Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedivý se asi rozhodl přenechat tuhle prácičku té bílé. Být trochu víc při smyslech, asi by pochopila, že je mezi nimi nějaký hierarchický rozdíl, ale momentálně ji to moc nezajímalo a byla prostě jen vděčná, že ji odtud hnedka nevyprovodili.
Nechala se rozptýlit od své úzkosti položenými dotazy a jala se na ně poslušně odpovídat. Přesně tak, jak měla ve zvyku. "On spadl ze stromu a zachytil se nohou mezi dvě větve," začala tím, co bylo tak nějak nejsnazší. Tím, jak vážné to je, si ale nebyla zrovna jista, neb ji k sobě odmítal pustit blíž, než bylo nutné. "Při každém pohybu hrozně kňučí, takže by to mohlo být i zlomené. Ale nemusí." Neměla v plánu jim něco z té problematické situace zatajovat, takže krom odpovědí na otázky se odhodlala přidat i pár dalších věcí.
"To není třeba, on se totiž ukrývá dost dobře sám. Víte, on je hrozně bázlivý, prakticky nemluví a nechce na sebe nechat sáhnout." S rozpačitým nakloněním hlavy ke straně vrátila bílé vlčici její úsměv. "Já si podle všeho umím s ostatními vyměňovat emoce, takže bych ho mohla nějakou chvilku udržet v klidu. Ale je to pro mne dost vyčerpávající, takže potřebuji někoho dalšího, kdo by se na to podíval a třeba ho trochu ošetřil. Nebo někam poponesl. Nebo něco." Nebyl to zrovna nejúžasnější plán, ale když mu chtěla pomoci, zajistit aby si během toho ještě víc neublížil a zůstal mu ten ždibec zdravého rozumu, co ještě má... Nic lepšího neměla. Ale teď tu byli dvě další hlavy, ke kterým se obracela s prosíkem.

Nečekala příliš dlouho a brzy se k ní podrostem prodral šedivý vlček. Zdálo se, že je z plnění svých povinností docela nervózní. Zřejmě tu nebyl ještě úplně zabydlený? Neměla ale přehršel času k přemýšlení o něm, neb se k nim přidala navíc ještě bílá vlčínka. Krom toho, že v jednom kuse rozněžnělé Lau připadala neuvěřitelně roztomilá, byla očividně o kousek sebejistější, než její smečkový soukmenovec a udeřila s otázečkou přímo k věci.
Inu, dobře, že ještě nestihla odpovědět na první otázku. Díky tomu teď mohla zodpovědět obě zároveň a neopakovat se. "Samozřejmě. Proto stojím tady a dávám o sobě vědět," zabroukala s ušima rozjetýma do stran k prvnímu příchozímu. Doufala, že nezněla kousavě. Byla už emocionálně poněkud vyčerpaná a nezvládala vážit slova tolik, jako obvykle. "Můj kamarád si zranil nohu v tom třešňovém lesíku tady vedle. A já... Já nevím co dělat, takhle sama. Takže hledám pomoc," vysoukala ze sebe a hodila výmluvným pohledem z jednoho na druhého.
Byla tak napjatá, že zapomněla i na základy slušného vychování, které jinak plnila velice zodpovědně. Ale právě teď stála na kraji cizího území, otravovala dva zdejší právoplatné členy a kousek odtud trpěl ten nebožáček, co se beztak zranil jen a jen její vinou...

/// Třešňový háj

Pravdou bylo, že tuhle část mapy vůbec neznala. Hájek, který právě opustila, byl tím nejzazším místem, které zde navštívila. A tak neměla páru, na co asi narazí dál. Doufala, že na vlky. Ale zatím potkávala jen jejich pachy a to v takové míře, že si byla jista blízkou přítomností nějaké smečky. A to o dost živější, než je ta ve Zlatavém lese.
Normálně by ji ani nenapadlo strkat na takové místo nos, ale v téhle situaci neměla moc na výběr a dokonce se tentokrát nemusela ani moc přemlouvat, aby se na okraji nadechla a pozvedla hlavu v nesmělém zavytí. Upřímně doufala, že je někdo doma. Kdyby ne, znamenalo by to nejen, že musí hledat pomoc jinde, ale také to, že při dalším hledání bude muset celé území obcházet. Neb projít skrz smečkové území bez dovolení nebo doprovodu by si nedovolila ani v takovéhle situaci.

I na další otázku, se jí dostalo pouhého zakníkání. To, ve spojení s jeho výrazem zcela stačilo k pochopení toho, jaký názor na věc má. Ale ona o tom přemýšlela už dlouho a nic jiného ji jednoduše nenapadalo. Nesvede nic jiného, než přivést někoho kvalifikovanějšího. Tedy, snad to zvládne.
"Neboj se, v téhle zemi jsem ještě nepotkala nikoho vyloženě zlého," snažila se jej trochu přesvědčit o tom, že se nemá čeho bát. A přesvědčovala o tom i sebe samu. Cora. Ta chránila svůj domov. Nathan. Ten byl prostě otrávený. Janna. Protivná. Černobílý. Rezervovaný. Ale nikdo nebyl vyloženě zlý. Určitě by neskočili zraněnému vlkovi po krku. Ne?
Než však vyrazila, jala se realizovat jeden z původních plánů a prolézt maličko okolí, hledajíc něco pod zub. Nakonec odlovila pár veverek a myší a vyskládala je Zrzavému u toho jeho improvizovaného úkrytu. Doufala, že přes svou nervozitu alespoň něco sní. V tomhle stavu potřeboval energii.
Pak se na něj povzbudivě usmála a vyrazila. Neloučila se, měla v plánu se vrátit, tudíž to nebylo potřeba. Pokud tu tedy on zůstane.

/// Maharské močály

Zakňučení, které přišlo v odpověď, neznělo zrovna optimisticky. Neexistovalo ale nic, co by pro něj mohla v téhle situaci udělat. Když sama byla úplně hotová. V téhle zpropadené tmě. A když na sebe nenechal sáhnout. Momentálně si mohla jen představovat, jak špatně na tom jeho noha je a snažit se vymyslet, co by se s tím dalo udělat. Byla ale příliš unavená na takové intenzivní přemýšlení. Proto se rozhodla zbytek noci využít k dalšímu odpočinku, k čemuž vybídla tiše i jej. Říká se přeci, že je ráno moudřejší večera.
Ani rozednění ale moc dalších možností nepřineslo. Je vlk. Nemá ruce, díky kterým by mohla nožku snadno ošetřit. Ani žádnou léčivou magii nezná a ve skutečnosti ani nevěděla, jestli nějaká takové vůbec existuje. Jediné, co ji napadlo, bylo vyčistit ji, ale i nejbližší řeka mohla být pro zchromlého vlčka příliš daleko. Na zádech jej odnést nemohla. Nenechal by se. A v ovládání větru nebyla zas tak dobrá, aby uměla zvednutým vlkem i pohybovat.
Byla to velmi zapeklitá situace, se kterou ona sama nedokázala nic udělat.
"Já... Zkusím sehnat nějakou pomoc, ano?" Navrhla mu nejistě. Nechtěla ho tu nechat v tomhle stavu samotného a později sem přitáhnout někoho cizího, ale neviděla jiného rozhřešení.

Bez hnutí se válela dostatečně dlouho na to, aby přišla tma a přešla celá polovina noci. Přesto se po procitnutí čilá jako rybička necítila. Vlastně úplně naopak. Poslední dobou se nějak moc často budila zmatená, přemýšlející o tom kde je, proč tam je a jak se tam dostala. Ne, že by to bylo něco, nač by si chtěla zvykat...
Naštěstí ten stav nikdy netrval příliš dlouho a tentokrát se stačilo jen rozkoukat, uvyknout na panující temnotu a postřehnout siluetu opodál. To se chytila už docela snadno a pro tentokrát byla zase překvapená. Tím, že tu stále je. Hlavou jí okamžitě projelo několik nadmíru optimistických nápadů, proč by tomu tak mohlo být, ale i ona si brzo uvědomila, že je to absurdní a upnula se k té nejreálnější verzi, ve které si střihla hlavní roli jeho porouchaná končetina.
Odhodlala se opatrně zvednou hlavu ze země, aniž by při tom pokud možno znovu neomdlela. "Jsi v pořádku?" Tak nějak pro svou ztrátu vědomí, ještě neměla tu možnost zjistit, jak vlastně celá ta akce dopadla. a v téhle tmě toho bylo jen málo, co mohla zjistit jen za pomoci očí. Hned na to se ale sama nad sebou uculila. Neodpověděl jí ještě na nic, proč by se to teď mělo měnit. Ale už se stalo. Rozhodně ale byla ráda, že po té příhodě s ocasem, ji během toho bezvědomí celou nesežral.

//Heh, já mám zas dost učení a teplotu k tomu, takžeeeee...

Inu. Nic jiného, než další záchvat strachu, zžírající jeho mysl nečekala. Ačkoliv na její poslední kouzlení reagoval dobře. Tohle byla docela jiná situace. Ale na tom nezáleželo. Hlavně že už byl bezpečně dole a nemohl tak pokračovat v té sebedestrukci, díky které by mohl přijít o vlastní končetinu. Ta noha sice nevypadala hezky, ale určitě lépe, než by vypadat mohla nebýt toho zásahu. A proto byla sama se sebou značně spokojena.
Nevěděla, co více by mohla dělat. Ošetřit jej nemohla, ani kdyby ji nechal na sebe sáhnout, natož takhle. Způsob, jak ho uklidnit také neznala. Ani to, jak ho přesvědčit o vlastních dobrých záměrech, aby přestal být vyjukaný z každého jejího činu. Nejlepší by možná pro oba bylo, rozdělit se. Ale na to už bylo pozdě. Takhle zraněného by nenechala o samotě nikoho.
Všechna ta bezmoc a touha něco udělat, si na ní vybrala svou daň v tu nejméně vhodnou dobu. Než si to totiž uvědomila, sáhla do svých zbývajících rezerv a ve své poslední snaze umožnit si vzájemné porozumění, užila i svou druhou magii.
Jeho děs, který se rázem vlil do hlavy, jí málem podrazil nohy a na chvilku vyrazil dech. Nevybrala si zrovna vhodný objekt k takovýmto pokusům. Nevěděla, jak přesně tohle nadání funguje, tak nějak doufala, že to prostě odčerpá a pomůže mu. Ale to nebylo přesně ono. Místo toho si své pocity jen sdíleli. Zatímco ona spolu s ním na chvíli šílela strachy, on mohl ochutnat něco z její dobrosrdečnosti.
Nicméně. Přepískla to. Spolu s tím větrným vírem, ji tohle malé kouzlíčko úplně vycucalo a jen u zamotání hlavy nezůstalo a místo toho ji pohltila tma tmoucí. Snad ne natrvalo.

Vždy když sebou ve spánku trochu více zamlel, nebo vydal nějaký zvuk, ohlédla se starostlivě po něm. Když nebyl při vědomí, nemusela se v tomhle ohledu držet zpět. Na to, že jí znovu spadne na hlavu, ale tak nějak připravená nebyla.
Tentokrát jen sevřela čelisti, neb pamatovala, do jakého stavu jej dostal její poslední výkřik, v úleku vyhrknutý. V duchu poděkovala tomu, že není zrovna vypasený a nerozmačká ji. hned na to si ale za ten vtípek vynadala a začala se zajímat o to, co se děje, že zrzounek tolik panikaří. Že je na nervy z fyzického kontaktu, to ji vskutku nenapadlo, ale toho, že visí s nožkou sevřenou mezi dvěma větvemi, toho si samozřejmě všimla a obratem započala se snahou, jej z té patálie nějak dostat.
A to nebyl zrovna žádný med, když sebou mlátil jako ryba vržená na souš. Potřebovala, aby se uklidnil, ale nevěřila tomu, že by jakákoliv slova, nebo čekání, pomohly. A stejně moc dlouho čekat nemohla, hrozilo totiž, že si ublíží ještě víc. Jako když se do oka lapené srně, s každým pokusem o útěk, zarývá drát do nohy hlouběji a hlouběji.
Neměla na výběr a hned se připravila k použití něčeho, co dosud dokázala jen jedenkrát. Tentokrát však bez škodolibosti, pouze k dobrému účelu. S řádnou dávkou soustředění přivolala okolní vzduch k sobě a rozrotovala jej do divokého tance přímo pod zmítajícím se vlkem. Tak aby ho nadnesla a snížila hmotnost ležící na uskřinuté končetině. Hned na to spěchala vyskočit o patro výše a vlastními tlapkami oddálit ty zpropadené klacky od sebe. Pročež tím samým způsobem zmírnila i Mojoův pád a hned nechala celé kouzlení upadnout v zapomnění, neb energetická daň, kterou platila, byla dosti vysoká a cítila se jako po maratonu, ne po půldenním lenošení.

Musela se hodně přemáhat, aby s tom zadunění a zaskučení za jejími zády opět nevyskočila na nohy a nezačala mu starostlivě cpát čenich až do obličeje. Její maminkovské pudy vždy jely naplno a občas to bylo maličko na obtíž. Nakonec to ale ustála s drápky zarytými do země, našpicovanými slechy a napjatými svaly.
Uvolnila se teprve, když veškerý šramot ustal a místo kňourání se začala ozývat pravidelné oddechování. Úlevně si oddechla. Pevně věřila, že mu spánek prospěje. Pokud jej tedy nenavštíví nějaká noční můra, což nebylo až tak mimo mísu.
Ona sama spánek v plánu neměla. Chtěla jen chvilku polehávání a vyhřívání na sluníčku a při tom si tak trochu hrála na čestnou stráž. Těžko si představit, že by jim tady hrozilo nějaké nebezpečí, ale vlk nikdy nesmí polevit na ostražitosti. Zvláště, když jsou oba dva tak trošičku chromí.
Měla v plánu po trošce odpočinku prohnat místní drobotinu, protože během chrupkání každému vytráví a s probuzením přichází i hlad. Zatím na to ale snad bylo času dost.

Odpověď opět nedostala. Ale to, jak se pohyboval, mluvilo za vše a ona neměla nejmenší zájem na tom, aby si ublížil ještě víc. Ostatně už teď se cítila provinile, že jej na tak nebezpečné místo vzala, zrovna když vyváděl jako malé štěně. A proto se stáhla ještě více. Tentokrát se nerozpakovala ani toho, aby mu ukázala záda a opět ulehla.
Byla unavená. Ještě stále se úplně nezregenerovala ze zranění a měla v nohou už docela štreku. Navíc to pobíhání po Středozemce a šplhání po stromech. A tak maličko byla unavená i z něj. Neustále si hlídat, aby ho něčím nevylekala nebo nevystresovala a stejně tomu nepředejít bylo značně frustrující. Přesto to ještě nevzdala. Byla odhodlaná jej na vrchol Narrských kopců nějak dotáhnout, ale potřebovala chvilku na uklidnění. A on vlastně taky. Možná i více než ona.
Schoulená do klubka - což celkem vystihovalo její stísněnost - zabodla svůj pohled do té záplavy květů nad sebou. Nic neříkala, věděla, že by veškerá slova byla zcela zbytečná, a pouze poslouchala. Šustění listí, zpěv ptáků a bzukot hmyzu. Nejvíc ji ale zajímaly zvuky spojené s ním. Jestli se pohne. Jak? A kam případně půjde? Jen její slechy sebou občas cukly, nebo se natočily za libovolným intenzivnějším zvukem a přemítala o tom, jak by byl její život jednodušší, kdyby se tolik nestarala o ostatní. Přičemž si k tomu začala nevědomky tiše pobrukovat. Inu proč ne, její společník byl ten poslední, kdo by si z ní mohl kvůli tomu dělat srandu.

To, jak dovádí, sledovala s jistými obavami. Na tomhle místě se mohlo takové řádění dost vymstít a bylo by to na její krk. Vzala ho sem. A bohužel na to i došlo a brzy zaslechla zvuk, který se jí příliš nelíbil. V odpověď na to zvrátila hlavu, snažíc se vyhledat jej pohledem. To se jí ale příliš nedařilo a o jeho pozici a stavu se dověděla teprve tehdy, když jí spadl přímo za krk.
Lekla se. Samozřejmě. A vykvikla jak příšlápnuté kuře. Ale jeho reakce byla o poznání intenzivnější. A zase se choval, jako by ho chtěla sežrat, nad čímž si znaveně a zklamaně povzdechla.
Už to vypadalo docela dobře a teď zas tohle. Co mohla dělat jiného, než to skousnout a začít zas od začátku? "Jsi v pořádku?" Uteklo jí automaticky ve snaze vytěžit z něj alespoň jednou, nějakou informaci. Informaci o tom, jestli si nějak neublížil. Sice mu s případnou bolístkou nemohla nijak zvlášť pomoci, ale nutně to potřebovala vědět.
Pak si ale uvědomila, že svým naléháním by mohla způsobit pravý opak toho, co chtěla a stáhla se. Poskytla mu osobní prostor a odvrátila svůj zrak stranou. V čemž se tedy promítla i ona bezradnost, která se přihnala spolu s návratem jeho strachu. Byli teprve v půlce cesty a ona se cítila, jako by zrovna vítala jedno velké selhání.

/// Středozemka

„Ano tam,“ přisvědčila vlčkovi a sledovala, jak se žene kupředu. Byla ráda, že je tak plný elánu, znamenalo to, že se v té řece nijak nezranil. Ona sama ale volila mírnější tempo. Asi na ni doléhalo stáří, nebo tak něco. „Kdysi mne sem vzala kamarádka s tím, že na jaře je tu moc hezky,“ vysvětlovala a vlastně jí velice vyhovovalo, že ji Mojo v jednom kuse nevnímá. Alespoň nemusela být z každého svého slova tak vystresovaná. Jako by si povídala sama se sebou, ale necítila se při tom tolik jako pošuk.
Když dorazili, přivítala je záplava bílého kvítí, cvrlikání ptáků a bzučení hmyzu. Přímo oáza klidu, do které přišli vnést trochu chaosu. Na nic zvlášť nečekala a hned jak se naskytla příležitost, naskočila na první nejbližší kmínek a okouzleně cupitala tou prolézačkou, hledajíc to ideální místo k odpočinku – s příjemným stínem, hezkým výhledem a pohodlnou šířkou - a hned co jej nalezla, rozvalila se. „Ty nejsi unavený? Čeká nás přechod přes řeku.“ Zkusila ho nenápadně donutit ke zvolnění, pokládajíc si hlavu na přední běhy.
Neměla a ani nemohla mít představu, co by mohlo tohle místo v jejím společníkovi vyvolat. Vzhledem k tomu, jaký je to podivín, to mohlo být cokoliv. Ona se ale cítila být na to cokoliv připravená. Všichni ale víme, že předpoklady a realita se shodují jen vzácně.

//Tak nakonec až teď, autistic post z autobusu xD

Měla chuť smát se na celé kolo. Ty grimasy, které předváděl, si o to přímo říkaly. Ale uměla se ovládat a nerada by ho urazila, když se mu konečně povedlo maličko uvolnit. Navíc by ji stejně hned umlčel tou koupou roztomilostí, které svedl. Ať už to štěněčí žadonění o krmení nebo prohánění myší po okolí a dětinský vztek.
Momentálně se cítila vážně příjemně, a když naplnila vlastní břicho, začala mu další mrtvé myši házet na hromádku, aby nebyl o hladu, když mu to zrovna moc nešlo. Pro jistotu mrtvé, aby nemusela koukat na to, jak je rdousí a porcuje zaživa. Ačkoliv si všimla, co udělal s tou jednou svou a vděčně nad tím zamávala oháňkou. V krvi se skutečně nevyžívala a ani vlastní kořisti nepřála dlouhé minuty utrpení.
Čekání na to, až se Modrooký nají, využila k vlastnímu odpočinku. Po tom poskakování se ozvalo pár zapomenutých zranění a je čekala ještě docela dlouhá cesta. A také nějaké to brodění. Po zážitku s oceánem neměla moc chuti do dalšího máčení, ale když jim vodní tok stojí v cestě, není zbytí.
"Můžeme pokračovat?" Hádala, že i on by mohl být unavený, ale tohle místo se k povalování moc nehodilo. Žádný stín, žádné závětří. A poblíž bylo jedno místo, kam se chtěla konečně zase podívat a eventuálně mu ho ukázat. Teď na jaře by tam mělo být hezky.

/// Třešňový háj?
//Heh zítra nejdřív večer, pokud vůbec :-/

Ulevilo se jí, když nereagoval nijak přehnaně. Ale to, co se dostavilo, svědčilo o tom, že má co do činění s někým nedotknutým. Úplně. Což bylo docela zvláštní. Ona sama znala magii od malička, ačkoliv aktivně používat ji začala teprve nedávno. "Ještě ses nepotkal s kouzly?" Uteklo jí z tlamky zvědavě.
Vypadal ale aspoň maličko zaujatě a ona tak nějak pocítila touhu, mu toho ukázat víc. "Doufám, že máš ještě hlad," zářivý úsměv, který vykouzlila jasně říkal, že mu nepřeje utrpení z hladu, ale něco chystá. Pak přiskočila k první myší díře poblíž - což nebylo tak těžké, když jich jsou všude mraky, a dala se do dalšího čarování.
Vítr, který použila tentokrát nebyl ani zdaleka tak příjemný, jako předtím a když vletěl do myších chodbiček, nadělal tam pořádný brajgl. Chvilku nato začala ze všech děr kolem vyskakovat kopa dosud skrytých hlodavců. Pustina se náhle nezdála až tak pustá.
Nečekala na to, jestli se Mojo chopí příležitosti a začala po myškách chňapat čelistmi sama. Ani ji jedna ryba nezasytila, tak se teď mohla přežrat jednohubkami! Ale tentokrát se nenechala unést natolik, aby ho zas nechala někde samotného nebo se vytratit. Vlk ví, co by si mohl na téhle rozpraskané planině provést.

/// Medvědí řeka

Odpovědi se jí nedostalo. Ne, že by to nečekala. Přesto ji to trochu mrzelo. A tak alespoň začala přemýšlet o přezdívce, kterou by mu mohla věnovat. Pár se jich nabídlo prakticky ihned, ale volat na někoho "pitomečku" jí nepřišlo zrovna hezké, ačkoliv by to nijak špatně nemyslela. Maličký mu také říkat nechtěla. Nebyla Safira a on nebyl Eragon. Zrzavým nazývala zase kdekoho. Hádala, že taková Amelis by s něčím hezkým a trefným přišla už s prvním pohledem.
No a stalo se, že se zamyslela trochu příliš a nechala jej daleko za sebou. A co víc, a co zatím netušila - málem ho smetla řeka. Hned jak si svou osamělost uvědomila, neváhala ani chvilku, aby zařadila zpátečku a vykročila mu naproti. Naštěstí není tak těžké někoho vystopovat, když ovládáte magii vzduchu.
"Jsi v pořádku?" zajímala se hned starostlivě, jak postřehla jeho mokrý kožich. Bylo docela snadné se domyslet, co se mu událo a hned se chtěla fackovat. "Nelekni se," špitla a vzápětí se dala do práce. Nechat někoho promočeného potulovat po nekryté planině? To nehrozilo. Přivolat jemný teplý vítr a vyhnat vlhkost z kožichu, pro ni nebylo už žádnou velkou výzvou a brzo bylo hotovo. Než se však pouštěla do čehokoliv dalšího, raději vyčkala, jak na ty její čáry zareaguje.