Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> kdys dávno z pahorkatiny

Znáte takový ten pocit, když se pro něco nesmírně nadchnete a plni odhodlání vyrazíte za cílem, ale s prvním náznakem nebezpečí vás odvaha opustí, stáhnete ocas mezi nohy a pak se za sebe hrozně stydíte? To se stalo Lau a po jejím putování napříč Gallirejskými smečkami bylo tu náhle učiněno za dost a to nestrčila nos ještě ani k jedné. Až takovou hrůzu z toho měla a ani povzbuzování nové kamarádky nijak nepomohlo, z čehož jí bylo skutečně stydno a raději zalezla někam, kde tu její zavrženíhodnou bytost nikdo neuvidí, neb za pohled ani nestojí.
A v takové depce Launee strávila veškeré dny od té doby, co se s Amelis rozdělila. Opovrhujíc sama sebou málem ani nejedla a nepila, to však díky huňatému kožichu nebylo naštěstí k poznání, protože ten tragický výraz už byl sám o sobě dost.
Krom stýskání nad vlastní ubohostí však – okouzlena větrným uměním, jež měla tu čest pozorovat u Ashe – také trénovala aspoň své magické nadání. Poprvé pořádně za všechna ta léta, co po světě capká a k jejímu překvapení se začali dostavovat i nějaké ty výsledky, což jí sic pomaličku ale, zato hezky konstantně začalo zvedat náladu a poté, co úplně sama donutila vítr pročechrat její tmavý kožich se konečně i usmála a to i přes ošklivé počasí, které panovalo.
Začít se začleňovat mezi vlky však bylo stále mimo její síly (ostatně, jako vždy) a tak ze svého brlohu vylezla, až když padla tma, a bylo velmi nepravděpodobné, že by na někoho narazila. Zamířila si to rovnou k říčce protékající středem lesíka, by pořádně svlažila vyschlé hrdlo.

Ještě jednou dík :3.
Prosilo bych do rychlosti a (světe div se) vzduchu :).

„Já jsem sama pořád. Proto jsem si na společnost hodně odvykla.“ Pousmála se, ač chápala její pohled na věc. Ona sama bývala hodně společenská, ale po tak dlouhém odtržení od společnosti se prostě udála velká spousta změn. Přesto jí bylo řešení trablů druhé vlčice přednější, než řešení těch jejích a povzbudivě se usmála. „Však si sama řekla, že domů to máš pár kroků, takže za zkoušku nic nedáš.“ V bůhví jak dlouhé cestě za Životem mohla pokračovat záhy.
S podobně něžným úsměvem ji pozorovala i po zbytek jejího monologu. Monologu, neboť k tomu Launee neměla co říci a jen vědoucně přisvědčovala kýváním hlavy. Příliš lpět na tom co bylo, přinášelo málokdy něco dobrého. Ona sama je toho důkazem – promarnila roky svého života, aby našla něco, co možná už nikdy mít nebude. Přesto toho rozhodnutí pořád nedokázala litovat a odhodlaně sevřela čelisti. Když měla ty dvě hodné vlčice, které ji tak ochotně podporovali, nemohla jinak a s novým elánem zavrtěla oháňkou. „ A ty ať najdeš svou rodinu, Rostlinko.“ Popřála jí se stejně upřímnou touhou, jako byla ta její, osmělujíc se použít také nějakou tu přezdívku, kterou si posledních pár minut důkladně rozmýšlela.
Nakonec konečně svižně vykročila směrem, o kterém se už také definitivně rozhodla (s Lisinou pomocí). Neubránila se ale zpětnému otočení hlavy a veselému zaštěknutí. „Na viděnou.“ A pelášila pryč – posílená příjemným setkáním a novým semínkem naděje, které zaselo.

>>> Tušim, že tam někde byl Křišťálový lesík, nebo tak něco? :D

„Určitě si nemohou stěžovat.“ Rozhodně se nezdálo, že by rostlinky ve vlčí srsti strádaly a jak sama Amelis řekla o chvilenku později – ona je na květiny specialista. To ostatně dokazoval ten záhon plný modrých kvítků, který k sobě poutal Launeein pohled tolik co magnet. Okouzleně tedy zírala na tu pomněnkovou nádheru a byla velice ráda, že její první přezdívka je spjata s těmi krásnými kvítky. Poslouchat z toho ohromení ale nezapomněla.
„Byla jsem s ní a Winter,“ zkusila zmínit ještě i druhou vlčici, jestli i ji nemají jakožto známost společnou, „v Třešňovém háji. Pak se ukázali ještě dva vlci a jeden z nich byl prý Light, ale neviděla jsem ho. Utekla jsem odtamtud, už jich bylo na mne moc.“ Zahanbeným pohledem zůstala preventivně viset na jednom konkrétním kvítku u svého čumáku, dlouho tak však nesetrvala a znovu na Béžovou soucitně pohlédla. „A nevrátil se třeba, aby tě našel?“ Lis měla totiž jednu výhodu – viděla svého bratra docela nedávno. On ještě určitě nezapomněl na to, že ji má. To ona s takovou jistotou o svých bratří říct nemohla.
Aby té nostalgie ale nebylo málo, odnikud se vylouplo téma její domoviny. „No. Hory, sníh, zima, pumy…“ Ač nezačala nejlépe, usmívala se. „Lesy, modrá obloha, průzračné potoky. Myslím, že to nevypadalo o moc jinak než tady, jen jaro je kratší a zima delší. A v noci se po obloze občas vlní různobarevná světla.“ Ona popravdě tak čistě severský původ neměla, tam se zatoulala v průběhu let, ale proč nepovyprávět o krásách, co měla tu možnost vidět. Vzápětí si však nostalgicky povzdechla. „Už sem toho nachodila tolik, že bych domů zřejmě víc netrefila.“ Jestlipak rodiče ještě žijí? Nemá třeba nějaké další malé sourozence? Kdo je teď alfa? Nebo jejich smečka už není, tak jako ta Lisina původní? Tolik věcí, které se už asi nikdy nedozví.
Na to, jak ji kdo přijme, měla Lau vlastní názor. Moc dobře věděla, že některé štvou i hodné a milé vlčice. Některé dokonce víc, než cokoliv jiného. Nicméně se opět zmohla k maličkému úsměvu a pohlédla na západ. „Myslím, že to prostě budu muset zkusit.“ Jakmile k tomu najde odvahu, už to všechno půjde samo, to věděla moc dobře. „Takže asi půjdu.“ Ano už moc dlouho její tlapky zůstávali na stejném kousku zeminy. „Určitě se ještě uvidíme. Je tu hezky, takže se tu chvíli zdržím, i kdybych je tu nenašla.“ Ujistila svou novou přítelkyni nezvykle sebejistě a zamávala oháňkou.

//omluva, omluva, omluva, omluva, omluva....

Věty:
Ašlink: Mladá vlčice ucítila nadcházející jaro a rozběhla se napříč Gallireou.
Suzume: Královská krev se rozhodla utéct, v lese na podivína narazila.
Atimu: Nalezl(a) vstup do lesa, vysvobodil démona, který se stal hodným. (pevně věřim, že to tam odhalíte xD)
Bellray: Čistá, hrdá a vždy perfektní, to jí však někteří nepřejí.
Freya: Drobná květinová tančila Lindase ve vzpomínkách lehce, vznešeně, neustále, tajuplně.

Slátanina:
Byl to jeden z těch prosluněných, kvítím provoněných a ptačím zpěvem prosycených dní, ale Lindase z toho srdéčko ani trochu nepookřálo. Ostatně my víme, že téhle namyšlené vlčí náně nerozehřeje srdéčko snad nic, natož nějaká žhnoucí koule plynů na obloze, uřvaní nositelé ptačí chřipky a smradlavé kvítí. Dnes však byla obzvláště znuděna a znechucena a to tolik, že ani jinak tolerovanou blízkost svého bratra Izara nedovedla snést a jen co vycítila příležitost, zdrhla z dohledu nejen jemu, ale i celé své povedené rodince a o smečce nemluvě. Odmítala si hrát na nějaké ujeté vítaní jara s bandou těch podřadných zablešenců a vyrazila napříč celou Gallireou.
Nic moc úžasného tahle zem. Les-pláň-les-pláň-řeka-les-pláň. Probůh a tady ona prosim žije! Za poslední plání byl, docela nepřekvapivě, další les. Vstoupila doň s očima protočenýma k nebeské klebně, ale to lesíku bohužel na záživnosti nijak nepřidalo. O to se postaralo něco docela jiného. Nejprve zaslechla jen takové podivné štěbetání a funění, původce těch zvuků na sebe nenechal příliš dlouho čekat. Z kopičky rozryté hlíny vykoukl zašpiněný krtek a k jejímu překvapení na povrch zemský vyhrabal něco, co se moc pěkně blyštělo.
S odporným olysaným tvorečkem by běžně nechtěla nic mít. Byl příliš odporný už jen na to, aby jej zakousla, ale pableskující věcička ji k němu táhla asi tolik co straku. „Hej ty, skrčku! Co to tam máš?“ Štěkla na něj panovačně a s odporem jasně vepsaným v očích přistoupila o krok blíž, natahujíc krk, aby měla lepší výhled.
„Tohle?“ Tázalo se bodře zas přisleplé zvířátko a přisunulo předmět její touhy trochu blíž. „Samosebou, co jinýho?“ Vrčela podrážděna, ale brzo už krotila své nadšení. Nemohla přeci ukazovat tak okatě, že to něco moc chce. To něco byla totiž věc moc hezká – stříbrný náhrdelník s drobounkými safíry. Možná trochu špinavý, ale určitě to bylo mnohem hezčí, než všechny ty směšnosti, co nosí ostatní ubozí Gallirejští. Ano, tohle byla věc hodna jejího krku! Tušila však, že se toho ten skrček nebude chtít jen tak vzdát, mýlila se však.
„Jestli tu ošklivost chceš, klidně si ji vem.“ Spustil krtek zapáleně a hnedka tu věc hrabal směrem k ní, rozhazujíc všude kolem hlínu. Prej ošklivost! To zvíře musí být padlé na hlavu! Prosťáček. Ale on s tím blábolením ještě nekončil. „Nejen že mi to světlem vypichuje oči, ale ještě je z toho cejtit taková divná aura! Ne, ne! Spíš bych to měl zahrabat zpátky!“ A tím byl pasován na ukázkového pošahance. Prej aura! To byl teda pěkněj jouk. Dvěma skoky se přenesla k němu, čapla náhrdelník do zubů a hned zas svižně odskakovala, aby na ni z toho podivína něco nepřeskočilo – třeba blechy nebo zápal mozku… „Na to zapomeň ty špindíro nechutná!“ Zavrčela za ním, odolala chuti zašpinit si tlapy tím, že jej zašlape do země a spokojeně pelášila pryč.
Ze svého šperku smyla prach a zbytky hlíny v nejbližším potůčku a zálibně si ho chvilenku prohlížela. Nakonec však přece skončil kolem jejího krku a v odrazu na hladině záhy pózovala ona sama s tou nejhezčí věcičkou na krku. Bylo to p-e-r-f-e-k-t-n-í! Nikdo nemá hezčí a nikomu by nepadl tak jako jí! Její máma se s tou její malichernou parádou může jít třeba zahrabat! A Troják hnusák taky. Své dokonalosti a nezměrné kráse se však nemohla obdivovat příliš dlouho.
První co postřehla byl neskutečný smrad. Asi tak 1000x horší než smrad všech těch hnusných kytek a opelichaného krtka dohromady. Zhnuseně nakrčila svůj nóbl čumáček a v odzaru na hladině postřehla něco neskutečně odporného. Z JEJÍHO náhrdelníku se chapadélkovitě rozlézal nějaký prapodivní černý humus, stékal jí mezi chlupy až k zemi a tvořil tam smrdutou černou rozplizlou hromádku! Za zvuků vlastních nadávek, občasného dávení a jekotu se její nová paráda roztekla úplně a u nohou se jí zformovala beztvará dehtovitá bytost s dvěma safírky místo očí a zející díry místo úst.
Tvor-netvor si mladou vlčici prohlédl se zející dírou úženou v nevrlé vlnovce, by se po svém zlobně zamračila. „Kdo se opovažuje MNE nejkrásnější bytost na světě zneuctít tím, že si mne nasadí na jakoukoliv část svého šeredného těla?“ Ať už byla Linda ze scény před sebou dosud zhrozena, jak chtěla, tohle ta hnusná věc přehnala! „Kdo je tu u tebe šerednej, ty obludo jedna smradlavá, hnusná?! Kdo je tu u tebe nejkrásnější, ty zmetku rožvejkanej?!“ Celá se naježila, dokonalý chrup dávajíc světu na obdiv, zároveň si však dala záležet na tom, aby měla hruď hrdě vypjatou. Na „tu věc“ ale dojem zřejmě neudělala, neboť ta jakoby najednou nabrala na hmotě, vytáhla se vysoko nad ní a zhlédla na ni z vrchu, což jí očividně dělalo dobře, kdežto Lindase málem způsobilo obočí-škubání. „Kdo je u tebe rozžvejkanej, ty mrňavá!“ Hrozilo stvoření, by mu to vlčice dvakrát tak vrátila a tak na sebe štěkaly skoro až do večera, dokud tvor – jež se v průběhu všeho toho křiku představil jako démon úchvatnosti – nepadl pohledem (na Lindasino doporučení) k vodní hladině a zděšeno nestáhlo se v ústranní.
Vypadá hrozně. To uznalo a celé bolavé pohlédlo na dokonale čistý, hebký a perfektně opečovávaný kožich své oponentky. Chvíli to vypadlo, že něco rozmýšlí, v duchu však nešťastně porovnávalo své současné vzezření s tím, co viděl před sebou a vbrzku propadlo svému zoufalství!„Když nemůžu být čistá a krásná já, nebude nikdo a ty už vůbec ne!“ Zavřeštěla dehtová hromádka a vrhla se na vlčici se vším, co měla. Nejdřív jí zalehla, pak jí omotala, válela s ní sudy… a nakonec od sebe byly téměř k nerozeznání. Černé, ulepené, smradlavé až na stromech veverky chcípali a zadýchané k smrti. I po tom všem však Lindasa povstala, hlavu hrdě zdviženou. „Tseh! Můžu být špinavá jak chci, ale vy všichni okolo ste tak ubozí a šerední, že i takhle jsem pořád to nejkrásnější, co kdy uvidíte!“ Přednášela tak zapáleně jako jistý německý diktátor a ještě si u toho ulepenou packou dupla.
Světe div se. V tu chvíli se začal černý sliz, či hlen, říkejte tomu, jak chcete, rozpouštět. Jak ten na rudohnědé srsti tak naše kaluž a když se roztekl úplně, stály u toho potůčku dvě čisťoučké vlčice. Lindasu už všichni známe a ta druhá? Běloskvoucí, štíhlá, dá se říci téměř étericky překrásná bytost s temně modrýma očima. Neznámá vlčice, jež se vyloupla z dehtovitého stvoření s pohledem do vodního zrcadla přešťastně zamávala ocasem, ladným skokem přiskočila k Lindě, by do ní rozverně dloubla čenichem a jako vítr se rozeskotačila po přilehlém paloučku, sbírajíc místní květinky. „Ach! Na tom světě je najednou tak krásně! Ty jsi tak krásná! Ti ptáčci tak krásně zpívají!“ Rozplývala se líbezným hláskem a nasadila Lindase na hlavu malý věneček z kvítí. „Děkuju ti! Kdysi mne za to, že jsem byla namyšlená zakleli do toho ohyzdného stvoření, to pak do náhrdelníku a navíc mne zakopali hluboko pod zem, aby mne už nikdo nikdy nenašel, ale tys mne zachránila! Zdá se, že stačilo najít jenom někoho, kdo je ještě namyšlenější než já.“ Mířila už vstříc světu, co se jí znovu otevřel, a s okouzlujícím chichotem zmizela v hloubce hvozdu. Jediné co po ní zbylo, byla ozvěna. Ozvěna slibující, že se polepší.
Naše zrzavá princeznička zůstala stát na místě až do tmy, s tlamkou nevěřícně otevřenou. Tajuplná bělostná vlčice jí stále ve vzpomínkách zlehka poskakovala před očima. Vznešená a tajuplná… Teprve když jí před obličejem přelétl netopýr, probrala se z tranzu. Jak z toho fyzického tak z toho v hlavě. NE! Ať si byla ta vlčice pěkná, jak chtěla, na krásu jejích křivek nemá! Ne a ne! Kdyby nebyla taková tma, ujistila by se o tom jistě pohledem do vody, takhle si však musela ale vystačit sama. Ale stačilo to. Prudce potřásla hlavou, aby ze sebe setřásla ten květinkový nesmysl (kdo by chtěl sakra bezcenej věnec, když mohl mít stříbrný náhrdelník), čenichem urovnala odstávající srst na plecku a s procítěným „pche“ rozhodla na události tohohle dne okamžitě zapomenout. Po pár krocích se však u pochyb přistihla zas, tentokrát je však odehnala zcela. „Každý ví, že v zemi zdejší, jsem ze všech vlčic nejkrásnější! Ne nějaká prašivá nudně bílá vyblitina!“ Její kroky mířily domů. Za Izarem. Nutně potřebovala, aby jí teď někdo pořádně lezl do zadku a nenapadal ji nikdo lepší.

Pochybovačně nakrčila to, co by mohl kde kdo zvát vlčím obočím, ale jinak se k otázce svého potenciálního magického růstu nevyjadřovala. Místo toho se zájmem proskenovala hlínou zašpiněnou srst své společnice a zamyslela se nad tím, z čeho jsou vlastně ty její rostlinky skutečně živy. Představa zahrnující kořeny zarostlé v podkoží, omývané vlčí lymfou a krví na ni byla trochu moc morbidní a proto se hodně rychle uklidňovala ideou o výživě životní či magickou energií a ve svém zamyšlení překvapeně zamrkala, když na její hlavu padla další nečekaná zvídavá otázka druhé vlčice. „Upřímně? Netroufám si odhadovat.“ Vysoukala ze sebe nakonec nejistě, přerušena dalším překvápkem, které pro ni Amelis přichystala.
Na tlapkách ji zalechtaly stonky a lístečky nově rostoucích květinek, pročež na to zůstala bez dechu civět s očima dokořán. Když tu podívanou v závěru dokončila rozevření drobných modrých kvítků, zmohla se jen na ohromené vydechnutí a nějakou tu vteřinku bezhlesého zírání na tu „spoušť“, jež se tu zjevila podobně nečekaně jako blesk z čistého nebe. Vesele rozvrkočená Béžovka byla ale nakažlivá pořád stejně a i Lau se nakonec odhodlala k pomalému rozevlátí vlastní oháňky a obdivné pousmání. „Páni. To je nádhera!“ Zkusmo tlapkou po modravém záhonku přejela, aby zjistila, zda se jí nerozplyne před očima a následně sklonila i čenich a pořádně se nadechla vůně květin, kterou si neužila už pár měsíců. „Takže to doopravdu dovedeš.“ Uznale zamrkala, přiznávajíc se ke své prvotní skepsi a jedním svižným skokem se přenesla mimo „modrou zónu“, aby po květinkách nešlapala a podívala se na ně i zvenka.
Dneska však měla být Lau perplex v jednom kuse, neb musela zas zaskočeně zastříhat ušima. „Ano? Znáš ji?“ Když se nad tím zamyslela, zas tak divné to nebylo, obě to byly nadmíru přátelské a upovídané vlčí slečny, kterým ve vzájemném poznání nic nebránilo. Přesto v tom viděla jakousi prazvláštní náhodičku, že v krátké době potká dvě vlčice, co se znají…
„Já přišla z dalekého severu, takže by mohl být i střed Galirei už moc jih.“ Zkusila upřesnit svou pochybnou pozici a se zájmem vyslechla Lisino vyprávění. O Smrti už něco slyšela a byla si jista, že k ní na návštěvu se bude hrnout asi stejně nadšeně jako k Elise, ale velké jezero jí znělo povědomě a vzhledem k následujícímu popisu cesty si nakonec byla už docela jista. Řeka sevřená mezi dvěma teritorii. Místo kde tak pěkně zpanikařila a zpětně se mu asi také nevyhne. „Smečky nemám ráda. Ale bráškové jo. Takže mi asi nezbyde nic jiného, než se po nich v každé poptat.“ Povzdechla mírně ustrašeně, na druhou stranu ale byla ráda, že aspoň ví přesně kam právě teď jít. Takže zpátky tak, jak jsem přišla.

Horké sluneční paprsky nevzala v potaz ani ona sama, proto mladší vlčici věnovala jeden uznalý pohled, aby s další salvou slov celá zrozpačitěla. „To je sice pravda, ale já tím vzduchem pohnu možná tak vločkami a listím.“ Začínala si připadat v těhle končinách trochu nemístně s tím, jak špatná v kouzlení byla. Poté co jí však Pruhovaná ukázala potenciál větrné magie, přece v ní vyklíčilo malé semínko touhy po zkrocení toho živlu. Čas ukáže. Teď musela krotit smích, který se jí vedral hrdlem až ven. „Myslím, že z výšek, o kterých sním, bych všechny tady dole viděla jen jako maličké tečky a nerozeznala jednoho od druhého.“ Nepopírala však, že s přiměřeným převýšením, by skutečně mohla získat pro své pátrání nějakou tu výhodu.

I ona nastavovala víc než ochotně tvář slunečním paprskům, jedno černohnědé ucho však ponechávala natočené směrem k Amelis, aby nepřišla o jedinou věc, kterou by snad chtěla říct a sem tam vypomohla slunku svým jazýčkem, vysávajíc vlhkost z nacucané srsti. Sice jí pak chvilenku skřípala hlína mezi zuby, ale ona nebyla princeznička, jež by se tím přehnaně trápila. Asi tolik, co se Lis trápila se svou novou krycí barvou. „Mhh. Myslím, že zemitý přeliv ještě nikoho nezabil.“ Konstatovala dobrácky a rovnou rozvážně pokývala hlavou. „Snad. Hlavně to nezakřiknout.“ Ne že by se těšila na to období, kdy jí začne v chuchvalcích vypadávat zimní podsada a růst jarní srst, ale teplo je prostě teplem.
Nad svými dalšími kroky se musela sama zamyslet. „No. Údajně šel někam na jih.“ Přiznala se s tou jedinou indicií, co ji přivedla do Galliree a věnovala jeden dlouhý pohled svým ukodrcaným tlapkám. „Ale Ashe mne během několika dní dostala tak daleko, že nevím, jestli už nejsem moc na jihu a někde sme se neminuli.“ Svěřila se i s tím dilematem, které ji tížilo prakticky vždy a všude, pročež rozhodnutě cvakla čelistmi, rovnou vyskakujíc na nohy. „Takže se teď asi vrátím na sever a pořádně to tam prohledám.“ Když však učinila první krok tím směrem a zorné pole jí zakryl onen smečkou (a nerudnou alfou) obývaný les, polekaně přiklepla uši k hlavě a kradmo se pohledem vrátila k přebarvené Béžovce. „Kudy to nejlíp obejdu?“ Dalo rozum, že ten les někde končí, když tu byla, aniž by do něj vkročila, ale je lepší východ, nebo západ?

V pořádku. Mně se blíží deadline seminárky, takže se mi to i hodí :D...

„A kdo by se držel tak nízko, kdyby měl křídla?“ Optala se kulišácky, sama s pohledem zabořeným do nebeské klenby nad sebou. „Na špičku stromu nebo skály můžeš vylézt po svých.“ Odsouhlasovala si svá slova rovnou zasněným pokyvováním hlavy. „Kdepak. Mít křídla tak vyletím tak vysoko, aby mi nic nestálo v cestě.“ Ale pořád to byl přece jen ona – bojácná, nervózní a nerozhodná a samu sebe z toho sna násilně vytáhla. „Ale těžko říct, co čeká tam nahoře… A kdyby začal foukat vítr, mohlo by mne to odvát někam, kde by mne už nikdo nikdy nenašel.“ Věděla, jak špatně se dýchá na vrcholcích hor a neuměla si představit, co by ji mohlo čekat ještě výš, přesto se víc bála odvátí nad vlny oceánu a utonutí v temných hlubinách rozbouřeného moře. Nic hezkého.
Ale netrvalo to dlouho a zas se uculovala Lisiným řečem. Ta vlčice byla prostě roztomilá a Lau to tak nějak rozněžňovalo. „Pravda, uletět by bylo asi nejlehčí. Pokud by tedy taky neměl křídla, nebo neovládal nějaké to mistrovské kouzlení.“ Usmívala se však především nad tou představou, že by se jí nějaký vlk dvořil tak, až by to bylo otravné. Zrovna jí? Tak určitě. Oblačnou Pomněnkou by však byla tuze ráda a také se s tím druhé vlčici poněkud nezvykle svěřila. „Dobrá, pokusím se získat křídla. Třeba se mi to povede dřív, než najdu brášky a pořádně je tím překvapím.“
Když na ni nešikovná Amelis, skoro jako na důkaz svých předchozích slov, spadla, Lau musela zákonitě heknout, ale vzápětí se té situaci hihňala úplně stejně, ač odvalení té druhé a přísun dalšího kyslíku přijala s povděkem. Sama se vyhrabala s oné rozbité hroudy a lehla si pár metříků bokem od šíleně působící Lis a potutelně se žulila. Nepochybovala o tom, že sama je špinavá jak čuně, ale barva její srsti byla v tomhle ohledu víc než praktická, kdežto světlý kožich Béžové skýtal přímo komickou podívanou. Nechtěla ji ale urazit a tak radši pohlédla k obloze a také se jala vydýchávat tu nezvyklou euforii a svalovou únavu. „Rozhodně příjemná změna.“ Přisvědčila po zaznění Amelisiných slov. Nijak víc nechtěla příjemnou atmosféru narušovat, pokud to nebylo úplně nutné a ani to nedělala.

Její dík přijala mlčky, neb nevěděla, co by tak na to měla říct a prostě jen zavrtěla ocáskem. Téhle malé potvůrce tu přehnanou družnost a mazlivost nějak přehnaně odpouštěla a ani jí to nebylo nepříjemné. To asi ta společná bolístka.
„No, ale tam nahoře nejsou žádné kameny v cestě, ani větve, nic. Akorát oblaka a ta výdaj na pohled měkoučce.“ Obhajovala krásy letu, ač sama byla občas dost podobné nemehlo, jak se vykreslovala samotná Amelis. Pohledem přitom zabloudila k vlastním zádům a zkusila si tu nevídanou věc představit, nakonec se s tichým samolibým uchechtnutím obrátila zpět k zeleným očím své společnice. „Jestli by mi slušela tolik, co tobě ty rostlinky, musela bych od sebe vlky odhánět klackem.“ Pokusila se po dlouhé a ještě delší době o nějaký hloupý vtípek, ač to, že Amelis to moc sluší, byla pravda pravdoucí.
Dovádění ve sněhu jí dala na chviličku zapomenout na to, že existuje něco jiného a užívala si to stejně jako většina mrňavých bezstarostných vlčat. Prostě skákala, pištěla a zas skákala a nakonec se jí povedlo vyválet Lis v blízké závěji. Dlouhého trvání však její triumf neměl a ani se nestihla vítězoslavně zakabonit a už to byla ona, kdo padl do sněhu na bok. Neviděla na tom, ale nic co by kazilo srandu a rovnou se celá, sama od sebe ve sněhové nadílce válením sudů vyválela a teprve pak to Béžovce zas vrátila – když zatřepala zasviněným kožichem a rozházela vločky všude okolo. Jako by si to s tím ale rozmyslela, zas skočila šipku do další závěje, ve které skoro zmizela a provokativně na mladší kamarádku blýskala tyrkysovými kukadly, což bylo to jediné krom našpicovaných uší a poskakujícího ohonu, co z ní bylo vidět.

Jeden vážný vlk zjistil, že ukvapené šílence asi nikdy nepochopí.

Většinu Amelisiných slov nemluvná Lau okomentovala jen pouhým úsměvem, či pokyvováním hlavy a jinou další výmluvnou gestikulací, by skutečně zpozorněla teprve, když se mladší vlčice rozpomněla a rozpovídala. Nee se snažila moc se nenadchnout, neboť takových vlků, co odpovídali popisu, ale jejím bratrem nebyli, už vystopovala velkou spoustu. Ten červíček naděje však hlodal velmi hluboko a dával o sobě vědět dostatečně na to, aby zabolelo zjištění, že Lisino setkání s tím vlkem proběhlo už dávno pradávno. A tak to bylo vždycky.
Slechy, které jí mimovolně vystoupali vysoko nad hlavu tak zklamaně zas připleskla k hlavě a vyslechla si srdcebol své nové známé. Sebelítost ji docela rychle přešla a v mžiku rozbolavěle vzdychala nad nešťastným osudem Béžové vlčice. Věděla, jak to bolí a neudržela se, aby jí jako nějaká zasloužilá vlčí matka povzbudivě neoblízla čumák. Asi to nejintimnější gesto, kterého byla schopna. „Určitě se zas sejdete. A já s těmi svými taky.“ Pravila, když se jí dostalo dalších nadějných informací a moc a moc chtěla věřit, že je tomu skutečně tak a potenciální Nox pořád setrvává v končinách Gallirejských.
Dobrá nálada Béžová však byla docela dost nakažlivá a Launeeina mysl nestálá a bylo velice snadné se opětovně uvolnit a sklouznout k jiným tématům. Velmi ráda si poslechla o tom, jaké serepetičky místní vlci občas nosí a k čemu ta barevná srst je… Ale tomu co řekla na závěr, sama nechtěla moc věřit, ale upřímnost v těch zelených očích jí nedovolila vyslovit své pochyby nahlas a dokonce je skoro vymazala. „Mít křídla musí být nádherné. Vždycky jsem chtěla umět létat.“ Zasnila se tedy nad věcí, co jí dosud přišla zhola nemožná a zkusila si rovnou takového okřídleného vlka představit. A nezapomněla druhé vlčici pochválit ten její záhonek.
Amelis měla očividně se jmény skutečný problém, Lau v tom však neviděla kdovíjaký zádrhel a pobaveně zastříhala ušima. „Určitě.“ Navíc tu byl návrh na její první životní přezdívku a navíc se jí to moc líbilo. „Vím, jak vypadají pomněnky, ale na celé moře se určitě podívám moc ráda.“ Na důkaz praveného pořádně zamávala ocasem a pak se už plně oddala sněžným radovánkám.
Divoce poskakovala tam a sem, rozhazovala sníh kolem sebe a uhýbala tomu přilétajícímu. Po každém zásahu se snažila to Béžovce co nejdřív zas vrátit a „nenápadně“ se snažila přiblížit k ní blíž, tak, aby ji měla na dosah jednoho skoku, hledajíc k němu příležitost. Nakonec jednu takovou našla a pokusila se svého herního kumpána srazit do závěje a pořádně se v ní vyválet.

//se omluvuju, ale nečekalo jsem, že budu bez netu -.-

Po tom sdělení, týkající se lokalizace Lisiny domoviny Launee výmluvně pohlédla daným směrem a nervozně zastřihala ušima. Ten přehnaně vykreslený výraz typu „já nic, já muzikant“ ji ale usvědčoval z toho, že ji to až tak moc netrápí. Tedy dokud tam nestrčila nos. „Tak já pak radši půjdu tisíc kroků na jih.“ Přiznala se bez okolků a hezky si odposlechla onen monolog, který Béžová vedla na téma jména a její paměť. Inu nezbylo nic než se přívětivě pousmát a zkusit připojit ještě popis. „Nort je bílý s béžovým hřbetem a Nox skoro černý a bílým čumákem, náprsenkou a jednou přední tlapkou." Ani se nad těmi popisy nemusela moc zamýšlet. Dlouho je neviděla, ale jejich podoba se jí z hlavy ještě nevykouřila. "Jsou to moji sourozenci. Hledám je už spoustu let." Děla mírně posmutněle, ne však tolik, aby se jí ta nálada držela o moc déle.
Upovídaná Amelis ovšem o jmenovkách neřekla ještě všechno, ale to Lau nevadilo. Když mluví ostatní, nemusí ona pracně vymýšlet o čem se bavit a tak jí to vyhovovalo. Zvlášť když to bylo takhle miloučké. „Těch podivných věcí je tu asi spousta, že? Nedávno jsem potkala vlčici, co měla takovou lesklou věc na uchu. A taky vlčici s modrou srstí. A teď jsi tu ty, s těmi rostlinkami.“ Naštěstí si zvykala rychle. To už ovšem Béžová doputovala k celé pointě toho výkladu. „Klidně mi říkej, jak chceš, mně to nevadí.“ Přezdívku sice dosud neměla, ale nemuselo tomu tak být navěky, ne?
Před sněhem neuhýbala, jen přivřela oči, aby ji vločky neoslepily a sama přešla do útoku. Poskočila tak, aby se ke své společnici natočila zadkem a v tu správnou chvíli zabrala zadními běhy, aby se jí maličko pomstila. Mířila tak trošku na slepo, takže netušila, zda se shledala s úspěchem, preventivně však hnedka uskakovala zas někam jinam, aby nebyla na jednom místě příliš dlouho a snažila se vrhat sníh k „nepříteli“ aspoň za pomoci čumáku. Skok, hod, skok, hod… Pokaždé když dostala zásah, nebo se sama trefila, prostě rozverně zaštěkla a oháňkou vrtěla jak o závod.

To co říkala, dávalo smysl a Lau to věděla, ale fobie jsou prostě mršky nezvedené a logikou si je z hlavy nevytěsníte. A beztak nepovažovala za špatné, být při setkání s někým novým trochu obezřetnější… A počáteční stydlivost má prostě v krvi. V případě téhle společnice však pookřávala o něco rychleji než běžně, až ji to samotnou překvapovalo, neb netušila, čím by to mělo být. Ale dlouho nepoznanému pocitu téměř sto procentní uvolněnosti v něčí přítomnosti se nebránila.
„Takže tvá alfa? To bys mi měla asi říct, kde tvá smečka sídlí, abych se jí obloukem vyhnula.“ Takové vlčici by se určitě ráda klidila z cesty, ale řečeno to bylo s trochou rozvernosti. Nemohla však nevyužít příležitosti. „Nemáte v té vaší smečce nějakého Norta? Nebo Noxe?“ V té Ashině nebyli, tak třeba bude mít štěstí s Amelis…
Ach ano Amelis. „Moc hezké jméno.“ Pochválila rodičům béžové vlčice vkus. „Já jsem Launee.“ Sdělila zas na oplátku to své a zavrtěla ocasem a zaujatě sledovala, jak se k ní přibližuje. Překvapivě nepocítila žádné nutkání držet si od ní distanc a zůstala stát, mlčky přijímajíc ono šťouchnutí. S poslední otázkou však překvapeně vykulila oči a rozpačitě přešlápla.
Hrát? Nepamatovala si, kdy si naposledy hrála, jinak než skotačením na větvích. Asi to bylo už hodně dlouho. Spíše v řádu let než měsíců. O to větší nadšení ta nabídka vyvolala, ač se navenek držela dospělácky zpátky. „Ráda si budu hrát. Ale nevím, jestli to ještě vůbec umím.“

Béžová ji překvapila poněkud netradičním způsobem, když si hlasitě pšíkla. Launeeino tělo na to odpovědělo poplašeným zaječím poskočením a zježením veškerých chlupisek. Z úleku se ale hodně rychle probrala a hned si nadávala do hysterických blbečků. Nad sebemrskačstvím však brzy vyhrálo uspokojení, které přišlo spolu s úsměvem druhé vlčice. Jednoduchá strategie asi zabrala, neb rostlinkami obrostlá vlčice hned vypadala veseleji a jala se ji konejšit. Lau byla moc ráda. Na zkroušené vlky se prostě nedokázala nečinně dívat.
Teď však stála před jiným úkolem. Zpracovat ony věty a odpovědět na ně. Vlče? Inu vypadala mladě, určitě mladší než Launee, ale vlčetem by ji asi už nenazvala. Brzy si ale uvědomila, že tím zřejmě narážela na svou povahu a pousmála se. Zas. A teď tu odpověď. „No, nedá se říct, že bych se bála ostatních vlků. Spíš se bojím toho seznamovacího procesu.“ Nikdy nevíš, koho potkáš a už vůbec ne, jak k němu přistupovat. Těžká věc, rozhodně. „Ale vlčata mám ráda.“ Připustila nakonec přátelsky a její ocas – dosud křečovitě držený vodorovně s hřbetem – náhle uvolněně poklesl o pár pater níž.
Řeč se pak stočila k jejímu momentálnímu stavu. Lau nejprve vrhla na své mokré nožky jeden výmluvný pohled, aby následně Béžovce věnovala jeden konejšivý pohled. „Naštěstí mám pořád ještě zimní kožich a hned jsem z té vody vyskočila, takže to není tak zlé.“ Uklidňovala ji a nijak nelhala. Nohy sice cítila, ale na břiše se voda až na kůži naštěstí nedostala. Kdyby ano, měla by o dost větší problém.