Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Přímořské pláně

Tak teď? Nebo ještě ne? Cítila se dost ztracená a proklínala se. Cestou tam měla počítat své kroky, aby věděla, kudy se vrátit. Na to teď bylo ovšem pozdě a nezbylo než doufat, že to odhadne správně. Jen kdyby ta pravděpodobnost nebyla tak zpropadeně maličkatá.
Nechtěla ani myslet na to, co bude dělat, jestli přijde pozdě. Bude Rudooká dostatečně chápavá k tomu, že se ztratila, nebo se jí vysměje, že vlčici bez orientačního smyslu v lese nechce? Právě teď by se nejradši hanbou utopila. Po pravici měla oceán, takže příležitost by se našla.
S bezradným vydechnutím pustila na zem svou kořist. Z té váhy už ji nebolelo jen za krkem, ale i celý hřbet a měla pocit, že její ocas se pár dní pořádně nepohne. Nikdy nemusela své jídlo někam přenášet, prostě ho sežrala hned na místě a takovéhle vzpírání pro ni bylo novinkou.
A nebyl tu nikdo, kdo by jí poradil. Tedy to si alespoň myslela, dokud nepopadla trochu dechu a nenašla čas se věnovat i něčemu jinému, než sama sobě a svým plicím.
Tehdy si všimla ležící siluety kousek před sebou. Málokdy měla takovou radost, že někoho vidí, přesto se nenechala unést a přistoupila k němu blíže pomalu a uctivě. Neskákala mu na hlavu, tak jak se jí to rýsovalo v hlavě.
„Zdravím,“ hlesla tiše, už teď se celou řečí těla omlouvajíc za vyrušení. Víc zatím nic. Nechtěla vyzvídat dřív, než se ukáže jak moc mu to vadí, nebo nevadí.

>>> Bobří ostrov přes Mahtae

Dostat se přes řeku s dvěma mrtvolama nebylo úplně lehké a suchou nohou se jí to doopravdy nepovedlo. Naštěstí ale zůstalo jen u těch tlapek, které sice zábly, ale nehrozili odpadnutím a ona mohla pokračovat ve své spanilé jízdě napříč Gallireou.
Její problém ovšem tkvěl v tom, že neměla moc ve zvyku se někam vracet a neměla ponětí, jak daleko jít podél moře, než se od něj odlepí. Nechtěla zahnout příliš brzy, to by kýžený les obešla a šla až někam, vlk ví kam.
Navíc měla tlamu zacpanou ocasy těch bobřích potvor, které těžkly nějak moc rychle a to i přes to, že je prozřetelně zbavila zbytečné zátěže v podobě většiny vnitřností. Které nechutnali nijak zvlášť dobře, hodně vážili a navíc kazili okolní maso, když si jeden nedal pozor.
Nevzdávala se však a i s bolestí za krkem se rozhodla jít raději dál na jih, než to otočit příliš brzy.

>>> Mušličková pláž

Úsměv se ještě prohloubil. Byla ráda, že jí chutná a doufala, že bude chutnat i těm dole, protože jí docházel čas a nic jiného prostě už shánět nestihne. Zvlášť když si nemohla být jistá, za jak dlouho odloví další a jakou dobu s nákladem potrvá, než najde cestu zpátky. Ostatně o tom hnedka začala usilovně přemýšlet a zas na nějakou dobu nevnímala, co si vlčice povídají.
Jak nevychované. Ale z nějakého důvodu dokázala vždy zareagovat, když se mluvilo na ni. „Nemyslím si, že je to blbost. Když někoho přibíráš s tím, že je v něčem dobrý, je přirozené, že si to chceš ověřit. Určitě si nechtějí na zimu pořídit neschopného příživníka,“ pravila směrem k Lucy a následně s mírným zahanbením zračícím se v očích se obrátila i na Jennu. Snad už o trošku klidnější. „Popravdě nevím, jak si říkají, řešili jsme trochu závažnější věci,“ ale stejně si přišla trochu hloupě, že nezná název lesa, ve kterém chce žít.
Vedení řečí o smečkách ji ovšem zas bolestně připomnělo, že nemá čas se vykecávat a starat o ostatní. Že musí jít. Takříkajíc v zájmu smečky. Cora by určitě nebyla šťastná, kdyby se Lau běžně starala o cizince, zatímco smečka by hladověla. Říkala si o pořádný pojeb, ne o vřelé přijetí.
„Omlouvám se vám, ale mám stanovený i časový limit, takže vás budu muset opustit. Snad se ještě někdy uvidíme.“ Ještě to okoukla, jestli třeba Lucy přece neumrzne, když ji nechá svému osudu, ale nakonec usoudila, že ne. Oběma vlčicím na rozloučenou pokynula hlavou a už pelášila do tmy. Ulovit další bobry. Aspoň dva. To by mělo stačit. A pak rychle zpět na jih.

>>> přes Mahtae na Přímořské pláně

// Chtělo jsem dolů za Falem :D

Dvě rozdílné reakce od dvou rozdílných vlčic. Zatímco na vděčnou Lucy přívětivé kývla a s úsměvem sledovala, jak se do zvířete pustila, směrem k Jenně jen zastříhala ušima. „Když nechceš, nech být.“ Neměla v úmyslu ji nutit, jen ji její slova poněkud znejistěla. Něco, z čeho bude mít ještě větší hlad. Možná tohle opravdu nebylo to nejvhodnější jídlo, co by měla Coře donést.
To se už ale ozvala s plnou pusou zas trojbarevná a naopak ji zcela uklidnila. Výborné. „Bobr,“ poučila ji s takovou tou něhou pečovatelky shlížející na kopu roztomilých vlčat a pak zas jen přihlížela té výměně slov, ke kterým vskutku neměla co říci. Narážení se do rodičů, nebo vyhrožování jejich zubisky neměla zrovna ve zvyku. Už jen proto, že ty vlastní už řádku let neviděla.
Nakonec ovšem zazněla nějaká ta otázka i jejím směrem, což Lau probudilo z tranzu. „Uh. Chci se přidat do jedné smečky a alfa mi zadala úkol, ulovit něco dobrého a neobvyklého…“ jala se vysvětlovat svou situaci, přičemž nechala jistou část příběhu jen viset ve vzduchu. Každému muselo být jasné, co se stane, jestli úkol nesplní a jí se to nechtělo vyslovovat nahlas.
Pak se dala do vysvětlování a omluv Lucy. Byl to docela nešťastný příběh. Spadnout do řeky v zimě. Samovolně se při té představě otřásla a soucitně svěsila koutky své tlamy. Nějakým tím intenzivním smířlivým pohledem se dala do němého přimlouvání se za ni u Jenny. Lucy se už omluvila a teď bylo na ní, aby projevila špetku benevolence. Nebo se dál chovala jako blbka.

Jak to tak sledovala, nachomýtla se k nějaké prekérce. Být z maličko drsnějšího těsta, asi by se začala tomu divadlu smát, ale ona byla heboučká jak hedvábí, takže to celé brala smrtelně vážně a když se k ní barevnější z vlčic vrhla, vyšla jí starostlivě naproti a ochranitelsky jí přehodila svůj huňatý chvost přes hřbet.
„Snad se zas tolik nestalo, aby kvůli tomu musela téct červená,“ spustila smířlivě směrem k rudosrsté. Z nějakého důvodu, ačkoliv byla maličká, šel z ní strach, který nedával prostor pochybnostem, že by své výhružky nesplnila. A Lau by byla mnohem radši, kdyby z trhání hlav sešlo. „Já vás můžu zahřát obě. A jestli máte hlad, můžete si vzít tohle.“ Doufajíc, že vyhlídka na lepší časy Neznámou třeba ukonejší, nabídla i svou kořist jako úplatek. Třeba je mrzutá z hladu, kdo ví. Nechtěla se prát. Nechtěla, aby se pral kdokoliv.
Jinak do jejich „konverzace“ nezasahovala a teprve když se trojbarevná sdělila se svým jménem, natočila jejím směrem jedno ucho. Nějak se jí nechtělo spouštět pohled z té nasupené rezatice. „Launee,“ odvětila automaticky na zpět.

>>> Mahtae

Lau měla celkem respekt z bobřích hlodáků. Byly tak velké, že by na jeden ráz mohli projít celou vlčí nohou. Přec jen byli uzpůsobené k okusování stromů. Navíc ta jejich jasně žlutá barva. Přímo vyprávěla o tom, kolik choroboplodných příšerek na nich žije. Byli by z toho pěkně zanícené rány. Rozhodla se ovšem jít do sebe, zapomenout na to a pustila se do prvního, co jí přišel do rány.
Přepadla ho ze zálohy, zrovna když zaujatě ohryzával jednu silnou větev a nedala mu zrovna moc času se bránit. Přesto dostala pořádnou ránu do čumáku, tím veliký placatým ocasem a do očí jí od bolesti vhrkly slzy. Přesto nepustila a pevně svírala jeho krk v čelistech, dokud se tělo nepřestalo hýbat a krev nepřestala téct.
Zrovna se chtěla pustit do ochutnávky, jestli jsou tak dobří, jak si pamatuje, když zaslechla nějaký křik. Jako správná starostlivá dobrá dušička, kvůli tomu na chvilku zapomněla na vlastní problém, popadla svou kořist do zubů a celá ustarostněná se rozběhla tím směrem. Nakonec narazila na dvě vlčice, z nichž jedna byla mokrá jako zmoklá slepice. Celkem snadno si domyslela, co se asi událo a s upřímným zájmem na ně pohlédla. „Jste v pořádku?“ Dotazovala se hned, co pustila mrtvého bobra na zem a měla tlamku volnou k povídání. Být promočený uprostřed téhle zimy nebylo to nejlepší, co se mohlo stát, ale nechtěla svou pomoc vnucovat dřív, než se ujistí, že o ní někdo stojí...

>>> Přímořské pláně

Už docela zadýchaná dorazila až k řece. Ta jí byla docela povědomá a po několika stech metrech chůze jí došlo, že je to ta samá, podél které před rokem putovala ve společnosti Ashe. To přidalo do její vnitřní GPS pár celkem podstatných dat a chtělo se jí ublíženě zakňučet nad tím, jak blízko tehdy byla. Ale nevadí. Teď už to bylo nepodstatné, teď potřebovala něco ulovit a pak se spolu s tím vrátit zdárně zpátky.
Pořád však nebylo co. S jistou fantasmagorickou nadějí vyčkávala, jestli se jí do cesty nepřiplete srneček se zlatým parožím nebo třeba jednorožec… Ne že by takové tvory zardousila s radostí, ale co by pro Coru neudělala, že? Nicméně to dělat nemusela, protože nic tak ujetého se skutečně nestalo.
Místo toho postřehla pohyb na druhém břehu řeky. V panující tmě nebylo zrovna lehké zvíře identifikovat, ale ona byla noční lovec a stařeckou poruchou zraku ještě netrpěla, pročež i uvědomila, že to byl bobr. To nebylo zrovna obvyklé zvířátko. Jedla ho jen párkrát a musela uznat, že chutná lépe než kdejaká zvěřina. Navíc nebylo ani zrovna lehké je ulovit, takže přinést něco takového by mohlo něco říct i o tom jejím loveckém skillu. Přesto značně skepticky zamručela. Neurazí Rudookou tím, že jí přinese něco, co celkem dost připomíná krysu? Obrovskou krysu, aby bylo jasno.
Nicméně ozýval se už i její žaludek, a proto se rozhodla přesunout na druhý břeh, něco zakousnout a pak se rozmyslet, jak dál naloží se svým úkolem…

>>> Bobří ostrov

Civěním na moře, toho asi moc nevymyslim. Uvědomila si po několika minutách strávených bez pohybu a potřásla hlavou, aby do ní dostala zas trochu krve. Pustá zasněžená pláž asi nebude tím pravým ořechovým pro lov. To bylo víceméně jasné. Proto se dala zase do pohybu. Jdouc přímo za nosem, tak jak měla ve zvyku, když zrovna netušila kam se vrtnout. Třeba bude mít štěstí. Tak jako s Noxem. Jen by to chtělo, aby to něco našla do dvou dnů a ne za pět let, že?
Neubránila se spontánnímu úsměvu a veselému zavrtění ocasem, které si při své stávající samotě mohla bez výčitek dovolit a dokonce si i v tom hnusném počasí radostně poskočila. Našla jsem ho! Slavila, jako by si až teď tu skutečnost uvědomila a s nově nalezeným elánem se pustila do běhu. Z hrdla jí uteklo i veselé vyštěknutí a s větrem skučícím kolem uší si trochu povolila uzdu. Než se zas s někým potká a přijde na řadu její zdrženlivost.

>>> Mahtae

>>> Louka vlčích máků

Takže. Přinést něco pro tři. Něco ne moc obvyklého. Něco dobrého. Na mysl jí okamžitě přišla ta legrační pouštní zvířata s hrbem na zádech. To bylo dost neobvyklé a dokonce i dobré, a mládě by složit svedla. Problém byl, že tady sotva najde poušť. A navíc je zima. V zimě jsou mláďata celkem nedostatkové zboží.
Tyrkysovým pohledem se zahleděla do mořských vln, aby zavrhla i možnost vylovení nějakých mořských ryb. Těch by musela nachytat spousty, aby zaplnila tři vlčí břicha a mezitím by asi zamrzla jako rampouch. Co jen s tím?

Ta poznámka… Byla asi dost na místě. Ale snáz se to řeklo, než udělalo, když jeden neměl kopu šutrů, kterými by podplatil tu bestiální hrůznost jménem Smrt. Přesto se jí zdálo, že se maličko – úplně maličkato – během svého pobytu na Galli zlepšila. Tak třeba to nějak půjde i bez závratného bohatství a sebevražedných výprav za Životovou nerudnou ségrou. Jen tedy pokývla hlavou a svůj hlas použila zas, až když k tomu byla vyzvána. „Launee,“ sdělila poklidně své jméno, ale na to její se neptala. Už ho několikrát slyšela z Noxových úst, tudíž to bylo zcela zbytečné.
Místo toho se jen rozpačitě usmála té narážce na bratrův „útěk“. Tušila, že to bylo jen takové popíchnutí, ale jí to bohužel moc vtipné nepřišlo. Nort to tehdy totiž jako útěk bral, což ho rozběsnilo natolik, že se děli věci, které se dít neměli. Ty myšlenky však s potřesením hlavy zahnala a přivírajíc oči do tenkých škvírek podezíravě propíchla pohledem zas Noxe.
„Jen aby,“ pronesla provokativně, ale to už konečně stála na nohou a protahovala se před dalším výletem, který měla absolvovat. „Tak já tedy jdu.“ Nechtěla pronášet sbohem, ani nashledanou neb sama netušila, jak tohle celé dopadne a pak už si to s několikerým ohlédnutím přes plec odklusala mimo území Zlatavé smečky, kterou by ráda v budoucnu zvala svou rodinou.

>>> Přímořská pláň

Launee - Tundra

Poslední požadavek, který zdejší vedoucí měla, dával smysl. Říkat mohla, co jen chtěla, ale pravdivost jejích slov potvrdí jen činy. Toho, že by nesvedla něco ulovit, se nebála, ale hlavou jí okamžitě začalo šrotovat, co by to mělo být, aby to splňovalo její požadavky. To, že Gallireu zrovna moc dobře neznala, moc nepomáhalo, zvlášť když jí nad hlavou vysel takový nicotný časový limit. Sotva si mohla dovolit projít mapu křížem krážem a hledat…
Nicméně byla vytržena ze zamyšlení další otázkou. „Umh. Prakticky na žádné?“ přiznala se s rozpačitým zastříháním ušisek ke své „magické nedotčenosti“ a následně celá zplihla. Že má úkol splnit sama, to jí bylo jasné, ale že byla nucela se s bratrem zas rozloučit dřív, než se ho vůbec stihla zeptat, jak se měl a co dělal, to jí trhalo srdce. Bylo to ovšem proto, aby s ním mohla být pak nerušeně, kdy se jí zachce. S ním a dalšími vlky, které by mohla mít ráda. Mít někde to kouzelné "doma".
Dnes už asi po šedesáté se tedy zhluboka nadechla a prosebně na něj pohlédla. „Ne, že se mi zase někam ztratíš, než se vrátim.“ Celkem věřila tomu, že by to s ní kleplo.

To že nechala většinu jejích slov bez komentáře, zřejmě značilo blížící se konec jejich přijímacího pohovoru. Otázka jestli to bylo dobře nebo ne a Lau začalo z nervozity trochu cukat pravé ouško. Jaký ten konečný ortel asi bude. Cora ovšem ještě vznesla dotaz na její lovecký um, přičemž už Nee opravdu mlela z posledního. „Už jsem dlouho nelovila ve skupině a něco většího, ale myslím, že bych se rychle zas chytila. Do velikosti kamzíka si sólo docela věřím.“ Inu mršinám moc neholdovala, a přesto ještě hlady neumřela, to snad o něčem vypovídalo. Zároveň ale nebyla žádný super magič, který by jedním spellem pobil celé stádo jelenů a ještě si je při tom stihl tepelně upravit a nakrájet na plátky.
Když Rudooká na chvíli přišla o svou kamennou tvář, zmátlo ji to, a asi ji s tím vyděšeným výrazem i napodobila. Okamžitě si přetočila vše, co řekla v hlavě, aby se ujistila, že neřekla něco, co nechtěla a čím dál zmatenější stáhla uši k hlavě. Jen jsem ji pochválila, že jo? Nebyl v tom nějaký nešťastný dvojsmysl, nebo tak něco? Ne, neviděla na tom nic špatného a po vyslovení jejích díků, ač dost nepřesvědčivých, se zas uklidnila. „Netřeba.“ ujistila ji a očima vyhledala kožich svého bráchy, jestli tu pořád je a jestli třeba během jejich dlouhého rozhovoru neusnul a u čenichu mu teď nelevituje bublina. Vůbec by ji to nepřekvapilo, ale hrozilo, že by zapadl sněhem a nastydl, což nehodlala dopustit.

//No tak co my víme, žj... Já ani ona jsme o její orientaci ještě nepřemýšlely