Gallirea - Příspěvky uživatele

>>> Středozemka

Netrvalo to dlouho a do cesty se jí opět připletla nějaká řeka. Popravně měla svou poslední zkušenost s vodou ještě živě v paměti a proto se do nějakého brodění, plavání a podobných aktivit příliš nehrnula. Zvlášť když jí čenich dával jasně vědět, že na druhém břehu sídlí smečka. Jestli ji její vnitřní GPS nepletla, byla to ta, do které patří Amelis. Rostlinku by sice ráda znovu viděla, ale tu její krvelačnou alfu, před kterou varovala, tu určitě ne...
Proto si nechala svůj směr dirigovat tvarem řeky a poslušně kráčela podél koryta dál a dál proti proudu. S veselím a studeným vzduchem čechrajícím kožich přivítala svítání, na které měla dík svému severovýchodnímu směru velmi dobrý výhled. Dnes dokonce nezavazela ani žádná hloupá mračna a ona si mohla připomenout jak moc miluje tahle tulácká rána. Na rozhodnutí přidat se k bráškově smečce to zatím ovšem nic neměnilo a s ocasem pohupujícím se ze strany na stranu si povšimla vrcholků hor.
Bohužel pro ni se nacházely na druhé straně řeky. Bohužel proto, že hory prostě zbožňovala - připomínali jí domovinu - a ona nedokázala moc dlouho vzdorovat chuti podívat se na svět zase jednou ze závratných výšin. To ale znamenalo udělat to, co původně udělat nechtěla - namočit se.

>>> Vyhlídka

>> Maková louka

Sotva vytáhla paty, musela se zas ohlížet. Tyrkysové zraky se upřeně zahleděly do panující tmy a slechy sebou divoce zaškubaly. Vzduchem se neslo hluboké vytí. Byla si jistá, že ví, komu ten hlas patří a ve chvilce zmatení nechala pravé ucho poklesnout na bok. Kampak asi jde? Projelo jí hlavou, ale nebylo to tak, že by vedoucí smeček museli věčně kysnout na svém území a nakonec to nebyl zas až tak špatný vývoj událostí. Když je Cora venku, tak se po ní určitě nebude shánět. Víc času na to hledání Smrti.
Teda když si to takhle přehrála v hlavě, znělo to dost morbidně a dokonce zauvažovala, že si to celé rozmyslí, ale už se přeci rozhodla. Najde ji, požádá o pomoc s magií a vrátí se zas zpátky. Snad. Když u Smrti skutečně svou smrt nenalezne. Už jen z jejího jména bylo jasné, že to nebude příjemné setkání.
Zhluboka nasála do plic mrazivý vzduch a opět se dala do pohybu. Jako vždy neměla tušení, kde najít to, co hledá, ale už na to byla tak nějak zvyklá a příliš ji to neznervózňovalo. Zatím se rozhodla držet ideje, že Život tráví čas na jihu, takže jeho sestru najde zcela určitě na Severu. Možná docela směšný směr uvažování, ale nic jiného neměla…

>> Midiam

Ještě se ani pořádně neprobrala a už jí přejížděl mráz po zádech. A panující počasí s tím mělo pramalé společného. Ji tížilo svědomí. Já jsem usnula?! To bylo dost hrozné, toho si byla vědoma a s obavami se začala rozhlížet, jestli si na ni někde poblíž už Cora nebrousí zubiska.
Nebylo tomu tak, ale klidu jí to moc nepřidalo. Bylo to tak nemístné a nevychované! Vlastně by si nějakej ten kousanec do ocasu za trest zasloužila a okamžitě začala přemýšlet, jak tu ostudu a určitě dost velký vroubek na své pověsti asi vyžehlí. Několikrát si přehrála svůj rozhovor s Rudookou v hlavě a nakonec ji něco napadlo. V mžiku stála na nohou a oklepávala ze sebe sníh.
Tak nějak se teď neodvažovala lézt Coře na oči a navíc se bála vstoupit do lesa, ve kterém mizel její pach, neb netušila, jestli už tam smí či nikoliv. Proto své první kroky směřovala ke spícímu Noxisku a na její poměry docela bezohledně do něj šťouchla čumákem. „Noxi, Noxíku. Já jdu najít Smrt, dobře?“ Srozuměla se svými plány aspoň někoho, aby se nemohlo říct, že zmizela beze slova a na smečku jim teď kašle. To určitě nechtěla, ne po tom, co si kvůli vstupnímu testu zažila, a proto se ujistila, že ji snad aspoň trošku vnímal a s krátkým zavytím, říkajícím, že na chvilku odchází, vyběhla mimo území Zlatavé smečky. Zas pryč od bráchy. Ale ten naštěstí nepůsobil dojmem, že by měl někam jít a ztratit se. Vlastně by se nedivila, kdyby při jejím návratu spal na tom samém místě.

>>> Středozemka

Jo, taky v tom mám hroznou smůlu :D...

No a souhlasím s tím, že dva měsíce jsou docela dost krutej limit o.O...

42 oblázků
85 safírů
79 pomněnek
12 křišťálů
27 mušliček
10% k životu
3* magie (vítr)
1* vytrvalost

--------------------
V Brně ten víkend jsem, takže rádo, když nás nebude moc :3 (nebo neonemocním, či neuteču ze školy

)
--------------------

Co se týče OPček... V RPG odjakživa existuje takový ten systém kostek. Určitým způsobem to bere na vědomí, že někdo je silnější, ale zároveň to tam vloží nějaký ten aspekt štěstí... Dá se to použít při soubojích (hážou si protivnící a kdo má víc, vyhrál) i ve vedených akcích (třeba se zadá, že aby se mu kouzlo povedlo musí přehodit šestku, etc). Házet by se třeba dalo čtyřstěnkama v počtu hvězdiček. Ale muselo by se to taky nějak zajistit proti švindlu :D a nevim jak moc je to technicky náročné.

Když se Cora po nějaké době odhodlala a také ochutnala, Launee ji rozhodně zkoumavým pohledem nepropichovala. Koukat někomu do jídla nepovažovala za slušné. Místo toho si hleděla svých soust řádně se soustředila na každé přežvýknutí, protože teplo plápolajícího ohně ji v kombinaci s únavou skutečně uspávalo.
Nakonec se i Rudooká nechala slyšet, že to není zas tak hrozné. Asi nebyla moc zvyklá na to, že ne všechno chutná tak, jak to vypadá. To se Launee naučila už dávno a kdyby bylo třeba, klidně by začala na louce z hladu sbírat slimáky... Teď to ale třeba nebylo, a když beta zlatavé usoudila, že úkol jest splněn, chyběl jí ke štěstí už jen ten spánek. Ostatně Nox se mu oddával už nějakou dobu a Cora taky vypadala celkem zrale, když jí občas víčka přepadla shora dolů.
"Děkuju," zamumlala teda rozespale, a pak už vážně zabrala. Ani se nestihla zeptat jestli může a jestli se to hodí, prostě to bylo silnější než ona a ve chvilce už pravidelně oddechovala, nic si nedělajíc z toho, že je ve přítomnosti vlčice, co umí dštít oheň. Prostě úplně KO.

//Pardon, ale učim se a učim...

„V zimě popravdě docela jo,“ okomentovala další rýpavou poznámku, kterými Cora přímo hýřila a na důkaz svých slov teatrálně zacvakala zuby o sebe. Mít zmrzlou polovinu těla nebyl zrovna splněný sen, ale však ona měla docela záhy pookřát a roztát. Rudooká totiž konečně ukázala něco ze své síly a rozdělala jim tu takový malý ohníček. Sice se záměrem udělat si malou grilovačku, ale Lau toho ráda zneužila a u plápolajícího ohně se ohřála. Kdyby se k němu vecpala ještě blíž, zřejmě by se jí začaly škvařit chlupy.
Její řeči o tom jestli je zlá nebo hodná moc nevnímala. Byla přesvědčená totiž o tom, že je spíš hodná. Nox by přece nežil s nějakym hnusnym podvraťákem, že? A navíc. V každém vlku je kousek dobra. To bylo takové její životní motto. Takže, když se měla stát ochutnávačem, očička se jí rozzářila jak malému štěňátku. „Ale já vím, jak chutnají.“ Víc ovšem neodmlouvala. Ostatně, to co ulovila pro své hladové břicho, nakonec věnovala jiné hladovějící vlčici a pak spěchala sem.
Její žaludek už hlady házel kotrmelce. Krotila se ale, aby se na to nevrhla jak nějaký čuník a v rámci mezí způsobně se zakousla do jedné z končetin. Jak si tak blaženě přežvykovala, hřála se u ohníčku a po boku měla jednoho z brášků, připadala si jako v nebi. Už jen zavřít oči a pořádně se prospat. Včas si ale vzpomněla, že je vlastně ochutnávač a jen co v ní sousto zmizelo, na své společníky se zazubila. „Mi to chutná.“ Nechtěla na ostro tvrdit, že je to vynikající, protože každý má jiný jazýček. Teď však otázka, jestli Cora čekala na tohle, nebo na to, že je to otrávené a ona se tu za chvíli začne svíjet v křečích. Čehož se Launee vůbec nebála.

Zatímco Cora si prohlížela úlovek, se kterým Lau stihla obejít snad půl Gallireii před reworkem, její pozornost patřila hnědému kožichu jejího brášky. Trochu se v ní mísily pocity. Na jednu stranu byla štěstím bez sebe a na tu druhou mu teď chtěla výhružně vyčinit, že má štěstí a vážně tu je. Nebyla ale žádná stará megera, takže nakonec nechala v očích svítit jen to nehynoucí nadšení a zatímco neklidně přešlapovala, aby nepřimrzla k zemi, pohazovala navíc i rozverně ocasem.
Teď když neměla před očima vidinu další, vlk ví jak dlouhé cesty, vracel se jí elán a dokonce se zapomněla cítit ublíženě, když si do ní Cora rýpla. „Trochu jsem se namočila, při překonávání řeky,“ vysvětlila, čím to, že se klepe jak drahej pes a hnedka přikyvovala hlavou, když se Rudooká podivovala nad tím, co jí přinesla. Všimla si, že se netváří zrovna nadšeně a nedá se tvrdit, že by s tím nepočítala. Byla to prostě taková velká vodní krysa a spousta vlků se krys štítí. S tím Launee problém neměla, ale o Cořiných chutích nevěděla vůbec nic.
„Na severu mezi dvěma rameny jedné řeky je takový ostrov a tam jich je spousta,“ jala se popisovat umístění svého loviště. Ráda by toho pověděla mnohem víc, třeba o tom jak se tam potkala s dvěma vlčicemi a že ta jedna chtěla té druhé rozbít hlavu o zledovatělou zem, ale na to se jí neptala a tak to vyprávět nezačala. I když to byla docela dobrodružná historka. Když se pak tyrkysový pohled střetl s tím červeným, její hlava se zhoupla v dalším pokývnutí a její „obočí“ se vyzývavě přizvedlo, aby Coru pobídla k ochutnávce a stejně významný pohled věnovala i Noxisku. „Jen to bude asi trochu ztuhlé, z toho mrazu.“ Věřila, že vlčice nadaná magií ohně si s tím hravě poradí.

Nemusela na hranicích stepovat moc dlouho, neb vítr obratem přinesl odpověď. Vytí to bylo diametrálně odlišné od toho jejího, což slyšela velmi ráda - znamenalo to, že vlastník těhle hlasivek je určitě v příjemnějším stavu.
Naposledy několikrát cvakla zuby a mohutně se oklepala. Tak mohutně, že málem do vzduchu poskočila. Pokusila se ze sebe dostat co nejvíce sněhu a ledu, aby vypadala aspoň trošku k světu a už zase brala své úlovky do chřtánu. snad už naposledy. Opět se zakousla do placatých bobřích ocasů, aby zbytečně neoslintávala další části večeře, která neměla být tak úplně její a překročila tu pomyslnou linii mezi územím Zlatavé smečky a okolním světem.
Ačkoliv měla povolení, pořád se cítila drobet nemístně, ale moc nad tím nepřemýšlela a začala spíš dumat, jakým způsobem by měla pozdravit. Ahoj se jí zdálo příliš familiární, dobrý den zas nadmíru odcizené. Nakonec se rozhodla pro neutrální "zdravím", která vyslovila hned, jak složila kořist Coře k nohám. Upřímně ji zajímalo, co Cora na dva vypasené, vykuchané bobry asi poví. Hádala, že tohle nebylo to, co od ní zřejmě očekávala, ale co se dalo dělat. Dobré a neobvyklé jí to přišlo a tři vlci by se z toho najíst měli. Jestli teda netrpí hlady už pár týdnů.

>>> Středozemní pláň

Nelze vyjádřit slovy, jak obrovskou radost měla, když konečně dorazila na místo. Sice tu louku poznala jen podle Cořiných značek, ale i to se počítá. Neodvažovala se však zastavit, neb měla pocit, že jakmile se přestane hýbat, stane se z ní jedna velká ledová socha. A že jí k tomu moc nechybělo ani teď. Kožich plný ledových krystalů, chlupy přimrzlé k sobě, hřbet zapadaný sněhem. Úplná víla zimnička, s tím rozdílem, že takové mrazivé entitě by nebyla taková hrozná kosa a nedrkotala by zuby o sebe. A to všechno jen protože se ztratila a nechtěla procházet skrz Zlatavý les.
Využila ovšem příležitosti k odpočinku a dnes už po ixté položila svůj úlovek na zem, aby ulevila zmoženým svalům, které se už tak dost vyčerpávali ustavičným třesem, jak se její tělo zoufale snažilo zahřát, a začala kolem ztuhlých bobrů obcházet kolečka. Tak jako to dělala Rudooká pár dní zpět jí. Ona to ovšem nedělala se záměrem děsit a budit respekt…
Když se jí zrovna povedlo popadnout trochu studeného vzduchu a vytipovat chvilku mezi dvěma cvaknutími čelistí, zvrátila hlavu nazad a zavyla. Tak trochu přidušeně a docela dost potichu, ale jo. Aby bylo jasno, že je zpátky a přitom nemusela zas vstupovat na zakázané území.

>>> řeka Kierb

Mrzla jí polovina těla. Nebo spíš třičtvrtiny. Nebo možná celé, nějak o tom ztrácela přehled. Pohybovala se spíš už jen ze setrvačnosti a snažila se nevnímat tíhu mrznoucí vody, kterou se její kožich nacucal. Tušila, že než dorazí, bude její srst plná ledových krystalků a ona sama bude připomínat spíš kostku ledu, než živoucí vlčici. Tenhle úkol jí byl čert dlužen. Na druhou stranu, kdyby to bylo lehké, tak by to prdlajs prověřilo a Cora měla, i přes všechny ty útrapy stále její sympatie. Zatím. Doufala, že Nox alespoň bude, kde slíbil, když už se tu za ním takhle moří a nebude někde v trapu. Ale slíbil to, a jestli se dobře pamatovala, on sliby vždycky plnil. Do puntíku.
Pro tu zimu, co s ní mlela, si ani nestihla všimnout, že se pohybuje ve známých končinách. I tady byla přeci s Ashe, když šly navštívit Třešňový háj. Jo, tam se chtěla přeci na jaře zajít podívat. Teď si bude muset počkat na další jaro. Pokud se ho ovšem tímhle tempem dožije. Rozhodně rády by.
Mrtvá zvířata se jí pletla pod nohy, což bylo vzhledem k jejímu zamrzání značně nepříjemné. Ještě mnohem nepříjemnější než dosud. Ale nešlo s tím nic dělat. Leda by si je hodila na záda, kde by spolu s její srstí zamrzli v jedno. Jen nechtěla vidět, jak by je pak dostávala dolů. Asi dost zdlouhavě někde u ohníčku, jestliže nechtěla být spálena na popel, nebo přijít o značnou část své zimní podsady. Kdepak, pryč s tak hloupými nápady, mozek jí přece ještě nezamrzl. Vzhledem k tomu, že hlava byla tím jediným, co neměla promočené. Tedy alespoň ne z řeky, padající sníh se taky postaral o své.
A jako by toho nebylo málo i pláň jako by šla proti ní. Pokrýval ji led a ona už přestala počítat, kolikrát sebou plácla. Byli to docela bolestivé pády, naštěstí většinou padla do kožichu těch zpropadených bobrů a nepraštila se alespoň do brady. Vyrazit si zuby by bylo tím posledním, co jí scházelo.
Neustávala ale v pohybu. Tak si aspoň generovala nějaké to vlastní tělesné teplo a byla schopná se hýbat. Ačkoliv se přitom třásla jak drahej palácovej psík a občas dost legračně poskakovala, když na ni přišel nějaký ten záchvat intenzivnějšího klepání. Fakt už chtěla bejt na té louce, kde na ni měli čekat a padnout tam za vlast. Respektive za smečku. Alespoň nějaký smysl by to celé mělo. A pořáde doufala, že mít bude. Naděje přece umírá poslední a ona dělala, co jen mohla. Jen kdyby neselhal ten hloupý orientační smysl. Prostě nebyla stěhovavý pták. Bohužel.

>>> Louka vlčích máků

>> Ohnivé jezero

A ano, neměla štěstí. Dneska určitě ne. Přišlo totiž zjištění, že z druhé strany jezera vyráží další potok. Nebo spíš řeka. Málem se jí při pohledu na to zamotala hlava. Žádný drobem to určitě nebyl, spíš naopak a ona teď měla vymyslet, jak se dostat na druhou stranu. Což byla samozřejmě přesně ta strana, na které potřebovala být. Trochu zalitovala, že to na úpatí Narských kopců přece nezabalila a nešla si popovídat s Životem, určitě by to bylo mnohem příjemněji strávené odpoledne. Ale ne, ona musela jít dál, věříc ve štěstí, které nechala někde na Bobřím ostrově. Možná jí ho Jenna ukradla.
To byl dost dětinský povzdech, za který se hnedka okřikovala. Takové věci ona nedělá, svádět něco, na někoho jiného a zcela určitě nevinného. Prostě měla dávat víc pozor, kam jde a teď už mohla být dávno ve Zlatavém lese a spát jako medvěd. Až do jara, neb zimní Gallireii si už užila velice.
Plížila se podél řeky a hledala nějaké místo vhodné k překročení. Tmavé vody tohohle velikána ji k činům zrovna moc neponoukali, ale co mohla dělat? Jít dál a dál na sever, vzdalovat se svému cíli čím dál víc a doufat, že někde bude padlý kmen stromu? To asi sotva.
Naštěstí se na každé řece najde nějaký ten kousíček s velkými šutry, po kterých může vlk přeskákat. Kluzké namrzlé kameny nebyli tím, z čeho by byla zrovna na větvi, ale byli lepší než nic a ona se chopila příležitosti. Bylo ale jasné, že s oběma bobry naráz to nepůjde. Proto jednoho nechala ležet na prvním břehu, dost daleko od proudu, aby jí ho neodnesl a jala se hopsat s tím druhým.
Nebyla to procházka růžovou zahradou. Tlapky se smýkaly, kameny klouzaly, bobr těžkl a přímo jako by jí chtěl celý život řádně znepříjemnit jí z tlamy utíkal. Asi i posmrtně toužil po pobytu ve vodním proudu a ne ve vlčích pupcích. To měl ale smůlu, ona se nedala a nakonec s ním stanula na druhém břehu. Teď ji ovšem čekala cesta zpátky. O něco jednodušší protože byla o pár kilo lehčí, zato cesta zpět měla být takovým malým soukromým peklem. Byla totiž už opravdu unavená. A v jednu chvilku se ocitla až po pás v ledové vodě. Mohla jen děkovat všem svatým, že tahle řeka není žádná zpěněná rychle uhánějící příšera a že se zaháknutá za drápy udržela na skalce. Vyškrábala se nahoru, kde musela celou záležitost drobet vydýchávat, než se zmátořila a zdolala zbytek cesty. Pak nezbylo, než popadnout i první zdechlinu a pokračovat v cestě.

>> Středozemní pláň

>>> Narrské kopce

A doběhla až k jezeru, které už jí bylo také známé. Šla tudy tehdá s Nathanem. Skoro jako by se vracela stejnou cestou nazpátek. Už si stihla uvědomit, že vlastně celý zlatavý les širokým obloukem obešla. Ze západu podél pláží, pak jižně podél potoka, u kterého potkala Winter, Castora a Allairé a teď z východu. Když už si vzpomněla na trojici vlků, znovu se zastyděla za to, jak rychle zas pelášila pryč, ale už se stalo a ona sama se už nesmírně těšila, na znovushledání s bráškou. Měla v plánu mu oslintat celý obličej, jen co k tomu dostane zelenou. A nebo i bez toho, ale mimo teritorium jeho smečky. V tenhle okamžik ji vlastně už ani tolik netrápilo, jestli se Cora slituje a přijme ji, nebo ne. Prostě chtěla mít tu túru za sebou, zbavit se svého břemene a jít se někam schoulit do klubíčka a spát. Ať už to bude v nějakém křovisku v okolí, nebo ve středu samotného zlatavého lesa. Druhá možnost obohacená a zachumlání do cizího prohřátého kožichu, se jí samozřejmě zamlouvala mnohem víc. Ale čas ukáže.
Trochu ji zarazilo, že neobvykle zbarvené jezero není zamrzlé, ale celkem brzy zjistila proč tomu tak je. Voda byla docela teplá. Hodně teplá na to, jaké teploty panují okolo, a na dokonce ji napadlo, že by do něj vlezla se ohřát. Věděla ale, že by to úlevu přineslo jen po dobu trvání jejího pobytu ve vodě a pak by trpěla jako… inu zmoklý pes na mraze. To nebyli nejlepší vyhlídky, a proto si nechala zajít chuť. Potřebovala se teď ovšem dostat zas na západ, tudíž jí stálo v cestě. Na jihu jí cestu protínal další potok a tak se jala jezero obejít ze severu. Další „zajížďka“ toho si byla vědoma, ale tak nějak neměla na vybranou. Navíc ji zas začala trápit žízeň, ale rudou vodu do tlamky vzít nehodlala. Nějak v ní neměla důvěru. Potřebovala ještě dnes dorazit do svého cíle a ne se začít někde po cestě kroutit a někde zkejsnout kvůli břichabolu. Zasněně zavzpomínala na vodu Ronherského potoka. Průzračná a dobrá. Sice ledová tak, že stačilo málo a byla by z ní ledová tříšť, ale ona přece není nějaká princezna z cukru, aby trochu té zimy do chřtánu nesnesla. Zuby sice rády protestovaly, ale ona se s nima hádat nehodlala. No, ale musela si nechat zajít chuť, doufajíc, že se to vyplatí a ze severu bude moci Jezero obejít suchou tlapkou. Se svým stávajícím štěstím ale už nevěřila vůbec ničemu a byla připravená na nejhorší – totiž na to, že se zas bude muset někudy brodit a ještě při tom vlastním tělem ochraňovat ty dvě zdechliny, kterých už měla takříkajíc až po krk. V jejím případě spíš nad krk.

>>> Řeka Kierb

>> Tajemná louka

Když sem přišla, málem to tu nepoznala. Přec jen posledně na kopcích neležel sníh. Zato z nebes padaly skály. Nějak se nemohla rozhodnout, jestli na poslední zdejší návštěvu má dobré nebo špatné vzpomínky. Přišla sem dost vyděšená ze šílícího počasí, ve společnosti ne zrovna dobře naladěného vlka. Dosud nevěděla, jestli to bylo jen náladou, nebo je takový pořád, ale přikláněla se spíš k té druhé možnosti. Prostě každý byl nějaký a tak proč by on nemohl být zrovna protivný rejpálek, že?
Nicméně byla mu vděčná za to, že ji sem vzal. Potkala se tehdy přeci se Životem. Tam nahoře v kopcích, kde bylo tak krásně, že se tam málem zapomněla. Byl to jeden z nejkouzelnějších zážitků jeho života a znovu si velmi barvitě vybavila neposkvrněnou bělobu jeho kožichu, rozpustilou černotou jeho nožek, jakoby protažených nějakým hlubokým a hodně tmavým bahnem. Modravý spodek těla, připomínající záplavu těch nejprůzračnějších mořských vln a v neposlední řadě pohled jeho očí. Konejšivý, poklidný a přívětivý. A také nesmírně intenzivní a zároveň jemný, přesně vystihující i jeho osobnost.
Když tak vzpomínala, celá se rozněžněla, jako by myslela na vlastní mládě, nebo milence a s tím uvědoměním docela poplašeně potřásla hlavou. Rozplývat se nad ním, jako by do něj byla zamilovaná, to byla jedna z nejposlednějších věcí, které by si měla dovolit. Myslet si na jednoho z Gallirejských polobohů, to by jí tak scházelo. Doufala, že za to může ta síť kouzel, kterou kolem sebe tak pečlivě utkal a až se trochu od kopců vzdálí, bude mít od takových konin zase čistou hlavu. Alespoň by se to náramně hodilo, protože nečím takovým rozhodně trpět nechtěla.
A přidala zas do kroku. Nebo alespoň chtěla, ale vrcholek kopců poutal její pohled ještě dobrou chvilku a jí se v hlavě urodila touha vylézt nahoru a navštívit ho. Jen tak. Popovídat si o ničem a přitom o všem. Říct mu, že našla Noxe a podělit se o tu radost. Poděkovat za povzbuzení, které jí při poslední návštěvě poskytl. Líně ulehnout do jednoho z jeho záhonků, přivřít oči a uživat si klid a mír. Daleko od zeboucích tlapek, mrtvých bobrů a nerudných alf.
Ale ne to nepřipadalo v úmyslu! Zase se otřepala, dnes už vlk ví po kolikáté a vědouc, že jestli rychle nevypadne, skutečně nahoru vyleze a zůstane tam, dokonce i se svým těžkým nákladem o bolavými zády přidala do kroku. Do klusu. Do cvalu. A hodně rychle pryč.

>> Ohnivé jezero

>>> Ronherský potok

Další místo, které při svých toulkách minula. A přitom tak pěkné. Zde panující ticho si sice mírně znervózňovalo, ale jakožto dlouholetý tulák toho zažila už mnoho a měla pro strach uděláno. Naopak se jí tu docela líbilo, a nenést se s těmi zdechlinami, zřejmě by využila kousku rovinky k nějakému tomu štěněčímu poskakování, kterému se oddávala i ve svém současném věku. Tedy ne že by byla kdovíjak stará, ale miminko už určitě nějakou dobu nebyla.
Ale protože ty zdechliny sebou měla a byla ráda, že vůbec normálně jde, od celého pobíhání a poštěkávání sešlo a místo toho se spořádaně ploužila dál podél potoka, u kterého potkala svou předešlou příjemnou společnost. Také jí neunikl ve vzduchu visící Falionův pach. Očividně udělala docela chybu, když ho odmítla jako svůj doprovod, když teď mají prakticky totožnou cestu. Inu pozdě bycha honit. Nebo jak se to říká. Teď už byl určitě daleko vepředu, spolu se svými chmury, pro které měla mnohem větší pochopení, než se mohlo zdát.
Slunce už bylo vysoko na obloze, což pro ni nebylo dvakrát nejlepší. Ale zbytečného spěchu už se vzdala. Ostatně už pozdě jde a je asi jedno, kolik dalších minut k tomu skluzu přidá. Dokonce se i na chvilku zastavila, když se jí zazdálo, že se jí u pacek něco zablesklo a předmět ze sněhu jednou tlapkou vyhrabala a se zájem ho ještě nějakou chvilku převalovala a prohlížela. Byl to takový hezký kamínek. Mít volnou tlamu, vzala by ho sebou. Noxovi, nebo Coře, třeba by se jim taky líbil.
Ale ona nesla ty bobry. Doufala, že je mráz dostatečně zakonzervoval a nedonese je na území Zlatavé v polorozpadlém stavu. To by asi dostala za uši už tuplem. Kusy ledu zas tak moc nevadily. Cora byla přece Rudooká a ti ovládají oheň. Během pár chvilek je nejen rozehřeje, ale klidně si je může opéct do křupava. Což byla myšlenka, u které se Lau na chvilku pozastavila. Opékané maso ještě nikdy neměla a skutečně ji zajímalo, jak to asi chutná. Doufala, že to dřív nebo později pozná. Rudooká určitě vypadala jako ten ohněm vládnoucí typ.
Nicméně si všimla, že pokračuje nějak moc východně a svému cíli se zřejmě spíše vzdaluje. Proto se rozhodla na prvním příhodném místě potok překročit a zamířit zas severně. Dostatečně daleko od hranic jakékoliv smečky.

>> Narrské kopce