Příspěvky uživatele

< návrat zpět

/// Kříšťálový lesík

Zatím se přesouvala dosti sebevědomě a nepochybovala o tom, že jde správně. Občas hodila očkem po svém společníkovy, přičemž byla tak nějak uzavřená ve vlastním světě. Zadumaná. Právě teď zrovna bezradně přemítala o tom, zda má cenu, snažit se s ním o něčem rozmlouvat. Cestování v tichu jí nebylo nejpříjemnější, ale hovořit s ním se jí zdálo skoro nemožné. Jednou ji ignoroval, protože prostě chtěl a pak zas, neb byl duchem nepřítomen. A když přece slyšel, tak si to přebral po svém, a ona ho nechtěla znovu nechtěně vyděsit.
"Ty," odhodlala se nakonec oživit jednu z těch zamluvených otázek, ačkoliv si při tom připadala docela otravně. "Jak ti mám tedy říkat?" Ono použité "ty" se jí totiž ani za mák nelíbilo. "Já jsem Launee," dodala rychle. Protože když chcete něco o někom vědět, měli byste poskytnout podobně hodnotnou informaci i o sobě.
Následně jejich trasu odlepila od toku řeky a zamířila do hlubin pláně, co se před nimi rozprostírala. Tady si pořád ještě byla jistá.

/// Středozemka

Za tu krátkou chvíli, co s ní strávila, si už stihla, na ty opakované metamorfózy, zvyknout. Nicméně to, že změnil tak rychle názor, znamenalo, že se má znovu postavit na nohy. To bylo celkem dost tělocviku takhle po večerech. Ale stalo se, zatímco on se konečně popasoval s rybkou, kterou mu před nedávnem vylovila z řeky.
"Trochu na jih a trochu víc na východ" sdělila mu prostě, zatímco jej navigovala i čumákem a počkala si, až zaujme pozici po jejím boku. S jakýmkoliv odstupem, ale tak, aby na něj hezky viděla. O jeho nekalých plánech sice neměla ani tušení, ale podezíravá a opatrná byla i tak. Ke všem cizincům. Necítila se dobře, když se jí nějaký cizák vláčel za patami. Zvlášť, když to byl takový podivín, kterému každou minutu může přecvaknout v hlavě a nikdo nikdy neví, co provede. Ani on sám.
Teď navíc musela řešit ještě jedno dilema. Trefí? Poslední dobou se jí zdálo, že se Gallirea nějak nafoukla a spousta míst není tam, kde dříve byla. Ale tak, i kdyby, snad to bude někde poblíž původní lokace. A tu znala docela dobře.

/// Medvědí řeka

Nikdy nepředpokládala, že by to šlo hladce, proto nebyla ani zklamaná, když zůstal bez hnutí a hleděl na ni, jak na vraha malých vlčátek. Taková křivda. Ona by přeci žádnému vlčeti nikdy neublížila. Jehněti ano. To by se ještě oblízla. Ale vlčeti. To docela pobolívalo u křehkého láskyplného srdíčka.
Využila toho, že se teda nikam nešlo a ulehla zpět na zem. Nohy ji pořád ještě bolely. Navíc to využila jako takové demonstrativní mírumilovné gesto. Nechtěla mu ublížit a nebylo lepšího způsobu, nežli zaujmout jednu z nejzranitelnějších poloh, kterých je vlk schopen. Ale břicho mu určitě neukázala, na to byla zas příliš velký posera ona.
Litovala toho, že cizí emoce zachytává jen občas a neřídí to. Možná by jí to v téhle situaci trochu pomohlo - mít to pod kontrolou, tak jako vzdušné proudy. A ještě lépe. Umět své pocity ukázat ostatním. Ukázat, že nemá špatné záměry. Nebo dokonce umět v ostatních to zlé utišit a nahradit dobrým. Sahá potenciál téhle magie tak daleko? Doufala, že ano, ale zároveň věděla, že ona ho ani v nejmenším nedosahuje. A na použití vzduchu tak, aby ho prostě zvedla do vzduchu a násilím odtáhla, na to taky ještě dost silná nebyla.
Co mohla dělat? Asi čekat a snažit se porozumět. Ale jak někdo s jasnou myslí, může pochopit blázna?

Nebudu lhát - když se Allairé vytasila se svými zážitky, Lau se vnitřně maličko poculovala tomu, že její zážitky zněly drobet dobrodružněji. Možná ještě tak úplně nepatřila do šrotu! Moc rády by si s ní ještě povídala - třeba o tom, kde nechala Castora, ale černou očividně nenechávalo podivné chování jejich pomateného společníka, ani zdaleka tak klidnou jako ji. Nezlobila se na ni za to. Byl opravdu zvláštní a to bylo příjemné jen málokomu. A proto nijak neprotestovala, když se od nich odpoutala a popřála jí šťastnou cestu.
Pak její modré zraky opět padly na něj. Starostlivě. "Copak tě tak rozrušilo?" Tentokrát nemusela být v jeho hlavě, aby bylo úplně jasné, že je z něčeho vyděšený. Bohužel, tak inteligentní, aby si příčinu vydedukovala, nebyla a zbyly jí jen ty starosti. Byla docela bezradná, ale opustit ho ještě nechtěla. Jak by mohla?
Se vzpomínkou na rozhovor s již nepřítomnou vlčicí, ji ale něco napadlo. Kdo jiný by mohl pomoci, než Život? Ale jak za ním toho nebožáčka dostat? Zatím neprojevil ani špetku spolupráce, ať se snažila jakkoliv. Bylo to jako házet hrách proti zdi. Nicméně zkusila to.
"Nelíbí se ti tu? Chceš pryč? Trochu se projít?" Tázala se něžně a pohybem těla naznačila, že je připravená odtud okamžitě vyrazit. A nenápadně při tom i určila případný směr. Jestli tedy nehodlal vzít nohy na ramena. To by asi, na její poměry velice vlezle, následovala jeho kroky.

Tak nějak toho vlčka nestíhala. Vlastně si neuměla představit, že by ty své změny nálad vůbec stíhal on sám. Bylo to prvně, co se potkala s někým kdo trpí bipolární poruchou, ale tak nějak ji to ani neděsilo, a když se zrzoun pro změnu vžil do těla malého vlčete, co si hraje s vodou, odkapávající z jejího kožichu, jen se tomu rozněžněle uculila. Připadalo jí to pekelně roztomilé. a proto ho nechala, ať si dělá, co chce, zatímco se dospělí baví.
"Přidala jsem se do Zlatavé, pak navštívila Smrt, prošla kus Gallirei s jedním malým rošťákem, málem se utopila v oceánu... A ty?" Nebyla na slovo skoupá, když už ji někdo k vyprávění pobídl a navíc máchnutím tlapky naznačila, že není zač - pak schramstla i svou jednohubku, díky čemuž nastala krátká etapa ticha. S plnou pusou se přece nemluví! A hned na to se její uši rozjely do stran, na znamení nevědomosti. "Potkala jsem ho krátce před tím, než jsi dorazila," vysvětlila současnou situaci a znovu přeparkovala svůj pohled k pomlouvané existenci.
"Máš nějaké jméno, maličký?" Zkusila, jestli třeba alespoň touhle otázkou nepokropí úrodnou půdu. Raději nepoužila přímo Allaiřina slova a trochu je přeformulovala. Ptát se někoho, jako je on, kdo je, by nemuselo být úplně šťastným rozhodnutím.

Vrhla na černou jeden vděčný pohled. Troška povzbuzení se vždycky hodila. Její modravý pohled vysel na zrzavém a jeho počínání, které bylo vskutku podivné. Byla schopna respektovat, že je to dost možná sadista, co se vyžívá v rybím utrpení, ale on... V jednu chvilku jako by si nemohl vybrat, jestli ji hodná umučit k smrti nebo ji pustit na svobodu. To jí ovšem neprozradilo jeho počínání, ani mírná nepostřehnutelná reakce zorniček - tak moc všímavá není. Ona to cítila. Zas se jednou ozvala její sekundární magie, o které ještě neměla ani pořádně ponětí. Přesto věděla, že to co cítí nejsou její pocity a vzhledem ke kontextu bylo snadné se dopídit komu asi patří.
"Teoreticky. Ano, to bude to správné slovo," přisvědčila Allairé zadumaně a za chvilku na souš vyvrhla ještě další dvě ryby, aby se nemusely hádat o jednu. Následně z vody vylezla, tak rychle, jak jí to pochroumané nohy dovolily a s vlastní kořistí přistoupila blíže ke zrzavému.
"Co malý kompromis? Zabiješ ji, protože máš hlad a jíst musíš, ale nebudeš se tím tak zvráceně bavit a zbytečně ji trápit." Doufala, že trefila onen kámen úrazu, na kterém jeho vnitřní rozkol stál. Ostatně četla jen v emocích, ne v myšlenkách a navíc dosti povrchově. Dokonce to neměla ani pod kontrolou.

Pobaveně se uculila na zrzka. Zdálo se, že chovat se k němu, jako k vlčeti, je správné, neb se sám jako vlče choval. Jako docela rozmazlené vlče. Ale zatím jí nenadával do špín a uslintaných oblud, takže byla sto jej respektovat a konečně vkročila do říčky.
To, že pod hladinou hledala pružná těla ryb, ale neznamenalo, že nechá černou vlčici bez odpovědi. Je přece ženská a zvládá několik věcí najednou. "Smečka existuje. Ale není tam moc živo. Znám jen dva členy a alfa mezi ně, bohužel nepatří," seznámila Allairé se situací a hned na to zahájila svůj první pokus o odlov ryb. Bohužel její tlama sklapla na prázdno, ale to nebyl důvod se rozčilovat a čekání na další příležitost si zkrátila dalším povídáním. "Když jsem byla v lese naposledy, nikde nikdo. Vlastně jsem se vydala hledat členy smečky do světa, ale zatím jsem moc daleko nedošla." Následovala další prudké vnoření hlavy pod vodu.
Výsledek byl tentokráte jiný a tekutina v jejím okolí se maličko zbarvila do ruda. Nezahálela a rychle rybu hodila na souš, Blázínkovi přímo k nohám. Ryba byla ale ještě živá, takže tam moc dlouho nepobula a začala sebou divoce mlátit. Nechtěla mu to dát úplně zadarmo - jen ať se taky trochu snaží, nebo je dál o hladu. to už byla jeho volba.
"Dáš si taky?" nabídla i červenooké, když už stála ve vodě, ale na odpověď nečekala a hledala další. Beztak panu hladovému jen jedna stačit nebude a i ona sama se může najíst.

Přišla další náhlá změna chování. Což uvítala, neb se zdálo, že se mu možná maličko rozsvítilo, to co mu uteklo z tlamky ji ale zas tak moc neoslnilo. "Takhle se to neříká," odtušila měkce, jako by zrovna poučovala maličkaté vlče. Ráda udělala vše, co ostatním na očích viděla, ale za odměnu požadovala aspoň maličko vděku, nebo minimálně trošku slušnosti. Rozkazy plnila maximálně ze strachu nebo úcty. K němu nic takového necítila. ani jedno, ani druhé.
Nicméně stále jí ho bylo líto a umírala touhou ho nasytit, pročež se tedy s povzdechem postavila na všechny čtyři nohy. Věnovala chvilku důkladnému protahování, během kterého v ní hezky zalupalo a už si to chtěla vkročit do potůčku a poohlédnout se po nějaké té šupinaté mršce.
Od toho záměru ji zdržel další hlas. A ten patřil vlčici, kterou už jednou krátce střetla. Musela se trochu zamyslet, aby si vzpomněla kdy a kde, ale povedlo se a dokonce jí v hlavě vyvstalo i to správné jméno. "Já tebe taky, Allairé." Mírný přátelský úsměv tomu nemohl chybět.

Spolu s jeho kratičkých prozřením se dostavilo i Launeeino nadšení. Záblesk normálnosti značil, že to s ním třeba ještě není tak zlé a je mu pomoci. A ona ráda pomáhala. Nedostala ale mnoho času na to, aby se mohla pobavit s jeho normální stránkou a hnedka tu zas měla zrzavého šílenečka, co ji chce sežrat.
Jeho slovům jen mlčky naslouchala s ušima nastraženýma přímo k němu, aby o nic nepřišla, ale to jak se začíná chovat, ji poněkud znepokojovalo. Raději zamlčela to, že by mu své kosti s klidem dala, kdyby to tak nebolelo, protože by se toho mohl nějak nešťastně chytit...
"Kdejaká ryba je větší, než můj ocas," zkoušela dál apelovat na jeho chorou mysl. Pořád ještě ani zdaleka nepřekročil hranici. Pořád byla klidná- i po tom co ji málem rafl do čenichu. Ostatně neměla důvod se ho zvlášť obávat - i kdyby si začal, dost věřila v to, že by ho zvládla. Tak jako Lindu. Jen. Tušila, že by to jeho stav spíše zhoršilo a o to ani v nejmenším nestála. Už takhle to byl chudáček.
Být v trochu jiné situaci, zřejmě by se po jeho posledních slovech pod srstí i začervenala. Znělo to jak nějaké dychtivé vyznání, což ještě nikdy nezažila, ale i teď musela bohužel svou romantickou stránku nechat spát a jen k němu pozvednout své modravé zraky. Byla poněkud bezradná a proto něco málo vsadila na sílu pohledu. "Bohužel málokdo dostane vše, co chce." Filozofické kecy tu asi na úrodnou půdu nepadnou, ale alespoň konverzace nestála.

Vděčně se pousmála, když ji pustil. Bylo to jen dobře. Sama nevěděla, jak by ho přesvědčovala, aby to udělal. Obzvláště, když tomuhle podle grimas, jež házel, asi docela šibalo. Vůbec jí to nevadilo, doufajíc, že tohle je to nevinné bláznovství, které tvory děsí maximálně svou jinakostí. Přesto byla ostražitá - byla to její přirozenost a navíc bláznům často přeskakovaly nálady z hravé do té vražedné a bylo lépe býti připraven.
"Mého ocasu by ses moc nenajedl. Je to jen pár kostí a velká kopa chlupů," pravila s dobrými úmysly a jednou z předních tlapek uhladila oslintanou srst hezky mezi zbytek. Primadonou se nazvat nedala, ale zase nemusela po světě běhat zježená ala dikobraz.
Čím šílenější bylo jeho výrazivo, tím více lítosti se jí kradlo do srdéčka. "Chudáček, jak se o sebe v tomhle stavu asi stará?" Jaro a blížící se říje, se projevovaly naplno. Ale uznejme, že ona je v tomhle marná i bez estrogenů. "Má štěstí, že rafl do ocasu zrovna mě." povídala si sama se sebou, ovšem hezky tiše, pouze ve své mysli a chlupy na krku se jí zježily při představě, jak by dopadl, kdyby tohle udělal jistým existencím. Byly to vizualizace plné krve.
"Jíš ryby?" První návrh byl podpořen především přítomností vodního toku, ale byla připravena i na to, že by pro něj po lese naháněla králíky. Pro dobro obou - aby netrpěl hlady, a aby ona zůstala celá.

Lau se momentálně ocitala ve stavu, kdy by si zřejmě i slona všimla teprve tehdá, až když by jí dupl na ocas. Tak dramatické to ovšem nakonec nebylo, a nového společníka jí měl dělat "jen" další vlk. Ocas to ale odnesl tak, jako tak. Poslední dobou dostával docela zahulit.
Prve se samozřejmě lekla. Kdo by se nelekl, když si v pohodičce válí šunky u potůčku a medituje a najednou se ho někdo snaží za živa sežrat. Z polehávání se vyhoupla do sedu a hlavu prudce stočila za zdrojem bolesti. Možná i nějaké to zakňičení jí uteklo.
Když však pohlédla do tváře svého trapiče, byla zmatena ještě o něco více a uši se jí svezly na stranu. Z cizincova výrazu si vůbec nebyla jista, zda si jen hraje a trochu se neuhlídal, nebo jí od něj skutečně něco hrozí. Nevrčel, ani necenil zuby a přesto byl zakousnutý v její oháňce a z toho úsměvu jí drobet nepříjemně zamrazilo.
Protože však byla duše čistá a přívětivá, převládla jako vždy ta její přátelská a altruistická stránka, pečující o vše živé, co vypadá byť jen trochu hladově a povytáhla koutky své tlamy do přívětivého úsměvu. "Máš hlad maličký?"
Pravdou bylo, že až tak maličký zrovna nebyl, ale Launee už nasadila svůj "máma mód" a ten se jen těžko vyřadí z provozu. Teda, kdyby se zrzek rozhodl pokračovat v pojídání jejích součástí, asi by si to ještě rozmyslela. Až bude mít už jen jednu nohu, nebo tak nějak. Ostatně Lau je silně splachovací.

/// Středozemní pláň

Všechno bylo tak, jak si to pamatovala. Žádné přeskupování hor a polí se nekonalo. možná znělo absurdně, že ji vůbec něco takového napadlo, ale už tomu přece svědkem byla a to docela nedávno. Gallirea je prostě kouzelná zem a jeden nikdy neví, co by se mu mohlo stát, když si třebas jen odskočí k potůčku svlažit hrdlo. Což mimochodem udělala hned, jak se ocitla mezi místními stromky.
Napojená a příjemně ochlazená po putování pod přímým sluníčkem, ulehla na zem, ze které také sálal příjemný chlad a zamyšleně pohlédla do vodního proudu před sebou. "Co budu dělat v létě, až bude opravdové horko?" Už teď měla pocit, že její černý hřbet hoří. Černá a slunko se navzájem opravdu zbožňují. Ještě, že není černá celá. Hádala, že v létě se z lesa nehne ani za zlaté prase. Což se jí moc nelíbilo, jestliže měl zet prázdnotou, kterou zel při její poslední návštěvě. Bylo jí z toho poněkud smutno. Ani ten bráška tam nebyl.

/// Zlatavý les

Pravda, trochu se pozdržela v úžasu, když procházela skrz louku plnou vlčích máků. To byla panečku podívaná! Škoda, že své první setkání s Corou nenačasovala trochu lépe. Na jaro. Byla přesvědčená o tom, že na rozkvetlé louce by z ní takovou hrůzu neměla. Kde kdo vypadá mnohem méně děsivě, když kolem něj poletují motýlci a voní jarní kvítí. Ehm.
Ale bohužel ani na louce nikoho dalšího nepotkala a nakonec vykročila dál. Opět mimo území smečky. V první řadě si chtěla ověřit, jestli už se v okolí orientuje a zamířila to směrem, kterým by měla být řeka a za tou řekou pak pahorkatina, na které se potkala s Rostlinkou... A za ní pak les její smečky s děsivou alfou...
Tak daleko ale zatím neměla v úmyslu jít. Tedy možná by i měla, ale začala se ozývat nějaká ta nedávno utržená zranění a místo hledání místa, kde by mohla řeku přebrodit, se uchýlila k hledání místa vhodného k odpočinku. A jestli ji paměť nešálí a místní geografie se nestihla zcela změnit, měl by tu být poblíž ten milý malý lesík, ne? Ne že by si neužívala příjemného jarního počasí, ale troška vlahého stínu nikdy nebyla k zahození.

/// Křišťálový lesík, podél medvědí řeky

Ještě chviličku a její pospávání by se dalo nazvat věčným. Ale probudila se a ani k tomu nepotřebovala polibek z pravé lásky nebo jakoukoliv jinou běžnější výpomoc z venčí. Mluvím o hluku nebo o tom, když k vám nějaký dobrák přijde a uzná velice zábavným skok na spáčovu hlavu.
Ale ne, její procitnutí bylo poklidné a zcela přirozené, jen bohužel stejně osamělé, jako předtím usínání. Jen co se maličko rozkoukala, rozhodla se po lese trochu projít, jestli přece nenalezne nějakou místní zbloudilou duši, ale po chvilce bloumání uznala, že je to snaha zcela marná.
Nebyla si úplně jistá, co by měla teď dělat. Nechtěla nechávat les smečky prázdný, ale zároveň chtěla udělat i něco jiného, než jen čekat a čekat. V hledání vlků přece měla už bohaté zkušenosti. Akorát tak úplně nevěděla koho má hledat. Znala odtud jen Noxe s Corou.
"Prostě se každého vlka, kterého potkám, zeptám, jestli není odsud," rozhodla se nakonec a rozklusala se ven z lesa, hezky na sever. Tam to už znala, takže se to zdálo být dobrou volbou.

///Středozemní pláň, přes makovou louku

/// Údolí morény

Navzdory vlastní natěšenosti vstupovala váhavě a tentokrát to nebylo bolavýma nohama. Ačkoliv byla tak nějak neoficiálně přijata, dosud na půdu vlastního lesa ještě nevkročila. Z území smečky znala jen makovou louku a to ještě tu zimní a zasněženou, prostou její plně rozkvetlé krásy. Prostě si nebyla tak úplně jista, zda smí. Ale nakonec se řídila svou prapůvodní ideou, že trest zakousnutím, by jí vlastně docela ulevil a není třeba se držet zpátky.
Zdálo se, že značkování se už nějakou dobu zanedbává. Až měla docela chuť se do toho očůrávání, otírání a drápání pustit sama. Ale necítila se na to být dostatečně kompetentní a navíc byla vážně unavená, pročež se zmohla jen na táhlé zavytí, které mělo komukoliv přítomnému oznámit, že tu jakože je a zatímco se proplétala mezi stromy, zkoušela, jestli někoho nenajde. Očima, ušima i čenichem. Nezdálo se však.
Díky tomu se ale mohla plně odevzdat objevování svého okolí. Měkký mech pod tlapkami byl jako balzám na duši i tělo a navíc tu kvetly ty krásné rudé květiny. Docela nezvykle. Mák je přeci polní kvítí, nemýlí-li se...
Když se dost vynadívala, schoulila se u jednoho z rozložitějších kmenů s obličejem ukrytým pod huňatou oháňkou. Jen ta ušiska z ní koukala. A čekala, jestli se neukáže někdo ze smečky, ze které toho ještě nestihla moc poznat. Dost pravděpodobně se ale dostavil spíše spánek.