Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela se hodně přemáhat, aby s tom zadunění a zaskučení za jejími zády opět nevyskočila na nohy a nezačala mu starostlivě cpát čenich až do obličeje. Její maminkovské pudy vždy jely naplno a občas to bylo maličko na obtíž. Nakonec to ale ustála s drápky zarytými do země, našpicovanými slechy a napjatými svaly.
Uvolnila se teprve, když veškerý šramot ustal a místo kňourání se začala ozývat pravidelné oddechování. Úlevně si oddechla. Pevně věřila, že mu spánek prospěje. Pokud jej tedy nenavštíví nějaká noční můra, což nebylo až tak mimo mísu.
Ona sama spánek v plánu neměla. Chtěla jen chvilku polehávání a vyhřívání na sluníčku a při tom si tak trochu hrála na čestnou stráž. Těžko si představit, že by jim tady hrozilo nějaké nebezpečí, ale vlk nikdy nesmí polevit na ostražitosti. Zvláště, když jsou oba dva tak trošičku chromí.
Měla v plánu po trošce odpočinku prohnat místní drobotinu, protože během chrupkání každému vytráví a s probuzením přichází i hlad. Zatím na to ale snad bylo času dost.

Odpověď opět nedostala. Ale to, jak se pohyboval, mluvilo za vše a ona neměla nejmenší zájem na tom, aby si ublížil ještě víc. Ostatně už teď se cítila provinile, že jej na tak nebezpečné místo vzala, zrovna když vyváděl jako malé štěně. A proto se stáhla ještě více. Tentokrát se nerozpakovala ani toho, aby mu ukázala záda a opět ulehla.
Byla unavená. Ještě stále se úplně nezregenerovala ze zranění a měla v nohou už docela štreku. Navíc to pobíhání po Středozemce a šplhání po stromech. A tak maličko byla unavená i z něj. Neustále si hlídat, aby ho něčím nevylekala nebo nevystresovala a stejně tomu nepředejít bylo značně frustrující. Přesto to ještě nevzdala. Byla odhodlaná jej na vrchol Narrských kopců nějak dotáhnout, ale potřebovala chvilku na uklidnění. A on vlastně taky. Možná i více než ona.
Schoulená do klubka - což celkem vystihovalo její stísněnost - zabodla svůj pohled do té záplavy květů nad sebou. Nic neříkala, věděla, že by veškerá slova byla zcela zbytečná, a pouze poslouchala. Šustění listí, zpěv ptáků a bzukot hmyzu. Nejvíc ji ale zajímaly zvuky spojené s ním. Jestli se pohne. Jak? A kam případně půjde? Jen její slechy sebou občas cukly, nebo se natočily za libovolným intenzivnějším zvukem a přemítala o tom, jak by byl její život jednodušší, kdyby se tolik nestarala o ostatní. Přičemž si k tomu začala nevědomky tiše pobrukovat. Inu proč ne, její společník byl ten poslední, kdo by si z ní mohl kvůli tomu dělat srandu.

To, jak dovádí, sledovala s jistými obavami. Na tomhle místě se mohlo takové řádění dost vymstít a bylo by to na její krk. Vzala ho sem. A bohužel na to i došlo a brzy zaslechla zvuk, který se jí příliš nelíbil. V odpověď na to zvrátila hlavu, snažíc se vyhledat jej pohledem. To se jí ale příliš nedařilo a o jeho pozici a stavu se dověděla teprve tehdy, když jí spadl přímo za krk.
Lekla se. Samozřejmě. A vykvikla jak příšlápnuté kuře. Ale jeho reakce byla o poznání intenzivnější. A zase se choval, jako by ho chtěla sežrat, nad čímž si znaveně a zklamaně povzdechla.
Už to vypadalo docela dobře a teď zas tohle. Co mohla dělat jiného, než to skousnout a začít zas od začátku? "Jsi v pořádku?" Uteklo jí automaticky ve snaze vytěžit z něj alespoň jednou, nějakou informaci. Informaci o tom, jestli si nějak neublížil. Sice mu s případnou bolístkou nemohla nijak zvlášť pomoci, ale nutně to potřebovala vědět.
Pak si ale uvědomila, že svým naléháním by mohla způsobit pravý opak toho, co chtěla a stáhla se. Poskytla mu osobní prostor a odvrátila svůj zrak stranou. V čemž se tedy promítla i ona bezradnost, která se přihnala spolu s návratem jeho strachu. Byli teprve v půlce cesty a ona se cítila, jako by zrovna vítala jedno velké selhání.

/// Středozemka

„Ano tam,“ přisvědčila vlčkovi a sledovala, jak se žene kupředu. Byla ráda, že je tak plný elánu, znamenalo to, že se v té řece nijak nezranil. Ona sama ale volila mírnější tempo. Asi na ni doléhalo stáří, nebo tak něco. „Kdysi mne sem vzala kamarádka s tím, že na jaře je tu moc hezky,“ vysvětlovala a vlastně jí velice vyhovovalo, že ji Mojo v jednom kuse nevnímá. Alespoň nemusela být z každého svého slova tak vystresovaná. Jako by si povídala sama se sebou, ale necítila se při tom tolik jako pošuk.
Když dorazili, přivítala je záplava bílého kvítí, cvrlikání ptáků a bzučení hmyzu. Přímo oáza klidu, do které přišli vnést trochu chaosu. Na nic zvlášť nečekala a hned jak se naskytla příležitost, naskočila na první nejbližší kmínek a okouzleně cupitala tou prolézačkou, hledajíc to ideální místo k odpočinku – s příjemným stínem, hezkým výhledem a pohodlnou šířkou - a hned co jej nalezla, rozvalila se. „Ty nejsi unavený? Čeká nás přechod přes řeku.“ Zkusila ho nenápadně donutit ke zvolnění, pokládajíc si hlavu na přední běhy.
Neměla a ani nemohla mít představu, co by mohlo tohle místo v jejím společníkovi vyvolat. Vzhledem k tomu, jaký je to podivín, to mohlo být cokoliv. Ona se ale cítila být na to cokoliv připravená. Všichni ale víme, že předpoklady a realita se shodují jen vzácně.

//Tak nakonec až teď, autistic post z autobusu xD

Měla chuť smát se na celé kolo. Ty grimasy, které předváděl, si o to přímo říkaly. Ale uměla se ovládat a nerada by ho urazila, když se mu konečně povedlo maličko uvolnit. Navíc by ji stejně hned umlčel tou koupou roztomilostí, které svedl. Ať už to štěněčí žadonění o krmení nebo prohánění myší po okolí a dětinský vztek.
Momentálně se cítila vážně příjemně, a když naplnila vlastní břicho, začala mu další mrtvé myši házet na hromádku, aby nebyl o hladu, když mu to zrovna moc nešlo. Pro jistotu mrtvé, aby nemusela koukat na to, jak je rdousí a porcuje zaživa. Ačkoliv si všimla, co udělal s tou jednou svou a vděčně nad tím zamávala oháňkou. V krvi se skutečně nevyžívala a ani vlastní kořisti nepřála dlouhé minuty utrpení.
Čekání na to, až se Modrooký nají, využila k vlastnímu odpočinku. Po tom poskakování se ozvalo pár zapomenutých zranění a je čekala ještě docela dlouhá cesta. A také nějaké to brodění. Po zážitku s oceánem neměla moc chuti do dalšího máčení, ale když jim vodní tok stojí v cestě, není zbytí.
"Můžeme pokračovat?" Hádala, že i on by mohl být unavený, ale tohle místo se k povalování moc nehodilo. Žádný stín, žádné závětří. A poblíž bylo jedno místo, kam se chtěla konečně zase podívat a eventuálně mu ho ukázat. Teď na jaře by tam mělo být hezky.

/// Třešňový háj?
//Heh zítra nejdřív večer, pokud vůbec :-/

Ulevilo se jí, když nereagoval nijak přehnaně. Ale to, co se dostavilo, svědčilo o tom, že má co do činění s někým nedotknutým. Úplně. Což bylo docela zvláštní. Ona sama znala magii od malička, ačkoliv aktivně používat ji začala teprve nedávno. "Ještě ses nepotkal s kouzly?" Uteklo jí z tlamky zvědavě.
Vypadal ale aspoň maličko zaujatě a ona tak nějak pocítila touhu, mu toho ukázat víc. "Doufám, že máš ještě hlad," zářivý úsměv, který vykouzlila jasně říkal, že mu nepřeje utrpení z hladu, ale něco chystá. Pak přiskočila k první myší díře poblíž - což nebylo tak těžké, když jich jsou všude mraky, a dala se do dalšího čarování.
Vítr, který použila tentokrát nebyl ani zdaleka tak příjemný, jako předtím a když vletěl do myších chodbiček, nadělal tam pořádný brajgl. Chvilku nato začala ze všech děr kolem vyskakovat kopa dosud skrytých hlodavců. Pustina se náhle nezdála až tak pustá.
Nečekala na to, jestli se Mojo chopí příležitosti a začala po myškách chňapat čelistmi sama. Ani ji jedna ryba nezasytila, tak se teď mohla přežrat jednohubkami! Ale tentokrát se nenechala unést natolik, aby ho zas nechala někde samotného nebo se vytratit. Vlk ví, co by si mohl na téhle rozpraskané planině provést.

/// Medvědí řeka

Odpovědi se jí nedostalo. Ne, že by to nečekala. Přesto ji to trochu mrzelo. A tak alespoň začala přemýšlet o přezdívce, kterou by mu mohla věnovat. Pár se jich nabídlo prakticky ihned, ale volat na někoho "pitomečku" jí nepřišlo zrovna hezké, ačkoliv by to nijak špatně nemyslela. Maličký mu také říkat nechtěla. Nebyla Safira a on nebyl Eragon. Zrzavým nazývala zase kdekoho. Hádala, že taková Amelis by s něčím hezkým a trefným přišla už s prvním pohledem.
No a stalo se, že se zamyslela trochu příliš a nechala jej daleko za sebou. A co víc, a co zatím netušila - málem ho smetla řeka. Hned jak si svou osamělost uvědomila, neváhala ani chvilku, aby zařadila zpátečku a vykročila mu naproti. Naštěstí není tak těžké někoho vystopovat, když ovládáte magii vzduchu.
"Jsi v pořádku?" zajímala se hned starostlivě, jak postřehla jeho mokrý kožich. Bylo docela snadné se domyslet, co se mu událo a hned se chtěla fackovat. "Nelekni se," špitla a vzápětí se dala do práce. Nechat někoho promočeného potulovat po nekryté planině? To nehrozilo. Přivolat jemný teplý vítr a vyhnat vlhkost z kožichu, pro ni nebylo už žádnou velkou výzvou a brzo bylo hotovo. Než se však pouštěla do čehokoliv dalšího, raději vyčkala, jak na ty její čáry zareaguje.

/// Kříšťálový lesík

Zatím se přesouvala dosti sebevědomě a nepochybovala o tom, že jde správně. Občas hodila očkem po svém společníkovy, přičemž byla tak nějak uzavřená ve vlastním světě. Zadumaná. Právě teď zrovna bezradně přemítala o tom, zda má cenu, snažit se s ním o něčem rozmlouvat. Cestování v tichu jí nebylo nejpříjemnější, ale hovořit s ním se jí zdálo skoro nemožné. Jednou ji ignoroval, protože prostě chtěl a pak zas, neb byl duchem nepřítomen. A když přece slyšel, tak si to přebral po svém, a ona ho nechtěla znovu nechtěně vyděsit.
"Ty," odhodlala se nakonec oživit jednu z těch zamluvených otázek, ačkoliv si při tom připadala docela otravně. "Jak ti mám tedy říkat?" Ono použité "ty" se jí totiž ani za mák nelíbilo. "Já jsem Launee," dodala rychle. Protože když chcete něco o někom vědět, měli byste poskytnout podobně hodnotnou informaci i o sobě.
Následně jejich trasu odlepila od toku řeky a zamířila do hlubin pláně, co se před nimi rozprostírala. Tady si pořád ještě byla jistá.

/// Středozemka

Za tu krátkou chvíli, co s ní strávila, si už stihla, na ty opakované metamorfózy, zvyknout. Nicméně to, že změnil tak rychle názor, znamenalo, že se má znovu postavit na nohy. To bylo celkem dost tělocviku takhle po večerech. Ale stalo se, zatímco on se konečně popasoval s rybkou, kterou mu před nedávnem vylovila z řeky.
"Trochu na jih a trochu víc na východ" sdělila mu prostě, zatímco jej navigovala i čumákem a počkala si, až zaujme pozici po jejím boku. S jakýmkoliv odstupem, ale tak, aby na něj hezky viděla. O jeho nekalých plánech sice neměla ani tušení, ale podezíravá a opatrná byla i tak. Ke všem cizincům. Necítila se dobře, když se jí nějaký cizák vláčel za patami. Zvlášť, když to byl takový podivín, kterému každou minutu může přecvaknout v hlavě a nikdo nikdy neví, co provede. Ani on sám.
Teď navíc musela řešit ještě jedno dilema. Trefí? Poslední dobou se jí zdálo, že se Gallirea nějak nafoukla a spousta míst není tam, kde dříve byla. Ale tak, i kdyby, snad to bude někde poblíž původní lokace. A tu znala docela dobře.

/// Medvědí řeka

Nikdy nepředpokládala, že by to šlo hladce, proto nebyla ani zklamaná, když zůstal bez hnutí a hleděl na ni, jak na vraha malých vlčátek. Taková křivda. Ona by přeci žádnému vlčeti nikdy neublížila. Jehněti ano. To by se ještě oblízla. Ale vlčeti. To docela pobolívalo u křehkého láskyplného srdíčka.
Využila toho, že se teda nikam nešlo a ulehla zpět na zem. Nohy ji pořád ještě bolely. Navíc to využila jako takové demonstrativní mírumilovné gesto. Nechtěla mu ublížit a nebylo lepšího způsobu, nežli zaujmout jednu z nejzranitelnějších poloh, kterých je vlk schopen. Ale břicho mu určitě neukázala, na to byla zas příliš velký posera ona.
Litovala toho, že cizí emoce zachytává jen občas a neřídí to. Možná by jí to v téhle situaci trochu pomohlo - mít to pod kontrolou, tak jako vzdušné proudy. A ještě lépe. Umět své pocity ukázat ostatním. Ukázat, že nemá špatné záměry. Nebo dokonce umět v ostatních to zlé utišit a nahradit dobrým. Sahá potenciál téhle magie tak daleko? Doufala, že ano, ale zároveň věděla, že ona ho ani v nejmenším nedosahuje. A na použití vzduchu tak, aby ho prostě zvedla do vzduchu a násilím odtáhla, na to taky ještě dost silná nebyla.
Co mohla dělat? Asi čekat a snažit se porozumět. Ale jak někdo s jasnou myslí, může pochopit blázna?

Nebudu lhát - když se Allairé vytasila se svými zážitky, Lau se vnitřně maličko poculovala tomu, že její zážitky zněly drobet dobrodružněji. Možná ještě tak úplně nepatřila do šrotu! Moc rády by si s ní ještě povídala - třeba o tom, kde nechala Castora, ale černou očividně nenechávalo podivné chování jejich pomateného společníka, ani zdaleka tak klidnou jako ji. Nezlobila se na ni za to. Byl opravdu zvláštní a to bylo příjemné jen málokomu. A proto nijak neprotestovala, když se od nich odpoutala a popřála jí šťastnou cestu.
Pak její modré zraky opět padly na něj. Starostlivě. "Copak tě tak rozrušilo?" Tentokrát nemusela být v jeho hlavě, aby bylo úplně jasné, že je z něčeho vyděšený. Bohužel, tak inteligentní, aby si příčinu vydedukovala, nebyla a zbyly jí jen ty starosti. Byla docela bezradná, ale opustit ho ještě nechtěla. Jak by mohla?
Se vzpomínkou na rozhovor s již nepřítomnou vlčicí, ji ale něco napadlo. Kdo jiný by mohl pomoci, než Život? Ale jak za ním toho nebožáčka dostat? Zatím neprojevil ani špetku spolupráce, ať se snažila jakkoliv. Bylo to jako házet hrách proti zdi. Nicméně zkusila to.
"Nelíbí se ti tu? Chceš pryč? Trochu se projít?" Tázala se něžně a pohybem těla naznačila, že je připravená odtud okamžitě vyrazit. A nenápadně při tom i určila případný směr. Jestli tedy nehodlal vzít nohy na ramena. To by asi, na její poměry velice vlezle, následovala jeho kroky.

Tak nějak toho vlčka nestíhala. Vlastně si neuměla představit, že by ty své změny nálad vůbec stíhal on sám. Bylo to prvně, co se potkala s někým kdo trpí bipolární poruchou, ale tak nějak ji to ani neděsilo, a když se zrzoun pro změnu vžil do těla malého vlčete, co si hraje s vodou, odkapávající z jejího kožichu, jen se tomu rozněžněle uculila. Připadalo jí to pekelně roztomilé. a proto ho nechala, ať si dělá, co chce, zatímco se dospělí baví.
"Přidala jsem se do Zlatavé, pak navštívila Smrt, prošla kus Gallirei s jedním malým rošťákem, málem se utopila v oceánu... A ty?" Nebyla na slovo skoupá, když už ji někdo k vyprávění pobídl a navíc máchnutím tlapky naznačila, že není zač - pak schramstla i svou jednohubku, díky čemuž nastala krátká etapa ticha. S plnou pusou se přece nemluví! A hned na to se její uši rozjely do stran, na znamení nevědomosti. "Potkala jsem ho krátce před tím, než jsi dorazila," vysvětlila současnou situaci a znovu přeparkovala svůj pohled k pomlouvané existenci.
"Máš nějaké jméno, maličký?" Zkusila, jestli třeba alespoň touhle otázkou nepokropí úrodnou půdu. Raději nepoužila přímo Allaiřina slova a trochu je přeformulovala. Ptát se někoho, jako je on, kdo je, by nemuselo být úplně šťastným rozhodnutím.

Vrhla na černou jeden vděčný pohled. Troška povzbuzení se vždycky hodila. Její modravý pohled vysel na zrzavém a jeho počínání, které bylo vskutku podivné. Byla schopna respektovat, že je to dost možná sadista, co se vyžívá v rybím utrpení, ale on... V jednu chvilku jako by si nemohl vybrat, jestli ji hodná umučit k smrti nebo ji pustit na svobodu. To jí ovšem neprozradilo jeho počínání, ani mírná nepostřehnutelná reakce zorniček - tak moc všímavá není. Ona to cítila. Zas se jednou ozvala její sekundární magie, o které ještě neměla ani pořádně ponětí. Přesto věděla, že to co cítí nejsou její pocity a vzhledem ke kontextu bylo snadné se dopídit komu asi patří.
"Teoreticky. Ano, to bude to správné slovo," přisvědčila Allairé zadumaně a za chvilku na souš vyvrhla ještě další dvě ryby, aby se nemusely hádat o jednu. Následně z vody vylezla, tak rychle, jak jí to pochroumané nohy dovolily a s vlastní kořistí přistoupila blíže ke zrzavému.
"Co malý kompromis? Zabiješ ji, protože máš hlad a jíst musíš, ale nebudeš se tím tak zvráceně bavit a zbytečně ji trápit." Doufala, že trefila onen kámen úrazu, na kterém jeho vnitřní rozkol stál. Ostatně četla jen v emocích, ne v myšlenkách a navíc dosti povrchově. Dokonce to neměla ani pod kontrolou.

Pobaveně se uculila na zrzka. Zdálo se, že chovat se k němu, jako k vlčeti, je správné, neb se sám jako vlče choval. Jako docela rozmazlené vlče. Ale zatím jí nenadával do špín a uslintaných oblud, takže byla sto jej respektovat a konečně vkročila do říčky.
To, že pod hladinou hledala pružná těla ryb, ale neznamenalo, že nechá černou vlčici bez odpovědi. Je přece ženská a zvládá několik věcí najednou. "Smečka existuje. Ale není tam moc živo. Znám jen dva členy a alfa mezi ně, bohužel nepatří," seznámila Allairé se situací a hned na to zahájila svůj první pokus o odlov ryb. Bohužel její tlama sklapla na prázdno, ale to nebyl důvod se rozčilovat a čekání na další příležitost si zkrátila dalším povídáním. "Když jsem byla v lese naposledy, nikde nikdo. Vlastně jsem se vydala hledat členy smečky do světa, ale zatím jsem moc daleko nedošla." Následovala další prudké vnoření hlavy pod vodu.
Výsledek byl tentokráte jiný a tekutina v jejím okolí se maličko zbarvila do ruda. Nezahálela a rychle rybu hodila na souš, Blázínkovi přímo k nohám. Ryba byla ale ještě živá, takže tam moc dlouho nepobula a začala sebou divoce mlátit. Nechtěla mu to dát úplně zadarmo - jen ať se taky trochu snaží, nebo je dál o hladu. to už byla jeho volba.
"Dáš si taky?" nabídla i červenooké, když už stála ve vodě, ale na odpověď nečekala a hledala další. Beztak panu hladovému jen jedna stačit nebude a i ona sama se může najíst.

Přišla další náhlá změna chování. Což uvítala, neb se zdálo, že se mu možná maličko rozsvítilo, to co mu uteklo z tlamky ji ale zas tak moc neoslnilo. "Takhle se to neříká," odtušila měkce, jako by zrovna poučovala maličkaté vlče. Ráda udělala vše, co ostatním na očích viděla, ale za odměnu požadovala aspoň maličko vděku, nebo minimálně trošku slušnosti. Rozkazy plnila maximálně ze strachu nebo úcty. K němu nic takového necítila. ani jedno, ani druhé.
Nicméně stále jí ho bylo líto a umírala touhou ho nasytit, pročež se tedy s povzdechem postavila na všechny čtyři nohy. Věnovala chvilku důkladnému protahování, během kterého v ní hezky zalupalo a už si to chtěla vkročit do potůčku a poohlédnout se po nějaké té šupinaté mršce.
Od toho záměru ji zdržel další hlas. A ten patřil vlčici, kterou už jednou krátce střetla. Musela se trochu zamyslet, aby si vzpomněla kdy a kde, ale povedlo se a dokonce jí v hlavě vyvstalo i to správné jméno. "Já tebe taky, Allairé." Mírný přátelský úsměv tomu nemohl chybět.