Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomáhal jí asi tolik, že nepomáhal a několikrát jí málem vyklouzl. Nakonec se jí ale podařilo vytáhnout jej nahoru k sobě. Než jej však stihla pustit, vytrhl se jí on sám a jí nezbylo nic jiného než vyplivnout těch pár chlupů, co jí ulpělo na tlamě. Jeho reakce si nevšímá, nezlobila by se a stejně má co dělat sama se sebou a s jazykem bezvládně uloženým skoro až na hrudi se snaží získat jistotu v roztřesených nohou.
"Bohům dík," zamumlá nakonec malátně. Oči přivírá proti dešti, řeka jí omývá tlapy. Spousta vody. Víc, než se jí líbí a ve strachu z toho, že je nějaká větší vlna smete zpět do proudu se dává do pohybu a přeskakuje na další ze skalek. Trochu při tom ale neodhadla své momentální síly a přecenila rozbředlé nohy, takže se o ni rozplácla jak široká, tak dlouhá.
Chvilku vypadala, že tak zůstane, ale ve skutečnosti ji trocha té bolesti probrala. Postavila se na nohy, oklepala se a pak pokračovala v cestě do bezpečí, tentokrát bez zádrhelů, neustále se ohlížejíc zpátky, jak si vede on.

>>> Narrské vrchy

Přiběhla přesně v ten okamžik, když jej strhl rozbouřený proud. Srdce jí bilo jako splašené a hrůza, která ji v tu chvíli jímala skoro až vyrážela dech. Byly to dost veliké změny nálad za takovou chvilku. Od blaženého poklidu, který poskytuje Životova přítomnost, k hrozivému strachu o cizí život. Nehledě na to, že tomu, jak voda polyká jejího kamaráda přihlížela už podruhé.
Existovala jediná možnost, co mohla udělat. Nabrat obrátky a nedívat se nazpátky. Jestli se jí zdálo, že kopce letěla rychle jako pták, tak teď by možná byla schopná předehnat stíhačku. Pádila podél kluzkého břehu a to s jediným cílem. Dorazit k té sadě skalek, kterou použili na cestě sem dříve než Mojo.
Když ho míjela nesnažila se na něj ani volat a uklidňovat ho. Bála se, že by ji to akorát zpomalilo, že by někde zakopla, nebo na nedobrém terénu uklouzla. A pravděpodobně by ji přes hučení vody stejně neslyšel. Proto se upnula ke svému jedinému cíli a zpomalila teprve, když k brodu dorazila.
Přes skalky se přelévala jedny vlna za druhou a určitě byli ještě kluzší než posledně, proto si musela každý skok pečlivě promyslet a načasovat. Naštěstí na to měla dostatek času a nakonec byla schopná být ve správnou chvíli, na správném místě.
Zaryla drápy do skály, zapřela se všema nohama, co to jen šlo a pak chňapla svou tlamou do proudu, aby se zrzavému vlčkovi zakousla do jakékoliv části těla, co se naskytne. Byla si vědoma toho, že jej to bude pořádně bolet, ale nebyla v situaci, kdy by mohla být nežná a nerozpakovala se do něj zarýt zuby pořádně. Jen aby jí nevyklouzl. Přitom s ní samosebou cukla síla setrvačnosti, přední nohy pod ní zavrávoraly, ale nakonec byla schopná se na balvanu udržet a stáhnout Mojoa tak, aby ho proud tlačil proti skále, na které stála. A s vrčením, které jí mělo pomoci se uklidnit, se jej snažila vytáhnout nahoru. Silou ovšem zas tolik nevládla.

>>> Vrchol

Cestou dolů se málem přerazila. Ono běžet z kopce má svá úskalí a navíc jí přišlo, že peláší o dost rychleji, než kdy předtím a tím, že spěchá za Mojoem to určitě být nemohlo. až takový účinek. To bylo asi nemožné.
Dole na ni k jejímu zármutku ale nikdo nečekal a ona zase musela přemýšlet o tom, jak dlouho u Života byla. Ostatně změna počasí byla zcela evidentní. Po chvilce paniky se ale vzpamatovala a uvědomila si, že cítí jeho pach, ačkoliv déšť ho velice rychle smýval.
Neváhala ani chviličku a okamžitě se za ním pustila, pro jistotu si pomáhala i kouzly, aby si byla jistá svým směrem. Měla výhodu v tom, že byla mnohem rychlejší než on, takže by nemělo být těžké dohnat jej.

>>> Tanebrae

>>> Vršky

Bylo to zvláštní. Po úbočí těchto kopců stoupala již podruhé a opět při té příležitosti následovala kroky někoho jiného. A podruhé se jí tento její doprovod ztratil z očí. Tentokráte to ovšem nebyla její nepozornost, nýbrž Mojoův spěch, co je rozdělilo. Přitom tam dole se zdálo, že je to on kdo mele z posledního.
Nebyl ovšem důvod se obávat a ona postupovala dál stejně klidně a loudavě, jako doposud. Užívajíc si ten omamný pocit štěstí, co se jí tu pomaličku a po lehoučku vkrádal do hlavy a odháněl odtud všechny ty hloupé starosti, kterých si na sebe vždy nabalila po tunách, aniž by si to uvědomovala. A s tím jak se ony vytrácely, se cítila lehčí a lehčí, až nabyla dojmu, že by se klidně mohla vznášet.
Nakonec jej znovu zahlédla. Ležel poblíž toho kouzelného potůčku, než však stihla dojít blíže a povzbudit ho svou přítomností, zase byl na nohou a pelášil dál. Otevřela tlamu k tomu, že na něj zavolá, ale pak si povšimla, kterým směrem ho nožky nesou a upustila od toho. Životova jeskyně byla přesně tím místem, kam by měl jít. A ona hodlala ono setkání nechat soukromým a nerušeným.
Ulehla poblíž vchodu, nastavujíc větru svá záda a dala se do dřímání, které bylo v těchto místech zvláště příjemným. Setrvávajíc bez pohybu, s očima blaženě zavřenýma, poslouchajíc poklidný tlukot vlastního srdce, zapomněla na všechno okolo a uniklo jí i to, když Mojo jeskyni opustil a proběhl kolem ní. Dost možná by byla schopná zůstat v tomto stavu navždy…
Naštěstí tu byl někdo, kdo to nechtěl tak úplně připustit a jehož příchodu si musela povšimnout i kdyby nechtěla. Životova bezprostřední blízkost byla ještě více elektrizující než to všechno okolo a jemné brnění v nohou ji z opojného transu nenásilně probralo.
„Živote,“ vydechla šťastně místo pozdravu s oháňkou rozevlátou do všech světových stran a už už se zvedala na nohy. V tom ji ovšem kouzelný vlk zastavil svým intenzivním pohledem a místo toho se posadil po jejím boku. „Také tě zdravím, Launee. Přivedla jsi mi sem vskutku zajímavou návštěvu,“ zatrylkoval bílý vlk zvesela s očima nalepenýma na obzoru. Skoro jako by sledoval kde právě teď je jeho poslední návštěvník.
Hnědá vlčice se jen pousmála. Byla přesvědčená o tom, že v tom má stejně Život prsty a zkřížil její a Mojoovy cesty. Aby vlček našel svou pomoc a při tom ukojil Neeinu touhu po štěňatech. A stejně tak se neptala ani na to, jak jejich setkání dopadlo, neb byla bezpodmínečně přesvědčena o tom, že Život udělal to nejlepší, co mohl. „Nepřeceňuješ mne maličko?“ Pozvedl pobaveně obočí magický vlk, který v její mysli četl stejně snadno jako v knize, ale to, jaká část ho tolik pobavila nezmínil, a místo toho strhl svůj modrošedý pohled na ni. „Víš ale, že nedělám práci za ostatní?“ připomněl, jaká úskalí jeho výpomoc má, pročež modrooká vlčice vědoucně pokývla hlavou. „Neměj strach, pomůžu mu.“
Tahle odpověď se mu očividně líbila, neb se s úsměvem a zavrcením ocasu postavil na nohy. Drknutím čumáku ji vybídl k procházce a ona neměla důvod odmítnout. Procházejíc se tím rájem, který zde Život vytvořil, došla řada i na jiná témata. „Našla jsi svého bratra. Říkal jsem, že to dokážeš.“ Hrdě při tom vypjal hruď přesně tím „já to věděl“ způsobem. Mlčenlivé Launee nezbylo nic jiného než vděčně pokývat hlavou a přiznat, že nebýt jeho slov, možná by to tehdy vzdala. Zvláštní co s vlkem udělá, když má něčí podporu. „Přidala jsem se k jeho smečce, takže ho snad už znovu neztratím.“ Po téhle poznámce se polobůžek zatvářil tak všelijak, ale rozhodl se nechat poznání toho, že ona smečka už neexistuje, na Launee samotné. Bylo by přeci ohyzdné, kazit jí teď radost a se zájmem zastříhal ušima, když při pohledu na jeho zahrádku vyřkla pár dalších slov.
„Přinesla jsem ti nějaké květiny.“ Skutečně nadšená radostnými jiskřičkami v jeho očích, začala je hnedka jednu po druhé pokládat na zem a přihlížela tomu, jak je okamžitě vesele umísťuje na jejich místa v záhonku. Nakonec mu přidala ještě pár kamínků, které jí nestihla uzmout Smrt ve zřícenině. I ty bělostný vlk naaranžoval tak, aby to lahodilo jeho oku a mezitím stihl i vyzvídat.
„A nic za ně samozřejmě nechceš?“ Launee zmateně zamrkala a záhy mu to odkývala. „Jistě. Co bych měla chtít? Hlavně, že ti dělají radost,“ zabroukala spokojeně s pohledem střídavě zaparkovaným na té nádheře a jeho nadšeným obličejem, přičemž by se během toho stihla i několikrát zardít, kdyby to bylo u vlka možné. „Tak to vyřešíme jako posledně,“ konstatoval Život jednoduše a seskočil ze své vyvýšené pozice k ní dolů, až rosa stékající po jeho srsti ošplíchala vše kolem.
Moc nerozuměla tomu, o čem mluví, ale ať už chtěl udělat cokoliv, nebránila mu. I v tomhle mu chtěla dopřát tolik radosti, kolik jen chtěl a celá tumpachová nespouštěla pohled z jeho pohupujícího se chvostu. Indigová a bílá. Jestlipak se Mojoovy ten jeho ohon líbil, když ho chtěl tak moc vidět?
No jistě. Mojo! Málem na něj zapomněla. To znělo dost hrozně. Co když tu zase nevědomky strávila tři dny a on zatím někam utekl? Hrůza a stud ji však jímali jen chvilku. Pro takové pocity není na vrcholku Narrských kopců místo. Nicméně už se jednou rozpomněla a věděla, že musí jít. Tam dole ji někdo potřeboval. Konečně poprvé v životě. Povídat si se Životem a společně pečovat o jeho zahradu bylo určitě úžasné, ale nemohla. Ne teď.
„Měla bych…“ Zkoumavý štěněčí pohled, kterým ji obdaroval, jí na chvilku vyrazil dech a opět do mysli vmetl touhu zůstat, ale nakonec s potřepáním hlavy ze sebe tu větu přeci vytlačila. „Měla bych jít.“ Bílý vlk se tvářil zklamaně, ale i přesto pokývl hlavou a popřál jí šťastnou cestu. Nicméně stále ji propaloval tím intenzivním pohledem. Jakoby zkoušel sílu její vůle. Ale ne. Nesměla tolik váhat! Přesto mu alespoň slíbila brzký návrat a s pocitem, že jí něco rve srdce na kusy, začala sestupovat dolů. Nakonec se přistihla u toho, že se žene jako blázen. Snad ve strachu, že si to v polovině cesty rozmyslí.

>>> Vršky

Objednávka:
ID - V01/vytrvalost/9% - 45
ID - V01/rychlost/4* - 20
ID - V01/obratnost/2* - 10
ID - Vo2/Mojo/Rychlost/1* - 15
-> 90
10% Vlčíškova sleva -> 90-9 = 81 (79 pomněnek a 2 safíry)
Snad

Nejprve to vypadalo, že z toho nic nebude, protože se chudák svalil na zem, jako by byl na posledním tažení. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se ale zvedá a navíc se tváří, jako by měl v brzké době dostat lízátko a začne ji pobízet k pohybu.
"No proč ne," pousmála se tedy a následovala ho. Když na to dojde, můžou si přece odpočinout i v půlce nebo pod vrcholem. Tomu se říká svoboda rozhodnutí. A tak tentokrát následovala ona jeho, snažila se jej nespustit z očí a relaxovala. Tady totiž bylo bezpečno a mohla si to dovolit.

>>> Vrchol

>>> Kopretinová louka

Tak. Nakonec to zbytečná námaha byla. Co naplat, nezlobila se a prostě jen trpělivě vyčkala toho, až se sám zmátoží a uzná za vhodné následovat ji. K čemuž nakonec přeci došlo a oni si mohli užít chvilkovou bezproblémovou procházku květinovou loukou.
Neočekávala však, že jejich přechod přes řeku proběhne hladce, takže nebyla ani moc zklamaná, když sebou Mojo při první příležitosti do vody plácl. V první chvíli mu chtěla pomoci, tak jako předtím, ale vzpomněla si, že z toho moc nadšený nebyl a tak od toho upustila a raději se ho prostě pokusila uchlácholit slovy o tom, že je přece jen na mělčině a nic se neděje. Nakonec si to i on sám připustil a uklidnil se, čímž jí uvolnil jeden velký šutrák ze srdce a mohlo se pokračovat.
Na druhé straně řeky se pak už jen stačilo rozhlédnout a nadšeně rozmávat vlastní chvost skoro až do vrtule. Písečné kopce před nimi bylo nemožné nevidět. „Jsme tady,“ oznámila příteli s veselým úsměvem a nedočkavě si to k vrškům rozklusala, by na místě zvrátila hlavu nahoru k vrcholkům. „Teď musíme tam nahoru.“
Byla skutečně ráda, že tu je a že znovu uvidí Života, ale zase neměla v plánu přehnaně spěchat, jestliže byl Mojo příliš unavený a na výstup se necítil. Návštěva tohohle vlka měla být příjemná nikoliv nucená a uspěchaná. „Zvládneš to, nebo si chceš odpočinout?“ zeptala se tedy nejprve a rovnou ho při tom i sjela zkoumavým pohledem, aby jeho stav zhodnotila dle svého.

Zprvu si myslela, že si z ní vzal příklad a skočil mezi kytky pro zábavu, ale jak tak tu destrukci a zvukovou kulisu sledovala, pomalu jí začala docházet, že tomu možná tak úplně nebude. Ale jen možná? Taky to mohl být jeho specifický způsob hry.
Nicméně dlouho tomu přihlížet nedokázala a nakonec mu s pomocí svých kouzel pomohla na nohy. Jednoduše proto, že sáhnout na něj se stále ještě neodvažovala.
Chvilkově se kvůli tomu ocitl úplně nad zemí, ale byla to opravdu jen vteřinka a hned zas stál na nohou. V tu chvíli Lau zatajila dech, zvědava, jestli to byla zbytečná práce a on se zase vrhne vstříc legraci, nebo nikoliv.

Cesta na východ se zatím zdála bez výsledku, ale Lau věřila, že někdy k těm zlatavým kopcům určitě dorazí. Akorát jim v cestě stála další řeka. A tuhle bohužel neznala. Proto se šlo plavat. Jen pobídla svého parťáka ať se drží proti proudu nad ní. Kdyby oslabeného ňoumu strhl proud, hodlala jeho nedobrovolnou plavbu zastavit vlastním tělem, které mělo síly kupodivu stále docela dost.

>>> Tanebrae nebo rovnou vršky? xD

>>> Středozemka

Tentokrát se cesta přes řeku obešla bez větších zádrhelů a navíc jí vnesla do tváře úsměv, jelikož si během toho její společník prozpěvoval. Byl to přesně ten typ říkačky, kterou by vymyslel jen blázen, nebo malé dítě. Roztomiloučké. Ani už nepočítala, kolikrát jí tohle slovo myslí proletělo.
„Pomněnky jsou květiny. Mají hezké maličké modré kvítky. Třeba na nějakou narazíme.“ Právě teď by měly být v květu. To by se jí líbilo. Místo toho se jim ale naskytla jiná podívaná. Taková o dost bělejší. „A tohle jsou kopretiny.“ Nebyla si jistá, jak moc vlčího kluka zajímá klábosení o květinách, ale co mohla ztratit. Místo starostí raději jedním velkým skokem zahučela do té květinové záplavy. Asi to bylo tak trochu buranské, ničit něco tak hezkého, ale ona měla hravou náladu.
Své válení ovšem zaskočeně přerušila, když došla řada na ohony. Proč ho zajímají zrovna ocasy? Byl opravdu podivín a ona se tomu nakonec zasmála. „No ano, má pěkný ohon.“ Teoreticky, jestli byl Život tím nejúžasnějším vlkem na světě, určitě musel mít i ten nejúžasnější ohon, no ne?
Teď však přišla řada na přemýšlení. Být tu pár měsíců zpět, prostě by pokračovala na jih, neb přesně tak Život dříve sídlil. Podle slov Maharské alfy tomu už tak ale nebylo a ona si musela rychle rozpomenout, kam že mají dál jít. Naštěstí to nebylo dlouhé přemýšlení a brzo už si byla jista. „Takže, teď zas trochu na východ.“ Pokud možno se při tom držet dost daleko od hranic té blízké smečky.

>>> Třešňový háj

Zřejmě nebyl zrovna velký narcis, který by trávil čas zíráním na vlastní odraz, neb byl zmaten i takovou maličkostí, jako je barva jeho očí. Onu snadná pomoc. „Přesně tak, úplně stejně jako já. Mají barvu pomněnek,“ přisvědčila s úsměvem a rychlou láskyplnou vzpomínkou na svou přítelkyni, kterážto si jméno těhle kvítků propůjčila k Launeeinému oslovování. „Potom jsou tu vlci, jejichž oči mají jiný odstín modré. Ti to zase umí s vodou,“ upřesnila ještě trochu, aby nebyl při setkání v někým takovým nepříjemně překvapen.
Bylo hezké, že se zase tvářil nadšeně. Doufala, že tentokrát mu to vydrží a nezaplatí za to zase nějakou nepříjemnou nehodou. To už by byl vážně pech a ona by ho vzala spíše za Smrtí, aby z ní vymlátila, jakým přesně způsobem ho proklela. Ale rozhodně si vzpomínáním na zlou vlčici neubírala dobré nálady déle, než bylo nutné a raději pokývala hlavou. „Žije na moc hezkém místě. Určitě se ti bude líbit.“ Sama už se na písčité kopce velice těšila. Co mohlo být lepší než jít na hezké místo, za hodným vlkem a být při tom v příjemné společnosti?
To už ale dorazili k řece. Naštěstí tuhle Launee moc dobře znala a netrvalo příliš dlouho a nalezla přechod, kterého využila při své poslední návštěvě. Řadu balvanů čnějící nad hladinou bylo ale potřeba přeskákat a ona s trochou obav pohlédla na Mojoovu zraněnou nohu. Nic jiného jim ovšem nezbývalo, jestliže nechtěli plavat a tak vyrazila. Vždy se držela jen o jeden balvan před ním a byla připravená mu přispěchat na pomoc svou magií i tělem, kdyby bylo potřeba.

>>> Kopretinová louka

Dočkala se očekávané reakce. Byl jako malé štěňátko a to jí docela vyhovovalo. Vždycky si chtěla nějaké pořídit, ale ve svém věku a se svou sumou známých to nevypadalo zrovna reálně, takže proč si nepřivlastnit jedno cizí. Sic trochu přerostlé, ale to byla jen maličkost.
Přihlížela tomu, jak nedůvěřivě čenichá kolem klacíku a vymýšlela, jak mu to má celé vysvětlit. „Někteří vlci během svého života získají magické nadání. Většinou se jim při tom obarví oči, podle toho jakou magii ovládají. Červenoocí umí ovládat oheň, stříbrotocí umí číst myšlenky, zelenoocí umí přinutit rostliny růst. Nikdo to ale neumí už od začátku dokonale. Všichni začínají s málem. My s tyrkysovýma očima třeba pod náporem strachu donutíme vát mírný vánek a jsme z toho pak unavení, jako po dlouhém běhu.“ Pohlédla naň takovým způsobem, který přímo vybízel k zamyšlení nad tím, zda mu to nezní povědomě a pak pokračovala ve výkladu. „Ale jak se zlepšuješ, naučíš se vzduch ohřívat, zvedat s ním předměty. A ti nejšikovnější dovedou rozpoutat hurikán.“ Pravděpodobně příliš mnoho příliš šílených slov pro tak pomatenou hlavičku
„Nejsem moc dobrá v mluvení. Ale vím o někom, kdo ti to všechno určitě dokáže vysvětlit.“ Kdo jiný mohl magické záležitosti vysvětlit lépe, než ten, který magii po světě rozsévá? O důvod více, proč vyrazit a proto se ještě ujistila, že víc najíst a napojit se Mojo nechce a pomalu vykročila k jihu. „Takže vyrazíme!“ Nebyl to tak úplně rozkaz, spíše nadšené prohlášení. Příliš ale nespěchala. Pomalá chůze je ke zraněným nožkám přece jen přívětivější než ostrý poklus.

>>> Středozemka (?)

Trpělivě vyčkala, až utiší svůj hlad, ačkoliv to tedy neprobíhalo ani trochu tak lehce, jak oba doufali. Stažený žaludek měl ale nakonec poslední slovo a Lau neměla důvod se proto zlobit. Holt se o zbytek mršiny bude muset postarat příroda. Menší plýtvání, ale žádná tragédie.
Místo toho byla ráda, že se Mojo má docela k světu a se zájmem vyčkávala, jak zhodnotí stav své nožky k čemuž užil vydatného drbání. Bylo to zatraceně roztomilé, ale ona se neubránila myšlence na brzké navštívení nějaké řeky nebo jezírka. Jestli se mu kožichem proháněly blešky, byla voda nejlepším řešením. Hned po ohni. Ehm.
"To je dobře. Každopádně můžeme si kdykoliv udělat pauzu, když toho na tebe bude moc," připomněla, že jej nehodlá táhnout přes půl Galli i přes to, že by u toho měl padnou únavou a bolestí. Nicméně stále ještě nevyrazili, neb měl něco na srdci. Hned se do ní zas zakously obavy, neb se bála, že řešení kouzel a těch věcí kolem, ho zas vystraší, ale když se tak přímo zeptal, nemohla jej odmítnou a tak alespoň nahodila vyraz "všechno je OK" a spustila.
"Magie," sdělila mu s klidem, ale tušila, že to mu jako vysvětlení stačit nebude. Jestli magii neznal z míst, ze kterých přišel, tak bylo těžké věřit, že existuje. "Viděl si mne ji už používat," připomněla tedy a protože si nebyla jak moc byl v jednotlivých případech při smyslech, rozhlédla se trochu kolem. Nakonec se spokojila s jednou trochu větší větví, co se válela opodál a pomocí rotujícího větru ji zvedla do vzduchu a nějakou chvilku nechala levitovat. S uspokojením zjistila, že to pro ni už není ani moc namáhavé, ale i tak ji brzy položila zpět na zem, aby se zbytečně nevyčerpávala.
"I ty jsi ji dneska použil, ačkoliv o tom ani nevíš a ty projevy... nejsou tak jednoznačné." Lau věděla co má hledat a především si všimla, jak neúměrně unavený byl. Stejně tak ale mohl mírný vánek přijít a zase odejít i přirozeně a z pohledu neznalého...

Reakce na svá slova vyslechla tiše a mlčky. Teprve, když se Skylieth zvedla k odchodu jí poděkovala - jak za vymezení směru, tak za nabídku výpomoci - a rozloučila se s ní. Možná by si ráda ještě popovídala, bylo fajn komunikovat s někým, kdo vnímá a kdo odpovídá, ale nebyla v pozici, ve které by jí mohla bránit a ani slušné vychování jí to nedovolovalo.
Místo toho, si tedy dopřála alespoň chvilku osamění a nicnedělání. Z nějakého důvodu jí to ale nebylo tak příjemné, jak předpokládala. A navíc byla poněkud nervózní z toho kde je asi Mojo a co dělá. Nerada by, aby se zase zachytil za nějakou větev a vysel teď někde hlavou dolů.
Zrovna se zvedala na nohy, že se pustí za jeho pachem, když lesíkem otřáslo jeho volání. Její uši okamžitě provedli několikeré zastříhání a všechny končetiny se daly do pohybu. Inu zrovna na klidu jí to nepřidalo, ačkoliv byla ráda, že tenkrát vzal na vědomí její jméno a navíc si jej i pamatuje.
Samozřejmě spěchala, aby byla na místě co nejdříve, nezapomněla sebou ovšem vzít mrtvolu, se kterou se tak pracně lovila, neb nechtěla dopustit, aby dál zůstala takhle nedotčená. Hned co svého společníčka našla (s úlevou, že je v pořádku), dnes již podruhé mu kamzíka složila k nohám. Rozhodla se předstírat, že se nic nestalo a se zavrcením ocásku se naň pousmála. Pobavit se o těch věcech mohli, až když on bude chtít. A místo čehokoliv dalšího vytáhla na vzduch o něco starší téma.
"Pořád tě to bolí, nebo si vyrazíme na výlet?" Už hnili v tomhle hájku dost dlouho, což ji začínalo trochu štvát a teď, když věděla kudy dál jít, přímo umírala touhou pokračovat dál. Ale jestli se na to Zrzeček necítil, rozhodně by ji pár dalších dní nezabilo.

"Tak plný zášti a strachu," povzdechla posmutněle, sledujíc, jak po svém výlevu peláší pryč od nich. Nenásledovala jeho kroky. Nikdy si nebyla jistá, zda je lepší jej 24/7 hlídat, nebo mu dát čas a klid na uklidnění. Teď se rozhodla udělat to druhé, ačkoliv z toho byla poněkud nervózní. "Snad si zase neublíží." Pořád ještě netušila, čeho všeho je schopen.
Aby rozvířila vlastní obavy, upřela svou pozornost na Maharskou alfu, kterážto si raději ulovila ušáka, než aby přijala její ožvýkaný milodar. Sice ji to trochu zamrzelo, ale nebyla zas tak přecitlivělá, by se kvůli tomu urazila a prostě to vzala tak, jak to bylo.
Vlčice jí během svého představování odpověděla i na jednu z otázek, kterou chtěla položit, až se to tu maličko uklidní a tím jí situaci o dost ulehčila. "Myslela jsem si to. Před pár dny jsem se zastavila na hranicích. Vaši podřízení odvádí dobrou práci," uznala s jemným úsměvem. Už jen tím, že na území byli a sotva se přiblížila, měla je v patách. To ve Zlatavé nikdo nebyl a kdyby si chtěl někdo udělat procházku skrz, prošel by bez větších problémů. Trochu jí při té myšlence píchlo svědomí. Ale ona se přece vydala hledat ostatní! Jen... Copak mohla nechat Mojoa samotného? Nemohla. Možná tohle bylo to, co se Coře na její "nápomocnosti" nelíbilo. Zanedbává smečku pro každou zbloudilou existenci. Trošičku při tom přemýšlení zas celá posmutněla, ale rychlým zatřepáním hlavy se vrátila zas do normálu.
"Chtěla bych se omluvit, že jsem se jim tehdy ani nepředstavila, ale byla jsem trochu vystresovaná." Pravdou bylo, že se ani oni nepředstavili jí, ale to tak nějak brala jako svou chybu, protože prostě mluvila a mluvila a nedala jim k tomu jedinou příležitost. "Bílé slečně s šedým uchem náleží můj dík." Sice jí nemohla následovat mimo území, ale její slova ji alespoň trochu uklidnila a udala jí směr.
Netrvalo to ovšem dlouho a její mysl se navrátila k zrzavému vlčkovi, jehož stopu si úpěnlivé hlídala. "Chtěla jsem ho vzít za Životem, ale zdá se, že v nějakou určitou chvíli se Gallirea zvětšila a odsunula nějaká místa do končin, které neznám. Nevíte, kde sídlí právě teď?" To byla poslední věc, kterou chtěla jistě zaneprázdněnou Alfu obtěžovat.

Říct, že se cítila jako páté kolo u vozu, dokonale vystihovalo celou situaci. Nicméně, byla neskonala vděčná, že se druhá vlčice rozhodla její žádosti vyhovět. Ať už ji k tomu vedla dobrá vůle, nebo jen zvědavost. Ona sama ovšem absolutně netušila, co se děje v hlavách těch dvou a viděla a slyšela jen to, co bylo vykonáno a vyřčeno. Z čehož byla pochopitelně mírně zmatená.
Když u ní Mojo hledal bezpečí, nijak se tomu nebránil a jestli se nechal, klidně mu přehodila vlastní oháňku přes hřbet, což byla praktika kterou uklidňovala malá vlčata.
Nijak mezi ně nezasahovala a jen si snažila z toho mála poskládat nějakou tu mozaiku a pochopit oč asi přibližně běží. Zranění. Zlý otec. Strach o matku. Nic z toho se jí nelíbilo a donutilo ji svěsit uši na krk tiše povzdechnout. Její celoživotní problémy se jí teď zdáli tak malicherné. Nedovedla si představit, jak těžký mohl jeho život pro něj být.
"Mojo," špitla něžně směrem ke zmatenému vlčkovi. Možná ji i trochu kouslo svědomí, že o něco takového cizí alfu požádala. Doufala, že když bude vědět o co jde, dokáže mu pomoci, ale zdálo se, že jej spíš vyděsily a znejistěly. "Ona umí číst myšlenky a vzpomínky. Všichni vlci s jejíma očima to umí. Tak jako všichni vlci s našima očima dokáží pohybovat vzduchem," rozhodla se odpověď na otázku, kterou položil už dvakráte a bez úspěchu. To, jak se ohrazoval proti lžím ji však mírně znejistělo. Nemohla vědět, jestli to co Sky říká je pravda, kterou vyčetla v jeho hlavě, nebo se jej snaží jen uchlácholit milosrdnou lží. S tím druhým by zrovna nesouhlasila, ale kdo ona je a co ví, aby mohla soudit. Ale s tím, co bylo řečeno na závěr souhlasila stoprocentně.
"Neměj strach maličký. I kdyby se tu ten zlý vlk ukázal, nepustila bych ho k tobě. Viděls přeci, co dokážu." Od návštěvy Smrti byla o něco sebevědomější, co se potyček s ostatními týkalo. Zvlášť když šlo o vlky "z venku", kteří nikdy neovládali magii lépe než štěňata. "Postarám se o tebe, než se naučíš bránit sám." To slibovala především sama sobě, ale vyslovila to nahlas, neb se tak cítila jistější a odhodlanější. Nechtěla mu tak ovšem přislíbit, že mu poskytne prostředky k pomstě, ať už byly důvody jakékoliv.
Další její pohled patřil veliké vlčici, kterážto odvedla kus práce a vypadala teď docela unaveně. "Děkuji vám. A omlouvám se za svou nevychovanost. Běžně nikoho cizího o nic nežádám. minimálně ne dřív, než se mu představím. Jmenuji se Launee." Trochu doufala v to, že přechod na běžnou konverzaci, co se nebude točit kolem Mojoa, ho možná trochu uklidní a navíc skutečně cítila potřebu věci urovnat. "Jestli máte hlad, pusťte se do toho, přinesla jsem ho jen před chviličkou," pokynula hlavou ke kamzíkovi, který byl sice už trochu ohlodaný, ale nic velkého. Ostatně Mojo se ho skoro nedotknul, neb se dostavil jeden z jeho záchvatů. Proto jeden z těch vyzývajících pohledů vrhla i na něj. Už předtím měl takový hlad, že chtěl žrát trávu.

// Klidně mne teď vynechte :)