Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lau věděla, co asi bude následovat, když vysloví, to co vyslovit chtěla, ale rozhodně neměla v plánu si něco vymýšlet nebo se vykrucovat. „Mívala jsem hodně toulavé tlapky a bratři odešli, když jsem nebyla doma.“ Byla to smutná realita a věc, co si vyčítala v uplynulých letech mockrát. Kdyby tehdy byla u smečky, mohlo to celé dopadnout jinak. Ale co se dalo dělat, teď je tady.
Cora celou tu záležitost brala opravdu vážně a chrlila na ni jednu otázku za druhou. To Nee příliš nevadilo, byla trpělivá a chápala její situaci, ale bylo docela to docela vyčerpávající. Nevzdávala však svou snahu. „Já jsem nikam nevtrhla.“ konstatovala prve ovšem s řádnou dávkou pokory v očích. Nechtěla si nechat dupat po hlavě, jako by byla nějaký zločinec, ale zároveň tu pořád nebyla doma, tudíž nevěděla, jak moc si může dovolit odmlouvat. Už jen z toho principu, že odmlouvání nebylo její oblíbenou činností.
Následně se zhluboka nadechla a jala se dál odpovídat. „Máte pravdu, nebyla bych dobrý obranář, ale smečka není jen o nich. Ale i tak bych rozhodně nikoho nenechala, ať se tu chová jako doma, kdyby tu doma nebyl. Určitě bych nebyla tak přesvědčivá jako vy, ale dělala bych vše, co by bylo v mých silách.“ V jejím případě by to byla hlavně snaha se po dobrém domluvit, následně přivolat někoho kompetentnějšího, kdo by vetřelci vyprášil kožich, kdyby se mu nechtělo spolupracovat. Nebo se servat klidně do krve, kdyby tu nikdo takový nebyl. S myšlenkou na to, jak na tom jejím přátelům záleží, by obětovala klidně vlastní krk. Proč ne.
Špička její oháňky zvesela přeskočila zprava doleva, když Cora na její malý vtípek odpověděla v podobném tónu, ačkoliv se u toho stále tvářila jako nepřístupná ledová kra. „Kdybych to brala takhle, tak se nemůžu přidat nikam. Pochybuji, že by mne někde nechali pár dní s nimi žít, abych zjistila, jestli mi jejich členové a území vyhovují.“ Co se týkalo té věci o změně. Inu, to že bude Nox úplně jiný, až ho najde, toho se vždy moc bála, ale teď se nezdálo, že by tomu tak bylo a navíc… „Vlk může zahořknout nebo se pomátnout, ale chtě nechtě bude mít rád stále to samé.“ Alespoň to tak vnímala a následně se na Rudooku přívětivě pousmála. Docela kontrast k tomu jejímu úsměvu masového vraha.
„Navíc se o tom už přesvědčuji. Líbíte se mi vy. To jak vaši smečku očividně milujete, jak vážně berete přijetí někoho nového. A také ta vaše přirozená autorita a sebevědomí.“ Prostě byla Cora v jejích očích silnou obdivuhodnou osobností, kterou si přesně v čele smečky představovala. Věřila tomu, že pod touhle „uvítací“ maskou schovává i kus přívětivosti. O jejích posledních slovech ovšem nepochybovala a srozumněně pokývla hlavou. „A já umím přijímat následky svých rozhodnutí.“

//Z tohohle se stává spíš trest pro mě :D

Po důkladné sondáži následovala řada otázek. Byly očekávané, ale i tak velmi složité. Nenechala se ale tak snadno odradit, když už se jednou rozhodla rvát. Přestala kroužící Coru pronásledovat pohledem, neb to hrozilo akorát zamotáním hlavy a to by jí v přemýšlení příliš nápomocné nebylo. A ona přemýšlet potřebovala, to byl její velmi výrazný povahový rys.
„Posledních několik let jsem strávila všude možně na cestách. Vzhledem k pátrání po bratrech jsem neměla na nějaké usazování ani pomyšlení, takže jedinou mou dosavadní smečkou byla ta rodná.“ začala odzadu, s věcmi, na kterých toho nebylo moc co vymýšlet. „Dokázala jsem sama přežít dost dlouho na to, abych se nestyděla říct, že umím vše pro to, abych se dokázala postarat o sebe, případně i o někoho dalšího.“ donutila se ze sebe vyždímat i přes svou přirozenou skromnost. Doufala že to stačí k pokrytí jejího zálesáckého a loveckého umu a vědouc, že čím víc, tím líp snažila se vymyslet i něco dalšího, čím se snad mohla pyšnit.
„Z cest jsem si odnesla spoustu znalostí. O různých rostlinách, zvířatech a prostředích.“ inu na svou sbírku vědomostí byla docela pyšná, ačkoliv nevěděla, jak to může být užitečné a nakonec se uchýlila ke zhodnocení vlastní osobnosti. „Jsem nekonfliktní, nápomocná, nejednám impulzivně. Nejsem hlučná a přehnaně vzpurná…“ o sobě se jí mluvilo opravdu špatně a začínala mít pocit, že vaří z vody, proto se trochu nervózně ošila a pousmála. „A mám teplý hebký kožich a olizovat můžu i ostatní, nejen Noxe“
Teď přišla na řadu ta nejtěžší otázka. Ani to oddalování jí ovšem žádnou uspokojivou odpověď neposkytlo a nezbylo, než se zas opřít o bráškovu přítomnost. „Neznám vlky, kteří v tomhle lese žijí. Neznám ani ten les. Už jen proto, že se bez vašeho svolení nikam hlouběji podívat nemůžu. Ale znám Noxe a vím, že kde se líbí jemu, bude se líbit i mě, a že vlky které má on rád, budu mít já ráda taky. Tuhle jistotu mi jiná smečka a jiné místo poskytnout nemohou.“
Z toho povídání ji nějak začínali pobolívat panty.

Cítila se, jako by jí ty rudé oči propalovaly díru až do břicha. Rožhavené uhlíky. Přesně to jí připomínali a jejich pohled pálil mnohem víc než všechna vyřčená slova. Rudooká měla pravdu, o to překvapenější Lau byla vlastní reakcí. Všechno v ní se proti tomu vzepřelo a řvalo, že chce. Mít zas domov, rodinu, o koho se starat a na koho se spolehnout… Ale bála se, jak dlouho jí to vydrží. A neodvažovala se své pochyby vyslovit nahlas. Bylo jasné, že Cora ze svého území a své smečky žádnou pokusnou labinu dělat nehodlá. Přesto chtěla, z pochopitelných důvodů, zůstat právě tady. K jaké jiné smečce by se měla přidat, než k té, ve které je někdo známý a milovaný?
Povzbuzena vlastní touhou po domově a bratrovou přítomností nakonec překvapivě pevně zabodla svůj tyrkysový pohled do toho ohnivě spalujícího. Nemělo to působit provokativně, jen chtěla dát jasně najevo, že to myslí vážně. „Chci mít zase rodinu.“ prohlásila a neoblomně sevřela čelisti. Jestli ji časem zradí její přelétavost, přijme za to následky. Ať budou sebevíc krvavé. A že chování a vzezření vlčice před ní slibovalo přímo krutou odplatu.
Mrzelo ji, že teď musela Noxe odsunout na druhou kolej, ale tohle se muselo vyřešit, aby si to mohli později v klidu vynahradit.

Když kolem ní rejdil a čenichal, neodpustila si, aby také nenatáhla krk a trochu ho nepomuchlovala. Nechtěla sice Coře přidávat další vrásky, ale zas tak moc si kvůli ní odpírat nechtěla. Vždyť se neviděli víc než půl jejich životů! Ani ona pořád úplně nevěřila tomu, že se doopravdu našli. „Hledala tebe. Prochodila jsem snad celý svět.“ broukla mírně vyčítavě v odpověď na ten ublížený tón, ale vzápětí se zas culila jak měsíček na hnoji.
Byl pořád stejný blázen, když tu jako malé štěně škemral od své nadřízené. Ne, že by to Launee netěšilo, ale pochybovala o tom, že jí bude k obměkčení rudooké nějaké chytání kaprů stačit. A ona její domněnku vzápětí potvrdila svými slovy, která jí dávala na výběr jen dvě možnosti.
Člen smečky. To jí znělo tak zvláštně. Jedinou její dosavadní smečkou byla ta rodná a nikdy ji nenapadlo přidat se jinam. Ostatně byla na svém malém tažení, že? Teď však byla vystavena skutečnému dilematu. Tady měla svého bratra, od kterého se teď nechtěla pěkně dlouho hnout. Ale nachodila toho po světě už dost, aby byla schopná se konečně usadit? Znala své toulavé tlapky a bála se, že ne. Zároveň to ale toužila zkusit. A to všechno jí v hlavě rozjelo pěkný maglajz.
Nakonec rozhodla, že tím nehlavnější je beztak názor té vlčice. „A vy byste byla ochotná zvážit mé přijetí?“ Doteď nevypadala zrovna přátelsky a nadšeně a Lau si uměla představit, že existenci, co si před každým kecne na zadek, by ve smečce ani chtít nemusela.

To, že položila další otázku a rovnou jí neskočila po krku, brala jako dobré znamení, na sebevědomí jí to ovšem příliš nepřidalo. Proto na svém podřízeném postoji nic neměnila a jen poslušně odpověděla. „Protože mohou být kdekoliv.“ Ráda by dodala něco o tom, že už byla tam a tam a nepochodila, ale tohle byla první Gallireiská smečka, kde zkusila své štěstí.
Za normálních okolností by se neodvážila od cizinky odpoutat pohled, ale i ona stejně jako všichni vlci měla dobrý čich a právě teď ji do nosu uhodil pach, který neomylně poznala hned. I po těch letech. Rázem jako by se ocitla ve zpomaleném filmu, srdce hodilo pár kotrmelců a její ocas sebou začal divoce plácat. Dokud si nevšimla, že je zježený jako dikobraz a cení zubiska podobně přátelsky, jako rudooká vlčice.
Dost to zabolelo a na okamžik ji zachvátila panika. Že se tu snad zosobní její nejhorší noční můry a ani vlastní bratr ji nepozná, nebo se k ní nebude chtít ve svém novém životě znát. Vyděsilo ji to tak, že chvíli ani nevnímala, co říká a zabrala teprve, až když se jeho výraz změnil a vyslovil její jméno. S takovým hezkým přídomkem. A vyrazil za ní.
Napětí opadlo a i ona se konečně rozzářila jako sluníčko. Měla chuť jít naproti, skočit mu na hlavu, oblízat mu celý obličej a pak ho zalehnout a dlouhé hodiny nepustit. Navzdory té obrovské radosti to však byla ohleduplná a opatrná Lau. Třeba by se mu to nelíbilo. A navíc, pořád tu byla ta druhá, která nepůsobila stále dvakrát nadšeně. Z úcty k (a taky ze strachu z) ní a jejich území se tu nechtěla chovat jako doma a vyvádět jako malé štěně. A proto se zatím spokojila jen s něžností překypujícím pohledem a nevěřícným, ale nadšeným povzdechem. „Že se mi nezdáš?“

Neznámá vlčice jí hodně rychle připomněla, proč tak moc nerada navštěvuje tahle území. Jejich obyvatelé nebývali zrovna ukázkou přívětivosti. Ale byli v právu, proto se nezlobila a naopak dost provinile zakňučela. Na druhou stranu mířila přeci přímo k ní a oslovila ji, takže muselo být jasné, že se tu nehodná potají plížit a užírat jim ze zásob na zimu.
To nic neměnilo na tom, že jí z toho vrčení tuhla krev v žilách a vyřčená slova a výhružky v tomto podání musela brát zcela vážně. A dostala jen deset sekund. Těžká úloha pro někoho, kdo každé své slovo třikrát rozmyslí, než jej vysloví. Zvlášť když má plnou hlavu děsivé vlčice obcházející kolem ní kolečka.
Přívěšky na Cořině krku se zhouply tam a zpátky přesně jako vteřinovka na starých visacích hodinách, připomínajíc, že přichází o čas. Ještě vteřinku obětovala pro hluboký nádech a vsadila svůj bídný život na jednu větu. „Hledám své bratry a napadalo mne, jestli nežijí tady s vámi.“ vyrazila ze sebe jedním dechem. Jako vždy připravená i na to nejhorší.
Sbohem živote.

> Zlatavý les

Postřehla, že čím více na sever míří, tím čerstvější značky potkává. Bylo jednoduché si domyslet, že jde ve stopách člena smečky, jež má tuhle prácičku zrovna na krku. A vzhledem k tomu, že ona postupovala rychleji, bylo logické, že toho vlka dřív nebo později dožene. Tedy vlčici. To se pozná celkem snadno. Vysoko postavenou vlčici. Ty postřehy byli čím dál lepší.
Inu a nakonec se tak skutečně stalo. Zahlédla siluetu a v mžiku zamrzla uprostřed pohybu na místě. Na sucho polkla. Co teď? Už dlouho měla plán navštívit místní smečky a poptat se po brášcích, ale dosud se k tomu neodhodlala a tohle mohla být jedinečná příležitost, jak si s někým promluvit bez toho, aby musela do hlubin jejich území.
Cítila, že se jí dost zrychlil tep a zvedl tlak. Přesto s myšlenkou na Životovo povzbuzení zatnula zuby a donutila tělo k pohybu, aby se zastavila jen pár metrů od nejčerstvějších značek a černobílé vlčice. S tím správně podpantofláckým postojem i výrazem a pokusila se ze sebe něco vyždímat. „Zdravím?“ Nic lepšího ji skutečně nenapadlo a jen čekala, jestli ji neznámá za to smlsne k večeři.

> Vrbový lesík

Lau cítila, že území kolem kterého prochází, patří nějaké smečce. Někdo si na tom, aby to bylo dostatečně zřejmé, dával docela záležet a dle intenzity pachu i relativně nedávno. Prakticky okamžitě připleskla uši k hlavě a s mírnými obavami pokukovala mezi stromy, které místní les tvořily. Neodvážila se ovšem, a vlastně na to ani nepomyslela, překročit hranici a držela se vždy pár kroků vedle. Snad dostatečně na to, aby ji za to nikdo nemohl sekýrovat. Jista si tím ovšem být úplně nemohla a s narůstající nervozitou postupně přidávala do kroku, aby měla celou tu cestu co nejdřív za sebou.

> Louka vlčích máků

//v pohodě, já zas za to, že to ukončuju, ale nějak už nevim, co víc psát :D

Bylo skutečně roztomilé, jak si vymýšlel výmluvy pro to, proč ji zrovna teď nechce zakousnout, aby mohl dál stát za svým. Jí to bylo docela jedno. Když řekla, že je slabá, myslela svou psychickou stránku ne tu fyzickou. Ano on na tom zřejmě bude lépe, přece jen je samec, ale nepochybovala příliš o skutečnosti, že by se dovedla nějak vykroutit a utéct mu. Ale byla ráda, že se to neděje, takhle si na něj mohla ponechat relativně příjemné vzpomínky a obejít se bez dalšího traumatu a nějakých těch zbytečných modřin.
Věděla, že otázka, kterou položil, byla řečnická, ale v jeho přítomnosti už nebyla nervózní z každého slova, co vypustí z tlamy a proto se nebála odpovědět. „Pochybuji, že mezi vlčí krví a krví zvířat co jíme je nějaký rozdíl.“ Určitě se obojí čistí stejně špatně. Nicméně i s vlčí krví měla zkušenost, jako každý. S tou svou. Asi není na světě vlčete, které by si aspoň jednou nerozbilo koleno nebo se nepoškrábalo o ostružiní…
A pak se počasí konečně umoudřilo. Žádní brouci, žádné žížaly, žádný smrad mršiny nesoucí se vzduchem, ale obyčejné sněhové vločky. Jednu takovou následovala pohledem, když kolem ní klesala k zemi a prozřela. Sněžilo, když na Gallireu prvně dorazila. Už jsem tady rok. A nic se nezměnilo. Pořád byla sama, bez brášků, jen se zas nalepila na někoho, kdo o to vůbec nestál.
Povzdechla a pohlédla na Nathana, jehož jméno po všech těch dnech ještě stále neznala. Vlka, se kterým si toho neměli moc co říct a usoudila, že uzrál čas. „Nebudu tě víc otravovat.“ oznámila mu rozhodnutě. „Omlouvám se, jestli jsem se tě něčím dotkla, nebo cokoliv jiného.“ Pochybovala ovšem o tom, že si tenhle pustí něco k tělu. Jemu je všechno jedno. Zřejmě naštěstí pro ni. „S vlkem.“ rozloučila se nakonec a pustila se dál. Jako vždy ani netušíc, kam ji tlapky zanesou.

>>> Zlatavý les

Lau byla ze své podstavy nedůvěřivá a opatrná. Všechno co dělala, promýšlela předem a spontánní jednání nebylo něčím, co by ji charakterizovalo ani v uvolněném stavu. A přeci z toho byla právě teď obviněna. Mírně zakroutila hlavou. „Kdybys mi chtěl ublížit, už jsi to dávno udělal.“ Nechala ho na situaci nahlédnout z jejího úhlu pohledu. „A stejně bys na to brzy přišel i sám. Pokud ti to už tedy dávno nedošlo.“ I ona předvedla onen pohyb plecí, který mírně připomínal lidské pokrčení rameny.
Co se týkalo debaty na téma rodina, začínala se cítit poněkud nepříjemně. Tušení, že to nebude úplně nejlepší námět pro debatu s tímhle vlkem, se jí potvrdilo. Když už se ovšem do té kaše dostala, rozhodla se místo útěku vytrvat. „To ale platí i pro tebe. Sám si řekl, že vlci se mění a nemusí to hned znamenat, že k horšímu.“ Jestli si své příbuzné pamatoval jako parazity vysávající z něj život, neznamenalo to, že jsou takoví stále. Nicméně by zas pochopila, proč se moc nežene za jejich nalezením.
Měla pocit, že si brouci v jejím kožichu pořádají technopárty, a kdyby zrovna neměla společnost, před kterou nechtěla být za většího imbecila, než už je asi by sebou plácla na zem a začala sebou v zoufalství divoce zmítat. Nicméně se nakonec zvládla ovládnout a po nějaké době to přešlo. Místo toho však mezi větvičkami začalo propadávat něco jiného. Jen co jí první žížala přistála na ocase, celá se zježila. Ne snad že by byla taková slečinka, že by ji nějaký slizký tvoreček znechutil, ale… Od kdy sakra padaj z nebe?! Trpitelsky si nad poměry v téhle zemi povzdechla.

Ona mu neviděla do hlavy, tudíž si nebyla úplně jista, zda se to hanlivé zhodnocení její inteligence týkalo celého jejího vystupování, nebo jen jejích posledních slov. Inu zabolelo ji to, ať už šlo o jedno nebo druhé, přesto se rozhodla zareagovat, v souvislosti s nedávnou minulostí. „Co je hloupého na přiznání své slabosti?“ Kam jí paměť sahala, tam jí furt někdo cpal, jak takové uvědomění posouvá vlka dál a posiluje ho. Tázavě při tom našpicovala uši.
Nathan se zdál být permanentně špatně naladěným tvorem, který na vše nahlížel z té nelichotivé perspektivy. Lau celkem rychle připleskla zas ušiska k hlavě na znamení lítosti. Tentokrát to ovšem nebyla omluva, nýbrž regulerní politování jeho osoby. S tímhle přístupem musel mít skutečně neveselý život. „Najít svou rodinu přece neznamená, že po tobě hned budou něco chtít a pověsí se ti na krk.“ zamumlala zahloubaně do hřmění hromů, které dost nelogicky doprovázelo sněhovou vánici, od které byli díky stromům nad hlavami celkem dobře chráněni. Alespoň od nejhoršího.
Vnitřně se nad tím pozastavila, ale už si na tyhle Gallireiské divnostavy pomaličku zvykala. Tedy alespoň si to myslela, dokud nezacítila, jak jí něco prolézá kožichem. V tu chvíli ustrnula, doufajíc, že se jí to jen zdá nebo že to hodně rychle zas přejde, ale ono bylo čím dál hůř a za chvíli už pociťovala nepříjemné hemžení po celém těle.
Se zatnutými zuby ovšem odolávala té chuti začít se drbat a vyhnat svůj neduh z kožichu. Ještě by si její společník pomyslel, že má blechy! No jo, ale co když je vážně má? Jaká havěť si to v jejím kožichu ustlala? Alespoň to nervózní ošití na uzdě neudržela.

Už se sice stihla v jeho přítomnosti trochu otrkat a díky Životově zásahu vyslovovala mnohem více svých myšlenek, než obvykle, ale k otevřenému odmlouvání se pořád ještě moc neměla. Proto přešla jeho slova mlčením a svůj vzdor si nechala pro sebe. Všechno se hýbe na tom, že někdo něco chce. Proč by to teda měl být hloupý důvod k poznávání ostatních? Obzvláště pro někoho tak odstřihnutého od ostatních, jako je ona. Už teď věděla, že je tohle vlk, který jí uvízne v paměti, tak proč o něm nevědět maličko víc?
Dále dělala jen to, co umí nejlépe. Naslouchala. Tichá jako myška s ušima pečlivě nasměrovanýma za jeho hlasem. Jen když mezi větvičkami stromů propadla nějaká ta kroupa a praštila ji do čumáku, potřásla hlavou a nenápadně se přesunula pod silnější větve, kde byla snad relativně v bezpečí před dalšími věcmi, které mohli z nebe padat. Svou vlastní tlamu otevřela, až když on vyslovil vše, co chtěl.
„Ej! Já jsem taky slabá a manipulativní a už je mi...“ začala trochu odzadu, aby odlehčila atmosféru. Hlavně tedy sama sobě, neb ji zmiňování mrtvých a k nepoznání změněných sourozenců silně znervózňovala. Přec jen to byli velmi časté obavy, které během jejího pátrání vytanovali. U číslovky se ovšem zarazila. Protože přece vlčice se svým věkem nechlubí a hlavně to pořádně nevěděla. Už dávno ztratila přehled o čase. „No, docela hodně.“ uzavřela to nakonec a pousmála se.
„No, a když budu vědět, že máš sourozence a něco o nich, až je potkám, budu jim moci říct, kde tě najdou a třeba pak zjistíš, že teď už bys je rád měl. Nebo cokoliv.“ vyjádřila se i na téma užitečnosti informací. Pro něj to možná důležité nebylo, vzhledem k jeho vlažnému vztahu k nim a zřejmě vrozené lhostejnosti ke všemu, ale jí to připadalo užitečné a důležité velmi. Vnímání něčeho takového je prostě příliš subjektivní.

"To, že prostě chci, neni dostačující důvod?" dotázala se až hloupoučce a počastovala jej, na ni až nezvykle intenzivním pohledem. Dokonce směřovaným do jeho obličeje. To je už co říct.
Nicméně to hodně rychle zas změnila, když vyslovil něco, co mohlo s velkou dávkou fantazie (kterou zrovna ona disponuje) připomínat pochvalu. Být to u vlka realizovatelné zřejmě by celá zrudla v obličeji a čenich se jí rozsvítil jak Rudolfův nos. Nic naplat u vlků máme s červenáním útrum, tak alespoň ten momentální návrat k její prapůvodní plachosti se stočením očí k vlastním tlapkám. Přirozeně se to u ní obešlo bez samolibých úsměvů a pocitů zadostiučinění, taková ona nebyla a těžko si takovou možnost představit.
Dalo se předpokládat, že z její otázky zrovna u vytržení nebude, ale na to už byla vnitřně připravená, tudíž nebylo už tak jednoduché ji rozhodit. "Musí být každá informace nějak užitečná?" Ani ona nebyla tak sluníčková, aby vlka před sebou nazvala po pár společně strávených dnech svým kamarádem, ale dostat se do stavu, ve kterém chce vědět o svém společníkovi i nepodstatné maličkosti se už zvládla. A když sám řekl, že je mu jedno, jak se v jeho osobních záležitostech přehrabuje, proč by svému zájmu trochu nepovolila otěže?
"A tebe to opravdu nezajímá?" Už jí ani nevadilo vypouštět jen věty končící otazníky, jinak tahle konverzace snad ani fungovat nemohla. Trochu ji za něj i jeho sourozence bolelo, jak lhostejný byl. Sama když občas v záležitosti svých bratrů pomyslela na nejhorší, svíralo se jí srdce v křeči. Ta nejistota byla na tom celém tím nejhorším. "Neměl si je rád?" Věděla že i takové rodinné vztahy existují, ačkoliv pro ni samotnou to bylo takřka nepředstavitelné.

Nejprve se jeho reakce lekla. Nečekala od někoho tak klidného tak teatrální projev. A sklopila oči. Z toho všeho co pověděl. Nevěděla jak moc je na místě se teď pustit do filosofování, ale byla vlastně v moc dobré náladě, takže se k tomu nejistě osmělila. „Pro někoho nudná, pro někoho nepříjemná. Jak mám vědět, kam patříš, když o tobě nic nevím? Můžu to jen zkoušet.“
Posléze se odmlčela, aby propletla tlapky mezi několika kořeny a zhoupla hlavou od shora dolů na znamení souhlasu. „O utrpení mluví většinou jen ti, co žádné nezažili.“ Nevěděla čím to. Sama neměla zrovna potřebu prohlašovat o sobě, jaká je chudinka, když největší tragédií jejího života byla osamělost.
Při pohledu na něj si tak úplně nebyla jistá, do které kategorie patří on. Je jako ona, nebo jen svou bolest skrývá? Měla určité sklony zasazovat tyhle odtažité vlky do té druhé kategorie, moc si s tím nemohla pomoci. Neměla ale zrovna moc možností jak to zjistit a i přes jeho ujištění, že mu to nevadí, nechtěla vyzvídat. Alespoň ne moc… Ostatně už ta první narážka měla být jen malým pozlobením, které až tak nevyšlo.
„Taky máš sourozence?“ zeptala se nakonec na něco, aby udržela konverzaci. Z nechtěně vyslechnutého rozhovoru na vrcholu Narrských kopců vyrozuměla, že má partnerku, ale to ji zas tak moc nezajímalo. To nebylo téma blízké jejímu srdci. Ačkoliv se nabízela jistá otázka. Jaká je asi vlčice, která dokázala obměkčit tohle srdce? Zřejmě zajímavá osobnost.

> Narrské kopce

Její společník vypadal zamyšleně a ona ho nechtěla nijak rušit. Nejlepším řešením bylo zamyslet se také a to na celkem podobné téma. Vztahy. Ačkoliv její myšlenky se nemotali kolem partnerů, ale kolem bratrů. Zase. Občas si s tím přišla už opravdu trapná. Kdyby tak tušila, že jeden z nich je tak blizoučko, až to hezké není. Ale nevěděla a tak se nechala jen oslňovat krásou lesa, do kterého ji Nathan zavedl. V panující tmě nebyl ten požitek sice úplně, ale aspoň měla důvod se těšit na další svítání.
Ze zadumání a hlídání nožek, proplétajících se mezi spletitými kořeny ji vytrhl jeho hlas. Promluvil sám od sebe, což bylo nečekané, ale milé. Jako by se po kousíčcích někam posouvali. Navíc ji málem vyzýval k tomu, ať žvaní. „Mám se začít ptát na tvůj osobní život?“ nadhodila mírně provokativně, protože tenhle očividně nepatřil k těm, co si rádi vylévají srdíčko. Ale ona tak nějak nevěděla, o čem jiném by se měli bavit. Veškeré rozhovory se přece týkaly partnerů, vlčat, dění ve smečce, přátelích… Ona nic takového neměla. A jaké bylo počasí, to oba moc dobře viděli.