Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V té nervozitě z poznávání dalších nebyla sama. Winter byla také taková, což už měla příležitost poznat a tak nějak ji to uklidňovalo. Dvě malé blešky opatrně přistupující k dvěma velkým zlým vlkům… Tedy až na to, že ti vlci nebyli tak zlí. Vlastně ji naopak překvapovali svou přívětivostí. Obzvláště Castor, který svou mluvou musel dostat do kolen snad každého.
Pousmála se na Win, která ji poznala, což nesmírně oceňovala. Pousmála se i na Castora s Allairé a přestala jen civět do země. „Ráda vás poznávám. Já jsem Launee.“ Ani už nepočítala, kolik vlků v posledních dnech potkala a kolikrát se představovala. Asi by ji to množství skoro vyděsilo.
Umět se jakožto vlk červenat, asi by na to byl zrovna ten správný okamžik, neb byla stejně jako její přítomné družky nazvána pěknou společností. To se jí tak často nedělo a hodně rychle to přivolalo odehnané rozpaky zpátky. Ani se jí nechtělo teď vytáhnout svůj problém a odvádět téma kamsi jinam, ale neměla na výběr. „Hledám Zlatavou smečku, nevíte o ní někdo prosím něco?“ Skoro se až styděla, že nemá na slova galantního vlčka jiné odpovědi, než uspěchaného vyzvídání. A že těm dvěma sympatickým vlčicím nemůže věnovat víc ze svého času.
Neměla ale příliš času vyčkávat na odpověď, ačkoliv ji snad dostane. s obavami sledovala, jak přibývá světla a postupuje den. Ne nemohla zůstat o moc déle, ačkoliv moc chtěla, proto případně komukoliv z trojice, kdo jí poradil srdečně poděkovala a s kopou omluv a vyjádřením touhy je zas někdy potkat pelášila dál.

>>> Tajemná louka
//Se omluvuju, ale chci zkusit ještě tu dvacetrojku

>>> Ronherská skála

To, že na chvilku usnula mělo svou výhodu. Byla teď docela čerstvá a odpočatá, což jí opět umožnilo vyměnit přizdechlé ploužení za svižný poklus. Problém byl, že zas nevěděla kam jde, ale věděla, že zlatavá je na jihu, potok na jih tekl a proto se ho držela. Ale i tak měla takový nepříjemný pocit, že je něco špatně.
Ale už šla stejně pozdě. slunce bylo za mraky, ale vysoko na obloze a ne na východě, tak jako když před třemi dny odcházela. Vlastně nevěděla, proč se furt snaží. ale co naplat, měla ve zvyku dokončovat vše co začne. Pokud tedy nešlo jen o ni, to od rozdělané práce odcházela dost často. Ale v zájmu svého přirozeného altruismu - pro ostatní by se klidně uhnala.
K jejímu nosu doputovaly tři pachy. To byla už dost velká skupinka, aby Lau odradila, ale za poslední dny už byla docela otrkaná a zase potřebovala od někoho určit směr. Proto váhala jen krátce a vyrazila k nim. Nějaké to připlesknutí uší k hlavě a stažení ocásku mezi nohy tomu nechybělo, ale odhodlala se tu roztodivnou skupinku oslovit.
"Dobré ráno," popřála nejdřív slušně, jen si nebyla jista, zda neměla užít spíše termín dopoledne. Pak začala putovat modravým pohledem od jednoho kožichu k druhému. U toho bílého se zastavila nejdéle a příjemně překvapeně zavrtěla ocáskem. "Ahoj Winter," Málokdy potkávala vlky, které potkala na svých toulkách a v tomhle případě to bylo příjemné překvapení. Nechtěla se ale chovat nevychovaně a začít si povídat jen s ní, když tu byla i černá vlčice a její společník. "Omlouvám se, že Vám vstupuju do rozhovoru, ale trochu jsem se ztratila..." to přiznávala už podruhé v několikahodinovém odstupu, ale stejně se za to styděla pořád stejně a rozpačitě zabodla oči do země.

//Odpoledne tu pár hodin nebudu, takže na mě klidně neberte ohled :)

>>> Mušličková pláž

Svítalo. Díky tomu už aspoň pořádně viděla, kam jde, ale taky to značilo konec jejího limitu. A ona pořád nebyla tam, kde být měla. Vlastně vůbec nevěděla kde je. Jaká to novinka. Ale aspoň tu bylo hezky. Zvlášť když se z nebe spustil sníh. Přímo romantická podívaná, která ji donutila na chvilku zastavit a rozplývat se nad tím.
Při té příležitosti se rovnou rozhodla znovu ulevit bolavému tělu a položit svůj mrtvý náklad na chladnou zem. Měla pocit, že ti bobři váží aspoň padesát kilo. Což bylo o pár kilo víc, než vážila ona sama a počastovala je docela nešťastným pohledem. Ještě to bude muset chvilku vydržet, o tom žádná. Ale už se těšila, až bude zase na té louce a předá je těm dvěma hladovějícím krkům.
Přesunula se k zurčícímu potůčku, který zde ze skály tryskal a žíznivě do něj potopila čumák. Měla žízeň už nějakou dobu, ale tehdy se pohybovala na pláži a věděla, jak špatné následky může mít pití té slané břečky. Tady ale nic nehrozilo a ledová voda byla přesně to pravé pro její námahou rozpálené tělo.
Než si to uvědomila, ležela na břehu a poklimbávala.
A to docela dlouho. Probralo se teprve, když slunce vystoupalo výš a otravné sluneční paprsky si našli cestu pod její víčka. Nebyli teda zrovna silné, když bylo zataženo a sněžilo, ale stačilo to a ona rázem polekaně stála na nohou. Zaspat bylo to poslední co jí scházelo. Znovu rychle čapla mrtvoly, které táhne snad už přes celou Gallireu a vyrazila prvním směrem, co ji napadl.

>>> Ronherský potok

Opravdu ji mrzelo, že nemůže být nápomocna. O to více, že on pomohl jí. rozhodně nechtěla přijmout to díky za nic, a místo toho ona konečně poděkovala jemu a vyprovodila jej svým modravým pohledem. "Hodně štěstí," zabroukala ještě a skutečně mu přála, ať dopadne tak, jak prve řekla - najde ji a pokud možno mnohem dřív, než za pět let.
Pak bylo na ní, aby vyrazila na cestu. Prve se vrátila na místo, kde nechala ležet své bobry a jednoho po druhém popadla za ocas do zubů. Což bylo o dost složitější než se zdá a zabila u toho nějakou tu minutku.
S posledním pohledem na moře si zasněně povzdechla a pak se rozklusala v jeho stopách. Na východ. Snad tam bude, to co hledá a ona si bude moci trochu odpočinout.

>>> Ronherská skála

Zlatavá. Převalila to slovo párkrát v tlamce, aniž by jej vyslovila. Nevěděla, proč by se měla Cořina smečka honosit zrovna takovým jménem, ale jestli to byla jediná smečka v okolí, tak to musela být ona. Dychtivě sledovala pohledem, kterým směrem kyne a její chvost se pomaličku zahoupal na obě strany. Nevěděla jak vyjádřit svou vděčnost. Takhle to možná stihne včas.
Než se však stihla nadechnout k díkům, musela zas žasnout nad tím, jak se Consi mění zpět v lišku. Byla docela ráda, dívat se na sebe nebylo úplně nejpříjemnější, už jen proto, že jí přišlo, že má nějak moc tlusté nohy. Oproti takové Lucy nebo Jenně určitě.
Nehodlala však současnou situaci znehodnocovat tím, že bude přemýšlet o takových pitominách a raději si pečlivě vyslechla jeho otázku. Bohužel musela lítostivě sklopit uši a zakroutit hlavou. „Bohužel, jediná písková vlčice, kterou znám, se jmenuje Amelis.“ Nerada odpovídala negativně, když on jí tolik pomohl, ale nebylo jiného východiska. „Ale určitě nezoufej. Najdeš ji. Když já našla svého brášku po celých pěti letech… Tedy ty ji najdeš určitě mnohem, mnohem dřív,“ zkusila mu dodat aspoň trochu naděje, kterou očividně postrádal, a povzbudivě se pousmála. Ačkoliv tušila, že to nemusí mít vůbec žádný efekt.

Ulevilo se jí. Pravdou bylo, že všichni vlci, krom Noxe, které na Galli dosud potkala, nepatřili zrovna k té přívětivé části vlčstva. Kdyby se stejnou věcí vyrukovala na Nathana, nezůstal by na ní chlup suchý, jakou spršku kyselostí by na ni spustil, ale tenhle ne. Ten se dokonce nabídl, že ji doprovodí. Zas o kousíček pookřála. „To snad nebude nutné. Nerada bych otravovala ještě víc.“
Následně pokývla hlavou, na znamení toho, že tu už byla. Vlastně to nebyly ještě ani tři dny. A ona už netrefí. Živote, ty to vidíš. „Hledám les, ve kterém žije můj bratr se svou smečkou. Vím, že je někde tady, ale…“ Být člověk pokrčí všeříkajícně rameny, takhle se ale musela omezit čistě na vlčí řeč těla a depresivní svěšení uší a ocasu.
Roztomilý lišáček ovšem nechtěl jen mlčky přihlížet jejich konverzaci a strhl její pozornost i na sebe už jen tím, že sebe a svého společníka představil. „Těší mě. Já jsem Launee,“ představila se dnes již podruhé a žasla nad jeho energií. Ani nestihla potvrdit, že chce vidět to, co se chytal ukázat a už to předváděl. Modravá zář jí přišla vskutku okouzlující a se zájmem naklonila hlavu k boku, vyčkávajíc, co z toho bude.
Že se jí naskytne příležitost podívat na kopii sebe sama, to ovšem nečekala a zaraženě vykulila oči. Teď hlavně nepišti, kladla si rychle na srdce a vytlačila ze sebe svůj úžas trochu mírněji. „Páni,“ automaticky se ohlédla po vlastním těle, jestli jí vůbec zůstalo a nezměnila se třeba ona zas v lišku a pohlédla na druhého vlka. „Vskutku trefné,“ přitakala pořád maličko perplex.

Byla si jistá, že když vykročila jeho směrem, byl sám. Nehybný a zahleděný do vln. Ale teď tam byli dva. A ten jeden jako by se tam zjevil v mezičase jednoho kratičkého mrknutí. Bylo to vůbec možné? Ale samozřejmě že bylo. V tomhle kraji padali z nebe žížaly, vzduchem se neslo děsuplné chichotání bez zřejmého zdroje a vlkům v kožichu vyrůstaly rostlinky. Tady bylo možné všechno.
Zatímco se přesouvala blíž, vlk se postavil na nohy a zbavil sněhu, který mu během odpočinku napadal na záda. Z bílého se rázem stal hnědý. To také působilo trochu jako kouzlo, ale přitom jím nebylo. Mluvící liška, ale určitě kouzelná být musela. Vážně moc se na to chtěla zeptat, ale neudělala to. Musí se na to ptát každý…
Místo toho zvědavě našpicovala ouška a věnovala zvířátku podobně usměvavý pozdrav. „Ahoj,“ nějak jí ten jeho výraz uklidnil a rozveselil. Možná je dobrá nálada nakažlivá. A možná by měla být v přítomnosti něčeho takového nervóznější. Ale vlk to vem. Nevypadali nebezpečně a byla to ona, kdo oslovil je. „Omlouvám se, že ruším, ale mám pocit, že jsem se trochu ztratila,“ přitrouble při tom trochu zahrabala nožkou ve směsce sněhu a písku a doufala, že jí mohou být nápomocni.

>>> Přímořské pláně

Tak teď? Nebo ještě ne? Cítila se dost ztracená a proklínala se. Cestou tam měla počítat své kroky, aby věděla, kudy se vrátit. Na to teď bylo ovšem pozdě a nezbylo než doufat, že to odhadne správně. Jen kdyby ta pravděpodobnost nebyla tak zpropadeně maličkatá.
Nechtěla ani myslet na to, co bude dělat, jestli přijde pozdě. Bude Rudooká dostatečně chápavá k tomu, že se ztratila, nebo se jí vysměje, že vlčici bez orientačního smyslu v lese nechce? Právě teď by se nejradši hanbou utopila. Po pravici měla oceán, takže příležitost by se našla.
S bezradným vydechnutím pustila na zem svou kořist. Z té váhy už ji nebolelo jen za krkem, ale i celý hřbet a měla pocit, že její ocas se pár dní pořádně nepohne. Nikdy nemusela své jídlo někam přenášet, prostě ho sežrala hned na místě a takovéhle vzpírání pro ni bylo novinkou.
A nebyl tu nikdo, kdo by jí poradil. Tedy to si alespoň myslela, dokud nepopadla trochu dechu a nenašla čas se věnovat i něčemu jinému, než sama sobě a svým plicím.
Tehdy si všimla ležící siluety kousek před sebou. Málokdy měla takovou radost, že někoho vidí, přesto se nenechala unést a přistoupila k němu blíže pomalu a uctivě. Neskákala mu na hlavu, tak jak se jí to rýsovalo v hlavě.
„Zdravím,“ hlesla tiše, už teď se celou řečí těla omlouvajíc za vyrušení. Víc zatím nic. Nechtěla vyzvídat dřív, než se ukáže jak moc mu to vadí, nebo nevadí.

>>> Bobří ostrov přes Mahtae

Dostat se přes řeku s dvěma mrtvolama nebylo úplně lehké a suchou nohou se jí to doopravdy nepovedlo. Naštěstí ale zůstalo jen u těch tlapek, které sice zábly, ale nehrozili odpadnutím a ona mohla pokračovat ve své spanilé jízdě napříč Gallireou.
Její problém ovšem tkvěl v tom, že neměla moc ve zvyku se někam vracet a neměla ponětí, jak daleko jít podél moře, než se od něj odlepí. Nechtěla zahnout příliš brzy, to by kýžený les obešla a šla až někam, vlk ví kam.
Navíc měla tlamu zacpanou ocasy těch bobřích potvor, které těžkly nějak moc rychle a to i přes to, že je prozřetelně zbavila zbytečné zátěže v podobě většiny vnitřností. Které nechutnali nijak zvlášť dobře, hodně vážili a navíc kazili okolní maso, když si jeden nedal pozor.
Nevzdávala se však a i s bolestí za krkem se rozhodla jít raději dál na jih, než to otočit příliš brzy.

>>> Mušličková pláž

Úsměv se ještě prohloubil. Byla ráda, že jí chutná a doufala, že bude chutnat i těm dole, protože jí docházel čas a nic jiného prostě už shánět nestihne. Zvlášť když si nemohla být jistá, za jak dlouho odloví další a jakou dobu s nákladem potrvá, než najde cestu zpátky. Ostatně o tom hnedka začala usilovně přemýšlet a zas na nějakou dobu nevnímala, co si vlčice povídají.
Jak nevychované. Ale z nějakého důvodu dokázala vždy zareagovat, když se mluvilo na ni. „Nemyslím si, že je to blbost. Když někoho přibíráš s tím, že je v něčem dobrý, je přirozené, že si to chceš ověřit. Určitě si nechtějí na zimu pořídit neschopného příživníka,“ pravila směrem k Lucy a následně s mírným zahanbením zračícím se v očích se obrátila i na Jennu. Snad už o trošku klidnější. „Popravdě nevím, jak si říkají, řešili jsme trochu závažnější věci,“ ale stejně si přišla trochu hloupě, že nezná název lesa, ve kterém chce žít.
Vedení řečí o smečkách ji ovšem zas bolestně připomnělo, že nemá čas se vykecávat a starat o ostatní. Že musí jít. Takříkajíc v zájmu smečky. Cora by určitě nebyla šťastná, kdyby se Lau běžně starala o cizince, zatímco smečka by hladověla. Říkala si o pořádný pojeb, ne o vřelé přijetí.
„Omlouvám se vám, ale mám stanovený i časový limit, takže vás budu muset opustit. Snad se ještě někdy uvidíme.“ Ještě to okoukla, jestli třeba Lucy přece neumrzne, když ji nechá svému osudu, ale nakonec usoudila, že ne. Oběma vlčicím na rozloučenou pokynula hlavou a už pelášila do tmy. Ulovit další bobry. Aspoň dva. To by mělo stačit. A pak rychle zpět na jih.

>>> přes Mahtae na Přímořské pláně

// Chtělo jsem dolů za Falem :D

Dvě rozdílné reakce od dvou rozdílných vlčic. Zatímco na vděčnou Lucy přívětivé kývla a s úsměvem sledovala, jak se do zvířete pustila, směrem k Jenně jen zastříhala ušima. „Když nechceš, nech být.“ Neměla v úmyslu ji nutit, jen ji její slova poněkud znejistěla. Něco, z čeho bude mít ještě větší hlad. Možná tohle opravdu nebylo to nejvhodnější jídlo, co by měla Coře donést.
To se už ale ozvala s plnou pusou zas trojbarevná a naopak ji zcela uklidnila. Výborné. „Bobr,“ poučila ji s takovou tou něhou pečovatelky shlížející na kopu roztomilých vlčat a pak zas jen přihlížela té výměně slov, ke kterým vskutku neměla co říci. Narážení se do rodičů, nebo vyhrožování jejich zubisky neměla zrovna ve zvyku. Už jen proto, že ty vlastní už řádku let neviděla.
Nakonec ovšem zazněla nějaká ta otázka i jejím směrem, což Lau probudilo z tranzu. „Uh. Chci se přidat do jedné smečky a alfa mi zadala úkol, ulovit něco dobrého a neobvyklého…“ jala se vysvětlovat svou situaci, přičemž nechala jistou část příběhu jen viset ve vzduchu. Každému muselo být jasné, co se stane, jestli úkol nesplní a jí se to nechtělo vyslovovat nahlas.
Pak se dala do vysvětlování a omluv Lucy. Byl to docela nešťastný příběh. Spadnout do řeky v zimě. Samovolně se při té představě otřásla a soucitně svěsila koutky své tlamy. Nějakým tím intenzivním smířlivým pohledem se dala do němého přimlouvání se za ni u Jenny. Lucy se už omluvila a teď bylo na ní, aby projevila špetku benevolence. Nebo se dál chovala jako blbka.

Jak to tak sledovala, nachomýtla se k nějaké prekérce. Být z maličko drsnějšího těsta, asi by se začala tomu divadlu smát, ale ona byla heboučká jak hedvábí, takže to celé brala smrtelně vážně a když se k ní barevnější z vlčic vrhla, vyšla jí starostlivě naproti a ochranitelsky jí přehodila svůj huňatý chvost přes hřbet.
„Snad se zas tolik nestalo, aby kvůli tomu musela téct červená,“ spustila smířlivě směrem k rudosrsté. Z nějakého důvodu, ačkoliv byla maličká, šel z ní strach, který nedával prostor pochybnostem, že by své výhružky nesplnila. A Lau by byla mnohem radši, kdyby z trhání hlav sešlo. „Já vás můžu zahřát obě. A jestli máte hlad, můžete si vzít tohle.“ Doufajíc, že vyhlídka na lepší časy Neznámou třeba ukonejší, nabídla i svou kořist jako úplatek. Třeba je mrzutá z hladu, kdo ví. Nechtěla se prát. Nechtěla, aby se pral kdokoliv.
Jinak do jejich „konverzace“ nezasahovala a teprve když se trojbarevná sdělila se svým jménem, natočila jejím směrem jedno ucho. Nějak se jí nechtělo spouštět pohled z té nasupené rezatice. „Launee,“ odvětila automaticky na zpět.

>>> Mahtae

Lau měla celkem respekt z bobřích hlodáků. Byly tak velké, že by na jeden ráz mohli projít celou vlčí nohou. Přec jen byli uzpůsobené k okusování stromů. Navíc ta jejich jasně žlutá barva. Přímo vyprávěla o tom, kolik choroboplodných příšerek na nich žije. Byli by z toho pěkně zanícené rány. Rozhodla se ovšem jít do sebe, zapomenout na to a pustila se do prvního, co jí přišel do rány.
Přepadla ho ze zálohy, zrovna když zaujatě ohryzával jednu silnou větev a nedala mu zrovna moc času se bránit. Přesto dostala pořádnou ránu do čumáku, tím veliký placatým ocasem a do očí jí od bolesti vhrkly slzy. Přesto nepustila a pevně svírala jeho krk v čelistech, dokud se tělo nepřestalo hýbat a krev nepřestala téct.
Zrovna se chtěla pustit do ochutnávky, jestli jsou tak dobří, jak si pamatuje, když zaslechla nějaký křik. Jako správná starostlivá dobrá dušička, kvůli tomu na chvilku zapomněla na vlastní problém, popadla svou kořist do zubů a celá ustarostněná se rozběhla tím směrem. Nakonec narazila na dvě vlčice, z nichž jedna byla mokrá jako zmoklá slepice. Celkem snadno si domyslela, co se asi událo a s upřímným zájmem na ně pohlédla. „Jste v pořádku?“ Dotazovala se hned, co pustila mrtvého bobra na zem a měla tlamku volnou k povídání. Být promočený uprostřed téhle zimy nebylo to nejlepší, co se mohlo stát, ale nechtěla svou pomoc vnucovat dřív, než se ujistí, že o ní někdo stojí...

>>> Přímořské pláně

Už docela zadýchaná dorazila až k řece. Ta jí byla docela povědomá a po několika stech metrech chůze jí došlo, že je to ta samá, podél které před rokem putovala ve společnosti Ashe. To přidalo do její vnitřní GPS pár celkem podstatných dat a chtělo se jí ublíženě zakňučet nad tím, jak blízko tehdy byla. Ale nevadí. Teď už to bylo nepodstatné, teď potřebovala něco ulovit a pak se spolu s tím vrátit zdárně zpátky.
Pořád však nebylo co. S jistou fantasmagorickou nadějí vyčkávala, jestli se jí do cesty nepřiplete srneček se zlatým parožím nebo třeba jednorožec… Ne že by takové tvory zardousila s radostí, ale co by pro Coru neudělala, že? Nicméně to dělat nemusela, protože nic tak ujetého se skutečně nestalo.
Místo toho postřehla pohyb na druhém břehu řeky. V panující tmě nebylo zrovna lehké zvíře identifikovat, ale ona byla noční lovec a stařeckou poruchou zraku ještě netrpěla, pročež i uvědomila, že to byl bobr. To nebylo zrovna obvyklé zvířátko. Jedla ho jen párkrát a musela uznat, že chutná lépe než kdejaká zvěřina. Navíc nebylo ani zrovna lehké je ulovit, takže přinést něco takového by mohlo něco říct i o tom jejím loveckém skillu. Přesto značně skepticky zamručela. Neurazí Rudookou tím, že jí přinese něco, co celkem dost připomíná krysu? Obrovskou krysu, aby bylo jasno.
Nicméně ozýval se už i její žaludek, a proto se rozhodla přesunout na druhý břeh, něco zakousnout a pak se rozmyslet, jak dál naloží se svým úkolem…

>>> Bobří ostrov