Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Inu s tím jak přibývali položky do jejího výčtu modrých odznaků, tak se v jeho tváři prohlubovala zračící se nespokojenost. Což byla zřejmě první skutečně procítěná emoce, kterou od něj pochytila a co víc. Následovaná i celkem dobře emociálně zabarveným prohlášením.
Lau se musela kousnout do jazyka, aby jí v tak nevhodnou chvíli neuteklo další zahihňání. Ale bylo to těžké. Asi tak těžké, jako když někdo ve vaší blízkosti prohlásí, že zabije smrt. Naštěstí pro Nathana se s informacemi na zéma Život a Smrt setkala, tudíž jej ušetřila jakéhokoliv vyzvídání na ono téma, ale na druhou stranu to zapříčinilo velký zájem o jeho následující odchod. Šel za Životem? Za Smrtí? Vpravdě ji tyhle dvě božské entity Gallireiské drobátko děsily, ale zvědavost se v ní nezapře a tak nějak cítila, že by chtěla alespoň jednoho z nich vidět. A v něčí společnosti? O to lépe. A tak navzdory svému rozhodnutí už ho víc neprudit, rozklusala se za ním jako ocásek.
Při tom se jí dostalo i odpovědi na nevyřčenou otázku. Zase. Na té magii myšlenek asi něco bude… A když už byla u toho. Zdálo se jí to, nebo mu zmodrali i oči? Nebyla si tak úplně jistá a zastavovat ho kvůli tomu, by asi nebyl úplně nejlepší nápad.

> Narrské kopce (přes Ohnivé jezero)

//No s nějakym oraženějším charakterem by to nebyl problém, ale s Lau je docela hard setrvat, se přiznám :D

„Chápu.“ Konstatovala jako vždy trošičku zklamaně, když se ukázalo, že zase moc nepochodí. „Já si taky moc jmen a tváří nepamatuju.“ Připustila shovívavě a zamyslela se kolik z těch desítek vlků, které za svůj život potkala, by při dalším setkání poznala. Ashe pro její pruhy a řadu dní spolu strávených. Amelis pro popínavé rostlinky rostoucí v jejím kožichu a pomněnkový záhonek, co pro ni vykouzlila. Černobílého pro jeho zvláštní zbarvení. Asi tak konečná.
I přes své zadumání ovšem vnímala vlkova slova a všeříkající na jeho otázku pokývla hlavou. Chtěla mu zkusit oba brášky ještě vzhledově připodobnit, jestli by to třeba nepomohlo, ale to se jí vykouřilo z hlavy hned, jakmile se z jeho hrdla ozvalo bolestivé zavrčení. Hned se ustarostněně hrnula zas blíž, aby mu mohla být nějak nápomocna, ačkoliv netušila jak.
Z pozice pozorovatele brzo zjistila co se děje. Ani se nad tím nemusela moc děsit, protože to bylo už podruhé, co byla podobné věci svědkem a zas pomalu odcouvala z jeho osobního prostoru a tiše přihlížela tomu, jak se mu bude jeho nová paráda líbit. Jí se moc nelíbila. Pořád nedokázala přijít těm nepřirozeným barevnostem ve vlčím kožichu na chuť.
No a on se také nezdál být zrovna nadšen. Dokonce mu unikl jeden drobet otrlejší výraz, čemuž se vlčice kradmo pousmála a hned se zajímal, kde všude to má. Vzhledem k tomu, že se neodvažovala na něj byť jen sáhnout rozhodla se pro popisnou metodu a demonstraci na vlastním těle. „Špičky uší. Vlnovky na bocích. Flek na hrudi. A tady…“ Plácla si packou po straně hlavy a vzápětí si dala menší tečku přímo mezi oči. „A tady něco jako kosočtverec. A ještě obočí.“ Mimochodem to bylo prvně, co se na něj pořádně podívala a musela uznat, že měl dost zajímavý kožich i bez toho. A taky docela ošklivou jizvu na rameni. Kde k tomu asi přišel? Nahlas se však zeptat nehodlala…

Jak předpokládala, moc se mu její další vyptávání nezamlouvalo, a vážně jí to rvalo srdce. Ale stejně tak jí rvala srdce i její vlastní situace a mohla být jednou za čas přeci aspoň trošičku sobecká. Že ano? S omluvným připlácnutím uší k lebce se pootočila zpět, aby alespoň nemusel rozmlouvat s její zadnicí.
Brzy byla donucena překvapenému zamrkání. Nepamatovala si, že by se představila, ostatně vlk nevypadal na někoho, koho by její jméno vůbec zajímalo, přesto ji jím oslovil. Nebýt vlk, asi by ji v tu chvilku polil studený pot. Myšlenkami se hodně rychle vrátila k tomu, že je to tu zakleté a bytost před ní je jen nějaký zplozenec pekel. Ze šoku se však probrala dřív, než začala nezřízeně koktat a připomněla si, že šedé oči značí magii myšlenek. Nebyla si úplně jista, jestli umožňuje číst i v takových věcech, ale alespoň se tím uklidňovala. Mírně zneklidněná zůstala ale dál.
Když už došla tak daleko, nehodlala teď stáhnout ocas mezi nohy a utéct jako mimino. To už tu dnes jednou bylo. A tak to prostě přešla a hovořila hned k věci. „Neznáte nějakého Norta? Nebo Noxe?“ S nadějí vepsanou v očích při tom samovolně zhoupla oháňkou. Moc velká očekávání už po těch letech neměla, ale stejně se jí vždycky v krku usadil takový malý knedlík.

Otravuju! Připomněla si prakticky hned, co vypustila svou otázku z úst a rozpačitě zamrkala, protože co bylo vysloveno, už nešlo říct zpět. Leda by existovala magie, vracející čas. To by nebylo úplně k zahození. Ale jestli skutečně je, tak Lau jí rozhodně nevládne a nemohla dělat víc, než útrpně vyčkat jeho odpovědi. Nezlobila by se, ani kdyby neřekl nic a prostě odešel. Přesto se jí odpovědi po nějaké chvíli ticha dostalo. Odpovědi, která zahrnovala obě možnosti, nad kterými přemýšlela. Byl zvyklý a stejně mu to bylo jedno. Jak skvěle zařízené to měl.
„Ach ano, samozřejmě.“ Odkývala rychle, že víc po něm jakože nechce a protože už byla schopná i nějakého dalšího pohybu, než toho dýchacího, konečně se zas relativně pevně postavila na zesláblé nohy, vzdalujíc se od něj, aby ho víc nerušila v rozjímání. Jestliže o společnost nestál, ona se vnucovat nehodlala. Byla přece vždycky ta ohleduplná, co nechtěla nikoho prudit třebas jen nechtěně… A on jí řekl, jak se to má už dvakrát, a to na plnou papuli, což bylo sic vskutku nevychované, ale v jejích očích hlavně obdivuhodné. Sama by to nedokázala, ani kdyby chtěla být zrovna sama sebevíc.
Přesto si po pár krocích ještě vzpomněla na věc, jež ji donutila ohlédnout se přes rameno a nejistě stříbrotokého oslovit ještě jednou. „Mohla bych se zeptat ještě na něco?“ Strategičtější by asi bylo se rovnou ozvat s kamenem úrazu, neb bylo hodně pravděpodobné, že bude odmítnuta, poslána do patřičných mezí a nedozví se nic, ale ona si s tím svým ujišťováním jednoduše nemohla dát pokoj a nezbylo, než doufat…

Jeho odpověď nezněla kdovíjak nadšeně, ale pro Lau to byla i tak slova přinášející úlevu. Přízračný chichot přicházející ze stínů jejím uším sice nezněl o nic příjemněji, ale mohla si být jistá, že to nejsou výplody její choré mysli, nýbrž realita. Ano raději se drobet bála neznámého, než aby se utápěla v zoufalství nad chybějícím psychickým zdravím. Navíc, když tu měla společnost, tak se zas nemusela bát zas až tak moc – zvlášť když se její společník zdál být klidný jako hladina rybníka za bezvětří. To vlčici dodávalo jistotu a tak konečně přestala těkat pohledem od jednoho zachichotání k druhému a vděčně se obrátila k vlkovi. „Ještě že tak. Už jsem se bála, že jsem zešílela.“
Nicméně jeho oči ji na mžik navrátili k pochybám, neb působily podobně nepřirozeným dojmem jako dění kolem. Nebyla si úplně jista čím to, neb podobné už viděla třeba u Winter a takový efekt na ni neměly. Nakonec to bleskově přisoudila svým pocuchaným nervům a fantasmagorii o tom, že on je třeba taky jen přízrak, rychle vyhnala z hlavy. Už jen proto, že se do toho začínala pořádně zamotávat a akorát by ji zas popadla panika.
Nechat se ukonejšit jeho lhostejným klidem byla rozhodně ta lepší možnost a také to udělala. „Dějí se tu takovéhle věci často?“ Poptávala se skoro nezvykle uvolněně, zvědava jestli je příčinou jeho chování zvyk či je prostě takový od přírody. A taky jestli si má i ona sama začít zvykat, protože zažívat takové šoky často, by ji asi předčasně dovedlo do hrobu. Ještě že zuby-trhajícím-vílám se nějakým zázrakem vyhnula a o dění na pahorkatině netušila ani popel...

Řekněme, že měla trochu co dělat sama se sebou a i když se chtěla zoufale moc omluvit, prostě toho nebyla schopna a cizinec tak byl rychlejší. S jedním jediným slovem, vyřčeným sice zcela bez emocí, přesto bodající do křehké duše vlčice jako tisíc jehel. Říct na to stále nemohla nic, protože sotva dýchala, a tak alespoň zahanbeně přilepila uši k hlavě a zahleděla se do země. Zřejmě zbytečné vzhledem k tomu, že jí nevěnoval jediného pohledu, ale aspoň nějak svou lítost vyjádřit potřebovala.
Vážně nechápala, jak může něco zkazit už v první minutě, ale očividně na to měla talent, a když o tom zapřemýšlela hlouběji tak jí skutečně způsob, kterým se sem přihnala, nepřipadal zrovna košér. Horší by to bylo snad jen, kdyby mu rovnou skočila na hlavu a křičela při tom o pomoc.
Nicméně při tom rozmýšlení a možná až moc dlouhé chvilce ticha se nakonec zmátořila. „Omlouvám se.“ Pípla pořád ještě značně uhnaně, a s dalším nádechem hodlala přidat těch omluv ještě pár navíc, ale to by se to nesmělo zas ozvat. To divné chichotání. V úleku poskočila, naštěstí směrem dál od neznámého a celý hřbet se jí zježil tak, že jí chlupy trčely do všech stran. „Slyšel jste to taky?“ Vyletělo z ní, dřív než se stihla zadržet a naléhavě po něm střelila pohledem. Nebo jsem se už úplně zbláznila?

> Mahtae (přes Medvědí řeku)

Pelášila, jako by jí za patami hořelo. Nebo spíše letěla jako vítr, to je v případě vlka ovládajícího vzduch asi příhodnější přirovnání. A s trochou nadsázky lze říci, že ji jímala hrůza. Obloha totiž zůstávala divná, zvuky s neviděným zdrojem se ozývali vesele dál a navíc se všude kam zavítala, válela ta divná zelenina. Ne snad, že by všude přítomné dýně byly děsivé, ale vzbuzovali řadu otázek.
A úplně nejděsivější bylo, že cestou nepotkala živou duši a to pěkný kus už uběhla! Takový, že ji už dost slušně píchalo v boku a přestávala popadat dech. V mysli (neb nahlas by to už nedala) zanadávala nad stárnutím a svou mizernou kondicí, ale s pomocí setrvačnosti běžela dál a ani si nevšimla, že je zas ve známých končinách.
Čeho si však i přes únavou zastřenou mysl všimla, byla vlčí silueta před ní. Ačkoliv si nejdřív musela zapochybovat, jestli třeba nemá vidiny nebo ten vlk není nějakým zlým přízrakem, srdíčko radostí zaplesalo, vlilo zbytek nějaké té energie do žil a brzo se ocitla cizinci skoro na dotek.
Nakonec usoudila, že je to snad skutečně vlk z masa a kostí, ulevila si a tehdy její unavené nohy vypověděli službu, podlomili se a … Lau se dosti nedůstojně skácela na zem, vlkovi přímo k nohám.

> Křišťálový lesík

Od té doby co se oddělila od prazvláštního černobílého vlka, už utekl nějaký pátek, ale Launee to ani nepostřehla. Tuláci totiž mají jakési vlastní zkreslené vnímání času. Nebo alespoň ona ano. A tak dny utíkali docela nepovšimnuté, dokud nebyli něčím tak výjimečné jako dnešek.
Ono když se probudíte a zjistíte, že obloha není modrá ani šedá, nýbrž nepřirozeně růžovo oranžová, asi se vám to do paměti vryje. Dokud si na zvláštní úkazy Gallirejské tedy už nezvyknete, ale to její případ zatím nebyl a celkem dlouhou chvilku strávila zalezlá v křoví, čekajíc, jestli to třeba nenabere normální směr. Případně nepřestanou účinkovat ty halucinogeny, které včera zřejmě sežrala spolu s bobulemi, spořádanými k malé večerní svačince.
Ovšem nestalo se tak a z křoví ji tu náhle vyhnalo přízračně zachychotání za jejími zády. Když se však vyplašeně ohlédla, zjistila, že je tu sama samotinká samička, jako většinu veškerého času a po zádech jí přejelo vskutku nepříjemné zamrazení, které bylo pokynem pro jediné – vzít nohy na ramena a doufat, že jinde bude lépe.

>Středozemní pláň (přes Medvědí řeku)

Písek/Brno
Velké srazy spíš nebrat, ale skupinky kolem 5 ještě zvládám

Lau se opravdu snažila, ostatně tak jako vždy, ale i tak se zdálo, že se to opět děje a začíná své společnosti lézt na nervy. Nevěděla co je s ní špatně, ale něco zřejmě ano a její nálada začínala zas pomalu poklesávat. Úsměv, který dosud myslela skutečně vážně, postupně zesmutnil a její ouška upustila od plánu být stále optimisticky našpicovaná. Očividně to nefungovalo a cizinec jí svůj nezájem dával cítit každým slovem i pohybem.
Od prazvláštně zbarveného vlka se tedy odvrátila, by nemusel koukat na bolestný výraz v její tváři, dokonce vypouštějíc z hlavy onu obavu o svá záda, a vykročila jedním z udaných směrů. Teprve když o pár kroků dál své emoce dostala zas pod kontrolu, ohlédla se. „Tak jdeme?“ V posledním pokusu nepřijít o vzácnou společnost i pomalu mávla oháňkou, ale k ničemu ho víc nenutila a klidně pokračovala dál i sama. V podstatě dala oběma šanci se v poklidu rozejít. Především Pruhovanému šanci se jí bez výčitek zbavit. Ačkoliv on by si zřejmě nevyčítal ani násilnější rozchod.

>>> Mahtae

„To je docela zvrácené.“ Broukla tiše, když se vlk nechal slyšet, že by rád viděl, jak se nechá roztrhat na kousíčky. I tak jí však na rtech přistál drobounký úsměv, neb prostě každý je nějaký a ona tu nebyla od toho, aby soudila. Navíc si mohl dělat jen legraci, jen ona byla moc tupá na to, aby to pochopila.
Přesto se neubránila tomu, aby dál nepřemítala o využití neviditelnosti k těmto účelům, ale tvářila se u toho pořád stejně přiblble, aby ji snad někdo nebral až moc vážně. „Tak… Tam vlezu normálně a až po mně půjdou, zmizím jen na tu chvíli, než ztratí stopu.“ Jo, to byl zcela jistě naprosto geniální plán, kterému nebylo co vytknout. Jen ovládat tenhle typ magie a nemít srdíčko v kalhotách při první známce nebezpečenství. A on by někdo nejmenovaný určitě ještě něco našel. Ona si na to klidně počká, nikdy není pozdě na to se vzdělávat.
Pravdou ovšem bylo, že tenhle vlk ji zas a znova překvapoval. Začalo to prazvláštním vzhledem, pokračovalo jeho magickým umem a teď se ještě přiznal ke svému zvláštnímu a velice úzkému jídelníčku. Obě její uši sebou rázem zaškubali a ocásek vyletěl udiveně až nad úroveň hřbetu. Pobavené zasmání v hrdle zadusila, opět doufajíc v to, že takhle cizince neurazí a samovolně přetočila hlavu na bok v onom zádumčivém psím gestu. Těžko tomu uvěřit, ale přišlo jí roztomilé, jak při tom prohlášení hrdě zvedl nos k nebesům. A to jak znechuceně se tvářil. Přesně jako malé vlče, kterému někdo cpe kus brokolice.„Tak v tom případě se omlouvám.“ Pousmála se měkce, tak aby nebylo pochyb o její upřímnosti, ačkoliv to bylo něco, co nemohla vůbec tušit a vrhla pohled k vodě, která očividně zela prázdnotou.
„Tak co zkusit jinou část řeky? Nebo je tu možná někde nějaké jezero?“ Bylo jí jasné, že tohle všechno musí druhý vlk vědět tisíckrát lépe než ona – vzhledem k jeho kresbě pobýval v téhle zemi o dost déle a musel to tu lépe znát a také je zřejmě starší než ona a má vícero zkušeností, když už se však docela rozpovídala, nechtělo se jí tak úplně přestat a… Skutečně chtěla být nápomocna hladovějícímu, ač v dohledné době očekávala spoustu kyselých obličejů na její účet. Určitě je totiž neuvěřitelně otravná.
Na malou chvilku se jí zazdálo, že budou mít další společnost. Nebyla si úplně jistá, jestli je ráda, či nerada, ale nakonec to řešit nemusela, neb třetí pach také velmi záhy zmizel. Přesto stihla „starou známou“ identifikovat a maličko překvapeně zamrkat nad zavytím, jež se ozvalo. Těžko si představit, že je Winter schopna vydat něco tak hlasitého a na její maličkost pozornost upoutávajícího.

(-.-")

Kdyby Lau uměla číst myšlenky, zřejmě by černobílého hned trochu překvapila, neb v tomhle ohledu by nemlčela a relativně ohnivě by se bránila. Ona si umí vyskočit, umí si dupnout a má vlastní názor (třeba ten, že na ohleduplnosti a altruismu není nic špatného)… Ale ona to neumí, tudíž jí nezbylo nic jiného než stát, čučet a tížit si hlavu obavami nad tím jak moc ho štve či neštve.
Názorná ukázka „užitečnější“ magie však zas přivedla na jiné myšlenky. Nejprve si myslela, že jí jen selhává zrak. Následně jí pomalu doteklo, co se tu vlastně děje a ušiska jí rázem vzrušeně vystřelila vzhůru. To že nebyl vidět, to bylo v rámci mezí ještě docela v klidu, ale on dokonce nebyl ani cítit! Panečku to byla věc, až ji to donutilo ocáskem pořádně zamávat a vykulit oči jako kapr.
„Páni! Tohle umět, tak můžu pohodlně projít všechna smečková teritoria. Bez potíží, bez doprošování se…“ sice si hnedka vyhubovala, že to se přece nedělá, ale na druhou stranu, co oči nevidí, to duši nebolí a v tomhle případě by ji „poškození“ členové smeček ani necítili, takže… Zároveň se stihla zhrozit nad tím, že ji tu ten vlk vlastně dost možná nechal a ona tu mluví jak blbeček do větru, záhy se však vše vrátilo do normálu a jí se i docela ulevilo, že tu zas nezůstala sama. Po dlouhých dnech izolace vlastně živou bytost potkala ráda, ač se tomu původně zuby i drápy bránila.
Nebyla by to ona, aby se jí srdénko nepohnulo v hrudi, když zazněla ona slova. Tolik hladu z nich zas cítit nebylo, ale už jen ta snaha něco ve vodě odlovit o jistém stavu jeho žaludku vypovídala a on byl ten její popravdě ve stavu dosti podobném, tudíž byl onen soucit zcela nefalšovaný. „Nedaleko je tu pláň. Je tam hodně myší.“ Zkusila zas váhavě poradit. Netroufala si říct jak moc nóbl tlamičku cizinec má, ale i myš je přece jídlo, ač na jedno sousto, ale jednohubkami se přece také dá přejíst…

(Se moc omlouvám za pauzu...)

Říkat o magii, že je něčím prachobyčejným nepřišlo Launee zrovna nejšťastnějším, ale od někoho s tak prazvláštním vzezřením to vlastně docela sedělo a tak ani nemukla. Vlk před ní očividně strávil pod vlivem kouzel celičký svůj život a měl právo ji považovat za něco zcela běžného. Jakmile se něco zvláštního stane každodenní součástí života, zřejmě to své kouzlo ztratí.
Zajímalo ji však, které nadání, že to černobílý považuje za užitečnější a protože nevěděla, kolik magií existuje, nemohla ani zkoušet hádat a nezbylo nic jiného než prostě zas jen otravovat všetečnými otázkami. „A kterou považujete za nejužitečnější? Smím-li se ptát.“ Když už nesvedla ovládnout svou zvědavost, alespoň se zatvářila pořádně nesměle, doufajíc že tím případně obtěžovaného vlka obměkčí.
Co se týkalo ryb. Lau nebyla vlčicí, co by mezi lososem a pstruhem pocítila nějaký větší morfologický či senzorický rozdíl. Však to obojí byly dravé ryby s takovou tou legrační malou ploutvičkou na hřbetě, kterou jiné ryby nemívají, tudíž by se nebála mezi tahle dvě jména vsunout rovnítko.
Jediný rozdíl viděla v tom, že lososi do řek připlouvají z moře, díky čemuž jsou silně sezonní pochutinou, v čemž byl možná i ten háček. Totiž to, proč se jejímu společníkovi nedaří žádného zahlédnout. „Třeba sem ještě nedorazili?“ Broukla a zahleděla se směrem, ve kterém tušila mořské pláže, které už také jednou navštívila a odkud by pravděpodobně lososi i migrovali. Jestli však zas až tak vybíraví nebyl, neviděla důvod proč nesejít trochu níž a zkusit štěstí v bystřinách s těmi pstruhy nebo v jezeře s kapry. Ryba jako ryba, hlavně že se dá sníst. Zas tak moc mu harmonogram však určovat nechtěla a tak zas jen stála a mlčela. Dvojka k pohledání.

Sledovala jeho počínání s jistou zvědavostí, stále se ale nedovedla úplně uvolnit a jít dokončit to, nač přišla – totiž zabořit tlamu do vody a napít se co jen snese. Navíc ji opětovně rozhodil svým užitím kouzel k vytvoření improvizované střechy… Tedy magie se už nelekala, ale on ji použil s takovou lehkostí, skoro jako by nad tím nemusel ani přemýšlet a ještě ke všemu v takovém rozsahu a tak užitečně. Vykulila oči v němém obdivu a tiše povzdechla. Sama padala do mdlob po provedení takové malicherné hlouposti, jakou je rozpohybování spadlého listu.
„Magie země je tak užitečná.“ Pronesla tiše, aby vlka nerušila v tom něčem, co dělal a marně se snažila najít způsob, kterým by ji před moknutím ubránilo její nadání. Nenapadlo ji nic jiného než dešťová mračna odvát a to jí přišlo pro jednoho vlka neproveditelné. Proč také nemohla ovládat zem? Jako tenhle cizinec, jako Amelis, jako Nort…
Z chmurných myšlenek na to, jak by se za ní její bratr i béžová vlčice teď asi styděli, ji vytrhl jeho hlas. S překvapeným zamrkáním se vrátila zpět do reality a bezděčně se pousmála. Dal jí radu, je to hodný vlk. O tom žádná. Svůj dík vyjádřila už o něco jistějším hlasem a také konečně pochopila, proč si řeka uzurpuje tak moc jeho pozornosti. Díky zřetelnému zakručení ve vlastním břiše.
„Pstruzi mají raději prudší proud.“ Špitla s úmyslem vrátit laskavost a být hodná, tak jak běžně bývá. Ovšem zas ji hlodalo, aby to vlkovi neznělo jako poučování. Každý čin může mít své nedozírné následky a ona byla odsouzena k tomu je stále omílat.

Byla tak přesvědčená o tom, že v tuhle denní dobu je nemožné kohokoliv potkat, že na to ani nedávala pozor a raději se bojácně otáčela za prapodivnými stíny a každým houknutím sovy, zároveň se ujišťujíc o tom, že se o nic nepřerazí. Těžko uvěřit tomu, že je zkušenou osamocenou cestovatelkou…
O to větším překvapením byl vlčí hlas prolamující ticho a na její mozeček měl takřka devastující účinky. Okamžitě ustrnula v pohybu s chlupy naježenými až na pr… zádi a ohonem zježeným jak dikobraz. A díky phledu na to prapodivné individuu před jejím čumákem jí ten stav ještě chvilku vydržel. Napůl bílý a napůl černý a rozdělený přesně vprostřed obličeje. To bylo ještě nepřirozenější než ty Ashiny modré klikyháky i bez zeleného proužkování. Vypadal jako nějaký přízrak a Lau okamžitě naskočila myšlenka na tu tolik obávanou Smrt. Ale to byla podle všeho vlčice.
Navíc se o ni vlk nijak zvlášť nezajímal a nerušeně pokračoval v chlemtání vody. Kdyby jí chtěl ublížit, udělal by to snad hned. Aspoň tomu chtěla tmavá vlčice věřit a postupně uvolnila všechny skupinky ztuhlých svalů a nalezla svůj hlas.
„Já se přišla jen napít.“ Pípla pořád trochu přiškrceně a konečně si uvědomila, jak upřeně na svého nečekaného společníka zírá, tudíž rádoby nenápadně a pomaličku přesunula pohled bokem. Neznala ho a neodvážila se na něj civět, jako by z višně spadla, neb to bylo něco, co dovedlo nejednoho vlka pěkně naštvat. Hned na to si ale zas vzpomněla, že nedívat se na někoho, když s ním mluví je taky neslušné, nebo že by si snad dokonce mohl myslet, že jí za pohled nestojí či je jí odporný a naštvat ho (nebo mu ublížit) zas tím. Což bylo vlastně dilema řešené při každém shledání, u někoho jeho vzhledu však o tolik citelnější. A tak začala bezradně přeskakovat očima mezi jeho obličejem a okolím a zároveň se přistihla u toho, že nahlas vyslovuje další svou myšlenku. „Ale možná bych ji přejít měla a posunout se zas dál.“ Byla tu dlouho o tom žádná…