Gallirea - Příspěvky uživatele

>>> Jedlový pás (přes ZG)

Než si to uvědomila svištěla tou vytouženou plání. Bohužel však nevyběhla do prosluněného dne, nýbrž do panující noci. Toť k tomu, že se chtěla dostat na světlo. Ale aspoň se jí přestaly stavět před čumák stromy a z panického kličkování přešla v rytmický svižný poklus přímo vpřed a nikam jinam. Stereotypní pohyb a hvězdná (ačkoliv trochu podmračená) obloha ji nakonec drobet uchlácholily.
Dostatečně na to, aby si uvědomila, co zase předvádí a zastavila se. Jestli se chtěla vrátit zpátky stejnou cestou - pro jistotu, aby se neztratila - musela teď na jih. K té řece. Znechuceně se otřásla. Zase to brodění. V téhle temnotě. Ne, to nepřicházelo v úvahu. Pokud se dobře pamatovala, bylo tu někde jezero. Hned vedle toho milého lesíka. Třeba bude zamrzlé a mohla by na druhou stranu doklouzat na něm? To byla lákavá idea, které se chopila.
Když však ke břehu dorazila, uvědomila si, že ani na led, který nemusí být zrovna pevný, v noci moc nechce. Ráno moudřejší večera, projelo jí hlavou jedno ze vžitých mouder a prakticky hned na místě, kde stála se schoulila do klubka. Nebylo to zrovna nejlepší místo na přenocování. U vody se zdálo být ještě chladněji než jinde a na volné planině nebylo nic, co by ji chránilo před větrem. Ale byla už tak unavená, že jí to ani za těch pár kroků na západ a skrytí v cedrovém háji nestálo. Ostatně byla vlk horský a snášela takové podmínky dobře a za pár vteřin už spala jako zabitá.

Tak to se omluvuju, to zas nějak nepřecvaklo mně
A stejně si mi je do toho vzduchu nepřipsala! :D

Ale jojo, máš to tam :D Sem myslela že jsem ti to tam dala, tak whut :D

Teď fakt nevím, jestli to tam bylo a trolil mne PC, nebo mne trolíš ty. Každopádně díky ti :D...

>>> Zřícenina

Hnala se takovým způsobem, že jí snad od nohou odlétávaly jiskry. Všehovšudy zelené. Dokonce se lekla, že jí to zosobnění odpornosti podpálilo ocas, tím děsivým plamenem, kterým si vybavilo bejvák. Po několikerém ohlédnutí usoudila, že jsou to ale jen mžitky mžitkovaté, asi ze strachu nebo nedostatku vzduchu, kterým trpěla. Přec jen celé setkání se Smrtí dýchala jen povrchově a se staženým hrdlem.
Věděla, že se chová dost přehnaně a iracionálně, že ta bestie se za ní určitě nežene, ani na ni neuvrhla žádné prokletí, kterého by se zbavila jen tím, že odtud rychle uteče, ale nemohla si pomoct. Chtěla zas někam, kde nestíní stromy. Pohled na otevřenou krajinu. To ji uklidní a se stísněností bude ámen.
Než se však na takové místo dostala, stihla ještě několikrát málem nabourat do toho či tamtoho kmene a po jednom zakopnutí o kořen se vyválet ve všude přítomné směsce sněhu a jehličí. No, snad to nikdo neviděl.

>>> VVJ (přes ZG)

>>> Jedlový pás

Dřív než si to uvědomila, jí znovu podél obratlů klouzaly nepříjemné mrazivé impulzy. Její srst stále nepatřila k těm úplně suchým, ale i tak si byla jista, že chladem to tentokráte není. Tohle bylo to mrazení zvěstující malér. Zlé tušení. Černočerné chlupy na jejích zádech se samovolně zježily, ocas ustrnul v pohybu.
Slunce stále ještě vysoko na obloze, která navíc byla bez jediného mráčku. Přesto bylo na tomhle místě tak prapodivně šero a Lau připadalo, jako by temnota vkrádala i do jejího těla, brala jí odvahu a odhodlání. Chtěla pryč. Fofrem. Přesto když své tlapy donutila k dalšímu pohybu, mířila hlouběji. K té podivné stavbě, která mohla být jen těžko dílem přírody. Ne pryč. Bylo jí jasné, že je tu správně. Tady žije Smrt. Zřejmě uvnitř.
Do nitra budovy vstoupila roztřesená jako sulc, s ušima přilepenýma na krk, hrudí a břichem se prakticky otírajíc o mramorovou podlahu. Doširoka otevřenýma očima těkala po stěnách, které byly překvapivě bílé, ale i tak děsivé, neb je protkávala hustá síť jedovatě zelených žilek. V zelenkavém světle, které vydával stejně nepřirozeně zbarvený oheň plápolající vprostřed, působila místnost jako vystřižená z nějakého hororu. A samotný plamen. Ten rozhodně nepřipomínal ten životodárný živel hřející za chladných nocí. Tenhle vypadal, jako by se živil dušemi zatracených, jež propadly samotnému peklu… Ne, ne, ne! Potřásla hlavou, aby takové myšlenky zahnala. Strach je přeci živen hlavně vlastní fantazií. Musí se uklidnit.
Neodvažovala se ale jít dál. Napravo, ani nalevo. Nechtěla se tu procházet, jako by jí to tu patřilo a krom slušnosti jí to především ani strach nedovolil. Bezradně zabrouzdala pohledem po všem, co se dalo a nakonec se jí z hrdla vydralo alespoň přiškrcené: „haló?“ Záhy toho litovala. Ozvěna, která se jí vracela... Ten hlas nebyl její! Navíc se ozýval ze všech stran – jednou tiše, podruhé hlasitěji. Párkrát jako by jí někdo šeptl přímo do ucha. Byla v ní jen maličká dušička a ať však svůj vyplašený zrak stočila kamkoliv, neviděla nic. Možná jen temný stín klouzající po zdech. Její zorničky byly teď rozšířené tolik, že z tyrkysové duhovky nebyl vidět ani kousíček a dechem nestačila. Tentokrát se odevšad ozval hysterický smích, který rval uši.
A pak najednou byla tady. Její oči zasvítili, přímo před čumákem. Lau v úleku vyštěkla a vysekla kotrmelec, díky kterému se tu válela na zádech. Smrti přímo u nohou. Tiše zakňučela, když se drápy té magické bytosti zasekly do jejího ocasu a děsivá vlčice se přisunula tváří blíž. „Co za hrdinu mi to vítr přivlál tentokrát?“ pravila posměšně a přeměřila si ji znechuceným pohledem, by následně vztekle zařičela. „Mám tu snad den otevřených dveří nebo co? Mám vás všech tak akorát dost!“ Zuby cvakli jen kousek od čenichu. Ale Lau se nepohnula. Jímala ji hrůza, ve které se bála třebas jen pípnout, dokud k tomu nebude vyzvána – ačkoliv měla na jazyku tisíc omluv - od čehož smrt naštěstí příliš nezdržovala. „Tak o co tak důležitýho si přišla škemrat, že i takovej posera jako ty, došel až sem?“ Opovržení se z jejího pohledu neztrácelo, ale bylo také znát, že se tím děšením náramně baví.
Lau se snažila ignorovat bolest vystřelující z ocásku, za který ji temná vlčice navíc dost surově tahala a vykoktat ze sebe, proč je zde. „Já… Ví-vítr.“ Špitla, pročež Smrt znovu udeřila tlapou a rozřehtala se na celé kolo. „Ví vítr? Neví vítr! Mám si na tebe sakra vzít naslouchátko?!“ pouštěla hrůzu dál a šlápla si tentokrát na odhalené břicho, dýchajíc vyděšené Lau do tváře. „Tak povídej ubožačko, teď tě možná i uslyšim!“ Nee měla pocit, jako by Smrti od tlamy odkapával dehet, mrazilo ji a posměch, který sklízela, bodal jako tisíc nožů. Na tohle její nervy nestačily a povolily. „Chci líp ovládat vítr! A porozumět ostatním! Myšlenky! Magii myšlenek!“ Křičela, jako by to mělo být v životě naposledy, ale hned jí zas zatrnulo. Zmlkla a civěla na černou vlčici tak vyplašeně, že to ani laně neumějí lépe. Tohle je asi konečná.
K jejímu překvapení se to pochybné stvoření zase jen rozesmálo, odskočilo od ní, přičemž jí stihlo vyrazit dech a po několika minutách chechotu, který zněl, jako když drápy přejíždí po tabuli, na ni opět pohlédla. O nic méně pichlavě. „Tak ty chceš! Mě nezajímá, co chceš! Já ti dám to, co budu já chtít! Pokud ti dám vůbec něco! A teď sypej šutry a zmiz, nebo si tě dám k večeři!“
O moc víc pobídek Lau nepotřebovala. Na nohy se stavěla tak překotně, že při tom několikrát zakopla, platbu ze sebe vytřásla, že ani nevěděla, kolik to bylo a Zříceninu opustila tak rychle, že připomínala jen hnědou šmouhu. Doprovázená dalším výbuchem toho drásajícího smíchu. Na bolavý ocas umístěný hluboko mezi zadníma nohama a prošlápnuté břicho zatím vůbec nebrala ohled a hnala se pryč s jedinou vidinou – co nejdál a už se nikdy nevracet.

>>> Jedlový pás

>>> Cedrový háj (přes ZG)

Z lesíka do lesíka. Vlk by čekal, že to bude jako z bláta do louže, ale bylo až překvapivé, jak velký rozdíl může být mezi dvěma lesy, které si jsou tolik blízko. Z toho, kam právě přicestovala, měla tak nějak divný pocit, zatímco v cedrovém hájku pociťovala klid vybízející k lenošení, tady by asi noc strávit nechtěla. Ten les byl takový pustý. Diverzita prakticky nulová. Těžko soudit, co dalšího na Galliree objeví.
Mrtvo tu ale úplně nebylo. Nebyl by pořádný vlk, kdyby si po malém pokecu s nosem nevšimla, že tu není sama. Chvilku dokonce rozmýšlela, s nerozhodností a rozpaky sobě vlastními, že by cizince našla a zeptala se jich na cestu. Z toho ovšem sešlo, když se kolem ní začaly objevovat kameny různých velikostí, které nepůsobily zrovna přirozeně. Nevěděla čím to, ale nepřipadalo jí, že by tu byli náhodou a beze smyslu. A navíc ji to k nim tak podivně táhlo. Nebylo to ani zdaleka tak příjemné mámení, jako na Narrských vršcích, ale bránit se tomu dalo stejně těžko.

>>> Stará zřícenina

>>> Východní Galvatar

Se zdoláním téhle řeky bylo trochu těžší pořízení, než předtím. Plán vykoupat se zas nejdřív v létě tu s velkou neelegancí skonal mlád a nevinný, když se jí podařilo uklouznout na jednom z valounků a zmizet pod hladinou celá až po ušiska. Prskajíc vodu všude kolem sebe, se ale nakonec dobrodila až na druhou stranu a rychle pelášila pod stromy, kde se daly předpokládat podmínky pro promočeného vlka vhodnější. Ale moc to nefungovalo a brzo zas cvakala zuby o sebe.
Ovládat tak magii ohně. Vzpomněla na tu plápolající rudožlutou nádheru, ze které sálalo teplo. Ale neovládala a fantazírování jí rozhodně moc neohřálo. Rozhlédnutí po okolí jí však přiválo pár nostalgických vzpomínek, ve kterých figurovala zvláštně pruhovaná vlčice s fialovým pláštíkem na zádech. Konkrétně na to, jak jim oběma vysušila kožichy pomocí teplého vzduchu. Já přece taky ovládám vzduch. Ale ještě nedávno nic takového nesvedla, co však nebylo tehdy, mohlo být přece teď a za zkoušku nic nedá.
Zhluboka se nadechla, pokusila se silou vůle zastavit svůj třes, aby ji nerozptyloval od soustředění a začala. Nejprve myšlenkou na lehký vánek přivolala ten. Po zádech jí přejel mráz, když si studený větřík pohrál s její srstí, ale neustávala a přidávala větru na síle. To už zvládala. Teď ještě ten vzduch ohřát. Zavřela oči a představovala si to. Teplo. A brzy se z představy stala skutečnost a ovíval ji teplý fén. Srst schla přímo před očima. Stejně tak ale mizela i její energie a proto své kouzlení rychle utnula.
Měla ze sebe obrovskou radost. Pořád to nebylo moc, ale už s tímhle mohla být aspoň trošku užitečná! Příjemný pocit. Nebyla suchá úplně, ale bylo to o moc lepší a příhodnější pro cestování. Zajít dál, zřejmě by tu padla do mdlob a to v plánu nebylo - potřebovala pokračovat ve své tůře. Což také udělala, ačkoliv o poznání unavenější a pomalejší. Ale i chůze je přeci pohyb vpřed. Doufala, že řek přes cestu už bylo dost.

>>> Jedlový pás (přes ZG)

>>> Vyhlídka

A byla zas dole. Na další prostorné planině, což otevíralo trochu jiné možnosti než výstup a sestup v horách. Tady to pro změnu lákalo k nějakému tomu svižnému tempu a zjišťování, jestli ještě stále umí běhat, nebo by se po pár krůčcích rozbila. Nicméně její vžitá opatrnost jí to nedovolila. Ne při pohledu na vrstvu sněhu, pod kterou se mohlo skrývat cokoliv a ona chtěla ke Smrti dojít v jednom kuse. Ne si zlámat cestou nohy, kvůli hloupému zaškobrtnutí.
Všechno má ovšem své ale. Pohled z vyhlídky jí prozradil, že už je na severu a o moc dál už jít nemůže, jestli nechce tuhle kouzelnou zem opustit. Což nechtěla. Takže co teď? Na západ, nebo na východ? Špatné rozhodnutí by mohlo celý tenhle malý výlet trochu zkomplikovat a značně protáhnout. Ale žádnou další indicii neměla, takže nezbylo než zariskovat. A vydala se na západ. Už jen proto, že tam ležel ten hezký lesík, ve kterém před více než rokem potkala prvního Gallireiského obyvatele. Ashe. Vůbec jí to nepřišlo tak dávno! Chtěla se tam podívat.
Co ji však těšilo o poznání méně byla skutečnost, že jí cestu kříží další vodní tok. Jako by snad místní řeky neměly na práci nic lepšího, než pořád překážet. Co však nadělá. Zdolala ji tehdy, zdolá ji i teď.

>>> Cedrový háj přes Mahtae

>>> Midiam

Voda byla přesně tak studená, jak si představovala. Možná dokonce o stupínek víc. Naštěstí dnes příliš nepofukovalo a odnesli to jen tlapky. I tak se pro jistotu kousek od břehu zastavila a ulehla, aby si všechny čtyři nožky vysušila do sucha. Dnes přeci nikam nespěchala, ne tak jako posledně, a mohla si nějakou tu "oblízávací" siestu dovolit. Teprve když si byla jistá, že její nožky trpí jen teplotou okolního vzduchu a sněhu a ne nadmírou nasáté vlhkosti z řeky, vyrazila dál. Jako vždy si pečlivě hlídala, aby jeden jediný krok nezasáhl na území nejbližší smečky a nadšeně zvrátila hlavu nahoru nad sebe.
Asi neexistovalo příliš vlků, co by byli nadšení blížícím se výšlapem. Inu ona mezi ně zrovinka patřila a dychtivě své kroky stočila po cestičce, vedoucí na vrchol Vyhlídky. A nešla zrovna tou nejkratší cestou. Odbíhala tam a zpátky, poskakujíc po skalní stěně skoro jako kamzík, ačkoliv jejím uším víc lahodilo poetické označení připodobňující ji k lehkému větříku, klouzajícímu po úbočinách. Eh. Dejme tomu.
Únavu, kterou sebou přinesl řidší vzduch a námaha uvítala s nostalgií. Už to bylo dlouho, co naposledy zdolala nějaký významnější vršek a nahoře na nějakou dobu zapomněla dýchat. Byl to hezký výhled a ona se nějakou dobu musela kochat. Už jen proto, aby zmobilizovala síly pro sestup. Nejraději by tu bezcílným čučením strávila celý den. Nakonec se ale přeci donutila zase pohnout a vyrazila na cestu o něco málo jednodušší - dolů.

>>> Východní Galvatar

>>> Středozemka

Netrvalo to dlouho a do cesty se jí opět připletla nějaká řeka. Popravně měla svou poslední zkušenost s vodou ještě živě v paměti a proto se do nějakého brodění, plavání a podobných aktivit příliš nehrnula. Zvlášť když jí čenich dával jasně vědět, že na druhém břehu sídlí smečka. Jestli ji její vnitřní GPS nepletla, byla to ta, do které patří Amelis. Rostlinku by sice ráda znovu viděla, ale tu její krvelačnou alfu, před kterou varovala, tu určitě ne...
Proto si nechala svůj směr dirigovat tvarem řeky a poslušně kráčela podél koryta dál a dál proti proudu. S veselím a studeným vzduchem čechrajícím kožich přivítala svítání, na které měla dík svému severovýchodnímu směru velmi dobrý výhled. Dnes dokonce nezavazela ani žádná hloupá mračna a ona si mohla připomenout jak moc miluje tahle tulácká rána. Na rozhodnutí přidat se k bráškově smečce to zatím ovšem nic neměnilo a s ocasem pohupujícím se ze strany na stranu si povšimla vrcholků hor.
Bohužel pro ni se nacházely na druhé straně řeky. Bohužel proto, že hory prostě zbožňovala - připomínali jí domovinu - a ona nedokázala moc dlouho vzdorovat chuti podívat se na svět zase jednou ze závratných výšin. To ale znamenalo udělat to, co původně udělat nechtěla - namočit se.

>>> Vyhlídka

>> Maková louka

Sotva vytáhla paty, musela se zas ohlížet. Tyrkysové zraky se upřeně zahleděly do panující tmy a slechy sebou divoce zaškubaly. Vzduchem se neslo hluboké vytí. Byla si jistá, že ví, komu ten hlas patří a ve chvilce zmatení nechala pravé ucho poklesnout na bok. Kampak asi jde? Projelo jí hlavou, ale nebylo to tak, že by vedoucí smeček museli věčně kysnout na svém území a nakonec to nebyl zas až tak špatný vývoj událostí. Když je Cora venku, tak se po ní určitě nebude shánět. Víc času na to hledání Smrti.
Teda když si to takhle přehrála v hlavě, znělo to dost morbidně a dokonce zauvažovala, že si to celé rozmyslí, ale už se přeci rozhodla. Najde ji, požádá o pomoc s magií a vrátí se zas zpátky. Snad. Když u Smrti skutečně svou smrt nenalezne. Už jen z jejího jména bylo jasné, že to nebude příjemné setkání.
Zhluboka nasála do plic mrazivý vzduch a opět se dala do pohybu. Jako vždy neměla tušení, kde najít to, co hledá, ale už na to byla tak nějak zvyklá a příliš ji to neznervózňovalo. Zatím se rozhodla držet ideje, že Život tráví čas na jihu, takže jeho sestru najde zcela určitě na Severu. Možná docela směšný směr uvažování, ale nic jiného neměla…

>> Midiam

Ještě se ani pořádně neprobrala a už jí přejížděl mráz po zádech. A panující počasí s tím mělo pramalé společného. Ji tížilo svědomí. Já jsem usnula?! To bylo dost hrozné, toho si byla vědoma a s obavami se začala rozhlížet, jestli si na ni někde poblíž už Cora nebrousí zubiska.
Nebylo tomu tak, ale klidu jí to moc nepřidalo. Bylo to tak nemístné a nevychované! Vlastně by si nějakej ten kousanec do ocasu za trest zasloužila a okamžitě začala přemýšlet, jak tu ostudu a určitě dost velký vroubek na své pověsti asi vyžehlí. Několikrát si přehrála svůj rozhovor s Rudookou v hlavě a nakonec ji něco napadlo. V mžiku stála na nohou a oklepávala ze sebe sníh.
Tak nějak se teď neodvažovala lézt Coře na oči a navíc se bála vstoupit do lesa, ve kterém mizel její pach, neb netušila, jestli už tam smí či nikoliv. Proto své první kroky směřovala ke spícímu Noxisku a na její poměry docela bezohledně do něj šťouchla čumákem. „Noxi, Noxíku. Já jdu najít Smrt, dobře?“ Srozuměla se svými plány aspoň někoho, aby se nemohlo říct, že zmizela beze slova a na smečku jim teď kašle. To určitě nechtěla, ne po tom, co si kvůli vstupnímu testu zažila, a proto se ujistila, že ji snad aspoň trošku vnímal a s krátkým zavytím, říkajícím, že na chvilku odchází, vyběhla mimo území Zlatavé smečky. Zas pryč od bráchy. Ale ten naštěstí nepůsobil dojmem, že by měl někam jít a ztratit se. Vlastně by se nedivila, kdyby při jejím návratu spal na tom samém místě.

>>> Středozemka

Jo, taky v tom mám hroznou smůlu :D...

No a souhlasím s tím, že dva měsíce jsou docela dost krutej limit o.O...

42 oblázků
85 safírů
79 pomněnek
12 křišťálů
27 mušliček
10% k životu
3* magie (vítr)
1* vytrvalost

--------------------
V Brně ten víkend jsem, takže rádo, když nás nebude moc :3 (nebo neonemocním, či neuteču ze školy

)
--------------------

Co se týče OPček... V RPG odjakživa existuje takový ten systém kostek. Určitým způsobem to bere na vědomí, že někdo je silnější, ale zároveň to tam vloží nějaký ten aspekt štěstí... Dá se to použít při soubojích (hážou si protivnící a kdo má víc, vyhrál) i ve vedených akcích (třeba se zadá, že aby se mu kouzlo povedlo musí přehodit šestku, etc). Házet by se třeba dalo čtyřstěnkama v počtu hvězdiček. Ale muselo by se to taky nějak zajistit proti švindlu :D a nevim jak moc je to technicky náročné.

Když se Cora po nějaké době odhodlala a také ochutnala, Launee ji rozhodně zkoumavým pohledem nepropichovala. Koukat někomu do jídla nepovažovala za slušné. Místo toho si hleděla svých soust řádně se soustředila na každé přežvýknutí, protože teplo plápolajícího ohně ji v kombinaci s únavou skutečně uspávalo.
Nakonec se i Rudooká nechala slyšet, že to není zas tak hrozné. Asi nebyla moc zvyklá na to, že ne všechno chutná tak, jak to vypadá. To se Launee naučila už dávno a kdyby bylo třeba, klidně by začala na louce z hladu sbírat slimáky... Teď to ale třeba nebylo, a když beta zlatavé usoudila, že úkol jest splněn, chyběl jí ke štěstí už jen ten spánek. Ostatně Nox se mu oddával už nějakou dobu a Cora taky vypadala celkem zrale, když jí občas víčka přepadla shora dolů.
"Děkuju," zamumlala teda rozespale, a pak už vážně zabrala. Ani se nestihla zeptat jestli může a jestli se to hodí, prostě to bylo silnější než ona a ve chvilce už pravidelně oddechovala, nic si nedělajíc z toho, že je ve přítomnosti vlčice, co umí dštít oheň. Prostě úplně KO.

//Pardon, ale učim se a učim...

„V zimě popravdě docela jo,“ okomentovala další rýpavou poznámku, kterými Cora přímo hýřila a na důkaz svých slov teatrálně zacvakala zuby o sebe. Mít zmrzlou polovinu těla nebyl zrovna splněný sen, ale však ona měla docela záhy pookřát a roztát. Rudooká totiž konečně ukázala něco ze své síly a rozdělala jim tu takový malý ohníček. Sice se záměrem udělat si malou grilovačku, ale Lau toho ráda zneužila a u plápolajícího ohně se ohřála. Kdyby se k němu vecpala ještě blíž, zřejmě by se jí začaly škvařit chlupy.
Její řeči o tom jestli je zlá nebo hodná moc nevnímala. Byla přesvědčená totiž o tom, že je spíš hodná. Nox by přece nežil s nějakym hnusnym podvraťákem, že? A navíc. V každém vlku je kousek dobra. To bylo takové její životní motto. Takže, když se měla stát ochutnávačem, očička se jí rozzářila jak malému štěňátku. „Ale já vím, jak chutnají.“ Víc ovšem neodmlouvala. Ostatně, to co ulovila pro své hladové břicho, nakonec věnovala jiné hladovějící vlčici a pak spěchala sem.
Její žaludek už hlady házel kotrmelce. Krotila se ale, aby se na to nevrhla jak nějaký čuník a v rámci mezí způsobně se zakousla do jedné z končetin. Jak si tak blaženě přežvykovala, hřála se u ohníčku a po boku měla jednoho z brášků, připadala si jako v nebi. Už jen zavřít oči a pořádně se prospat. Včas si ale vzpomněla, že je vlastně ochutnávač a jen co v ní sousto zmizelo, na své společníky se zazubila. „Mi to chutná.“ Nechtěla na ostro tvrdit, že je to vynikající, protože každý má jiný jazýček. Teď však otázka, jestli Cora čekala na tohle, nebo na to, že je to otrávené a ona se tu za chvíli začne svíjet v křečích. Čehož se Launee vůbec nebála.