dokud tam nestrčila nos. „Tak já pak radši půjdu tisíc kroků na jih.“ Přiznala se bez okolků a hezky si odposlechla onen monolog, který Béžová vedla na téma jména a její paměť. Inu nezbylo nic než se přívětivě pousmát a zkusit připojit ještě popis. „Nort je bílý s béžovým hřbetem a Nox skoro černý a bílým čumákem, náprsenkou a jednou přední tlapkou." Ani se nad těmi popisy nemusela moc zamýšlet. Dlouho je neviděla, ale jejich podoba se jí z hlavy ještě nevykouřila. "Jsou to moji sourozenci. Hledám je už spoustu let." Děla mírně posmutněle, ne však tolik, aby se jí ta nálada držela o moc déle.
Upovídaná Amelis ovšem o jmenovkách neřekla ještě všechno, ale to Lau nevadilo. Když mluví ostatní, nemusí ona pracně vymýšlet o čem se bavit a tak jí to vyhovovalo. Zvlášť když to bylo takhle miloučké. „Těch podivných věcí je tu asi spousta, že? Nedávno jsem potkala vlčici, co měla takovou lesklou věc na uchu. A taky vlčici s modrou srstí. A teď jsi tu ty, s těmi rostlinkami.“ Naštěstí si zvykala rychle. To už ovšem Béžová doputovala k celé pointě toho výkladu. „Klidně mi říkej, jak chceš, mně to nevadí.“ Přezdívku sice dosud neměla, ale nemuselo tomu tak být navěky, ne?
Před sněhem neuhýbala, jen přivřela oči, aby ji vločky neoslepily a sama přešla do útoku. Poskočila tak, aby se ke své společnici natočila zadkem a v tu správnou chvíli zabrala zadními běhy, aby se jí maličko pomstila. Mířila tak trošku na slepo, takže netušila, zda se shledala s úspěchem, preventivně však hnedka uskakovala zas někam jinam, aby nebyla na jednom místě příliš dlouho a snažila se vrhat sníh k „nepříteli“ aspoň za pomoci čumáku. Skok, hod, skok, hod… Pokaždé když dostala zásah, nebo se sama trefila, prostě rozverně zaštěkla a oháňkou vrtěla jak o závod.

To co říkala, dávalo smysl a Lau to věděla, ale fobie jsou prostě mršky nezvedené a logikou si je z hlavy nevytěsníte. A beztak nepovažovala za špatné, být při setkání s někým novým trochu obezřetnější… A počáteční stydlivost má prostě v krvi. V případě téhle společnice však pookřávala o něco rychleji než běžně, až ji to samotnou překvapovalo, neb netušila, čím by to mělo být. Ale dlouho nepoznanému pocitu téměř sto procentní uvolněnosti v něčí přítomnosti se nebránila.
„Takže tvá alfa? To bys mi měla asi říct, kde tvá smečka sídlí, abych se jí obloukem vyhnula.“ Takové vlčici by se určitě ráda klidila z cesty, ale řečeno to bylo s trochou rozvernosti. Nemohla však nevyužít příležitosti. „Nemáte v té vaší smečce nějakého Norta? Nebo Noxe?“ V té Ashině nebyli, tak třeba bude mít štěstí s Amelis…
Ach ano Amelis. „Moc hezké jméno.“ Pochválila rodičům béžové vlčice vkus. „Já jsem Launee.“ Sdělila zas na oplátku to své a zavrtěla ocasem a zaujatě sledovala, jak se k ní přibližuje. Překvapivě nepocítila žádné nutkání držet si od ní distanc a zůstala stát, mlčky přijímajíc ono šťouchnutí. S poslední otázkou však překvapeně vykulila oči a rozpačitě přešlápla.
Hrát? Nepamatovala si, kdy si naposledy hrála, jinak než skotačením na větvích. Asi to bylo už hodně dlouho. Spíše v řádu let než měsíců. O to větší nadšení ta nabídka vyvolala, ač se navenek držela dospělácky zpátky. „Ráda si budu hrát. Ale nevím, jestli to ještě vůbec umím.“

Béžová ji překvapila poněkud netradičním způsobem, když si hlasitě pšíkla. Launeeino tělo na to odpovědělo poplašeným zaječím poskočením a zježením veškerých chlupisek. Z úleku se ale hodně rychle probrala a hned si nadávala do hysterických blbečků. Nad sebemrskačstvím však brzy vyhrálo uspokojení, které přišlo spolu s úsměvem druhé vlčice. Jednoduchá strategie asi zabrala, neb rostlinkami obrostlá vlčice hned vypadala veseleji a jala se ji konejšit. Lau byla moc ráda. Na zkroušené vlky se prostě nedokázala nečinně dívat.
Teď však stála před jiným úkolem. Zpracovat ony věty a odpovědět na ně. Vlče? Inu vypadala mladě, určitě mladší než Launee, ale vlčetem by ji asi už nenazvala. Brzy si ale uvědomila, že tím zřejmě narážela na svou povahu a pousmála se. Zas. A teď tu odpověď. „No, nedá se říct, že bych se bála ostatních vlků. Spíš se bojím toho seznamovacího procesu.“ Nikdy nevíš, koho potkáš a už vůbec ne, jak k němu přistupovat. Těžká věc, rozhodně. „Ale vlčata mám ráda.“ Připustila nakonec přátelsky a její ocas – dosud křečovitě držený vodorovně s hřbetem – náhle uvolněně poklesl o pár pater níž.
Řeč se pak stočila k jejímu momentálnímu stavu. Lau nejprve vrhla na své mokré nožky jeden výmluvný pohled, aby následně Béžovce věnovala jeden konejšivý pohled. „Naštěstí mám pořád ještě zimní kožich a hned jsem z té vody vyskočila, takže to není tak zlé.“ Uklidňovala ji a nijak nelhala. Nohy sice cítila, ale na břiše se voda až na kůži naštěstí nedostala. Kdyby ano, měla by o dost větší problém.

/// Třešňák, přes pláň a midiam?

Od té doby, co opustila Ashe s Winter ve strachu ze setkání s další dvojicí vlků už uplynul nějaký ten čásek, příliš daleko od Třešňového háje se však nedostala, neb se rozhodla inkriminované území prozkoumat trochu podrobněji, než když byla ve společnosti Pruhované vlčice, která se hnala z jednoho konce země na druhý jako zosobnění samotné vichřice.
Právě teď se odhodlala k překročení nějaké té říčky, co se jí postavila do cesty (jak otravné) a s promáčeným podvozkem, neb led nebyl zas tak silný, jak si přála, šlapkala napadaným snížkem tam někam bezmyšlenkovitě a nazdařbůh. Maličko olitovala své chabé dovednosti na poli magickém, protože si moc dobře vybavovala ten tríček s teplým vzduchem, kterým je Ashe umně vysušila posledně. Škoda. Bude holt muset oschnout přirozenou cestou. Což se v tak vlhkém počasí asi jen tak nestane.
Když ji do čumáku uhodil pach dalšího vlka, úplně spontánně připleskla na mžik uši k hlavě, ale hnedka se okřikovala, ať se laskavě krotí. Její poslední seznámení také dopadla dobře, tak proč by se to mělo teď měnit. Navíc přece potřebuje mluvit. Mluvit a vyzvídat. Jinak ty dva nikdy nenajde. S hlubokým nádechem pro uklidnění tedy vykročila tam, odkud vůně přicházela.
K vlčici sklíčeně schoulené ve sněhu došla s hlavinou zvědavě nakloněnou ke straně. Nebyla si jista, jestli takovému jedinci nechat jeho klid, nebo se ho snažit rozveselit svou přítomností. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost a s nehranou starostí vepsanou v očích přistoupila ještě blíž, doufajíc, že ji prazvláštní vlčice s rostlinkami v kožichu nezakousne. „Uhm… Ahoj? “ Zkusila zatím neutrálně rozvířit pozornost od čehokoliv, co béžové působilo chmury a na nic se nevyptávat. Ani na ty kytky. Stejně za to zas mohla magie. Tohle jí ale přišlo, na rozdíl od Ashiných odznaků, moc hezké.

Drabblik
Osud svedl dohromady dvě bytosti zcela rozdílné. Převážného vlčího skrčka a veselou vlčici Auriel. Ani jeden nechtěl cestovat sám, a tak to spolu zkusili. Skopičiny slečny odvázané ten druhý však nedokázal snášet příliš dlouho a ve zlém rozloučili.
Brzy náš mrzutec narazil na jiný problém, když skočil na záda té nesprávné osobě. Na krev se nemělo o moc déle čekat, ale z lesa se s velkým povykem vyřítila bahenní příšera Auriel obalená listím a svým komickým vystoupením krveprolití zabránila. Zatímco potenciální vrahoun se od plic zasmál, náš hlavní hrdina se srdcem až v kalhotách, radši zmizel jako pára nad hrncem.

//pardon za to useknutí, ale škola :)

Ve všem tom co se dělo kolem se tak nějak ztratila a velký podíl na tom měly především cizí pachy, které jí větřík přivál do čenichu. Další dva vlci. To bylo to, čeho se bála a teď se ty obavy ukázaly být oprávněnými. Kdyby měly být pro všechny přítomné velkou neznámou, tak jak tomu bylo u Win, možná by to dopadlo jinak. Ale obě vlčice očividně minimálně jednoho z příchozích znaly, tudíž možnost hromadného seznamování vyletěla oknem a ona tu rozhodně nechtěla být tou jedinou, co bude svou zdrženlivostí kazit vzduch. Jak se ale jen tak znenadání zdekovat?
Naštěstí jí přihrála Pruhovaná zmíněním té její velké pátrací akce. Nevěděla, jak na to téma najednou přišla, ale byla tomu ráda. Možná si jej snad přečetla v její mysli? Vlk to vem! Příležitost vzít roha. „Umh. To je pravda. Měla bych pokračovat v hledání.“ Připustila s hraným uvědoměním a už seskakovala do bláta pod stromy, a jak spěchala, ani tu Bílou nevyzpovídala. V rychlosti však zaklonila hlavu, aby na ně ještě jednou s úsměvem pohlédla. „Ráda jsem vás obě poznala. Snad se zase potkáme.“ Pravila tentokráte zcela upřímně a na důkaz svých slov pohodila černohnědou oháňkou… A už pelášila někam do neznáma, jak to tak zcela běžně už dlouhá léta provozuje.

// pryč

Zatímco se Ashe snažila nahlédnout do jejich hlavinek, Lau ji němě povzbuzovala pohledem svých tyrkysových očí a po zaznění Wininy pozitivní odpovědi se i ona sama rozzářila jako by to byl její vlastní úspěch. Skutečně Šedivé ten úspěch přála a nedočkavě přešlápla, v touze zjistit, jestli si stejně dobře povede i u ní
A vedlo. Okamžitě razantně přikývla hlavou, zároveň divoce máchla ocasem jak plácačkou. Gestikulace by zrovna v tomhle případě asi bohatě stačila, ale že to byl tak významný okamžik, odhodlala se zas po nějaké době použít své hlasivky. „Gratuluji.“
A pak byla v koncích. Winter nic neříkala a jí samotné žádné vhodné téma na jazejček nepřišlo. O magiích toho už slyšela v posledních dnech dost a dost, debaty o počasí byly trapas nad trapas a… No radši nic. Tak to dopadá, když většinu života strávíte hledáním svých ztracených bratří, což naplňuje všechny vaše rozhovory. Což vlastně,… Tentokrát se očima zavěsila na Win, ač jen pokradmu, aby ji moc neznervóznila. Měla bych se zeptat? Nechtělo se jí tak násilně a nepřirozeně přeskočit od jednoho k druhém, tak se zatím rozhodla vyčkat na nějakou lepší příležitost. Však Ashe se svou výřečností určitě něco vymyslí.

Pan Vážný

Už když se vyloupl na svět, byl malý, až to rodiče vyděsilo a dodnes se to moc nezměnilo. A to je asi tak jediná věc, kterou může někoho oslnit, neboť žádných jiných zajímavých anomálií mu matička Příroda nepropůjčila. Kožich má vyvedený v odstínech šedi, jak už se u evropského vlka očekává a ani oči mu žádná z magií nepřebarvila a tak zůstávají jantarové. Prostě obyčejný vlk, protloukající se svým životem a to dosti horko těžko.
I stalo se, že tenhle nudný vlk narazil na vlčici úplně jinačího založení. Nejen že její srst byla černá s hnědými fleky, což pro něj byla věc nevídaná, ale také měla zelené oči. Magie země. Blesklo mu hlavou, když ji prve spatřil a to ještě netušil, že ten největší rozdíl mezi nimi teprve na světlo vyjde.
„Ahoj! Jsem Auriel.“ Představila se mu s oslnivým úsměvem, ani nečekala na odpověď a už kolem něj poskakovala a nadšeně u toho pokřikovala. On jen protočil oči k nebeské klenbě. Tyhle zvláštní existence s přehnanou radostí ze života neměl rád, neb je považoval za pokrytce skrývající své trápení za praštěné úsměvy. Nechtěl se však na cizím území potulovat úplně sám, proto její společnost přijal. A každou minutu každého dne toho hluboce litoval.
Vlčice totiž byla všechno, jen ne to, co by uvítal. Neustále mu hlavu plnila trapnými vtípky, kterým nebyl sto se smát, a každou druhou situaci zneuctila nějakou svou potrhlostí.
Například. Zrovna když mu od polapení jednoho vychrtlého králíka chyběl jen jeden skok, se smíchem se přiřítila s nějakým kvítím v držce a začala mu vyprávět „zábavnou“ historku o tom jak k tomu přišla. Nesmál se, měl hlad. Když jim v horách podklouzly tlapy a oni se celí pomlácení zastavili až v úpatí toho prokletého kopce, těšila se z toho, jaká švanda to válení sudů byla. Nesmál se, všechno ho bolelo. Jindy zas s jejich těžce vydobytým úlovkem hrála hloupé maňáskové divadlo. A bylo toho mnohem víc…
Pak jednou pro změnu v bažinách zapadli až po uši v bahně a sotva se odtamtud vyhrabali živi a zdrávi. A co ona na to? Ach ano! Prý vypadají jako nějaké bahenní příšery a ještě se u toho prohlášení gebila! S každou takovou událostí mu v oku tikalo víc a víc a právě teď už to nevydržel.
„Co je na tom sakra vtipného, vždyť sme tu málem zdechli jak nějací prašiví psi!“ Vřeštěl na ni z plných plic zděšen její tupostí. „Co kdybys občas pomyslela na to, co se může nebo mohlo stát, co?“ Zkazí lov kvůli kytkám, bolestivé věci jí přijdou jako nevídaná bžunda, hraje si s jídlem a místo strachu o svůj život se své sotva zažehnané smrti tlemí jak na lesy. Co je tohle sakra za magora?
S tím se rozhodl, že už s tou cácorou nechce nic mít. Takový nápor na nervy nemohl být totiž zdraví prospěšný a on měl své nervy rád. Moc rád. Nečekal tudíž ani na odpověď a už si to rázoval někam pryč a daleko od ní. Těžké bláto nalepené na srsti mu tento strategický ústup příliš neusnadňovalo, ale všechno jde, když se chce a on se brzy ocitl v hlubinách neznámého hvozdu.
Bahnitého nánosu se zbavil v jednom malém zurčícím potůčku a uvolněně si užíval ten klid a mír, který po všech těch dnech vyplněným Aurieliným šílenstvím konečně nalezl. Bylo mu jasné, co musí udělat. Buďto bude cestovat sám, nebo najít někoho kdo tenhle boj o přežití, zvaný příliš optimisticky životem, bere stejně zodpovědně jako on. Ano, vážnost byl ten povahový rys, který na ostatních oceňoval. Kde ale hledat takové vzácné zboží, s tím si rady skutečně nevěděl.
Tu náhle se mu však do cesty postavil bodavý keřík. Rozhodl se trnitý keř tedy přeskočit. Co čert však nechtěl. Už za svého krátkého letu si všiml bělostného chumlu chlupisek, jež se za tím zpropadeným křoviskem rozvaloval, pro záchranu situace však nemohl udělat vůbec nic a než se kdokoliv vzpamatoval, přistál neznámému vlkovi na zádech.
„Chm..?“ Ozvalo se oprávněně znechucené heknutí, v následující chvíli metamorfované v temné zavrčení. Náš hlavní hrdina v tu chvilku nechtěl ani pomyslet na co, co se děje za jeho zády, ale přec se k otočení přinutil, aby čelil pohledu páru rudě žhnoucích očí. Ten vlk, ze kterého si nedobrovolně udělal přistávací plošinku, byl jeho pravým opakem. Obrovský. A zjizvený tak, že pohled na něj už ani nebyl hezký. Hnedka se dal do ustrašeného omlouvání, majíc jasně vykresleno v mysli, jak by to s ním mohlo dopadnout, zdálo se však, že čím víc toho řekl, tím byl výraz v obličeji Bílého popuzenější a popuzenější. Zabije mne. Věděl docela jistě a už se na to i duševně připravil…
Někomu třetímu však tahle situace asi nepřišla vyhrocená dostatečně. Nejdřív se ozvalo jen šustění a lámání větviček, brzy však přibylo i hrozivé kvílení, skučení a vřeštění což oba vlky zcela per plex donutilo zděšeně viset očima v místech, odkud ty děsuplné zvuky přicházely.
Původce na sebe nenechal dlouho čekat a tu náhle zpoza známého křoviska vyskočil tvor nejasných kontur, oplácaný bahnem, z nějž trčelo nepřeberné množství různých větviček a kdejakého dalšího bordelu. A řval jak raněný lev.
Bílý i Šedý se k smrti lekli, až se jim srdce snad na pár úderů zastavila a brzo mýtinku naplnila groteskní symfonie tří hlásků. A pak se začal ten prapodivný tvor velice smát. To už náš pan vážný věděl, která bije. Tiklo mu v oku, škubl uchem a přiškrceně vyštěkl. Tenhle smích sakra znal. Ta vlčice nedá pokoj! „Auriel! Ty slepice!“ Vlčice ho ale nevnímala, jen prohlásila něco o legráckách, a že by se měli vidět. Ano teprve tehdy si vzpomněl na druhého vlka a s obavou po něm vrhl ustrašeným pohledem, přesvědčen, že je tu teď rozškube na hadry oba dva. K jeho překvapení se však Bílý hlasitě rozchechtal a pobaveně naň promluvil. „Trocha srandy snad ještě nikoho nezabila.“
Kdepak. Na to neměl co říct. S vlky co myslí prdelí místo hlavou si neměl co povídat. Ona je tu vyděsí k smrti a on by se tomu měl smát? Pche! Pryč od těch bláznů, než to taky chytne.

//Taky nepočítám nadpis. A...promiň Auriel

Zahanbeně svěsila hlavu, když si uvědomila svůj malý prohřešek a rozpačitě poděkovala Ashe pohledem, že nebohou Winter seznámila s jejím jménem místo ní. Achych. Ale co se dalo dělat, s dvěma dalšími vlky poblíž bylo těch podnětů pro tuhle osamělou dušičku už docela dost. Nemyslet radši na to, jak by to dopadlo, kdyby se k jejich skupince přimotal někdo další. Ale to už se zas přistihla, že duchem odbíhá někam do ztracena a potřesením hlavy se vrátila zpět ke svým momentálním společnicím. Tak říkajíc do reality.
Právě se probíraly možnosti, jak vyzkoušet jestli Ashe umí číst myšlenky nebo ne a Lau vůbec netušila, kolik toho propásla, hodlala však předstírat, že všechno ví a všechno zná a stejně jako Winter pokývla Šedivé na znamení, že jako může. Ona myslela na hnědou. Tu krásnou hnědou, kterou oplývají čerstvě vyloupnuté kaštany. Do řeči se v přítomnosti cizinky pořád ještě moc neměla, to se spíš pod pohledem jejích uhrančivých oček ještě víc ošívala.

//pardon, jsem unavené ze školky o.O

Nu. Ať už Ashe řekla cokoliv, LAunee si o svém věku myslela své. Nechtěla by ji ale nepřímo urazit, kdyby se ukázalo, že jsou stejně staré a rozhodla se i tohle téma odsunout "do míst kam slunce nesvítí" a víc jej nevytahovat. Když nejste malé vlče, není na dohadech o věku nic veselého.
Šedivá se nově příchozí chopila s mnohem větší grácií než Nee a v další sekundě už na ni promlouvala, jakoby byla stará známá. Někde vzadu v hlavě ji bodl malý ostýnek žárlivosti. Také by se chtěla s každým tak bez ostychu bavit už při prvním pohledu, ale každej je nějakej. A ona to Launee vlastně umí taky, stačí, když si na svou společnost trochu zvykne… Jen k tomu mít na cestách příležitost.
Věci co se Bělostné třpytila na uchu, si Černohnědá povšimla až s Ashiným upozorněním a vším tím randálem, co kolem toho nadělala. Moc se do rozhovoru netlačila, ale docela si uměla představit jak „nadšená“ z toho zájmu třetí vlčice asi je a soucitně jejím směrem vyslala malé pousmání, němě se proklínajíc, že svou další větou (krom té, ve které se představila) Bělostné zařídila ještě pár horkých chvilek. Svůj účel to ale nakonec splnilo a bylo si o čem povídat.
Tedy ty dvě si měly o čem povídat. Launee jen stála jak tvrdé y a naslouchala informacím, jež pro ni byly naprosto zbytečné, neboť myšlenkovou magií nevládla a ani po tom nijak neprahla. Důležité bylo, že ostatní se baví. A možná i dobře?