Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco Cora si prohlížela úlovek, se kterým Lau stihla obejít snad půl Gallireii před reworkem, její pozornost patřila hnědému kožichu jejího brášky. Trochu se v ní mísily pocity. Na jednu stranu byla štěstím bez sebe a na tu druhou mu teď chtěla výhružně vyčinit, že má štěstí a vážně tu je. Nebyla ale žádná stará megera, takže nakonec nechala v očích svítit jen to nehynoucí nadšení a zatímco neklidně přešlapovala, aby nepřimrzla k zemi, pohazovala navíc i rozverně ocasem.
Teď když neměla před očima vidinu další, vlk ví jak dlouhé cesty, vracel se jí elán a dokonce se zapomněla cítit ublíženě, když si do ní Cora rýpla. „Trochu jsem se namočila, při překonávání řeky,“ vysvětlila, čím to, že se klepe jak drahej pes a hnedka přikyvovala hlavou, když se Rudooká podivovala nad tím, co jí přinesla. Všimla si, že se netváří zrovna nadšeně a nedá se tvrdit, že by s tím nepočítala. Byla to prostě taková velká vodní krysa a spousta vlků se krys štítí. S tím Launee problém neměla, ale o Cořiných chutích nevěděla vůbec nic.
„Na severu mezi dvěma rameny jedné řeky je takový ostrov a tam jich je spousta,“ jala se popisovat umístění svého loviště. Ráda by toho pověděla mnohem víc, třeba o tom jak se tam potkala s dvěma vlčicemi a že ta jedna chtěla té druhé rozbít hlavu o zledovatělou zem, ale na to se jí neptala a tak to vyprávět nezačala. I když to byla docela dobrodružná historka. Když se pak tyrkysový pohled střetl s tím červeným, její hlava se zhoupla v dalším pokývnutí a její „obočí“ se vyzývavě přizvedlo, aby Coru pobídla k ochutnávce a stejně významný pohled věnovala i Noxisku. „Jen to bude asi trochu ztuhlé, z toho mrazu.“ Věřila, že vlčice nadaná magií ohně si s tím hravě poradí.

Nemusela na hranicích stepovat moc dlouho, neb vítr obratem přinesl odpověď. Vytí to bylo diametrálně odlišné od toho jejího, což slyšela velmi ráda - znamenalo to, že vlastník těhle hlasivek je určitě v příjemnějším stavu.
Naposledy několikrát cvakla zuby a mohutně se oklepala. Tak mohutně, že málem do vzduchu poskočila. Pokusila se ze sebe dostat co nejvíce sněhu a ledu, aby vypadala aspoň trošku k světu a už zase brala své úlovky do chřtánu. snad už naposledy. Opět se zakousla do placatých bobřích ocasů, aby zbytečně neoslintávala další části večeře, která neměla být tak úplně její a překročila tu pomyslnou linii mezi územím Zlatavé smečky a okolním světem.
Ačkoliv měla povolení, pořád se cítila drobet nemístně, ale moc nad tím nepřemýšlela a začala spíš dumat, jakým způsobem by měla pozdravit. Ahoj se jí zdálo příliš familiární, dobrý den zas nadmíru odcizené. Nakonec se rozhodla pro neutrální "zdravím", která vyslovila hned, jak složila kořist Coře k nohám. Upřímně ji zajímalo, co Cora na dva vypasené, vykuchané bobry asi poví. Hádala, že tohle nebylo to, co od ní zřejmě očekávala, ale co se dalo dělat. Dobré a neobvyklé jí to přišlo a tři vlci by se z toho najíst měli. Jestli teda netrpí hlady už pár týdnů.

>>> Středozemní pláň

Nelze vyjádřit slovy, jak obrovskou radost měla, když konečně dorazila na místo. Sice tu louku poznala jen podle Cořiných značek, ale i to se počítá. Neodvažovala se však zastavit, neb měla pocit, že jakmile se přestane hýbat, stane se z ní jedna velká ledová socha. A že jí k tomu moc nechybělo ani teď. Kožich plný ledových krystalů, chlupy přimrzlé k sobě, hřbet zapadaný sněhem. Úplná víla zimnička, s tím rozdílem, že takové mrazivé entitě by nebyla taková hrozná kosa a nedrkotala by zuby o sebe. A to všechno jen protože se ztratila a nechtěla procházet skrz Zlatavý les.
Využila ovšem příležitosti k odpočinku a dnes už po ixté položila svůj úlovek na zem, aby ulevila zmoženým svalům, které se už tak dost vyčerpávali ustavičným třesem, jak se její tělo zoufale snažilo zahřát, a začala kolem ztuhlých bobrů obcházet kolečka. Tak jako to dělala Rudooká pár dní zpět jí. Ona to ovšem nedělala se záměrem děsit a budit respekt…
Když se jí zrovna povedlo popadnout trochu studeného vzduchu a vytipovat chvilku mezi dvěma cvaknutími čelistí, zvrátila hlavu nazad a zavyla. Tak trochu přidušeně a docela dost potichu, ale jo. Aby bylo jasno, že je zpátky a přitom nemusela zas vstupovat na zakázané území.

>>> řeka Kierb

Mrzla jí polovina těla. Nebo spíš třičtvrtiny. Nebo možná celé, nějak o tom ztrácela přehled. Pohybovala se spíš už jen ze setrvačnosti a snažila se nevnímat tíhu mrznoucí vody, kterou se její kožich nacucal. Tušila, že než dorazí, bude její srst plná ledových krystalků a ona sama bude připomínat spíš kostku ledu, než živoucí vlčici. Tenhle úkol jí byl čert dlužen. Na druhou stranu, kdyby to bylo lehké, tak by to prdlajs prověřilo a Cora měla, i přes všechny ty útrapy stále její sympatie. Zatím. Doufala, že Nox alespoň bude, kde slíbil, když už se tu za ním takhle moří a nebude někde v trapu. Ale slíbil to, a jestli se dobře pamatovala, on sliby vždycky plnil. Do puntíku.
Pro tu zimu, co s ní mlela, si ani nestihla všimnout, že se pohybuje ve známých končinách. I tady byla přeci s Ashe, když šly navštívit Třešňový háj. Jo, tam se chtěla přeci na jaře zajít podívat. Teď si bude muset počkat na další jaro. Pokud se ho ovšem tímhle tempem dožije. Rozhodně rády by.
Mrtvá zvířata se jí pletla pod nohy, což bylo vzhledem k jejímu zamrzání značně nepříjemné. Ještě mnohem nepříjemnější než dosud. Ale nešlo s tím nic dělat. Leda by si je hodila na záda, kde by spolu s její srstí zamrzli v jedno. Jen nechtěla vidět, jak by je pak dostávala dolů. Asi dost zdlouhavě někde u ohníčku, jestliže nechtěla být spálena na popel, nebo přijít o značnou část své zimní podsady. Kdepak, pryč s tak hloupými nápady, mozek jí přece ještě nezamrzl. Vzhledem k tomu, že hlava byla tím jediným, co neměla promočené. Tedy alespoň ne z řeky, padající sníh se taky postaral o své.
A jako by toho nebylo málo i pláň jako by šla proti ní. Pokrýval ji led a ona už přestala počítat, kolikrát sebou plácla. Byli to docela bolestivé pády, naštěstí většinou padla do kožichu těch zpropadených bobrů a nepraštila se alespoň do brady. Vyrazit si zuby by bylo tím posledním, co jí scházelo.
Neustávala ale v pohybu. Tak si aspoň generovala nějaké to vlastní tělesné teplo a byla schopná se hýbat. Ačkoliv se přitom třásla jak drahej palácovej psík a občas dost legračně poskakovala, když na ni přišel nějaký ten záchvat intenzivnějšího klepání. Fakt už chtěla bejt na té louce, kde na ni měli čekat a padnout tam za vlast. Respektive za smečku. Alespoň nějaký smysl by to celé mělo. A pořáde doufala, že mít bude. Naděje přece umírá poslední a ona dělala, co jen mohla. Jen kdyby neselhal ten hloupý orientační smysl. Prostě nebyla stěhovavý pták. Bohužel.

>>> Louka vlčích máků

>> Ohnivé jezero

A ano, neměla štěstí. Dneska určitě ne. Přišlo totiž zjištění, že z druhé strany jezera vyráží další potok. Nebo spíš řeka. Málem se jí při pohledu na to zamotala hlava. Žádný drobem to určitě nebyl, spíš naopak a ona teď měla vymyslet, jak se dostat na druhou stranu. Což byla samozřejmě přesně ta strana, na které potřebovala být. Trochu zalitovala, že to na úpatí Narských kopců přece nezabalila a nešla si popovídat s Životem, určitě by to bylo mnohem příjemněji strávené odpoledne. Ale ne, ona musela jít dál, věříc ve štěstí, které nechala někde na Bobřím ostrově. Možná jí ho Jenna ukradla.
To byl dost dětinský povzdech, za který se hnedka okřikovala. Takové věci ona nedělá, svádět něco, na někoho jiného a zcela určitě nevinného. Prostě měla dávat víc pozor, kam jde a teď už mohla být dávno ve Zlatavém lese a spát jako medvěd. Až do jara, neb zimní Gallireii si už užila velice.
Plížila se podél řeky a hledala nějaké místo vhodné k překročení. Tmavé vody tohohle velikána ji k činům zrovna moc neponoukali, ale co mohla dělat? Jít dál a dál na sever, vzdalovat se svému cíli čím dál víc a doufat, že někde bude padlý kmen stromu? To asi sotva.
Naštěstí se na každé řece najde nějaký ten kousíček s velkými šutry, po kterých může vlk přeskákat. Kluzké namrzlé kameny nebyli tím, z čeho by byla zrovna na větvi, ale byli lepší než nic a ona se chopila příležitosti. Bylo ale jasné, že s oběma bobry naráz to nepůjde. Proto jednoho nechala ležet na prvním břehu, dost daleko od proudu, aby jí ho neodnesl a jala se hopsat s tím druhým.
Nebyla to procházka růžovou zahradou. Tlapky se smýkaly, kameny klouzaly, bobr těžkl a přímo jako by jí chtěl celý život řádně znepříjemnit jí z tlamy utíkal. Asi i posmrtně toužil po pobytu ve vodním proudu a ne ve vlčích pupcích. To měl ale smůlu, ona se nedala a nakonec s ním stanula na druhém břehu. Teď ji ovšem čekala cesta zpátky. O něco jednodušší protože byla o pár kilo lehčí, zato cesta zpět měla být takovým malým soukromým peklem. Byla totiž už opravdu unavená. A v jednu chvilku se ocitla až po pás v ledové vodě. Mohla jen děkovat všem svatým, že tahle řeka není žádná zpěněná rychle uhánějící příšera a že se zaháknutá za drápy udržela na skalce. Vyškrábala se nahoru, kde musela celou záležitost drobet vydýchávat, než se zmátořila a zdolala zbytek cesty. Pak nezbylo, než popadnout i první zdechlinu a pokračovat v cestě.

>> Středozemní pláň

>>> Narrské kopce

A doběhla až k jezeru, které už jí bylo také známé. Šla tudy tehdá s Nathanem. Skoro jako by se vracela stejnou cestou nazpátek. Už si stihla uvědomit, že vlastně celý zlatavý les širokým obloukem obešla. Ze západu podél pláží, pak jižně podél potoka, u kterého potkala Winter, Castora a Allairé a teď z východu. Když už si vzpomněla na trojici vlků, znovu se zastyděla za to, jak rychle zas pelášila pryč, ale už se stalo a ona sama se už nesmírně těšila, na znovushledání s bráškou. Měla v plánu mu oslintat celý obličej, jen co k tomu dostane zelenou. A nebo i bez toho, ale mimo teritorium jeho smečky. V tenhle okamžik ji vlastně už ani tolik netrápilo, jestli se Cora slituje a přijme ji, nebo ne. Prostě chtěla mít tu túru za sebou, zbavit se svého břemene a jít se někam schoulit do klubíčka a spát. Ať už to bude v nějakém křovisku v okolí, nebo ve středu samotného zlatavého lesa. Druhá možnost obohacená a zachumlání do cizího prohřátého kožichu, se jí samozřejmě zamlouvala mnohem víc. Ale čas ukáže.
Trochu ji zarazilo, že neobvykle zbarvené jezero není zamrzlé, ale celkem brzy zjistila proč tomu tak je. Voda byla docela teplá. Hodně teplá na to, jaké teploty panují okolo, a na dokonce ji napadlo, že by do něj vlezla se ohřát. Věděla ale, že by to úlevu přineslo jen po dobu trvání jejího pobytu ve vodě a pak by trpěla jako… inu zmoklý pes na mraze. To nebyli nejlepší vyhlídky, a proto si nechala zajít chuť. Potřebovala se teď ovšem dostat zas na západ, tudíž jí stálo v cestě. Na jihu jí cestu protínal další potok a tak se jala jezero obejít ze severu. Další „zajížďka“ toho si byla vědoma, ale tak nějak neměla na vybranou. Navíc ji zas začala trápit žízeň, ale rudou vodu do tlamky vzít nehodlala. Nějak v ní neměla důvěru. Potřebovala ještě dnes dorazit do svého cíle a ne se začít někde po cestě kroutit a někde zkejsnout kvůli břichabolu. Zasněně zavzpomínala na vodu Ronherského potoka. Průzračná a dobrá. Sice ledová tak, že stačilo málo a byla by z ní ledová tříšť, ale ona přece není nějaká princezna z cukru, aby trochu té zimy do chřtánu nesnesla. Zuby sice rády protestovaly, ale ona se s nima hádat nehodlala. No, ale musela si nechat zajít chuť, doufajíc, že se to vyplatí a ze severu bude moci Jezero obejít suchou tlapkou. Se svým stávajícím štěstím ale už nevěřila vůbec ničemu a byla připravená na nejhorší – totiž na to, že se zas bude muset někudy brodit a ještě při tom vlastním tělem ochraňovat ty dvě zdechliny, kterých už měla takříkajíc až po krk. V jejím případě spíš nad krk.

>>> Řeka Kierb

>> Tajemná louka

Když sem přišla, málem to tu nepoznala. Přec jen posledně na kopcích neležel sníh. Zato z nebes padaly skály. Nějak se nemohla rozhodnout, jestli na poslední zdejší návštěvu má dobré nebo špatné vzpomínky. Přišla sem dost vyděšená ze šílícího počasí, ve společnosti ne zrovna dobře naladěného vlka. Dosud nevěděla, jestli to bylo jen náladou, nebo je takový pořád, ale přikláněla se spíš k té druhé možnosti. Prostě každý byl nějaký a tak proč by on nemohl být zrovna protivný rejpálek, že?
Nicméně byla mu vděčná za to, že ji sem vzal. Potkala se tehdy přeci se Životem. Tam nahoře v kopcích, kde bylo tak krásně, že se tam málem zapomněla. Byl to jeden z nejkouzelnějších zážitků jeho života a znovu si velmi barvitě vybavila neposkvrněnou bělobu jeho kožichu, rozpustilou černotou jeho nožek, jakoby protažených nějakým hlubokým a hodně tmavým bahnem. Modravý spodek těla, připomínající záplavu těch nejprůzračnějších mořských vln a v neposlední řadě pohled jeho očí. Konejšivý, poklidný a přívětivý. A také nesmírně intenzivní a zároveň jemný, přesně vystihující i jeho osobnost.
Když tak vzpomínala, celá se rozněžněla, jako by myslela na vlastní mládě, nebo milence a s tím uvědoměním docela poplašeně potřásla hlavou. Rozplývat se nad ním, jako by do něj byla zamilovaná, to byla jedna z nejposlednějších věcí, které by si měla dovolit. Myslet si na jednoho z Gallirejských polobohů, to by jí tak scházelo. Doufala, že za to může ta síť kouzel, kterou kolem sebe tak pečlivě utkal a až se trochu od kopců vzdálí, bude mít od takových konin zase čistou hlavu. Alespoň by se to náramně hodilo, protože nečím takovým rozhodně trpět nechtěla.
A přidala zas do kroku. Nebo alespoň chtěla, ale vrcholek kopců poutal její pohled ještě dobrou chvilku a jí se v hlavě urodila touha vylézt nahoru a navštívit ho. Jen tak. Popovídat si o ničem a přitom o všem. Říct mu, že našla Noxe a podělit se o tu radost. Poděkovat za povzbuzení, které jí při poslední návštěvě poskytl. Líně ulehnout do jednoho z jeho záhonků, přivřít oči a uživat si klid a mír. Daleko od zeboucích tlapek, mrtvých bobrů a nerudných alf.
Ale ne to nepřipadalo v úmyslu! Zase se otřepala, dnes už vlk ví po kolikáté a vědouc, že jestli rychle nevypadne, skutečně nahoru vyleze a zůstane tam, dokonce i se svým těžkým nákladem o bolavými zády přidala do kroku. Do klusu. Do cvalu. A hodně rychle pryč.

>> Ohnivé jezero

>>> Ronherský potok

Další místo, které při svých toulkách minula. A přitom tak pěkné. Zde panující ticho si sice mírně znervózňovalo, ale jakožto dlouholetý tulák toho zažila už mnoho a měla pro strach uděláno. Naopak se jí tu docela líbilo, a nenést se s těmi zdechlinami, zřejmě by využila kousku rovinky k nějakému tomu štěněčímu poskakování, kterému se oddávala i ve svém současném věku. Tedy ne že by byla kdovíjak stará, ale miminko už určitě nějakou dobu nebyla.
Ale protože ty zdechliny sebou měla a byla ráda, že vůbec normálně jde, od celého pobíhání a poštěkávání sešlo a místo toho se spořádaně ploužila dál podél potoka, u kterého potkala svou předešlou příjemnou společnost. Také jí neunikl ve vzduchu visící Falionův pach. Očividně udělala docela chybu, když ho odmítla jako svůj doprovod, když teď mají prakticky totožnou cestu. Inu pozdě bycha honit. Nebo jak se to říká. Teď už byl určitě daleko vepředu, spolu se svými chmury, pro které měla mnohem větší pochopení, než se mohlo zdát.
Slunce už bylo vysoko na obloze, což pro ni nebylo dvakrát nejlepší. Ale zbytečného spěchu už se vzdala. Ostatně už pozdě jde a je asi jedno, kolik dalších minut k tomu skluzu přidá. Dokonce se i na chvilku zastavila, když se jí zazdálo, že se jí u pacek něco zablesklo a předmět ze sněhu jednou tlapkou vyhrabala a se zájem ho ještě nějakou chvilku převalovala a prohlížela. Byl to takový hezký kamínek. Mít volnou tlamu, vzala by ho sebou. Noxovi, nebo Coře, třeba by se jim taky líbil.
Ale ona nesla ty bobry. Doufala, že je mráz dostatečně zakonzervoval a nedonese je na území Zlatavé v polorozpadlém stavu. To by asi dostala za uši už tuplem. Kusy ledu zas tak moc nevadily. Cora byla přece Rudooká a ti ovládají oheň. Během pár chvilek je nejen rozehřeje, ale klidně si je může opéct do křupava. Což byla myšlenka, u které se Lau na chvilku pozastavila. Opékané maso ještě nikdy neměla a skutečně ji zajímalo, jak to asi chutná. Doufala, že to dřív nebo později pozná. Rudooká určitě vypadala jako ten ohněm vládnoucí typ.
Nicméně si všimla, že pokračuje nějak moc východně a svému cíli se zřejmě spíše vzdaluje. Proto se rozhodla na prvním příhodném místě potok překročit a zamířit zas severně. Dostatečně daleko od hranic jakékoliv smečky.

>> Narrské kopce

V té nervozitě z poznávání dalších nebyla sama. Winter byla také taková, což už měla příležitost poznat a tak nějak ji to uklidňovalo. Dvě malé blešky opatrně přistupující k dvěma velkým zlým vlkům… Tedy až na to, že ti vlci nebyli tak zlí. Vlastně ji naopak překvapovali svou přívětivostí. Obzvláště Castor, který svou mluvou musel dostat do kolen snad každého.
Pousmála se na Win, která ji poznala, což nesmírně oceňovala. Pousmála se i na Castora s Allairé a přestala jen civět do země. „Ráda vás poznávám. Já jsem Launee.“ Ani už nepočítala, kolik vlků v posledních dnech potkala a kolikrát se představovala. Asi by ji to množství skoro vyděsilo.
Umět se jakožto vlk červenat, asi by na to byl zrovna ten správný okamžik, neb byla stejně jako její přítomné družky nazvána pěknou společností. To se jí tak často nedělo a hodně rychle to přivolalo odehnané rozpaky zpátky. Ani se jí nechtělo teď vytáhnout svůj problém a odvádět téma kamsi jinam, ale neměla na výběr. „Hledám Zlatavou smečku, nevíte o ní někdo prosím něco?“ Skoro se až styděla, že nemá na slova galantního vlčka jiné odpovědi, než uspěchaného vyzvídání. A že těm dvěma sympatickým vlčicím nemůže věnovat víc ze svého času.
Neměla ale příliš času vyčkávat na odpověď, ačkoliv ji snad dostane. s obavami sledovala, jak přibývá světla a postupuje den. Ne nemohla zůstat o moc déle, ačkoliv moc chtěla, proto případně komukoliv z trojice, kdo jí poradil srdečně poděkovala a s kopou omluv a vyjádřením touhy je zas někdy potkat pelášila dál.

>>> Tajemná louka
//Se omluvuju, ale chci zkusit ještě tu dvacetrojku

>>> Ronherská skála

To, že na chvilku usnula mělo svou výhodu. Byla teď docela čerstvá a odpočatá, což jí opět umožnilo vyměnit přizdechlé ploužení za svižný poklus. Problém byl, že zas nevěděla kam jde, ale věděla, že zlatavá je na jihu, potok na jih tekl a proto se ho držela. Ale i tak měla takový nepříjemný pocit, že je něco špatně.
Ale už šla stejně pozdě. slunce bylo za mraky, ale vysoko na obloze a ne na východě, tak jako když před třemi dny odcházela. Vlastně nevěděla, proč se furt snaží. ale co naplat, měla ve zvyku dokončovat vše co začne. Pokud tedy nešlo jen o ni, to od rozdělané práce odcházela dost často. Ale v zájmu svého přirozeného altruismu - pro ostatní by se klidně uhnala.
K jejímu nosu doputovaly tři pachy. To byla už dost velká skupinka, aby Lau odradila, ale za poslední dny už byla docela otrkaná a zase potřebovala od někoho určit směr. Proto váhala jen krátce a vyrazila k nim. Nějaké to připlesknutí uší k hlavě a stažení ocásku mezi nohy tomu nechybělo, ale odhodlala se tu roztodivnou skupinku oslovit.
"Dobré ráno," popřála nejdřív slušně, jen si nebyla jista, zda neměla užít spíše termín dopoledne. Pak začala putovat modravým pohledem od jednoho kožichu k druhému. U toho bílého se zastavila nejdéle a příjemně překvapeně zavrtěla ocáskem. "Ahoj Winter," Málokdy potkávala vlky, které potkala na svých toulkách a v tomhle případě to bylo příjemné překvapení. Nechtěla se ale chovat nevychovaně a začít si povídat jen s ní, když tu byla i černá vlčice a její společník. "Omlouvám se, že Vám vstupuju do rozhovoru, ale trochu jsem se ztratila..." to přiznávala už podruhé v několikahodinovém odstupu, ale stejně se za to styděla pořád stejně a rozpačitě zabodla oči do země.

//Odpoledne tu pár hodin nebudu, takže na mě klidně neberte ohled :)

>>> Mušličková pláž

Svítalo. Díky tomu už aspoň pořádně viděla, kam jde, ale taky to značilo konec jejího limitu. A ona pořád nebyla tam, kde být měla. Vlastně vůbec nevěděla kde je. Jaká to novinka. Ale aspoň tu bylo hezky. Zvlášť když se z nebe spustil sníh. Přímo romantická podívaná, která ji donutila na chvilku zastavit a rozplývat se nad tím.
Při té příležitosti se rovnou rozhodla znovu ulevit bolavému tělu a položit svůj mrtvý náklad na chladnou zem. Měla pocit, že ti bobři váží aspoň padesát kilo. Což bylo o pár kilo víc, než vážila ona sama a počastovala je docela nešťastným pohledem. Ještě to bude muset chvilku vydržet, o tom žádná. Ale už se těšila, až bude zase na té louce a předá je těm dvěma hladovějícím krkům.
Přesunula se k zurčícímu potůčku, který zde ze skály tryskal a žíznivě do něj potopila čumák. Měla žízeň už nějakou dobu, ale tehdy se pohybovala na pláži a věděla, jak špatné následky může mít pití té slané břečky. Tady ale nic nehrozilo a ledová voda byla přesně to pravé pro její námahou rozpálené tělo.
Než si to uvědomila, ležela na břehu a poklimbávala.
A to docela dlouho. Probralo se teprve, když slunce vystoupalo výš a otravné sluneční paprsky si našli cestu pod její víčka. Nebyli teda zrovna silné, když bylo zataženo a sněžilo, ale stačilo to a ona rázem polekaně stála na nohou. Zaspat bylo to poslední co jí scházelo. Znovu rychle čapla mrtvoly, které táhne snad už přes celou Gallireu a vyrazila prvním směrem, co ji napadl.

>>> Ronherský potok

Opravdu ji mrzelo, že nemůže být nápomocna. O to více, že on pomohl jí. rozhodně nechtěla přijmout to díky za nic, a místo toho ona konečně poděkovala jemu a vyprovodila jej svým modravým pohledem. "Hodně štěstí," zabroukala ještě a skutečně mu přála, ať dopadne tak, jak prve řekla - najde ji a pokud možno mnohem dřív, než za pět let.
Pak bylo na ní, aby vyrazila na cestu. Prve se vrátila na místo, kde nechala ležet své bobry a jednoho po druhém popadla za ocas do zubů. Což bylo o dost složitější než se zdá a zabila u toho nějakou tu minutku.
S posledním pohledem na moře si zasněně povzdechla a pak se rozklusala v jeho stopách. Na východ. Snad tam bude, to co hledá a ona si bude moci trochu odpočinout.

>>> Ronherská skála

Zlatavá. Převalila to slovo párkrát v tlamce, aniž by jej vyslovila. Nevěděla, proč by se měla Cořina smečka honosit zrovna takovým jménem, ale jestli to byla jediná smečka v okolí, tak to musela být ona. Dychtivě sledovala pohledem, kterým směrem kyne a její chvost se pomaličku zahoupal na obě strany. Nevěděla jak vyjádřit svou vděčnost. Takhle to možná stihne včas.
Než se však stihla nadechnout k díkům, musela zas žasnout nad tím, jak se Consi mění zpět v lišku. Byla docela ráda, dívat se na sebe nebylo úplně nejpříjemnější, už jen proto, že jí přišlo, že má nějak moc tlusté nohy. Oproti takové Lucy nebo Jenně určitě.
Nehodlala však současnou situaci znehodnocovat tím, že bude přemýšlet o takových pitominách a raději si pečlivě vyslechla jeho otázku. Bohužel musela lítostivě sklopit uši a zakroutit hlavou. „Bohužel, jediná písková vlčice, kterou znám, se jmenuje Amelis.“ Nerada odpovídala negativně, když on jí tolik pomohl, ale nebylo jiného východiska. „Ale určitě nezoufej. Najdeš ji. Když já našla svého brášku po celých pěti letech… Tedy ty ji najdeš určitě mnohem, mnohem dřív,“ zkusila mu dodat aspoň trochu naděje, kterou očividně postrádal, a povzbudivě se pousmála. Ačkoliv tušila, že to nemusí mít vůbec žádný efekt.

Ulevilo se jí. Pravdou bylo, že všichni vlci, krom Noxe, které na Galli dosud potkala, nepatřili zrovna k té přívětivé části vlčstva. Kdyby se stejnou věcí vyrukovala na Nathana, nezůstal by na ní chlup suchý, jakou spršku kyselostí by na ni spustil, ale tenhle ne. Ten se dokonce nabídl, že ji doprovodí. Zas o kousíček pookřála. „To snad nebude nutné. Nerada bych otravovala ještě víc.“
Následně pokývla hlavou, na znamení toho, že tu už byla. Vlastně to nebyly ještě ani tři dny. A ona už netrefí. Živote, ty to vidíš. „Hledám les, ve kterém žije můj bratr se svou smečkou. Vím, že je někde tady, ale…“ Být člověk pokrčí všeříkajícně rameny, takhle se ale musela omezit čistě na vlčí řeč těla a depresivní svěšení uší a ocasu.
Roztomilý lišáček ovšem nechtěl jen mlčky přihlížet jejich konverzaci a strhl její pozornost i na sebe už jen tím, že sebe a svého společníka představil. „Těší mě. Já jsem Launee,“ představila se dnes již podruhé a žasla nad jeho energií. Ani nestihla potvrdit, že chce vidět to, co se chytal ukázat a už to předváděl. Modravá zář jí přišla vskutku okouzlující a se zájmem naklonila hlavu k boku, vyčkávajíc, co z toho bude.
Že se jí naskytne příležitost podívat na kopii sebe sama, to ovšem nečekala a zaraženě vykulila oči. Teď hlavně nepišti, kladla si rychle na srdce a vytlačila ze sebe svůj úžas trochu mírněji. „Páni,“ automaticky se ohlédla po vlastním těle, jestli jí vůbec zůstalo a nezměnila se třeba ona zas v lišku a pohlédla na druhého vlka. „Vskutku trefné,“ přitakala pořád maličko perplex.

Byla si jistá, že když vykročila jeho směrem, byl sám. Nehybný a zahleděný do vln. Ale teď tam byli dva. A ten jeden jako by se tam zjevil v mezičase jednoho kratičkého mrknutí. Bylo to vůbec možné? Ale samozřejmě že bylo. V tomhle kraji padali z nebe žížaly, vzduchem se neslo děsuplné chichotání bez zřejmého zdroje a vlkům v kožichu vyrůstaly rostlinky. Tady bylo možné všechno.
Zatímco se přesouvala blíž, vlk se postavil na nohy a zbavil sněhu, který mu během odpočinku napadal na záda. Z bílého se rázem stal hnědý. To také působilo trochu jako kouzlo, ale přitom jím nebylo. Mluvící liška, ale určitě kouzelná být musela. Vážně moc se na to chtěla zeptat, ale neudělala to. Musí se na to ptát každý…
Místo toho zvědavě našpicovala ouška a věnovala zvířátku podobně usměvavý pozdrav. „Ahoj,“ nějak jí ten jeho výraz uklidnil a rozveselil. Možná je dobrá nálada nakažlivá. A možná by měla být v přítomnosti něčeho takového nervóznější. Ale vlk to vem. Nevypadali nebezpečně a byla to ona, kdo oslovil je. „Omlouvám se, že ruším, ale mám pocit, že jsem se trochu ztratila,“ přitrouble při tom trochu zahrabala nožkou ve směsce sněhu a písku a doufala, že jí mohou být nápomocni.