Gallirea - Příspěvky uživatele

// Co se týče mne, tak nějak nevím, co psát a v pondělí mám dost těžkou zkoušku, tak si taky klidně poslužte :O ...

Zdálo se, že slova zrzavého vlka ji bolela mnohem víc, než toho, komu byla určena. Asi byla prostě přecitlivělá. Nebo - vzhledem k tomu, že tu byla celkem stoprocentně nejstarší - nerozuměla tomu jak se teď mladí mezi sebou baví. U svých seniorských povzdechů, ale nezůstala dlouho a odvážila se k Bellrayovi pozvednou na vteřinku zrak. "Já jsem z dalekého severu." přiznala s jemným úsměvem a plynule svůj pohled přesunula na severní horizont. Troška nostalgie. "Ale byla jsem už všude možně."
Než se o tom ale stihli rozpovídat, jestli by to tedy u tohohle tématu vůbec šlo, ozval se zas Trojbarevný vlček. S varováním. Zmateně nastražila uši a v náhlém přepadu paniky koulela očima po blízkém okolí, což jí prozradilo příchod dalšího vlka. Totiž vlčice. A očividně oba její společníky znala. Prvního se jala vlk ví proč kárat, vlk ví za co. Druhému se málem cpala do trenek. Kdyby je teda vlci nosili.
Pocit nemístnosti se v téhle konstelaci hvězd ještě utvrdil. Sama cizinkou mezi známými. A ten opovržlivý pohled, který byl jejím směrem vržený. Hnědá srst zplihla, uši padly zpět na krk a oči se zabodly zas do země. Cítila se jako kus h... exkrementu. Nebyla sebevědomým vlkem, co by nad kecy nějaké namyšlené nány jen pohodil ocasem a rychle na ni zas zapomněl. Ona si všechno brala a ani se na toho zlého nedokázala zlobit...
Mlčky zacouvala někam za záda dvou vlků, co jí dělali společnost doposud. Očividně si měli s mladičkou vlčicí co říct, a ona jim nechtěla ve vyřizování jakýchkoli účtů překážet. Radši si bude hrát na křovíčko v pozadí - zbytečné a malicherné. Tak se ostatně cítila, tudíž se do toho snadno vžije.

Mladší vlk se uchechtl. Ten způsob, jakým to udělal spíš dával tušit, že má srandu z ní a ne z jejích slov, na což sice byla připravená, ale i tak to docela bolelo. Prostě by se měla zahrabat někam do díry a nesnažit se kamarádíčkovat, když jí to tak očividně nejde. Než však mohla upadnout v sebelítost, chopil se slova zas druhý z vlků, který se docela rozpovídal a docela jí pomohl se zas uklidnit. Zřejmě nevědomky, stejně mu ale byla vděčna a ve chvilce zapomnění zahoupala povislou oháňkou. Hodně rychle ale přestala, když jí bolest připomněla, proč s ní doteď nehýbala.
"To ano, daleký sever to určitě není. Ale sever Galireii určitě. Jen kousek severněji a už to nebude Gallirea." Neměla v úmyslu rozumovat, ale když něco znala, nenechá si to přeci pro sebe. Však ze severu přišla a věděla o tom své. Nicméně to už se Zrzek obracel s výtkou k Trojbarevnému, který jejich důvody vysvětloval trochu po svém. Chápala jeho touhu po zadušení demagogie již v jejích počátcích, ale moc nerozuměla tomu, že někdo něčí přátelství odmítá. Ale to asi byla jen její vlastní osamělost, co ji nutilo, nad tím lítostivě srazit "obočí".
"Chápu, s močály je těžké pořízení." zamumlala a odvážila se konečně odlepit oči od svých nohou, aby je pomalu přemístila na nohy jednoho či druhého vlka a zapřemýšlela, kde ty močály asi jsou, aby se jim také vyhnula. Ne, že by jí vadila špína a smrad, ale zapadnout do bahna nechtěla. Ale když to vzala kolem a kolem, když se vrátí stejnou cestou jako přišla, bude v bezpečí. Proč se jí ale tak moc nechtělo?

Byla to taková ta nezávidění hodná situace, kdy se na jednom místě sejde skupinka, co si nemá moc co říct. Nebo tedy spíše, se kterými si ona nemá moc co říct, protože si byla vědoma toho, že spolu dosud vedli celkem živý rozhovor a ticho mezi ně vnesla až její přítomnost. Stáhla bezradně uši nazad, když si uvědomila, že tohle jí vážně pořád moc nejde a přála si, aby na tu šílenou výpravu šel i Nox. Ten by určitě věděl, co říct dál, aby mohla doufat v nějaké to příjemné povídání, které po pár dnech osamění a setkání se smrtí skutečně, téměř zoufale, potřebovala.
Jediný podmět, který měla, byla slova mladého trikolorního vlčka a tak se k nim upnula jako klíště. „Já bych byla spíš koule ledu.“ Vytlačila ze sebe nakonec v marné snaze odlehčit tíživou atmosféru. Tíživou pro ni. Ale moc to nepomohlo, neb tak konala s vědomím, že ten pokus o vtip viděl legraci možná tak z okna jedoucího rychlíku a v duchu nad svou konverzační neschopností skučela o sto šest. Proč mě radši ta smrt nezakousla?
S výrazem někoho, kdo právě vyřkl pěknou blbost a je si toho vědom zase zabodla pohled do svých zasněžených tlap. „Co vás přivádí tak daleko na sever?“ broukla nakonec jednu z těch otázek, kterou museli slýchat při každém druhém setkání, a zahrabala černým drápkem mezi vločkami. Vážně doufala, že není moc otravná.

//Sry, já se hrozně nerada dohaduju s tabletem a bratr radši feedí v LoLku, než aby mne na 10minut pustil na pc...

//Já se k postu dostanu asi až zítra večer, tak klidně přeskakujte :-)...

Z jejich rozhovoru o Životovi a Smrti neslyšela ani písmenko, tudíž se v tomhle ohledu zapojit nemohla, ačkoliv by k tomu měla dokonce co říct. V případě Smrti by to bylo navíc pěkně čerstvé. Oháňkou stále prostupovala ta otravná tupá difúzní bolest, která jí to setkání doslova bolestně připomínala.
To byl také jeden z důvodů, proč ustoupila od užívání svého ocasu, co se vyjadřování emocí týkalo a nechávala jej bezvládně vyset ve vzduchu, modlíc se, aby moc nefoukal vítr a nerozkymácel jej. I pasivní pohyb je pohybem a bolí.
A že zrovna měla takovou chuť si zamávat, když se oba vlci zachovali přiměřeně přátelsky a pozdrav jí dvojitě přiletěl zas nazpátek. Dokonce i nějaká ta otázka ve snaze o započetí konverzace ze strany zrzavého, co měl na nohou jednu z těch zvláštních věcí, která se v těhle končinách tak nosí.
Nedokázala na těch dvou udržet pohled moc dlouho a příliš intenzivní a stále i přes tu chumelenici klopila oči k zemi, či do stran, ale stihla si všimnout, že jsou oba zelenoocí, přesně jako Nox. To ji nějakým způsobem uklidňovalo.
"Byla noc, když jsem usínala," shrnula svůj pobyt na břehu zamrzlého jezera tak, aby si Bellray sám mohl udělat obrázek, jestli je to dlouho či nikoliv a rozpačitě se ošila směrem k tomu barevnějšímu. "Vím, je to dost hloupé místo, ale já byla tak unavená, že bych neudělala už ani krok." Nepřímo se tak přiznala k odposlouchávání cizího rozhovoru, ale útroby jí svírala potřeba svůj, Fiérem kritizovaný, výběr obhájit. A pak zase umlkla. Samozřejmě měla na jazyku spoustu otázek, týkající se jejich osob a důvodů, proč dorazili na tohle místo, ale ona vždy čekala na lepší příležitost.

I ve spánku uši zaznamenaly rozhovor dvou příchozích. A protože spala už docela dlouho a její spánek už ubíral na své hloubce, probudilo ji to. Jeden z cizinců zrovna kritizoval její výběr místa na spaní. Měl pravdu. Ale ona měla poslední dobou nějak tendence padnout za vlast na místech a v situacích, kde by to jiný asi radši nezkoušel.
Pootevřela oči, aby si dvojičku prohlédla a překvapeně zamrkala, když zjistila, že skutečně celkem hezky chumelí. Hádala, že už asi ani nebude hnědá, ale spíš zasněžená kopka sněhu...
V přítomnosti někoho dalšího ve svém povalování pokračovat nehodlala. Za prvé jí to nedovolovala obezřetnost a za druhé pak slušné vychování. Proto se začala stavět na zdřevěnělé nohy a následně se pokusila oklepat, ze sebe co nejvíc té bílé břečky. Asi zcela zbytečný akt, když stejně sněží, ale hned si přišla o pár kilo lehčí a připravenější na nějaké to setkávání s cizinci. Ne snad, že by to i tak brala s velkým klidem, stále byla ze seznamování hrozně nervózní a teď navíc vůbec netušila co říct.
"Zdravím," vyšlo z ní nakonec, zatímco po obou vlcích váhavě klouzala svými tyrkysovými zraky. Pozdrav by snad pro začátek mohl stačit. Upozorní na sebe a přinejhorším jim umožní nebavit se s ní dál, kdyby nechtěli.

>>> Jedlový pás (přes ZG)

Než si to uvědomila svištěla tou vytouženou plání. Bohužel však nevyběhla do prosluněného dne, nýbrž do panující noci. Toť k tomu, že se chtěla dostat na světlo. Ale aspoň se jí přestaly stavět před čumák stromy a z panického kličkování přešla v rytmický svižný poklus přímo vpřed a nikam jinam. Stereotypní pohyb a hvězdná (ačkoliv trochu podmračená) obloha ji nakonec drobet uchlácholily.
Dostatečně na to, aby si uvědomila, co zase předvádí a zastavila se. Jestli se chtěla vrátit zpátky stejnou cestou - pro jistotu, aby se neztratila - musela teď na jih. K té řece. Znechuceně se otřásla. Zase to brodění. V téhle temnotě. Ne, to nepřicházelo v úvahu. Pokud se dobře pamatovala, bylo tu někde jezero. Hned vedle toho milého lesíka. Třeba bude zamrzlé a mohla by na druhou stranu doklouzat na něm? To byla lákavá idea, které se chopila.
Když však ke břehu dorazila, uvědomila si, že ani na led, který nemusí být zrovna pevný, v noci moc nechce. Ráno moudřejší večera, projelo jí hlavou jedno ze vžitých mouder a prakticky hned na místě, kde stála se schoulila do klubka. Nebylo to zrovna nejlepší místo na přenocování. U vody se zdálo být ještě chladněji než jinde a na volné planině nebylo nic, co by ji chránilo před větrem. Ale byla už tak unavená, že jí to ani za těch pár kroků na západ a skrytí v cedrovém háji nestálo. Ostatně byla vlk horský a snášela takové podmínky dobře a za pár vteřin už spala jako zabitá.

Tak to se omluvuju, to zas nějak nepřecvaklo mně
A stejně si mi je do toho vzduchu nepřipsala! :D

Ale jojo, máš to tam :D Sem myslela že jsem ti to tam dala, tak whut :D

Teď fakt nevím, jestli to tam bylo a trolil mne PC, nebo mne trolíš ty. Každopádně díky ti :D...

>>> Zřícenina

Hnala se takovým způsobem, že jí snad od nohou odlétávaly jiskry. Všehovšudy zelené. Dokonce se lekla, že jí to zosobnění odpornosti podpálilo ocas, tím děsivým plamenem, kterým si vybavilo bejvák. Po několikerém ohlédnutí usoudila, že jsou to ale jen mžitky mžitkovaté, asi ze strachu nebo nedostatku vzduchu, kterým trpěla. Přec jen celé setkání se Smrtí dýchala jen povrchově a se staženým hrdlem.
Věděla, že se chová dost přehnaně a iracionálně, že ta bestie se za ní určitě nežene, ani na ni neuvrhla žádné prokletí, kterého by se zbavila jen tím, že odtud rychle uteče, ale nemohla si pomoct. Chtěla zas někam, kde nestíní stromy. Pohled na otevřenou krajinu. To ji uklidní a se stísněností bude ámen.
Než se však na takové místo dostala, stihla ještě několikrát málem nabourat do toho či tamtoho kmene a po jednom zakopnutí o kořen se vyválet ve všude přítomné směsce sněhu a jehličí. No, snad to nikdo neviděl.

>>> VVJ (přes ZG)

>>> Jedlový pás

Dřív než si to uvědomila, jí znovu podél obratlů klouzaly nepříjemné mrazivé impulzy. Její srst stále nepatřila k těm úplně suchým, ale i tak si byla jista, že chladem to tentokráte není. Tohle bylo to mrazení zvěstující malér. Zlé tušení. Černočerné chlupy na jejích zádech se samovolně zježily, ocas ustrnul v pohybu.
Slunce stále ještě vysoko na obloze, která navíc byla bez jediného mráčku. Přesto bylo na tomhle místě tak prapodivně šero a Lau připadalo, jako by temnota vkrádala i do jejího těla, brala jí odvahu a odhodlání. Chtěla pryč. Fofrem. Přesto když své tlapy donutila k dalšímu pohybu, mířila hlouběji. K té podivné stavbě, která mohla být jen těžko dílem přírody. Ne pryč. Bylo jí jasné, že je tu správně. Tady žije Smrt. Zřejmě uvnitř.
Do nitra budovy vstoupila roztřesená jako sulc, s ušima přilepenýma na krk, hrudí a břichem se prakticky otírajíc o mramorovou podlahu. Doširoka otevřenýma očima těkala po stěnách, které byly překvapivě bílé, ale i tak děsivé, neb je protkávala hustá síť jedovatě zelených žilek. V zelenkavém světle, které vydával stejně nepřirozeně zbarvený oheň plápolající vprostřed, působila místnost jako vystřižená z nějakého hororu. A samotný plamen. Ten rozhodně nepřipomínal ten životodárný živel hřející za chladných nocí. Tenhle vypadal, jako by se živil dušemi zatracených, jež propadly samotnému peklu… Ne, ne, ne! Potřásla hlavou, aby takové myšlenky zahnala. Strach je přeci živen hlavně vlastní fantazií. Musí se uklidnit.
Neodvažovala se ale jít dál. Napravo, ani nalevo. Nechtěla se tu procházet, jako by jí to tu patřilo a krom slušnosti jí to především ani strach nedovolil. Bezradně zabrouzdala pohledem po všem, co se dalo a nakonec se jí z hrdla vydralo alespoň přiškrcené: „haló?“ Záhy toho litovala. Ozvěna, která se jí vracela... Ten hlas nebyl její! Navíc se ozýval ze všech stran – jednou tiše, podruhé hlasitěji. Párkrát jako by jí někdo šeptl přímo do ucha. Byla v ní jen maličká dušička a ať však svůj vyplašený zrak stočila kamkoliv, neviděla nic. Možná jen temný stín klouzající po zdech. Její zorničky byly teď rozšířené tolik, že z tyrkysové duhovky nebyl vidět ani kousíček a dechem nestačila. Tentokrát se odevšad ozval hysterický smích, který rval uši.
A pak najednou byla tady. Její oči zasvítili, přímo před čumákem. Lau v úleku vyštěkla a vysekla kotrmelec, díky kterému se tu válela na zádech. Smrti přímo u nohou. Tiše zakňučela, když se drápy té magické bytosti zasekly do jejího ocasu a děsivá vlčice se přisunula tváří blíž. „Co za hrdinu mi to vítr přivlál tentokrát?“ pravila posměšně a přeměřila si ji znechuceným pohledem, by následně vztekle zařičela. „Mám tu snad den otevřených dveří nebo co? Mám vás všech tak akorát dost!“ Zuby cvakli jen kousek od čenichu. Ale Lau se nepohnula. Jímala ji hrůza, ve které se bála třebas jen pípnout, dokud k tomu nebude vyzvána – ačkoliv měla na jazyku tisíc omluv - od čehož smrt naštěstí příliš nezdržovala. „Tak o co tak důležitýho si přišla škemrat, že i takovej posera jako ty, došel až sem?“ Opovržení se z jejího pohledu neztrácelo, ale bylo také znát, že se tím děšením náramně baví.
Lau se snažila ignorovat bolest vystřelující z ocásku, za který ji temná vlčice navíc dost surově tahala a vykoktat ze sebe, proč je zde. „Já… Ví-vítr.“ Špitla, pročež Smrt znovu udeřila tlapou a rozřehtala se na celé kolo. „Ví vítr? Neví vítr! Mám si na tebe sakra vzít naslouchátko?!“ pouštěla hrůzu dál a šlápla si tentokrát na odhalené břicho, dýchajíc vyděšené Lau do tváře. „Tak povídej ubožačko, teď tě možná i uslyšim!“ Nee měla pocit, jako by Smrti od tlamy odkapával dehet, mrazilo ji a posměch, který sklízela, bodal jako tisíc nožů. Na tohle její nervy nestačily a povolily. „Chci líp ovládat vítr! A porozumět ostatním! Myšlenky! Magii myšlenek!“ Křičela, jako by to mělo být v životě naposledy, ale hned jí zas zatrnulo. Zmlkla a civěla na černou vlčici tak vyplašeně, že to ani laně neumějí lépe. Tohle je asi konečná.
K jejímu překvapení se to pochybné stvoření zase jen rozesmálo, odskočilo od ní, přičemž jí stihlo vyrazit dech a po několika minutách chechotu, který zněl, jako když drápy přejíždí po tabuli, na ni opět pohlédla. O nic méně pichlavě. „Tak ty chceš! Mě nezajímá, co chceš! Já ti dám to, co budu já chtít! Pokud ti dám vůbec něco! A teď sypej šutry a zmiz, nebo si tě dám k večeři!“
O moc víc pobídek Lau nepotřebovala. Na nohy se stavěla tak překotně, že při tom několikrát zakopla, platbu ze sebe vytřásla, že ani nevěděla, kolik to bylo a Zříceninu opustila tak rychle, že připomínala jen hnědou šmouhu. Doprovázená dalším výbuchem toho drásajícího smíchu. Na bolavý ocas umístěný hluboko mezi zadníma nohama a prošlápnuté břicho zatím vůbec nebrala ohled a hnala se pryč s jedinou vidinou – co nejdál a už se nikdy nevracet.

>>> Jedlový pás

>>> Cedrový háj (přes ZG)

Z lesíka do lesíka. Vlk by čekal, že to bude jako z bláta do louže, ale bylo až překvapivé, jak velký rozdíl může být mezi dvěma lesy, které si jsou tolik blízko. Z toho, kam právě přicestovala, měla tak nějak divný pocit, zatímco v cedrovém hájku pociťovala klid vybízející k lenošení, tady by asi noc strávit nechtěla. Ten les byl takový pustý. Diverzita prakticky nulová. Těžko soudit, co dalšího na Galliree objeví.
Mrtvo tu ale úplně nebylo. Nebyl by pořádný vlk, kdyby si po malém pokecu s nosem nevšimla, že tu není sama. Chvilku dokonce rozmýšlela, s nerozhodností a rozpaky sobě vlastními, že by cizince našla a zeptala se jich na cestu. Z toho ovšem sešlo, když se kolem ní začaly objevovat kameny různých velikostí, které nepůsobily zrovna přirozeně. Nevěděla čím to, ale nepřipadalo jí, že by tu byli náhodou a beze smyslu. A navíc ji to k nim tak podivně táhlo. Nebylo to ani zdaleka tak příjemné mámení, jako na Narrských vršcích, ale bránit se tomu dalo stejně těžko.

>>> Stará zřícenina

>>> Východní Galvatar

Se zdoláním téhle řeky bylo trochu těžší pořízení, než předtím. Plán vykoupat se zas nejdřív v létě tu s velkou neelegancí skonal mlád a nevinný, když se jí podařilo uklouznout na jednom z valounků a zmizet pod hladinou celá až po ušiska. Prskajíc vodu všude kolem sebe, se ale nakonec dobrodila až na druhou stranu a rychle pelášila pod stromy, kde se daly předpokládat podmínky pro promočeného vlka vhodnější. Ale moc to nefungovalo a brzo zas cvakala zuby o sebe.
Ovládat tak magii ohně. Vzpomněla na tu plápolající rudožlutou nádheru, ze které sálalo teplo. Ale neovládala a fantazírování jí rozhodně moc neohřálo. Rozhlédnutí po okolí jí však přiválo pár nostalgických vzpomínek, ve kterých figurovala zvláštně pruhovaná vlčice s fialovým pláštíkem na zádech. Konkrétně na to, jak jim oběma vysušila kožichy pomocí teplého vzduchu. Já přece taky ovládám vzduch. Ale ještě nedávno nic takového nesvedla, co však nebylo tehdy, mohlo být přece teď a za zkoušku nic nedá.
Zhluboka se nadechla, pokusila se silou vůle zastavit svůj třes, aby ji nerozptyloval od soustředění a začala. Nejprve myšlenkou na lehký vánek přivolala ten. Po zádech jí přejel mráz, když si studený větřík pohrál s její srstí, ale neustávala a přidávala větru na síle. To už zvládala. Teď ještě ten vzduch ohřát. Zavřela oči a představovala si to. Teplo. A brzy se z představy stala skutečnost a ovíval ji teplý fén. Srst schla přímo před očima. Stejně tak ale mizela i její energie a proto své kouzlení rychle utnula.
Měla ze sebe obrovskou radost. Pořád to nebylo moc, ale už s tímhle mohla být aspoň trošku užitečná! Příjemný pocit. Nebyla suchá úplně, ale bylo to o moc lepší a příhodnější pro cestování. Zajít dál, zřejmě by tu padla do mdlob a to v plánu nebylo - potřebovala pokračovat ve své tůře. Což také udělala, ačkoliv o poznání unavenější a pomalejší. Ale i chůze je přeci pohyb vpřed. Doufala, že řek přes cestu už bylo dost.

>>> Jedlový pás (přes ZG)

>>> Vyhlídka

A byla zas dole. Na další prostorné planině, což otevíralo trochu jiné možnosti než výstup a sestup v horách. Tady to pro změnu lákalo k nějakému tomu svižnému tempu a zjišťování, jestli ještě stále umí běhat, nebo by se po pár krůčcích rozbila. Nicméně její vžitá opatrnost jí to nedovolila. Ne při pohledu na vrstvu sněhu, pod kterou se mohlo skrývat cokoliv a ona chtěla ke Smrti dojít v jednom kuse. Ne si zlámat cestou nohy, kvůli hloupému zaškobrtnutí.
Všechno má ovšem své ale. Pohled z vyhlídky jí prozradil, že už je na severu a o moc dál už jít nemůže, jestli nechce tuhle kouzelnou zem opustit. Což nechtěla. Takže co teď? Na západ, nebo na východ? Špatné rozhodnutí by mohlo celý tenhle malý výlet trochu zkomplikovat a značně protáhnout. Ale žádnou další indicii neměla, takže nezbylo než zariskovat. A vydala se na západ. Už jen proto, že tam ležel ten hezký lesík, ve kterém před více než rokem potkala prvního Gallireiského obyvatele. Ashe. Vůbec jí to nepřišlo tak dávno! Chtěla se tam podívat.
Co ji však těšilo o poznání méně byla skutečnost, že jí cestu kříží další vodní tok. Jako by snad místní řeky neměly na práci nic lepšího, než pořád překážet. Co však nadělá. Zdolala ji tehdy, zdolá ji i teď.

>>> Cedrový háj přes Mahtae

>>> Midiam

Voda byla přesně tak studená, jak si představovala. Možná dokonce o stupínek víc. Naštěstí dnes příliš nepofukovalo a odnesli to jen tlapky. I tak se pro jistotu kousek od břehu zastavila a ulehla, aby si všechny čtyři nožky vysušila do sucha. Dnes přeci nikam nespěchala, ne tak jako posledně, a mohla si nějakou tu "oblízávací" siestu dovolit. Teprve když si byla jistá, že její nožky trpí jen teplotou okolního vzduchu a sněhu a ne nadmírou nasáté vlhkosti z řeky, vyrazila dál. Jako vždy si pečlivě hlídala, aby jeden jediný krok nezasáhl na území nejbližší smečky a nadšeně zvrátila hlavu nahoru nad sebe.
Asi neexistovalo příliš vlků, co by byli nadšení blížícím se výšlapem. Inu ona mezi ně zrovinka patřila a dychtivě své kroky stočila po cestičce, vedoucí na vrchol Vyhlídky. A nešla zrovna tou nejkratší cestou. Odbíhala tam a zpátky, poskakujíc po skalní stěně skoro jako kamzík, ačkoliv jejím uším víc lahodilo poetické označení připodobňující ji k lehkému větříku, klouzajícímu po úbočinách. Eh. Dejme tomu.
Únavu, kterou sebou přinesl řidší vzduch a námaha uvítala s nostalgií. Už to bylo dlouho, co naposledy zdolala nějaký významnější vršek a nahoře na nějakou dobu zapomněla dýchat. Byl to hezký výhled a ona se nějakou dobu musela kochat. Už jen proto, aby zmobilizovala síly pro sestup. Nejraději by tu bezcílným čučením strávila celý den. Nakonec se ale přeci donutila zase pohnout a vyrazila na cestu o něco málo jednodušší - dolů.

>>> Východní Galvatar