Gallirea - Příspěvky uživatele

Moc se jí to nezdálo. Padající hvězdy přece znala a těmi se obloha začala plnit teprve teď s přicházející nocí. I ona ale uznala, že je zbytečně se tím zabývat, protože ani jeden z nich nic nevykoumá a už vůbec ne onu směšnou pravdu, že šutry na celou Gallireu vrhá magií příliš nadaný jezevec pachtující se s davy zlomyslných zubních víl. Možná když někdy znovu zavítají na „šakalku“ podiví se nad tím, jak se změnila tvář její krajiny, ale s tímhle „deštíkem“ si to nikdá nespojí. Launee tedy určitě ne. „Jak myslíš.“
Zároveň zapřemýšlela, jak dlouho mu už vlastně tyká a vůbec si nemohla vzpomenout. Vzhledem k tomu, že byla vlčice, kterážto měla v tomto z hlediska etikety tu výsadu určovat si, a on neprotestoval, víc to také neřešila a rozpačitě se ošila pod jeho upřeným pohledem. Trochu se bála, co z něj vypadne.
Inu opět to byla poznámka plná ironie až přes okraj, ale v jeho případě nehrozilo, že by ji to ranilo. Však on se jen snažil udržet si svou image a ve skutečnosti to nemyslel tak zle. To si tedy alespoň ona myslí a těžko říct, zda to lze ještě zvrátit na jinou stranu. Proto se na něj jen hezky po vlčím zazubila a bez řečí následovala jeho kroky. Neb on je tu přece ten místní, co zná každý Gallirejský kout a ví kam jde. Ona se starala jen o to, aby jim něco nespadlo na hlavu, úzkostlivě střežíc oblohu a oznamujíc každý kámen, který by mířil nebezpečným směrem.

> Vrbový lesík

I Lau se uměla tvářit dost poťouchle, když na to došlo a tohle byl přesně ten případ. Pro jistotu si přehrála veškerá jeho předchozí slova v hlavě. Jednou, dvakrát, možná i třikrát a nakonec usoudila, že to vskutku tak přímo neřekl, ale ona už měla o tom celém „čekání na někoho“ svou představu, které se nehodlala pouštět. Prostě byl jedním z těch vlků, co se snaží vypadat v očích ostatních protivně, ale jinak je to dobrák. Roztomilé. A proto směrem k němu vyslala jeden ten vědoucný pohled okoukaný od Života.
Přesto se nesvedla zbavit svých návyků tak rychle, a poté co jej donutila se zas uchýlit k protáčení očí a ironickým poznámkám, omluvně svěsila ušiska. Ostatně to byla dost hloupá poznámka, však to viděl sám, ale z překvapených úst občas nějaká ta hloupost uletí. Bohužel.
Ale zpět k šutru. „No viděla. Ale ne takové, co padají z čistého nebe.“ Kamenů viděla spousty, včetně velkých krajinu-měnících sesuvů v horách nebo létajících sutin uprostřed bouře, ale tohle nebylo ani jedním ani druhým. Při pohledu na oblohu ovšem usoudila, že zas až tak čisté není. Těžká černá oblaka nevěstila nic dobrého. „Možná bychom se měli někam schovat.“ zamumlala, posilněná k vyslovení oné věty dalším kamenem, který rozryl zem opodál.

Na rozdíl od něj nespala, jen nehybně odpočívala s očima skrytýma pod příkrovem víček a místo oveček počítala frekvenci svého dechu. Nádech, výdech, nádech… Dokud se konečně neozval jeho hlas, už takhle „po ránu“ znějící otráveně, a nepohnul se. I ona pomalu otevřela oči, mžourajíc proti slunku a natočila slechy, aby jí z jeho poznámek nic sebemenšího neuniklo. Hned se mu povedlo vzít jí vítr z plachet. Značně perplex přihlížela jeho protahování a nevěřícně vykulila oči nad jeho spíláním.
Takže je to pravda? Byla jsem u života několik dní? Nevěděla proč ji to tak vyděsilo, ostatně nikam moc nechvátala a celý její život si tak nějak plynul den sem a den tam, ale… Bylo to šokující zjištění a ji pro vlastní důvěřivost ani nepadlo, že by si z ní snad mohl střílet. Skvělá oběť pro někoho jako je on, jen co je pravda.
Na rozdíl od něj bez jakéhokoliv rozcvičování vyskočila na nohy a už se nadechovala k poklonkování a srdnatým omluvám… Ale pak si něco uvědomila. „Vždyť! Vždyť já jsem nechtěla, abys na mě čekal!“ připomněla možná o něco nadšeněji, než by měla a s pobaveným zavrtěním ocasu si jej přeměřila pohledem. „Ty sám si řekl, že nejsi moje chůva! A stejně tu čekáš.“ Inu kdyby jí už nestihl nakecat, že tu čeká pár dní, prostě by to vzala tak, že tu přespal na doplnění sil a ona se prostě jen včas vrátila. Ale takhle? Čekal tu na ni pár dní? To je tak hrozně hodnej vlk!
Zároveň, když teď stál na nohou, si mohla znovu prohlédnout jeho kožich a mírně zklamaně naklonila hlavu ke straně, stříhajíc při tom ušima jak králíček. "Pořád to na sobě máš." konstatovala trochu překvapeně, ale když si vzpomněla, jak nerad život na odstranění odznaků přistoupil, asi bylo jen přirozené, že na to moc nechvátal. Navíc ho přece ještě zdržovala ona.
Chvilku na to cosi zasvištělo vzduchem a padlo jen pár metrů od nich. Lau se u toho stihla úlekem pěkně zježit a vykulit oči tak, že jí málem vypadli z hlavy. Byl to celkem velkej šutr, který sem přiletěl až ze Šakalí pahorkatiny a na jedno vlčí kóma by klidně stačil. Tahle zem je šílená. To jí bylo jisté, tentokrát se ale rozhodla držet své emoce na uzdě a jen na Nathana tázavě pohlédla, co jako on na to a jestli je třeba se vzrušovat. Ona totiž už vůbec nevěděla.

> Vrchol Narrských kopců

Být trochu mimo po prvním setkání se Životem asi nebylo nic zvláštního, přesto si připadala hrozně hloupě z toho, jaký dojem to v ní zanechalo. Jeho vzhled, osobnost i moudrá slova, která vypouštěl z tlamy s takovou lehkostí, že by kdejaký mudrc mohl jen zelenat závistí.
Navíc se jí pořád držela tak vlezlá touha otočit se na patách a vrátit se zpět pod vliv jeho omamných kouzel. Do míst, kde může být jen dobře. A teplo… Teprve s uvědoměním si, jak moc se změnila okolní teplota konečně začala vnímat realitu a přestala jen tupě následovat vůni, které se tak křečovitě držela a rozhlédla se po okolí. Což přineslo menší šok. Byla si jistá, že při cestě nahoru se slunce chýlilo ke svému západu a teď. Teď bylo vysoko na obloze. Byla jsem tam celou noc a ráno? lapala po dechu nevěřícně. Plynul snad u života čas jinak? To ji trochu vyděsilo. To by dokonce nemusela být ani jedna noc co tam strávila, ale rovnou celý rok! Ale ne. Ne. Tak dlouho by se u vůně druhého vlka nedržela, tím si byla jista a zas se trochu uklidnila. A o trošku víc, když stopovaného konečně zahlédla.
Všimla si, že leží a domyslela si, že zřejmě spí, proto zlehčila svůj krok, co to jen šlo a zastavila se dostatečně daleko na to, aby ho neprobudila štěrkem odlévajícím od jejích pacek. Sama se z nepochopitelného důvodu cítila být plná energie a do spaní se moc neměla, ale tak alespoň ulehla, dělajíc mu takovou tichou stráž. Přemýšlejíc o tom, jak hrozně bude určitě nadšený, až ji tu po svém procitnutí uvidí. Zase. A to jí už dvakrát řekl, že ho otravuje. Ale ona se zrovna teď chtěla řídit čerstvou Životovou radou a… Nepečovat o blaho ostatních až tak moc, když teď prostě chtěla jakoukoliv společnost. Třeba tak nevrlou jako je tenhle vlk. Ostatně ona na něm už stihla najít něco hezkého. Ještě ji nezakousl.

//Pardon, mne trochu zničilo cestování -.-

> Narrské kopce

Lau následovala Nathana až nahoru, kde na rozdíl od něj žasla jako u vytržení a kdyby se ho zoufale nedržela jako své jediné dnešní jistoty, asi by se pěkně loudala a při první příležitosti zatoulala. A tak si alespoň užívala to teplo, které z kopců stoupalo, a že to byla v panujícím chladu skutečně příjemná záležitost. A ještě mnohem příjemnější byl pak klid a mír, který se jí tu z nepochopitelného důvodu městnal v hlavě a vytlačoval všechny nastřádané nepěkné pocity a únavu pryč. Někam, kde si na ně nikdo hodně dlouho nevzpomene.
A přeci se u toho poťouchlého rozjímání pozapomněla a zahleděla se do krás těchto kopců. Krás dosud nepoznaných. Zapomněla pospíchat za svým průvodcem a zastavila se s pohledem ohromeně upřeným na pískovcový most klenoucí se nad její hlavou. A kdyby ji v čenichu nezašimralo pár zrnek písku nutící ke kýchnutí, asi by tam stála a civěla dost dlouho na to, aby ji druhý vlk vyzvedl na své zpáteční cestě.
Pískavé kýchnutí ji však vrátilo do reálného světa, ve kterém existoval určitý účel její cesty sem. V jejím případě to nebyla žádná konkrétní žádost, ale prostě jen všetečná touha poznat nositele tak ušlechtilého jména jakým je Život. Několikeré nasátí vzduchu nosem stačilo k tomu, aby nalezla Nathanův pach, kterýžto se jala následovat až do rozlehlé jeskyně. I zde bylo nad čím žasnout, přesto ji o maličko více upoutali hlasy odrážející se od stěn.
Když se za nimi plížila, kupil se v ní jistý pocit provinilosti nad odposloucháváním cizích rozhovorů, ale příležitost prohlédnout si Života hezky z dálky a nepozorovaná, to bylo příliš vábivé a ona nedokázala odmítnout. Zvlášť když se jí viděné tak moc líbilo a z nějakého důvodu jako by bylo nemožné pohled od kouzelného vlka odtrhnout. Proto se děsila chvíle, kdy se Nathan rozhodne odejít. A ta přišla až k uzoufání brzy.
Nešťastně sklopila dvoubarevná ušiska. Ještě nechtěla odejít! Proč musí ti chlapy být ve všem tak hrrr? Ale copak tu mohla zůstat sama? Vždyť se cestou zpátky ztratí! A proto se uchýlila k nerozhodnému těkání od odcházejícího vlka k Životu, který o ní neměl dle jejího soudu vůbec vědět. Což bylo značně naivní a Život nezaváhal, aby ji o tom hned nepřesvědčil.
„A co mohu udělat pro tebe?“ Pronesl mile jen tak do prostoru a vyčkal toho, až se vlčice rozpačitě vykutálí ze svého úkrytu.
„Já nic nechci.“ vyhrkla hned, co se jejich pohledy střetly, překvapena sama sebou a především svou uvolněností. Bylo to kouzlo? Nebo důsledek toho, že se k ní po dlouhé době někdo chová přívětivě? „Jen jsem chtěla vědět, jak vypadáte.“ To bělostného očividně pobavilo, protože mu zasvítilo v očích a jeho koutky sebou zacukaly. „Tolik námahy jen tak pro nic za nic?“ nechal se slyšet a hnedka vypínal hruď jako správný model, snad aby se ho mohla do sytosti vynadívat, přesto se nenechal jen tak odbít. „Nechtěla bys aspoň nějakou parádu do kožichu, místo toho bručouna?“ Zřejmě byl na svůj umělecký um skutečně pyšný, a když u jednoho nepochodil, chtěl se vyřádit jinde. To byl ovšem na špatné adrese.
„Um. Omlouvám se, ale mně se tyhle věci také moc nelíbí.“ špitla skoro neslyšně, což ovšem bystrému Životu neuniklo a naoko uraženě zamrmlal. „Tak já si to budu pamatovat.“
Nebylo úplně obvyklé, že by někomu dokázala jen tak říci ne. Proto jí hned po vyslovení oněch slov drobátko zatrnulo, ale život to bral s humorem a ji zas velmi rychle ta tíže přešla. Jen si rázně připomněla, aby začala zas vážit slova.
„Ale to přeci není třeba. Vím, že nechceš nikoho ranit, ale věř, že většina vlků rozhodně není z cukru.“ Podobně jako předtím Nathan i on se nerozpakoval odpovídat na nevyřčené a povzbudivě na svou momentální společníci zamrkal. „Stejně jako většina není vraždícími bestiemi, které ti pro jedno slůvko utrhnou hlavu.“ Přímo na místě jí tak dokazoval, že není jen tvorem, který z rozmaru zdobí vlkům Gallireiským kožichy, nýbrž bytost opravdu podobná bohu a ví o každém jestli ne všechno tak alespoň to nejdůležitější. Jeho slova u hnědočerné ale vyvolávala spíše spoustu otázek, než-li pochopení.
„Co je špatně na tom, že nechci svými slovy ublížit?“ Pod vlivem sluníčkové atmosféry Narrských kopců se osmělila i zeptat a pohlédnout při tom do modrošedých očí Životových, pročež on bez delšího rozmýšlení odvětil zas nazpátek: „Nic. Pokud se to nepřehání.“ To byla poněkud nekonkrétní odpověď, s níž si Lau zrovna dvakrát nevěděla rady. Nechápavé zamrkání prosící o pomoc však Bílému stačilo. „Řekni, kdy naposledy ses s někým uvolnila!“ pobídl ji. A nad tím pro změnu nemusela moc přemítat ona. „S Amelis.“ Vzpomínka na béžovou vlčici s rostlinkami v kožíšku a příjemně strávené společné dny okamžitě vyvolala pozvednutí koutků. „A jak to dopadlo?“ zajímal se Život dál. „Jsme kamarádky?“ To už zřejmě nepotřebovalo komentáře, jen se vědoucně zazubil, což Launee k porozumění zcela stačilo, ale… „Ale jak?“
To už však Život jen energicky zakroutil hlavou. „A copak bys z toho měla, kdybych ti to tu řekl? Víš, jsou věci, na které si každý vlk musí přijít sám.“ V tu chvilku promlouval jak nějaká učená klišoidní kniha, ale nebylo nic, co by se tomu dalo vytknout, zvlášť když celou věc uzavřel dalšími dvěma větami. „Pamatuj, že cesta k cíli bývá často důležitější, než jeho nalezení.“ A s poněkud rošťáckým zajiskřením v očích: „A všichni bychom se dost nudili, kdybych každému hned všechno řekl a dal.“ Zněl trochu jako šmírák, který ostatní pokouší malými radami a pak sleduje, jak se jim s tím daří. A možná to i byla pravda a celá Gallirea je pro něj prostě jako velká televize s nepřeberným počtem programů.
Intonace jeho hlasu, grimasa usazená ve tváři a optimismus způsobovaný místními čáry máry však Lau nedovolili zapochybovat o tom, že by řešení svého malého problému snad neměla nalézt. V tu chvíli si však uvědomila, jak zde osaměli.
Nathan už tu nebyl. Zas se jí ztratil. Ne že by ji pod vlivem Životových čárů nějak víc zneklidnilo, tady měla pocit, že nic jiného než vlka před sebou nepotřebuje, ale když s někým přišla, měla by s ním také odejít a to i přes to neodbytné nutkání na tak příjemném místě a s příjemnou společností zůstat. Proto se i přes protestující vědomí nakonec donutila konverzaci ukončit.
„Děkuji ti Živote. Já se tedy budu snažit. A už ti nebudu víc bránit od odpočinku.“ Vysoukala ze sebe pomalu, a kdyby to bylo u vlka možné, hnedka by jí líčka zčervenala jako jablíčka. „Už zas ta tvá ohleduplnost?“ nadhodil totiž bílý vlk v žertu, ale o moc víc ji už nezlobil a vidouc její odhodlání, nijak jí nebránil. Alespoň ne přímo, neb i přes to, že se už rozloučili, jeho tvář a hypnotický pohled ji k sobě táhly jako velké magnety, kterým se nedalo říci ne. Bylo to jako by si ji tu i přes všechny ty rady do života chtěl nechat jen sám pro sebe. Možná jako dekoraci do své květinové zahrady?
Naštěstí tu však byl Nathanův pach, již mírně vyčpělý, ale stále dostatečně silný k zachycení, který pro ni byl jako nit natažená v Minotaurově labyrintu. Když se k němu celou svou myslí aspoň na chviličku upnula a celá tumpachová se za ním pustila, dovedl ji nakonec ven z jeskyně a pak i pryč z vrcholu kopců, a to ani nevěděla jak rychle, neb si celou cestu připadala jako ve snách.
Netušila, že při té své roztěkanosti vytrousila pár kamínků, se kterými Život rozhodl naložit po svém.

> Narrské kopce

Objednávka:
ID - V01/sila/1*
ID - V01/vytrvalost/1*
ID - V01/taktika lovu/1*
ID - V01/rychlost/3*
ID - V01/obratnost/2*

= 40 ametystů

//Kdo říká, že nechci, když už tu jsem?

> Středozemka (přes Ohnivé jezero)

Prý toho cestování dneska ještě nebylo dost. A podivností jak by smet. Naštěstí si během „klábosení“ s cizincem dostatečně odpočala a donutila se nevzrušovat nad těmi anomáliemi, co zdejší kraj nabízí. Chichotání, dýně, jezírka s teplou červenou vodou… A cupitala za ním, aby zjistila, jak moc se umí krajina během chvilky měnit. Z kamenité pláně v písečné duny. A to ji to nejpodivnější mělo teprve čekat!
Každopádně byla aspoň té dobroty, že mlčela a nepletla se rázujícímu Nathanovi pod nohy. Jen mu odkývala to, že ho za svou osobní stráž nepovažuje a zvědavě natáhla krk, aby pohlédla na vrchol kopců. Tam zřejmě mířili a Lau tak trochu nejistě zatajovala dech nad tím, kterého z těch dvou že jsou navštívit…

> Vrchol Narrských kopců

Inu s tím jak přibývali položky do jejího výčtu modrých odznaků, tak se v jeho tváři prohlubovala zračící se nespokojenost. Což byla zřejmě první skutečně procítěná emoce, kterou od něj pochytila a co víc. Následovaná i celkem dobře emociálně zabarveným prohlášením.
Lau se musela kousnout do jazyka, aby jí v tak nevhodnou chvíli neuteklo další zahihňání. Ale bylo to těžké. Asi tak těžké, jako když někdo ve vaší blízkosti prohlásí, že zabije smrt. Naštěstí pro Nathana se s informacemi na zéma Život a Smrt setkala, tudíž jej ušetřila jakéhokoliv vyzvídání na ono téma, ale na druhou stranu to zapříčinilo velký zájem o jeho následující odchod. Šel za Životem? Za Smrtí? Vpravdě ji tyhle dvě božské entity Gallireiské drobátko děsily, ale zvědavost se v ní nezapře a tak nějak cítila, že by chtěla alespoň jednoho z nich vidět. A v něčí společnosti? O to lépe. A tak navzdory svému rozhodnutí už ho víc neprudit, rozklusala se za ním jako ocásek.
Při tom se jí dostalo i odpovědi na nevyřčenou otázku. Zase. Na té magii myšlenek asi něco bude… A když už byla u toho. Zdálo se jí to, nebo mu zmodrali i oči? Nebyla si tak úplně jistá a zastavovat ho kvůli tomu, by asi nebyl úplně nejlepší nápad.

> Narrské kopce (přes Ohnivé jezero)

//No s nějakym oraženějším charakterem by to nebyl problém, ale s Lau je docela hard setrvat, se přiznám :D

„Chápu.“ Konstatovala jako vždy trošičku zklamaně, když se ukázalo, že zase moc nepochodí. „Já si taky moc jmen a tváří nepamatuju.“ Připustila shovívavě a zamyslela se kolik z těch desítek vlků, které za svůj život potkala, by při dalším setkání poznala. Ashe pro její pruhy a řadu dní spolu strávených. Amelis pro popínavé rostlinky rostoucí v jejím kožichu a pomněnkový záhonek, co pro ni vykouzlila. Černobílého pro jeho zvláštní zbarvení. Asi tak konečná.
I přes své zadumání ovšem vnímala vlkova slova a všeříkající na jeho otázku pokývla hlavou. Chtěla mu zkusit oba brášky ještě vzhledově připodobnit, jestli by to třeba nepomohlo, ale to se jí vykouřilo z hlavy hned, jakmile se z jeho hrdla ozvalo bolestivé zavrčení. Hned se ustarostněně hrnula zas blíž, aby mu mohla být nějak nápomocna, ačkoliv netušila jak.
Z pozice pozorovatele brzo zjistila co se děje. Ani se nad tím nemusela moc děsit, protože to bylo už podruhé, co byla podobné věci svědkem a zas pomalu odcouvala z jeho osobního prostoru a tiše přihlížela tomu, jak se mu bude jeho nová paráda líbit. Jí se moc nelíbila. Pořád nedokázala přijít těm nepřirozeným barevnostem ve vlčím kožichu na chuť.
No a on se také nezdál být zrovna nadšen. Dokonce mu unikl jeden drobet otrlejší výraz, čemuž se vlčice kradmo pousmála a hned se zajímal, kde všude to má. Vzhledem k tomu, že se neodvažovala na něj byť jen sáhnout rozhodla se pro popisnou metodu a demonstraci na vlastním těle. „Špičky uší. Vlnovky na bocích. Flek na hrudi. A tady…“ Plácla si packou po straně hlavy a vzápětí si dala menší tečku přímo mezi oči. „A tady něco jako kosočtverec. A ještě obočí.“ Mimochodem to bylo prvně, co se na něj pořádně podívala a musela uznat, že měl dost zajímavý kožich i bez toho. A taky docela ošklivou jizvu na rameni. Kde k tomu asi přišel? Nahlas se však zeptat nehodlala…

Jak předpokládala, moc se mu její další vyptávání nezamlouvalo, a vážně jí to rvalo srdce. Ale stejně tak jí rvala srdce i její vlastní situace a mohla být jednou za čas přeci aspoň trošičku sobecká. Že ano? S omluvným připlácnutím uší k lebce se pootočila zpět, aby alespoň nemusel rozmlouvat s její zadnicí.
Brzy byla donucena překvapenému zamrkání. Nepamatovala si, že by se představila, ostatně vlk nevypadal na někoho, koho by její jméno vůbec zajímalo, přesto ji jím oslovil. Nebýt vlk, asi by ji v tu chvilku polil studený pot. Myšlenkami se hodně rychle vrátila k tomu, že je to tu zakleté a bytost před ní je jen nějaký zplozenec pekel. Ze šoku se však probrala dřív, než začala nezřízeně koktat a připomněla si, že šedé oči značí magii myšlenek. Nebyla si úplně jista, jestli umožňuje číst i v takových věcech, ale alespoň se tím uklidňovala. Mírně zneklidněná zůstala ale dál.
Když už došla tak daleko, nehodlala teď stáhnout ocas mezi nohy a utéct jako mimino. To už tu dnes jednou bylo. A tak to prostě přešla a hovořila hned k věci. „Neznáte nějakého Norta? Nebo Noxe?“ S nadějí vepsanou v očích při tom samovolně zhoupla oháňkou. Moc velká očekávání už po těch letech neměla, ale stejně se jí vždycky v krku usadil takový malý knedlík.

Otravuju! Připomněla si prakticky hned, co vypustila svou otázku z úst a rozpačitě zamrkala, protože co bylo vysloveno, už nešlo říct zpět. Leda by existovala magie, vracející čas. To by nebylo úplně k zahození. Ale jestli skutečně je, tak Lau jí rozhodně nevládne a nemohla dělat víc, než útrpně vyčkat jeho odpovědi. Nezlobila by se, ani kdyby neřekl nic a prostě odešel. Přesto se jí odpovědi po nějaké chvíli ticha dostalo. Odpovědi, která zahrnovala obě možnosti, nad kterými přemýšlela. Byl zvyklý a stejně mu to bylo jedno. Jak skvěle zařízené to měl.
„Ach ano, samozřejmě.“ Odkývala rychle, že víc po něm jakože nechce a protože už byla schopná i nějakého dalšího pohybu, než toho dýchacího, konečně se zas relativně pevně postavila na zesláblé nohy, vzdalujíc se od něj, aby ho víc nerušila v rozjímání. Jestliže o společnost nestál, ona se vnucovat nehodlala. Byla přece vždycky ta ohleduplná, co nechtěla nikoho prudit třebas jen nechtěně… A on jí řekl, jak se to má už dvakrát, a to na plnou papuli, což bylo sic vskutku nevychované, ale v jejích očích hlavně obdivuhodné. Sama by to nedokázala, ani kdyby chtěla být zrovna sama sebevíc.
Přesto si po pár krocích ještě vzpomněla na věc, jež ji donutila ohlédnout se přes rameno a nejistě stříbrotokého oslovit ještě jednou. „Mohla bych se zeptat ještě na něco?“ Strategičtější by asi bylo se rovnou ozvat s kamenem úrazu, neb bylo hodně pravděpodobné, že bude odmítnuta, poslána do patřičných mezí a nedozví se nic, ale ona si s tím svým ujišťováním jednoduše nemohla dát pokoj a nezbylo, než doufat…

Jeho odpověď nezněla kdovíjak nadšeně, ale pro Lau to byla i tak slova přinášející úlevu. Přízračný chichot přicházející ze stínů jejím uším sice nezněl o nic příjemněji, ale mohla si být jistá, že to nejsou výplody její choré mysli, nýbrž realita. Ano raději se drobet bála neznámého, než aby se utápěla v zoufalství nad chybějícím psychickým zdravím. Navíc, když tu měla společnost, tak se zas nemusela bát zas až tak moc – zvlášť když se její společník zdál být klidný jako hladina rybníka za bezvětří. To vlčici dodávalo jistotu a tak konečně přestala těkat pohledem od jednoho zachichotání k druhému a vděčně se obrátila k vlkovi. „Ještě že tak. Už jsem se bála, že jsem zešílela.“
Nicméně jeho oči ji na mžik navrátili k pochybám, neb působily podobně nepřirozeným dojmem jako dění kolem. Nebyla si úplně jista čím to, neb podobné už viděla třeba u Winter a takový efekt na ni neměly. Nakonec to bleskově přisoudila svým pocuchaným nervům a fantasmagorii o tom, že on je třeba taky jen přízrak, rychle vyhnala z hlavy. Už jen proto, že se do toho začínala pořádně zamotávat a akorát by ji zas popadla panika.
Nechat se ukonejšit jeho lhostejným klidem byla rozhodně ta lepší možnost a také to udělala. „Dějí se tu takovéhle věci často?“ Poptávala se skoro nezvykle uvolněně, zvědava jestli je příčinou jeho chování zvyk či je prostě takový od přírody. A taky jestli si má i ona sama začít zvykat, protože zažívat takové šoky často, by ji asi předčasně dovedlo do hrobu. Ještě že zuby-trhajícím-vílám se nějakým zázrakem vyhnula a o dění na pahorkatině netušila ani popel...

Řekněme, že měla trochu co dělat sama se sebou a i když se chtěla zoufale moc omluvit, prostě toho nebyla schopna a cizinec tak byl rychlejší. S jedním jediným slovem, vyřčeným sice zcela bez emocí, přesto bodající do křehké duše vlčice jako tisíc jehel. Říct na to stále nemohla nic, protože sotva dýchala, a tak alespoň zahanbeně přilepila uši k hlavě a zahleděla se do země. Zřejmě zbytečné vzhledem k tomu, že jí nevěnoval jediného pohledu, ale aspoň nějak svou lítost vyjádřit potřebovala.
Vážně nechápala, jak může něco zkazit už v první minutě, ale očividně na to měla talent, a když o tom zapřemýšlela hlouběji tak jí skutečně způsob, kterým se sem přihnala, nepřipadal zrovna košér. Horší by to bylo snad jen, kdyby mu rovnou skočila na hlavu a křičela při tom o pomoc.
Nicméně při tom rozmýšlení a možná až moc dlouhé chvilce ticha se nakonec zmátořila. „Omlouvám se.“ Pípla pořád ještě značně uhnaně, a s dalším nádechem hodlala přidat těch omluv ještě pár navíc, ale to by se to nesmělo zas ozvat. To divné chichotání. V úleku poskočila, naštěstí směrem dál od neznámého a celý hřbet se jí zježil tak, že jí chlupy trčely do všech stran. „Slyšel jste to taky?“ Vyletělo z ní, dřív než se stihla zadržet a naléhavě po něm střelila pohledem. Nebo jsem se už úplně zbláznila?

> Mahtae (přes Medvědí řeku)

Pelášila, jako by jí za patami hořelo. Nebo spíše letěla jako vítr, to je v případě vlka ovládajícího vzduch asi příhodnější přirovnání. A s trochou nadsázky lze říci, že ji jímala hrůza. Obloha totiž zůstávala divná, zvuky s neviděným zdrojem se ozývali vesele dál a navíc se všude kam zavítala, válela ta divná zelenina. Ne snad, že by všude přítomné dýně byly děsivé, ale vzbuzovali řadu otázek.
A úplně nejděsivější bylo, že cestou nepotkala živou duši a to pěkný kus už uběhla! Takový, že ji už dost slušně píchalo v boku a přestávala popadat dech. V mysli (neb nahlas by to už nedala) zanadávala nad stárnutím a svou mizernou kondicí, ale s pomocí setrvačnosti běžela dál a ani si nevšimla, že je zas ve známých končinách.
Čeho si však i přes únavou zastřenou mysl všimla, byla vlčí silueta před ní. Ačkoliv si nejdřív musela zapochybovat, jestli třeba nemá vidiny nebo ten vlk není nějakým zlým přízrakem, srdíčko radostí zaplesalo, vlilo zbytek nějaké té energie do žil a brzo se ocitla cizinci skoro na dotek.
Nakonec usoudila, že je to snad skutečně vlk z masa a kostí, ulevila si a tehdy její unavené nohy vypověděli službu, podlomili se a … Lau se dosti nedůstojně skácela na zem, vlkovi přímo k nohám.