Gallirea - Příspěvky uživatele

//v pohodě, já zas za to, že to ukončuju, ale nějak už nevim, co víc psát :D

Bylo skutečně roztomilé, jak si vymýšlel výmluvy pro to, proč ji zrovna teď nechce zakousnout, aby mohl dál stát za svým. Jí to bylo docela jedno. Když řekla, že je slabá, myslela svou psychickou stránku ne tu fyzickou. Ano on na tom zřejmě bude lépe, přece jen je samec, ale nepochybovala příliš o skutečnosti, že by se dovedla nějak vykroutit a utéct mu. Ale byla ráda, že se to neděje, takhle si na něj mohla ponechat relativně příjemné vzpomínky a obejít se bez dalšího traumatu a nějakých těch zbytečných modřin.
Věděla, že otázka, kterou položil, byla řečnická, ale v jeho přítomnosti už nebyla nervózní z každého slova, co vypustí z tlamy a proto se nebála odpovědět. „Pochybuji, že mezi vlčí krví a krví zvířat co jíme je nějaký rozdíl.“ Určitě se obojí čistí stejně špatně. Nicméně i s vlčí krví měla zkušenost, jako každý. S tou svou. Asi není na světě vlčete, které by si aspoň jednou nerozbilo koleno nebo se nepoškrábalo o ostružiní…
A pak se počasí konečně umoudřilo. Žádní brouci, žádné žížaly, žádný smrad mršiny nesoucí se vzduchem, ale obyčejné sněhové vločky. Jednu takovou následovala pohledem, když kolem ní klesala k zemi a prozřela. Sněžilo, když na Gallireu prvně dorazila. Už jsem tady rok. A nic se nezměnilo. Pořád byla sama, bez brášků, jen se zas nalepila na někoho, kdo o to vůbec nestál.
Povzdechla a pohlédla na Nathana, jehož jméno po všech těch dnech ještě stále neznala. Vlka, se kterým si toho neměli moc co říct a usoudila, že uzrál čas. „Nebudu tě víc otravovat.“ oznámila mu rozhodnutě. „Omlouvám se, jestli jsem se tě něčím dotkla, nebo cokoliv jiného.“ Pochybovala ovšem o tom, že si tenhle pustí něco k tělu. Jemu je všechno jedno. Zřejmě naštěstí pro ni. „S vlkem.“ rozloučila se nakonec a pustila se dál. Jako vždy ani netušíc, kam ji tlapky zanesou.

>>> Zlatavý les

Lau byla ze své podstavy nedůvěřivá a opatrná. Všechno co dělala, promýšlela předem a spontánní jednání nebylo něčím, co by ji charakterizovalo ani v uvolněném stavu. A přeci z toho byla právě teď obviněna. Mírně zakroutila hlavou. „Kdybys mi chtěl ublížit, už jsi to dávno udělal.“ Nechala ho na situaci nahlédnout z jejího úhlu pohledu. „A stejně bys na to brzy přišel i sám. Pokud ti to už tedy dávno nedošlo.“ I ona předvedla onen pohyb plecí, který mírně připomínal lidské pokrčení rameny.
Co se týkalo debaty na téma rodina, začínala se cítit poněkud nepříjemně. Tušení, že to nebude úplně nejlepší námět pro debatu s tímhle vlkem, se jí potvrdilo. Když už se ovšem do té kaše dostala, rozhodla se místo útěku vytrvat. „To ale platí i pro tebe. Sám si řekl, že vlci se mění a nemusí to hned znamenat, že k horšímu.“ Jestli si své příbuzné pamatoval jako parazity vysávající z něj život, neznamenalo to, že jsou takoví stále. Nicméně by zas pochopila, proč se moc nežene za jejich nalezením.
Měla pocit, že si brouci v jejím kožichu pořádají technopárty, a kdyby zrovna neměla společnost, před kterou nechtěla být za většího imbecila, než už je asi by sebou plácla na zem a začala sebou v zoufalství divoce zmítat. Nicméně se nakonec zvládla ovládnout a po nějaké době to přešlo. Místo toho však mezi větvičkami začalo propadávat něco jiného. Jen co jí první žížala přistála na ocase, celá se zježila. Ne snad že by byla taková slečinka, že by ji nějaký slizký tvoreček znechutil, ale… Od kdy sakra padaj z nebe?! Trpitelsky si nad poměry v téhle zemi povzdechla.

Ona mu neviděla do hlavy, tudíž si nebyla úplně jista, zda se to hanlivé zhodnocení její inteligence týkalo celého jejího vystupování, nebo jen jejích posledních slov. Inu zabolelo ji to, ať už šlo o jedno nebo druhé, přesto se rozhodla zareagovat, v souvislosti s nedávnou minulostí. „Co je hloupého na přiznání své slabosti?“ Kam jí paměť sahala, tam jí furt někdo cpal, jak takové uvědomění posouvá vlka dál a posiluje ho. Tázavě při tom našpicovala uši.
Nathan se zdál být permanentně špatně naladěným tvorem, který na vše nahlížel z té nelichotivé perspektivy. Lau celkem rychle připleskla zas ušiska k hlavě na znamení lítosti. Tentokrát to ovšem nebyla omluva, nýbrž regulerní politování jeho osoby. S tímhle přístupem musel mít skutečně neveselý život. „Najít svou rodinu přece neznamená, že po tobě hned budou něco chtít a pověsí se ti na krk.“ zamumlala zahloubaně do hřmění hromů, které dost nelogicky doprovázelo sněhovou vánici, od které byli díky stromům nad hlavami celkem dobře chráněni. Alespoň od nejhoršího.
Vnitřně se nad tím pozastavila, ale už si na tyhle Gallireiské divnostavy pomaličku zvykala. Tedy alespoň si to myslela, dokud nezacítila, jak jí něco prolézá kožichem. V tu chvíli ustrnula, doufajíc, že se jí to jen zdá nebo že to hodně rychle zas přejde, ale ono bylo čím dál hůř a za chvíli už pociťovala nepříjemné hemžení po celém těle.
Se zatnutými zuby ovšem odolávala té chuti začít se drbat a vyhnat svůj neduh z kožichu. Ještě by si její společník pomyslel, že má blechy! No jo, ale co když je vážně má? Jaká havěť si to v jejím kožichu ustlala? Alespoň to nervózní ošití na uzdě neudržela.

Už se sice stihla v jeho přítomnosti trochu otrkat a díky Životově zásahu vyslovovala mnohem více svých myšlenek, než obvykle, ale k otevřenému odmlouvání se pořád ještě moc neměla. Proto přešla jeho slova mlčením a svůj vzdor si nechala pro sebe. Všechno se hýbe na tom, že někdo něco chce. Proč by to teda měl být hloupý důvod k poznávání ostatních? Obzvláště pro někoho tak odstřihnutého od ostatních, jako je ona. Už teď věděla, že je tohle vlk, který jí uvízne v paměti, tak proč o něm nevědět maličko víc?
Dále dělala jen to, co umí nejlépe. Naslouchala. Tichá jako myška s ušima pečlivě nasměrovanýma za jeho hlasem. Jen když mezi větvičkami stromů propadla nějaká ta kroupa a praštila ji do čumáku, potřásla hlavou a nenápadně se přesunula pod silnější větve, kde byla snad relativně v bezpečí před dalšími věcmi, které mohli z nebe padat. Svou vlastní tlamu otevřela, až když on vyslovil vše, co chtěl.
„Ej! Já jsem taky slabá a manipulativní a už je mi...“ začala trochu odzadu, aby odlehčila atmosféru. Hlavně tedy sama sobě, neb ji zmiňování mrtvých a k nepoznání změněných sourozenců silně znervózňovala. Přec jen to byli velmi časté obavy, které během jejího pátrání vytanovali. U číslovky se ovšem zarazila. Protože přece vlčice se svým věkem nechlubí a hlavně to pořádně nevěděla. Už dávno ztratila přehled o čase. „No, docela hodně.“ uzavřela to nakonec a pousmála se.
„No, a když budu vědět, že máš sourozence a něco o nich, až je potkám, budu jim moci říct, kde tě najdou a třeba pak zjistíš, že teď už bys je rád měl. Nebo cokoliv.“ vyjádřila se i na téma užitečnosti informací. Pro něj to možná důležité nebylo, vzhledem k jeho vlažnému vztahu k nim a zřejmě vrozené lhostejnosti ke všemu, ale jí to připadalo užitečné a důležité velmi. Vnímání něčeho takového je prostě příliš subjektivní.

"To, že prostě chci, neni dostačující důvod?" dotázala se až hloupoučce a počastovala jej, na ni až nezvykle intenzivním pohledem. Dokonce směřovaným do jeho obličeje. To je už co říct.
Nicméně to hodně rychle zas změnila, když vyslovil něco, co mohlo s velkou dávkou fantazie (kterou zrovna ona disponuje) připomínat pochvalu. Být to u vlka realizovatelné zřejmě by celá zrudla v obličeji a čenich se jí rozsvítil jak Rudolfův nos. Nic naplat u vlků máme s červenáním útrum, tak alespoň ten momentální návrat k její prapůvodní plachosti se stočením očí k vlastním tlapkám. Přirozeně se to u ní obešlo bez samolibých úsměvů a pocitů zadostiučinění, taková ona nebyla a těžko si takovou možnost představit.
Dalo se předpokládat, že z její otázky zrovna u vytržení nebude, ale na to už byla vnitřně připravená, tudíž nebylo už tak jednoduché ji rozhodit. "Musí být každá informace nějak užitečná?" Ani ona nebyla tak sluníčková, aby vlka před sebou nazvala po pár společně strávených dnech svým kamarádem, ale dostat se do stavu, ve kterém chce vědět o svém společníkovi i nepodstatné maličkosti se už zvládla. A když sám řekl, že je mu jedno, jak se v jeho osobních záležitostech přehrabuje, proč by svému zájmu trochu nepovolila otěže?
"A tebe to opravdu nezajímá?" Už jí ani nevadilo vypouštět jen věty končící otazníky, jinak tahle konverzace snad ani fungovat nemohla. Trochu ji za něj i jeho sourozence bolelo, jak lhostejný byl. Sama když občas v záležitosti svých bratrů pomyslela na nejhorší, svíralo se jí srdce v křeči. Ta nejistota byla na tom celém tím nejhorším. "Neměl si je rád?" Věděla že i takové rodinné vztahy existují, ačkoliv pro ni samotnou to bylo takřka nepředstavitelné.

Nejprve se jeho reakce lekla. Nečekala od někoho tak klidného tak teatrální projev. A sklopila oči. Z toho všeho co pověděl. Nevěděla jak moc je na místě se teď pustit do filosofování, ale byla vlastně v moc dobré náladě, takže se k tomu nejistě osmělila. „Pro někoho nudná, pro někoho nepříjemná. Jak mám vědět, kam patříš, když o tobě nic nevím? Můžu to jen zkoušet.“
Posléze se odmlčela, aby propletla tlapky mezi několika kořeny a zhoupla hlavou od shora dolů na znamení souhlasu. „O utrpení mluví většinou jen ti, co žádné nezažili.“ Nevěděla čím to. Sama neměla zrovna potřebu prohlašovat o sobě, jaká je chudinka, když největší tragédií jejího života byla osamělost.
Při pohledu na něj si tak úplně nebyla jistá, do které kategorie patří on. Je jako ona, nebo jen svou bolest skrývá? Měla určité sklony zasazovat tyhle odtažité vlky do té druhé kategorie, moc si s tím nemohla pomoci. Neměla ale zrovna moc možností jak to zjistit a i přes jeho ujištění, že mu to nevadí, nechtěla vyzvídat. Alespoň ne moc… Ostatně už ta první narážka měla být jen malým pozlobením, které až tak nevyšlo.
„Taky máš sourozence?“ zeptala se nakonec na něco, aby udržela konverzaci. Z nechtěně vyslechnutého rozhovoru na vrcholu Narrských kopců vyrozuměla, že má partnerku, ale to ji zas tak moc nezajímalo. To nebylo téma blízké jejímu srdci. Ačkoliv se nabízela jistá otázka. Jaká je asi vlčice, která dokázala obměkčit tohle srdce? Zřejmě zajímavá osobnost.

> Narrské kopce

Její společník vypadal zamyšleně a ona ho nechtěla nijak rušit. Nejlepším řešením bylo zamyslet se také a to na celkem podobné téma. Vztahy. Ačkoliv její myšlenky se nemotali kolem partnerů, ale kolem bratrů. Zase. Občas si s tím přišla už opravdu trapná. Kdyby tak tušila, že jeden z nich je tak blizoučko, až to hezké není. Ale nevěděla a tak se nechala jen oslňovat krásou lesa, do kterého ji Nathan zavedl. V panující tmě nebyl ten požitek sice úplně, ale aspoň měla důvod se těšit na další svítání.
Ze zadumání a hlídání nožek, proplétajících se mezi spletitými kořeny ji vytrhl jeho hlas. Promluvil sám od sebe, což bylo nečekané, ale milé. Jako by se po kousíčcích někam posouvali. Navíc ji málem vyzýval k tomu, ať žvaní. „Mám se začít ptát na tvůj osobní život?“ nadhodila mírně provokativně, protože tenhle očividně nepatřil k těm, co si rádi vylévají srdíčko. Ale ona tak nějak nevěděla, o čem jiném by se měli bavit. Veškeré rozhovory se přece týkaly partnerů, vlčat, dění ve smečce, přátelích… Ona nic takového neměla. A jaké bylo počasí, to oba moc dobře viděli.

Moc se jí to nezdálo. Padající hvězdy přece znala a těmi se obloha začala plnit teprve teď s přicházející nocí. I ona ale uznala, že je zbytečně se tím zabývat, protože ani jeden z nich nic nevykoumá a už vůbec ne onu směšnou pravdu, že šutry na celou Gallireu vrhá magií příliš nadaný jezevec pachtující se s davy zlomyslných zubních víl. Možná když někdy znovu zavítají na „šakalku“ podiví se nad tím, jak se změnila tvář její krajiny, ale s tímhle „deštíkem“ si to nikdá nespojí. Launee tedy určitě ne. „Jak myslíš.“
Zároveň zapřemýšlela, jak dlouho mu už vlastně tyká a vůbec si nemohla vzpomenout. Vzhledem k tomu, že byla vlčice, kterážto měla v tomto z hlediska etikety tu výsadu určovat si, a on neprotestoval, víc to také neřešila a rozpačitě se ošila pod jeho upřeným pohledem. Trochu se bála, co z něj vypadne.
Inu opět to byla poznámka plná ironie až přes okraj, ale v jeho případě nehrozilo, že by ji to ranilo. Však on se jen snažil udržet si svou image a ve skutečnosti to nemyslel tak zle. To si tedy alespoň ona myslí a těžko říct, zda to lze ještě zvrátit na jinou stranu. Proto se na něj jen hezky po vlčím zazubila a bez řečí následovala jeho kroky. Neb on je tu přece ten místní, co zná každý Gallirejský kout a ví kam jde. Ona se starala jen o to, aby jim něco nespadlo na hlavu, úzkostlivě střežíc oblohu a oznamujíc každý kámen, který by mířil nebezpečným směrem.

> Vrbový lesík

I Lau se uměla tvářit dost poťouchle, když na to došlo a tohle byl přesně ten případ. Pro jistotu si přehrála veškerá jeho předchozí slova v hlavě. Jednou, dvakrát, možná i třikrát a nakonec usoudila, že to vskutku tak přímo neřekl, ale ona už měla o tom celém „čekání na někoho“ svou představu, které se nehodlala pouštět. Prostě byl jedním z těch vlků, co se snaží vypadat v očích ostatních protivně, ale jinak je to dobrák. Roztomilé. A proto směrem k němu vyslala jeden ten vědoucný pohled okoukaný od Života.
Přesto se nesvedla zbavit svých návyků tak rychle, a poté co jej donutila se zas uchýlit k protáčení očí a ironickým poznámkám, omluvně svěsila ušiska. Ostatně to byla dost hloupá poznámka, však to viděl sám, ale z překvapených úst občas nějaká ta hloupost uletí. Bohužel.
Ale zpět k šutru. „No viděla. Ale ne takové, co padají z čistého nebe.“ Kamenů viděla spousty, včetně velkých krajinu-měnících sesuvů v horách nebo létajících sutin uprostřed bouře, ale tohle nebylo ani jedním ani druhým. Při pohledu na oblohu ovšem usoudila, že zas až tak čisté není. Těžká černá oblaka nevěstila nic dobrého. „Možná bychom se měli někam schovat.“ zamumlala, posilněná k vyslovení oné věty dalším kamenem, který rozryl zem opodál.

Na rozdíl od něj nespala, jen nehybně odpočívala s očima skrytýma pod příkrovem víček a místo oveček počítala frekvenci svého dechu. Nádech, výdech, nádech… Dokud se konečně neozval jeho hlas, už takhle „po ránu“ znějící otráveně, a nepohnul se. I ona pomalu otevřela oči, mžourajíc proti slunku a natočila slechy, aby jí z jeho poznámek nic sebemenšího neuniklo. Hned se mu povedlo vzít jí vítr z plachet. Značně perplex přihlížela jeho protahování a nevěřícně vykulila oči nad jeho spíláním.
Takže je to pravda? Byla jsem u života několik dní? Nevěděla proč ji to tak vyděsilo, ostatně nikam moc nechvátala a celý její život si tak nějak plynul den sem a den tam, ale… Bylo to šokující zjištění a ji pro vlastní důvěřivost ani nepadlo, že by si z ní snad mohl střílet. Skvělá oběť pro někoho jako je on, jen co je pravda.
Na rozdíl od něj bez jakéhokoliv rozcvičování vyskočila na nohy a už se nadechovala k poklonkování a srdnatým omluvám… Ale pak si něco uvědomila. „Vždyť! Vždyť já jsem nechtěla, abys na mě čekal!“ připomněla možná o něco nadšeněji, než by měla a s pobaveným zavrtěním ocasu si jej přeměřila pohledem. „Ty sám si řekl, že nejsi moje chůva! A stejně tu čekáš.“ Inu kdyby jí už nestihl nakecat, že tu čeká pár dní, prostě by to vzala tak, že tu přespal na doplnění sil a ona se prostě jen včas vrátila. Ale takhle? Čekal tu na ni pár dní? To je tak hrozně hodnej vlk!
Zároveň, když teď stál na nohou, si mohla znovu prohlédnout jeho kožich a mírně zklamaně naklonila hlavu ke straně, stříhajíc při tom ušima jak králíček. "Pořád to na sobě máš." konstatovala trochu překvapeně, ale když si vzpomněla, jak nerad život na odstranění odznaků přistoupil, asi bylo jen přirozené, že na to moc nechvátal. Navíc ho přece ještě zdržovala ona.
Chvilku na to cosi zasvištělo vzduchem a padlo jen pár metrů od nich. Lau se u toho stihla úlekem pěkně zježit a vykulit oči tak, že jí málem vypadli z hlavy. Byl to celkem velkej šutr, který sem přiletěl až ze Šakalí pahorkatiny a na jedno vlčí kóma by klidně stačil. Tahle zem je šílená. To jí bylo jisté, tentokrát se ale rozhodla držet své emoce na uzdě a jen na Nathana tázavě pohlédla, co jako on na to a jestli je třeba se vzrušovat. Ona totiž už vůbec nevěděla.

> Vrchol Narrských kopců

Být trochu mimo po prvním setkání se Životem asi nebylo nic zvláštního, přesto si připadala hrozně hloupě z toho, jaký dojem to v ní zanechalo. Jeho vzhled, osobnost i moudrá slova, která vypouštěl z tlamy s takovou lehkostí, že by kdejaký mudrc mohl jen zelenat závistí.
Navíc se jí pořád držela tak vlezlá touha otočit se na patách a vrátit se zpět pod vliv jeho omamných kouzel. Do míst, kde může být jen dobře. A teplo… Teprve s uvědoměním si, jak moc se změnila okolní teplota konečně začala vnímat realitu a přestala jen tupě následovat vůni, které se tak křečovitě držela a rozhlédla se po okolí. Což přineslo menší šok. Byla si jistá, že při cestě nahoru se slunce chýlilo ke svému západu a teď. Teď bylo vysoko na obloze. Byla jsem tam celou noc a ráno? lapala po dechu nevěřícně. Plynul snad u života čas jinak? To ji trochu vyděsilo. To by dokonce nemusela být ani jedna noc co tam strávila, ale rovnou celý rok! Ale ne. Ne. Tak dlouho by se u vůně druhého vlka nedržela, tím si byla jista a zas se trochu uklidnila. A o trošku víc, když stopovaného konečně zahlédla.
Všimla si, že leží a domyslela si, že zřejmě spí, proto zlehčila svůj krok, co to jen šlo a zastavila se dostatečně daleko na to, aby ho neprobudila štěrkem odlévajícím od jejích pacek. Sama se z nepochopitelného důvodu cítila být plná energie a do spaní se moc neměla, ale tak alespoň ulehla, dělajíc mu takovou tichou stráž. Přemýšlejíc o tom, jak hrozně bude určitě nadšený, až ji tu po svém procitnutí uvidí. Zase. A to jí už dvakrát řekl, že ho otravuje. Ale ona se zrovna teď chtěla řídit čerstvou Životovou radou a… Nepečovat o blaho ostatních až tak moc, když teď prostě chtěla jakoukoliv společnost. Třeba tak nevrlou jako je tenhle vlk. Ostatně ona na něm už stihla najít něco hezkého. Ještě ji nezakousl.

//Pardon, mne trochu zničilo cestování -.-

> Narrské kopce

Lau následovala Nathana až nahoru, kde na rozdíl od něj žasla jako u vytržení a kdyby se ho zoufale nedržela jako své jediné dnešní jistoty, asi by se pěkně loudala a při první příležitosti zatoulala. A tak si alespoň užívala to teplo, které z kopců stoupalo, a že to byla v panujícím chladu skutečně příjemná záležitost. A ještě mnohem příjemnější byl pak klid a mír, který se jí tu z nepochopitelného důvodu městnal v hlavě a vytlačoval všechny nastřádané nepěkné pocity a únavu pryč. Někam, kde si na ně nikdo hodně dlouho nevzpomene.
A přeci se u toho poťouchlého rozjímání pozapomněla a zahleděla se do krás těchto kopců. Krás dosud nepoznaných. Zapomněla pospíchat za svým průvodcem a zastavila se s pohledem ohromeně upřeným na pískovcový most klenoucí se nad její hlavou. A kdyby ji v čenichu nezašimralo pár zrnek písku nutící ke kýchnutí, asi by tam stála a civěla dost dlouho na to, aby ji druhý vlk vyzvedl na své zpáteční cestě.
Pískavé kýchnutí ji však vrátilo do reálného světa, ve kterém existoval určitý účel její cesty sem. V jejím případě to nebyla žádná konkrétní žádost, ale prostě jen všetečná touha poznat nositele tak ušlechtilého jména jakým je Život. Několikeré nasátí vzduchu nosem stačilo k tomu, aby nalezla Nathanův pach, kterýžto se jala následovat až do rozlehlé jeskyně. I zde bylo nad čím žasnout, přesto ji o maličko více upoutali hlasy odrážející se od stěn.
Když se za nimi plížila, kupil se v ní jistý pocit provinilosti nad odposloucháváním cizích rozhovorů, ale příležitost prohlédnout si Života hezky z dálky a nepozorovaná, to bylo příliš vábivé a ona nedokázala odmítnout. Zvlášť když se jí viděné tak moc líbilo a z nějakého důvodu jako by bylo nemožné pohled od kouzelného vlka odtrhnout. Proto se děsila chvíle, kdy se Nathan rozhodne odejít. A ta přišla až k uzoufání brzy.
Nešťastně sklopila dvoubarevná ušiska. Ještě nechtěla odejít! Proč musí ti chlapy být ve všem tak hrrr? Ale copak tu mohla zůstat sama? Vždyť se cestou zpátky ztratí! A proto se uchýlila k nerozhodnému těkání od odcházejícího vlka k Životu, který o ní neměl dle jejího soudu vůbec vědět. Což bylo značně naivní a Život nezaváhal, aby ji o tom hned nepřesvědčil.
„A co mohu udělat pro tebe?“ Pronesl mile jen tak do prostoru a vyčkal toho, až se vlčice rozpačitě vykutálí ze svého úkrytu.
„Já nic nechci.“ vyhrkla hned, co se jejich pohledy střetly, překvapena sama sebou a především svou uvolněností. Bylo to kouzlo? Nebo důsledek toho, že se k ní po dlouhé době někdo chová přívětivě? „Jen jsem chtěla vědět, jak vypadáte.“ To bělostného očividně pobavilo, protože mu zasvítilo v očích a jeho koutky sebou zacukaly. „Tolik námahy jen tak pro nic za nic?“ nechal se slyšet a hnedka vypínal hruď jako správný model, snad aby se ho mohla do sytosti vynadívat, přesto se nenechal jen tak odbít. „Nechtěla bys aspoň nějakou parádu do kožichu, místo toho bručouna?“ Zřejmě byl na svůj umělecký um skutečně pyšný, a když u jednoho nepochodil, chtěl se vyřádit jinde. To byl ovšem na špatné adrese.
„Um. Omlouvám se, ale mně se tyhle věci také moc nelíbí.“ špitla skoro neslyšně, což ovšem bystrému Životu neuniklo a naoko uraženě zamrmlal. „Tak já si to budu pamatovat.“
Nebylo úplně obvyklé, že by někomu dokázala jen tak říci ne. Proto jí hned po vyslovení oněch slov drobátko zatrnulo, ale život to bral s humorem a ji zas velmi rychle ta tíže přešla. Jen si rázně připomněla, aby začala zas vážit slova.
„Ale to přeci není třeba. Vím, že nechceš nikoho ranit, ale věř, že většina vlků rozhodně není z cukru.“ Podobně jako předtím Nathan i on se nerozpakoval odpovídat na nevyřčené a povzbudivě na svou momentální společníci zamrkal. „Stejně jako většina není vraždícími bestiemi, které ti pro jedno slůvko utrhnou hlavu.“ Přímo na místě jí tak dokazoval, že není jen tvorem, který z rozmaru zdobí vlkům Gallireiským kožichy, nýbrž bytost opravdu podobná bohu a ví o každém jestli ne všechno tak alespoň to nejdůležitější. Jeho slova u hnědočerné ale vyvolávala spíše spoustu otázek, než-li pochopení.
„Co je špatně na tom, že nechci svými slovy ublížit?“ Pod vlivem sluníčkové atmosféry Narrských kopců se osmělila i zeptat a pohlédnout při tom do modrošedých očí Životových, pročež on bez delšího rozmýšlení odvětil zas nazpátek: „Nic. Pokud se to nepřehání.“ To byla poněkud nekonkrétní odpověď, s níž si Lau zrovna dvakrát nevěděla rady. Nechápavé zamrkání prosící o pomoc však Bílému stačilo. „Řekni, kdy naposledy ses s někým uvolnila!“ pobídl ji. A nad tím pro změnu nemusela moc přemítat ona. „S Amelis.“ Vzpomínka na béžovou vlčici s rostlinkami v kožíšku a příjemně strávené společné dny okamžitě vyvolala pozvednutí koutků. „A jak to dopadlo?“ zajímal se Život dál. „Jsme kamarádky?“ To už zřejmě nepotřebovalo komentáře, jen se vědoucně zazubil, což Launee k porozumění zcela stačilo, ale… „Ale jak?“
To už však Život jen energicky zakroutil hlavou. „A copak bys z toho měla, kdybych ti to tu řekl? Víš, jsou věci, na které si každý vlk musí přijít sám.“ V tu chvilku promlouval jak nějaká učená klišoidní kniha, ale nebylo nic, co by se tomu dalo vytknout, zvlášť když celou věc uzavřel dalšími dvěma větami. „Pamatuj, že cesta k cíli bývá často důležitější, než jeho nalezení.“ A s poněkud rošťáckým zajiskřením v očích: „A všichni bychom se dost nudili, kdybych každému hned všechno řekl a dal.“ Zněl trochu jako šmírák, který ostatní pokouší malými radami a pak sleduje, jak se jim s tím daří. A možná to i byla pravda a celá Gallirea je pro něj prostě jako velká televize s nepřeberným počtem programů.
Intonace jeho hlasu, grimasa usazená ve tváři a optimismus způsobovaný místními čáry máry však Lau nedovolili zapochybovat o tom, že by řešení svého malého problému snad neměla nalézt. V tu chvíli si však uvědomila, jak zde osaměli.
Nathan už tu nebyl. Zas se jí ztratil. Ne že by ji pod vlivem Životových čárů nějak víc zneklidnilo, tady měla pocit, že nic jiného než vlka před sebou nepotřebuje, ale když s někým přišla, měla by s ním také odejít a to i přes to neodbytné nutkání na tak příjemném místě a s příjemnou společností zůstat. Proto se i přes protestující vědomí nakonec donutila konverzaci ukončit.
„Děkuji ti Živote. Já se tedy budu snažit. A už ti nebudu víc bránit od odpočinku.“ Vysoukala ze sebe pomalu, a kdyby to bylo u vlka možné, hnedka by jí líčka zčervenala jako jablíčka. „Už zas ta tvá ohleduplnost?“ nadhodil totiž bílý vlk v žertu, ale o moc víc ji už nezlobil a vidouc její odhodlání, nijak jí nebránil. Alespoň ne přímo, neb i přes to, že se už rozloučili, jeho tvář a hypnotický pohled ji k sobě táhly jako velké magnety, kterým se nedalo říci ne. Bylo to jako by si ji tu i přes všechny ty rady do života chtěl nechat jen sám pro sebe. Možná jako dekoraci do své květinové zahrady?
Naštěstí tu však byl Nathanův pach, již mírně vyčpělý, ale stále dostatečně silný k zachycení, který pro ni byl jako nit natažená v Minotaurově labyrintu. Když se k němu celou svou myslí aspoň na chviličku upnula a celá tumpachová se za ním pustila, dovedl ji nakonec ven z jeskyně a pak i pryč z vrcholu kopců, a to ani nevěděla jak rychle, neb si celou cestu připadala jako ve snách.
Netušila, že při té své roztěkanosti vytrousila pár kamínků, se kterými Život rozhodl naložit po svém.

> Narrské kopce

Objednávka:
ID - V01/sila/1*
ID - V01/vytrvalost/1*
ID - V01/taktika lovu/1*
ID - V01/rychlost/3*
ID - V01/obratnost/2*

= 40 ametystů

//Kdo říká, že nechci, když už tu jsem?

> Středozemka (přes Ohnivé jezero)

Prý toho cestování dneska ještě nebylo dost. A podivností jak by smet. Naštěstí si během „klábosení“ s cizincem dostatečně odpočala a donutila se nevzrušovat nad těmi anomáliemi, co zdejší kraj nabízí. Chichotání, dýně, jezírka s teplou červenou vodou… A cupitala za ním, aby zjistila, jak moc se umí krajina během chvilky měnit. Z kamenité pláně v písečné duny. A to ji to nejpodivnější mělo teprve čekat!
Každopádně byla aspoň té dobroty, že mlčela a nepletla se rázujícímu Nathanovi pod nohy. Jen mu odkývala to, že ho za svou osobní stráž nepovažuje a zvědavě natáhla krk, aby pohlédla na vrchol kopců. Tam zřejmě mířili a Lau tak trochu nejistě zatajovala dech nad tím, kterého z těch dvou že jsou navštívit…

> Vrchol Narrských kopců