Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla skutečně ráda, že mu v hlavě zbylo dostatek zdravého rozumu, by si uvědomil, že maso bude mnohem lepší a přestal do sebe cpát krmení pro srny. To, že navíc přisvědčil i její druhé otázce věci velice zjednodušovalo a zatímco on se ponořil do svých myšlenek, vyrazila na cestu.
Z toho jak se tvářil, bylo docela jasné, že mu trocha toho osamění i prospěje. A popravdě Launee taky. Ona také byla rozený tulák samotář a poslední dny nebyla prakticky nikdy sama, nepočítaje ty stresující okamžiky pobíhání po okolí a hledání pomoci. U toho si zrovna dvakrát taky neodpočala.
Ne snad, že by Mojoa neměla ráda, to určitě ne. Ale někdy si vlk potřebuje odpočinout i od přátel. Zbavit se toho pocitu, že se musí o někoho starat a volně se nadechnout. Nechat krajinu volně plynout kolem a těšit se z toho, že se blíží okamžiky plné vzrušení z lovu.
Nic však nenechávala náhodě a mířila do míst dobře známých, kudy už jednou procházela. Pořád měla v úmyslu vrátit se co nejdříve a nestála o žádné zádrhely spočívající v bloudění nebo nešťastných zraněních v neznámém terénu.

>>> Podél Midiam ke Kaskádám

Občas se ukázaly takové světlé chvilky, kdy už si myslela, že ji ničím dalším nepřekvapí. A takové chvilky hned záhy následovaly ty, které ji přesvědčily o opaku. Jako třeba teď. Záchvat žravosti, při kterém do sebe byl schopen cpát i obyčejnou trávu ji zanechal poněkud zaskočenou. Jen co ale získala svou sebekontrolu a zavřela v úžasu otevřenou tlamku, se pobaveně zasmála. "Nebude lepší počkat, až něco přinesu?" Jestliže tu měli společně nějakou dobu vydržet, stejně musela něco sehnat. Něco většího pokud možno.
"Tak nejdřív tu vodu," konstatovala a bez dalšího otálení odklusala na místo, kde ji uzmula posledně a úplně stejným způsobem pro ně vyrobila další louži. Tentokrát se ale odvážila jít do většího nákladu, takže byla ona vodní hladina připodobnitelná spíše maličké tůňce. Aby to aspoň trochu vydrželo, když už se tolik namáhá.
Během toho procesu stihla přemýšlet o tom, kam půjde na lov. Hned vedle byla smečka, takže to nepřipadalo v úvahu a na jih to byla jen samá louka a holá pláň. Tam sice vhodná kořist být mohla, ale sotva by ji ulovila sama na tak volném prostranství. Naštěstí v těhle končinách už byla, takže se nějaký ten nápad našel. Ale nebylo to zrovna za rohem.
"Tak jo, vydržíš tu teda zas nějakou dobu sám? Nevím jak rychle se mi povede něco ulovit." Před svým dalším odchodem se chtěla ujistit, že tu skutečnost bere na vědomí a zase si někam zaleze.

Očividně se jí opět povedlo jej vyděsit. A tak, jako tolikrát předtím, vůbec netušila čím. A to si svá slova ze zvyku několikrát přehrála v hlavě, aby jejich obsah zkontrolovala a ujistila se o jejich neškodnosti. Inu nebylo s ním lehké pořízení.
Naštěstí trocha toho odmítavého třepání hlavou a chůze pozpátku nebyli ničím hrozným a snad nehrozilo, že si kvůli svému strachu zase ublíží. To už by totiž byla pěkná prekérka. Ono zakníkání ale neznělo ani příliš optimisticky, natož způsob, kterým podal svou otázku.
Bylo to jedno jediné slovo a navíc dosti kratičké, ale přes jeho třes téměř k nepoznání znějící. Ale ona byla už vlastně docela zvyklá a to "kdy" v tom naštěstí zaslechla. Na druhou stranu ovšem nemohla pracovat s informacemi v jeho hlavě a pochopila to tak, jak to kontext celé situace umožňoval. Totiž, že se jí ptá, kdy ho noha přestane bolet. "To já nevím, každému se rány hojí jinak. Ale když budeš hezký jíst, dobře spát a dost pít, určitě to bude za chviličku." Původně chtěla zmínit i důležitost psychického rozpoložení a že by se měl uvolnit a uklidnit, ale ona dost nerada mlela zbytečně a chtít po něm něco takového, to byla skutečně marná snaha. Kdyby něco takového šlo, tak by to v první řadě aplikovala na sebe, že?

//Á další zápočty xD

Inu trochu sebou mlel, ale nakonec se jí povedlo udělat vše, co udělat chtěla a po svém probuzení se mohl tak maximálně divit, proč má zmáčenou nožku. A zřejmě i tomu, jak blízko si to k němu přikvačila, tentokrát se to ale obešlo bez větších či hysterických reakcí. Jen ta nastražená ušiska prozradí, že se mu to nezdá zcela v pořádku a ona jako by jej chtěla imitovat zahýbe vlastními slechy. Příjemně překvapená, že nedošlo na nic horšího.
Dlouho na něj ale nezírá. Nechce jej znervoznit a navíc je přímý oční kontakt velice nepříjemný i jí samotné. Zvlášť když jeho oči mají barvu, jakou mají. Jako by se dívala sama na sebe a po zádech jí z toho přejížděli zimoumřivky.
"Zdá se, že náš výlet na chvilku odložíme," pravila s pohledem zabodnutým bokem. Pořád to tak nějak zkoušela, jestli ho některá z jejích slov nerozmluví a zároveň se tím štěbetáním uklidňovala. "Cíl je ještě docela daleko a v cestě nám stojí řeka, takže bude lépe vyrazit, až když tě to nebude bolet. Navíc není kam spěchat. Mohli jsme skončit na horším místě. Tady kousek odtud jsou například bažiny." Nebyla by to Launee, aby se nesnažila na té situaci najít něco maličko pozitivního, i kdyby to mělo být jen třeba slunečné počasí.

//Párdon - zápočty

S radostí shledala, že něco málo snědl. To bylo docela důležité, když je jeden zraněný. Bez živin není žádného hojení a bez hojení... Špatně si povede. To jak se souká ven ze svého úkrytu, už sledovala poněkud méně spokojeně. Ba přímo znepokojeně. Bylo jasné, že ho to bolí a cítila se poněkud provinile, že ho k tomu pohybu nutí. Ale neviděla jiného východiska a jen mu mlčky pokynula k oné louži.
Z poza víček jen vyčkávala a udržovala zbytek vody rotující ve vzduchu. Energeticky to nebylo ani zdaleka tak složité, jako technicky, proto nebylo kam spěchat. Nechala jej ať se do syta napije a zase uklidní. To že jí tu usne, to ale nečekala. V mnohém to její situaci ovšem ulehčilo a nebylo to něco, čeho by se bála zneužít. Ale až po nějaké době. Potřeboval odpočívat.
Nakonec se ale přece tiše připlížila, aby si tu jeho bolístku konečně prohlédla, skutečně doufajíc, že nebude zlomená. S tím by bylo těžké pořízení. Jen co se vynadívala, realizovala i původní plán. Přimícháním trošky teplého vzduchu vodu ohřála na příjemnou teplotu a pak touhle větro-vodní směskou začala ránu omývat. Neb infekce bylo to, čeho se děsila ještě více, než zlomeniny. Bylo pravděpodobné, že jej tím probudí a asi i vyděsí, ale co se dalo dělat. Raději se potýkat s jeho strachem a nedůvěrou, než s horečkou a otravou krve.

/// Maharské močály

Cestou zpět si zavdala za úkol nalezení nějakého zdroje vody. Což nebylo v blízkosti močálů až tak složité popravdě. Problém nastal v okamžik, kdy měla vymyslet, jak ji přenést z jednoho místa na druhé. Chodit tam a zpátky s vodou nasátou do tlamy znělo dost zoufale, neprakticky a navíc by v cílové zastávce vyplivla jen dost nechutnou směsku slin a vody. Poté, co si povzdechla nad tím, že neovládá magii vody, si ovšem uvědomila, že ani její vrozený talent není úplně marný a když dokáže do vzduchu vyzvednout celého vlka, s vodou by to mělo jít také. Bylo to ovšem poněkud technicky náročnější a nejprve musela metodou pokusu a omylu najít kompromis mezi soustředěním se na udržování kouzla a pohybem vpřed.
Nakonec se ale povedlo a ona se ocitla zpět v třešňovém lesíku. S vodní koulí levitující poblíž hlavy. Bylo vážně těžké, udržet to celé po hromadě, proto na nic nečekala jen co se ocitla poblíž Mojoova úkrytu, zaryla tlapky do země, aby vyhrabala mělký důlek a většinu vody do něj pustila. Dostatečně daleko, aby musel z křoví vylézt. Měla určitou představu o tom, co chce dělat dál, ale nemuselo to tak úplně vyjít.
"Jsem zpátky. Sama." Trochu ji ten neúspěch s hledáním pomoci mrzel, ale co mohla dělat, že? "Přinesla jsem ti vodu." Skoro jako by mu to nabízela, jako nějakou kompenzaci a odkráčela zas kousek dál, kde si lehla a zavřela oči. Aby jim ulevila a aby ho neznervózňovala svým civěním, k němuž měla tak trošičku tendence.

Amaya spustila takovou salvu slov, ze které by Lau asi začaly bolet panty. Totiž klouby čelistní. Pravdou bylo, že s tím, co říkala, vlastně souhlasila. Kdyby šlo o někoho normálního. A problém byl, že Mojo zrovna normální není. Nerada by jej podceňovala, ale zrovna on, jako schopný postarat se sám o sebe, nevypadal. Ani na setinku sekundy, kterou s ním dosud strávila. Navíc byl tak slabý. Slabého vlka zabije i zranění, které jinak vůbec nebezpečné není.
Nadechla se k tomu, že jí bude - i přes své tendence ostatním jen přikyvovat - oponovat, ale to už bílá vlčice stihla vyslovit onu důležitou část, kvůli které zase jen scvakla čelisti a schlípla. Nemohla opustit území. Asi měla trochu jiné priority, když jí přišlo, že tohle je něco, co mělo být řečeno hned na začátku. Rozhodně po cizince nemohla chtít, aby kvůli ní zanedbávala své smečkové povinnosti a ona ani nepůsobila tím dojmem, že by byla ochotná to udělat, takže se tu vykecávaly prakticky zbytečně.
"Tomu rozumím. Tak tedy... děkuji za rady," vysoukala ze sebe, ačkoliv tu rozhodně nic nového pod sluncem neobjevila. Byla ráda, že ji alespoň vyslechla a pokusila se ji nějakým způsobem uklidnit a nasměrovat. Nemusela kvůli tomu ztrácet víru v dobrotu ve vlčích srdcích. "Myslím, že ho dojdu zkontrolovat. Tak tedy hezký zbytek dne a odpusťte za to vyrušení." Oběma přítomným darovala jeden ze svých dobráckých úsměvů, za kterým ovšem skrývala kus vlastní nervozity, jež ji poháněla k hýbnutí zadkem a bleskovému přesunu zpět na místo výchozí.

/// Třešňový háj
//Se omlouvám, teď je dost mizerně zas mně

Šedivý se asi rozhodl přenechat tuhle prácičku té bílé. Být trochu víc při smyslech, asi by pochopila, že je mezi nimi nějaký hierarchický rozdíl, ale momentálně ji to moc nezajímalo a byla prostě jen vděčná, že ji odtud hnedka nevyprovodili.
Nechala se rozptýlit od své úzkosti položenými dotazy a jala se na ně poslušně odpovídat. Přesně tak, jak měla ve zvyku. "On spadl ze stromu a zachytil se nohou mezi dvě větve," začala tím, co bylo tak nějak nejsnazší. Tím, jak vážné to je, si ale nebyla zrovna jista, neb ji k sobě odmítal pustit blíž, než bylo nutné. "Při každém pohybu hrozně kňučí, takže by to mohlo být i zlomené. Ale nemusí." Neměla v plánu jim něco z té problematické situace zatajovat, takže krom odpovědí na otázky se odhodlala přidat i pár dalších věcí.
"To není třeba, on se totiž ukrývá dost dobře sám. Víte, on je hrozně bázlivý, prakticky nemluví a nechce na sebe nechat sáhnout." S rozpačitým nakloněním hlavy ke straně vrátila bílé vlčici její úsměv. "Já si podle všeho umím s ostatními vyměňovat emoce, takže bych ho mohla nějakou chvilku udržet v klidu. Ale je to pro mne dost vyčerpávající, takže potřebuji někoho dalšího, kdo by se na to podíval a třeba ho trochu ošetřil. Nebo někam poponesl. Nebo něco." Nebyl to zrovna nejúžasnější plán, ale když mu chtěla pomoci, zajistit aby si během toho ještě víc neublížil a zůstal mu ten ždibec zdravého rozumu, co ještě má... Nic lepšího neměla. Ale teď tu byli dvě další hlavy, ke kterým se obracela s prosíkem.

Nečekala příliš dlouho a brzy se k ní podrostem prodral šedivý vlček. Zdálo se, že je z plnění svých povinností docela nervózní. Zřejmě tu nebyl ještě úplně zabydlený? Neměla ale přehršel času k přemýšlení o něm, neb se k nim přidala navíc ještě bílá vlčínka. Krom toho, že v jednom kuse rozněžnělé Lau připadala neuvěřitelně roztomilá, byla očividně o kousek sebejistější, než její smečkový soukmenovec a udeřila s otázečkou přímo k věci.
Inu, dobře, že ještě nestihla odpovědět na první otázku. Díky tomu teď mohla zodpovědět obě zároveň a neopakovat se. "Samozřejmě. Proto stojím tady a dávám o sobě vědět," zabroukala s ušima rozjetýma do stran k prvnímu příchozímu. Doufala, že nezněla kousavě. Byla už emocionálně poněkud vyčerpaná a nezvládala vážit slova tolik, jako obvykle. "Můj kamarád si zranil nohu v tom třešňovém lesíku tady vedle. A já... Já nevím co dělat, takhle sama. Takže hledám pomoc," vysoukala ze sebe a hodila výmluvným pohledem z jednoho na druhého.
Byla tak napjatá, že zapomněla i na základy slušného vychování, které jinak plnila velice zodpovědně. Ale právě teď stála na kraji cizího území, otravovala dva zdejší právoplatné členy a kousek odtud trpěl ten nebožáček, co se beztak zranil jen a jen její vinou...

/// Třešňový háj

Pravdou bylo, že tuhle část mapy vůbec neznala. Hájek, který právě opustila, byl tím nejzazším místem, které zde navštívila. A tak neměla páru, na co asi narazí dál. Doufala, že na vlky. Ale zatím potkávala jen jejich pachy a to v takové míře, že si byla jista blízkou přítomností nějaké smečky. A to o dost živější, než je ta ve Zlatavém lese.
Normálně by ji ani nenapadlo strkat na takové místo nos, ale v téhle situaci neměla moc na výběr a dokonce se tentokrát nemusela ani moc přemlouvat, aby se na okraji nadechla a pozvedla hlavu v nesmělém zavytí. Upřímně doufala, že je někdo doma. Kdyby ne, znamenalo by to nejen, že musí hledat pomoc jinde, ale také to, že při dalším hledání bude muset celé území obcházet. Neb projít skrz smečkové území bez dovolení nebo doprovodu by si nedovolila ani v takovéhle situaci.

I na další otázku, se jí dostalo pouhého zakníkání. To, ve spojení s jeho výrazem zcela stačilo k pochopení toho, jaký názor na věc má. Ale ona o tom přemýšlela už dlouho a nic jiného ji jednoduše nenapadalo. Nesvede nic jiného, než přivést někoho kvalifikovanějšího. Tedy, snad to zvládne.
"Neboj se, v téhle zemi jsem ještě nepotkala nikoho vyloženě zlého," snažila se jej trochu přesvědčit o tom, že se nemá čeho bát. A přesvědčovala o tom i sebe samu. Cora. Ta chránila svůj domov. Nathan. Ten byl prostě otrávený. Janna. Protivná. Černobílý. Rezervovaný. Ale nikdo nebyl vyloženě zlý. Určitě by neskočili zraněnému vlkovi po krku. Ne?
Než však vyrazila, jala se realizovat jeden z původních plánů a prolézt maličko okolí, hledajíc něco pod zub. Nakonec odlovila pár veverek a myší a vyskládala je Zrzavému u toho jeho improvizovaného úkrytu. Doufala, že přes svou nervozitu alespoň něco sní. V tomhle stavu potřeboval energii.
Pak se na něj povzbudivě usmála a vyrazila. Neloučila se, měla v plánu se vrátit, tudíž to nebylo potřeba. Pokud tu tedy on zůstane.

/// Maharské močály

Zakňučení, které přišlo v odpověď, neznělo zrovna optimisticky. Neexistovalo ale nic, co by pro něj mohla v téhle situaci udělat. Když sama byla úplně hotová. V téhle zpropadené tmě. A když na sebe nenechal sáhnout. Momentálně si mohla jen představovat, jak špatně na tom jeho noha je a snažit se vymyslet, co by se s tím dalo udělat. Byla ale příliš unavená na takové intenzivní přemýšlení. Proto se rozhodla zbytek noci využít k dalšímu odpočinku, k čemuž vybídla tiše i jej. Říká se přeci, že je ráno moudřejší večera.
Ani rozednění ale moc dalších možností nepřineslo. Je vlk. Nemá ruce, díky kterým by mohla nožku snadno ošetřit. Ani žádnou léčivou magii nezná a ve skutečnosti ani nevěděla, jestli nějaká takové vůbec existuje. Jediné, co ji napadlo, bylo vyčistit ji, ale i nejbližší řeka mohla být pro zchromlého vlčka příliš daleko. Na zádech jej odnést nemohla. Nenechal by se. A v ovládání větru nebyla zas tak dobrá, aby uměla zvednutým vlkem i pohybovat.
Byla to velmi zapeklitá situace, se kterou ona sama nedokázala nic udělat.
"Já... Zkusím sehnat nějakou pomoc, ano?" Navrhla mu nejistě. Nechtěla ho tu nechat v tomhle stavu samotného a později sem přitáhnout někoho cizího, ale neviděla jiného rozhřešení.

Bez hnutí se válela dostatečně dlouho na to, aby přišla tma a přešla celá polovina noci. Přesto se po procitnutí čilá jako rybička necítila. Vlastně úplně naopak. Poslední dobou se nějak moc často budila zmatená, přemýšlející o tom kde je, proč tam je a jak se tam dostala. Ne, že by to bylo něco, nač by si chtěla zvykat...
Naštěstí ten stav nikdy netrval příliš dlouho a tentokrát se stačilo jen rozkoukat, uvyknout na panující temnotu a postřehnout siluetu opodál. To se chytila už docela snadno a pro tentokrát byla zase překvapená. Tím, že tu stále je. Hlavou jí okamžitě projelo několik nadmíru optimistických nápadů, proč by tomu tak mohlo být, ale i ona si brzo uvědomila, že je to absurdní a upnula se k té nejreálnější verzi, ve které si střihla hlavní roli jeho porouchaná končetina.
Odhodlala se opatrně zvednou hlavu ze země, aniž by při tom pokud možno znovu neomdlela. "Jsi v pořádku?" Tak nějak pro svou ztrátu vědomí, ještě neměla tu možnost zjistit, jak vlastně celá ta akce dopadla. a v téhle tmě toho bylo jen málo, co mohla zjistit jen za pomoci očí. Hned na to se ale sama nad sebou uculila. Neodpověděl jí ještě na nic, proč by se to teď mělo měnit. Ale už se stalo. Rozhodně ale byla ráda, že po té příhodě s ocasem, ji během toho bezvědomí celou nesežral.

//Heh, já mám zas dost učení a teplotu k tomu, takžeeeee...

Inu. Nic jiného, než další záchvat strachu, zžírající jeho mysl nečekala. Ačkoliv na její poslední kouzlení reagoval dobře. Tohle byla docela jiná situace. Ale na tom nezáleželo. Hlavně že už byl bezpečně dole a nemohl tak pokračovat v té sebedestrukci, díky které by mohl přijít o vlastní končetinu. Ta noha sice nevypadala hezky, ale určitě lépe, než by vypadat mohla nebýt toho zásahu. A proto byla sama se sebou značně spokojena.
Nevěděla, co více by mohla dělat. Ošetřit jej nemohla, ani kdyby ji nechal na sebe sáhnout, natož takhle. Způsob, jak ho uklidnit také neznala. Ani to, jak ho přesvědčit o vlastních dobrých záměrech, aby přestal být vyjukaný z každého jejího činu. Nejlepší by možná pro oba bylo, rozdělit se. Ale na to už bylo pozdě. Takhle zraněného by nenechala o samotě nikoho.
Všechna ta bezmoc a touha něco udělat, si na ní vybrala svou daň v tu nejméně vhodnou dobu. Než si to totiž uvědomila, sáhla do svých zbývajících rezerv a ve své poslední snaze umožnit si vzájemné porozumění, užila i svou druhou magii.
Jeho děs, který se rázem vlil do hlavy, jí málem podrazil nohy a na chvilku vyrazil dech. Nevybrala si zrovna vhodný objekt k takovýmto pokusům. Nevěděla, jak přesně tohle nadání funguje, tak nějak doufala, že to prostě odčerpá a pomůže mu. Ale to nebylo přesně ono. Místo toho si své pocity jen sdíleli. Zatímco ona spolu s ním na chvíli šílela strachy, on mohl ochutnat něco z její dobrosrdečnosti.
Nicméně. Přepískla to. Spolu s tím větrným vírem, ji tohle malé kouzlíčko úplně vycucalo a jen u zamotání hlavy nezůstalo a místo toho ji pohltila tma tmoucí. Snad ne natrvalo.

Vždy když sebou ve spánku trochu více zamlel, nebo vydal nějaký zvuk, ohlédla se starostlivě po něm. Když nebyl při vědomí, nemusela se v tomhle ohledu držet zpět. Na to, že jí znovu spadne na hlavu, ale tak nějak připravená nebyla.
Tentokrát jen sevřela čelisti, neb pamatovala, do jakého stavu jej dostal její poslední výkřik, v úleku vyhrknutý. V duchu poděkovala tomu, že není zrovna vypasený a nerozmačká ji. hned na to si ale za ten vtípek vynadala a začala se zajímat o to, co se děje, že zrzounek tolik panikaří. Že je na nervy z fyzického kontaktu, to ji vskutku nenapadlo, ale toho, že visí s nožkou sevřenou mezi dvěma větvemi, toho si samozřejmě všimla a obratem započala se snahou, jej z té patálie nějak dostat.
A to nebyl zrovna žádný med, když sebou mlátil jako ryba vržená na souš. Potřebovala, aby se uklidnil, ale nevěřila tomu, že by jakákoliv slova, nebo čekání, pomohly. A stejně moc dlouho čekat nemohla, hrozilo totiž, že si ublíží ještě víc. Jako když se do oka lapené srně, s každým pokusem o útěk, zarývá drát do nohy hlouběji a hlouběji.
Neměla na výběr a hned se připravila k použití něčeho, co dosud dokázala jen jedenkrát. Tentokrát však bez škodolibosti, pouze k dobrému účelu. S řádnou dávkou soustředění přivolala okolní vzduch k sobě a rozrotovala jej do divokého tance přímo pod zmítajícím se vlkem. Tak aby ho nadnesla a snížila hmotnost ležící na uskřinuté končetině. Hned na to spěchala vyskočit o patro výše a vlastními tlapkami oddálit ty zpropadené klacky od sebe. Pročež tím samým způsobem zmírnila i Mojoův pád a hned nechala celé kouzlení upadnout v zapomnění, neb energetická daň, kterou platila, byla dosti vysoká a cítila se jako po maratonu, ne po půldenním lenošení.