Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pelášila za tím bílým zadkem, co představoval její dnešní oběd, ale věděla, že ho nedožene. Spoléhala na Fíru, že splní svůj úkol a když už zvíře nezabije, tak jej aspoň zpomalí. Sláva bohům, skutečně to tak dopadlo. Těch několik okamžiků, když zvíře bojovalo o svůj život s vlkem zakousnutím v krku posloužila k tomu, že už jim byla na dosah. Ještě pár kroků.
"Ale ne," projelo jí hlavou, když přihlížela tomu, jak Fiérův stisk povoluje. To ovšem nebylo to, co ji znepokojilo. On se totiž rozhodl, že se té srnčí zakousne do nohy. Viděla, jak se všechny zbývající běhy zvířete připravují, začít do vlka zběsile bít. Před očima měla rudo. I když jsou srnky malé, mají pořádnou páru a její představivost jela na plné obrátky. Vždyť mu může prokopnout hlavu a ona to bude mít na svědomí! Naštěstí už byla dostatečně blízko. Jeden skok.
A tak skočila. Vrazila celou svou vahou srnci do boku, aby ho srazila pod sebe na zem, dřív, než Fiér něco schytá. Místo toho pár kopanců pobrala ona. Hustý kožich ale s tupým zaduněním většinu síly absorboval a žilami jí proudilo tolik adrenalinu, že o nějakém vnímání bolesti vůbec nemohla být řeč. Tesáky prořízly vzduchu a zaryly se do útlého krku, kde zůstali zaseknuté, dokud se tvor nepřestal škubat a ještě chvilku potom, zatímco popadala dech a uklidňovala svou mysl.
Teprve když se uklidnila a bylo jisté, že se jejich kořist znovu nezvedne, vyplivla to a pohlédla na svého parťáka. "Měls ho nechat jít, s tím zraněním by nám daleko neutekl." Toť k tomu, jaký měla názor na ten risk. Ale všechno dobře dopadlo, tak nechtěla být až moc káravá. Mohl si ale vzít nějaké ponaučení pro příště. Následně se odkutálela od své pozice nad mrtvolou a lehla si opodál. Potřebovala trošku odpočinku, než si začne plnit žaludek, jinak by to taky mohla vyzvrátit. A to nikdo nechce.

Zdálo se, že ho svou přednáškou do života neznechutila tolik, co mohla a trošku si oddechla. Opravdu jí ale záleželo na jeho bezpečí a nemohla si to odpustit. Když ji ale začal netrpělivě pobízet, ať už jakože zmizí, pobaveně se uculila a jala se pro změnu poslechnout ona jeho.
Plížila se možná až zbytečně pomalu, ale chtěla si být jistá, že je nevyplaší dříve, než by bylo vhodné a trpělivost byla jednou z jejích silných stránek, což se ostatně vyplatilo a ona se nakonec dostala do toho správného výchozího bodu. Tím měla všechna práce ovšem teprve začít.
Ať na to koukala jak chtěla, hodil by se jim ještě třetí vlk, ale ten tu sotva vyroste ze země, že? Zhluboka se nedechla, aby prokysličila mozek a svaly a chvíli na to vybíhala vpřed. Mezi zvířaty zavládl chaos a bohužel, zrovna to, co vyhlídla se rozběhlo tím nejhorším možným směrem. V rychlosti přehodnotila své možnosti, nechala ho běžet a zaměřila se na jiné. Trochu větší a tím nebezpečnější, ale snadněji odříznutelné.
Dneska to ovšem dost klouzalo - jak vlčici, tak srnkám. Jedno zvíře se dost nečekaně natáhlo jak široké, tak dlouhé a Lau se pak přerazila o něj. Než se stihla zmátořit, utíkala veškerá potenciální kořist pryč.
"Ne, ne, ne, ne!!!" Valilo se jí nespokojeně hlavou, přičemž k sobě frustrovaně stáhla obočí a podmračeně sáhla po něčem, co původně používat nechtěla. Když jí teď ale oběd utíkal přímo před očima, snížila se k tomu a pomocí větru tomu nejbližšímu kusu vehnala do nozder svůj pach, aby mělo pocit, že se někdo další skrývá přímo před ním a zahnulo konečně směrem k Fírovy. Teď už to bylo na něm, jak si s lehkonohým zvířátkem poradí.

Střídavě nakláněla hlavu napravo a nalevo, jak hodnotila siluety na obzoru. Bohužel všechna zvířata vypadala zdravě, což byl další faktor, který hovořil v neprospěch jejich skromné lovecké skupinky. totiž dvojice.
"Dobře. Tak si najdi nějaké příhodné místo poblíž a já je tam zkusím nahnat," pobídla ho a nejistě přidala ještě pár dalších rad. "Útoč na tu nejmenší. Bude to nejsnazší kořist a masa bude i tak víc než dost." Instrukce mu poskytovala především ze strachu, že jako každý puberťák bude chtít machrovat a skočí po tom největším a nejsilnějším kusu. Samozřejmě existovala možnost, že by i toho složil, ale mohlo by ho to stát zbytečně mnoho a to co by nesnědli, by tu pak nechali na pospas mrchožroutům. Od domova byli ještě daleko a tahat se s mrtvou srnou přes řeku rozhodně nehodlala. Zároveň ale nesnášela plýtvání.
"Vyčkej správného okamžiku, až když bude co nejblíž." Tahle mentořina jí byla mírně nepříjemná, nebyla zvyklá ostatní dirigovat, ale bála se - jak o úspěch akce, tak o Fiérovo zdraví a pokud mohla obojí nějak ošéfovat, udělala to. Teď už bylo jen na něm, jestli to skousne a uposlechne, nebo si bude dělat, co uzná za vhodné. Popravdě plánovala k němu pokud možno nahnat jen tu jednu konkrétní, co si vyhlédla, ale vlk míní a život mění...
Hned na to se sama rozklusala širokým obloukem kolem stádečka, které si tak hezky vystopovali. Plížila se s břichem prakticky přilepeným k zemi, pomalu a rozvážně, aby neudělala hluk a zároveň hlídala směr větru. Kdyby se otočil, bylo by po lovu mnohem dřív, než by se jim líbilo.

Oi!
Přiznám se- původně jsem to chtěla pro teď vynechat, neb v příštích měsících očekávám u své aktivity tendenci spíše klesavou, než-li naopak, ale na druhou stranu zas tuším, že jakmile tenhle semestr zdolám (jestli xD), a budu mít zas času jako smetí, hrozně bych se tim užírala
Podníceno je to navíc tím, že už v hlavě nosím jistou existenci, kterou bych chtěla přivést opět k životu
Co se aktivity týče. Nooo je taková sezónní. Dva měsíce nic a pak během chvíle vypustim do světa 80 postů, jen to hvízdne. Ovšem taky záleží na spoluhráčích Každopádně sem tu už rok a přežila jsem i několikaměsíční proces schvalování, když jsme se tak hezky s Neonem míjely ve volnu :D - což snad dokazuje, že nejsem přelétavý ptáček, co za čtrnáct dní zmizí, jako pára nad hrncem. Kvalita postů... No, diktáty mi nikdy nešly, co si budem povídat, ale oči to snad nikomu za doprovodu neuvěřitelného utrpení ještě nevypálilo.
Důvody ke škemrání mám stejné jako ostatní. Ono asi toho nejde o moc víc vymyslet - zahrát si něco jiného, mít možnost hrát s druhým, když se první vlk zasekne, vnést na Gallireu chaos a třeba udělat někomu radost zjevením ztraceného příbuzného? :D
Takže to vzhledem k prvnímu odstavci, nechávám milostivě na Vás a...
Pěkně prosím, smutně koukám

Pokývala hlavou. Také si to myslela. Ale popravdě, jaká magie nebyla zajímavá? Sice nevěděla jaké všechny lze ve světě naleznout, ale ty co stihla poznat byly vždy něčím užitečné. A vynalézavý vlk by dokázal nějak využít i magii zdánlivě zbytečnou. O tom byla přesvědčena.
Byla ráda, že jí to odsouhlasil. Teda. Nebyla ráda, že mladíček hladoví, ale znamenalo to, že se k ní přidá. Ve dvou bylo hned o trošku jistější, že se lov povede a obě břicha se zaplní. Ona však měla opačný problém než on. Ona už pěkně dlouho nelovila s někým po boku. Těžko říct, co tahle spolupráce přinese.
samozřejmě ji napadlo, že by se dal vítr zneužít i při lovu, ale tak nějak jí to přišlo nefér vůči těm bezbranným zvířatům. Už to, že vlci mají zuby a drápy bylo dost a ještě při lovu kouzlit. Kdepak. i kdyby byla plná energie, upustila by od toho. "Výborně, tak zkusíme něco vyčenichat," zvolala optimisticky a hned se jala nasávat vzduch ještě intenzivněji a pustila se za pachem, který předtím vnímala jen tak kradmo. Planina měla tu nevýhodu, že nebylo kde se schovat, zvlášť když byli oba tmavě zbarvení a podkladem byl tající sníh. Vítr ale foukal k nim, takže měli jednu malou výhodu.
"Vyhovuje ti víc pozice naháněče, nebo toho v záloze?" optala se ho, neb jí to bylo úplně jedno a ráda dávala ostatním na výběr. Podle toho, co řekl buďto zalehla na místě, předstírajíc kámen, nebo se začala plížit tříčlennému stádečku do zad...

>>> Mahtae

Voda určitě ještě k příjemnému pokoupání nebyla. Ale tuhle zimu už stihla zahučet do mnohem studenější vody, což si také připomněla, aby v sobě zarazila nespokojeně kňučení. Na druhý břeh se ovšem dostala ve zdraví, ačkoliv ven vylézala promočená jak myš. Takový ten přirozený běh věcí, když lezete do vody.
Chvilku klepala kosu, než se dostavil i Fíro a s hlubokým nádechem pravila: "Tak to teda zkusíme." Hned na to se zas začal zvedat vítr, po jedné krátké perné chvilce, kdy byl studený jako led se náhle oteplil a začal jim vysušovat kožichy. Byla ale pořád ještě unavená po té události s Lindou a energie, kterou momentálně disponovala k úplnému vysušení nestačila. Zvlášť když měla v plánu ještě chvíli cestovat. Proto své kouzlení utnula trochu předčasně, ale určitě už byli z nejhoršího venku. Pořád však dost na to, aby jim na kožichu v nočním mrazíku vznikl vzhledný jinovatkový povlak.
Ocitli se na dalším rovném kousku země. Bohužel roční období nehrálo do karet, ve kterých by si mohli užít květinových krás, které nabízí v teplejších dnech, ale i tak se jí tu líbilo a zvědavě nasála chladný vzduch do čenichu. Pach srnčího jí připomněl, že už zase řadu dní nejedla a loupla očkem po svém mladičkém společníkovi. "Nemáš taky hlad?" Sama by po všem tom kouzlení asi neulovila ani žížalu, ale s pomocí by to už třeba šlo.

>>> Cedrový háj

Pobaveně se usmála. Začínala si všímat, že Fiér čas od času dá na některou ze svých grimas větší důraz, než je zcela nutné a vykresloval se jí v mysli jako takový záškodnický komediant. Ne, že by jí to nějak vadilo, možná dokonce naopak. Připomínal jí tu hnědou kupku chlupů, co zanechala spící ve Zlaťáku. "Potřebovalo to jednu návštěvu u Smrti." Už se opakovala a cítila se kvůli tomu drobet trapně, ale ono to tak vážně bylo!
Nicméně její chvilka zaváhání nezůstala nepovšimnuta a trikorek určitě nepatřil k těm, co by se rozpakovali někoho vyslýchat a hned se o to zajímal. "Jen jsem měla takový divný pocit, nic vážného." Zas srovnala uši hezky do pozoru, aby svému výrazu dodala na veselosti a duchapřítomnosti, a držela si ho po celou dobu jejich putování podél řeky.
"Nemyslím si, že bych měla některé období přímo nerada. Ale po dlouhé zimě se na jaro samozřejmě těším." Pokývala mohutnou hlavou a překvapeně vykvikla, když jí na kožichu přistál kus té břečky, jež nepochybně odlétl od vlčkových běhů. Uličník jeden. Nenechala to bez odezvy a sama se během chůze sklonila, nabrala podobně velký kus sněhu na čumák a širokým obloukem ho hodila mladšímu vlkovi na záda, připravená se hned tvářit jako neviňátko.
Jenže pak se řeka "rozhodla" že se jim postaví do cesty. No, jednou se to asi stát muselo a jelikož byla vybídnuta, ať vybere kam dál, byla to ona, kdo jako první dosti neochotně vkročil do studeného proudu. Snad bude už dost zregenerovaná pro další malá kouzlíčka...

>>> Západní louky

Vskutku, trochu se vyděsila, když se zatvářil, jak se zatvářil. Třeba se o něco nakopl nebo tak něco, ale nakonec se ukázalo, že ho trápí něco zcela jiného, pročež Lau jen pokroutila hlavou. "Ještě před rokem jsem neuměla vůbec nic." Teda uměla občas pohnout nějakým seschlým lístečkem, to se ale asi moc počítat nedalo.
Trochu ji mrzelo, že ho její slova nerozveselila zcela a na nějakou chvilku umlkla v zamyšlení, co by mohla udělat dál. A někdy tou dobou její hlavou proskočil pocit, který tam nepatřil. Pobavení. Zmateně zamžikala a její uši se rozjeli do stran. Co přesně ji pobavilo? Proč? Ale nakonec to nechala plavat s tím, že se jí to jen zdálo. Ale jak se můžou zdát pocity? Eh.
Inu, ukázalo se, že Fiér prý ví kudy kam a hnedka se sebevědomě hnal v před. Lau jen pokývala hlavou a ploužila se za ním. Ostatně zatím šel správně - stejnou cestou, kterou posledně šla s Ashe. Jen doufala, že se mu nebude chtít plavat. Byla na to pořád dost zima a ona byla momentálně bez energie pro přivátí teplého větříčku k usušení.

>>> Mahtae
//Ok :D... a nevadí, aspoň se budu učit xD

Vyslovil o sobě pochybnosti. To Lau sledovala velice nerada, to byl její koníček! Okamžitě se postavila na stále trochu nespolupracující nohy a povzbudivě na něj kývla. "Ale ano. Určitě!" Nějak ji to rozpálilo. Asi ji při pohledu na mladičkého vlčka přepadaly nějaké mateřské pudy. Když o něm o chudákovi věděla, jakou má rodinku, úplně se jí chtělo ho adoptovat. "Oba moji bratři ovládají magii země, třeba by ti poradili." Rozpohybovala svůj černohnědý chvost do stran, což už konečně přestalo bolet.
Sice nevěděla kde jeden z brášků je a kolik toho se svou vrozenou magií umějí, ale i tak byla rozhodnuta Fiéra trochu povzbudit. "A když bude nejhůř, stačí nasbírat nějaké drahokamy a uprosit Smrt." Ano, když bude nejhůř. Sama si byla jista tím, že se do zříceniny hodně dlouho vracet nehodlá a právě teď od ní chtěla hodně daleko.
Proto následovala jeho příkladu a rozcupitala se lesem dál. Tak rychle jak jí to vyčerpání z kouzlení dovolovalo. "Oh, jistě. Zlatavý les," srozuměla svého společníka o jejich směru, když se pozeptal a s neskrývaným zájmem vyčkávala, jestli ví, kde to je. Nicméně zas až tak moc nespěchala. "Chtěla jsem to vzít nějakou oklikou,abych viděla z Gallireii co nejvíc, než se tam vrátím." Tedy aby bylo jasno domů a za bráškou se těšila a moc, ale i když teď byla členem smečky, toulavé tlapky se jen tak ze dne na den nezmění a navíc se jí zdálo, že znalost místního terénu nebude na škodu. Určitě se hodilo znát nějaká ta jinými smečkami neobývaná lovná teritoria, kam by se dalo v dobách hladu vyrazit. Ne?

// Doufám, že nebudu muset pozejtří řešit, že hraju s vlkem bez profilu! :D

>>> VVJ

Pelášila jako by jí šlo o život. Ne proto, že by se bála Lindasina hněvu - beztak by to byla jen další kopa hloupostí - ale jednoduše proto, že už od ní chtěla mít pokoj. Bylo to takový dost podlý úprk, ale ona s ní taky zrovna hezky nezacházela. I Lau se umí řídit pravidlem "co ty mně, to já tobě".
Než si to uvědomila byla opět v tom hezkém lesíku, kterým procházela docela nedávno a po několika krocích do jeho hlubin se vděčně svalila na jeden z kmenů. Sotva motala nohama a před očima jí tancovaly pestrobarevné fleky. "Chviličku," zaprosila směrem k Fiérovy a znaveně zavřela oči, aby se těch mžitek zbavila. Pěkně to přepískla. Ale i tak na sebe byla docela hrdá. Ne za tu nepěknost, ale za výkon, kterého ještě před pár dny nebyla schopná. Bylo potěšující, že Smrt, ačkoliv zlá a zlomyslná, splnila to, co po ní Launee žádala.
Teprve když si byla jistá, že ji bude vlastní tlama poslouchat, oči zas zpola otevřela a jala se odpovědět na Fírova slova, která dosud z celkem pochopitelných důvodů zazdívala. "Nemyslím, že bych ti s tím já mohla pomoci. Ale můžeš zkusit ty dva místní polobohy," pousmála se docela potěšeně, zase nevědíc kam zrak stočit.

Zrzavý se nakonec jal vyklidit pole mnohem svižněji než ona sama. To že dal jakýmsi způsobem najevo, že se nebrání dalšímu setkání jí vykouzlilo úsměv ve tváři a pokynula mu na rozloučenou.
Zato Linda přestat nehodlala. Očividně. A i Launee už z toho začínala jít hlava kolem. Plno prázdných slov, výhrůžek, které nemohla vyplnit a ještě si o sobě kdo ví co myslela. A Fiér ještě tvrdil, že má taková štěstíčka doma hned dvě? Chudáček malej. Pociťovala velký nerespekt vůči rodičům téhle trojice. Co to asi mohlo být za vlky, když se dvě z jejich vlčat zvrhla v tohle? Tohle nebyl výsledek nedostatku času, ale systematického vymývání mozku.
Dřív než si to uvědomila začal se v odpověď na její rozčarování zvedat vítr. Způsobem, kterým se jí to ještě nikdy nepovedlo. A když už se to stalo, vnuklo jí to nápad. Nejista si tím, zda to vůbec zvládne a jak moc ji to unaví, rozhodla si zdárnost svého odchodu ze scény pojistit.
Trocha soustředění a velká kopa unikající energie, ale proudy vzduchu ji nakonec poslechly a rozrotovaly se kolem zrzavé vlčice v tak divokém tanečku, že se její tlapky najednou nedotýkaly země, ale jen se bezmocně plácala ve vzduchu.
"Tak jdeme Fíro!" zavelela Launee nečekaně pevně a hlavně velmi spěšně. Dokud ji její magie poslouchala a dokud byla ještě schopná chodit, urychleně vyrazila pryč, ani nepřemýšlela kam. Prostě co nejdál od té malé fúrie. A teprve když si byla jistá, že už je jen tak nedoběhne (a hlavně proto, že se o ni pokoušely mdloby) se vítr zas náhle uklidnil a nechal Lindu dopadnout zpět na to její ctěné pozadí.

>>> Pryyyyyyyyč! Kam se Fiérovy zachce, jestli jde fakt se mnou :D

Očekávala, že Lindasa nenechá její obranu bez komentáře, ale to co z té malé zrzatice začalo lítat, na to její fantazie nestačila. Zas několikrát zmateně mrkla a vytřeštila oči. Netušila, co k tomu říct. Převrátit naprosto mírumilovnou poznámku ve výhrůžku. Pro jistotu si svá slova ještě dvakrát v hlavě přehrála, aby se ujistila, že té maličké nekřivdí, ale nakonec uznala, že v tom nic nevidí. Rozhodně ne to, co v tom vyšťourala ta objevitelka. Možná by zasloužila nějakou medaily za překrucování slov, nebo tak něco.
Ale Lau byla hodná a trpělivá. Proto přešla veškeré výhrůžky, které určitě výhrůžkami byly, se smířlivým úsměvem. I když byla nazvána špínou (to dost zabolelo), nařčena z toho, že jí smrdí z huby (což asi za nejbližším rohem zkontroluje) a bylo jí přislíbeno zadušení vlastním ocasem. "Smrt je vlčice, která sídlí tady nedaleko. Měla bys za ní zajít. Jestli hodláš být na všechny co potkáš takhle hubatá, bude se ti to hodit." Ačkoliv se jí od Lindy nedostávalo nic pěkného, pořád v sobě měla dost soucitu, aby se starala o to, jak její kožich dopadne, až se tohle stvoření potká s někým ostřejšího rázu. V tu chvíli se jí budou nějaké ty hvězdičky v magii navíc určitě hodit.
Na svém úmyslu se neklanět a nedoprošovat uznání nic neměnila a tak, jak se Lindasa rozhodla dále její osobou nezabývat, tak se rozhodla i ona nazpátek, stáčejíc svůj pohled k trikolornímu vlčkovi, který se zdál být o něco málo příjemnější povahy. "Rodinu si nevybíráme," konstatovala tiše a povzbudivě do něj drkla čumákem. Sama ještě do nedávna žila v přesvědčení, že rodina je to nejsvatější na světě, ale tohle setkání a předchozí setkání s Nathanem začali její mysl stáčet i trochu jiným směrem. Byla si celkem jistá, že tuhle vlčici by za sestru taky nechtěla. Vlastně jí celé tohle setkání už docela stačilo a když přišla řeč na rodiny, vzpomněla i na tu svou. "Já mám naštěstí fajn brášku a asi za ním rovnou zamířím." S tím se ještě jednou po přítomných porozhlédla, omluvně mrkajíc hlavně na Raye, protože mu skutečně chtěla to všechno povyprávět, ale víc ponižování ani ona snášet nesvede. "Tak jestli mne omluvíte..."

Já s tím počítám a je mi docela jedno v kolik :-)

Eeeehhh. Byla to lichotka nebo urážka? Nějak se nemohla rozhodnout a aniž by si to uvědomovala, nějakou dobu na Lindu čučela s otevřenou tlamou. Jedno věděla jasně. Jestli chce někomu dělat podpantofláka, tak někomu z koho je cítit respekt na sto honů a vydobyl si svou pozici vlastní pílí. Třeba někomu, jako je Cora. Určitě ne tomuhle rozmazlenému vlčeti, které dosud zřejmě ani nepoznalo, co to je bolest.
Tušila, že užití slov je však v téhle situaci bezpředmětné a proto prostě jen zmlkla a obdarovala Lindasu soucitným pohledem. Až jednou takovýmhle způsobem spustí na někoho méně splachovacího, asi ji to bude pořádně bolet. Možná by ji měla varovat. Ale když viděla, jak se naparuje, uznala, že by to byla zbytečná námaha a rozhodla se to nechat na škole života. Každý se nejvíc naučil teprve, až když se sám pořádně spálil.
"Nepochybuj, že po setkání se smrtí, by se ti taky kde co zježilo," pokusila se jen obhájit své neupravené vzezření, umocněné navíc tím, že poslední dobou dost foukalo a poohlédla se po dalších dvou vlcích. Obzvláště zrzoun si užíval Lindasiny pozornosti do sytosti a Lau zajímalo, jak se s tím popasuje. Určitě mnohem lépe než ona. Tušila, že z něj panovačná vlčínka jméno jen tak nedostane. Být na jeho místě, zřejmě by ho zatajila už jen z trucu. Což by bylo asi to nejnevychovanější a nejkrutější, co by kdy v životě udělala.

//Ať nezdržuji :)

Zdálo se, že alespoň v jednom z nich vzbudila zájem. Zájem o vyprávění z cest, kterých za sebou měla požehnaně. Rozhodně mu chtěla odpovědět. Vždy milovala své návraty domů - jednoduše proto, že tam čekali dva bráškové dychtící po jejích zážitcích a objevech. Už-už se nadechovala, aby zrzkovi prozradila něco málo z krás severských. Ale nedošlo na to, neb někdy v tu chvíli přišla na scénu vlčice, která jí prostřednictvím jedné věty vzala veškerá slova z úst.
Přesto, zatímco v pozadí vyčkávala, až si to ta banda mezi sebou vyříká, doufala, že na to ještě dojde. Zrzavý vlk působil sympaticky a ona by docela ráda rozšířila svůj skromný seznam přátel o pár položek. Holt jeden věčně spící bratr a jedna rok neviděná přítelkyně jí přestávali stačit. Stávala se nějak hamižnou.
Jejich rozhovor s vychováním sobě vlastním neposlouchala a s pohledem bloudícím po celičkém horizontu rozmýšlela, jakým směrem by se měla ubírat dál, jestliže ji tihle nechají daleko za sebou. Když už si udělala vycházku, chtěla z Gallirei vidět co nejvíc, než se vrátí do Zlatavého lesa.
To už se o ni ale dost překvapivě zajímala ona vlčínka, kvůli které se prve jala nepřekážet. Než si to uvědomila jedno její ucho zmateně sjelo šejdrem. "To tys dala najevo, že si ti nelíbím. Tak nepřekážím," zabroukala tiše, oči zabodnuté raději to kožichu na její hrudi, než aby se vzpouzela pohledu zlatavých pichlavých očí.
A zmatení nemělo brát konce, neb to co Lindasa povídala dál, nedávalo žádný smysl. "Čeho bych se měla bát?" Když se na ni Lau podívala, viděla docela jemně stavěné, sotva odrostlé vlče (viděla vlče skoro ve všem očividně mladším, než je ona sama), které tu z neznámého důvodu vyhrožuje dospělé severské vlčici, kdo ví čím. A kdo ví za co. Launee byla pacifista a nesmírně tolerantní (zvlášť k dětem), takže Lindase z její strany reálně nic zlého nehrozilo, ani kdyby jí na zádech metala kozelce, ale rozhodně neviděla důvod, se jí bát. Leda tak jejího ega, ale to by byla schopná spíše obdivovat.
Když ta malá začala mlít něco o rodech a klanění, byla už skutečně s rozumem v koncích. Nikdy se s ideologií toho, že je někdo lepší, protože se narodil do nějaké rodiny nesetkala. Proto nerozuměla tomu, co se snaží Lindasa říct. A i kdyby věděla, asi by jí to přišlo absurdní. Nicméně, se jí "slušně" představila, pročež si Lau zahanbeně uvědomila, že sama nic takového neudělala a rozpačitě vrhla po každém v trojici omluvným pohledem. "Launee."