Příspěvky uživatele

< návrat zpět

/// Třešňák, přes pláň a midiam?

Od té doby, co opustila Ashe s Winter ve strachu ze setkání s další dvojicí vlků už uplynul nějaký ten čásek, příliš daleko od Třešňového háje se však nedostala, neb se rozhodla inkriminované území prozkoumat trochu podrobněji, než když byla ve společnosti Pruhované vlčice, která se hnala z jednoho konce země na druhý jako zosobnění samotné vichřice.
Právě teď se odhodlala k překročení nějaké té říčky, co se jí postavila do cesty (jak otravné) a s promáčeným podvozkem, neb led nebyl zas tak silný, jak si přála, šlapkala napadaným snížkem tam někam bezmyšlenkovitě a nazdařbůh. Maličko olitovala své chabé dovednosti na poli magickém, protože si moc dobře vybavovala ten tríček s teplým vzduchem, kterým je Ashe umně vysušila posledně. Škoda. Bude holt muset oschnout přirozenou cestou. Což se v tak vlhkém počasí asi jen tak nestane.
Když ji do čumáku uhodil pach dalšího vlka, úplně spontánně připleskla na mžik uši k hlavě, ale hnedka se okřikovala, ať se laskavě krotí. Její poslední seznámení také dopadla dobře, tak proč by se to mělo teď měnit. Navíc přece potřebuje mluvit. Mluvit a vyzvídat. Jinak ty dva nikdy nenajde. S hlubokým nádechem pro uklidnění tedy vykročila tam, odkud vůně přicházela.
K vlčici sklíčeně schoulené ve sněhu došla s hlavinou zvědavě nakloněnou ke straně. Nebyla si jista, jestli takovému jedinci nechat jeho klid, nebo se ho snažit rozveselit svou přítomností. Nakonec se rozhodla pro druhou možnost a s nehranou starostí vepsanou v očích přistoupila ještě blíž, doufajíc, že ji prazvláštní vlčice s rostlinkami v kožichu nezakousne. „Uhm… Ahoj? “ Zkusila zatím neutrálně rozvířit pozornost od čehokoliv, co béžové působilo chmury a na nic se nevyptávat. Ani na ty kytky. Stejně za to zas mohla magie. Tohle jí ale přišlo, na rozdíl od Ashiných odznaků, moc hezké.

Drabblik
Osud svedl dohromady dvě bytosti zcela rozdílné. Převážného vlčího skrčka a veselou vlčici Auriel. Ani jeden nechtěl cestovat sám, a tak to spolu zkusili. Skopičiny slečny odvázané ten druhý však nedokázal snášet příliš dlouho a ve zlém rozloučili.
Brzy náš mrzutec narazil na jiný problém, když skočil na záda té nesprávné osobě. Na krev se nemělo o moc déle čekat, ale z lesa se s velkým povykem vyřítila bahenní příšera Auriel obalená listím a svým komickým vystoupením krveprolití zabránila. Zatímco potenciální vrahoun se od plic zasmál, náš hlavní hrdina se srdcem až v kalhotách, radši zmizel jako pára nad hrncem.

//pardon za to useknutí, ale škola :)

Ve všem tom co se dělo kolem se tak nějak ztratila a velký podíl na tom měly především cizí pachy, které jí větřík přivál do čenichu. Další dva vlci. To bylo to, čeho se bála a teď se ty obavy ukázaly být oprávněnými. Kdyby měly být pro všechny přítomné velkou neznámou, tak jak tomu bylo u Win, možná by to dopadlo jinak. Ale obě vlčice očividně minimálně jednoho z příchozích znaly, tudíž možnost hromadného seznamování vyletěla oknem a ona tu rozhodně nechtěla být tou jedinou, co bude svou zdrženlivostí kazit vzduch. Jak se ale jen tak znenadání zdekovat?
Naštěstí jí přihrála Pruhovaná zmíněním té její velké pátrací akce. Nevěděla, jak na to téma najednou přišla, ale byla tomu ráda. Možná si jej snad přečetla v její mysli? Vlk to vem! Příležitost vzít roha. „Umh. To je pravda. Měla bych pokračovat v hledání.“ Připustila s hraným uvědoměním a už seskakovala do bláta pod stromy, a jak spěchala, ani tu Bílou nevyzpovídala. V rychlosti však zaklonila hlavu, aby na ně ještě jednou s úsměvem pohlédla. „Ráda jsem vás obě poznala. Snad se zase potkáme.“ Pravila tentokráte zcela upřímně a na důkaz svých slov pohodila černohnědou oháňkou… A už pelášila někam do neznáma, jak to tak zcela běžně už dlouhá léta provozuje.

// pryč

Zatímco se Ashe snažila nahlédnout do jejich hlavinek, Lau ji němě povzbuzovala pohledem svých tyrkysových očí a po zaznění Wininy pozitivní odpovědi se i ona sama rozzářila jako by to byl její vlastní úspěch. Skutečně Šedivé ten úspěch přála a nedočkavě přešlápla, v touze zjistit, jestli si stejně dobře povede i u ní
A vedlo. Okamžitě razantně přikývla hlavou, zároveň divoce máchla ocasem jak plácačkou. Gestikulace by zrovna v tomhle případě asi bohatě stačila, ale že to byl tak významný okamžik, odhodlala se zas po nějaké době použít své hlasivky. „Gratuluji.“
A pak byla v koncích. Winter nic neříkala a jí samotné žádné vhodné téma na jazejček nepřišlo. O magiích toho už slyšela v posledních dnech dost a dost, debaty o počasí byly trapas nad trapas a… No radši nic. Tak to dopadá, když většinu života strávíte hledáním svých ztracených bratří, což naplňuje všechny vaše rozhovory. Což vlastně,… Tentokrát se očima zavěsila na Win, ač jen pokradmu, aby ji moc neznervóznila. Měla bych se zeptat? Nechtělo se jí tak násilně a nepřirozeně přeskočit od jednoho k druhém, tak se zatím rozhodla vyčkat na nějakou lepší příležitost. Však Ashe se svou výřečností určitě něco vymyslí.

Pan Vážný

Už když se vyloupl na svět, byl malý, až to rodiče vyděsilo a dodnes se to moc nezměnilo. A to je asi tak jediná věc, kterou může někoho oslnit, neboť žádných jiných zajímavých anomálií mu matička Příroda nepropůjčila. Kožich má vyvedený v odstínech šedi, jak už se u evropského vlka očekává a ani oči mu žádná z magií nepřebarvila a tak zůstávají jantarové. Prostě obyčejný vlk, protloukající se svým životem a to dosti horko těžko.
I stalo se, že tenhle nudný vlk narazil na vlčici úplně jinačího založení. Nejen že její srst byla černá s hnědými fleky, což pro něj byla věc nevídaná, ale také měla zelené oči. Magie země. Blesklo mu hlavou, když ji prve spatřil a to ještě netušil, že ten největší rozdíl mezi nimi teprve na světlo vyjde.
„Ahoj! Jsem Auriel.“ Představila se mu s oslnivým úsměvem, ani nečekala na odpověď a už kolem něj poskakovala a nadšeně u toho pokřikovala. On jen protočil oči k nebeské klenbě. Tyhle zvláštní existence s přehnanou radostí ze života neměl rád, neb je považoval za pokrytce skrývající své trápení za praštěné úsměvy. Nechtěl se však na cizím území potulovat úplně sám, proto její společnost přijal. A každou minutu každého dne toho hluboce litoval.
Vlčice totiž byla všechno, jen ne to, co by uvítal. Neustále mu hlavu plnila trapnými vtípky, kterým nebyl sto se smát, a každou druhou situaci zneuctila nějakou svou potrhlostí.
Například. Zrovna když mu od polapení jednoho vychrtlého králíka chyběl jen jeden skok, se smíchem se přiřítila s nějakým kvítím v držce a začala mu vyprávět „zábavnou“ historku o tom jak k tomu přišla. Nesmál se, měl hlad. Když jim v horách podklouzly tlapy a oni se celí pomlácení zastavili až v úpatí toho prokletého kopce, těšila se z toho, jaká švanda to válení sudů byla. Nesmál se, všechno ho bolelo. Jindy zas s jejich těžce vydobytým úlovkem hrála hloupé maňáskové divadlo. A bylo toho mnohem víc…
Pak jednou pro změnu v bažinách zapadli až po uši v bahně a sotva se odtamtud vyhrabali živi a zdrávi. A co ona na to? Ach ano! Prý vypadají jako nějaké bahenní příšery a ještě se u toho prohlášení gebila! S každou takovou událostí mu v oku tikalo víc a víc a právě teď už to nevydržel.
„Co je na tom sakra vtipného, vždyť sme tu málem zdechli jak nějací prašiví psi!“ Vřeštěl na ni z plných plic zděšen její tupostí. „Co kdybys občas pomyslela na to, co se může nebo mohlo stát, co?“ Zkazí lov kvůli kytkám, bolestivé věci jí přijdou jako nevídaná bžunda, hraje si s jídlem a místo strachu o svůj život se své sotva zažehnané smrti tlemí jak na lesy. Co je tohle sakra za magora?
S tím se rozhodl, že už s tou cácorou nechce nic mít. Takový nápor na nervy nemohl být totiž zdraví prospěšný a on měl své nervy rád. Moc rád. Nečekal tudíž ani na odpověď a už si to rázoval někam pryč a daleko od ní. Těžké bláto nalepené na srsti mu tento strategický ústup příliš neusnadňovalo, ale všechno jde, když se chce a on se brzy ocitl v hlubinách neznámého hvozdu.
Bahnitého nánosu se zbavil v jednom malém zurčícím potůčku a uvolněně si užíval ten klid a mír, který po všech těch dnech vyplněným Aurieliným šílenstvím konečně nalezl. Bylo mu jasné, co musí udělat. Buďto bude cestovat sám, nebo najít někoho kdo tenhle boj o přežití, zvaný příliš optimisticky životem, bere stejně zodpovědně jako on. Ano, vážnost byl ten povahový rys, který na ostatních oceňoval. Kde ale hledat takové vzácné zboží, s tím si rady skutečně nevěděl.
Tu náhle se mu však do cesty postavil bodavý keřík. Rozhodl se trnitý keř tedy přeskočit. Co čert však nechtěl. Už za svého krátkého letu si všiml bělostného chumlu chlupisek, jež se za tím zpropadeným křoviskem rozvaloval, pro záchranu situace však nemohl udělat vůbec nic a než se kdokoliv vzpamatoval, přistál neznámému vlkovi na zádech.
„Chm..?“ Ozvalo se oprávněně znechucené heknutí, v následující chvíli metamorfované v temné zavrčení. Náš hlavní hrdina v tu chvilku nechtěl ani pomyslet na co, co se děje za jeho zády, ale přec se k otočení přinutil, aby čelil pohledu páru rudě žhnoucích očí. Ten vlk, ze kterého si nedobrovolně udělal přistávací plošinku, byl jeho pravým opakem. Obrovský. A zjizvený tak, že pohled na něj už ani nebyl hezký. Hnedka se dal do ustrašeného omlouvání, majíc jasně vykresleno v mysli, jak by to s ním mohlo dopadnout, zdálo se však, že čím víc toho řekl, tím byl výraz v obličeji Bílého popuzenější a popuzenější. Zabije mne. Věděl docela jistě a už se na to i duševně připravil…
Někomu třetímu však tahle situace asi nepřišla vyhrocená dostatečně. Nejdřív se ozvalo jen šustění a lámání větviček, brzy však přibylo i hrozivé kvílení, skučení a vřeštění což oba vlky zcela per plex donutilo zděšeně viset očima v místech, odkud ty děsuplné zvuky přicházely.
Původce na sebe nenechal dlouho čekat a tu náhle zpoza známého křoviska vyskočil tvor nejasných kontur, oplácaný bahnem, z nějž trčelo nepřeberné množství různých větviček a kdejakého dalšího bordelu. A řval jak raněný lev.
Bílý i Šedý se k smrti lekli, až se jim srdce snad na pár úderů zastavila a brzo mýtinku naplnila groteskní symfonie tří hlásků. A pak se začal ten prapodivný tvor velice smát. To už náš pan vážný věděl, která bije. Tiklo mu v oku, škubl uchem a přiškrceně vyštěkl. Tenhle smích sakra znal. Ta vlčice nedá pokoj! „Auriel! Ty slepice!“ Vlčice ho ale nevnímala, jen prohlásila něco o legráckách, a že by se měli vidět. Ano teprve tehdy si vzpomněl na druhého vlka a s obavou po něm vrhl ustrašeným pohledem, přesvědčen, že je tu teď rozškube na hadry oba dva. K jeho překvapení se však Bílý hlasitě rozchechtal a pobaveně naň promluvil. „Trocha srandy snad ještě nikoho nezabila.“
Kdepak. Na to neměl co říct. S vlky co myslí prdelí místo hlavou si neměl co povídat. Ona je tu vyděsí k smrti a on by se tomu měl smát? Pche! Pryč od těch bláznů, než to taky chytne.

//Taky nepočítám nadpis. A...promiň Auriel

Zahanbeně svěsila hlavu, když si uvědomila svůj malý prohřešek a rozpačitě poděkovala Ashe pohledem, že nebohou Winter seznámila s jejím jménem místo ní. Achych. Ale co se dalo dělat, s dvěma dalšími vlky poblíž bylo těch podnětů pro tuhle osamělou dušičku už docela dost. Nemyslet radši na to, jak by to dopadlo, kdyby se k jejich skupince přimotal někdo další. Ale to už se zas přistihla, že duchem odbíhá někam do ztracena a potřesením hlavy se vrátila zpět ke svým momentálním společnicím. Tak říkajíc do reality.
Právě se probíraly možnosti, jak vyzkoušet jestli Ashe umí číst myšlenky nebo ne a Lau vůbec netušila, kolik toho propásla, hodlala však předstírat, že všechno ví a všechno zná a stejně jako Winter pokývla Šedivé na znamení, že jako může. Ona myslela na hnědou. Tu krásnou hnědou, kterou oplývají čerstvě vyloupnuté kaštany. Do řeči se v přítomnosti cizinky pořád ještě moc neměla, to se spíš pod pohledem jejích uhrančivých oček ještě víc ošívala.

//pardon, jsem unavené ze školky o.O

Nu. Ať už Ashe řekla cokoliv, LAunee si o svém věku myslela své. Nechtěla by ji ale nepřímo urazit, kdyby se ukázalo, že jsou stejně staré a rozhodla se i tohle téma odsunout "do míst kam slunce nesvítí" a víc jej nevytahovat. Když nejste malé vlče, není na dohadech o věku nic veselého.
Šedivá se nově příchozí chopila s mnohem větší grácií než Nee a v další sekundě už na ni promlouvala, jakoby byla stará známá. Někde vzadu v hlavě ji bodl malý ostýnek žárlivosti. Také by se chtěla s každým tak bez ostychu bavit už při prvním pohledu, ale každej je nějakej. A ona to Launee vlastně umí taky, stačí, když si na svou společnost trochu zvykne… Jen k tomu mít na cestách příležitost.
Věci co se Bělostné třpytila na uchu, si Černohnědá povšimla až s Ashiným upozorněním a vším tím randálem, co kolem toho nadělala. Moc se do rozhovoru netlačila, ale docela si uměla představit jak „nadšená“ z toho zájmu třetí vlčice asi je a soucitně jejím směrem vyslala malé pousmání, němě se proklínajíc, že svou další větou (krom té, ve které se představila) Bělostné zařídila ještě pár horkých chvilek. Svůj účel to ale nakonec splnilo a bylo si o čem povídat.
Tedy ty dvě si měly o čem povídat. Launee jen stála jak tvrdé y a naslouchala informacím, jež pro ni byly naprosto zbytečné, neboť myšlenkovou magií nevládla a ani po tom nijak neprahla. Důležité bylo, že ostatní se baví. A možná i dobře?

Postřehla její uličnický úšklebek, kterým ji zřejmě chtěla maličko postrašit, ale zrovna tohle nebylo něčím, čeho by se Launee bála. Navíc byla na ty kouzelnické triky docela zvědava. „No vážně. Mohla bych hodně myslet na jednu věc a ty bys to mohla zkusit uhádnout!“ Nabídla se jako pokusný ušáček. „Ovládání země můžeš zkusit kdekoliv a… a… kvůli vodě bych ti mohla nějakou tu slzičku vymáčknout.“ Rozpovídala se docela zapáleně. Nic pro ni nebylo menším problémem než nabídnout pomocnou tlapku.
Ve skákání po mohutných větvích nakonec našla trošku rozpačitého zalíbení, ač skutečně nedováděla zdaleka tak neuváženě jako Ashe. „No, já popravdě docela stará jsem.“ Nechala se slyšet s vážným obličejíkem. Byla si celkem jista, že se najdou mnohem starší vlci, ale vzhledem ke svému způsobu života, si občas přišla, jako by jí bylo minimálně tisíc let. Na další slova Šedivé už nic neřekla. Do čenichu ji totiž bacil nový pach, zcela určitě patřící nějakému příslušníku jejich druhu a nebyla by to Lau, aby jí to hnedka trochu nenabouralo nervíky.
S ušima připlesknutýma k hlavě tak pohlédla směrem, odkud vycházel, a s jistými obavami čekala, co za existenci je mělo „obšťastnit“ svou přítomností. Nakonec se ukázala bělostná vlčice očividně podobně nervózní jako Nee samotná, ne-li mnohem více. Černohnědá určitě nechtěla novou příchozí urazit ani děsit svým napjatým výrazem a celkem rychle se donutila opět zvednout slechy do přívětivější polohy. „Umh. Ahoj.“ Vysoukala ze sebe rozpačitě, jak je u ní při prvním setkání zvykem a dodatečně si ji zas prohlédla, natáčejíc okamžitě hlavu k Ashe, tlumeně promlouvající. „Má šedivé oči. Třeba by ti mohla pomoct s těmi myšlenkami.“ Rozhodla se hbitě najít nějaké téma k rozhovoru, využívajíc při tom své nicotné znalosti z oblasti magie.

//Středozemní pláň

Pomalu a rozvážně za chůze, aby si nehnula s krkem, přikyvovala na každé Ashino slovo a zvědavě upřela pohled tam před sebe, aby zaostřila na lesík, k němuž směřovaly. Bylo dobré vědět, jaké potvůrky tu hnízdí, kdyby sem chtěla zamířit v nějakém teplejším měsíci. Vosí žihadlo do čumáku nebylo něčím, co by dobrovolně vyhledávala.
Výčet magií, který měla Ashe údajně v zásobě, ji docela překvapil. Nebylo jich nějak moc? V jejích očích určitě, však sama ovládala jen jednu a ještě v tom byla dost špatná. První dvě jmenované jí nic neříkali. Nikdy tam venku nepotkala někoho, kdo by je ovládal. Z názvů si však dovedla představit, co se s nimi dá provádět a málem hnedka balila svých pět švestek a zdrhala od Šedivé někam hodně daleko. Málem. Ve skutečnosti zůstala a jen co uklidnila splašené emoce, zas se dobrotivě usmívala. „To by bylo asi nejsnazší to vyzkoušet.“ Navrhla docela jednoduché řešení té zapeklité situace. „Myslela bych, že někdo tak zimomřivý jako ty, by si řekl jako první o oheň.“
Třešňový háj byl… Zajímavý. Pohled na ty holé zprohýbané stromy Lau sice v první řadě vyděsil, neboť si přišla jak v nějakém zakletém hvozdu z pohádek, ale ponuré úvahy raději zahnala představou bílého kvítí, které se tu ukáže zjara. Hnedka se jí tu poskakovalo s lehčí dušičkou, ač potenciální nebezpečí v celé té zábavě cítila přímo hmatatelně. Ale hopsala, tak jak to Ashe chtěla, ač postupovala mnohem zodpovědněji, opatrněji a pomaleji. Někde však mladší vlčici nakonec dohnala a omluvně svěsila ušiska. „Je to tu pěkné... S někým živějším, než jsem já, se tu musíš určitě skvěle bavit.“ Lezení po stromech pro ni byla jednoduše novinka, ve které si nebyla úplně jista, nedalo se ale říct, že by si to svým způsobem neužívala. Vlastně by nejraději vylezla o pár pater výš, nějak k tomu ale nenacházela odvahu. Zatím.

//Přímořské pláně

Provinile svěsila ocásek. Nechtěla Ashe svou poznámkou přivést do rozpaků. Ale úsměv v její tváři zřejmě značil, že to nesla dobře, takže výčitky svědomí rychle zahnala a se zájmem špicovala ouška. To místo znělo skutečně zajímavě, ač zrovna stromy v lásce moc neměla. Tahle pláň jí na pohled vyhovovala mnohem víc, než příkrov větví nad hlavou. Byla si však vědoma toho, že ne každý je pro to stavěný a nenápadně se vedle Ashe postavila tak, aby rozbíjela chladné závany vzduchu. To Lau tu přece byla ta s hustým, zimě odolným kožichem, ne? „Jsem zvědavá. Jestli je to tam aspoň z poloviny tak hezké jako ten lesík u jezera, budu spokojená.“
Zatímco poslouchala, jak Šedivá brebentí, poštěstilo se jí a z jedné díry prakticky pod jejím čumákem vyskočila poplašená myš. Zcela reflexivně po ní chňapla a v další chvilce drtila křehké stvořeníčko v zubech. Do krku jí ta jednohubka sklouzla sama od sebe, a bez toho aby ustala v pohybu, nerušeně pokračovala v cestě, jako by se ani nic neudálo, jen tu tlamu si labužnicky oblízla. Malá sváča je taky sváča.
„Hm… Myslím, že ji občas nevědomky použiju, když jsem v nebezpečí.“ Připomněla si především tu první zkušenost s kouzlením, kdy jí pár vloček ve správné chvilce vržených do očí běsnící pumy zachránily kejhák. „Ne víc jich nemám. Ty ano?“ Skryla umně své překvapení, neb si včas vzpomněla, co jí Ashe říkala o Smrti. Když ti někdo mohl přidat další, bylo přirozené, že jich můžeš mít víc. Huso.

//Třešňový háj

Obě místa, o kterých se vzápětí dozvěděla, zněla lákavě a nadmíru podnikavá Šedivá neváhala ani minutku a už je na jedno z těch míst hnala. Launee nic nenamítala a rozcupitala se za ní. Trošce té skepse se ale neubránila. „Nebude listnatý les v tomhle období v poněkud… neutěšeném stavu?“ Nadnesla s mezírkou pro nalezení toho správného slova.
Aj. To to dopracovala. Vážně se teď budou bavit o počasí? No. Asi se nebylo moc čemu divit. Však už dlouho s žádným vlkem neprohodila víc než tři nebo čtyři věty a s Ashe po boku se toulala už celý den a celou noc! Témata jí musela zákonitě docházet, však to jde s konverzační neschopností ruku v ruce. Vlastně byl takový malý zázrak, že už před nějakou dobou neutonuly v tom ošklivém rozpačitém tichu. I tak se ale rozhodla zabojovat a odvést řeč co nejnápadněji někam pryč od toho, co momentálně padá z nebe.
„Třeba jednou budeš ovládat vítr tak silný, že budeš moct odvát ta oblaka na obloze a kamkoliv přijdeš, si vyrobíš takové malé jaro.“ Svěřila svou utopickou úvahu i Ashiným uším a vzápětí si chtěla jednu vrazit. Nechtěla jí uvěřit existenci Života a Smrti a teď tu vytahuje takové fantasmagorie.

// Středozemní plán.

Jak se tak na ni dívala, pochopila, že její předchozí obavy byly naprosto zbytečné. Vlčice tu teď lítala jak splašená a dělala přesně to, co si Lau předtím odepřela. Rozhazovala písek do všech stran. Nelitovala však. Raději je preventivně chovala slušně, než aby někoho pohoršovala. Při všem tom nečinném pozorování cizí zábavy, však sama pocítila tu prazvláštní touhu si hrát a dovádět. V přítomnosti nikoho jiného, to však už neudělala tolik let, že se ani v tomhle případě neosmělila a přejícně jen pozorovala to cizí štěstíčko.
Nakonec se dočkala i odpovědí na své hloupé otázky. Dosti fantaskních odpovědí popravdě. Vlk, který všechno vidí a může ti na dálku jen tak obarvit kožich. Teď aby se ještě bála nějakého Big Brothera, soudícího, připraveného zabodnout jí kudlu do zad. A Smrt. No, to jméno asi promlouvalo samo o sobě. Launee z toho všeho přejel mráz po zádech. Jakoby přemíra vlků nestačila. „Takovým věcem se dost těžko věří.“ Tahle Gallirea je asi pěkně divné místo. Ale tak když ty dva ňoumy na normálních místech nenašla, třeba tohle bude to pravé.
„Mám ráda hezká místa. Co bys mi doporučila?“ Zajímala se, když s tímhle Ashe vyrukovala. To že někoho hledá, nikdy neznamenalo, že by se snad nemohla sem tam zastavit na nějakém zajímavém místě. To by jí tlapky toulavé ani nedovolili. „A když jsme u těch hezkých věcí… Škoda, že je tak zataženo.“ Povzdechla snílkovsky s pohledem zavrtaným do oblak zakrývajících západní horizont. Byl tu soumrak, ale žádné krvavě rudé slunce topící se ve vodách oceánu se bohužel nekonalo. Až pozdě v noci se mračna uráčila odsunout pryč z výhledu a poskytnout jí alespoň pohled na zářivé hvězdičky.

„Každé místo je svým způsobem zrádné.“ Připustila s výrazem zkušené stařešiny nad hrobem, v duchu si však stála za svým. Pro běhání byly pláže prostě stvořené, ne že ne. Mnohem raději by se povyptávala na tu hustou smečkovou situaci v téhle oblasti, než se k tomu však odhodlala, začala se Ashe zase předvádět s tím svým větrným uměním. Tedy aspoň Lau si to myslela a proto té podívané tentokrát přihlížela bez úleku, zvědava co se z toho nakonec vyklube.
Po skončení toho písečného víření sama pořádně potřásla celým kožichem, aby se zbavila nejhoršího nánosu a maličko znejistěla, když se ukázalo, že tentokrát to neměla na svědomí její společnice, kteréžto se na kožichu znenadání zjevily prapodivné klikyháky, zářící v šedém kožichu jasnou tyrkysovou barvou.
Nelíbilo se jí to a nemohla pochopit proč je Ashe tak klidná a navíc nadšená. Nevědomky od ní mírně ucouvla, jako by to snad bylo nakažlivé, všas si však uvědomila co činí a bleskově se pokusila ten svůj přešlap zamluvit.
„Život se dá navštívit?“ Vysoukala ze sebe tiše. „Nebo to byla nějaká metafora?“ Přemýšlela nahlas. Nadšená Šedivá však měla jinačí věci na práci a donutila Launee k tomu, aby si ji ještě jednou prohlédla. Ne. Furt se jí to nelíbilo. K čemu vlk potřebuje modrou srst? Ashe jí přišla dostatečně nezvyklá už předtím – se všemi těmi pruhy a šátečkem. Nehodlala ale kazit té druhé její radost. „Je to zajímavé.“ Zhodnotila nakonec, doufajíc, že to nebylo zas tak moc pokrytecké, jak být mohlo. A když už se Šedá tak rozpustile prohlížela a jásala… „A taky pod očima.“ Seznámila ji usměvavě se skutečností, na kterou sama bez pomoci přijít nemohla, když zrovna nehleděla do průzračné vodní hladiny.

1. Strnad
2. Ocas
3. Trnka
4. Tenký
5. Trestuhodný
6. Trefný
7. Launee
8. Potřeštěnost
9. Čimčarárá!
10. Gá!

V mysli se skutečně rozesmála, když Ashe řekla nahlas to, co si ona dovolila pouze vysnít a podobně jako ona provětrala svou huňatou oháňku ve větru. Svižně zdolala ten poslední kousek, co je dělil od vodní plochy a jen těžko odolala touze zabořit čumák do písku a začít ho rozhazovat všude kolem. Vzhledem k tomu jaké bylo vlhko, by jí Ashe asi moc nepoděkovala. Písek by se jim nalepil na kožichy a tak vůbec. Navíc je přeci dospělá vlčice a nebude tu na sebe veřejně práskat, že má móresy jak malé děcko.
Vzala si proto příklad z Šedivé a také si nechala studenými vlnkami omýt písek z tlapek, ač se postavila pro jistotu pár kroků vedle. „Byla.“ Přitakala a poobhlédla se po jejich okolí. „Mám ráda pláže. Jsou rovné a pusté. Vlk se nemusí bát, že na něco šlápne, nebo zakopne a může to tu pořádně rozjet.“ Mluvila o běhání. Jedna z jejích oblíbených činností pokud ne rovnou ta nejoblíbenější. V dlouhé trávě to bylo vždycky takové menší riziko. Nebo i větší?
Díky svému orientačnímu smyslu věděla, že je ta řeka zavedla spíše na západ, než na jih, ale vůbec té "zajížďky" nelitovala. Pro pohled na nekonečnou plochu oceánu si klidně dojde kdykoliv i přes půl světa. Ač pohoří připomínající domovinu měla ještě o fousek radši.