Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že vztek z jeho hlavy vyčpěl rychlostí blesku, jen co naň promluvila. Na jeho místo ovšem usedly zase jiné pocity, které v něm také určitě vyvolávat nechtěla. Stud a strach. Opět měla poněkud zmatek v tom, proč se tu vůbec objevily, ale vzhledem k tomu, že neodpověděl ani prve, přišlo jí zbytečné znovu se ptát. Už jen proto, aby v něm ty pocity nedopatřením neposílila a místo pozvedání hlasu se spolehla jednoduše na gesta. To se po celém tom čase v jeho společnosti vlastně zdálo jako ten nejlepší způsob komunikace...
Když se k ní přitulil a dal se do kníkání, prostě se zapřela proti němu, aby v ní nalezl oporu a po nějaké té době pláče mu i přehodila jednu z předních nožek přes hřbet v jakési napodobenině objetí. Jí docela stačilo, že si uvědomoval, že něco udělal poněkud nepříjemným způsobem, proto neměla potřebu ho víc kárat. Mrtvého zajíce už to stejně prožité bolesti nezbaví.
"Dobrou chuť?" vzpomněla, od čeho tu vlastně jsou a že jim tu vychládá pár mrtvolek. Ne snad, že by jí na naplnění vlastního žaludku záleželo víc, než na nějakém tom rodinném muchlování... Ale na jeho žaludku už ano. Navíc by to bylo plýtvání, nechat to tu jen tak ležet. Jak masa, tak vynaloženého úsilí.

Tohoto lovu se zatím účastnila jen jako pozorovatelka a upřímně,... byla docela překvapená, jak hladce mu to jde. Občas prostě zapomínala, že ačkoliv se chová jako štěně, ve skutečnosti jím není a nějaké ty zkušenosti má. Jen jim trochu pomoci na vzduch. Malá chybka se však vloudila, ovšem nic tragického, co by zabránilo v úspěchu. Přesto se do vlčkovi mysli zakousla mnohem intenzivněji, než bylo potřeba a způsobila, že život druhého ušáka ukončil poněkud drastickým způsobem. Nebylo to prvně, co téhle krutosti z Mojoových tlapek přihlížela, proto ji to nezanechalo přehnaně šokovanou. Místo toho raději hnula vlastním zadkem, aby odchytila toho třetího zajíce, kterýžto si myslel, že jim uteče.
Teprve tehdy se vrátila ke svému svěřenci, aby zjistila, co jej trápí natolik, že má potřebu vybíjet si to na svém okolí. Bohužel myšlenky číst neuměla, jen emoce. A jejich důvodu se prozatím dopátrat nedokázala. "Copak tě tak rozzlobilo?" Bylo toho tolik, co se o něm ještě musela naučit, aby mohla tvrdit, že mu rozumí. Nicméně byla ochotná se učit, a tak mohla doufat, že tomu tak jednou skutečně bude.

Mojo jí předvádí jednu grimasu za druhou a to takové, které u něj ještě neviděla.
bavilo ji to sledovat a čas od času pomyslela i na to, jej trochu záměrně pozlobit, aby předvedl zase něco nového. Ale teď je oba tížil hlad, takže to odsunula na později a pobavena jeho poskakováním jen s hranou přísností poznamenala, že je takovým hlukem může vyplašit.
Místo toho jej vybídla k napodobování jí samé a začala se pomaličku plížit s pokrčenýma nožkama a břichem skoro přilepeným k zemi. "Musíš si hlídat, kterým směrem fouká vítr," poradila mu tiše. Tuhle věc dost pravděpodobně už znal, ale v zájmu kompletnosti lovecké lekce bylo nutné to připomenout a jestli chtěl, hned mu vysvětlila, že větřík musí vát tak, aby mu pach kořisti přinášel k čumáku, ne naopak, protože pak by byla jeho přítomnost prozrazena. I jejich kořist má přeci svůj nos!
A pak mu pokynula, ať se dá do práce. Byla to přece jeho lekce, takže by to měl zkusit. Launee hodlala zasáhnout jen v případě, že by se mu něco dělo nebo hrozilo, že zůstanou o hladu. V lovu na zajíce byla dost sebevědomá, takže jí nijak nevadilo, jestli je vyplaší a rozežene po celém lese. Zvlášť když teď ovládala vzduch na takové úrovni, na jaké ho ovládala. S jedinou myšlenkou mohli být všichni ušáci v lese jen a jen její. A Mojoovi samozřejmě. Bylo to až nefér.

Mojo vzal její pobídku vážně a skutečně se začal činit. Brzy na to už ji směroval směrem, kterým skutečně byla cítit nějaká ta kořist. To bylo fajn. Ale. Řekněme, že se Lau necítila zrovna na to, nahánět teď cokoliv s kopyty či spárky. Pořád měla živě v paměti, jak jedno takové zvířátko málem ukoplo jejímu kamarádovi hlavu a zažít si něco takového s vlčkem, kterého už brala jako svou regulérní rodinu. Ne. To opravdu nechtěla.
"Nezačneme raději s něčím menším?" Nadhodila proto nejistě a sama zavětřila, jestli ve změti sladkých pachů všemožných pylů nenajde něco vhodného. Něco menšího a méně nebezpečného. Nakonec vyčenichala jednu z těch nor, kterou obývali protáhlé šelmičky. "Tady bydlí lasičky. Jsou maličké, ale mají ostré zuby i drápy, jako my," vysvětlila maličkému, vybízejíc ho, ať si ten pach zapamatuje a pak pokračovala dál, neb neznala způsob, jakým by mohla ty malé potvůrky vytáhnout ven bez zdlouhavého hrabání, během kterého by jim asi beztak utekli. Tak se postupně dopracovali do míst, kde se dalo dohledat nějaké ty ušáky. Ideální kořist. "Co tady?" Zajímala se, jestli je cítí i on a v mžiku zlehčila svůj krok.

I tak zvláštní tvoreček, jakým Mojo je, se nakonec rozhodl podat pomocnou tlapku a podpořit ji nějakým tím fyzickým kontaktem. Na který není ani Launee mimochodem příliš uvyklá. Nicméně byla by hloupá, kdydy v téhle situaci podvědomě ucukla a místo čekoholiv jiného prostě na chvilku zabořila svůj obličej do jeho krku.
Možná ztratila bratra, ale získala synka. A v téhle zemi je přece kopa smeček. Stačí jen hledat. Někde je jednou určitě přijmou. Třeba taková Skylieth nevypadala, že by jí Mojoova nátura obtěžovala. Na druhou stranu si zase Lau nebyla jistá, jestli chce Zrzečky ubytovat na tak nebezpečném místě, jako jsou močály.
Ne, ne... Přiliš spěchá. Uvědomila si, a osvobodila svou tvář z řídkého kožíšku. Byly tu jiné věci, které byli momentálně důležitější. Například nakrmit ho. A ne jen jednou. Prostě bylo potřeba obalit jeho kostru nějakým tím masem a sádlem. Postarat se o to, aby do zimy obrostl chlupy, které ho udrží v teple a taky aby se mu kožíšek krásně leskl. To jí připadalo jako takové prvotní úkoly matky, nehledě na to, že zdravě vypadajícího vlka přijmou kdekoliv mnohem raději, než to, čím je momentálně.
S pohozením oháňky mu oblízla hlavu, aby urovnala to, co předtím rozcuchala a začala větřit. To co hledala, i přes vůni květin nalezla záhy, místo toho, aby se však pustila za stopou, tázavě zamrkala ke svému svěřenci. "Tak, cítíš tu někde něco k snědku?" Uzrál čas, aby zjistila, jak na tom je on s loveckými dovednostmi. Neměla v úmyslu nechat na něm tu hlavní práci, bála se, že je na to moc slaboučký, ale podružné úkony otestovat mohla.

>>> Ohnivé jezero

Jak se k lesu přibližovali, tak v ní narůstala ona potlačovaná nervozita. Dokonce se přistihla u toho, že záměrně zpomalila. Nakonec ale bylo vše marné a skutečně sem dorazili. Něco ovšem bylo špatně. Toho si musela všimnout okamžitě a stejně rychle jí i došlo co. Pach smečky, který se jí sotva usídlil v kožichu tu nebyl. Vyčpěl, jako by ho snad nikdy nebylo.
Zasáhlo ji to nečekaně silně, hruď jí stáhla tíseň a na malou chvíli se dostavil onen šokový stav odmítání, během kterého zmateně pobíhala okolo a očichávala vše, co se namanulo, jen aby se ujistila, že tu nezůstalo nějaké poslední světélko naděje. Ale nic nenašla a nešťastně se proto svezla ke kořenům jednoho ze stromu, kde chvilku hleděla do prázdna. Už zase byla bezdomovec. Už zase se jí povedlo přijít o brášku. Než se však stihla usedavě rozplakat, vzpomněla si, že tu není sama.
Pohledem okamžitě vyhledala Mojoa, na kterého ve svém překvapení tak ostudně zapomněla. To by se asi matce dít nemělo. Ale odpusťme jí to, pro nedostatek zkušeností. Teď už byla zas zpět a připravená se mu plně věnovat. A podávat vysvětlení. "Promiň. Sídlila tu smečka, které jsem byla chvilku součástí a to, že už není, mne trochu sebralo," špitla rozpačitě a rozhlížejíc se po všudepřítomných makových květech si povzdechla. "Myslela jsem, že by to mohl být i tvůj nový domov, ale to se už nestane." Jejím tělem otřásl kratičký vzlyk, který neuhlídala a okamžitě potřásala hlavou, aby od sebe chmury odehnala. Nechtěla, aby si dělal starosti. to ona tu byla od starání. "Musíš mít hlad a žízeň. Já je mám taky," vynutila si od vlastního obličeje veselí úsměv a přestala se tu válet jako hromádka neštěstí. "Určitě se tu dá vyřešit obojí." To věděla zcela jistě. Byl tu přeci potok a nepřeberné množství úkrytů, ve kterých žily lasičky a kuny, které Cora tak ráda... Jen se trochu snažit.

>>> Kopretinka

K prapodivnému rudému jezeru dorazili za krátko. Nevypadalo zrovna vábně ke svlažení hrdla a bohužel pro oba hladové žaludky, ani příliš přívětivě k přežívání čehokoliv živého. Rybařit tady, by bylo pravděpodobně velice zbytečné. Na druhém břehu vodní plochy se však rozprostíral les, který by mohl být v tomhle ohledu štědřejší. Respektive byl, to věděla moc dobře.
Přesto ji během obcházení jezera tížily určité myšlenky, točící se hlavně kolem Cory a její reakce na tuhle nečekanou návštěvu. Mojo nebyl zrovna vlk, kterého by smečka vítala s otevřenou náručí, ačkoliv to bylo dle jejího úsudku přesně to, co nejvíc potřeboval. Rodinu, péči a místo, kde vždy najde bezpečí.
Bylo ale zbytečné předbíhat. Jestli bude les tak prázdný jako posledně, vůbec ničeho se nemusela bát. Ačkoliv i představa prázdného lesa, kde má sídlit její smečka, se jí také moc nezamlouvala. V tomhle se její mysl rozcházela na obě strany. ale skutečnost, ta je jen jedna a ona vůbec netušila, že v lese na ni čeká zjištění o mnoho horší...

>>> Zlatavý les

Lau neměla problém s tím, zůstat tu bez hnutí a jen sledovat, jak čas kolem nich utíká. A nedá se říct, že zrovna líně. Ale mračna, která se začínala shromažďovat nad jejich hlavami nevěstila nic dobrého. O to nervóznější byla, když si vzpomněla, jaké zážitky jim přinesla poslední nedávná sprška. Kdepak. Čekat na bouři a nechat ji padnou přímo na svou hlavu, to určitě udělat nechtěla.
A proto se s jistou neochotou zvedla na nohy. Které byli už naštěstí dostatečně odpočaté a netřásli se pod ní jako sulc, nýbrž stály tak pevně, jako betonové sloupy. To byla dobrá zpráva. Teď jen vymyslet, kam se půjdou před hromobitím schovat. Na jihu byl les, ale podle všeho zabraný smečkou. To samé platilo o Močálech na severu a východ jí byl zcela neznámí. A tak zbývalo jediné místo. Zlatavý les.
Nemohla si být jista tím, zda jej tam smí vzít, když není součástí smečky, ale zároveň neměla v plánu se jej těď vzdát, takže to na dlouhé uvažování nebylo a rychle se rozhodla. Místo popohánění slovy, jej vybídla k pohybu jemným drcnutím čenichu a pak se rozklusala za lesem, který jí byl dobře znám. Nejdřív tu ale byla malá překážka.

>>> Ohnivé jezero

Usnula rychlostí blesku a spala, jako když do vody hodí. Dlouho a hluboce. Jednou ovšem ten okamžik probuzení přijít musel. Jí v tom napomohl hlas nějakého kolemjdoucího, který loukou zněl v nekonečných vlnách slov. Snad i bez odmlky na nádech. Ať už to byl kdokoliv, mlel jako kolovrátek. Byl ovšem dostatečně daleko na to, aby jí vše řečené znělo jen jako neurčitý šum a obsah slov jí zůstal neznámí. Přesto se i ve své rozespalosti pobaveně usmála. Vlček to musel být rozhodně roztomile ubrebenbtěný. Pravý opak Mojoa. Možná by si mohla adoptovat ještě někoho takového, aby se ty extrémy hezky vyvážily.
Do nového dne pak vstoupila dlouhým labužnickým zívnutím a pak se dala do opatrného zkoušení svých končetin. Pohla prsty? Zdálo se, že ano. To bylo dobré znamení. Teď, zda ještě bude schopná chůze. Zatím to ovšem nepokoušela, neb takovými pokusy by určitě svého společníka probudila a to bylo na seznamu věcí, které vskutku udělat nechtěla. Proto se omezila jen na trpělivé rozhlížení se po okolí, poslouchání toho, jak větřík proklouzává mezi květinami a rozeznívá je tichým šustěním a čekala.

Z toho štěstí vyzařujícího z něj celého byla skoro až na rozpacích. Ještě nikdy na ni nikdo takhle nekoukal a to ani když se po dlouhých letech střetla se svým bratrem, který ji měl bezpochyby také rád, ale...
Váhání ovšem rychle převážila obdobně intenzivní radost. Byla teď máma. Sice bez těch úvodních zážitků, ale co víc si mohla postarší vlčice se silnými mateřskými pudy, ale bez partnera přát? Nejvíc ji na tom ovšem těšil především jeho posun.
První doteky mezi nimi nakonec inicioval Mojo, což jí otevřelo dveře k novým možnostem a pak už bez váhání, stále ale opatrně, položila svou hlavu na jeho tlapky a zamručela. Pořád byla po tom sprintování a vzpírání úplně vyšťavená a když teď bylo to nejdůležitější vyřešené, padlo to na ni úplně. "Nebude vadit, když se prospím?" Sice se na to tázala, ale to už byla tak napůl spící...

//omluvuju se, že mi teď všechno tak trvá, jestli chceš odběhni si, ona si tě pak najde :3

To, že byla její řeč příliš dlouhá si uvědomila prakticky okamžitě, co umlkla. A vidouc, co to s ním dělá, nejraději by bývala byla, kdyby prostě nic neřekla. Tak jako vždy. Zdálo se, že takovým přístupem totiž nikoho nenaštve ani neraní. A obojí bylo něčím, čeho se k uzoufání bála.
"Já vím, že ano," špitla provinile, stydíc se natolik, že ani nezvedla svůj pohled, ušima mírně cukajíc nad všemi těmi zvuky, které jeho projev doplňovaly. Bylo jí ouzko a byla unavená. Kdyby měla co, nejspíše by se pozvracela. I tak bylo čekání na to, co dalšího řekne, tak hrozně ubíjející. A zároveň si skoro přála aby už nic neříkal. Raději nic, než něco ošklivého. Nikdy nemohla poznat, který z těch dvou zrovna přebral iniciativu.
Nicméně jednou to rozhřešení přijít muselo. A to dnešní kupodivu přiválo úlevu. Uvědomujíc si, že vlastně celou dobu zadržovala dech, se konečně mohla nadechnout. Pomalu svou polohu "zdechliny ležící na boku" změnila v tu, ve které vlci normálně leží a zvedla nezvykle těžkou hlavu tak, aby se na Mojoa mohla zase podívat. O něco méně zahanbeně a o dost více šťastně. Zbývající energii využila k tomu, že našpicovala uši a rozpohybovala svou oháňku.
"A já s tebou, maličký. Jestli jsem udělala něco, kvůli čemu sis myslel opak, tak jsi to jen špatně pochopil," pravila s jemným úsměvem a sama se mu v mysli omluvila, že i ona si u té řeky domýšlela nesprávné. "Jestli tě něco trápí, musíš mi to říct," připomněla proto znovu. Nechtěla aby se takováhle emotivní scéna opakovala, jen kvůli tomu, že jeden nepobere gestikulaci druhého.
S tím měla ostatně problém už teď. Tlapka, co jí vysela před čumákem přímo vybízela k nějakému tomu hravému žďuchnutí, nebo olíznutí, ale měla na paměti, jak špatně Mojo snáší doteky a proto se v obojím zarazila a nejprve naň jen velice tázavě zacílila svůj pomněnkový pohled. Zas něco pobabrat, sotva se uklidnili, to by bylo už příliš.

To, že skončí s vlkem zakousnutým v ocase, to skutečně nečekala a nějaký ten překvapený výkřik jí utekl. Ničeho jiného nebyla schopná. Jen se po něm zmateně ohlédla, v očích otazníky. Příliš mimo na to, aby vymyslela, co na to říct, nebo se začít bránit. Naštěstí ji pustil sám od sebe a... začal si povídat sám se sebou.
To nebylo tolik překvapivé, jako onen kousanec přesto to sledovala a poslouchala s fascinovaným zaujetím. Normálně by jí morálka nedovolila odposlouchávat cizí rozhovor, ale. Sakra je to samomluva! Dvě osoby v jednom těle! Sotva se to dalo počítat a jestli existovala naděje, že z padlých slov vyrozumí něco o tom, co se děje, musela je vyslechnout.
Pochopení přijde až s posledními slovy. A spolu s nimi i bodavá bolest na srdíčku. Lau byla trpělivá. A hodná. Až příliš. Ale ani ona v sobě nemohla držet všechno věčně. A právě teď byla unavená a jejím tělem krom emocionální bolesti proudila i ta fyzická. Proti tomu se těžko bojovalo.
"Tohle bolí, Mojo," zašeptala tiše zatímco svou hlavu ukládala znaveně zpět na zem. "Po tom všem mi pořád nevěříš?" Ne snad že by požadovala jeho vděk, to rozhodně ne, ale naučila se mít ho ráda a neopětované city prostě bolí. "Proč posloucháš slova někoho, kdo se ti očividně snaží ublížit? Proč s ním mluvíš víc než se mnou? Nerozumím tomu. Řekla jsem snad někdy, že mi překážíš? Kdyby to tak bylo, proč bych tě pokaždé hledala, když jsi utekl?" Ublíženě schoulila své bolavé tělo do klubíčka. Někdy se za svou hloupost skutečně nenáviděla. Zmrzačí se pro záchranu někoho, kdo není ani sto věřit v její upřímnost a stejně toho nedokáže litovat a chce to zkoušet dál. "Jak můžu vědět, co chceš nebo nechceš, když mi nikdy nic neřekneš. Nejsem jako Skylieth, neumím číst myšlenky!" Toť k tomu, že stále nechápala, proč vůbec tahle scéna vznikla? Proč se u řeky tak rozvášnil a vzal roha? Proč je teď v tomhle stavu?

>>> Tanebrae

Postupem času se dopajdala až na místo, kterým procházeli docela nedávno. Nevěděla jestli jej sem táhlo něco konkrétního, nebo prostě jen běžel za nosem, ale bylo to jedno z těch příjemnějších míst k pobytu. Kdyby tedy nebylo takové horko, že z ní vysávalo poslední zbytky života. Temná stránka léta vystrkovala drápky a Lau těžce litovala toho, že si během všech těch zmatků nestihla ze srsti vyklepat zimní podsadu. Pekla se ve vlastním kožichu.
Přítomný pach krve ji ovšem i v takovém stavu stihl na chvilku vyděsit, než zkušeně poznala, že se jedná o krev zaječí. To v ní vyvolalo zcela opačné emoce. Totiž ty potěšené, že byl Mojo schopný ulovit si něco sám. Bylo to jen dobře, protože sama takových kousků právě teď schopna nebyla a mohla by jen útrpně přihlížet tomu, jak ten chudáček hladoví...
Místo toho mohla využít toho, že se konečně na chvilku zastavil a svalit se mezi květiny, které jí byly tak milé a konečně si odpočinout. Trochu se jí motala hlava a tak nějak nevěděla která strana je pravá a která levá. Ani na nějaké velké řečnění se necítila a proto nic neříkala a nechala na něm, jestli se bude dál chovat ublíženě nebo ne.

S tím, jak se dal do ublíženého vytí, připleskla své uši ke krku. Ne proto, že by jí ten zvuk trhal ušní bubínky, ale jednoduše proto, že byla zase jednou velice zmatená. Bylo jí jasné, že zase něco neuhlídala a vypustila z tlamy nějakou nešťastnou poznámku, jež byla v jejích očích zcela nevinná, ale jeho z nějakého důvodu zraňovala.
Proto si s pohledem zavěšeným na jeho mizející oháňce přehrála svá slova znovu, ale rozhřešení jí to nepřineslo. Tak si alespoň mlčky vyhubovala a pomalu se zavěsila na jeho stopu. Netušila, kde po tom boji o svůj život bral tolik energie, protože ona byla úplně hotová a nohy se jí pod tělem vrtěly jako žížaly. Připadala si, jako by se pod ní svět houpal a její rychlost tomu odpovídala. Ne však, že by se jí to zamlouvalo a najednou si zase jednou připadala tak nějak,... stará. Hrozné slovo.
Naštěstí spěchat nemusela. Byla přeci vlk, co vyčenichá svou kořist i na několik kilometrů a ona navíc ještě vládla silou větru, kterým si mohla významně vypomoci, kdyby došlo na nejhorší a jeho pach ztratila. To ovšem neměla v plánu.

>>> Kopretinová louka

Po několika skocích byla donucena se zastavit a zůstat na něm vyset pohledem. Nerozuměla tomu, co dělá a v duchu této nechápavosti stočila hlavu na stranu. Vzhledem k tomu, co měli za sebou a jak unavený musel být v tom viděla čistočisté hazardování a opravdu chtěla, aby toho nechal a prostě se spolu s ní vrátil na pevnou zem.
"Co se děje? Nechceš jít domů?" vytrousila ze sebe nakonec a kývla hlavou směrem k blízkému druhému břehu. Někdy tou dobou si uvědomila, že její domov nemusí být nutně i tím jeho. Že s ní možná už dál jít nechce. "Chceš se rozdělit?" ptala se proto s dávkou obav. To, že si ho za tu dobu, kterou spolu strávili, tak trochu přivlastnila si vybírala svou daň. Dost špatně si teď představovala, že by měla jít dál sama a tížena takovým pocitem chmatala po každé nitce, která se nabízela. "Možná je nějaké místo... nebo někdo koho bys chtěl vidět?" Krom toho, že se o to upřímně zajímala, mu tak chtěla dát najevo, že s ním klidně půjde kam se mu zamane. Že to nemusí být pořád ona, kdo určuje směr, pokud se mu to nezamlouvá.