Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Třešňový háj

Zřejmě nebyl zrovna velký narcis, který by trávil čas zíráním na vlastní odraz, neb byl zmaten i takovou maličkostí, jako je barva jeho očí. Onu snadná pomoc. „Přesně tak, úplně stejně jako já. Mají barvu pomněnek,“ přisvědčila s úsměvem a rychlou láskyplnou vzpomínkou na svou přítelkyni, kterážto si jméno těhle kvítků propůjčila k Launeeinému oslovování. „Potom jsou tu vlci, jejichž oči mají jiný odstín modré. Ti to zase umí s vodou,“ upřesnila ještě trochu, aby nebyl při setkání v někým takovým nepříjemně překvapen.
Bylo hezké, že se zase tvářil nadšeně. Doufala, že tentokrát mu to vydrží a nezaplatí za to zase nějakou nepříjemnou nehodou. To už by byl vážně pech a ona by ho vzala spíše za Smrtí, aby z ní vymlátila, jakým přesně způsobem ho proklela. Ale rozhodně si vzpomínáním na zlou vlčici neubírala dobré nálady déle, než bylo nutné a raději pokývala hlavou. „Žije na moc hezkém místě. Určitě se ti bude líbit.“ Sama už se na písčité kopce velice těšila. Co mohlo být lepší než jít na hezké místo, za hodným vlkem a být při tom v příjemné společnosti?
To už ale dorazili k řece. Naštěstí tuhle Launee moc dobře znala a netrvalo příliš dlouho a nalezla přechod, kterého využila při své poslední návštěvě. Řadu balvanů čnějící nad hladinou bylo ale potřeba přeskákat a ona s trochou obav pohlédla na Mojoovu zraněnou nohu. Nic jiného jim ovšem nezbývalo, jestliže nechtěli plavat a tak vyrazila. Vždy se držela jen o jeden balvan před ním a byla připravená mu přispěchat na pomoc svou magií i tělem, kdyby bylo potřeba.

>>> Kopretinová louka

Dočkala se očekávané reakce. Byl jako malé štěňátko a to jí docela vyhovovalo. Vždycky si chtěla nějaké pořídit, ale ve svém věku a se svou sumou známých to nevypadalo zrovna reálně, takže proč si nepřivlastnit jedno cizí. Sic trochu přerostlé, ale to byla jen maličkost.
Přihlížela tomu, jak nedůvěřivě čenichá kolem klacíku a vymýšlela, jak mu to má celé vysvětlit. „Někteří vlci během svého života získají magické nadání. Většinou se jim při tom obarví oči, podle toho jakou magii ovládají. Červenoocí umí ovládat oheň, stříbrotocí umí číst myšlenky, zelenoocí umí přinutit rostliny růst. Nikdo to ale neumí už od začátku dokonale. Všichni začínají s málem. My s tyrkysovýma očima třeba pod náporem strachu donutíme vát mírný vánek a jsme z toho pak unavení, jako po dlouhém běhu.“ Pohlédla naň takovým způsobem, který přímo vybízel k zamyšlení nad tím, zda mu to nezní povědomě a pak pokračovala ve výkladu. „Ale jak se zlepšuješ, naučíš se vzduch ohřívat, zvedat s ním předměty. A ti nejšikovnější dovedou rozpoutat hurikán.“ Pravděpodobně příliš mnoho příliš šílených slov pro tak pomatenou hlavičku
„Nejsem moc dobrá v mluvení. Ale vím o někom, kdo ti to všechno určitě dokáže vysvětlit.“ Kdo jiný mohl magické záležitosti vysvětlit lépe, než ten, který magii po světě rozsévá? O důvod více, proč vyrazit a proto se ještě ujistila, že víc najíst a napojit se Mojo nechce a pomalu vykročila k jihu. „Takže vyrazíme!“ Nebyl to tak úplně rozkaz, spíše nadšené prohlášení. Příliš ale nespěchala. Pomalá chůze je ke zraněným nožkám přece jen přívětivější než ostrý poklus.

>>> Středozemka (?)

Trpělivě vyčkala, až utiší svůj hlad, ačkoliv to tedy neprobíhalo ani trochu tak lehce, jak oba doufali. Stažený žaludek měl ale nakonec poslední slovo a Lau neměla důvod se proto zlobit. Holt se o zbytek mršiny bude muset postarat příroda. Menší plýtvání, ale žádná tragédie.
Místo toho byla ráda, že se Mojo má docela k světu a se zájmem vyčkávala, jak zhodnotí stav své nožky k čemuž užil vydatného drbání. Bylo to zatraceně roztomilé, ale ona se neubránila myšlence na brzké navštívení nějaké řeky nebo jezírka. Jestli se mu kožichem proháněly blešky, byla voda nejlepším řešením. Hned po ohni. Ehm.
"To je dobře. Každopádně můžeme si kdykoliv udělat pauzu, když toho na tebe bude moc," připomněla, že jej nehodlá táhnout přes půl Galli i přes to, že by u toho měl padnou únavou a bolestí. Nicméně stále ještě nevyrazili, neb měl něco na srdci. Hned se do ní zas zakously obavy, neb se bála, že řešení kouzel a těch věcí kolem, ho zas vystraší, ale když se tak přímo zeptal, nemohla jej odmítnou a tak alespoň nahodila vyraz "všechno je OK" a spustila.
"Magie," sdělila mu s klidem, ale tušila, že to mu jako vysvětlení stačit nebude. Jestli magii neznal z míst, ze kterých přišel, tak bylo těžké věřit, že existuje. "Viděl si mne ji už používat," připomněla tedy a protože si nebyla jak moc byl v jednotlivých případech při smyslech, rozhlédla se trochu kolem. Nakonec se spokojila s jednou trochu větší větví, co se válela opodál a pomocí rotujícího větru ji zvedla do vzduchu a nějakou chvilku nechala levitovat. S uspokojením zjistila, že to pro ni už není ani moc namáhavé, ale i tak ji brzy položila zpět na zem, aby se zbytečně nevyčerpávala.
"I ty jsi ji dneska použil, ačkoliv o tom ani nevíš a ty projevy... nejsou tak jednoznačné." Lau věděla co má hledat a především si všimla, jak neúměrně unavený byl. Stejně tak ale mohl mírný vánek přijít a zase odejít i přirozeně a z pohledu neznalého...

Reakce na svá slova vyslechla tiše a mlčky. Teprve, když se Skylieth zvedla k odchodu jí poděkovala - jak za vymezení směru, tak za nabídku výpomoci - a rozloučila se s ní. Možná by si ráda ještě popovídala, bylo fajn komunikovat s někým, kdo vnímá a kdo odpovídá, ale nebyla v pozici, ve které by jí mohla bránit a ani slušné vychování jí to nedovolovalo.
Místo toho, si tedy dopřála alespoň chvilku osamění a nicnedělání. Z nějakého důvodu jí to ale nebylo tak příjemné, jak předpokládala. A navíc byla poněkud nervózní z toho kde je asi Mojo a co dělá. Nerada by, aby se zase zachytil za nějakou větev a vysel teď někde hlavou dolů.
Zrovna se zvedala na nohy, že se pustí za jeho pachem, když lesíkem otřáslo jeho volání. Její uši okamžitě provedli několikeré zastříhání a všechny končetiny se daly do pohybu. Inu zrovna na klidu jí to nepřidalo, ačkoliv byla ráda, že tenkrát vzal na vědomí její jméno a navíc si jej i pamatuje.
Samozřejmě spěchala, aby byla na místě co nejdříve, nezapomněla sebou ovšem vzít mrtvolu, se kterou se tak pracně lovila, neb nechtěla dopustit, aby dál zůstala takhle nedotčená. Hned co svého společníčka našla (s úlevou, že je v pořádku), dnes již podruhé mu kamzíka složila k nohám. Rozhodla se předstírat, že se nic nestalo a se zavrcením ocásku se naň pousmála. Pobavit se o těch věcech mohli, až když on bude chtít. A místo čehokoliv dalšího vytáhla na vzduch o něco starší téma.
"Pořád tě to bolí, nebo si vyrazíme na výlet?" Už hnili v tomhle hájku dost dlouho, což ji začínalo trochu štvát a teď, když věděla kudy dál jít, přímo umírala touhou pokračovat dál. Ale jestli se na to Zrzeček necítil, rozhodně by ji pár dalších dní nezabilo.

"Tak plný zášti a strachu," povzdechla posmutněle, sledujíc, jak po svém výlevu peláší pryč od nich. Nenásledovala jeho kroky. Nikdy si nebyla jistá, zda je lepší jej 24/7 hlídat, nebo mu dát čas a klid na uklidnění. Teď se rozhodla udělat to druhé, ačkoliv z toho byla poněkud nervózní. "Snad si zase neublíží." Pořád ještě netušila, čeho všeho je schopen.
Aby rozvířila vlastní obavy, upřela svou pozornost na Maharskou alfu, kterážto si raději ulovila ušáka, než aby přijala její ožvýkaný milodar. Sice ji to trochu zamrzelo, ale nebyla zas tak přecitlivělá, by se kvůli tomu urazila a prostě to vzala tak, jak to bylo.
Vlčice jí během svého představování odpověděla i na jednu z otázek, kterou chtěla položit, až se to tu maličko uklidní a tím jí situaci o dost ulehčila. "Myslela jsem si to. Před pár dny jsem se zastavila na hranicích. Vaši podřízení odvádí dobrou práci," uznala s jemným úsměvem. Už jen tím, že na území byli a sotva se přiblížila, měla je v patách. To ve Zlatavé nikdo nebyl a kdyby si chtěl někdo udělat procházku skrz, prošel by bez větších problémů. Trochu jí při té myšlence píchlo svědomí. Ale ona se přece vydala hledat ostatní! Jen... Copak mohla nechat Mojoa samotného? Nemohla. Možná tohle bylo to, co se Coře na její "nápomocnosti" nelíbilo. Zanedbává smečku pro každou zbloudilou existenci. Trošičku při tom přemýšlení zas celá posmutněla, ale rychlým zatřepáním hlavy se vrátila zas do normálu.
"Chtěla bych se omluvit, že jsem se jim tehdy ani nepředstavila, ale byla jsem trochu vystresovaná." Pravdou bylo, že se ani oni nepředstavili jí, ale to tak nějak brala jako svou chybu, protože prostě mluvila a mluvila a nedala jim k tomu jedinou příležitost. "Bílé slečně s šedým uchem náleží můj dík." Sice jí nemohla následovat mimo území, ale její slova ji alespoň trochu uklidnila a udala jí směr.
Netrvalo to ovšem dlouho a její mysl se navrátila k zrzavému vlčkovi, jehož stopu si úpěnlivé hlídala. "Chtěla jsem ho vzít za Životem, ale zdá se, že v nějakou určitou chvíli se Gallirea zvětšila a odsunula nějaká místa do končin, které neznám. Nevíte, kde sídlí právě teď?" To byla poslední věc, kterou chtěla jistě zaneprázdněnou Alfu obtěžovat.

Říct, že se cítila jako páté kolo u vozu, dokonale vystihovalo celou situaci. Nicméně, byla neskonala vděčná, že se druhá vlčice rozhodla její žádosti vyhovět. Ať už ji k tomu vedla dobrá vůle, nebo jen zvědavost. Ona sama ovšem absolutně netušila, co se děje v hlavách těch dvou a viděla a slyšela jen to, co bylo vykonáno a vyřčeno. Z čehož byla pochopitelně mírně zmatená.
Když u ní Mojo hledal bezpečí, nijak se tomu nebránil a jestli se nechal, klidně mu přehodila vlastní oháňku přes hřbet, což byla praktika kterou uklidňovala malá vlčata.
Nijak mezi ně nezasahovala a jen si snažila z toho mála poskládat nějakou tu mozaiku a pochopit oč asi přibližně běží. Zranění. Zlý otec. Strach o matku. Nic z toho se jí nelíbilo a donutilo ji svěsit uši na krk tiše povzdechnout. Její celoživotní problémy se jí teď zdáli tak malicherné. Nedovedla si představit, jak těžký mohl jeho život pro něj být.
"Mojo," špitla něžně směrem ke zmatenému vlčkovi. Možná ji i trochu kouslo svědomí, že o něco takového cizí alfu požádala. Doufala, že když bude vědět o co jde, dokáže mu pomoci, ale zdálo se, že jej spíš vyděsily a znejistěly. "Ona umí číst myšlenky a vzpomínky. Všichni vlci s jejíma očima to umí. Tak jako všichni vlci s našima očima dokáží pohybovat vzduchem," rozhodla se odpověď na otázku, kterou položil už dvakráte a bez úspěchu. To, jak se ohrazoval proti lžím ji však mírně znejistělo. Nemohla vědět, jestli to co Sky říká je pravda, kterou vyčetla v jeho hlavě, nebo se jej snaží jen uchlácholit milosrdnou lží. S tím druhým by zrovna nesouhlasila, ale kdo ona je a co ví, aby mohla soudit. Ale s tím, co bylo řečeno na závěr souhlasila stoprocentně.
"Neměj strach maličký. I kdyby se tu ten zlý vlk ukázal, nepustila bych ho k tobě. Viděls přeci, co dokážu." Od návštěvy Smrti byla o něco sebevědomější, co se potyček s ostatními týkalo. Zvlášť když šlo o vlky "z venku", kteří nikdy neovládali magii lépe než štěňata. "Postarám se o tebe, než se naučíš bránit sám." To slibovala především sama sobě, ale vyslovila to nahlas, neb se tak cítila jistější a odhodlanější. Nechtěla mu tak ovšem přislíbit, že mu poskytne prostředky k pomstě, ať už byly důvody jakékoliv.
Další její pohled patřil veliké vlčici, kterážto odvedla kus práce a vypadala teď docela unaveně. "Děkuji vám. A omlouvám se za svou nevychovanost. Běžně nikoho cizího o nic nežádám. minimálně ne dřív, než se mu představím. Jmenuji se Launee." Trochu doufala v to, že přechod na běžnou konverzaci, co se nebude točit kolem Mojoa, ho možná trochu uklidní a navíc skutečně cítila potřebu věci urovnat. "Jestli máte hlad, pusťte se do toho, přinesla jsem ho jen před chviličkou," pokynula hlavou ke kamzíkovi, který byl sice už trochu ohlodaný, ale nic velkého. Ostatně Mojo se ho skoro nedotknul, neb se dostavil jeden z jeho záchvatů. Proto jeden z těch vyzývajících pohledů vrhla i na něj. Už předtím měl takový hlad, že chtěl žrát trávu.

// Klidně mne teď vynechte :)

Po zkušenostech s Corou si tak nějak vsugerovala, že vysoce postavení vlci jsou poněkud agresivnější, ale tahle se zatím zdála být celkem klidná a dokonce vyjádřila své pochopení, pročež se i Lau trochu uvolnila. Ale jen do té míry, jak moc klidná mohla v přítomnosti takové osoby být.
Zatímco Lau svůj pohled starostlivě poutala k zrzavému vlku, vyjádřila černobílá i jakýsi zájem o jeho osobu. "Bohužel netuším. Neznám ho dlouho a za tu dobu mi neřekl ani to, jak se jmenuje," zabroukala poněkud rozpačitě a zlehýnka ke Sky zvedla pohled. Chtěla si ověřit své zdání, dřív, než se odhodlá k dalšímu kroku. Během superkratičkého pohledu do očí zjistila, že jsou skutečně stříbrné.
Teď ještě ten hluboký nádech na povzbuzení a osmělit se. "Ale vy byste to zjistit mohla? Možná ho i trochu uklidnit?" Nevěděla jak přesně magie mysli funguje a kam až sahají její mantinely. Ale ať už jedno nebo druhé, obojí by bylo mnohem víc, než to nic, které mají teď.
Tenhle jeho stav už znala a věděla, že snažit se s ním mluvit je zbytečné, proto se o to ani nepokoušela a jen bezradně jezdila pohledem mezi ním a Skyliethininými tlapami a vyčkávala na ortel.

Předpoklad se zdál býti správným a Mojo se začal chovat opravdu divně. Tedy Lau už to brala jako samozřejmost, ale novou příchozí by to mohla zaskočit. Nebo hůř. Naštvat. A o naštvanou vlčici takových rozměrů rozhodně nestála, proto se pomaličku a nenápadně přesunula mezi ně, aby to byla pokud možno ona, komu se pomatený vlk zakousne do ocasu. S ním by si snadno poradila, ale před hněvem alfy by jej rozhodně uchránit nedokázala.
"Omluvte ho prosím. On je nemocný. Na hlavu." Asi nebylo úplně hezké říct to takhle na plnou hubu jemu přímo před nosem, ale přišlo jí mnohem lepší všechno hned zkraje uvést na pravou míru. Dříve než dojde k nějakému nedorozumnění. Raději citově raněného Mojoa, než běsnící Skylieth.
"Klid maličký, tady žádný Addrivo není," špitla hned co to šlo konejšivě zase k zrzavému kožichu a doufala, že tomu tak skutečně je a vlčice před nimi skutečně nenosí mužské jméno. To by byl poněkud trapas. Právě teď by skutečně ocenila, kdyby měla svou magii emocí pod kontrolou a mohla ulevit čemukoliv, co mu zrovna tropilo v hlavě neplechu, ale neměla a kdyby se o to pokusila, dost možná by zas skončila v mdlobách. Proto zatím spoléhala jen na slova.

Její uši sebou mírně pocukávaly ve snaze zachytit něco z jeho slov vyřčených do země. Konečný výkřik tak nebyl pro její našpicované slechy tím nejpříjemnějším zážitkem a po chvilce intenzivní bolesti jí zvukovody otřásalo ještě velice otravné pískání. To ji ovšem moc netrápilo, mnohem víc ji zasáhl obsah onoho slova. Naštěstí si brzy uvědomila, že mluví o něm. O samci. To nařčení ani výhrůžky nepatřily jí.
Ne snad, že by se jí kvůli tomu začaly líbit. Kdepak. příliš krvelačná slova na její vkus. O to víc ji zajímalo, co ten nenáviděný asi udělal, že si zaslouží něco takového. Ale neptala se. Neřekl by jí to a ona si ani nebyla jista, zda to vědět chce. Nechtěla, aby jej musela litovat ještě více.
Příliš se jí nezamlouvalo ani to, co následovalo. Už jí zase rozkazoval a ještě takové nesmysly. Její pohled pohasl. Byla poněkud zklamána, ale také hlavně zamyšlena. Nevěděla, co by mu na to měla říct. Co by měla udělat. Síly vesmíru jí naštěstí seslaly záchranu v podobě nového příchozího.
Ta alfácká vůně se nedala ignorovat, ani kdyby chtěla a její ocas se automaticky sesul hluboko mezi zadní nohy a pokývla jí nesměle hlavou na pozdrav.
Ačkoliv nepatřila ke smečce téhle vlčice, každá alfa byla hodna nějakého toho projevu úcty. Zvláště když to byla pravděpodobně vedoucí smečky z močálů, kterou docela nedávno krátce navštívila. Sice se nezdálo, že by o ně měla nějaký větší zájem, ale tím se pro Lau nic moc neměnilo.
Když se však probrala ze šoku, způsobeného vypálenými čichovými buňkami, s obavami se ohlédla po svém "svěřenci". Tohle také byla situace, ve které se ještě nebyli a mohla jen hádat, jak se zachová. hlavně s ohledem na předchozí scénu Pro jistotu se připravila na to, že bude muset zasáhnout dřív, než to udělá Černobílá vlčice.

Věnovala se svému. Doufala, že je to přesně to, co druhý vlk ocení a neměla tušení, že tentokrát je tomu jinak. Prodírala čenich svým tmavým kožichem, hledajíc tu mršku protivnou v těle zakousnutou a dosti svědivou a vůbec by ji nenapadlo k němu zvedat pohled, kdyby na sebe neupozornil tím zvukem, který tak nerada slyšela.
Popravdě se celkem lekla a to zrovna v ten klíčový okamžik, kdy se chystala zbavit toho odporného parazita. Trhnouc hlavou si z těla vyrvala nejen tu potvoru, ale i plnou tlamu chlupů a polekaně na Mojoa vykulila oči.
"Co-co se děje?" vyhrkla zaskočeně dřív než stihla obsah své tlamy vyplivnout, ale udělal to hned vzápětí, prskajíc kolem sebe, jako by zrovna vdechla citrónovku. Zbavit se vlasů v puse bývá docela obtížné a o chlupech to platí dvojnásob. Zvlášť, když nemáte ruce. Brzy však posírala zbytky své důstojnosti a přiťapkala k němu blíž. "Že by zase nějak špatně šlápl?" doufala, že nic závažnějšího to nebude...

>>> Midiam

Vypadalo to, že byl dostatečně zamyšlený na to, aby se po celou dobu, co byla pryč, nepohnul z místa. Zajímalo ji, co se mu asi tak honí hlavou, ale už dávno se naučila krotit svou zvědavost a místo toho, aby začala vyzvídat, raději setřásla vykuchanou mrtvolu kamzíka ze svého hřbetu a rozkmitala svůj ocas ze strany na stranu.
Byla se svým výkonem a rychlostí velice spokojená a teď, když se na vlastní oči ujistila, že je v pořádku se mohla konečně uklidnit a pobídnout jej, ať si poslouží. Ona sama mezitím začala hledat příhodné místo s nějakou tou trávou a spadaným listím, kde by si mohla setřít z kožichu krev. Když si hodíte něco mrtvého a roztrhaného na záda, zrovna čistí z toho nevyjdete. A ona netušila, co by u něj mohl pohled na krev vyvolat. Zvykla si ale očekávat jen to nejhorší a pokud možno se snažila takovým věcem předejít.
Vzhledem k tomu, že sama už nažraná byla a zase měla nějaký ten kilometr v nohou navíc, lehla si opodál a začala se probírat ve své srsti. Trocha té osobní hygieny neuškodí a navíc měla pocit, že si v tom lese uhnala klíště a hodlala si to s ním vyřídit. Jí totiž nikdo krev pít nebude.

>>> Východní hvozd přes Kaskády

Musela uznat, že teď, když uměla se svým nadáním konečně něco pořádného, se jí žilo o dost lépe. Vzpomínka na to, jak se tehdy táhla přes půl Gallireii s dvěma bobry a málem u toho vypustila duši, se teď zdála až neuvěřitelně směšná. Kdyby tehdá nejdříve zašla za Smrtí, udělala by mnohem lépe. Ale co naplat, čas se vrátit nedá a na jednu stranu za to byla skutečně ráda. Další setkání s tou děsivou polobohyní si totiž v dohledné době zopakovat nechtěla.
Kdepak, místo toho mířila za Životem. To byla mnohem lepší společnost. A skutečně věřila v to, že jestli existuje někdo, kdo je schopný pomoci Mojoovi s jeho zmatkem, bude to právě Život. Doufala, že se její zrzavý společník rychle dá do kupy, aby mohli onu návštěvu skutečně realizovat. A přidala do kroku. Sama přeci řekla, že když bude dobře jíst, tak se vyléčí rychleji! A od dobrého jídla ho dělila jen ta vzdálenost, kterou musela Launee ještě překonat, než se vrátí. A to byl už jen docela kousíček.

>>> Třešňový háj

>>> Kaskády

Hustý les. To bylo přesně to, co hledala. Mezi stromy měla mnohem větší šanci něco ulovit, ačkoliv byla sama samotinká. Úplně jiná situace než na louce nebo pláni.
Samozřejmě se ničím nezdržovala a okamžitě se dala do větření. Což jí poskytlo především informaci o nedávné přítomnosti jiných vlků. A co víc - známých vlků. Nebo alespoň jednoho. Trochu zalitovala toho, že tu nebyla dříve, aby mohla Faliona alespoň pozdravit a poděkovat mu ještě jednou, za pomoc, kterou jí kdysi poskytl. Ale nakonec usoudila, že by k tomu stejně nenašla odvahu. Už jen proto, že by mu možná připomněla hledání jeho ztracené družky a akorát by mu přitížila. A to nechtěla. Proto veškeré další myšlenky na toto téma vyhnala z hlavy a začala se zabývat tím, proč sem vůbec přišla. Hledáním kořisti.
Čenichání a stopování ji nakonec dovedlo ke skalám, na kterých si to vesele poskakovalo pár kamzíků. Věděla, že další podobnou příležitost mít nebude a když to tu zkazí, budou s Mojoem o hladu. A to nechtěla. Proto se pomocí magie zařídila tak, že se její pach nedostane k jejich nozdrám a začala se co nejtišeji škrábat nahoru. Byla dostatečně zkušená a opatrná na to, aby si stádečko nevyplašila nějakým neopatrným pohybem a hlukem a brzo se ocitla nad jedním z nich. Trpělivě vyčkala, až se posune a natočí tak, že bude mít svůj úlovek jistý a pak se vrhla pod sebe, přímo na jeho hřbet. Připomínala v tu chvíli spíš nějakou velkou kočku, než vlka, ale strategie to byla účinná a jakmile se zvířeti zakousla do týla měla vyhráno. Takhle mu totiž byli jeho růžky úplně k ničemu a dostatek síly na to, aby se jí vykroutil bez jejich pomoci prostě neměl. Byl to maličký kamzík, ne metráková laň.
Zbytek zvířat se rozprchl a Lau neměla nejmenší důvod se jimi zabývat. Místo toho se hned pustila do jídla. Nejen proto, že měla hlad, ale také proto, aby ubrala hmotnost z toho, co potáhne sebou. Zaměřila se na břicho a vnitřnosti v něm, neb tam byla spousta věcí, co se dala vyhodit a navíc se nejrychleji kazilo. Pak už ovšem neotálela a začala řešit, jak bude postupovat dál. vláčet se s ním po zemi neznělo nejlépe, ale zároveň si nebyla jistá, jestli by to s použitím kouzel zvládla až na takovou dálku.
Nakonec se rozhodla pro kompromis, ve kterém si pomocí vzduchu zvedla mrtvolu do vzduchu a pak ji nechala snést na svá záda. Čas od času musela zastavovat a sklouzávající náklad urovnat, ale jinak se to zdálo jako to nejpohodlnější řešení.

>>> Midiam přes Kaskády

>>> Midiam

Známá řeka ji přivedla na nové místo. Místo, které při své poslední a vlastně relativně nedávné návštěvě těchto míst, zahlédla z vrcholku vyhlídky. Nicméně, nebylo to to místo, na které mířila. Přesto neodolala a trochu se tu pozastavila.
Bylo tu totiž nádherně. Zčeřená voda se ve slunečním světle oslnivě leskla a podmanivé zurčení vodních proudů přímo vnášelo do duše klid. Aniž by si to uvědomila, usadila se u té podívané na zadek s blemcákem blaženě vyvaleným skoro až na náprsence. Byl to výraz, kterým si říkala o bleskový přesun do nejbližšího blázince, naštěstí tu ale nebyl nikdo, kdo by to viděl a po nějakém čásku stráveném bezduchým čučením se vzpamatovala.
Bohužel tohle místo k lovení zrovna stvořené nebylo, takže jej musela chtě nechtě opustit a stočit své kroky směrem, kterým tehdá z vyhlídky viděla jeden veliký les. Cíl, za kterým se od počátku hnala.

>>> Východní hvozd