Gallirea - Příspěvky uživatele

> Křišťálový lesík

Od té doby co se oddělila od prazvláštního černobílého vlka, už utekl nějaký pátek, ale Launee to ani nepostřehla. Tuláci totiž mají jakési vlastní zkreslené vnímání času. Nebo alespoň ona ano. A tak dny utíkali docela nepovšimnuté, dokud nebyli něčím tak výjimečné jako dnešek.
Ono když se probudíte a zjistíte, že obloha není modrá ani šedá, nýbrž nepřirozeně růžovo oranžová, asi se vám to do paměti vryje. Dokud si na zvláštní úkazy Gallirejské tedy už nezvyknete, ale to její případ zatím nebyl a celkem dlouhou chvilku strávila zalezlá v křoví, čekajíc, jestli to třeba nenabere normální směr. Případně nepřestanou účinkovat ty halucinogeny, které včera zřejmě sežrala spolu s bobulemi, spořádanými k malé večerní svačince.
Ovšem nestalo se tak a z křoví ji tu náhle vyhnalo přízračně zachychotání za jejími zády. Když se však vyplašeně ohlédla, zjistila, že je tu sama samotinká samička, jako většinu veškerého času a po zádech jí přejelo vskutku nepříjemné zamrazení, které bylo pokynem pro jediné – vzít nohy na ramena a doufat, že jinde bude lépe.

>Středozemní pláň (přes Medvědí řeku)

Písek/Brno
Velké srazy spíš nebrat, ale skupinky kolem 5 ještě zvládám

Lau se opravdu snažila, ostatně tak jako vždy, ale i tak se zdálo, že se to opět děje a začíná své společnosti lézt na nervy. Nevěděla co je s ní špatně, ale něco zřejmě ano a její nálada začínala zas pomalu poklesávat. Úsměv, který dosud myslela skutečně vážně, postupně zesmutnil a její ouška upustila od plánu být stále optimisticky našpicovaná. Očividně to nefungovalo a cizinec jí svůj nezájem dával cítit každým slovem i pohybem.
Od prazvláštně zbarveného vlka se tedy odvrátila, by nemusel koukat na bolestný výraz v její tváři, dokonce vypouštějíc z hlavy onu obavu o svá záda, a vykročila jedním z udaných směrů. Teprve když o pár kroků dál své emoce dostala zas pod kontrolu, ohlédla se. „Tak jdeme?“ V posledním pokusu nepřijít o vzácnou společnost i pomalu mávla oháňkou, ale k ničemu ho víc nenutila a klidně pokračovala dál i sama. V podstatě dala oběma šanci se v poklidu rozejít. Především Pruhovanému šanci se jí bez výčitek zbavit. Ačkoliv on by si zřejmě nevyčítal ani násilnější rozchod.

>>> Mahtae

„To je docela zvrácené.“ Broukla tiše, když se vlk nechal slyšet, že by rád viděl, jak se nechá roztrhat na kousíčky. I tak jí však na rtech přistál drobounký úsměv, neb prostě každý je nějaký a ona tu nebyla od toho, aby soudila. Navíc si mohl dělat jen legraci, jen ona byla moc tupá na to, aby to pochopila.
Přesto se neubránila tomu, aby dál nepřemítala o využití neviditelnosti k těmto účelům, ale tvářila se u toho pořád stejně přiblble, aby ji snad někdo nebral až moc vážně. „Tak… Tam vlezu normálně a až po mně půjdou, zmizím jen na tu chvíli, než ztratí stopu.“ Jo, to byl zcela jistě naprosto geniální plán, kterému nebylo co vytknout. Jen ovládat tenhle typ magie a nemít srdíčko v kalhotách při první známce nebezpečenství. A on by někdo nejmenovaný určitě ještě něco našel. Ona si na to klidně počká, nikdy není pozdě na to se vzdělávat.
Pravdou ovšem bylo, že tenhle vlk ji zas a znova překvapoval. Začalo to prazvláštním vzhledem, pokračovalo jeho magickým umem a teď se ještě přiznal ke svému zvláštnímu a velice úzkému jídelníčku. Obě její uši sebou rázem zaškubali a ocásek vyletěl udiveně až nad úroveň hřbetu. Pobavené zasmání v hrdle zadusila, opět doufajíc v to, že takhle cizince neurazí a samovolně přetočila hlavu na bok v onom zádumčivém psím gestu. Těžko tomu uvěřit, ale přišlo jí roztomilé, jak při tom prohlášení hrdě zvedl nos k nebesům. A to jak znechuceně se tvářil. Přesně jako malé vlče, kterému někdo cpe kus brokolice.„Tak v tom případě se omlouvám.“ Pousmála se měkce, tak aby nebylo pochyb o její upřímnosti, ačkoliv to bylo něco, co nemohla vůbec tušit a vrhla pohled k vodě, která očividně zela prázdnotou.
„Tak co zkusit jinou část řeky? Nebo je tu možná někde nějaké jezero?“ Bylo jí jasné, že tohle všechno musí druhý vlk vědět tisíckrát lépe než ona – vzhledem k jeho kresbě pobýval v téhle zemi o dost déle a musel to tu lépe znát a také je zřejmě starší než ona a má vícero zkušeností, když už se však docela rozpovídala, nechtělo se jí tak úplně přestat a… Skutečně chtěla být nápomocna hladovějícímu, ač v dohledné době očekávala spoustu kyselých obličejů na její účet. Určitě je totiž neuvěřitelně otravná.
Na malou chvilku se jí zazdálo, že budou mít další společnost. Nebyla si úplně jistá, jestli je ráda, či nerada, ale nakonec to řešit nemusela, neb třetí pach také velmi záhy zmizel. Přesto stihla „starou známou“ identifikovat a maličko překvapeně zamrkat nad zavytím, jež se ozvalo. Těžko si představit, že je Winter schopna vydat něco tak hlasitého a na její maličkost pozornost upoutávajícího.

(-.-")

Kdyby Lau uměla číst myšlenky, zřejmě by černobílého hned trochu překvapila, neb v tomhle ohledu by nemlčela a relativně ohnivě by se bránila. Ona si umí vyskočit, umí si dupnout a má vlastní názor (třeba ten, že na ohleduplnosti a altruismu není nic špatného)… Ale ona to neumí, tudíž jí nezbylo nic jiného než stát, čučet a tížit si hlavu obavami nad tím jak moc ho štve či neštve.
Názorná ukázka „užitečnější“ magie však zas přivedla na jiné myšlenky. Nejprve si myslela, že jí jen selhává zrak. Následně jí pomalu doteklo, co se tu vlastně děje a ušiska jí rázem vzrušeně vystřelila vzhůru. To že nebyl vidět, to bylo v rámci mezí ještě docela v klidu, ale on dokonce nebyl ani cítit! Panečku to byla věc, až ji to donutilo ocáskem pořádně zamávat a vykulit oči jako kapr.
„Páni! Tohle umět, tak můžu pohodlně projít všechna smečková teritoria. Bez potíží, bez doprošování se…“ sice si hnedka vyhubovala, že to se přece nedělá, ale na druhou stranu, co oči nevidí, to duši nebolí a v tomhle případě by ji „poškození“ členové smeček ani necítili, takže… Zároveň se stihla zhrozit nad tím, že ji tu ten vlk vlastně dost možná nechal a ona tu mluví jak blbeček do větru, záhy se však vše vrátilo do normálu a jí se i docela ulevilo, že tu zas nezůstala sama. Po dlouhých dnech izolace vlastně živou bytost potkala ráda, ač se tomu původně zuby i drápy bránila.
Nebyla by to ona, aby se jí srdénko nepohnulo v hrudi, když zazněla ona slova. Tolik hladu z nich zas cítit nebylo, ale už jen ta snaha něco ve vodě odlovit o jistém stavu jeho žaludku vypovídala a on byl ten její popravdě ve stavu dosti podobném, tudíž byl onen soucit zcela nefalšovaný. „Nedaleko je tu pláň. Je tam hodně myší.“ Zkusila zas váhavě poradit. Netroufala si říct jak moc nóbl tlamičku cizinec má, ale i myš je přece jídlo, ač na jedno sousto, ale jednohubkami se přece také dá přejíst…

(Se moc omlouvám za pauzu...)

Říkat o magii, že je něčím prachobyčejným nepřišlo Launee zrovna nejšťastnějším, ale od někoho s tak prazvláštním vzezřením to vlastně docela sedělo a tak ani nemukla. Vlk před ní očividně strávil pod vlivem kouzel celičký svůj život a měl právo ji považovat za něco zcela běžného. Jakmile se něco zvláštního stane každodenní součástí života, zřejmě to své kouzlo ztratí.
Zajímalo ji však, které nadání, že to černobílý považuje za užitečnější a protože nevěděla, kolik magií existuje, nemohla ani zkoušet hádat a nezbylo nic jiného než prostě zas jen otravovat všetečnými otázkami. „A kterou považujete za nejužitečnější? Smím-li se ptát.“ Když už nesvedla ovládnout svou zvědavost, alespoň se zatvářila pořádně nesměle, doufajíc že tím případně obtěžovaného vlka obměkčí.
Co se týkalo ryb. Lau nebyla vlčicí, co by mezi lososem a pstruhem pocítila nějaký větší morfologický či senzorický rozdíl. Však to obojí byly dravé ryby s takovou tou legrační malou ploutvičkou na hřbetě, kterou jiné ryby nemívají, tudíž by se nebála mezi tahle dvě jména vsunout rovnítko.
Jediný rozdíl viděla v tom, že lososi do řek připlouvají z moře, díky čemuž jsou silně sezonní pochutinou, v čemž byl možná i ten háček. Totiž to, proč se jejímu společníkovi nedaří žádného zahlédnout. „Třeba sem ještě nedorazili?“ Broukla a zahleděla se směrem, ve kterém tušila mořské pláže, které už také jednou navštívila a odkud by pravděpodobně lososi i migrovali. Jestli však zas až tak vybíraví nebyl, neviděla důvod proč nesejít trochu níž a zkusit štěstí v bystřinách s těmi pstruhy nebo v jezeře s kapry. Ryba jako ryba, hlavně že se dá sníst. Zas tak moc mu harmonogram však určovat nechtěla a tak zas jen stála a mlčela. Dvojka k pohledání.

Sledovala jeho počínání s jistou zvědavostí, stále se ale nedovedla úplně uvolnit a jít dokončit to, nač přišla – totiž zabořit tlamu do vody a napít se co jen snese. Navíc ji opětovně rozhodil svým užitím kouzel k vytvoření improvizované střechy… Tedy magie se už nelekala, ale on ji použil s takovou lehkostí, skoro jako by nad tím nemusel ani přemýšlet a ještě ke všemu v takovém rozsahu a tak užitečně. Vykulila oči v němém obdivu a tiše povzdechla. Sama padala do mdlob po provedení takové malicherné hlouposti, jakou je rozpohybování spadlého listu.
„Magie země je tak užitečná.“ Pronesla tiše, aby vlka nerušila v tom něčem, co dělal a marně se snažila najít způsob, kterým by ji před moknutím ubránilo její nadání. Nenapadlo ji nic jiného než dešťová mračna odvát a to jí přišlo pro jednoho vlka neproveditelné. Proč také nemohla ovládat zem? Jako tenhle cizinec, jako Amelis, jako Nort…
Z chmurných myšlenek na to, jak by se za ní její bratr i béžová vlčice teď asi styděli, ji vytrhl jeho hlas. S překvapeným zamrkáním se vrátila zpět do reality a bezděčně se pousmála. Dal jí radu, je to hodný vlk. O tom žádná. Svůj dík vyjádřila už o něco jistějším hlasem a také konečně pochopila, proč si řeka uzurpuje tak moc jeho pozornosti. Díky zřetelnému zakručení ve vlastním břiše.
„Pstruzi mají raději prudší proud.“ Špitla s úmyslem vrátit laskavost a být hodná, tak jak běžně bývá. Ovšem zas ji hlodalo, aby to vlkovi neznělo jako poučování. Každý čin může mít své nedozírné následky a ona byla odsouzena k tomu je stále omílat.

Byla tak přesvědčená o tom, že v tuhle denní dobu je nemožné kohokoliv potkat, že na to ani nedávala pozor a raději se bojácně otáčela za prapodivnými stíny a každým houknutím sovy, zároveň se ujišťujíc o tom, že se o nic nepřerazí. Těžko uvěřit tomu, že je zkušenou osamocenou cestovatelkou…
O to větším překvapením byl vlčí hlas prolamující ticho a na její mozeček měl takřka devastující účinky. Okamžitě ustrnula v pohybu s chlupy naježenými až na pr… zádi a ohonem zježeným jak dikobraz. A díky phledu na to prapodivné individuu před jejím čumákem jí ten stav ještě chvilku vydržel. Napůl bílý a napůl černý a rozdělený přesně vprostřed obličeje. To bylo ještě nepřirozenější než ty Ashiny modré klikyháky i bez zeleného proužkování. Vypadal jako nějaký přízrak a Lau okamžitě naskočila myšlenka na tu tolik obávanou Smrt. Ale to byla podle všeho vlčice.
Navíc se o ni vlk nijak zvlášť nezajímal a nerušeně pokračoval v chlemtání vody. Kdyby jí chtěl ublížit, udělal by to snad hned. Aspoň tomu chtěla tmavá vlčice věřit a postupně uvolnila všechny skupinky ztuhlých svalů a nalezla svůj hlas.
„Já se přišla jen napít.“ Pípla pořád trochu přiškrceně a konečně si uvědomila, jak upřeně na svého nečekaného společníka zírá, tudíž rádoby nenápadně a pomaličku přesunula pohled bokem. Neznala ho a neodvážila se na něj civět, jako by z višně spadla, neb to bylo něco, co dovedlo nejednoho vlka pěkně naštvat. Hned na to si ale zas vzpomněla, že nedívat se na někoho, když s ním mluví je taky neslušné, nebo že by si snad dokonce mohl myslet, že jí za pohled nestojí či je jí odporný a naštvat ho (nebo mu ublížit) zas tím. Což bylo vlastně dilema řešené při každém shledání, u někoho jeho vzhledu však o tolik citelnější. A tak začala bezradně přeskakovat očima mezi jeho obličejem a okolím a zároveň se přistihla u toho, že nahlas vyslovuje další svou myšlenku. „Ale možná bych ji přejít měla a posunout se zas dál.“ Byla tu dlouho o tom žádná…

>>> kdys dávno z pahorkatiny

Znáte takový ten pocit, když se pro něco nesmírně nadchnete a plni odhodlání vyrazíte za cílem, ale s prvním náznakem nebezpečí vás odvaha opustí, stáhnete ocas mezi nohy a pak se za sebe hrozně stydíte? To se stalo Lau a po jejím putování napříč Gallirejskými smečkami bylo tu náhle učiněno za dost a to nestrčila nos ještě ani k jedné. Až takovou hrůzu z toho měla a ani povzbuzování nové kamarádky nijak nepomohlo, z čehož jí bylo skutečně stydno a raději zalezla někam, kde tu její zavrženíhodnou bytost nikdo neuvidí, neb za pohled ani nestojí.
A v takové depce Launee strávila veškeré dny od té doby, co se s Amelis rozdělila. Opovrhujíc sama sebou málem ani nejedla a nepila, to však díky huňatému kožichu nebylo naštěstí k poznání, protože ten tragický výraz už byl sám o sobě dost.
Krom stýskání nad vlastní ubohostí však – okouzlena větrným uměním, jež měla tu čest pozorovat u Ashe – také trénovala aspoň své magické nadání. Poprvé pořádně za všechna ta léta, co po světě capká a k jejímu překvapení se začali dostavovat i nějaké ty výsledky, což jí sic pomaličku ale, zato hezky konstantně začalo zvedat náladu a poté, co úplně sama donutila vítr pročechrat její tmavý kožich se konečně i usmála a to i přes ošklivé počasí, které panovalo.
Začít se začleňovat mezi vlky však bylo stále mimo její síly (ostatně, jako vždy) a tak ze svého brlohu vylezla, až když padla tma, a bylo velmi nepravděpodobné, že by na někoho narazila. Zamířila si to rovnou k říčce protékající středem lesíka, by pořádně svlažila vyschlé hrdlo.

Ještě jednou dík :3.
Prosilo bych do rychlosti a (světe div se) vzduchu :).

„Já jsem sama pořád. Proto jsem si na společnost hodně odvykla.“ Pousmála se, ač chápala její pohled na věc. Ona sama bývala hodně společenská, ale po tak dlouhém odtržení od společnosti se prostě udála velká spousta změn. Přesto jí bylo řešení trablů druhé vlčice přednější, než řešení těch jejích a povzbudivě se usmála. „Však si sama řekla, že domů to máš pár kroků, takže za zkoušku nic nedáš.“ V bůhví jak dlouhé cestě za Životem mohla pokračovat záhy.
S podobně něžným úsměvem ji pozorovala i po zbytek jejího monologu. Monologu, neboť k tomu Launee neměla co říci a jen vědoucně přisvědčovala kýváním hlavy. Příliš lpět na tom co bylo, přinášelo málokdy něco dobrého. Ona sama je toho důkazem – promarnila roky svého života, aby našla něco, co možná už nikdy mít nebude. Přesto toho rozhodnutí pořád nedokázala litovat a odhodlaně sevřela čelisti. Když měla ty dvě hodné vlčice, které ji tak ochotně podporovali, nemohla jinak a s novým elánem zavrtěla oháňkou. „ A ty ať najdeš svou rodinu, Rostlinko.“ Popřála jí se stejně upřímnou touhou, jako byla ta její, osmělujíc se použít také nějakou tu přezdívku, kterou si posledních pár minut důkladně rozmýšlela.
Nakonec konečně svižně vykročila směrem, o kterém se už také definitivně rozhodla (s Lisinou pomocí). Neubránila se ale zpětnému otočení hlavy a veselému zaštěknutí. „Na viděnou.“ A pelášila pryč – posílená příjemným setkáním a novým semínkem naděje, které zaselo.

>>> Tušim, že tam někde byl Křišťálový lesík, nebo tak něco? :D

„Určitě si nemohou stěžovat.“ Rozhodně se nezdálo, že by rostlinky ve vlčí srsti strádaly a jak sama Amelis řekla o chvilenku později – ona je na květiny specialista. To ostatně dokazoval ten záhon plný modrých kvítků, který k sobě poutal Launeein pohled tolik co magnet. Okouzleně tedy zírala na tu pomněnkovou nádheru a byla velice ráda, že její první přezdívka je spjata s těmi krásnými kvítky. Poslouchat z toho ohromení ale nezapomněla.
„Byla jsem s ní a Winter,“ zkusila zmínit ještě i druhou vlčici, jestli i ji nemají jakožto známost společnou, „v Třešňovém háji. Pak se ukázali ještě dva vlci a jeden z nich byl prý Light, ale neviděla jsem ho. Utekla jsem odtamtud, už jich bylo na mne moc.“ Zahanbeným pohledem zůstala preventivně viset na jednom konkrétním kvítku u svého čumáku, dlouho tak však nesetrvala a znovu na Béžovou soucitně pohlédla. „A nevrátil se třeba, aby tě našel?“ Lis měla totiž jednu výhodu – viděla svého bratra docela nedávno. On ještě určitě nezapomněl na to, že ji má. To ona s takovou jistotou o svých bratří říct nemohla.
Aby té nostalgie ale nebylo málo, odnikud se vylouplo téma její domoviny. „No. Hory, sníh, zima, pumy…“ Ač nezačala nejlépe, usmívala se. „Lesy, modrá obloha, průzračné potoky. Myslím, že to nevypadalo o moc jinak než tady, jen jaro je kratší a zima delší. A v noci se po obloze občas vlní různobarevná světla.“ Ona popravdě tak čistě severský původ neměla, tam se zatoulala v průběhu let, ale proč nepovyprávět o krásách, co měla tu možnost vidět. Vzápětí si však nostalgicky povzdechla. „Už sem toho nachodila tolik, že bych domů zřejmě víc netrefila.“ Jestlipak rodiče ještě žijí? Nemá třeba nějaké další malé sourozence? Kdo je teď alfa? Nebo jejich smečka už není, tak jako ta Lisina původní? Tolik věcí, které se už asi nikdy nedozví.
Na to, jak ji kdo přijme, měla Lau vlastní názor. Moc dobře věděla, že některé štvou i hodné a milé vlčice. Některé dokonce víc, než cokoliv jiného. Nicméně se opět zmohla k maličkému úsměvu a pohlédla na západ. „Myslím, že to prostě budu muset zkusit.“ Jakmile k tomu najde odvahu, už to všechno půjde samo, to věděla moc dobře. „Takže asi půjdu.“ Ano už moc dlouho její tlapky zůstávali na stejném kousku zeminy. „Určitě se ještě uvidíme. Je tu hezky, takže se tu chvíli zdržím, i kdybych je tu nenašla.“ Ujistila svou novou přítelkyni nezvykle sebejistě a zamávala oháňkou.

//omluva, omluva, omluva, omluva, omluva....

Věty:
Ašlink: Mladá vlčice ucítila nadcházející jaro a rozběhla se napříč Gallireou.
Suzume: Královská krev se rozhodla utéct, v lese na podivína narazila.
Atimu: Nalezl(a) vstup do lesa, vysvobodil démona, který se stal hodným. (pevně věřim, že to tam odhalíte xD)
Bellray: Čistá, hrdá a vždy perfektní, to jí však někteří nepřejí.
Freya: Drobná květinová tančila Lindase ve vzpomínkách lehce, vznešeně, neustále, tajuplně.

Slátanina:
Byl to jeden z těch prosluněných, kvítím provoněných a ptačím zpěvem prosycených dní, ale Lindase z toho srdéčko ani trochu nepookřálo. Ostatně my víme, že téhle namyšlené vlčí náně nerozehřeje srdéčko snad nic, natož nějaká žhnoucí koule plynů na obloze, uřvaní nositelé ptačí chřipky a smradlavé kvítí. Dnes však byla obzvláště znuděna a znechucena a to tolik, že ani jinak tolerovanou blízkost svého bratra Izara nedovedla snést a jen co vycítila příležitost, zdrhla z dohledu nejen jemu, ale i celé své povedené rodince a o smečce nemluvě. Odmítala si hrát na nějaké ujeté vítaní jara s bandou těch podřadných zablešenců a vyrazila napříč celou Gallireou.
Nic moc úžasného tahle zem. Les-pláň-les-pláň-řeka-les-pláň. Probůh a tady ona prosim žije! Za poslední plání byl, docela nepřekvapivě, další les. Vstoupila doň s očima protočenýma k nebeské klebně, ale to lesíku bohužel na záživnosti nijak nepřidalo. O to se postaralo něco docela jiného. Nejprve zaslechla jen takové podivné štěbetání a funění, původce těch zvuků na sebe nenechal příliš dlouho čekat. Z kopičky rozryté hlíny vykoukl zašpiněný krtek a k jejímu překvapení na povrch zemský vyhrabal něco, co se moc pěkně blyštělo.
S odporným olysaným tvorečkem by běžně nechtěla nic mít. Byl příliš odporný už jen na to, aby jej zakousla, ale pableskující věcička ji k němu táhla asi tolik co straku. „Hej ty, skrčku! Co to tam máš?“ Štěkla na něj panovačně a s odporem jasně vepsaným v očích přistoupila o krok blíž, natahujíc krk, aby měla lepší výhled.
„Tohle?“ Tázalo se bodře zas přisleplé zvířátko a přisunulo předmět její touhy trochu blíž. „Samosebou, co jinýho?“ Vrčela podrážděna, ale brzo už krotila své nadšení. Nemohla přeci ukazovat tak okatě, že to něco moc chce. To něco byla totiž věc moc hezká – stříbrný náhrdelník s drobounkými safíry. Možná trochu špinavý, ale určitě to bylo mnohem hezčí, než všechny ty směšnosti, co nosí ostatní ubozí Gallirejští. Ano, tohle byla věc hodna jejího krku! Tušila však, že se toho ten skrček nebude chtít jen tak vzdát, mýlila se však.
„Jestli tu ošklivost chceš, klidně si ji vem.“ Spustil krtek zapáleně a hnedka tu věc hrabal směrem k ní, rozhazujíc všude kolem hlínu. Prej ošklivost! To zvíře musí být padlé na hlavu! Prosťáček. Ale on s tím blábolením ještě nekončil. „Nejen že mi to světlem vypichuje oči, ale ještě je z toho cejtit taková divná aura! Ne, ne! Spíš bych to měl zahrabat zpátky!“ A tím byl pasován na ukázkového pošahance. Prej aura! To byl teda pěkněj jouk. Dvěma skoky se přenesla k němu, čapla náhrdelník do zubů a hned zas svižně odskakovala, aby na ni z toho podivína něco nepřeskočilo – třeba blechy nebo zápal mozku… „Na to zapomeň ty špindíro nechutná!“ Zavrčela za ním, odolala chuti zašpinit si tlapy tím, že jej zašlape do země a spokojeně pelášila pryč.
Ze svého šperku smyla prach a zbytky hlíny v nejbližším potůčku a zálibně si ho chvilenku prohlížela. Nakonec však přece skončil kolem jejího krku a v odrazu na hladině záhy pózovala ona sama s tou nejhezčí věcičkou na krku. Bylo to p-e-r-f-e-k-t-n-í! Nikdo nemá hezčí a nikomu by nepadl tak jako jí! Její máma se s tou její malichernou parádou může jít třeba zahrabat! A Troják hnusák taky. Své dokonalosti a nezměrné kráse se však nemohla obdivovat příliš dlouho.
První co postřehla byl neskutečný smrad. Asi tak 1000x horší než smrad všech těch hnusných kytek a opelichaného krtka dohromady. Zhnuseně nakrčila svůj nóbl čumáček a v odzaru na hladině postřehla něco neskutečně odporného. Z JEJÍHO náhrdelníku se chapadélkovitě rozlézal nějaký prapodivní černý humus, stékal jí mezi chlupy až k zemi a tvořil tam smrdutou černou rozplizlou hromádku! Za zvuků vlastních nadávek, občasného dávení a jekotu se její nová paráda roztekla úplně a u nohou se jí zformovala beztvará dehtovitá bytost s dvěma safírky místo očí a zející díry místo úst.
Tvor-netvor si mladou vlčici prohlédl se zející dírou úženou v nevrlé vlnovce, by se po svém zlobně zamračila. „Kdo se opovažuje MNE nejkrásnější bytost na světě zneuctít tím, že si mne nasadí na jakoukoliv část svého šeredného těla?“ Ať už byla Linda ze scény před sebou dosud zhrozena, jak chtěla, tohle ta hnusná věc přehnala! „Kdo je tu u tebe šerednej, ty obludo jedna smradlavá, hnusná?! Kdo je tu u tebe nejkrásnější, ty zmetku rožvejkanej?!“ Celá se naježila, dokonalý chrup dávajíc světu na obdiv, zároveň si však dala záležet na tom, aby měla hruď hrdě vypjatou. Na „tu věc“ ale dojem zřejmě neudělala, neboť ta jakoby najednou nabrala na hmotě, vytáhla se vysoko nad ní a zhlédla na ni z vrchu, což jí očividně dělalo dobře, kdežto Lindase málem způsobilo obočí-škubání. „Kdo je u tebe rozžvejkanej, ty mrňavá!“ Hrozilo stvoření, by mu to vlčice dvakrát tak vrátila a tak na sebe štěkaly skoro až do večera, dokud tvor – jež se v průběhu všeho toho křiku představil jako démon úchvatnosti – nepadl pohledem (na Lindasino doporučení) k vodní hladině a zděšeno nestáhlo se v ústranní.
Vypadá hrozně. To uznalo a celé bolavé pohlédlo na dokonale čistý, hebký a perfektně opečovávaný kožich své oponentky. Chvíli to vypadlo, že něco rozmýšlí, v duchu však nešťastně porovnávalo své současné vzezření s tím, co viděl před sebou a vbrzku propadlo svému zoufalství!„Když nemůžu být čistá a krásná já, nebude nikdo a ty už vůbec ne!“ Zavřeštěla dehtová hromádka a vrhla se na vlčici se vším, co měla. Nejdřív jí zalehla, pak jí omotala, válela s ní sudy… a nakonec od sebe byly téměř k nerozeznání. Černé, ulepené, smradlavé až na stromech veverky chcípali a zadýchané k smrti. I po tom všem však Lindasa povstala, hlavu hrdě zdviženou. „Tseh! Můžu být špinavá jak chci, ale vy všichni okolo ste tak ubozí a šerední, že i takhle jsem pořád to nejkrásnější, co kdy uvidíte!“ Přednášela tak zapáleně jako jistý německý diktátor a ještě si u toho ulepenou packou dupla.
Světe div se. V tu chvíli se začal černý sliz, či hlen, říkejte tomu, jak chcete, rozpouštět. Jak ten na rudohnědé srsti tak naše kaluž a když se roztekl úplně, stály u toho potůčku dvě čisťoučké vlčice. Lindasu už všichni známe a ta druhá? Běloskvoucí, štíhlá, dá se říci téměř étericky překrásná bytost s temně modrýma očima. Neznámá vlčice, jež se vyloupla z dehtovitého stvoření s pohledem do vodního zrcadla přešťastně zamávala ocasem, ladným skokem přiskočila k Lindě, by do ní rozverně dloubla čenichem a jako vítr se rozeskotačila po přilehlém paloučku, sbírajíc místní květinky. „Ach! Na tom světě je najednou tak krásně! Ty jsi tak krásná! Ti ptáčci tak krásně zpívají!“ Rozplývala se líbezným hláskem a nasadila Lindase na hlavu malý věneček z kvítí. „Děkuju ti! Kdysi mne za to, že jsem byla namyšlená zakleli do toho ohyzdného stvoření, to pak do náhrdelníku a navíc mne zakopali hluboko pod zem, aby mne už nikdo nikdy nenašel, ale tys mne zachránila! Zdá se, že stačilo najít jenom někoho, kdo je ještě namyšlenější než já.“ Mířila už vstříc světu, co se jí znovu otevřel, a s okouzlujícím chichotem zmizela v hloubce hvozdu. Jediné co po ní zbylo, byla ozvěna. Ozvěna slibující, že se polepší.
Naše zrzavá princeznička zůstala stát na místě až do tmy, s tlamkou nevěřícně otevřenou. Tajuplná bělostná vlčice jí stále ve vzpomínkách zlehka poskakovala před očima. Vznešená a tajuplná… Teprve když jí před obličejem přelétl netopýr, probrala se z tranzu. Jak z toho fyzického tak z toho v hlavě. NE! Ať si byla ta vlčice pěkná, jak chtěla, na krásu jejích křivek nemá! Ne a ne! Kdyby nebyla taková tma, ujistila by se o tom jistě pohledem do vody, takhle si však musela ale vystačit sama. Ale stačilo to. Prudce potřásla hlavou, aby ze sebe setřásla ten květinkový nesmysl (kdo by chtěl sakra bezcenej věnec, když mohl mít stříbrný náhrdelník), čenichem urovnala odstávající srst na plecku a s procítěným „pche“ rozhodla na události tohohle dne okamžitě zapomenout. Po pár krocích se však u pochyb přistihla zas, tentokrát je však odehnala zcela. „Každý ví, že v zemi zdejší, jsem ze všech vlčic nejkrásnější! Ne nějaká prašivá nudně bílá vyblitina!“ Její kroky mířily domů. Za Izarem. Nutně potřebovala, aby jí teď někdo pořádně lezl do zadku a nenapadal ji nikdo lepší.

Pochybovačně nakrčila to, co by mohl kde kdo zvát vlčím obočím, ale jinak se k otázce svého potenciálního magického růstu nevyjadřovala. Místo toho se zájmem proskenovala hlínou zašpiněnou srst své společnice a zamyslela se nad tím, z čeho jsou vlastně ty její rostlinky skutečně živy. Představa zahrnující kořeny zarostlé v podkoží, omývané vlčí lymfou a krví na ni byla trochu moc morbidní a proto se hodně rychle uklidňovala ideou o výživě životní či magickou energií a ve svém zamyšlení překvapeně zamrkala, když na její hlavu padla další nečekaná zvídavá otázka druhé vlčice. „Upřímně? Netroufám si odhadovat.“ Vysoukala ze sebe nakonec nejistě, přerušena dalším překvápkem, které pro ni Amelis přichystala.
Na tlapkách ji zalechtaly stonky a lístečky nově rostoucích květinek, pročež na to zůstala bez dechu civět s očima dokořán. Když tu podívanou v závěru dokončila rozevření drobných modrých kvítků, zmohla se jen na ohromené vydechnutí a nějakou tu vteřinku bezhlesého zírání na tu „spoušť“, jež se tu zjevila podobně nečekaně jako blesk z čistého nebe. Vesele rozvrkočená Béžovka byla ale nakažlivá pořád stejně a i Lau se nakonec odhodlala k pomalému rozevlátí vlastní oháňky a obdivné pousmání. „Páni. To je nádhera!“ Zkusmo tlapkou po modravém záhonku přejela, aby zjistila, zda se jí nerozplyne před očima a následně sklonila i čenich a pořádně se nadechla vůně květin, kterou si neužila už pár měsíců. „Takže to doopravdu dovedeš.“ Uznale zamrkala, přiznávajíc se ke své prvotní skepsi a jedním svižným skokem se přenesla mimo „modrou zónu“, aby po květinkách nešlapala a podívala se na ně i zvenka.
Dneska však měla být Lau perplex v jednom kuse, neb musela zas zaskočeně zastříhat ušima. „Ano? Znáš ji?“ Když se nad tím zamyslela, zas tak divné to nebylo, obě to byly nadmíru přátelské a upovídané vlčí slečny, kterým ve vzájemném poznání nic nebránilo. Přesto v tom viděla jakousi prazvláštní náhodičku, že v krátké době potká dvě vlčice, co se znají…
„Já přišla z dalekého severu, takže by mohl být i střed Galirei už moc jih.“ Zkusila upřesnit svou pochybnou pozici a se zájmem vyslechla Lisino vyprávění. O Smrti už něco slyšela a byla si jista, že k ní na návštěvu se bude hrnout asi stejně nadšeně jako k Elise, ale velké jezero jí znělo povědomě a vzhledem k následujícímu popisu cesty si nakonec byla už docela jista. Řeka sevřená mezi dvěma teritorii. Místo kde tak pěkně zpanikařila a zpětně se mu asi také nevyhne. „Smečky nemám ráda. Ale bráškové jo. Takže mi asi nezbyde nic jiného, než se po nich v každé poptat.“ Povzdechla mírně ustrašeně, na druhou stranu ale byla ráda, že aspoň ví přesně kam právě teď jít. Takže zpátky tak, jak jsem přišla.

Horké sluneční paprsky nevzala v potaz ani ona sama, proto mladší vlčici věnovala jeden uznalý pohled, aby s další salvou slov celá zrozpačitěla. „To je sice pravda, ale já tím vzduchem pohnu možná tak vločkami a listím.“ Začínala si připadat v těhle končinách trochu nemístně s tím, jak špatná v kouzlení byla. Poté co jí však Pruhovaná ukázala potenciál větrné magie, přece v ní vyklíčilo malé semínko touhy po zkrocení toho živlu. Čas ukáže. Teď musela krotit smích, který se jí vedral hrdlem až ven. „Myslím, že z výšek, o kterých sním, bych všechny tady dole viděla jen jako maličké tečky a nerozeznala jednoho od druhého.“ Nepopírala však, že s přiměřeným převýšením, by skutečně mohla získat pro své pátrání nějakou tu výhodu.

I ona nastavovala víc než ochotně tvář slunečním paprskům, jedno černohnědé ucho však ponechávala natočené směrem k Amelis, aby nepřišla o jedinou věc, kterou by snad chtěla říct a sem tam vypomohla slunku svým jazýčkem, vysávajíc vlhkost z nacucané srsti. Sice jí pak chvilenku skřípala hlína mezi zuby, ale ona nebyla princeznička, jež by se tím přehnaně trápila. Asi tolik, co se Lis trápila se svou novou krycí barvou. „Mhh. Myslím, že zemitý přeliv ještě nikoho nezabil.“ Konstatovala dobrácky a rovnou rozvážně pokývala hlavou. „Snad. Hlavně to nezakřiknout.“ Ne že by se těšila na to období, kdy jí začne v chuchvalcích vypadávat zimní podsada a růst jarní srst, ale teplo je prostě teplem.
Nad svými dalšími kroky se musela sama zamyslet. „No. Údajně šel někam na jih.“ Přiznala se s tou jedinou indicií, co ji přivedla do Galliree a věnovala jeden dlouhý pohled svým ukodrcaným tlapkám. „Ale Ashe mne během několika dní dostala tak daleko, že nevím, jestli už nejsem moc na jihu a někde sme se neminuli.“ Svěřila se i s tím dilematem, které ji tížilo prakticky vždy a všude, pročež rozhodnutě cvakla čelistmi, rovnou vyskakujíc na nohy. „Takže se teď asi vrátím na sever a pořádně to tam prohledám.“ Když však učinila první krok tím směrem a zorné pole jí zakryl onen smečkou (a nerudnou alfou) obývaný les, polekaně přiklepla uši k hlavě a kradmo se pohledem vrátila k přebarvené Béžovce. „Kudy to nejlíp obejdu?“ Dalo rozum, že ten les někde končí, když tu byla, aniž by do něj vkročila, ale je lepší východ, nebo západ?