Příspěvky uživatele

< návrat zpět

/// Zrádcův remízek

Cesta z kopečka do údolí nebyla úplně příjemná. Však víte. Gravitace. Aby ulehčila pochroumané nožce, celou cestu ji nesla zvednutou a poskakovala jen po té druhé. Trochu legrační, ale nouze si žádá své prostředky. Akorát ji z té zátěže pak bolela i ta zdravá končetina. Heh.
Pohled na travnaté údolí prozářené jarním kvítím jí trochu povzneslo náladu. Dožila se jara! Ale že měla na mále! Jako vždy ji popadla touha se po louce rozběhnout, jak neřízená střela a pořádně si u toho zavýskat, ale s tím měla na dobu neurčitou útrum a mohla pokračovat jen v tom střídavém pokulhávání a poskakování.
Poslední chmury zahnal pohled na obrysy lesa před ní. Byla si jistá, že tohle už bude ten, který hledá. Sice ji teď naopak čekal malý výstup, podobně náročná činnost, jako předchozí sestup, ale hmatatelná blízkost vytouženého cíle jí vlévala krev do žil, a nakonec zdolala i tuhle poslední překážku.

/// Zlatavý les

/// Ostrůvky

Nebudeme rozebírat, jak se jí povedlo v tom stavu dostat zpět na kontinent. Snad postačí, že to byl velmi zdlouhavý, pomalý a relativně bolestivý proces, který si nebude chtít delší dobu zopakovat. Pokud možno nikdy.
Delší kus cesty, ale měla teprve před sebou. Existovala ovšem ta malá šance, že to bude ta jednodušší část. Naděje umírá poslední.
A kam že mířila? Domů. Zdali tedy Zlatavý les kdy jejím domovem byl a stále jím je. Těžko říct. Cora se moc konkrétně nevyjádřila a dlouho se tam neukázala. Procházka za Smrtí se maličko protáhla. Nemínila se tím ale stresovat. Prostě tam zajde a přinejhorším jí tam dorazej.
"Lesík" na který narazila, ale určitě Zlaťákem nebyl, ačkoliv když tudy šla posledně nic mezi pláží a lesem nebylo. Matoucí, ale ne nezvyklé. Už dávno se rozhodla, že se nenechá v Galli už ničím překvapit a belhala se cílevědomě dál. Když ten les neni tady, bude ještě o kousek dál.
Přidala do kroku i přes bolest v noze. Vážně už si chtěla v bezpečí lehnout a odpočinout. A třeba tam bude i Nox. Toho by teď ráda viděla. A navíc. Tohle místo bylo tak prazvláštně zlověstné. Nelíbilo se jí a chtěla být fofrem pryč. To ani nemusela vidět, co se skrývá v jeho středu...

/// Údolí morény

/// Mušličková pláž

Po otevření očí se dostavilo zmatení. Netušila kde je, proč tu je, jak se sem dostala a už vůbec ne to, jak dlouho tu vězí. Tiché šumění mořských vln, ale rozpohybovalo všechna potřebná kolečka v hlavě a začínala se rozpomínat. Ne, že by tedy bylo oč stát.
Začaly se totiž vracet vzpomínky na rozbouřený oceán, temné nekompromisní vlny, přepadající jí přes hlavu, nedostatek vzduchu v plicích a bezmoc. Děs.
Zas na chvíli víčka pevně sevřela, aby uklidnila záchvat paniky, který ji pokoušel. Věděla, jak mohla dopadnou a nechtěla o tom přemýšlet. Měla víc štěstí než rozumu, že ji moře vyvrhlo na kamenitý ostrůvek. Sice to dost zabolelo, ale měla pevnou půdu pod nohama a nakonec se jí pomocí posledních zbytků sil povedlo vyškrábat z vody úplně. Na víc ale už neměla a padla do mdlob. Pochybovala, že se někdy dozví, kolik času tu tak strávila. Určitě to moc frekventované místo nebylo.
Pomalu začala zkoušet, jaké následky to malé dobrodružství na jejím těle zanechalo. Naražená žebra měla už předtím, ale teď je cítila o to víc. Bonusem byl pobolívající carpus a ještě nevěděla o tom, že to trochu odneslo i jedno ucho. Nestěžovala si ale. Ostatně mohla být taky mrtvá.
S hlubokým nádechem se posadila, pak postavila a po pár opatrných krůčcích se pousmála. To půjde. Sice tu bylo docela hezky, ale stejně by byla mnohem raději někde, kde nebude mít kolem do kola hlubokou vodu. Zamířila si to teda na východ vstříc nějakému tomu hazardnímu skákání z kamene na kámen.
Upřímně doufala, že alespoň Fiér je v pořádku. Že neměl nějaký hloupý nápad, zkoušet ji zachránit. Že z toho, jak jí spolklo moře nemá nějakou psychickou újmu. Že ji snad marně nehledal...

/// Zrádcův remízek

/// Stepní pláň

"Ale ano, ani to není tak dávno," nadhodila s významným pozvednutím čenichu k nebesům, jako by měla v plánu začít se naparovat a napodobovat Lindu, kterou skutečně potkala a navíc v jeho společnosti! "Máš snad v hlavě díru, špinavče?" Dotázala se s hranou arogancí, a rádoby opovrživě si odfrkla. Nebyl to ale její šálek kafe, takže zrovna uvěřitelné to nebylo. Ale parodie na Lindasu docela snesitelná.
"Nuže dobrá, budu hodná tetička a nebudu tě nadále podezírat z nepravostí," prohlásila nakonec, přičemž schválně volila slova vzletnější a strojenější než obvykle, aby tomu dodala trochu šťávy. Už to bylo dlouho, co někoho takhle popichovala, cítila se, jako by byla zas malé vlče, co si nenechalo od brášků nic líbit. A nebylo to nepříjemné.
Postupně se skrz nějaký les a přes řeku dostali na místo, které jí přišlo povědomé a poté, co šlápla na první lasturu si i vzpomněla. Když tu byla posledně byl tu sníh. Asi jí nebylo souzeno vidět toto místo v jeho plné kráse neb se k jejich dvojici přidal další společník. Nevítaný. Déšť. V duchu si pogratulovala, že neplýtvala energii na jejich vysoušení po přeplavání řeky, protože teď by celá ta práce přišla vniveč.
"Já tu byla docela nedávno," svěřila se i Fiérovy, když už to nakousl a skrz padající vodu pohlédla na východ. "Ten obzor ale vypadá nějak jinak." Moc se jí to nezdálo, ale tohle bylo bezpochyby místo, kde se setkala s Falionem a Consim a porosty stromů, které odtud viděla, by měly být Zlatavým lesem. Jejich cílem. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že je něco špatně a s nově objevenou starostlivostí nakrčila čumák.
Kvůli zamyšlení si nevšimla toho, jaké hlouposti Fíro vyvádí a jeho zavolání o pomoc s dramatickým zařváním hromu ji ve vteřině vyděsilo k smrti. Zděšeně se otočila spatříc mladého vlka v rozbouřeném přílivovém moři a ačkoliv pro něj to byla velká bžunda - což netušila - ona viděla velkou vlnu, co se mu zrovna sklopila na hlavu a hrozila tím, že ho odnese od břehu a utopí.
Navzdory své opatrnosti, když šlo o cizí život, neváhala a vrhla se do ledové vody za ním. Hustá srst okamžitě ztěžkla, ale i tak si k němu prodrala cestu a dost hrubě jej popadla zuby za zátylek, dřív, než ho voda odnese do nenávratna a začala ho vší silou táhnout zpátky na pevninu. Zatímco s ním mrskla do písku, jí ale další vlna podsekla nohy, síla nárazu jí vyrazila dech a srazila hlavu pod hladinu.
Pak ji voda stáhla se sebou několik dlouhých metrů do moře a teprve daleko od břehu jí dovolila se znovu nadechnout. Příliš útěchy to ale nepřineslo, protože vlny s ní neustále házely s jedné strany na druhou a i když nohama hrabala, seč stačila, pořád se od břehu vzdalovala. Bylo až k neuvěření jak rychle se Fiérovy změnila v maličkou tečku a nakonec zmizela úplně.

/// Ostrůvky
// Hej neber to tak, že od tebe utíkám, jen jsem zatoužila po malém drámu :D :P

// Úzká rokle

Nemusel umět číst myšlenky, aby jí doteklo o kterých mínusech mluví. "Protivní vlci jsou všude," konstatovala tedy poklidně a pousmála se jeho dalším slovům. Totiž reakci na tu hru se slovíčky, kteroužto před chviličkou předvedla a tentokrát vykouzlila naoko uražený škleb. "Radši? To mám chápat jak?" Bez přestání ale následovala jeho kroky a uvolněně stříhala ušima, takže bylo hned jasné, že jen vtipkuje. Nebyla žádná zběhlá herečka ani milovník krutých žertíků a podle toho její hry na uraženou taky vypadaly.
Nicméně zpět k dobrodružství na srázech, které bral její společník značně lehkovážně a prohlásil, že to mělo styl. "No takový styl, že kdybych byla březí, z toho leknutí bych potratila." Tohle pro změnu myslela smrtelně vážně a chlupy se jí v zátylku zježily při představě toho, jak taky mohl mladý vlk dopadnout. To že tu teď oba pochodují živí a zdraví, přičemž docela příjemně konverzují, na tom nic neměnilo. Jí strašili tragické scénáře v hlavě hodně dlouho.
To už ale dorazili na další místo, z něhož mladík očividně příliš nadšen nebyl. Což o to, ona by si klidně něco, nad čím se rozplývat našla, ale když se mu tu nelíbilo, dobrá. Půjdou dál. Diskomfort ostatních jí na srdci ležel víc, než jej vlastní zvědavost. A proto tedy pokývala hlavou a rozklusala se na jih.

//Bukový sráz

>>> Západní louky

"To muselo být hezké. Žít už od malička v zemi kouzel." Už spolu cestovali dost dlouho na to, aby se v jeho přítomnosti uvolnila a začala plácat nějaké ty hlouposti, co jí zrovna na jazyk přišly. Zasněně pozvedla tvář k nebi a přivřela oči proti vločkám snášejícím se z nebe. Vlk by si myslel, že už by se mohlo plíživě blížit jaro, ale příroda asi trochu protestovala...
"Zhruba rok," odvětila s mírným úsměvem a trochu přidala do kroku, aby se za svým společníkem netáhla jak smrad. Následně si ale uvědomila, že možná špatně porozuměla otázce. "Nebo to byla otázka na můj věk?" Vyzývavě pozvedla jedno ze svých "obočí". Rozhodně neměla problém na to odpovědět, ale proč ho trošku nepoškádlit. Ptát se dámy na věk je přeci neslušné!
Když stanuli na kraji rokle, na chvilku zatajila uchváceně dech. Byl to hezký pohled, ačkoliv zastřený trvajícím sněžením a příchodem večera. Moc se na sestup necítila, ale nechtěla se nechat zahanbit elánem mladšího vlka a proto v sobě protest zadusila a sama se začala pomalu soukat dolů po kluzkém kamení. Fírovy se při tom povedlo uklouznout, z čehož málem dostala srdeční zástavu a hned se za ním starostlivě hnala, jestli je v pořádku.
Tehdy poprvé přihlédla tomu, že se mu v tváři vykreslilo něco jiného, než úsměv. Ale že se hned stavěl na nohy, zdálo se, že je v pořádku. "To víš, když má někdo volšové nohy," pronesla hravě se zablesknutím v očích v odpověď na jeho ironické prohlášení. Ona se přece vůbec nenatáhla jen pár kilometrů vedle, že ne?
Pak ho neochotně následovala do dalšího studeného vodního proudu a zdolala druhý sráz v opačném směru. Tentokrát bez nehod. Rychlé proběhnutí řídkým lesíkem pak byla už jen taková formalitka, kterou provedla s hmatatelnou nedočkavostí. Copak na ně asi čeká zas dál?

>>> Stepní pláň

Dlouho toho v leže nepobyla. Inu nebyla žádný přešlechtěný čoklik, kterému se plný žaludek převrátí naruby, jen co maličko poskočí, ale i tak se jí zatím do pohybu moc nechtěla. Po sváče měla ve zvyku si schrupnout. Energické "vlče" ovšem dalo jasně najevo, že se nudí a nuda je přece zlá věc, která se musí zabít dřív, než ona zabije je...
A navíc to byla ona, kdo se ptal po dalších plánech, takže nezbylo než se bez odmlouvání zvednout a následovat sebevědomého pana vedoucího, který se jako správný tulák vydal tam, kam ho zrovna nožky nesly.
Bylo příjemné po nějaké době cestovat v něčí společnosti. Naposledy absolvovala nějaké ty menší objevitelské toulky po boku Ashe zhruba někdy před rokem a nějak se jí toho nechtělo vzdávat. S pruhovanou bylo ovšem cestování trochu snažší - ona totiž tlamku prakticky nezavřela, zatímco...
Pořád prostě nevěděla o čem by se mohla s Fiérem bavit. Magie už vyčerpali, počasí řešit nechtěla a ptát se po rodině mohlo být zrovna pro něj docela nepříjemné. Proto jej následovala zamyšleně a mlčky, marně vymýšlejíc, čím by to ticho mohla protrhnout. "Byl jsi už někdy v těhle končinách?" vypotila ze sebe nakonec.

>>> Úzká rokle

Jeho poznámce se jen hezky po svém shovívavě pousmála. Pravda bylo to trochu nešťastné, ale pořád to bylo něco, co neudělala vědomě. Neměla ale ve zvyku příliš hrdinně oponovat ve věcech, které nebyli až tak důležité. "Myslím, že jsme oba pěkné lamy, prosím pěkně," poznamenala ve vtipu a sledovala, s jakou chutí se Fíro pustil do zasloužené odměny a následně se k ní připojuje ve válení po zemi.
"Střídání stráží?" Sama se líně postavila na nohy, ozkoušela jak moc se těch pár modřin ozývá. Nic hrozného. Taky aby plně vzrostlou vlčici zmrzačilo takové sotva dvacetikilové bezzubé něco. Začala se krmit na tom, co druhém vlkovi zbylo a blaženě u toho přežvykovala s takovým zasněným pohledem. trochu při tom připomínala kravku na pastvě, akorát trhala na kusy mršinu a postupně se u toho barvila do červena. Tomu nebylo vyhnutí, ani když se vážně snažila udržovat jakous takous kulturu stolování.
Nakonec se sytá vrátila do vychládajícího důlku po boku Fiérově a se zájmem pozvedla svá obočí. "Tak co by pán rád dále?" Ona nic konkrétního v plánu neměla, ale jestli chtěl trikolorek zažít nějaké konkrétní dobrodůžo, určitě by mu ráda dělala společnost. Už jen proto, aby na něj u toho dohlédla.

Pelášila za tím bílým zadkem, co představoval její dnešní oběd, ale věděla, že ho nedožene. Spoléhala na Fíru, že splní svůj úkol a když už zvíře nezabije, tak jej aspoň zpomalí. Sláva bohům, skutečně to tak dopadlo. Těch několik okamžiků, když zvíře bojovalo o svůj život s vlkem zakousnutím v krku posloužila k tomu, že už jim byla na dosah. Ještě pár kroků.
"Ale ne," projelo jí hlavou, když přihlížela tomu, jak Fiérův stisk povoluje. To ovšem nebylo to, co ji znepokojilo. On se totiž rozhodl, že se té srnčí zakousne do nohy. Viděla, jak se všechny zbývající běhy zvířete připravují, začít do vlka zběsile bít. Před očima měla rudo. I když jsou srnky malé, mají pořádnou páru a její představivost jela na plné obrátky. Vždyť mu může prokopnout hlavu a ona to bude mít na svědomí! Naštěstí už byla dostatečně blízko. Jeden skok.
A tak skočila. Vrazila celou svou vahou srnci do boku, aby ho srazila pod sebe na zem, dřív, než Fiér něco schytá. Místo toho pár kopanců pobrala ona. Hustý kožich ale s tupým zaduněním většinu síly absorboval a žilami jí proudilo tolik adrenalinu, že o nějakém vnímání bolesti vůbec nemohla být řeč. Tesáky prořízly vzduchu a zaryly se do útlého krku, kde zůstali zaseknuté, dokud se tvor nepřestal škubat a ještě chvilku potom, zatímco popadala dech a uklidňovala svou mysl.
Teprve když se uklidnila a bylo jisté, že se jejich kořist znovu nezvedne, vyplivla to a pohlédla na svého parťáka. "Měls ho nechat jít, s tím zraněním by nám daleko neutekl." Toť k tomu, jaký měla názor na ten risk. Ale všechno dobře dopadlo, tak nechtěla být až moc káravá. Mohl si ale vzít nějaké ponaučení pro příště. Následně se odkutálela od své pozice nad mrtvolou a lehla si opodál. Potřebovala trošku odpočinku, než si začne plnit žaludek, jinak by to taky mohla vyzvrátit. A to nikdo nechce.

Zdálo se, že ho svou přednáškou do života neznechutila tolik, co mohla a trošku si oddechla. Opravdu jí ale záleželo na jeho bezpečí a nemohla si to odpustit. Když ji ale začal netrpělivě pobízet, ať už jakože zmizí, pobaveně se uculila a jala se pro změnu poslechnout ona jeho.
Plížila se možná až zbytečně pomalu, ale chtěla si být jistá, že je nevyplaší dříve, než by bylo vhodné a trpělivost byla jednou z jejích silných stránek, což se ostatně vyplatilo a ona se nakonec dostala do toho správného výchozího bodu. Tím měla všechna práce ovšem teprve začít.
Ať na to koukala jak chtěla, hodil by se jim ještě třetí vlk, ale ten tu sotva vyroste ze země, že? Zhluboka se nedechla, aby prokysličila mozek a svaly a chvíli na to vybíhala vpřed. Mezi zvířaty zavládl chaos a bohužel, zrovna to, co vyhlídla se rozběhlo tím nejhorším možným směrem. V rychlosti přehodnotila své možnosti, nechala ho běžet a zaměřila se na jiné. Trochu větší a tím nebezpečnější, ale snadněji odříznutelné.
Dneska to ovšem dost klouzalo - jak vlčici, tak srnkám. Jedno zvíře se dost nečekaně natáhlo jak široké, tak dlouhé a Lau se pak přerazila o něj. Než se stihla zmátořit, utíkala veškerá potenciální kořist pryč.
"Ne, ne, ne, ne!!!" Valilo se jí nespokojeně hlavou, přičemž k sobě frustrovaně stáhla obočí a podmračeně sáhla po něčem, co původně používat nechtěla. Když jí teď ale oběd utíkal přímo před očima, snížila se k tomu a pomocí větru tomu nejbližšímu kusu vehnala do nozder svůj pach, aby mělo pocit, že se někdo další skrývá přímo před ním a zahnulo konečně směrem k Fírovy. Teď už to bylo na něm, jak si s lehkonohým zvířátkem poradí.

Střídavě nakláněla hlavu napravo a nalevo, jak hodnotila siluety na obzoru. Bohužel všechna zvířata vypadala zdravě, což byl další faktor, který hovořil v neprospěch jejich skromné lovecké skupinky. totiž dvojice.
"Dobře. Tak si najdi nějaké příhodné místo poblíž a já je tam zkusím nahnat," pobídla ho a nejistě přidala ještě pár dalších rad. "Útoč na tu nejmenší. Bude to nejsnazší kořist a masa bude i tak víc než dost." Instrukce mu poskytovala především ze strachu, že jako každý puberťák bude chtít machrovat a skočí po tom největším a nejsilnějším kusu. Samozřejmě existovala možnost, že by i toho složil, ale mohlo by ho to stát zbytečně mnoho a to co by nesnědli, by tu pak nechali na pospas mrchožroutům. Od domova byli ještě daleko a tahat se s mrtvou srnou přes řeku rozhodně nehodlala. Zároveň ale nesnášela plýtvání.
"Vyčkej správného okamžiku, až když bude co nejblíž." Tahle mentořina jí byla mírně nepříjemná, nebyla zvyklá ostatní dirigovat, ale bála se - jak o úspěch akce, tak o Fiérovo zdraví a pokud mohla obojí nějak ošéfovat, udělala to. Teď už bylo jen na něm, jestli to skousne a uposlechne, nebo si bude dělat, co uzná za vhodné. Popravdě plánovala k němu pokud možno nahnat jen tu jednu konkrétní, co si vyhlédla, ale vlk míní a život mění...
Hned na to se sama rozklusala širokým obloukem kolem stádečka, které si tak hezky vystopovali. Plížila se s břichem prakticky přilepeným k zemi, pomalu a rozvážně, aby neudělala hluk a zároveň hlídala směr větru. Kdyby se otočil, bylo by po lovu mnohem dřív, než by se jim líbilo.

Oi!
Přiznám se- původně jsem to chtěla pro teď vynechat, neb v příštích měsících očekávám u své aktivity tendenci spíše klesavou, než-li naopak, ale na druhou stranu zas tuším, že jakmile tenhle semestr zdolám (jestli xD), a budu mít zas času jako smetí, hrozně bych se tim užírala
Podníceno je to navíc tím, že už v hlavě nosím jistou existenci, kterou bych chtěla přivést opět k životu
Co se aktivity týče. Nooo je taková sezónní. Dva měsíce nic a pak během chvíle vypustim do světa 80 postů, jen to hvízdne. Ovšem taky záleží na spoluhráčích Každopádně sem tu už rok a přežila jsem i několikaměsíční proces schvalování, když jsme se tak hezky s Neonem míjely ve volnu :D - což snad dokazuje, že nejsem přelétavý ptáček, co za čtrnáct dní zmizí, jako pára nad hrncem. Kvalita postů... No, diktáty mi nikdy nešly, co si budem povídat, ale oči to snad nikomu za doprovodu neuvěřitelného utrpení ještě nevypálilo.
Důvody ke škemrání mám stejné jako ostatní. Ono asi toho nejde o moc víc vymyslet - zahrát si něco jiného, mít možnost hrát s druhým, když se první vlk zasekne, vnést na Gallireu chaos a třeba udělat někomu radost zjevením ztraceného příbuzného? :D
Takže to vzhledem k prvnímu odstavci, nechávám milostivě na Vás a...
Pěkně prosím, smutně koukám

Pokývala hlavou. Také si to myslela. Ale popravdě, jaká magie nebyla zajímavá? Sice nevěděla jaké všechny lze ve světě naleznout, ale ty co stihla poznat byly vždy něčím užitečné. A vynalézavý vlk by dokázal nějak využít i magii zdánlivě zbytečnou. O tom byla přesvědčena.
Byla ráda, že jí to odsouhlasil. Teda. Nebyla ráda, že mladíček hladoví, ale znamenalo to, že se k ní přidá. Ve dvou bylo hned o trošku jistější, že se lov povede a obě břicha se zaplní. Ona však měla opačný problém než on. Ona už pěkně dlouho nelovila s někým po boku. Těžko říct, co tahle spolupráce přinese.
samozřejmě ji napadlo, že by se dal vítr zneužít i při lovu, ale tak nějak jí to přišlo nefér vůči těm bezbranným zvířatům. Už to, že vlci mají zuby a drápy bylo dost a ještě při lovu kouzlit. Kdepak. i kdyby byla plná energie, upustila by od toho. "Výborně, tak zkusíme něco vyčenichat," zvolala optimisticky a hned se jala nasávat vzduch ještě intenzivněji a pustila se za pachem, který předtím vnímala jen tak kradmo. Planina měla tu nevýhodu, že nebylo kde se schovat, zvlášť když byli oba tmavě zbarvení a podkladem byl tající sníh. Vítr ale foukal k nim, takže měli jednu malou výhodu.
"Vyhovuje ti víc pozice naháněče, nebo toho v záloze?" optala se ho, neb jí to bylo úplně jedno a ráda dávala ostatním na výběr. Podle toho, co řekl buďto zalehla na místě, předstírajíc kámen, nebo se začala plížit tříčlennému stádečku do zad...

>>> Mahtae

Voda určitě ještě k příjemnému pokoupání nebyla. Ale tuhle zimu už stihla zahučet do mnohem studenější vody, což si také připomněla, aby v sobě zarazila nespokojeně kňučení. Na druhý břeh se ovšem dostala ve zdraví, ačkoliv ven vylézala promočená jak myš. Takový ten přirozený běh věcí, když lezete do vody.
Chvilku klepala kosu, než se dostavil i Fíro a s hlubokým nádechem pravila: "Tak to teda zkusíme." Hned na to se zas začal zvedat vítr, po jedné krátké perné chvilce, kdy byl studený jako led se náhle oteplil a začal jim vysušovat kožichy. Byla ale pořád ještě unavená po té události s Lindou a energie, kterou momentálně disponovala k úplnému vysušení nestačila. Zvlášť když měla v plánu ještě chvíli cestovat. Proto své kouzlení utnula trochu předčasně, ale určitě už byli z nejhoršího venku. Pořád však dost na to, aby jim na kožichu v nočním mrazíku vznikl vzhledný jinovatkový povlak.
Ocitli se na dalším rovném kousku země. Bohužel roční období nehrálo do karet, ve kterých by si mohli užít květinových krás, které nabízí v teplejších dnech, ale i tak se jí tu líbilo a zvědavě nasála chladný vzduch do čenichu. Pach srnčího jí připomněl, že už zase řadu dní nejedla a loupla očkem po svém mladičkém společníkovi. "Nemáš taky hlad?" Sama by po všem tom kouzlení asi neulovila ani žížalu, ale s pomocí by to už třeba šlo.

>>> Cedrový háj

Pobaveně se usmála. Začínala si všímat, že Fiér čas od času dá na některou ze svých grimas větší důraz, než je zcela nutné a vykresloval se jí v mysli jako takový záškodnický komediant. Ne, že by jí to nějak vadilo, možná dokonce naopak. Připomínal jí tu hnědou kupku chlupů, co zanechala spící ve Zlaťáku. "Potřebovalo to jednu návštěvu u Smrti." Už se opakovala a cítila se kvůli tomu drobet trapně, ale ono to tak vážně bylo!
Nicméně její chvilka zaváhání nezůstala nepovšimnuta a trikorek určitě nepatřil k těm, co by se rozpakovali někoho vyslýchat a hned se o to zajímal. "Jen jsem měla takový divný pocit, nic vážného." Zas srovnala uši hezky do pozoru, aby svému výrazu dodala na veselosti a duchapřítomnosti, a držela si ho po celou dobu jejich putování podél řeky.
"Nemyslím si, že bych měla některé období přímo nerada. Ale po dlouhé zimě se na jaro samozřejmě těším." Pokývala mohutnou hlavou a překvapeně vykvikla, když jí na kožichu přistál kus té břečky, jež nepochybně odlétl od vlčkových běhů. Uličník jeden. Nenechala to bez odezvy a sama se během chůze sklonila, nabrala podobně velký kus sněhu na čumák a širokým obloukem ho hodila mladšímu vlkovi na záda, připravená se hned tvářit jako neviňátko.
Jenže pak se řeka "rozhodla" že se jim postaví do cesty. No, jednou se to asi stát muselo a jelikož byla vybídnuta, ať vybere kam dál, byla to ona, kdo jako první dosti neochotně vkročil do studeného proudu. Snad bude už dost zregenerovaná pro další malá kouzlíčka...

>>> Západní louky