Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spolu s jeho kratičkých prozřením se dostavilo i Launeeino nadšení. Záblesk normálnosti značil, že to s ním třeba ještě není tak zlé a je mu pomoci. A ona ráda pomáhala. Nedostala ale mnoho času na to, aby se mohla pobavit s jeho normální stránkou a hnedka tu zas měla zrzavého šílenečka, co ji chce sežrat.
Jeho slovům jen mlčky naslouchala s ušima nastraženýma přímo k němu, aby o nic nepřišla, ale to jak se začíná chovat, ji poněkud znepokojovalo. Raději zamlčela to, že by mu své kosti s klidem dala, kdyby to tak nebolelo, protože by se toho mohl nějak nešťastně chytit...
"Kdejaká ryba je větší, než můj ocas," zkoušela dál apelovat na jeho chorou mysl. Pořád ještě ani zdaleka nepřekročil hranici. Pořád byla klidná- i po tom co ji málem rafl do čenichu. Ostatně neměla důvod se ho zvlášť obávat - i kdyby si začal, dost věřila v to, že by ho zvládla. Tak jako Lindu. Jen. Tušila, že by to jeho stav spíše zhoršilo a o to ani v nejmenším nestála. Už takhle to byl chudáček.
Být v trochu jiné situaci, zřejmě by se po jeho posledních slovech pod srstí i začervenala. Znělo to jak nějaké dychtivé vyznání, což ještě nikdy nezažila, ale i teď musela bohužel svou romantickou stránku nechat spát a jen k němu pozvednout své modravé zraky. Byla poněkud bezradná a proto něco málo vsadila na sílu pohledu. "Bohužel málokdo dostane vše, co chce." Filozofické kecy tu asi na úrodnou půdu nepadnou, ale alespoň konverzace nestála.

Vděčně se pousmála, když ji pustil. Bylo to jen dobře. Sama nevěděla, jak by ho přesvědčovala, aby to udělal. Obzvláště, když tomuhle podle grimas, jež házel, asi docela šibalo. Vůbec jí to nevadilo, doufajíc, že tohle je to nevinné bláznovství, které tvory děsí maximálně svou jinakostí. Přesto byla ostražitá - byla to její přirozenost a navíc bláznům často přeskakovaly nálady z hravé do té vražedné a bylo lépe býti připraven.
"Mého ocasu by ses moc nenajedl. Je to jen pár kostí a velká kopa chlupů," pravila s dobrými úmysly a jednou z předních tlapek uhladila oslintanou srst hezky mezi zbytek. Primadonou se nazvat nedala, ale zase nemusela po světě běhat zježená ala dikobraz.
Čím šílenější bylo jeho výrazivo, tím více lítosti se jí kradlo do srdéčka. "Chudáček, jak se o sebe v tomhle stavu asi stará?" Jaro a blížící se říje, se projevovaly naplno. Ale uznejme, že ona je v tomhle marná i bez estrogenů. "Má štěstí, že rafl do ocasu zrovna mě." povídala si sama se sebou, ovšem hezky tiše, pouze ve své mysli a chlupy na krku se jí zježily při představě, jak by dopadl, kdyby tohle udělal jistým existencím. Byly to vizualizace plné krve.
"Jíš ryby?" První návrh byl podpořen především přítomností vodního toku, ale byla připravena i na to, že by pro něj po lese naháněla králíky. Pro dobro obou - aby netrpěl hlady, a aby ona zůstala celá.

Lau se momentálně ocitala ve stavu, kdy by si zřejmě i slona všimla teprve tehdá, až když by jí dupl na ocas. Tak dramatické to ovšem nakonec nebylo, a nového společníka jí měl dělat "jen" další vlk. Ocas to ale odnesl tak, jako tak. Poslední dobou dostával docela zahulit.
Prve se samozřejmě lekla. Kdo by se nelekl, když si v pohodičce válí šunky u potůčku a medituje a najednou se ho někdo snaží za živa sežrat. Z polehávání se vyhoupla do sedu a hlavu prudce stočila za zdrojem bolesti. Možná i nějaké to zakňičení jí uteklo.
Když však pohlédla do tváře svého trapiče, byla zmatena ještě o něco více a uši se jí svezly na stranu. Z cizincova výrazu si vůbec nebyla jista, zda si jen hraje a trochu se neuhlídal, nebo jí od něj skutečně něco hrozí. Nevrčel, ani necenil zuby a přesto byl zakousnutý v její oháňce a z toho úsměvu jí drobet nepříjemně zamrazilo.
Protože však byla duše čistá a přívětivá, převládla jako vždy ta její přátelská a altruistická stránka, pečující o vše živé, co vypadá byť jen trochu hladově a povytáhla koutky své tlamy do přívětivého úsměvu. "Máš hlad maličký?"
Pravdou bylo, že až tak maličký zrovna nebyl, ale Launee už nasadila svůj "máma mód" a ten se jen těžko vyřadí z provozu. Teda, kdyby se zrzek rozhodl pokračovat v pojídání jejích součástí, asi by si to ještě rozmyslela. Až bude mít už jen jednu nohu, nebo tak nějak. Ostatně Lau je silně splachovací.

/// Středozemní pláň

Všechno bylo tak, jak si to pamatovala. Žádné přeskupování hor a polí se nekonalo. možná znělo absurdně, že ji vůbec něco takového napadlo, ale už tomu přece svědkem byla a to docela nedávno. Gallirea je prostě kouzelná zem a jeden nikdy neví, co by se mu mohlo stát, když si třebas jen odskočí k potůčku svlažit hrdlo. Což mimochodem udělala hned, jak se ocitla mezi místními stromky.
Napojená a příjemně ochlazená po putování pod přímým sluníčkem, ulehla na zem, ze které také sálal příjemný chlad a zamyšleně pohlédla do vodního proudu před sebou. "Co budu dělat v létě, až bude opravdové horko?" Už teď měla pocit, že její černý hřbet hoří. Černá a slunko se navzájem opravdu zbožňují. Ještě, že není černá celá. Hádala, že v létě se z lesa nehne ani za zlaté prase. Což se jí moc nelíbilo, jestliže měl zet prázdnotou, kterou zel při její poslední návštěvě. Bylo jí z toho poněkud smutno. Ani ten bráška tam nebyl.

/// Zlatavý les

Pravda, trochu se pozdržela v úžasu, když procházela skrz louku plnou vlčích máků. To byla panečku podívaná! Škoda, že své první setkání s Corou nenačasovala trochu lépe. Na jaro. Byla přesvědčená o tom, že na rozkvetlé louce by z ní takovou hrůzu neměla. Kde kdo vypadá mnohem méně děsivě, když kolem něj poletují motýlci a voní jarní kvítí. Ehm.
Ale bohužel ani na louce nikoho dalšího nepotkala a nakonec vykročila dál. Opět mimo území smečky. V první řadě si chtěla ověřit, jestli už se v okolí orientuje a zamířila to směrem, kterým by měla být řeka a za tou řekou pak pahorkatina, na které se potkala s Rostlinkou... A za ní pak les její smečky s děsivou alfou...
Tak daleko ale zatím neměla v úmyslu jít. Tedy možná by i měla, ale začala se ozývat nějaká ta nedávno utržená zranění a místo hledání místa, kde by mohla řeku přebrodit, se uchýlila k hledání místa vhodného k odpočinku. A jestli ji paměť nešálí a místní geografie se nestihla zcela změnit, měl by tu být poblíž ten milý malý lesík, ne? Ne že by si neužívala příjemného jarního počasí, ale troška vlahého stínu nikdy nebyla k zahození.

/// Křišťálový lesík, podél medvědí řeky

Ještě chviličku a její pospávání by se dalo nazvat věčným. Ale probudila se a ani k tomu nepotřebovala polibek z pravé lásky nebo jakoukoliv jinou běžnější výpomoc z venčí. Mluvím o hluku nebo o tom, když k vám nějaký dobrák přijde a uzná velice zábavným skok na spáčovu hlavu.
Ale ne, její procitnutí bylo poklidné a zcela přirozené, jen bohužel stejně osamělé, jako předtím usínání. Jen co se maličko rozkoukala, rozhodla se po lese trochu projít, jestli přece nenalezne nějakou místní zbloudilou duši, ale po chvilce bloumání uznala, že je to snaha zcela marná.
Nebyla si úplně jistá, co by měla teď dělat. Nechtěla nechávat les smečky prázdný, ale zároveň chtěla udělat i něco jiného, než jen čekat a čekat. V hledání vlků přece měla už bohaté zkušenosti. Akorát tak úplně nevěděla koho má hledat. Znala odtud jen Noxe s Corou.
"Prostě se každého vlka, kterého potkám, zeptám, jestli není odsud," rozhodla se nakonec a rozklusala se ven z lesa, hezky na sever. Tam to už znala, takže se to zdálo být dobrou volbou.

///Středozemní pláň, přes makovou louku

/// Údolí morény

Navzdory vlastní natěšenosti vstupovala váhavě a tentokrát to nebylo bolavýma nohama. Ačkoliv byla tak nějak neoficiálně přijata, dosud na půdu vlastního lesa ještě nevkročila. Z území smečky znala jen makovou louku a to ještě tu zimní a zasněženou, prostou její plně rozkvetlé krásy. Prostě si nebyla tak úplně jista, zda smí. Ale nakonec se řídila svou prapůvodní ideou, že trest zakousnutím, by jí vlastně docela ulevil a není třeba se držet zpátky.
Zdálo se, že značkování se už nějakou dobu zanedbává. Až měla docela chuť se do toho očůrávání, otírání a drápání pustit sama. Ale necítila se na to být dostatečně kompetentní a navíc byla vážně unavená, pročež se zmohla jen na táhlé zavytí, které mělo komukoliv přítomnému oznámit, že tu jakože je a zatímco se proplétala mezi stromy, zkoušela, jestli někoho nenajde. Očima, ušima i čenichem. Nezdálo se však.
Díky tomu se ale mohla plně odevzdat objevování svého okolí. Měkký mech pod tlapkami byl jako balzám na duši i tělo a navíc tu kvetly ty krásné rudé květiny. Docela nezvykle. Mák je přeci polní kvítí, nemýlí-li se...
Když se dost vynadívala, schoulila se u jednoho z rozložitějších kmenů s obličejem ukrytým pod huňatou oháňkou. Jen ta ušiska z ní koukala. A čekala, jestli se neukáže někdo ze smečky, ze které toho ještě nestihla moc poznat. Dost pravděpodobně se ale dostavil spíše spánek.

/// Zrádcův remízek

Cesta z kopečka do údolí nebyla úplně příjemná. Však víte. Gravitace. Aby ulehčila pochroumané nožce, celou cestu ji nesla zvednutou a poskakovala jen po té druhé. Trochu legrační, ale nouze si žádá své prostředky. Akorát ji z té zátěže pak bolela i ta zdravá končetina. Heh.
Pohled na travnaté údolí prozářené jarním kvítím jí trochu povzneslo náladu. Dožila se jara! Ale že měla na mále! Jako vždy ji popadla touha se po louce rozběhnout, jak neřízená střela a pořádně si u toho zavýskat, ale s tím měla na dobu neurčitou útrum a mohla pokračovat jen v tom střídavém pokulhávání a poskakování.
Poslední chmury zahnal pohled na obrysy lesa před ní. Byla si jistá, že tohle už bude ten, který hledá. Sice ji teď naopak čekal malý výstup, podobně náročná činnost, jako předchozí sestup, ale hmatatelná blízkost vytouženého cíle jí vlévala krev do žil, a nakonec zdolala i tuhle poslední překážku.

/// Zlatavý les

/// Ostrůvky

Nebudeme rozebírat, jak se jí povedlo v tom stavu dostat zpět na kontinent. Snad postačí, že to byl velmi zdlouhavý, pomalý a relativně bolestivý proces, který si nebude chtít delší dobu zopakovat. Pokud možno nikdy.
Delší kus cesty, ale měla teprve před sebou. Existovala ovšem ta malá šance, že to bude ta jednodušší část. Naděje umírá poslední.
A kam že mířila? Domů. Zdali tedy Zlatavý les kdy jejím domovem byl a stále jím je. Těžko říct. Cora se moc konkrétně nevyjádřila a dlouho se tam neukázala. Procházka za Smrtí se maličko protáhla. Nemínila se tím ale stresovat. Prostě tam zajde a přinejhorším jí tam dorazej.
"Lesík" na který narazila, ale určitě Zlaťákem nebyl, ačkoliv když tudy šla posledně nic mezi pláží a lesem nebylo. Matoucí, ale ne nezvyklé. Už dávno se rozhodla, že se nenechá v Galli už ničím překvapit a belhala se cílevědomě dál. Když ten les neni tady, bude ještě o kousek dál.
Přidala do kroku i přes bolest v noze. Vážně už si chtěla v bezpečí lehnout a odpočinout. A třeba tam bude i Nox. Toho by teď ráda viděla. A navíc. Tohle místo bylo tak prazvláštně zlověstné. Nelíbilo se jí a chtěla být fofrem pryč. To ani nemusela vidět, co se skrývá v jeho středu...

/// Údolí morény

/// Mušličková pláž

Po otevření očí se dostavilo zmatení. Netušila kde je, proč tu je, jak se sem dostala a už vůbec ne to, jak dlouho tu vězí. Tiché šumění mořských vln, ale rozpohybovalo všechna potřebná kolečka v hlavě a začínala se rozpomínat. Ne, že by tedy bylo oč stát.
Začaly se totiž vracet vzpomínky na rozbouřený oceán, temné nekompromisní vlny, přepadající jí přes hlavu, nedostatek vzduchu v plicích a bezmoc. Děs.
Zas na chvíli víčka pevně sevřela, aby uklidnila záchvat paniky, který ji pokoušel. Věděla, jak mohla dopadnou a nechtěla o tom přemýšlet. Měla víc štěstí než rozumu, že ji moře vyvrhlo na kamenitý ostrůvek. Sice to dost zabolelo, ale měla pevnou půdu pod nohama a nakonec se jí pomocí posledních zbytků sil povedlo vyškrábat z vody úplně. Na víc ale už neměla a padla do mdlob. Pochybovala, že se někdy dozví, kolik času tu tak strávila. Určitě to moc frekventované místo nebylo.
Pomalu začala zkoušet, jaké následky to malé dobrodružství na jejím těle zanechalo. Naražená žebra měla už předtím, ale teď je cítila o to víc. Bonusem byl pobolívající carpus a ještě nevěděla o tom, že to trochu odneslo i jedno ucho. Nestěžovala si ale. Ostatně mohla být taky mrtvá.
S hlubokým nádechem se posadila, pak postavila a po pár opatrných krůčcích se pousmála. To půjde. Sice tu bylo docela hezky, ale stejně by byla mnohem raději někde, kde nebude mít kolem do kola hlubokou vodu. Zamířila si to teda na východ vstříc nějakému tomu hazardnímu skákání z kamene na kámen.
Upřímně doufala, že alespoň Fiér je v pořádku. Že neměl nějaký hloupý nápad, zkoušet ji zachránit. Že z toho, jak jí spolklo moře nemá nějakou psychickou újmu. Že ji snad marně nehledal...

/// Zrádcův remízek

/// Stepní pláň

"Ale ano, ani to není tak dávno," nadhodila s významným pozvednutím čenichu k nebesům, jako by měla v plánu začít se naparovat a napodobovat Lindu, kterou skutečně potkala a navíc v jeho společnosti! "Máš snad v hlavě díru, špinavče?" Dotázala se s hranou arogancí, a rádoby opovrživě si odfrkla. Nebyl to ale její šálek kafe, takže zrovna uvěřitelné to nebylo. Ale parodie na Lindasu docela snesitelná.
"Nuže dobrá, budu hodná tetička a nebudu tě nadále podezírat z nepravostí," prohlásila nakonec, přičemž schválně volila slova vzletnější a strojenější než obvykle, aby tomu dodala trochu šťávy. Už to bylo dlouho, co někoho takhle popichovala, cítila se, jako by byla zas malé vlče, co si nenechalo od brášků nic líbit. A nebylo to nepříjemné.
Postupně se skrz nějaký les a přes řeku dostali na místo, které jí přišlo povědomé a poté, co šlápla na první lasturu si i vzpomněla. Když tu byla posledně byl tu sníh. Asi jí nebylo souzeno vidět toto místo v jeho plné kráse neb se k jejich dvojici přidal další společník. Nevítaný. Déšť. V duchu si pogratulovala, že neplýtvala energii na jejich vysoušení po přeplavání řeky, protože teď by celá ta práce přišla vniveč.
"Já tu byla docela nedávno," svěřila se i Fiérovy, když už to nakousl a skrz padající vodu pohlédla na východ. "Ten obzor ale vypadá nějak jinak." Moc se jí to nezdálo, ale tohle bylo bezpochyby místo, kde se setkala s Falionem a Consim a porosty stromů, které odtud viděla, by měly být Zlatavým lesem. Jejich cílem. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že je něco špatně a s nově objevenou starostlivostí nakrčila čumák.
Kvůli zamyšlení si nevšimla toho, jaké hlouposti Fíro vyvádí a jeho zavolání o pomoc s dramatickým zařváním hromu ji ve vteřině vyděsilo k smrti. Zděšeně se otočila spatříc mladého vlka v rozbouřeném přílivovém moři a ačkoliv pro něj to byla velká bžunda - což netušila - ona viděla velkou vlnu, co se mu zrovna sklopila na hlavu a hrozila tím, že ho odnese od břehu a utopí.
Navzdory své opatrnosti, když šlo o cizí život, neváhala a vrhla se do ledové vody za ním. Hustá srst okamžitě ztěžkla, ale i tak si k němu prodrala cestu a dost hrubě jej popadla zuby za zátylek, dřív, než ho voda odnese do nenávratna a začala ho vší silou táhnout zpátky na pevninu. Zatímco s ním mrskla do písku, jí ale další vlna podsekla nohy, síla nárazu jí vyrazila dech a srazila hlavu pod hladinu.
Pak ji voda stáhla se sebou několik dlouhých metrů do moře a teprve daleko od břehu jí dovolila se znovu nadechnout. Příliš útěchy to ale nepřineslo, protože vlny s ní neustále házely s jedné strany na druhou a i když nohama hrabala, seč stačila, pořád se od břehu vzdalovala. Bylo až k neuvěření jak rychle se Fiérovy změnila v maličkou tečku a nakonec zmizela úplně.

/// Ostrůvky
// Hej neber to tak, že od tebe utíkám, jen jsem zatoužila po malém drámu :D :P

// Úzká rokle

Nemusel umět číst myšlenky, aby jí doteklo o kterých mínusech mluví. "Protivní vlci jsou všude," konstatovala tedy poklidně a pousmála se jeho dalším slovům. Totiž reakci na tu hru se slovíčky, kteroužto před chviličkou předvedla a tentokrát vykouzlila naoko uražený škleb. "Radši? To mám chápat jak?" Bez přestání ale následovala jeho kroky a uvolněně stříhala ušima, takže bylo hned jasné, že jen vtipkuje. Nebyla žádná zběhlá herečka ani milovník krutých žertíků a podle toho její hry na uraženou taky vypadaly.
Nicméně zpět k dobrodružství na srázech, které bral její společník značně lehkovážně a prohlásil, že to mělo styl. "No takový styl, že kdybych byla březí, z toho leknutí bych potratila." Tohle pro změnu myslela smrtelně vážně a chlupy se jí v zátylku zježily při představě toho, jak taky mohl mladý vlk dopadnout. To že tu teď oba pochodují živí a zdraví, přičemž docela příjemně konverzují, na tom nic neměnilo. Jí strašili tragické scénáře v hlavě hodně dlouho.
To už ale dorazili na další místo, z něhož mladík očividně příliš nadšen nebyl. Což o to, ona by si klidně něco, nad čím se rozplývat našla, ale když se mu tu nelíbilo, dobrá. Půjdou dál. Diskomfort ostatních jí na srdci ležel víc, než jej vlastní zvědavost. A proto tedy pokývala hlavou a rozklusala se na jih.

//Bukový sráz

>>> Západní louky

"To muselo být hezké. Žít už od malička v zemi kouzel." Už spolu cestovali dost dlouho na to, aby se v jeho přítomnosti uvolnila a začala plácat nějaké ty hlouposti, co jí zrovna na jazyk přišly. Zasněně pozvedla tvář k nebi a přivřela oči proti vločkám snášejícím se z nebe. Vlk by si myslel, že už by se mohlo plíživě blížit jaro, ale příroda asi trochu protestovala...
"Zhruba rok," odvětila s mírným úsměvem a trochu přidala do kroku, aby se za svým společníkem netáhla jak smrad. Následně si ale uvědomila, že možná špatně porozuměla otázce. "Nebo to byla otázka na můj věk?" Vyzývavě pozvedla jedno ze svých "obočí". Rozhodně neměla problém na to odpovědět, ale proč ho trošku nepoškádlit. Ptát se dámy na věk je přeci neslušné!
Když stanuli na kraji rokle, na chvilku zatajila uchváceně dech. Byl to hezký pohled, ačkoliv zastřený trvajícím sněžením a příchodem večera. Moc se na sestup necítila, ale nechtěla se nechat zahanbit elánem mladšího vlka a proto v sobě protest zadusila a sama se začala pomalu soukat dolů po kluzkém kamení. Fírovy se při tom povedlo uklouznout, z čehož málem dostala srdeční zástavu a hned se za ním starostlivě hnala, jestli je v pořádku.
Tehdy poprvé přihlédla tomu, že se mu v tváři vykreslilo něco jiného, než úsměv. Ale že se hned stavěl na nohy, zdálo se, že je v pořádku. "To víš, když má někdo volšové nohy," pronesla hravě se zablesknutím v očích v odpověď na jeho ironické prohlášení. Ona se přece vůbec nenatáhla jen pár kilometrů vedle, že ne?
Pak ho neochotně následovala do dalšího studeného vodního proudu a zdolala druhý sráz v opačném směru. Tentokrát bez nehod. Rychlé proběhnutí řídkým lesíkem pak byla už jen taková formalitka, kterou provedla s hmatatelnou nedočkavostí. Copak na ně asi čeká zas dál?

>>> Stepní pláň

Dlouho toho v leže nepobyla. Inu nebyla žádný přešlechtěný čoklik, kterému se plný žaludek převrátí naruby, jen co maličko poskočí, ale i tak se jí zatím do pohybu moc nechtěla. Po sváče měla ve zvyku si schrupnout. Energické "vlče" ovšem dalo jasně najevo, že se nudí a nuda je přece zlá věc, která se musí zabít dřív, než ona zabije je...
A navíc to byla ona, kdo se ptal po dalších plánech, takže nezbylo než se bez odmlouvání zvednout a následovat sebevědomého pana vedoucího, který se jako správný tulák vydal tam, kam ho zrovna nožky nesly.
Bylo příjemné po nějaké době cestovat v něčí společnosti. Naposledy absolvovala nějaké ty menší objevitelské toulky po boku Ashe zhruba někdy před rokem a nějak se jí toho nechtělo vzdávat. S pruhovanou bylo ovšem cestování trochu snažší - ona totiž tlamku prakticky nezavřela, zatímco...
Pořád prostě nevěděla o čem by se mohla s Fiérem bavit. Magie už vyčerpali, počasí řešit nechtěla a ptát se po rodině mohlo být zrovna pro něj docela nepříjemné. Proto jej následovala zamyšleně a mlčky, marně vymýšlejíc, čím by to ticho mohla protrhnout. "Byl jsi už někdy v těhle končinách?" vypotila ze sebe nakonec.

>>> Úzká rokle

Jeho poznámce se jen hezky po svém shovívavě pousmála. Pravda bylo to trochu nešťastné, ale pořád to bylo něco, co neudělala vědomě. Neměla ale ve zvyku příliš hrdinně oponovat ve věcech, které nebyli až tak důležité. "Myslím, že jsme oba pěkné lamy, prosím pěkně," poznamenala ve vtipu a sledovala, s jakou chutí se Fíro pustil do zasloužené odměny a následně se k ní připojuje ve válení po zemi.
"Střídání stráží?" Sama se líně postavila na nohy, ozkoušela jak moc se těch pár modřin ozývá. Nic hrozného. Taky aby plně vzrostlou vlčici zmrzačilo takové sotva dvacetikilové bezzubé něco. Začala se krmit na tom, co druhém vlkovi zbylo a blaženě u toho přežvykovala s takovým zasněným pohledem. trochu při tom připomínala kravku na pastvě, akorát trhala na kusy mršinu a postupně se u toho barvila do červena. Tomu nebylo vyhnutí, ani když se vážně snažila udržovat jakous takous kulturu stolování.
Nakonec se sytá vrátila do vychládajícího důlku po boku Fiérově a se zájmem pozvedla svá obočí. "Tak co by pán rád dále?" Ona nic konkrétního v plánu neměla, ale jestli chtěl trikolorek zažít nějaké konkrétní dobrodůžo, určitě by mu ráda dělala společnost. Už jen proto, aby na něj u toho dohlédla.