Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po zkušenostech s Corou si tak nějak vsugerovala, že vysoce postavení vlci jsou poněkud agresivnější, ale tahle se zatím zdála být celkem klidná a dokonce vyjádřila své pochopení, pročež se i Lau trochu uvolnila. Ale jen do té míry, jak moc klidná mohla v přítomnosti takové osoby být.
Zatímco Lau svůj pohled starostlivě poutala k zrzavému vlku, vyjádřila černobílá i jakýsi zájem o jeho osobu. "Bohužel netuším. Neznám ho dlouho a za tu dobu mi neřekl ani to, jak se jmenuje," zabroukala poněkud rozpačitě a zlehýnka ke Sky zvedla pohled. Chtěla si ověřit své zdání, dřív, než se odhodlá k dalšímu kroku. Během superkratičkého pohledu do očí zjistila, že jsou skutečně stříbrné.
Teď ještě ten hluboký nádech na povzbuzení a osmělit se. "Ale vy byste to zjistit mohla? Možná ho i trochu uklidnit?" Nevěděla jak přesně magie mysli funguje a kam až sahají její mantinely. Ale ať už jedno nebo druhé, obojí by bylo mnohem víc, než to nic, které mají teď.
Tenhle jeho stav už znala a věděla, že snažit se s ním mluvit je zbytečné, proto se o to ani nepokoušela a jen bezradně jezdila pohledem mezi ním a Skyliethininými tlapami a vyčkávala na ortel.

Předpoklad se zdál býti správným a Mojo se začal chovat opravdu divně. Tedy Lau už to brala jako samozřejmost, ale novou příchozí by to mohla zaskočit. Nebo hůř. Naštvat. A o naštvanou vlčici takových rozměrů rozhodně nestála, proto se pomaličku a nenápadně přesunula mezi ně, aby to byla pokud možno ona, komu se pomatený vlk zakousne do ocasu. S ním by si snadno poradila, ale před hněvem alfy by jej rozhodně uchránit nedokázala.
"Omluvte ho prosím. On je nemocný. Na hlavu." Asi nebylo úplně hezké říct to takhle na plnou hubu jemu přímo před nosem, ale přišlo jí mnohem lepší všechno hned zkraje uvést na pravou míru. Dříve než dojde k nějakému nedorozumnění. Raději citově raněného Mojoa, než běsnící Skylieth.
"Klid maličký, tady žádný Addrivo není," špitla hned co to šlo konejšivě zase k zrzavému kožichu a doufala, že tomu tak skutečně je a vlčice před nimi skutečně nenosí mužské jméno. To by byl poněkud trapas. Právě teď by skutečně ocenila, kdyby měla svou magii emocí pod kontrolou a mohla ulevit čemukoliv, co mu zrovna tropilo v hlavě neplechu, ale neměla a kdyby se o to pokusila, dost možná by zas skončila v mdlobách. Proto zatím spoléhala jen na slova.

Její uši sebou mírně pocukávaly ve snaze zachytit něco z jeho slov vyřčených do země. Konečný výkřik tak nebyl pro její našpicované slechy tím nejpříjemnějším zážitkem a po chvilce intenzivní bolesti jí zvukovody otřásalo ještě velice otravné pískání. To ji ovšem moc netrápilo, mnohem víc ji zasáhl obsah onoho slova. Naštěstí si brzy uvědomila, že mluví o něm. O samci. To nařčení ani výhrůžky nepatřily jí.
Ne snad, že by se jí kvůli tomu začaly líbit. Kdepak. příliš krvelačná slova na její vkus. O to víc ji zajímalo, co ten nenáviděný asi udělal, že si zaslouží něco takového. Ale neptala se. Neřekl by jí to a ona si ani nebyla jista, zda to vědět chce. Nechtěla, aby jej musela litovat ještě více.
Příliš se jí nezamlouvalo ani to, co následovalo. Už jí zase rozkazoval a ještě takové nesmysly. Její pohled pohasl. Byla poněkud zklamána, ale také hlavně zamyšlena. Nevěděla, co by mu na to měla říct. Co by měla udělat. Síly vesmíru jí naštěstí seslaly záchranu v podobě nového příchozího.
Ta alfácká vůně se nedala ignorovat, ani kdyby chtěla a její ocas se automaticky sesul hluboko mezi zadní nohy a pokývla jí nesměle hlavou na pozdrav.
Ačkoliv nepatřila ke smečce téhle vlčice, každá alfa byla hodna nějakého toho projevu úcty. Zvláště když to byla pravděpodobně vedoucí smečky z močálů, kterou docela nedávno krátce navštívila. Sice se nezdálo, že by o ně měla nějaký větší zájem, ale tím se pro Lau nic moc neměnilo.
Když se však probrala ze šoku, způsobeného vypálenými čichovými buňkami, s obavami se ohlédla po svém "svěřenci". Tohle také byla situace, ve které se ještě nebyli a mohla jen hádat, jak se zachová. hlavně s ohledem na předchozí scénu Pro jistotu se připravila na to, že bude muset zasáhnout dřív, než to udělá Černobílá vlčice.

Věnovala se svému. Doufala, že je to přesně to, co druhý vlk ocení a neměla tušení, že tentokrát je tomu jinak. Prodírala čenich svým tmavým kožichem, hledajíc tu mršku protivnou v těle zakousnutou a dosti svědivou a vůbec by ji nenapadlo k němu zvedat pohled, kdyby na sebe neupozornil tím zvukem, který tak nerada slyšela.
Popravdě se celkem lekla a to zrovna v ten klíčový okamžik, kdy se chystala zbavit toho odporného parazita. Trhnouc hlavou si z těla vyrvala nejen tu potvoru, ale i plnou tlamu chlupů a polekaně na Mojoa vykulila oči.
"Co-co se děje?" vyhrkla zaskočeně dřív než stihla obsah své tlamy vyplivnout, ale udělal to hned vzápětí, prskajíc kolem sebe, jako by zrovna vdechla citrónovku. Zbavit se vlasů v puse bývá docela obtížné a o chlupech to platí dvojnásob. Zvlášť, když nemáte ruce. Brzy však posírala zbytky své důstojnosti a přiťapkala k němu blíž. "Že by zase nějak špatně šlápl?" doufala, že nic závažnějšího to nebude...

>>> Midiam

Vypadalo to, že byl dostatečně zamyšlený na to, aby se po celou dobu, co byla pryč, nepohnul z místa. Zajímalo ji, co se mu asi tak honí hlavou, ale už dávno se naučila krotit svou zvědavost a místo toho, aby začala vyzvídat, raději setřásla vykuchanou mrtvolu kamzíka ze svého hřbetu a rozkmitala svůj ocas ze strany na stranu.
Byla se svým výkonem a rychlostí velice spokojená a teď, když se na vlastní oči ujistila, že je v pořádku se mohla konečně uklidnit a pobídnout jej, ať si poslouží. Ona sama mezitím začala hledat příhodné místo s nějakou tou trávou a spadaným listím, kde by si mohla setřít z kožichu krev. Když si hodíte něco mrtvého a roztrhaného na záda, zrovna čistí z toho nevyjdete. A ona netušila, co by u něj mohl pohled na krev vyvolat. Zvykla si ale očekávat jen to nejhorší a pokud možno se snažila takovým věcem předejít.
Vzhledem k tomu, že sama už nažraná byla a zase měla nějaký ten kilometr v nohou navíc, lehla si opodál a začala se probírat ve své srsti. Trocha té osobní hygieny neuškodí a navíc měla pocit, že si v tom lese uhnala klíště a hodlala si to s ním vyřídit. Jí totiž nikdo krev pít nebude.

>>> Východní hvozd přes Kaskády

Musela uznat, že teď, když uměla se svým nadáním konečně něco pořádného, se jí žilo o dost lépe. Vzpomínka na to, jak se tehdy táhla přes půl Gallireii s dvěma bobry a málem u toho vypustila duši, se teď zdála až neuvěřitelně směšná. Kdyby tehdá nejdříve zašla za Smrtí, udělala by mnohem lépe. Ale co naplat, čas se vrátit nedá a na jednu stranu za to byla skutečně ráda. Další setkání s tou děsivou polobohyní si totiž v dohledné době zopakovat nechtěla.
Kdepak, místo toho mířila za Životem. To byla mnohem lepší společnost. A skutečně věřila v to, že jestli existuje někdo, kdo je schopný pomoci Mojoovi s jeho zmatkem, bude to právě Život. Doufala, že se její zrzavý společník rychle dá do kupy, aby mohli onu návštěvu skutečně realizovat. A přidala do kroku. Sama přeci řekla, že když bude dobře jíst, tak se vyléčí rychleji! A od dobrého jídla ho dělila jen ta vzdálenost, kterou musela Launee ještě překonat, než se vrátí. A to byl už jen docela kousíček.

>>> Třešňový háj

>>> Kaskády

Hustý les. To bylo přesně to, co hledala. Mezi stromy měla mnohem větší šanci něco ulovit, ačkoliv byla sama samotinká. Úplně jiná situace než na louce nebo pláni.
Samozřejmě se ničím nezdržovala a okamžitě se dala do větření. Což jí poskytlo především informaci o nedávné přítomnosti jiných vlků. A co víc - známých vlků. Nebo alespoň jednoho. Trochu zalitovala toho, že tu nebyla dříve, aby mohla Faliona alespoň pozdravit a poděkovat mu ještě jednou, za pomoc, kterou jí kdysi poskytl. Ale nakonec usoudila, že by k tomu stejně nenašla odvahu. Už jen proto, že by mu možná připomněla hledání jeho ztracené družky a akorát by mu přitížila. A to nechtěla. Proto veškeré další myšlenky na toto téma vyhnala z hlavy a začala se zabývat tím, proč sem vůbec přišla. Hledáním kořisti.
Čenichání a stopování ji nakonec dovedlo ke skalám, na kterých si to vesele poskakovalo pár kamzíků. Věděla, že další podobnou příležitost mít nebude a když to tu zkazí, budou s Mojoem o hladu. A to nechtěla. Proto se pomocí magie zařídila tak, že se její pach nedostane k jejich nozdrám a začala se co nejtišeji škrábat nahoru. Byla dostatečně zkušená a opatrná na to, aby si stádečko nevyplašila nějakým neopatrným pohybem a hlukem a brzo se ocitla nad jedním z nich. Trpělivě vyčkala, až se posune a natočí tak, že bude mít svůj úlovek jistý a pak se vrhla pod sebe, přímo na jeho hřbet. Připomínala v tu chvíli spíš nějakou velkou kočku, než vlka, ale strategie to byla účinná a jakmile se zvířeti zakousla do týla měla vyhráno. Takhle mu totiž byli jeho růžky úplně k ničemu a dostatek síly na to, aby se jí vykroutil bez jejich pomoci prostě neměl. Byl to maličký kamzík, ne metráková laň.
Zbytek zvířat se rozprchl a Lau neměla nejmenší důvod se jimi zabývat. Místo toho se hned pustila do jídla. Nejen proto, že měla hlad, ale také proto, aby ubrala hmotnost z toho, co potáhne sebou. Zaměřila se na břicho a vnitřnosti v něm, neb tam byla spousta věcí, co se dala vyhodit a navíc se nejrychleji kazilo. Pak už ovšem neotálela a začala řešit, jak bude postupovat dál. vláčet se s ním po zemi neznělo nejlépe, ale zároveň si nebyla jistá, jestli by to s použitím kouzel zvládla až na takovou dálku.
Nakonec se rozhodla pro kompromis, ve kterém si pomocí vzduchu zvedla mrtvolu do vzduchu a pak ji nechala snést na svá záda. Čas od času musela zastavovat a sklouzávající náklad urovnat, ale jinak se to zdálo jako to nejpohodlnější řešení.

>>> Midiam přes Kaskády

>>> Midiam

Známá řeka ji přivedla na nové místo. Místo, které při své poslední a vlastně relativně nedávné návštěvě těchto míst, zahlédla z vrcholku vyhlídky. Nicméně, nebylo to to místo, na které mířila. Přesto neodolala a trochu se tu pozastavila.
Bylo tu totiž nádherně. Zčeřená voda se ve slunečním světle oslnivě leskla a podmanivé zurčení vodních proudů přímo vnášelo do duše klid. Aniž by si to uvědomila, usadila se u té podívané na zadek s blemcákem blaženě vyvaleným skoro až na náprsence. Byl to výraz, kterým si říkala o bleskový přesun do nejbližšího blázince, naštěstí tu ale nebyl nikdo, kdo by to viděl a po nějakém čásku stráveném bezduchým čučením se vzpamatovala.
Bohužel tohle místo k lovení zrovna stvořené nebylo, takže jej musela chtě nechtě opustit a stočit své kroky směrem, kterým tehdá z vyhlídky viděla jeden veliký les. Cíl, za kterým se od počátku hnala.

>>> Východní hvozd

Byla skutečně ráda, že mu v hlavě zbylo dostatek zdravého rozumu, by si uvědomil, že maso bude mnohem lepší a přestal do sebe cpát krmení pro srny. To, že navíc přisvědčil i její druhé otázce věci velice zjednodušovalo a zatímco on se ponořil do svých myšlenek, vyrazila na cestu.
Z toho jak se tvářil, bylo docela jasné, že mu trocha toho osamění i prospěje. A popravdě Launee taky. Ona také byla rozený tulák samotář a poslední dny nebyla prakticky nikdy sama, nepočítaje ty stresující okamžiky pobíhání po okolí a hledání pomoci. U toho si zrovna dvakrát taky neodpočala.
Ne snad, že by Mojoa neměla ráda, to určitě ne. Ale někdy si vlk potřebuje odpočinout i od přátel. Zbavit se toho pocitu, že se musí o někoho starat a volně se nadechnout. Nechat krajinu volně plynout kolem a těšit se z toho, že se blíží okamžiky plné vzrušení z lovu.
Nic však nenechávala náhodě a mířila do míst dobře známých, kudy už jednou procházela. Pořád měla v úmyslu vrátit se co nejdříve a nestála o žádné zádrhely spočívající v bloudění nebo nešťastných zraněních v neznámém terénu.

>>> Podél Midiam ke Kaskádám

Občas se ukázaly takové světlé chvilky, kdy už si myslela, že ji ničím dalším nepřekvapí. A takové chvilky hned záhy následovaly ty, které ji přesvědčily o opaku. Jako třeba teď. Záchvat žravosti, při kterém do sebe byl schopen cpát i obyčejnou trávu ji zanechal poněkud zaskočenou. Jen co ale získala svou sebekontrolu a zavřela v úžasu otevřenou tlamku, se pobaveně zasmála. "Nebude lepší počkat, až něco přinesu?" Jestliže tu měli společně nějakou dobu vydržet, stejně musela něco sehnat. Něco většího pokud možno.
"Tak nejdřív tu vodu," konstatovala a bez dalšího otálení odklusala na místo, kde ji uzmula posledně a úplně stejným způsobem pro ně vyrobila další louži. Tentokrát se ale odvážila jít do většího nákladu, takže byla ona vodní hladina připodobnitelná spíše maličké tůňce. Aby to aspoň trochu vydrželo, když už se tolik namáhá.
Během toho procesu stihla přemýšlet o tom, kam půjde na lov. Hned vedle byla smečka, takže to nepřipadalo v úvahu a na jih to byla jen samá louka a holá pláň. Tam sice vhodná kořist být mohla, ale sotva by ji ulovila sama na tak volném prostranství. Naštěstí v těhle končinách už byla, takže se nějaký ten nápad našel. Ale nebylo to zrovna za rohem.
"Tak jo, vydržíš tu teda zas nějakou dobu sám? Nevím jak rychle se mi povede něco ulovit." Před svým dalším odchodem se chtěla ujistit, že tu skutečnost bere na vědomí a zase si někam zaleze.

Očividně se jí opět povedlo jej vyděsit. A tak, jako tolikrát předtím, vůbec netušila čím. A to si svá slova ze zvyku několikrát přehrála v hlavě, aby jejich obsah zkontrolovala a ujistila se o jejich neškodnosti. Inu nebylo s ním lehké pořízení.
Naštěstí trocha toho odmítavého třepání hlavou a chůze pozpátku nebyli ničím hrozným a snad nehrozilo, že si kvůli svému strachu zase ublíží. To už by totiž byla pěkná prekérka. Ono zakníkání ale neznělo ani příliš optimisticky, natož způsob, kterým podal svou otázku.
Bylo to jedno jediné slovo a navíc dosti kratičké, ale přes jeho třes téměř k nepoznání znějící. Ale ona byla už vlastně docela zvyklá a to "kdy" v tom naštěstí zaslechla. Na druhou stranu ovšem nemohla pracovat s informacemi v jeho hlavě a pochopila to tak, jak to kontext celé situace umožňoval. Totiž, že se jí ptá, kdy ho noha přestane bolet. "To já nevím, každému se rány hojí jinak. Ale když budeš hezký jíst, dobře spát a dost pít, určitě to bude za chviličku." Původně chtěla zmínit i důležitost psychického rozpoložení a že by se měl uvolnit a uklidnit, ale ona dost nerada mlela zbytečně a chtít po něm něco takového, to byla skutečně marná snaha. Kdyby něco takového šlo, tak by to v první řadě aplikovala na sebe, že?

//Á další zápočty xD

Inu trochu sebou mlel, ale nakonec se jí povedlo udělat vše, co udělat chtěla a po svém probuzení se mohl tak maximálně divit, proč má zmáčenou nožku. A zřejmě i tomu, jak blízko si to k němu přikvačila, tentokrát se to ale obešlo bez větších či hysterických reakcí. Jen ta nastražená ušiska prozradí, že se mu to nezdá zcela v pořádku a ona jako by jej chtěla imitovat zahýbe vlastními slechy. Příjemně překvapená, že nedošlo na nic horšího.
Dlouho na něj ale nezírá. Nechce jej znervoznit a navíc je přímý oční kontakt velice nepříjemný i jí samotné. Zvlášť když jeho oči mají barvu, jakou mají. Jako by se dívala sama na sebe a po zádech jí z toho přejížděli zimoumřivky.
"Zdá se, že náš výlet na chvilku odložíme," pravila s pohledem zabodnutým bokem. Pořád to tak nějak zkoušela, jestli ho některá z jejích slov nerozmluví a zároveň se tím štěbetáním uklidňovala. "Cíl je ještě docela daleko a v cestě nám stojí řeka, takže bude lépe vyrazit, až když tě to nebude bolet. Navíc není kam spěchat. Mohli jsme skončit na horším místě. Tady kousek odtud jsou například bažiny." Nebyla by to Launee, aby se nesnažila na té situaci najít něco maličko pozitivního, i kdyby to mělo být jen třeba slunečné počasí.

//Párdon - zápočty

S radostí shledala, že něco málo snědl. To bylo docela důležité, když je jeden zraněný. Bez živin není žádného hojení a bez hojení... Špatně si povede. To jak se souká ven ze svého úkrytu, už sledovala poněkud méně spokojeně. Ba přímo znepokojeně. Bylo jasné, že ho to bolí a cítila se poněkud provinile, že ho k tomu pohybu nutí. Ale neviděla jiného východiska a jen mu mlčky pokynula k oné louži.
Z poza víček jen vyčkávala a udržovala zbytek vody rotující ve vzduchu. Energeticky to nebylo ani zdaleka tak složité, jako technicky, proto nebylo kam spěchat. Nechala jej ať se do syta napije a zase uklidní. To že jí tu usne, to ale nečekala. V mnohém to její situaci ovšem ulehčilo a nebylo to něco, čeho by se bála zneužít. Ale až po nějaké době. Potřeboval odpočívat.
Nakonec se ale přece tiše připlížila, aby si tu jeho bolístku konečně prohlédla, skutečně doufajíc, že nebude zlomená. S tím by bylo těžké pořízení. Jen co se vynadívala, realizovala i původní plán. Přimícháním trošky teplého vzduchu vodu ohřála na příjemnou teplotu a pak touhle větro-vodní směskou začala ránu omývat. Neb infekce bylo to, čeho se děsila ještě více, než zlomeniny. Bylo pravděpodobné, že jej tím probudí a asi i vyděsí, ale co se dalo dělat. Raději se potýkat s jeho strachem a nedůvěrou, než s horečkou a otravou krve.

/// Maharské močály

Cestou zpět si zavdala za úkol nalezení nějakého zdroje vody. Což nebylo v blízkosti močálů až tak složité popravdě. Problém nastal v okamžik, kdy měla vymyslet, jak ji přenést z jednoho místa na druhé. Chodit tam a zpátky s vodou nasátou do tlamy znělo dost zoufale, neprakticky a navíc by v cílové zastávce vyplivla jen dost nechutnou směsku slin a vody. Poté, co si povzdechla nad tím, že neovládá magii vody, si ovšem uvědomila, že ani její vrozený talent není úplně marný a když dokáže do vzduchu vyzvednout celého vlka, s vodou by to mělo jít také. Bylo to ovšem poněkud technicky náročnější a nejprve musela metodou pokusu a omylu najít kompromis mezi soustředěním se na udržování kouzla a pohybem vpřed.
Nakonec se ale povedlo a ona se ocitla zpět v třešňovém lesíku. S vodní koulí levitující poblíž hlavy. Bylo vážně těžké, udržet to celé po hromadě, proto na nic nečekala jen co se ocitla poblíž Mojoova úkrytu, zaryla tlapky do země, aby vyhrabala mělký důlek a většinu vody do něj pustila. Dostatečně daleko, aby musel z křoví vylézt. Měla určitou představu o tom, co chce dělat dál, ale nemuselo to tak úplně vyjít.
"Jsem zpátky. Sama." Trochu ji ten neúspěch s hledáním pomoci mrzel, ale co mohla dělat, že? "Přinesla jsem ti vodu." Skoro jako by mu to nabízela, jako nějakou kompenzaci a odkráčela zas kousek dál, kde si lehla a zavřela oči. Aby jim ulevila a aby ho neznervózňovala svým civěním, k němuž měla tak trošičku tendence.

Amaya spustila takovou salvu slov, ze které by Lau asi začaly bolet panty. Totiž klouby čelistní. Pravdou bylo, že s tím, co říkala, vlastně souhlasila. Kdyby šlo o někoho normálního. A problém byl, že Mojo zrovna normální není. Nerada by jej podceňovala, ale zrovna on, jako schopný postarat se sám o sebe, nevypadal. Ani na setinku sekundy, kterou s ním dosud strávila. Navíc byl tak slabý. Slabého vlka zabije i zranění, které jinak vůbec nebezpečné není.
Nadechla se k tomu, že jí bude - i přes své tendence ostatním jen přikyvovat - oponovat, ale to už bílá vlčice stihla vyslovit onu důležitou část, kvůli které zase jen scvakla čelisti a schlípla. Nemohla opustit území. Asi měla trochu jiné priority, když jí přišlo, že tohle je něco, co mělo být řečeno hned na začátku. Rozhodně po cizince nemohla chtít, aby kvůli ní zanedbávala své smečkové povinnosti a ona ani nepůsobila tím dojmem, že by byla ochotná to udělat, takže se tu vykecávaly prakticky zbytečně.
"Tomu rozumím. Tak tedy... děkuji za rady," vysoukala ze sebe, ačkoliv tu rozhodně nic nového pod sluncem neobjevila. Byla ráda, že ji alespoň vyslechla a pokusila se ji nějakým způsobem uklidnit a nasměrovat. Nemusela kvůli tomu ztrácet víru v dobrotu ve vlčích srdcích. "Myslím, že ho dojdu zkontrolovat. Tak tedy hezký zbytek dne a odpusťte za to vyrušení." Oběma přítomným darovala jeden ze svých dobráckých úsměvů, za kterým ovšem skrývala kus vlastní nervozity, jež ji poháněla k hýbnutí zadkem a bleskovému přesunu zpět na místo výchozí.

/// Třešňový háj
//Se omlouvám, teď je dost mizerně zas mně