Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Civěním na moře, toho asi moc nevymyslim. Uvědomila si po několika minutách strávených bez pohybu a potřásla hlavou, aby do ní dostala zas trochu krve. Pustá zasněžená pláž asi nebude tím pravým ořechovým pro lov. To bylo víceméně jasné. Proto se dala zase do pohybu. Jdouc přímo za nosem, tak jak měla ve zvyku, když zrovna netušila kam se vrtnout. Třeba bude mít štěstí. Tak jako s Noxem. Jen by to chtělo, aby to něco našla do dvou dnů a ne za pět let, že?
Neubránila se spontánnímu úsměvu a veselému zavrtění ocasem, které si při své stávající samotě mohla bez výčitek dovolit a dokonce si i v tom hnusném počasí radostně poskočila. Našla jsem ho! Slavila, jako by si až teď tu skutečnost uvědomila a s nově nalezeným elánem se pustila do běhu. Z hrdla jí uteklo i veselé vyštěknutí a s větrem skučícím kolem uší si trochu povolila uzdu. Než se zas s někým potká a přijde na řadu její zdrženlivost.

>>> Mahtae

>>> Louka vlčích máků

Takže. Přinést něco pro tři. Něco ne moc obvyklého. Něco dobrého. Na mysl jí okamžitě přišla ta legrační pouštní zvířata s hrbem na zádech. To bylo dost neobvyklé a dokonce i dobré, a mládě by složit svedla. Problém byl, že tady sotva najde poušť. A navíc je zima. V zimě jsou mláďata celkem nedostatkové zboží.
Tyrkysovým pohledem se zahleděla do mořských vln, aby zavrhla i možnost vylovení nějakých mořských ryb. Těch by musela nachytat spousty, aby zaplnila tři vlčí břicha a mezitím by asi zamrzla jako rampouch. Co jen s tím?

Ta poznámka… Byla asi dost na místě. Ale snáz se to řeklo, než udělalo, když jeden neměl kopu šutrů, kterými by podplatil tu bestiální hrůznost jménem Smrt. Přesto se jí zdálo, že se maličko – úplně maličkato – během svého pobytu na Galli zlepšila. Tak třeba to nějak půjde i bez závratného bohatství a sebevražedných výprav za Životovou nerudnou ségrou. Jen tedy pokývla hlavou a svůj hlas použila zas, až když k tomu byla vyzvána. „Launee,“ sdělila poklidně své jméno, ale na to její se neptala. Už ho několikrát slyšela z Noxových úst, tudíž to bylo zcela zbytečné.
Místo toho se jen rozpačitě usmála té narážce na bratrův „útěk“. Tušila, že to bylo jen takové popíchnutí, ale jí to bohužel moc vtipné nepřišlo. Nort to tehdy totiž jako útěk bral, což ho rozběsnilo natolik, že se děli věci, které se dít neměli. Ty myšlenky však s potřesením hlavy zahnala a přivírajíc oči do tenkých škvírek podezíravě propíchla pohledem zas Noxe.
„Jen aby,“ pronesla provokativně, ale to už konečně stála na nohou a protahovala se před dalším výletem, který měla absolvovat. „Tak já tedy jdu.“ Nechtěla pronášet sbohem, ani nashledanou neb sama netušila, jak tohle celé dopadne a pak už si to s několikerým ohlédnutím přes plec odklusala mimo území Zlatavé smečky, kterou by ráda v budoucnu zvala svou rodinou.

>>> Přímořská pláň

Launee - Tundra

Poslední požadavek, který zdejší vedoucí měla, dával smysl. Říkat mohla, co jen chtěla, ale pravdivost jejích slov potvrdí jen činy. Toho, že by nesvedla něco ulovit, se nebála, ale hlavou jí okamžitě začalo šrotovat, co by to mělo být, aby to splňovalo její požadavky. To, že Gallireu zrovna moc dobře neznala, moc nepomáhalo, zvlášť když jí nad hlavou vysel takový nicotný časový limit. Sotva si mohla dovolit projít mapu křížem krážem a hledat…
Nicméně byla vytržena ze zamyšlení další otázkou. „Umh. Prakticky na žádné?“ přiznala se s rozpačitým zastříháním ušisek ke své „magické nedotčenosti“ a následně celá zplihla. Že má úkol splnit sama, to jí bylo jasné, ale že byla nucela se s bratrem zas rozloučit dřív, než se ho vůbec stihla zeptat, jak se měl a co dělal, to jí trhalo srdce. Bylo to ovšem proto, aby s ním mohla být pak nerušeně, kdy se jí zachce. S ním a dalšími vlky, které by mohla mít ráda. Mít někde to kouzelné "doma".
Dnes už asi po šedesáté se tedy zhluboka nadechla a prosebně na něj pohlédla. „Ne, že se mi zase někam ztratíš, než se vrátim.“ Celkem věřila tomu, že by to s ní kleplo.

To že nechala většinu jejích slov bez komentáře, zřejmě značilo blížící se konec jejich přijímacího pohovoru. Otázka jestli to bylo dobře nebo ne a Lau začalo z nervozity trochu cukat pravé ouško. Jaký ten konečný ortel asi bude. Cora ovšem ještě vznesla dotaz na její lovecký um, přičemž už Nee opravdu mlela z posledního. „Už jsem dlouho nelovila ve skupině a něco většího, ale myslím, že bych se rychle zas chytila. Do velikosti kamzíka si sólo docela věřím.“ Inu mršinám moc neholdovala, a přesto ještě hlady neumřela, to snad o něčem vypovídalo. Zároveň ale nebyla žádný super magič, který by jedním spellem pobil celé stádo jelenů a ještě si je při tom stihl tepelně upravit a nakrájet na plátky.
Když Rudooká na chvíli přišla o svou kamennou tvář, zmátlo ji to, a asi ji s tím vyděšeným výrazem i napodobila. Okamžitě si přetočila vše, co řekla v hlavě, aby se ujistila, že neřekla něco, co nechtěla a čím dál zmatenější stáhla uši k hlavě. Jen jsem ji pochválila, že jo? Nebyl v tom nějaký nešťastný dvojsmysl, nebo tak něco? Ne, neviděla na tom nic špatného a po vyslovení jejích díků, ač dost nepřesvědčivých, se zas uklidnila. „Netřeba.“ ujistila ji a očima vyhledala kožich svého bráchy, jestli tu pořád je a jestli třeba během jejich dlouhého rozhovoru neusnul a u čenichu mu teď nelevituje bublina. Vůbec by ji to nepřekvapilo, ale hrozilo, že by zapadl sněhem a nastydl, což nehodlala dopustit.

//No tak co my víme, žj... Já ani ona jsme o její orientaci ještě nepřemýšlely

Lau věděla, co asi bude následovat, když vysloví, to co vyslovit chtěla, ale rozhodně neměla v plánu si něco vymýšlet nebo se vykrucovat. „Mívala jsem hodně toulavé tlapky a bratři odešli, když jsem nebyla doma.“ Byla to smutná realita a věc, co si vyčítala v uplynulých letech mockrát. Kdyby tehdy byla u smečky, mohlo to celé dopadnout jinak. Ale co se dalo dělat, teď je tady.
Cora celou tu záležitost brala opravdu vážně a chrlila na ni jednu otázku za druhou. To Nee příliš nevadilo, byla trpělivá a chápala její situaci, ale bylo docela to docela vyčerpávající. Nevzdávala však svou snahu. „Já jsem nikam nevtrhla.“ konstatovala prve ovšem s řádnou dávkou pokory v očích. Nechtěla si nechat dupat po hlavě, jako by byla nějaký zločinec, ale zároveň tu pořád nebyla doma, tudíž nevěděla, jak moc si může dovolit odmlouvat. Už jen z toho principu, že odmlouvání nebylo její oblíbenou činností.
Následně se zhluboka nadechla a jala se dál odpovídat. „Máte pravdu, nebyla bych dobrý obranář, ale smečka není jen o nich. Ale i tak bych rozhodně nikoho nenechala, ať se tu chová jako doma, kdyby tu doma nebyl. Určitě bych nebyla tak přesvědčivá jako vy, ale dělala bych vše, co by bylo v mých silách.“ V jejím případě by to byla hlavně snaha se po dobrém domluvit, následně přivolat někoho kompetentnějšího, kdo by vetřelci vyprášil kožich, kdyby se mu nechtělo spolupracovat. Nebo se servat klidně do krve, kdyby tu nikdo takový nebyl. S myšlenkou na to, jak na tom jejím přátelům záleží, by obětovala klidně vlastní krk. Proč ne.
Špička její oháňky zvesela přeskočila zprava doleva, když Cora na její malý vtípek odpověděla v podobném tónu, ačkoliv se u toho stále tvářila jako nepřístupná ledová kra. „Kdybych to brala takhle, tak se nemůžu přidat nikam. Pochybuji, že by mne někde nechali pár dní s nimi žít, abych zjistila, jestli mi jejich členové a území vyhovují.“ Co se týkalo té věci o změně. Inu, to že bude Nox úplně jiný, až ho najde, toho se vždy moc bála, ale teď se nezdálo, že by tomu tak bylo a navíc… „Vlk může zahořknout nebo se pomátnout, ale chtě nechtě bude mít rád stále to samé.“ Alespoň to tak vnímala a následně se na Rudooku přívětivě pousmála. Docela kontrast k tomu jejímu úsměvu masového vraha.
„Navíc se o tom už přesvědčuji. Líbíte se mi vy. To jak vaši smečku očividně milujete, jak vážně berete přijetí někoho nového. A také ta vaše přirozená autorita a sebevědomí.“ Prostě byla Cora v jejích očích silnou obdivuhodnou osobností, kterou si přesně v čele smečky představovala. Věřila tomu, že pod touhle „uvítací“ maskou schovává i kus přívětivosti. O jejích posledních slovech ovšem nepochybovala a srozumněně pokývla hlavou. „A já umím přijímat následky svých rozhodnutí.“

//Z tohohle se stává spíš trest pro mě :D

Po důkladné sondáži následovala řada otázek. Byly očekávané, ale i tak velmi složité. Nenechala se ale tak snadno odradit, když už se jednou rozhodla rvát. Přestala kroužící Coru pronásledovat pohledem, neb to hrozilo akorát zamotáním hlavy a to by jí v přemýšlení příliš nápomocné nebylo. A ona přemýšlet potřebovala, to byl její velmi výrazný povahový rys.
„Posledních několik let jsem strávila všude možně na cestách. Vzhledem k pátrání po bratrech jsem neměla na nějaké usazování ani pomyšlení, takže jedinou mou dosavadní smečkou byla ta rodná.“ začala odzadu, s věcmi, na kterých toho nebylo moc co vymýšlet. „Dokázala jsem sama přežít dost dlouho na to, abych se nestyděla říct, že umím vše pro to, abych se dokázala postarat o sebe, případně i o někoho dalšího.“ donutila se ze sebe vyždímat i přes svou přirozenou skromnost. Doufala že to stačí k pokrytí jejího zálesáckého a loveckého umu a vědouc, že čím víc, tím líp snažila se vymyslet i něco dalšího, čím se snad mohla pyšnit.
„Z cest jsem si odnesla spoustu znalostí. O různých rostlinách, zvířatech a prostředích.“ inu na svou sbírku vědomostí byla docela pyšná, ačkoliv nevěděla, jak to může být užitečné a nakonec se uchýlila ke zhodnocení vlastní osobnosti. „Jsem nekonfliktní, nápomocná, nejednám impulzivně. Nejsem hlučná a přehnaně vzpurná…“ o sobě se jí mluvilo opravdu špatně a začínala mít pocit, že vaří z vody, proto se trochu nervózně ošila a pousmála. „A mám teplý hebký kožich a olizovat můžu i ostatní, nejen Noxe“
Teď přišla na řadu ta nejtěžší otázka. Ani to oddalování jí ovšem žádnou uspokojivou odpověď neposkytlo a nezbylo, než se zas opřít o bráškovu přítomnost. „Neznám vlky, kteří v tomhle lese žijí. Neznám ani ten les. Už jen proto, že se bez vašeho svolení nikam hlouběji podívat nemůžu. Ale znám Noxe a vím, že kde se líbí jemu, bude se líbit i mě, a že vlky které má on rád, budu mít já ráda taky. Tuhle jistotu mi jiná smečka a jiné místo poskytnout nemohou.“
Z toho povídání ji nějak začínali pobolívat panty.

Cítila se, jako by jí ty rudé oči propalovaly díru až do břicha. Rožhavené uhlíky. Přesně to jí připomínali a jejich pohled pálil mnohem víc než všechna vyřčená slova. Rudooká měla pravdu, o to překvapenější Lau byla vlastní reakcí. Všechno v ní se proti tomu vzepřelo a řvalo, že chce. Mít zas domov, rodinu, o koho se starat a na koho se spolehnout… Ale bála se, jak dlouho jí to vydrží. A neodvažovala se své pochyby vyslovit nahlas. Bylo jasné, že Cora ze svého území a své smečky žádnou pokusnou labinu dělat nehodlá. Přesto chtěla, z pochopitelných důvodů, zůstat právě tady. K jaké jiné smečce by se měla přidat, než k té, ve které je někdo známý a milovaný?
Povzbuzena vlastní touhou po domově a bratrovou přítomností nakonec překvapivě pevně zabodla svůj tyrkysový pohled do toho ohnivě spalujícího. Nemělo to působit provokativně, jen chtěla dát jasně najevo, že to myslí vážně. „Chci mít zase rodinu.“ prohlásila a neoblomně sevřela čelisti. Jestli ji časem zradí její přelétavost, přijme za to následky. Ať budou sebevíc krvavé. A že chování a vzezření vlčice před ní slibovalo přímo krutou odplatu.
Mrzelo ji, že teď musela Noxe odsunout na druhou kolej, ale tohle se muselo vyřešit, aby si to mohli později v klidu vynahradit.

Když kolem ní rejdil a čenichal, neodpustila si, aby také nenatáhla krk a trochu ho nepomuchlovala. Nechtěla sice Coře přidávat další vrásky, ale zas tak moc si kvůli ní odpírat nechtěla. Vždyť se neviděli víc než půl jejich životů! Ani ona pořád úplně nevěřila tomu, že se doopravdu našli. „Hledala tebe. Prochodila jsem snad celý svět.“ broukla mírně vyčítavě v odpověď na ten ublížený tón, ale vzápětí se zas culila jak měsíček na hnoji.
Byl pořád stejný blázen, když tu jako malé štěně škemral od své nadřízené. Ne, že by to Launee netěšilo, ale pochybovala o tom, že jí bude k obměkčení rudooké nějaké chytání kaprů stačit. A ona její domněnku vzápětí potvrdila svými slovy, která jí dávala na výběr jen dvě možnosti.
Člen smečky. To jí znělo tak zvláštně. Jedinou její dosavadní smečkou byla ta rodná a nikdy ji nenapadlo přidat se jinam. Ostatně byla na svém malém tažení, že? Teď však byla vystavena skutečnému dilematu. Tady měla svého bratra, od kterého se teď nechtěla pěkně dlouho hnout. Ale nachodila toho po světě už dost, aby byla schopná se konečně usadit? Znala své toulavé tlapky a bála se, že ne. Zároveň to ale toužila zkusit. A to všechno jí v hlavě rozjelo pěkný maglajz.
Nakonec rozhodla, že tím nehlavnější je beztak názor té vlčice. „A vy byste byla ochotná zvážit mé přijetí?“ Doteď nevypadala zrovna přátelsky a nadšeně a Lau si uměla představit, že existenci, co si před každým kecne na zadek, by ve smečce ani chtít nemusela.

To, že položila další otázku a rovnou jí neskočila po krku, brala jako dobré znamení, na sebevědomí jí to ovšem příliš nepřidalo. Proto na svém podřízeném postoji nic neměnila a jen poslušně odpověděla. „Protože mohou být kdekoliv.“ Ráda by dodala něco o tom, že už byla tam a tam a nepochodila, ale tohle byla první Gallireiská smečka, kde zkusila své štěstí.
Za normálních okolností by se neodvážila od cizinky odpoutat pohled, ale i ona stejně jako všichni vlci měla dobrý čich a právě teď ji do nosu uhodil pach, který neomylně poznala hned. I po těch letech. Rázem jako by se ocitla ve zpomaleném filmu, srdce hodilo pár kotrmelců a její ocas sebou začal divoce plácat. Dokud si nevšimla, že je zježený jako dikobraz a cení zubiska podobně přátelsky, jako rudooká vlčice.
Dost to zabolelo a na okamžik ji zachvátila panika. Že se tu snad zosobní její nejhorší noční můry a ani vlastní bratr ji nepozná, nebo se k ní nebude chtít ve svém novém životě znát. Vyděsilo ji to tak, že chvíli ani nevnímala, co říká a zabrala teprve, až když se jeho výraz změnil a vyslovil její jméno. S takovým hezkým přídomkem. A vyrazil za ní.
Napětí opadlo a i ona se konečně rozzářila jako sluníčko. Měla chuť jít naproti, skočit mu na hlavu, oblízat mu celý obličej a pak ho zalehnout a dlouhé hodiny nepustit. Navzdory té obrovské radosti to však byla ohleduplná a opatrná Lau. Třeba by se mu to nelíbilo. A navíc, pořád tu byla ta druhá, která nepůsobila stále dvakrát nadšeně. Z úcty k (a taky ze strachu z) ní a jejich území se tu nechtěla chovat jako doma a vyvádět jako malé štěně. A proto se zatím spokojila jen s něžností překypujícím pohledem a nevěřícným, ale nadšeným povzdechem. „Že se mi nezdáš?“

Neznámá vlčice jí hodně rychle připomněla, proč tak moc nerada navštěvuje tahle území. Jejich obyvatelé nebývali zrovna ukázkou přívětivosti. Ale byli v právu, proto se nezlobila a naopak dost provinile zakňučela. Na druhou stranu mířila přeci přímo k ní a oslovila ji, takže muselo být jasné, že se tu nehodná potají plížit a užírat jim ze zásob na zimu.
To nic neměnilo na tom, že jí z toho vrčení tuhla krev v žilách a vyřčená slova a výhružky v tomto podání musela brát zcela vážně. A dostala jen deset sekund. Těžká úloha pro někoho, kdo každé své slovo třikrát rozmyslí, než jej vysloví. Zvlášť když má plnou hlavu děsivé vlčice obcházející kolem ní kolečka.
Přívěšky na Cořině krku se zhouply tam a zpátky přesně jako vteřinovka na starých visacích hodinách, připomínajíc, že přichází o čas. Ještě vteřinku obětovala pro hluboký nádech a vsadila svůj bídný život na jednu větu. „Hledám své bratry a napadalo mne, jestli nežijí tady s vámi.“ vyrazila ze sebe jedním dechem. Jako vždy připravená i na to nejhorší.
Sbohem živote.

> Zlatavý les

Postřehla, že čím více na sever míří, tím čerstvější značky potkává. Bylo jednoduché si domyslet, že jde ve stopách člena smečky, jež má tuhle prácičku zrovna na krku. A vzhledem k tomu, že ona postupovala rychleji, bylo logické, že toho vlka dřív nebo později dožene. Tedy vlčici. To se pozná celkem snadno. Vysoko postavenou vlčici. Ty postřehy byli čím dál lepší.
Inu a nakonec se tak skutečně stalo. Zahlédla siluetu a v mžiku zamrzla uprostřed pohybu na místě. Na sucho polkla. Co teď? Už dlouho měla plán navštívit místní smečky a poptat se po brášcích, ale dosud se k tomu neodhodlala a tohle mohla být jedinečná příležitost, jak si s někým promluvit bez toho, aby musela do hlubin jejich území.
Cítila, že se jí dost zrychlil tep a zvedl tlak. Přesto s myšlenkou na Životovo povzbuzení zatnula zuby a donutila tělo k pohybu, aby se zastavila jen pár metrů od nejčerstvějších značek a černobílé vlčice. S tím správně podpantofláckým postojem i výrazem a pokusila se ze sebe něco vyždímat. „Zdravím?“ Nic lepšího ji skutečně nenapadlo a jen čekala, jestli ji neznámá za to smlsne k večeři.

> Vrbový lesík

Lau cítila, že území kolem kterého prochází, patří nějaké smečce. Někdo si na tom, aby to bylo dostatečně zřejmé, dával docela záležet a dle intenzity pachu i relativně nedávno. Prakticky okamžitě připleskla uši k hlavě a s mírnými obavami pokukovala mezi stromy, které místní les tvořily. Neodvážila se ovšem, a vlastně na to ani nepomyslela, překročit hranici a držela se vždy pár kroků vedle. Snad dostatečně na to, aby ji za to nikdo nemohl sekýrovat. Jista si tím ovšem být úplně nemohla a s narůstající nervozitou postupně přidávala do kroku, aby měla celou tu cestu co nejdřív za sebou.

> Louka vlčích máků