Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vskutku, trochu se vyděsila, když se zatvářil, jak se zatvářil. Třeba se o něco nakopl nebo tak něco, ale nakonec se ukázalo, že ho trápí něco zcela jiného, pročež Lau jen pokroutila hlavou. "Ještě před rokem jsem neuměla vůbec nic." Teda uměla občas pohnout nějakým seschlým lístečkem, to se ale asi moc počítat nedalo.
Trochu ji mrzelo, že ho její slova nerozveselila zcela a na nějakou chvilku umlkla v zamyšlení, co by mohla udělat dál. A někdy tou dobou její hlavou proskočil pocit, který tam nepatřil. Pobavení. Zmateně zamžikala a její uši se rozjeli do stran. Co přesně ji pobavilo? Proč? Ale nakonec to nechala plavat s tím, že se jí to jen zdálo. Ale jak se můžou zdát pocity? Eh.
Inu, ukázalo se, že Fiér prý ví kudy kam a hnedka se sebevědomě hnal v před. Lau jen pokývala hlavou a ploužila se za ním. Ostatně zatím šel správně - stejnou cestou, kterou posledně šla s Ashe. Jen doufala, že se mu nebude chtít plavat. Byla na to pořád dost zima a ona byla momentálně bez energie pro přivátí teplého větříčku k usušení.

>>> Mahtae
//Ok :D... a nevadí, aspoň se budu učit xD

Vyslovil o sobě pochybnosti. To Lau sledovala velice nerada, to byl její koníček! Okamžitě se postavila na stále trochu nespolupracující nohy a povzbudivě na něj kývla. "Ale ano. Určitě!" Nějak ji to rozpálilo. Asi ji při pohledu na mladičkého vlčka přepadaly nějaké mateřské pudy. Když o něm o chudákovi věděla, jakou má rodinku, úplně se jí chtělo ho adoptovat. "Oba moji bratři ovládají magii země, třeba by ti poradili." Rozpohybovala svůj černohnědý chvost do stran, což už konečně přestalo bolet.
Sice nevěděla kde jeden z brášků je a kolik toho se svou vrozenou magií umějí, ale i tak byla rozhodnuta Fiéra trochu povzbudit. "A když bude nejhůř, stačí nasbírat nějaké drahokamy a uprosit Smrt." Ano, když bude nejhůř. Sama si byla jista tím, že se do zříceniny hodně dlouho vracet nehodlá a právě teď od ní chtěla hodně daleko.
Proto následovala jeho příkladu a rozcupitala se lesem dál. Tak rychle jak jí to vyčerpání z kouzlení dovolovalo. "Oh, jistě. Zlatavý les," srozuměla svého společníka o jejich směru, když se pozeptal a s neskrývaným zájmem vyčkávala, jestli ví, kde to je. Nicméně zas až tak moc nespěchala. "Chtěla jsem to vzít nějakou oklikou,abych viděla z Gallireii co nejvíc, než se tam vrátím." Tedy aby bylo jasno domů a za bráškou se těšila a moc, ale i když teď byla členem smečky, toulavé tlapky se jen tak ze dne na den nezmění a navíc se jí zdálo, že znalost místního terénu nebude na škodu. Určitě se hodilo znát nějaká ta jinými smečkami neobývaná lovná teritoria, kam by se dalo v dobách hladu vyrazit. Ne?

// Doufám, že nebudu muset pozejtří řešit, že hraju s vlkem bez profilu! :D

>>> VVJ

Pelášila jako by jí šlo o život. Ne proto, že by se bála Lindasina hněvu - beztak by to byla jen další kopa hloupostí - ale jednoduše proto, že už od ní chtěla mít pokoj. Bylo to takový dost podlý úprk, ale ona s ní taky zrovna hezky nezacházela. I Lau se umí řídit pravidlem "co ty mně, to já tobě".
Než si to uvědomila byla opět v tom hezkém lesíku, kterým procházela docela nedávno a po několika krocích do jeho hlubin se vděčně svalila na jeden z kmenů. Sotva motala nohama a před očima jí tancovaly pestrobarevné fleky. "Chviličku," zaprosila směrem k Fiérovy a znaveně zavřela oči, aby se těch mžitek zbavila. Pěkně to přepískla. Ale i tak na sebe byla docela hrdá. Ne za tu nepěknost, ale za výkon, kterého ještě před pár dny nebyla schopná. Bylo potěšující, že Smrt, ačkoliv zlá a zlomyslná, splnila to, co po ní Launee žádala.
Teprve když si byla jistá, že ji bude vlastní tlama poslouchat, oči zas zpola otevřela a jala se odpovědět na Fírova slova, která dosud z celkem pochopitelných důvodů zazdívala. "Nemyslím, že bych ti s tím já mohla pomoci. Ale můžeš zkusit ty dva místní polobohy," pousmála se docela potěšeně, zase nevědíc kam zrak stočit.

Zrzavý se nakonec jal vyklidit pole mnohem svižněji než ona sama. To že dal jakýmsi způsobem najevo, že se nebrání dalšímu setkání jí vykouzlilo úsměv ve tváři a pokynula mu na rozloučenou.
Zato Linda přestat nehodlala. Očividně. A i Launee už z toho začínala jít hlava kolem. Plno prázdných slov, výhrůžek, které nemohla vyplnit a ještě si o sobě kdo ví co myslela. A Fiér ještě tvrdil, že má taková štěstíčka doma hned dvě? Chudáček malej. Pociťovala velký nerespekt vůči rodičům téhle trojice. Co to asi mohlo být za vlky, když se dvě z jejich vlčat zvrhla v tohle? Tohle nebyl výsledek nedostatku času, ale systematického vymývání mozku.
Dřív než si to uvědomila začal se v odpověď na její rozčarování zvedat vítr. Způsobem, kterým se jí to ještě nikdy nepovedlo. A když už se to stalo, vnuklo jí to nápad. Nejista si tím, zda to vůbec zvládne a jak moc ji to unaví, rozhodla si zdárnost svého odchodu ze scény pojistit.
Trocha soustředění a velká kopa unikající energie, ale proudy vzduchu ji nakonec poslechly a rozrotovaly se kolem zrzavé vlčice v tak divokém tanečku, že se její tlapky najednou nedotýkaly země, ale jen se bezmocně plácala ve vzduchu.
"Tak jdeme Fíro!" zavelela Launee nečekaně pevně a hlavně velmi spěšně. Dokud ji její magie poslouchala a dokud byla ještě schopná chodit, urychleně vyrazila pryč, ani nepřemýšlela kam. Prostě co nejdál od té malé fúrie. A teprve když si byla jistá, že už je jen tak nedoběhne (a hlavně proto, že se o ni pokoušely mdloby) se vítr zas náhle uklidnil a nechal Lindu dopadnout zpět na to její ctěné pozadí.

>>> Pryyyyyyyyč! Kam se Fiérovy zachce, jestli jde fakt se mnou :D

Očekávala, že Lindasa nenechá její obranu bez komentáře, ale to co z té malé zrzatice začalo lítat, na to její fantazie nestačila. Zas několikrát zmateně mrkla a vytřeštila oči. Netušila, co k tomu říct. Převrátit naprosto mírumilovnou poznámku ve výhrůžku. Pro jistotu si svá slova ještě dvakrát v hlavě přehrála, aby se ujistila, že té maličké nekřivdí, ale nakonec uznala, že v tom nic nevidí. Rozhodně ne to, co v tom vyšťourala ta objevitelka. Možná by zasloužila nějakou medaily za překrucování slov, nebo tak něco.
Ale Lau byla hodná a trpělivá. Proto přešla veškeré výhrůžky, které určitě výhrůžkami byly, se smířlivým úsměvem. I když byla nazvána špínou (to dost zabolelo), nařčena z toho, že jí smrdí z huby (což asi za nejbližším rohem zkontroluje) a bylo jí přislíbeno zadušení vlastním ocasem. "Smrt je vlčice, která sídlí tady nedaleko. Měla bys za ní zajít. Jestli hodláš být na všechny co potkáš takhle hubatá, bude se ti to hodit." Ačkoliv se jí od Lindy nedostávalo nic pěkného, pořád v sobě měla dost soucitu, aby se starala o to, jak její kožich dopadne, až se tohle stvoření potká s někým ostřejšího rázu. V tu chvíli se jí budou nějaké ty hvězdičky v magii navíc určitě hodit.
Na svém úmyslu se neklanět a nedoprošovat uznání nic neměnila a tak, jak se Lindasa rozhodla dále její osobou nezabývat, tak se rozhodla i ona nazpátek, stáčejíc svůj pohled k trikolornímu vlčkovi, který se zdál být o něco málo příjemnější povahy. "Rodinu si nevybíráme," konstatovala tiše a povzbudivě do něj drkla čumákem. Sama ještě do nedávna žila v přesvědčení, že rodina je to nejsvatější na světě, ale tohle setkání a předchozí setkání s Nathanem začali její mysl stáčet i trochu jiným směrem. Byla si celkem jistá, že tuhle vlčici by za sestru taky nechtěla. Vlastně jí celé tohle setkání už docela stačilo a když přišla řeč na rodiny, vzpomněla i na tu svou. "Já mám naštěstí fajn brášku a asi za ním rovnou zamířím." S tím se ještě jednou po přítomných porozhlédla, omluvně mrkajíc hlavně na Raye, protože mu skutečně chtěla to všechno povyprávět, ale víc ponižování ani ona snášet nesvede. "Tak jestli mne omluvíte..."

Já s tím počítám a je mi docela jedno v kolik :-)

Eeeehhh. Byla to lichotka nebo urážka? Nějak se nemohla rozhodnout a aniž by si to uvědomovala, nějakou dobu na Lindu čučela s otevřenou tlamou. Jedno věděla jasně. Jestli chce někomu dělat podpantofláka, tak někomu z koho je cítit respekt na sto honů a vydobyl si svou pozici vlastní pílí. Třeba někomu, jako je Cora. Určitě ne tomuhle rozmazlenému vlčeti, které dosud zřejmě ani nepoznalo, co to je bolest.
Tušila, že užití slov je však v téhle situaci bezpředmětné a proto prostě jen zmlkla a obdarovala Lindasu soucitným pohledem. Až jednou takovýmhle způsobem spustí na někoho méně splachovacího, asi ji to bude pořádně bolet. Možná by ji měla varovat. Ale když viděla, jak se naparuje, uznala, že by to byla zbytečná námaha a rozhodla se to nechat na škole života. Každý se nejvíc naučil teprve, až když se sám pořádně spálil.
"Nepochybuj, že po setkání se smrtí, by se ti taky kde co zježilo," pokusila se jen obhájit své neupravené vzezření, umocněné navíc tím, že poslední dobou dost foukalo a poohlédla se po dalších dvou vlcích. Obzvláště zrzoun si užíval Lindasiny pozornosti do sytosti a Lau zajímalo, jak se s tím popasuje. Určitě mnohem lépe než ona. Tušila, že z něj panovačná vlčínka jméno jen tak nedostane. Být na jeho místě, zřejmě by ho zatajila už jen z trucu. Což by bylo asi to nejnevychovanější a nejkrutější, co by kdy v životě udělala.

//Ať nezdržuji :)

Zdálo se, že alespoň v jednom z nich vzbudila zájem. Zájem o vyprávění z cest, kterých za sebou měla požehnaně. Rozhodně mu chtěla odpovědět. Vždy milovala své návraty domů - jednoduše proto, že tam čekali dva bráškové dychtící po jejích zážitcích a objevech. Už-už se nadechovala, aby zrzkovi prozradila něco málo z krás severských. Ale nedošlo na to, neb někdy v tu chvíli přišla na scénu vlčice, která jí prostřednictvím jedné věty vzala veškerá slova z úst.
Přesto, zatímco v pozadí vyčkávala, až si to ta banda mezi sebou vyříká, doufala, že na to ještě dojde. Zrzavý vlk působil sympaticky a ona by docela ráda rozšířila svůj skromný seznam přátel o pár položek. Holt jeden věčně spící bratr a jedna rok neviděná přítelkyně jí přestávali stačit. Stávala se nějak hamižnou.
Jejich rozhovor s vychováním sobě vlastním neposlouchala a s pohledem bloudícím po celičkém horizontu rozmýšlela, jakým směrem by se měla ubírat dál, jestliže ji tihle nechají daleko za sebou. Když už si udělala vycházku, chtěla z Gallirei vidět co nejvíc, než se vrátí do Zlatavého lesa.
To už se o ni ale dost překvapivě zajímala ona vlčínka, kvůli které se prve jala nepřekážet. Než si to uvědomila jedno její ucho zmateně sjelo šejdrem. "To tys dala najevo, že si ti nelíbím. Tak nepřekážím," zabroukala tiše, oči zabodnuté raději to kožichu na její hrudi, než aby se vzpouzela pohledu zlatavých pichlavých očí.
A zmatení nemělo brát konce, neb to co Lindasa povídala dál, nedávalo žádný smysl. "Čeho bych se měla bát?" Když se na ni Lau podívala, viděla docela jemně stavěné, sotva odrostlé vlče (viděla vlče skoro ve všem očividně mladším, než je ona sama), které tu z neznámého důvodu vyhrožuje dospělé severské vlčici, kdo ví čím. A kdo ví za co. Launee byla pacifista a nesmírně tolerantní (zvlášť k dětem), takže Lindase z její strany reálně nic zlého nehrozilo, ani kdyby jí na zádech metala kozelce, ale rozhodně neviděla důvod, se jí bát. Leda tak jejího ega, ale to by byla schopná spíše obdivovat.
Když ta malá začala mlít něco o rodech a klanění, byla už skutečně s rozumem v koncích. Nikdy se s ideologií toho, že je někdo lepší, protože se narodil do nějaké rodiny nesetkala. Proto nerozuměla tomu, co se snaží Lindasa říct. A i kdyby věděla, asi by jí to přišlo absurdní. Nicméně, se jí "slušně" představila, pročež si Lau zahanbeně uvědomila, že sama nic takového neudělala a rozpačitě vrhla po každém v trojici omluvným pohledem. "Launee."

// Co se týče mne, tak nějak nevím, co psát a v pondělí mám dost těžkou zkoušku, tak si taky klidně poslužte :O ...

Zdálo se, že slova zrzavého vlka ji bolela mnohem víc, než toho, komu byla určena. Asi byla prostě přecitlivělá. Nebo - vzhledem k tomu, že tu byla celkem stoprocentně nejstarší - nerozuměla tomu jak se teď mladí mezi sebou baví. U svých seniorských povzdechů, ale nezůstala dlouho a odvážila se k Bellrayovi pozvednou na vteřinku zrak. "Já jsem z dalekého severu." přiznala s jemným úsměvem a plynule svůj pohled přesunula na severní horizont. Troška nostalgie. "Ale byla jsem už všude možně."
Než se o tom ale stihli rozpovídat, jestli by to tedy u tohohle tématu vůbec šlo, ozval se zas Trojbarevný vlček. S varováním. Zmateně nastražila uši a v náhlém přepadu paniky koulela očima po blízkém okolí, což jí prozradilo příchod dalšího vlka. Totiž vlčice. A očividně oba její společníky znala. Prvního se jala vlk ví proč kárat, vlk ví za co. Druhému se málem cpala do trenek. Kdyby je teda vlci nosili.
Pocit nemístnosti se v téhle konstelaci hvězd ještě utvrdil. Sama cizinkou mezi známými. A ten opovržlivý pohled, který byl jejím směrem vržený. Hnědá srst zplihla, uši padly zpět na krk a oči se zabodly zas do země. Cítila se jako kus h... exkrementu. Nebyla sebevědomým vlkem, co by nad kecy nějaké namyšlené nány jen pohodil ocasem a rychle na ni zas zapomněl. Ona si všechno brala a ani se na toho zlého nedokázala zlobit...
Mlčky zacouvala někam za záda dvou vlků, co jí dělali společnost doposud. Očividně si měli s mladičkou vlčicí co říct, a ona jim nechtěla ve vyřizování jakýchkoli účtů překážet. Radši si bude hrát na křovíčko v pozadí - zbytečné a malicherné. Tak se ostatně cítila, tudíž se do toho snadno vžije.

Mladší vlk se uchechtl. Ten způsob, jakým to udělal spíš dával tušit, že má srandu z ní a ne z jejích slov, na což sice byla připravená, ale i tak to docela bolelo. Prostě by se měla zahrabat někam do díry a nesnažit se kamarádíčkovat, když jí to tak očividně nejde. Než však mohla upadnout v sebelítost, chopil se slova zas druhý z vlků, který se docela rozpovídal a docela jí pomohl se zas uklidnit. Zřejmě nevědomky, stejně mu ale byla vděčna a ve chvilce zapomnění zahoupala povislou oháňkou. Hodně rychle ale přestala, když jí bolest připomněla, proč s ní doteď nehýbala.
"To ano, daleký sever to určitě není. Ale sever Galireii určitě. Jen kousek severněji a už to nebude Gallirea." Neměla v úmyslu rozumovat, ale když něco znala, nenechá si to přeci pro sebe. Však ze severu přišla a věděla o tom své. Nicméně to už se Zrzek obracel s výtkou k Trojbarevnému, který jejich důvody vysvětloval trochu po svém. Chápala jeho touhu po zadušení demagogie již v jejích počátcích, ale moc nerozuměla tomu, že někdo něčí přátelství odmítá. Ale to asi byla jen její vlastní osamělost, co ji nutilo, nad tím lítostivě srazit "obočí".
"Chápu, s močály je těžké pořízení." zamumlala a odvážila se konečně odlepit oči od svých nohou, aby je pomalu přemístila na nohy jednoho či druhého vlka a zapřemýšlela, kde ty močály asi jsou, aby se jim také vyhnula. Ne, že by jí vadila špína a smrad, ale zapadnout do bahna nechtěla. Ale když to vzala kolem a kolem, když se vrátí stejnou cestou jako přišla, bude v bezpečí. Proč se jí ale tak moc nechtělo?

Byla to taková ta nezávidění hodná situace, kdy se na jednom místě sejde skupinka, co si nemá moc co říct. Nebo tedy spíše, se kterými si ona nemá moc co říct, protože si byla vědoma toho, že spolu dosud vedli celkem živý rozhovor a ticho mezi ně vnesla až její přítomnost. Stáhla bezradně uši nazad, když si uvědomila, že tohle jí vážně pořád moc nejde a přála si, aby na tu šílenou výpravu šel i Nox. Ten by určitě věděl, co říct dál, aby mohla doufat v nějaké to příjemné povídání, které po pár dnech osamění a setkání se smrtí skutečně, téměř zoufale, potřebovala.
Jediný podmět, který měla, byla slova mladého trikolorního vlčka a tak se k nim upnula jako klíště. „Já bych byla spíš koule ledu.“ Vytlačila ze sebe nakonec v marné snaze odlehčit tíživou atmosféru. Tíživou pro ni. Ale moc to nepomohlo, neb tak konala s vědomím, že ten pokus o vtip viděl legraci možná tak z okna jedoucího rychlíku a v duchu nad svou konverzační neschopností skučela o sto šest. Proč mě radši ta smrt nezakousla?
S výrazem někoho, kdo právě vyřkl pěknou blbost a je si toho vědom zase zabodla pohled do svých zasněžených tlap. „Co vás přivádí tak daleko na sever?“ broukla nakonec jednu z těch otázek, kterou museli slýchat při každém druhém setkání, a zahrabala černým drápkem mezi vločkami. Vážně doufala, že není moc otravná.

//Sry, já se hrozně nerada dohaduju s tabletem a bratr radši feedí v LoLku, než aby mne na 10minut pustil na pc...

//Já se k postu dostanu asi až zítra večer, tak klidně přeskakujte :-)...

Z jejich rozhovoru o Životovi a Smrti neslyšela ani písmenko, tudíž se v tomhle ohledu zapojit nemohla, ačkoliv by k tomu měla dokonce co říct. V případě Smrti by to bylo navíc pěkně čerstvé. Oháňkou stále prostupovala ta otravná tupá difúzní bolest, která jí to setkání doslova bolestně připomínala.
To byl také jeden z důvodů, proč ustoupila od užívání svého ocasu, co se vyjadřování emocí týkalo a nechávala jej bezvládně vyset ve vzduchu, modlíc se, aby moc nefoukal vítr a nerozkymácel jej. I pasivní pohyb je pohybem a bolí.
A že zrovna měla takovou chuť si zamávat, když se oba vlci zachovali přiměřeně přátelsky a pozdrav jí dvojitě přiletěl zas nazpátek. Dokonce i nějaká ta otázka ve snaze o započetí konverzace ze strany zrzavého, co měl na nohou jednu z těch zvláštních věcí, která se v těhle končinách tak nosí.
Nedokázala na těch dvou udržet pohled moc dlouho a příliš intenzivní a stále i přes tu chumelenici klopila oči k zemi, či do stran, ale stihla si všimnout, že jsou oba zelenoocí, přesně jako Nox. To ji nějakým způsobem uklidňovalo.
"Byla noc, když jsem usínala," shrnula svůj pobyt na břehu zamrzlého jezera tak, aby si Bellray sám mohl udělat obrázek, jestli je to dlouho či nikoliv a rozpačitě se ošila směrem k tomu barevnějšímu. "Vím, je to dost hloupé místo, ale já byla tak unavená, že bych neudělala už ani krok." Nepřímo se tak přiznala k odposlouchávání cizího rozhovoru, ale útroby jí svírala potřeba svůj, Fiérem kritizovaný, výběr obhájit. A pak zase umlkla. Samozřejmě měla na jazyku spoustu otázek, týkající se jejich osob a důvodů, proč dorazili na tohle místo, ale ona vždy čekala na lepší příležitost.

I ve spánku uši zaznamenaly rozhovor dvou příchozích. A protože spala už docela dlouho a její spánek už ubíral na své hloubce, probudilo ji to. Jeden z cizinců zrovna kritizoval její výběr místa na spaní. Měl pravdu. Ale ona měla poslední dobou nějak tendence padnout za vlast na místech a v situacích, kde by to jiný asi radši nezkoušel.
Pootevřela oči, aby si dvojičku prohlédla a překvapeně zamrkala, když zjistila, že skutečně celkem hezky chumelí. Hádala, že už asi ani nebude hnědá, ale spíš zasněžená kopka sněhu...
V přítomnosti někoho dalšího ve svém povalování pokračovat nehodlala. Za prvé jí to nedovolovala obezřetnost a za druhé pak slušné vychování. Proto se začala stavět na zdřevěnělé nohy a následně se pokusila oklepat, ze sebe co nejvíc té bílé břečky. Asi zcela zbytečný akt, když stejně sněží, ale hned si přišla o pár kilo lehčí a připravenější na nějaké to setkávání s cizinci. Ne snad, že by to i tak brala s velkým klidem, stále byla ze seznamování hrozně nervózní a teď navíc vůbec netušila co říct.
"Zdravím," vyšlo z ní nakonec, zatímco po obou vlcích váhavě klouzala svými tyrkysovými zraky. Pozdrav by snad pro začátek mohl stačit. Upozorní na sebe a přinejhorším jim umožní nebavit se s ní dál, kdyby nechtěli.