Gallirea - Příspěvky uživatele

Daleko od hranic nebyli ani náhodou, vlastně poslušně stáli v místech kde se okolí a smečkové území protínali. Přesto rozhodně neodpírala oné vlčici právo být rozhořčená, ačkoliv se jí zdálo, že se to tady v Galliree s tím ochranářstvím až moc přehání.
"Vidím, že jsem vás vyrušila od jídla, za to se omlouvám," pravila lítostivě, netušíc o tom, že sem vlčice nepřišla v odpověď na její volání, nýbrž jen podle pachu a teď si myslela vlk ví co. To bylo vlastně i dobře, protože jinak by byla i Lau schopná se naštvat. Každopádně zmíňkou jídla se snažila i Mojooa uklidnit a sdělit mu, že tak zabarvená je díky hodování, ačkoliv moc nevěřila tomu, že v jeho stavu mysli bude vůbec schopen to slyšet nebo o tom popřemýšlet. A tak mu alespoň konejšivě oblízla tvář, aby věděl, že se nic neděje. Vpravdě k vlčici cítila ten respekt, který musí každý cítit k alfě, a byla nervozní z toho, že ji vyrušuje, ale strach z ní zatím ještě neměla.
"Ale opravdu nerozumím jedinému slovu," dodala bezradně a naklánějíc hlavu ke straně zapřemýšlela nad otázkami, které by tak mohly z alfyny strany padnout. Nebylo to moc těžké, protože v těhle situacích se všichni ptají na totéž. "Jestli se ptáte, kdo jsme, tak já jsem Launee a tohle je můj syn Mojo. Jestli se ptáte na to, co tu děláme, tak hledám své dvě kamarádky, které v tomhle lese před časem žily. Ashe a Amelis."
Někdy tou dobou jim za zadky hlasitě zahřmělo, a dost ošklivě zafoukalo, pročež se z nebe začala valit voda.

"Jenom klid," zavrní, když postřehne vlčkovu reakci a pomaličku se přesune tak, aby jeho schoulené tělíčko schovala pod sebou. "Jen se poptáme po šedých skvrnách a zase půjdeme," ujistila jej ve snaze uklidnit ho, ale o moc více času nedostala, protože se přikradla ona společnost, po které volala.
Vypadalo to trochu jako předem připravená scéna s účelem vyděsit někoho k smrti. Přijít proti větru, upozornit na sebe vrčením a ještě být celá od krve. Bylo to podlé a Lau se to ani maličko nelíbilo. Hlavně proto, že tu byla s psychicky labilním vlkem, který se při pohledu na krev uměl chovat opravdu zvláštně. to byl jeden z důvodů, proč změnila polohu tak, aby byla mezi svým svěřencem a cizí vlčičí, připravujíc se na nějaký ten brajgl.
To co následovalo by ale nevymyslela ani za zlaté prase. "P-prosím?" zaskočeně zastříhala ušima, nad tím chumlem písmen, který vyšel z hrdla místní alfy. Na chvíli úplně zapomněla, že stojí před alfou a jen perplex čučela, než se vzpamatovala. "Já bych ráda odpověděla, na cokoliv, co říkáte, ale vůbec Vám nerozumím," srozuměla Elisu s onou nešťastnou situací, doufajíc, že to nebude brát jako urážku nebo vtip. Protože tohle moc vtipné nebylo. Ne pro ustrašenou vlčici, strážící ještě ustrašenějšího vlčka...

// Nevím co má společného "zavyla, aby o sobě dala vědět" a "potloukali po území jako by nic" ale OK :D

>>> Medvědí řeka

V jistém úžasu si uvědomila, že skutečně prošli kus Galliree a to bez jakékoliv nehody. To bylo přinejmenším hodno zapsání do kalendáře a každoroční oslavy. Ehm. No, rozhodně za to byla velice ráda, protože právě teď se do trablí měli vrhnout zcela dobrovolně.
"Mojo, tohle území patří smečce a asi nás nepřivítají zrovna mile. Ale neboj se, když místní nebudeme provokovat, tak by se nám nemělo nic stát," započala onu vážnou debatu, kterou měla v plánu a zatímco se nosem ujišťovala, že ještě nepřekročili hranice. "Drž se u mne, prokaž jim respekt, a hlavně nikoho nekousej do ocasu. Ani nikam jinam, ano?" Poslední větou se snažila jen odlehčit situaci a zklidnit tak tlak ve své hrudi. Moc to ale nezabralo. Možná to bylo tím vědomím, že Mojo je prostě tikající bomba a podobnou hloupost by udělat skutečně mohl.
S tím už ovšem byla tak nějak smířená, stejně jako s tím, co by mohlo následovat. Zemřít šťastná po boku své nové rodiny znělo ostatně lépe, než postupně seschnou v osamění. Toť vše. Od té doby, co se chopila mateřských povinností, jakoby zesílila. Ale možná se jí to jen zdálo.
Hned na to zadřepla na místě, kde se dala najít jedna ze značek, značící něčí teritorium, zaklonila hlavu a... Dala o tom, že jsou na návštěvu vědět. Vytí to bylo hlasité dost na to, aby ho slyšel celý les. Spíš než sebevědomé "věnujte se nám" ale sdělovalo spíše opatrné "jsme tady".

>>> Maková louka

Cítila se trochu, jako by měla druhý ocásek. Nepříjemné jí to ovšem nebylo, zvláště, když se Mojo zdál dobře naladěn. I díky tomu jim cesta utíkala vlastně docela rychle a brzo se ocitli u břehu řeky, která je měla dovést až na místo určení.
"Tady už jsme byli, pamatuješ?" Odpověď tak jako vždy neočekávala, ale ta potřeba na něj mluvit tu pořád byla. Ona sama si to pamatovala dost dobře, protože ho tu zapomněla a pak ji dohnal celý promočený. Stejnou chybu opakovat nehodlala a proto si ho celou cestu podél proudu úzkostlivě hlídala. Padání do řek se totiž zdálo být jeho hobby.
Prošli dokonce i lesíkem, kde se s Mojoem prvně potkala. Cítila tu několik pachů, které vzbuzovali zvědavost, ale nějak se na nějaké kamarádíčkování teď necítila. Pořád se psychicky připravovala na to, co je potká, až se ozvou při okraji cizího území. Drsná alfa, dost možná i drsná beta. A ona je při tom takový posera.
Využila toho, že v lesíku byla říčka přívětivější a právě zde se přebrodila na druhou stranu. Dohlédla na to, aby i Mojo absolvoval tento úsek cesty bez újmy a pak konečně s odhodlaným nádechem zamířila k velikému lesu na druhém břehu, který k sobě táhl její pohledy už nějakou tu dobu.

>>> Argaarský hvozd

>>> Zlaťák

Po opuštění lesa je čekal průchod další lokalitou, kterážto kdysi patřila Zlatavé smečce. A bolelo to tu popravdě ještě víc. Tohle bylo ostatně místo, kde čelíc běsnící betě, po dlouhých letech opět střetla Noxe. Bohužel jen na krátko.
I přesto, že jí tu do nosu pláclo několik pachů z nichž jí byli některé i známé, se nezastavila. Zdálo se, že alfa Maharské smečky si udělala trochu delší procházku... A. Co tu asi dělala Jenna? Jak se asi má? Ale teď, když řekla, že půjdou za Zrzečkovým cílem nemohla jen tak odbočit za svou zvědavostí.
Bylo to tu teď v létě krásné o tom žádná, ale přesně kvůli výše zmíněnému tlaku na srdíčko, se tu nechtěla moc dlouho zdržovat. Proto Mojoovi jen tak ze zvyku pověděla, že tyhle kytky jsou vlčí máky a že by je rozhodně neměl jíst a pelášila si to hned pryč. Dřív než ji zase přepadnou chmury z nevítané nostalgie. A ani potom, co nechali makovou louku za zády nezvolnila a stejně energicky překlusala i pláň, co se před nimi rozléhala. Cílevědomě mířila za pachem vody.

>>> Medvědí řeka přes Středozemku

Neřekl toho zrovna mnoho, ale alespoň něco. Přesně o kousíček více, než by vyslovil obvykle a ačkoliv by ta slova nechala většinu vlků zmatených, jí okamžitě vytanula na mysli jedna vzpomínka. Vzpomínka na vlčici, kterou v celé zemi potkala jako první. Tu co jí šlápla na oháňku kdesi na severu a pak spolu s ní zcestovala půlku tehdejší Galliree. Byl to zmatený a kratičký popis, ale z nějakého důvodu ji vystihoval náramně. Možná lépe než tisíc slov. Nicméně, to neznamenalo, že myslí na tu samou osobu, po které zrzeček zatoužil.
Co jiného ovšem mohla zkoušet, že? Lepší jít za špatnou stoupou, než nemít vůbec žádnou naději. Ostatně i když špatně odbočíte, může vás to nakonec nasměrovat správnou cestou. Nejdříve si ale musela ujasnit, kde Pruhovanou hledat. Pokud si dobře pamatovala, byla ve stejné smečce jako Amelis. A ta smečka sídlila na sever od pahorkatiny, kde s Květinkou prodováděla celý den. Vlastně úplný kousíček od místa, kde se s Mojoem poprvé potkali. Pravdou bylo, že držela v paměti i to, že ona smečka má "zlou alfu", které je lepší se vyhýbat, ale jestliže šlo o Mojoa a případné setkání s dvěma dávnými přítelkyněmi, byla ochotná jí čelit. Od té doby přecijen poněkud zesílila a navíc měla tu čest s Corou. Sotva mohl být někdo děsivější než tahle ohnivá obryně.
"Tak je zkusíme najít," nadhodila tedy optimisticky a jen co se najedli a prodělali onu povinnou pauzu pro dobré zažívání, vykročila směrem na sever. Ven z lesa, který jí dal naději a pak jí ji zase krutě uzmul. Rozhodně neměla v úmyslu se sem nějakou dobu vrátit. Ne dokud to bude tak čerstvé.

>>> Louka vlčích máků

Hromádka neštěstí se během několika krátkých chvilek metamorfovala v kuličku chlupů poskakující okolo jak hopík. Sledovala, co dělá a uvolněně se u toho uculovala. Vypadal jak veverka, co šmejdí po lese a nosí si do své soukromé spíže jeden oříšek za druhým. Akorát ta podívaná byla drobet krvavějšího rázu a on snášel na hromádku kusy masa a roztrhané kůže. Díky tomu to maličko ztrácelo na roztomilosti, ale i ona byla vlk, takže se jí z toho ani nedělalo špatně.
Hned co byla práce dokonána obrátila se jeho pozornost zas k ní. Nechala se zmateně postrkovat dopředu až k jeho sbírce trofejí. Vrhla naň ještě několik nechápavých pohledů, než vyrozuměla, co po ní vlastně chce. Pán chtěl dít asi přednost staršímu, ačkoliv on byl ten, kdo byl lovcem. Z nějakého důvodu ji to potěšilo. "Takhle se cítí výše postavení vlci, když se o ně ti ostatní starají?" Tázala se sama sebe, ale hned to zavrhla. Smečka sice byla rodinou, ale péče syna o jeho matku, to bylo prostě něco jiného. Byl to ten druh něhy, o kterém si myslela, že jí bude nadosmrti zapovězen a teď z toho byla tak trošku na měkko.
Pospíšila si však. Nechtěla, aby si myslel, že nemá zájem, nebo něco podobného a vděčně sáhla po jednom z těch rozcupovaných kousků, který měl tu výhodu, že se nemusela zdržovat jeho odtrháváním a pak sledovala, jak se do jídla pouští i on. Samozřejmě to nebyl jediný kousek, který snědla a velice ochotně mu pomohla v tom, aby všichni tři ušáci zmizeli v jejich žaludcích.
Během následující poobědové svačinky klouzala po konturách lesa, který měl být jejím doživotním domovem a uvědomila si, že být tady, ji stále tak nějak podvědomě bolí. Jenže právě teď netušila, kam jinam by měli jít a toulání bez cíle už jí nepřipadalo ani zdaleka tak lákavé jako před lety. A i tehdy měla domov, kam se mohla vracet. Možná nikdy neměla odejít? Prostě nechat brášky jít a... "Ne!" Rychle si připomněla kolik krásných věcí našla, s kolika zajímavými vlky se seznámila. A kdyby jí nebylo, kdo by se postaral o Mojoa?
A byl to právě adoptivní synek, koho vyhledala pohledem, aby mu položila otázku, kterou vyslovila už dříve, ale zůstala bez odpovědi. Doufala, že to bylo jen kvůli situaci a teď jí pomůže vybrat směr. "Mojo, kam bys chtěl teď jít?" Třeba tu bylo nějaké místo, které měl rád, nebo by chtěl někoho navštívit. Nemohla být přece jediný vlk na Galliree, se kterým byl schopen nějak komunikovat.

Zdálo se, že vztek z jeho hlavy vyčpěl rychlostí blesku, jen co naň promluvila. Na jeho místo ovšem usedly zase jiné pocity, které v něm také určitě vyvolávat nechtěla. Stud a strach. Opět měla poněkud zmatek v tom, proč se tu vůbec objevily, ale vzhledem k tomu, že neodpověděl ani prve, přišlo jí zbytečné znovu se ptát. Už jen proto, aby v něm ty pocity nedopatřením neposílila a místo pozvedání hlasu se spolehla jednoduše na gesta. To se po celém tom čase v jeho společnosti vlastně zdálo jako ten nejlepší způsob komunikace...
Když se k ní přitulil a dal se do kníkání, prostě se zapřela proti němu, aby v ní nalezl oporu a po nějaké té době pláče mu i přehodila jednu z předních nožek přes hřbet v jakési napodobenině objetí. Jí docela stačilo, že si uvědomoval, že něco udělal poněkud nepříjemným způsobem, proto neměla potřebu ho víc kárat. Mrtvého zajíce už to stejně prožité bolesti nezbaví.
"Dobrou chuť?" vzpomněla, od čeho tu vlastně jsou a že jim tu vychládá pár mrtvolek. Ne snad, že by jí na naplnění vlastního žaludku záleželo víc, než na nějakém tom rodinném muchlování... Ale na jeho žaludku už ano. Navíc by to bylo plýtvání, nechat to tu jen tak ležet. Jak masa, tak vynaloženého úsilí.

Tohoto lovu se zatím účastnila jen jako pozorovatelka a upřímně,... byla docela překvapená, jak hladce mu to jde. Občas prostě zapomínala, že ačkoliv se chová jako štěně, ve skutečnosti jím není a nějaké ty zkušenosti má. Jen jim trochu pomoci na vzduch. Malá chybka se však vloudila, ovšem nic tragického, co by zabránilo v úspěchu. Přesto se do vlčkovi mysli zakousla mnohem intenzivněji, než bylo potřeba a způsobila, že život druhého ušáka ukončil poněkud drastickým způsobem. Nebylo to prvně, co téhle krutosti z Mojoových tlapek přihlížela, proto ji to nezanechalo přehnaně šokovanou. Místo toho raději hnula vlastním zadkem, aby odchytila toho třetího zajíce, kterýžto si myslel, že jim uteče.
Teprve tehdy se vrátila ke svému svěřenci, aby zjistila, co jej trápí natolik, že má potřebu vybíjet si to na svém okolí. Bohužel myšlenky číst neuměla, jen emoce. A jejich důvodu se prozatím dopátrat nedokázala. "Copak tě tak rozzlobilo?" Bylo toho tolik, co se o něm ještě musela naučit, aby mohla tvrdit, že mu rozumí. Nicméně byla ochotná se učit, a tak mohla doufat, že tomu tak jednou skutečně bude.

Mojo jí předvádí jednu grimasu za druhou a to takové, které u něj ještě neviděla.
bavilo ji to sledovat a čas od času pomyslela i na to, jej trochu záměrně pozlobit, aby předvedl zase něco nového. Ale teď je oba tížil hlad, takže to odsunula na později a pobavena jeho poskakováním jen s hranou přísností poznamenala, že je takovým hlukem může vyplašit.
Místo toho jej vybídla k napodobování jí samé a začala se pomaličku plížit s pokrčenýma nožkama a břichem skoro přilepeným k zemi. "Musíš si hlídat, kterým směrem fouká vítr," poradila mu tiše. Tuhle věc dost pravděpodobně už znal, ale v zájmu kompletnosti lovecké lekce bylo nutné to připomenout a jestli chtěl, hned mu vysvětlila, že větřík musí vát tak, aby mu pach kořisti přinášel k čumáku, ne naopak, protože pak by byla jeho přítomnost prozrazena. I jejich kořist má přeci svůj nos!
A pak mu pokynula, ať se dá do práce. Byla to přece jeho lekce, takže by to měl zkusit. Launee hodlala zasáhnout jen v případě, že by se mu něco dělo nebo hrozilo, že zůstanou o hladu. V lovu na zajíce byla dost sebevědomá, takže jí nijak nevadilo, jestli je vyplaší a rozežene po celém lese. Zvlášť když teď ovládala vzduch na takové úrovni, na jaké ho ovládala. S jedinou myšlenkou mohli být všichni ušáci v lese jen a jen její. A Mojoovi samozřejmě. Bylo to až nefér.

Mojo vzal její pobídku vážně a skutečně se začal činit. Brzy na to už ji směroval směrem, kterým skutečně byla cítit nějaká ta kořist. To bylo fajn. Ale. Řekněme, že se Lau necítila zrovna na to, nahánět teď cokoliv s kopyty či spárky. Pořád měla živě v paměti, jak jedno takové zvířátko málem ukoplo jejímu kamarádovi hlavu a zažít si něco takového s vlčkem, kterého už brala jako svou regulérní rodinu. Ne. To opravdu nechtěla.
"Nezačneme raději s něčím menším?" Nadhodila proto nejistě a sama zavětřila, jestli ve změti sladkých pachů všemožných pylů nenajde něco vhodného. Něco menšího a méně nebezpečného. Nakonec vyčenichala jednu z těch nor, kterou obývali protáhlé šelmičky. "Tady bydlí lasičky. Jsou maličké, ale mají ostré zuby i drápy, jako my," vysvětlila maličkému, vybízejíc ho, ať si ten pach zapamatuje a pak pokračovala dál, neb neznala způsob, jakým by mohla ty malé potvůrky vytáhnout ven bez zdlouhavého hrabání, během kterého by jim asi beztak utekli. Tak se postupně dopracovali do míst, kde se dalo dohledat nějaké ty ušáky. Ideální kořist. "Co tady?" Zajímala se, jestli je cítí i on a v mžiku zlehčila svůj krok.

I tak zvláštní tvoreček, jakým Mojo je, se nakonec rozhodl podat pomocnou tlapku a podpořit ji nějakým tím fyzickým kontaktem. Na který není ani Launee mimochodem příliš uvyklá. Nicméně byla by hloupá, kdydy v téhle situaci podvědomě ucukla a místo čekoholiv jiného prostě na chvilku zabořila svůj obličej do jeho krku.
Možná ztratila bratra, ale získala synka. A v téhle zemi je přece kopa smeček. Stačí jen hledat. Někde je jednou určitě přijmou. Třeba taková Skylieth nevypadala, že by jí Mojoova nátura obtěžovala. Na druhou stranu si zase Lau nebyla jistá, jestli chce Zrzečky ubytovat na tak nebezpečném místě, jako jsou močály.
Ne, ne... Přiliš spěchá. Uvědomila si, a osvobodila svou tvář z řídkého kožíšku. Byly tu jiné věci, které byli momentálně důležitější. Například nakrmit ho. A ne jen jednou. Prostě bylo potřeba obalit jeho kostru nějakým tím masem a sádlem. Postarat se o to, aby do zimy obrostl chlupy, které ho udrží v teple a taky aby se mu kožíšek krásně leskl. To jí připadalo jako takové prvotní úkoly matky, nehledě na to, že zdravě vypadajícího vlka přijmou kdekoliv mnohem raději, než to, čím je momentálně.
S pohozením oháňky mu oblízla hlavu, aby urovnala to, co předtím rozcuchala a začala větřit. To co hledala, i přes vůni květin nalezla záhy, místo toho, aby se však pustila za stopou, tázavě zamrkala ke svému svěřenci. "Tak, cítíš tu někde něco k snědku?" Uzrál čas, aby zjistila, jak na tom je on s loveckými dovednostmi. Neměla v úmyslu nechat na něm tu hlavní práci, bála se, že je na to moc slaboučký, ale podružné úkony otestovat mohla.

>>> Ohnivé jezero

Jak se k lesu přibližovali, tak v ní narůstala ona potlačovaná nervozita. Dokonce se přistihla u toho, že záměrně zpomalila. Nakonec ale bylo vše marné a skutečně sem dorazili. Něco ovšem bylo špatně. Toho si musela všimnout okamžitě a stejně rychle jí i došlo co. Pach smečky, který se jí sotva usídlil v kožichu tu nebyl. Vyčpěl, jako by ho snad nikdy nebylo.
Zasáhlo ji to nečekaně silně, hruď jí stáhla tíseň a na malou chvíli se dostavil onen šokový stav odmítání, během kterého zmateně pobíhala okolo a očichávala vše, co se namanulo, jen aby se ujistila, že tu nezůstalo nějaké poslední světélko naděje. Ale nic nenašla a nešťastně se proto svezla ke kořenům jednoho ze stromu, kde chvilku hleděla do prázdna. Už zase byla bezdomovec. Už zase se jí povedlo přijít o brášku. Než se však stihla usedavě rozplakat, vzpomněla si, že tu není sama.
Pohledem okamžitě vyhledala Mojoa, na kterého ve svém překvapení tak ostudně zapomněla. To by se asi matce dít nemělo. Ale odpusťme jí to, pro nedostatek zkušeností. Teď už byla zas zpět a připravená se mu plně věnovat. A podávat vysvětlení. "Promiň. Sídlila tu smečka, které jsem byla chvilku součástí a to, že už není, mne trochu sebralo," špitla rozpačitě a rozhlížejíc se po všudepřítomných makových květech si povzdechla. "Myslela jsem, že by to mohl být i tvůj nový domov, ale to se už nestane." Jejím tělem otřásl kratičký vzlyk, který neuhlídala a okamžitě potřásala hlavou, aby od sebe chmury odehnala. Nechtěla, aby si dělal starosti. to ona tu byla od starání. "Musíš mít hlad a žízeň. Já je mám taky," vynutila si od vlastního obličeje veselí úsměv a přestala se tu válet jako hromádka neštěstí. "Určitě se tu dá vyřešit obojí." To věděla zcela jistě. Byl tu přeci potok a nepřeberné množství úkrytů, ve kterých žily lasičky a kuny, které Cora tak ráda... Jen se trochu snažit.

>>> Kopretinka

K prapodivnému rudému jezeru dorazili za krátko. Nevypadalo zrovna vábně ke svlažení hrdla a bohužel pro oba hladové žaludky, ani příliš přívětivě k přežívání čehokoliv živého. Rybařit tady, by bylo pravděpodobně velice zbytečné. Na druhém břehu vodní plochy se však rozprostíral les, který by mohl být v tomhle ohledu štědřejší. Respektive byl, to věděla moc dobře.
Přesto ji během obcházení jezera tížily určité myšlenky, točící se hlavně kolem Cory a její reakce na tuhle nečekanou návštěvu. Mojo nebyl zrovna vlk, kterého by smečka vítala s otevřenou náručí, ačkoliv to bylo dle jejího úsudku přesně to, co nejvíc potřeboval. Rodinu, péči a místo, kde vždy najde bezpečí.
Bylo ale zbytečné předbíhat. Jestli bude les tak prázdný jako posledně, vůbec ničeho se nemusela bát. Ačkoliv i představa prázdného lesa, kde má sídlit její smečka, se jí také moc nezamlouvala. V tomhle se její mysl rozcházela na obě strany. ale skutečnost, ta je jen jedna a ona vůbec netušila, že v lese na ni čeká zjištění o mnoho horší...

>>> Zlatavý les

Lau neměla problém s tím, zůstat tu bez hnutí a jen sledovat, jak čas kolem nich utíká. A nedá se říct, že zrovna líně. Ale mračna, která se začínala shromažďovat nad jejich hlavami nevěstila nic dobrého. O to nervóznější byla, když si vzpomněla, jaké zážitky jim přinesla poslední nedávná sprška. Kdepak. Čekat na bouři a nechat ji padnou přímo na svou hlavu, to určitě udělat nechtěla.
A proto se s jistou neochotou zvedla na nohy. Které byli už naštěstí dostatečně odpočaté a netřásli se pod ní jako sulc, nýbrž stály tak pevně, jako betonové sloupy. To byla dobrá zpráva. Teď jen vymyslet, kam se půjdou před hromobitím schovat. Na jihu byl les, ale podle všeho zabraný smečkou. To samé platilo o Močálech na severu a východ jí byl zcela neznámí. A tak zbývalo jediné místo. Zlatavý les.
Nemohla si být jista tím, zda jej tam smí vzít, když není součástí smečky, ale zároveň neměla v plánu se jej těď vzdát, takže to na dlouhé uvažování nebylo a rychle se rozhodla. Místo popohánění slovy, jej vybídla k pohybu jemným drcnutím čenichu a pak se rozklusala za lesem, který jí byl dobře znám. Nejdřív tu ale byla malá překážka.

>>> Ohnivé jezero