Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Usnula rychlostí blesku a spala, jako když do vody hodí. Dlouho a hluboce. Jednou ovšem ten okamžik probuzení přijít musel. Jí v tom napomohl hlas nějakého kolemjdoucího, který loukou zněl v nekonečných vlnách slov. Snad i bez odmlky na nádech. Ať už to byl kdokoliv, mlel jako kolovrátek. Byl ovšem dostatečně daleko na to, aby jí vše řečené znělo jen jako neurčitý šum a obsah slov jí zůstal neznámí. Přesto se i ve své rozespalosti pobaveně usmála. Vlček to musel být rozhodně roztomile ubrebenbtěný. Pravý opak Mojoa. Možná by si mohla adoptovat ještě někoho takového, aby se ty extrémy hezky vyvážily.
Do nového dne pak vstoupila dlouhým labužnickým zívnutím a pak se dala do opatrného zkoušení svých končetin. Pohla prsty? Zdálo se, že ano. To bylo dobré znamení. Teď, zda ještě bude schopná chůze. Zatím to ovšem nepokoušela, neb takovými pokusy by určitě svého společníka probudila a to bylo na seznamu věcí, které vskutku udělat nechtěla. Proto se omezila jen na trpělivé rozhlížení se po okolí, poslouchání toho, jak větřík proklouzává mezi květinami a rozeznívá je tichým šustěním a čekala.

Z toho štěstí vyzařujícího z něj celého byla skoro až na rozpacích. Ještě nikdy na ni nikdo takhle nekoukal a to ani když se po dlouhých letech střetla se svým bratrem, který ji měl bezpochyby také rád, ale...
Váhání ovšem rychle převážila obdobně intenzivní radost. Byla teď máma. Sice bez těch úvodních zážitků, ale co víc si mohla postarší vlčice se silnými mateřskými pudy, ale bez partnera přát? Nejvíc ji na tom ovšem těšil především jeho posun.
První doteky mezi nimi nakonec inicioval Mojo, což jí otevřelo dveře k novým možnostem a pak už bez váhání, stále ale opatrně, položila svou hlavu na jeho tlapky a zamručela. Pořád byla po tom sprintování a vzpírání úplně vyšťavená a když teď bylo to nejdůležitější vyřešené, padlo to na ni úplně. "Nebude vadit, když se prospím?" Sice se na to tázala, ale to už byla tak napůl spící...

//omluvuju se, že mi teď všechno tak trvá, jestli chceš odběhni si, ona si tě pak najde :3

To, že byla její řeč příliš dlouhá si uvědomila prakticky okamžitě, co umlkla. A vidouc, co to s ním dělá, nejraději by bývala byla, kdyby prostě nic neřekla. Tak jako vždy. Zdálo se, že takovým přístupem totiž nikoho nenaštve ani neraní. A obojí bylo něčím, čeho se k uzoufání bála.
"Já vím, že ano," špitla provinile, stydíc se natolik, že ani nezvedla svůj pohled, ušima mírně cukajíc nad všemi těmi zvuky, které jeho projev doplňovaly. Bylo jí ouzko a byla unavená. Kdyby měla co, nejspíše by se pozvracela. I tak bylo čekání na to, co dalšího řekne, tak hrozně ubíjející. A zároveň si skoro přála aby už nic neříkal. Raději nic, než něco ošklivého. Nikdy nemohla poznat, který z těch dvou zrovna přebral iniciativu.
Nicméně jednou to rozhřešení přijít muselo. A to dnešní kupodivu přiválo úlevu. Uvědomujíc si, že vlastně celou dobu zadržovala dech, se konečně mohla nadechnout. Pomalu svou polohu "zdechliny ležící na boku" změnila v tu, ve které vlci normálně leží a zvedla nezvykle těžkou hlavu tak, aby se na Mojoa mohla zase podívat. O něco méně zahanbeně a o dost více šťastně. Zbývající energii využila k tomu, že našpicovala uši a rozpohybovala svou oháňku.
"A já s tebou, maličký. Jestli jsem udělala něco, kvůli čemu sis myslel opak, tak jsi to jen špatně pochopil," pravila s jemným úsměvem a sama se mu v mysli omluvila, že i ona si u té řeky domýšlela nesprávné. "Jestli tě něco trápí, musíš mi to říct," připomněla proto znovu. Nechtěla aby se takováhle emotivní scéna opakovala, jen kvůli tomu, že jeden nepobere gestikulaci druhého.
S tím měla ostatně problém už teď. Tlapka, co jí vysela před čumákem přímo vybízela k nějakému tomu hravému žďuchnutí, nebo olíznutí, ale měla na paměti, jak špatně Mojo snáší doteky a proto se v obojím zarazila a nejprve naň jen velice tázavě zacílila svůj pomněnkový pohled. Zas něco pobabrat, sotva se uklidnili, to by bylo už příliš.

To, že skončí s vlkem zakousnutým v ocase, to skutečně nečekala a nějaký ten překvapený výkřik jí utekl. Ničeho jiného nebyla schopná. Jen se po něm zmateně ohlédla, v očích otazníky. Příliš mimo na to, aby vymyslela, co na to říct, nebo se začít bránit. Naštěstí ji pustil sám od sebe a... začal si povídat sám se sebou.
To nebylo tolik překvapivé, jako onen kousanec přesto to sledovala a poslouchala s fascinovaným zaujetím. Normálně by jí morálka nedovolila odposlouchávat cizí rozhovor, ale. Sakra je to samomluva! Dvě osoby v jednom těle! Sotva se to dalo počítat a jestli existovala naděje, že z padlých slov vyrozumí něco o tom, co se děje, musela je vyslechnout.
Pochopení přijde až s posledními slovy. A spolu s nimi i bodavá bolest na srdíčku. Lau byla trpělivá. A hodná. Až příliš. Ale ani ona v sobě nemohla držet všechno věčně. A právě teď byla unavená a jejím tělem krom emocionální bolesti proudila i ta fyzická. Proti tomu se těžko bojovalo.
"Tohle bolí, Mojo," zašeptala tiše zatímco svou hlavu ukládala znaveně zpět na zem. "Po tom všem mi pořád nevěříš?" Ne snad že by požadovala jeho vděk, to rozhodně ne, ale naučila se mít ho ráda a neopětované city prostě bolí. "Proč posloucháš slova někoho, kdo se ti očividně snaží ublížit? Proč s ním mluvíš víc než se mnou? Nerozumím tomu. Řekla jsem snad někdy, že mi překážíš? Kdyby to tak bylo, proč bych tě pokaždé hledala, když jsi utekl?" Ublíženě schoulila své bolavé tělo do klubíčka. Někdy se za svou hloupost skutečně nenáviděla. Zmrzačí se pro záchranu někoho, kdo není ani sto věřit v její upřímnost a stejně toho nedokáže litovat a chce to zkoušet dál. "Jak můžu vědět, co chceš nebo nechceš, když mi nikdy nic neřekneš. Nejsem jako Skylieth, neumím číst myšlenky!" Toť k tomu, že stále nechápala, proč vůbec tahle scéna vznikla? Proč se u řeky tak rozvášnil a vzal roha? Proč je teď v tomhle stavu?

>>> Tanebrae

Postupem času se dopajdala až na místo, kterým procházeli docela nedávno. Nevěděla jestli jej sem táhlo něco konkrétního, nebo prostě jen běžel za nosem, ale bylo to jedno z těch příjemnějších míst k pobytu. Kdyby tedy nebylo takové horko, že z ní vysávalo poslední zbytky života. Temná stránka léta vystrkovala drápky a Lau těžce litovala toho, že si během všech těch zmatků nestihla ze srsti vyklepat zimní podsadu. Pekla se ve vlastním kožichu.
Přítomný pach krve ji ovšem i v takovém stavu stihl na chvilku vyděsit, než zkušeně poznala, že se jedná o krev zaječí. To v ní vyvolalo zcela opačné emoce. Totiž ty potěšené, že byl Mojo schopný ulovit si něco sám. Bylo to jen dobře, protože sama takových kousků právě teď schopna nebyla a mohla by jen útrpně přihlížet tomu, jak ten chudáček hladoví...
Místo toho mohla využít toho, že se konečně na chvilku zastavil a svalit se mezi květiny, které jí byly tak milé a konečně si odpočinout. Trochu se jí motala hlava a tak nějak nevěděla která strana je pravá a která levá. Ani na nějaké velké řečnění se necítila a proto nic neříkala a nechala na něm, jestli se bude dál chovat ublíženě nebo ne.

S tím, jak se dal do ublíženého vytí, připleskla své uši ke krku. Ne proto, že by jí ten zvuk trhal ušní bubínky, ale jednoduše proto, že byla zase jednou velice zmatená. Bylo jí jasné, že zase něco neuhlídala a vypustila z tlamy nějakou nešťastnou poznámku, jež byla v jejích očích zcela nevinná, ale jeho z nějakého důvodu zraňovala.
Proto si s pohledem zavěšeným na jeho mizející oháňce přehrála svá slova znovu, ale rozhřešení jí to nepřineslo. Tak si alespoň mlčky vyhubovala a pomalu se zavěsila na jeho stopu. Netušila, kde po tom boji o svůj život bral tolik energie, protože ona byla úplně hotová a nohy se jí pod tělem vrtěly jako žížaly. Připadala si, jako by se pod ní svět houpal a její rychlost tomu odpovídala. Ne však, že by se jí to zamlouvalo a najednou si zase jednou připadala tak nějak,... stará. Hrozné slovo.
Naštěstí spěchat nemusela. Byla přeci vlk, co vyčenichá svou kořist i na několik kilometrů a ona navíc ještě vládla silou větru, kterým si mohla významně vypomoci, kdyby došlo na nejhorší a jeho pach ztratila. To ovšem neměla v plánu.

>>> Kopretinová louka

Po několika skocích byla donucena se zastavit a zůstat na něm vyset pohledem. Nerozuměla tomu, co dělá a v duchu této nechápavosti stočila hlavu na stranu. Vzhledem k tomu, co měli za sebou a jak unavený musel být v tom viděla čistočisté hazardování a opravdu chtěla, aby toho nechal a prostě se spolu s ní vrátil na pevnou zem.
"Co se děje? Nechceš jít domů?" vytrousila ze sebe nakonec a kývla hlavou směrem k blízkému druhému břehu. Někdy tou dobou si uvědomila, že její domov nemusí být nutně i tím jeho. Že s ní možná už dál jít nechce. "Chceš se rozdělit?" ptala se proto s dávkou obav. To, že si ho za tu dobu, kterou spolu strávili, tak trochu přivlastnila si vybírala svou daň. Dost špatně si teď představovala, že by měla jít dál sama a tížena takovým pocitem chmatala po každé nitce, která se nabízela. "Možná je nějaké místo... nebo někdo koho bys chtěl vidět?" Krom toho, že se o to upřímně zajímala, mu tak chtěla dát najevo, že s ním klidně půjde kam se mu zamane. Že to nemusí být pořád ona, kdo určuje směr, pokud se mu to nezamlouvá.

Pomáhal jí asi tolik, že nepomáhal a několikrát jí málem vyklouzl. Nakonec se jí ale podařilo vytáhnout jej nahoru k sobě. Než jej však stihla pustit, vytrhl se jí on sám a jí nezbylo nic jiného než vyplivnout těch pár chlupů, co jí ulpělo na tlamě. Jeho reakce si nevšímá, nezlobila by se a stejně má co dělat sama se sebou a s jazykem bezvládně uloženým skoro až na hrudi se snaží získat jistotu v roztřesených nohou.
"Bohům dík," zamumlá nakonec malátně. Oči přivírá proti dešti, řeka jí omývá tlapy. Spousta vody. Víc, než se jí líbí a ve strachu z toho, že je nějaká větší vlna smete zpět do proudu se dává do pohybu a přeskakuje na další ze skalek. Trochu při tom ale neodhadla své momentální síly a přecenila rozbředlé nohy, takže se o ni rozplácla jak široká, tak dlouhá.
Chvilku vypadala, že tak zůstane, ale ve skutečnosti ji trocha té bolesti probrala. Postavila se na nohy, oklepala se a pak pokračovala v cestě do bezpečí, tentokrát bez zádrhelů, neustále se ohlížejíc zpátky, jak si vede on.

>>> Narrské vrchy

Přiběhla přesně v ten okamžik, když jej strhl rozbouřený proud. Srdce jí bilo jako splašené a hrůza, která ji v tu chvíli jímala skoro až vyrážela dech. Byly to dost veliké změny nálad za takovou chvilku. Od blaženého poklidu, který poskytuje Životova přítomnost, k hrozivému strachu o cizí život. Nehledě na to, že tomu, jak voda polyká jejího kamaráda přihlížela už podruhé.
Existovala jediná možnost, co mohla udělat. Nabrat obrátky a nedívat se nazpátky. Jestli se jí zdálo, že kopce letěla rychle jako pták, tak teď by možná byla schopná předehnat stíhačku. Pádila podél kluzkého břehu a to s jediným cílem. Dorazit k té sadě skalek, kterou použili na cestě sem dříve než Mojo.
Když ho míjela nesnažila se na něj ani volat a uklidňovat ho. Bála se, že by ji to akorát zpomalilo, že by někde zakopla, nebo na nedobrém terénu uklouzla. A pravděpodobně by ji přes hučení vody stejně neslyšel. Proto se upnula ke svému jedinému cíli a zpomalila teprve, když k brodu dorazila.
Přes skalky se přelévala jedny vlna za druhou a určitě byli ještě kluzší než posledně, proto si musela každý skok pečlivě promyslet a načasovat. Naštěstí na to měla dostatek času a nakonec byla schopná být ve správnou chvíli, na správném místě.
Zaryla drápy do skály, zapřela se všema nohama, co to jen šlo a pak chňapla svou tlamou do proudu, aby se zrzavému vlčkovi zakousla do jakékoliv části těla, co se naskytne. Byla si vědoma toho, že jej to bude pořádně bolet, ale nebyla v situaci, kdy by mohla být nežná a nerozpakovala se do něj zarýt zuby pořádně. Jen aby jí nevyklouzl. Přitom s ní samosebou cukla síla setrvačnosti, přední nohy pod ní zavrávoraly, ale nakonec byla schopná se na balvanu udržet a stáhnout Mojoa tak, aby ho proud tlačil proti skále, na které stála. A s vrčením, které jí mělo pomoci se uklidnit, se jej snažila vytáhnout nahoru. Silou ovšem zas tolik nevládla.

>>> Vrchol

Cestou dolů se málem přerazila. Ono běžet z kopce má svá úskalí a navíc jí přišlo, že peláší o dost rychleji, než kdy předtím a tím, že spěchá za Mojoem to určitě být nemohlo. až takový účinek. To bylo asi nemožné.
Dole na ni k jejímu zármutku ale nikdo nečekal a ona zase musela přemýšlet o tom, jak dlouho u Života byla. Ostatně změna počasí byla zcela evidentní. Po chvilce paniky se ale vzpamatovala a uvědomila si, že cítí jeho pach, ačkoliv déšť ho velice rychle smýval.
Neváhala ani chviličku a okamžitě se za ním pustila, pro jistotu si pomáhala i kouzly, aby si byla jistá svým směrem. Měla výhodu v tom, že byla mnohem rychlejší než on, takže by nemělo být těžké dohnat jej.

>>> Tanebrae

>>> Vršky

Bylo to zvláštní. Po úbočí těchto kopců stoupala již podruhé a opět při té příležitosti následovala kroky někoho jiného. A podruhé se jí tento její doprovod ztratil z očí. Tentokráte to ovšem nebyla její nepozornost, nýbrž Mojoův spěch, co je rozdělilo. Přitom tam dole se zdálo, že je to on kdo mele z posledního.
Nebyl ovšem důvod se obávat a ona postupovala dál stejně klidně a loudavě, jako doposud. Užívajíc si ten omamný pocit štěstí, co se jí tu pomaličku a po lehoučku vkrádal do hlavy a odháněl odtud všechny ty hloupé starosti, kterých si na sebe vždy nabalila po tunách, aniž by si to uvědomovala. A s tím jak se ony vytrácely, se cítila lehčí a lehčí, až nabyla dojmu, že by se klidně mohla vznášet.
Nakonec jej znovu zahlédla. Ležel poblíž toho kouzelného potůčku, než však stihla dojít blíže a povzbudit ho svou přítomností, zase byl na nohou a pelášil dál. Otevřela tlamu k tomu, že na něj zavolá, ale pak si povšimla, kterým směrem ho nožky nesou a upustila od toho. Životova jeskyně byla přesně tím místem, kam by měl jít. A ona hodlala ono setkání nechat soukromým a nerušeným.
Ulehla poblíž vchodu, nastavujíc větru svá záda a dala se do dřímání, které bylo v těchto místech zvláště příjemným. Setrvávajíc bez pohybu, s očima blaženě zavřenýma, poslouchajíc poklidný tlukot vlastního srdce, zapomněla na všechno okolo a uniklo jí i to, když Mojo jeskyni opustil a proběhl kolem ní. Dost možná by byla schopná zůstat v tomto stavu navždy…
Naštěstí tu byl někdo, kdo to nechtěl tak úplně připustit a jehož příchodu si musela povšimnout i kdyby nechtěla. Životova bezprostřední blízkost byla ještě více elektrizující než to všechno okolo a jemné brnění v nohou ji z opojného transu nenásilně probralo.
„Živote,“ vydechla šťastně místo pozdravu s oháňkou rozevlátou do všech světových stran a už už se zvedala na nohy. V tom ji ovšem kouzelný vlk zastavil svým intenzivním pohledem a místo toho se posadil po jejím boku. „Také tě zdravím, Launee. Přivedla jsi mi sem vskutku zajímavou návštěvu,“ zatrylkoval bílý vlk zvesela s očima nalepenýma na obzoru. Skoro jako by sledoval kde právě teď je jeho poslední návštěvník.
Hnědá vlčice se jen pousmála. Byla přesvědčená o tom, že v tom má stejně Život prsty a zkřížil její a Mojoovy cesty. Aby vlček našel svou pomoc a při tom ukojil Neeinu touhu po štěňatech. A stejně tak se neptala ani na to, jak jejich setkání dopadlo, neb byla bezpodmínečně přesvědčena o tom, že Život udělal to nejlepší, co mohl. „Nepřeceňuješ mne maličko?“ Pozvedl pobaveně obočí magický vlk, který v její mysli četl stejně snadno jako v knize, ale to, jaká část ho tolik pobavila nezmínil, a místo toho strhl svůj modrošedý pohled na ni. „Víš ale, že nedělám práci za ostatní?“ připomněl, jaká úskalí jeho výpomoc má, pročež modrooká vlčice vědoucně pokývla hlavou. „Neměj strach, pomůžu mu.“
Tahle odpověď se mu očividně líbila, neb se s úsměvem a zavrcením ocasu postavil na nohy. Drknutím čumáku ji vybídl k procházce a ona neměla důvod odmítnout. Procházejíc se tím rájem, který zde Život vytvořil, došla řada i na jiná témata. „Našla jsi svého bratra. Říkal jsem, že to dokážeš.“ Hrdě při tom vypjal hruď přesně tím „já to věděl“ způsobem. Mlčenlivé Launee nezbylo nic jiného než vděčně pokývat hlavou a přiznat, že nebýt jeho slov, možná by to tehdy vzdala. Zvláštní co s vlkem udělá, když má něčí podporu. „Přidala jsem se k jeho smečce, takže ho snad už znovu neztratím.“ Po téhle poznámce se polobůžek zatvářil tak všelijak, ale rozhodl se nechat poznání toho, že ona smečka už neexistuje, na Launee samotné. Bylo by přeci ohyzdné, kazit jí teď radost a se zájmem zastříhal ušima, když při pohledu na jeho zahrádku vyřkla pár dalších slov.
„Přinesla jsem ti nějaké květiny.“ Skutečně nadšená radostnými jiskřičkami v jeho očích, začala je hnedka jednu po druhé pokládat na zem a přihlížela tomu, jak je okamžitě vesele umísťuje na jejich místa v záhonku. Nakonec mu přidala ještě pár kamínků, které jí nestihla uzmout Smrt ve zřícenině. I ty bělostný vlk naaranžoval tak, aby to lahodilo jeho oku a mezitím stihl i vyzvídat.
„A nic za ně samozřejmě nechceš?“ Launee zmateně zamrkala a záhy mu to odkývala. „Jistě. Co bych měla chtít? Hlavně, že ti dělají radost,“ zabroukala spokojeně s pohledem střídavě zaparkovaným na té nádheře a jeho nadšeným obličejem, přičemž by se během toho stihla i několikrát zardít, kdyby to bylo u vlka možné. „Tak to vyřešíme jako posledně,“ konstatoval Život jednoduše a seskočil ze své vyvýšené pozice k ní dolů, až rosa stékající po jeho srsti ošplíchala vše kolem.
Moc nerozuměla tomu, o čem mluví, ale ať už chtěl udělat cokoliv, nebránila mu. I v tomhle mu chtěla dopřát tolik radosti, kolik jen chtěl a celá tumpachová nespouštěla pohled z jeho pohupujícího se chvostu. Indigová a bílá. Jestlipak se Mojoovy ten jeho ohon líbil, když ho chtěl tak moc vidět?
No jistě. Mojo! Málem na něj zapomněla. To znělo dost hrozně. Co když tu zase nevědomky strávila tři dny a on zatím někam utekl? Hrůza a stud ji však jímali jen chvilku. Pro takové pocity není na vrcholku Narrských kopců místo. Nicméně už se jednou rozpomněla a věděla, že musí jít. Tam dole ji někdo potřeboval. Konečně poprvé v životě. Povídat si se Životem a společně pečovat o jeho zahradu bylo určitě úžasné, ale nemohla. Ne teď.
„Měla bych…“ Zkoumavý štěněčí pohled, kterým ji obdaroval, jí na chvilku vyrazil dech a opět do mysli vmetl touhu zůstat, ale nakonec s potřepáním hlavy ze sebe tu větu přeci vytlačila. „Měla bych jít.“ Bílý vlk se tvářil zklamaně, ale i přesto pokývl hlavou a popřál jí šťastnou cestu. Nicméně stále ji propaloval tím intenzivním pohledem. Jakoby zkoušel sílu její vůle. Ale ne. Nesměla tolik váhat! Přesto mu alespoň slíbila brzký návrat a s pocitem, že jí něco rve srdce na kusy, začala sestupovat dolů. Nakonec se přistihla u toho, že se žene jako blázen. Snad ve strachu, že si to v polovině cesty rozmyslí.

>>> Vršky

Objednávka:
ID - V01/vytrvalost/9% - 45
ID - V01/rychlost/4* - 20
ID - V01/obratnost/2* - 10
ID - Vo2/Mojo/Rychlost/1* - 15
-> 90
10% Vlčíškova sleva -> 90-9 = 81 (79 pomněnek a 2 safíry)
Snad

Nejprve to vypadalo, že z toho nic nebude, protože se chudák svalil na zem, jako by byl na posledním tažení. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se ale zvedá a navíc se tváří, jako by měl v brzké době dostat lízátko a začne ji pobízet k pohybu.
"No proč ne," pousmála se tedy a následovala ho. Když na to dojde, můžou si přece odpočinout i v půlce nebo pod vrcholem. Tomu se říká svoboda rozhodnutí. A tak tentokrát následovala ona jeho, snažila se jej nespustit z očí a relaxovala. Tady totiž bylo bezpečno a mohla si to dovolit.

>>> Vrchol

>>> Kopretinová louka

Tak. Nakonec to zbytečná námaha byla. Co naplat, nezlobila se a prostě jen trpělivě vyčkala toho, až se sám zmátoží a uzná za vhodné následovat ji. K čemuž nakonec přeci došlo a oni si mohli užít chvilkovou bezproblémovou procházku květinovou loukou.
Neočekávala však, že jejich přechod přes řeku proběhne hladce, takže nebyla ani moc zklamaná, když sebou Mojo při první příležitosti do vody plácl. V první chvíli mu chtěla pomoci, tak jako předtím, ale vzpomněla si, že z toho moc nadšený nebyl a tak od toho upustila a raději se ho prostě pokusila uchlácholit slovy o tom, že je přece jen na mělčině a nic se neděje. Nakonec si to i on sám připustil a uklidnil se, čímž jí uvolnil jeden velký šutrák ze srdce a mohlo se pokračovat.
Na druhé straně řeky se pak už jen stačilo rozhlédnout a nadšeně rozmávat vlastní chvost skoro až do vrtule. Písečné kopce před nimi bylo nemožné nevidět. „Jsme tady,“ oznámila příteli s veselým úsměvem a nedočkavě si to k vrškům rozklusala, by na místě zvrátila hlavu nahoru k vrcholkům. „Teď musíme tam nahoru.“
Byla skutečně ráda, že tu je a že znovu uvidí Života, ale zase neměla v plánu přehnaně spěchat, jestliže byl Mojo příliš unavený a na výstup se necítil. Návštěva tohohle vlka měla být příjemná nikoliv nucená a uspěchaná. „Zvládneš to, nebo si chceš odpočinout?“ zeptala se tedy nejprve a rovnou ho při tom i sjela zkoumavým pohledem, aby jeho stav zhodnotila dle svého.

Zprvu si myslela, že si z ní vzal příklad a skočil mezi kytky pro zábavu, ale jak tak tu destrukci a zvukovou kulisu sledovala, pomalu jí začala docházet, že tomu možná tak úplně nebude. Ale jen možná? Taky to mohl být jeho specifický způsob hry.
Nicméně dlouho tomu přihlížet nedokázala a nakonec mu s pomocí svých kouzel pomohla na nohy. Jednoduše proto, že sáhnout na něj se stále ještě neodvažovala.
Chvilkově se kvůli tomu ocitl úplně nad zemí, ale byla to opravdu jen vteřinka a hned zas stál na nohou. V tu chvíli Lau zatajila dech, zvědava, jestli to byla zbytečná práce a on se zase vrhne vstříc legraci, nebo nikoliv.

Cesta na východ se zatím zdála bez výsledku, ale Lau věřila, že někdy k těm zlatavým kopcům určitě dorazí. Akorát jim v cestě stála další řeka. A tuhle bohužel neznala. Proto se šlo plavat. Jen pobídla svého parťáka ať se drží proti proudu nad ní. Kdyby oslabeného ňoumu strhl proud, hodlala jeho nedobrovolnou plavbu zastavit vlastním tělem, které mělo síly kupodivu stále docela dost.

>>> Tanebrae nebo rovnou vršky? xD

>>> Středozemka

Tentokrát se cesta přes řeku obešla bez větších zádrhelů a navíc jí vnesla do tváře úsměv, jelikož si během toho její společník prozpěvoval. Byl to přesně ten typ říkačky, kterou by vymyslel jen blázen, nebo malé dítě. Roztomiloučké. Ani už nepočítala, kolikrát jí tohle slovo myslí proletělo.
„Pomněnky jsou květiny. Mají hezké maličké modré kvítky. Třeba na nějakou narazíme.“ Právě teď by měly být v květu. To by se jí líbilo. Místo toho se jim ale naskytla jiná podívaná. Taková o dost bělejší. „A tohle jsou kopretiny.“ Nebyla si jistá, jak moc vlčího kluka zajímá klábosení o květinách, ale co mohla ztratit. Místo starostí raději jedním velkým skokem zahučela do té květinové záplavy. Asi to bylo tak trochu buranské, ničit něco tak hezkého, ale ona měla hravou náladu.
Své válení ovšem zaskočeně přerušila, když došla řada na ohony. Proč ho zajímají zrovna ocasy? Byl opravdu podivín a ona se tomu nakonec zasmála. „No ano, má pěkný ohon.“ Teoreticky, jestli byl Život tím nejúžasnějším vlkem na světě, určitě musel mít i ten nejúžasnější ohon, no ne?
Teď však přišla řada na přemýšlení. Být tu pár měsíců zpět, prostě by pokračovala na jih, neb přesně tak Život dříve sídlil. Podle slov Maharské alfy tomu už tak ale nebylo a ona si musela rychle rozpomenout, kam že mají dál jít. Naštěstí to nebylo dlouhé přemýšlení a brzo už si byla jista. „Takže, teď zas trochu na východ.“ Pokud možno se při tom držet dost daleko od hranic té blízké smečky.