Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její oči si na šero už docela uvykly, a díky tomu mohla alespoň přibližně odhadovat, jak se tmavý vlk tváří. Uvolněně povlávající oháňky si povšimla celkem určitě a donutila k několikerému pomalému zhoupnutí i tu vlastní. Zdál se přátelský. Přesto nepolevovala na ostražitosti, ačkoliv si možná Mojo myslel, že se s ním dala do řeči bez přemýšlení. Ani ona nepatřila k těm nejdůvěřivějším vlkům. Tady na Galli se to sice trochu zlepšilo, ale stále potřebovala čas, než se v přítomnosti cizince uklidnila a přestala si hlídat záda.
"Děkuji," hlesla vděčně, když se Yeter rozhodl vyslyšet její prosbu a hned vzápětí pokývla hlavou. Neexistoval důvod, proč by se měla najednou přestat k adoptivnímu synkovi znát, nebo se za to snad stydět. Nepřipadalo v úvahu.
Pousmála se jeho poznámce o vlastním štěstí a hned na to odpověděla i na jeho starostlivost. "Mně nic není. Když dopadl on, něco křuplo, ale nestěžoval si, že by ho něco bolelo." Tehdy hodila jeden starostlivý a tázavý pohled k zrzečkovi, který se schovával za skalkou. "Takže jen promočení." Pravdou bylo, že kdyby byla ona zraněná, stejně by to neřekla, neb zraněný vlk je snazším cílem, ale v téhle konstelaci nemusela ani lhát a to jí velice vyhovovalo. Opravdu nerada překrucovala pravdu.
Než stihla něco dalšího, přidal se k rozhovoru i Mojo. To bylo něco, co vůbec nečekala. Už vůbec ne tak brzy. Obsah jeho slov ovšem až tak překvapivý nebyl. Ne pro ni. Kdyby věděla, že to nemyslí vážně, možná by jí to přišlo i roztomilé. Ale on byl smrtelně vážný a tak jen zatajila dech, vyčkávajíc, co na tohle třetí vlk odpoví. Sama si nevěděla moc dobře rady, jak jej zbavit utkvělé představy, že ho chce každý sežrat. Jestli bylo něco takového vůbec možné.

Věděla, že se mu nelíbí, kam jdou. Dával jí to jasně najevo. Ve skutečnosti se to ani jí nelíbilo, protože věděla, že bude z cizince nervozní. Zakrvácená alfa, bouřka desetiletí, pád do temné jámy a setkání s někým novým. Jako by si nikdy neměl užít chvilku klidu. Kdyby věděla, že se to všechno takhle zvrtne, asi by raději dál trpěla smutkem ve Zlatavém lese. Teď už ovšem bylo pozdě. Stejně jako na to, zastavit se na cestě k neznámému.
Když viděla, jak zrzavý vyvádí, nejraději by se pokusila o ovládnutí své sekundární magie, aby mu do mysli vnesla trochu klidu, ale věděla, že by ji to odrovnalo až do mdlob a co pak s ní? S promočenou a bezvládnou s nějaké kobce? Navíc veškerou sílu potřebovala na to, aby je mohla dříve nebo později zahřát a v neposlední řadě k boji, kdyby se snad vlk v tmách ukázal být nebezpečným. Zatím tak naštěstí ale nezněl.
Krom toho, že pozdravil, rovnou se i představil a bylo to na Launee, aby se postarala o dodržování pravidel etiky. "Také zdravím. Launee a Mojo." Dříve než však odpověděla na jeho otázku, obrátila se naň s vlastní žádostí. "Prosím ignoruj ho chvíli, on je velice bojácný a potřebuje si nejprve zvyknout..." Doufala, že to nebylo příliš troufalé, ale nevěděla jak jinak zařídit, aby si mohl Mojo oddychnout a snad se i maličko uklidnit. Hned na to ale spěchala, aby se svěřila s jejich situací. "My oba jsme sem spadli dírou v zemi, takže..." Tu stěžejní a naprosto jasnou věc, že jsou na tom tedy dosti podobně nechala jen viset ve vzduchu a pohltit rozpačitým tichem.

Cítila se drobátko jako tyran, když před sebou zrzounka tlačila proti jeho vůli. Bylo to ovšem pro dobro jich obou, což brala jako polehčující okolnosti a doufala, že i on to pochopí a nebude se na ni zlobit. Nebo ještě hůř, nebude se jí bát. To by se jim jedna hloupá bouřka vážně nevyplatila.
Krom promrzání a tmy, připravily jeskyně pro Lau navíc i další okamžik hrůzy. To když se chodbami rozlehlo vytí. V téhle situaci znělo skutečně děsivě, a ve vlčici značně zatrnulo. Naštěstí ji z onoho ustrnutí vymanil Mojo, který se rozhodl, že teď bude chodit pozpátku a vrazil do ní. Probrala se a vpustila do strachem sklíčené mysli trochu racionality. která říkala, že tu pravděpodobně nejsou sami, ale rozhodně si pro ně nejde žádná příšera.
Hlas se pak ozval znovu, tentokrát ovšem zformovaný do slov a umožnil Lau zahnat i ty poslední špetky obav.
Nejprve chtěla zavolat nazpátek, ale to by cizinci k určení jejich polohy asi moc nepomohlo, protože i její hlas by se odrážel od všeho okolo a přišel k němu ze všech stran. S třesoucím se dechem se tedy rozhodla opět spolehnout na čich a opatrně vklouzla do tmy. Tentokrát jejich dvojičku vedla a vždy se pořádně ujistila, že Mojoa nepustí někam, kde by si mohl ublížit. Navíc si doteky oháňky či zádě hlídala, kde synka má.
Pak když už byl pach cítit dostatečně silně, aby se dalo říct, že stojí ve stejné chodbě a musel si být i cizinec vědom toho, že jsou blízko se teprve ozvala. "My jsme tu." Doufala, že neudělal moc velkou chybu, že za neznámým šla, ale co jiného jim zbývalo.On i oni pravděpodobně potřebovali pomoc, tak proč si nepíchnout navzájem.

Nezdálo se, že by byl nějak zvlášť zraněný, když byl schopen se k ní takovou silou tisknout. Nicméně jista si tím být úplně nemohla a nepomohlo ani to, když se její oči konečně zbavily špíny a byla opět schopná vidět. Protože v jeskyních panovala díky bouři tam venku černočerná tma.
Přesto neměli na vybranou. Lau cítila, jak se voda padající z nebe prodírá jejím hustým kožichem, promáčí podsadu a studí ji na kůži. To nebylo zrovna příjemné a už vůbec ne dobré. Ani ona si nemohla dovolit prochladnout, protože by tu pak nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral.
A proto se vzepřela proti kňučícímu vlčkovi a spěšně jej začala strkat před sebou do tmy. Ve skutečnosti by byla raději ta první, co objevuje neznámo, ale jestliže se nechtěl pohnout, nic jiného nezbývalo. Nakonec se ale bez nehody dostali do míst, kde jim prostor nad hlavami kryl masivní strop a konečně na ně přestalo lít jako z konve.
Zima tu ovšem byla stejná. Dech se jí srážel u tlamy do podoby malých obláčků a ona si jasně uvědomovala, že se o ni v průvanu pokouší třes. Chvíli proti tomu bojovala, ale prohra s tím byla nevyhnutelná a brzy se tu třásla jako palácový psík na mrazu. Dokonce i zuby o sebe cvakala. Tak hrozně jí naposledy bylo poté, co se uprostřed zimy propadla do řeky. S tím rozdílem, že tentokrát se jí v kožichu netvořily ledové krystaly.
Upřímně. Nevěděla co si počít. Nejlepší by bylo svalit se na hromadu a vzájemně se zahřát, ale to by vlhkost z vlastního kožichu přenesla i na něj, čemuž se snažila tak zoufale zabránit. S tím jak hubený byl, by prochladl během chvilky, a to ona nechtěla. Proto se postarala o to, aby se vlček v tom svém tulení orientoval jen do míst, kde byla ještě relativně suchá a čekala na to, až se jí vrátí síly, které by mohla zmobilizovat k použití nějakých těch kouzel.

Po chvilce panického vyvádění náhle utichne. Na čumák a do očí jí totiž z vrchu spadá bahno a štěrk. Jakkoliv je to nepříjemné, přináší to sebou naději. Naději, že tam nahoře někdo je a ona si samozřejmě bezmezně přála, aby to byl zrzeček, o kterého se právě teď tolik bála. Neznamenalo to však, že by kohokoliv jiného neuvítala.
Místo pláče tedy chvilku postála bez hnutí, by našpicovala uši a pokusila se zaslechnout cokoliv, co by značilo něčí přítomnost. Skrz hukot deště a hřmění hromů to nebylo nic snadného, ale nakonec se jí zazdálo, že slyší povědomý hlas. Důvěrně známé zakňučení. Než však stihne cokoliv říct, a nabádat jej k opatrnosti, je už pozdě.
Díky zalepeným očím nevidí, co se děje, jen slyší jak se nahoře něco bortí a pak až zadunění někde blízko sebe. A tak děsivě znějící zakřupání. Díky dočasné slepotě mu nemohla ani s magií přispěchat na pomoc, aby zbrzdila pád tak, jako předtím u sebe a teď mohla jen zděšeně zatajit dech. Srazil si vaz? Její tělo opanoval silný třes, zabojovala však s ním a tak rychle, jak jí to třepavka dovolovala se přesunula na místo, odkud všechny ty hrozné zvuky zaslechla. A také za jeho pachem.
Nakonec jej našla. Nejprve čumáčkem vrazila do jeho tlapky a pak už bylo všechno jednodušší. Podle ní se zorientovala, kde co asi tak může být a chvíli na to se starostlivě prohrabávala kožichem na jeho boku, aby se ujistila že dýchá. Teprve tehdy se značně uklidnila a úlevně vydechla. "Už je to v pořádku, zase jme spolu."
Pořád nic neviděla a písek ji škrábal v očích, přesto si byla jistá tím, že musí mít hrozný strach. Nejraději by ho už k ničemu nenutila, ale ocitali se přímo pod komínem a zle tu na ně pršelo a foukal vítr. Nemohli tu zůstat, jestli si nechtěli uhnat zápal plic. "Nezranil ses maličký? Můžeš chodit? Musíme se někam schovat," zašeptala tedy naléhavě, prozatímně se nad ním tyčíc místo deštníku. Tvář při tom nastavila dešti, doufajíc v to, že proudy vody s jejím problémem pomohou.

>>> Asgaar

Z hvozdu vyběhla, jako by jí hořelo za patami. Ostatně jestli chtěla stíhat tempo svého svěřence, nic jiného jí nezbývalo. Nemusela ovládat magii emocí, aby věděla, že jej ovládá strach, ale to na situaci moc neměnilo. V tomhle počasí by byla raději, kdyby postupovali pomalu a opatrně, než se takhle hnát. Krom strachu z toho, že do nich udeří blesk, hrozilo především to, že v neznámém prostředí někam zahučí.
A na to také nakonec došlo a k jejímu překvapení, byla to právě Lau, kdo ztratil půdu pod nohama a s polekaným zakvičením zmizel pod úrovní země. Jen tak tak si těsně před dopadem stihla pomoci vířícím větrem, aby si nezlámala haksny. Moc potřebnou k tomu, aby se mohla vynést zpět vzhůru ale neměla a tak nezbylo nic, než se bezmocně stavět na zadní a bezvýsledně hopsat vzhůru podél stěn, což také doplňovala o pořádné kňučení až žalostné vytí.
Ne že by byla zvlášť vyděšená ze své vlastní situace, ale vůbec se jí nelíbila představa, že by si Mojo její ztráty v tom spěchu nevšiml a pokračoval v té buřině někam sám...

Lau zase chvilku trvalo, než rozluštila Elisina slova. Musela si každé slůvko znovu a znovu přehrávat v hlavě, aby si ho mohla přeložit do té správné formy. Nakonec ale všechno do sebe hezky zapadlo a vyrozuměla, že mají jakés takés svolení se tu ukázat znovu. Momentálně ale nebyli na území vítáni. Což bylo Lau docela jedno, protože tu nemínila zůstávat déle, než je nutné. Krom Mojoova stavu jí to nedovolovali ani její dobré mravy.
Proto celý jejich rozhovor zakončila vděčným úsměvem a pokýváním hlavy. "Děkuji. Tak my se tedy vrátíme, v nějakou vhodnější chvíli." A tím nemyslela jen až se přežene ta průtrž mračen a vítr vyvracející stromy z kořenů, ale i tu její prapodivnou vadu. Bylo vážně namáhavé bavit se s někým, kdo mluví pozpátku, proto doufala v to, že se to co nejdříve zpraví. Ať už k tomu došlo jakkoliv. "Hodně štěstí," popřála k řešení obojího, neb se jí to zdálo docela na místě a pak už šťouchla Mojoa do kožichu, ať se rozhýbe. Jdou odtud pryč. Ale asi to nebylo moc potřeba, protože to on celou tu doby tahal za chlupy ji a vynakládal velké úsilí k tomu, aby jí pořádně oškubal.
Otázka však byla kam. Určitě ne někam daleko, protože to by je dříve mohl spláchnou déšť, nebo odnést vítr.

>>> Já nevim... zrcadlové jeskyně? xD

Mojo dělal co mohl, jen aby dal najevo, že je někde, kde být nechce. Lau tomu rozuměla, ale nemohla přeci najednou odejít, když mluvila s vůdcem smečky. No mluvila. Spíše se jí marně snažila porozumět. Proto se prozatím snažila prostě být vlčkovy oporou v tom, že si ho k sobě přivinula a připomněla mu, že je tu s ním.
Neměla zrovna moc klidu na přemýšlení, ale nakonec se jí povedlo v Elisiných slovech najít smysl. "Ach. Mluvíte pozpátku!" Byla vskutku ráda, že na to přišla. Dost to ulehčilo rozhovor a snad by to mohlo šedivé vlčici i vypomoci. Ostatně sama se ptala po tom, čemu Lau nerozumí...
Amelis už tu nebyla, ale Ashe možná ano. To asi muselo Launee prozatím stačit. Alespoň pruhovaná vlčice, kterou chtěl Mojo vidět, byla k nalezení. Jen. Jen ne teď. Pochybovala, že by v současné stavu byl schopen nějakého dalšího setkání a jestli tahle kletba mluvení pozpátku postihla celou smečku, ani by to moc k povídání nebylo. A navíc ta bouře.
"Děkuji za odpověď... Mohli bychom ji někdy ve vhodnější čas vidět?" Zaprosila ještě a už se rozhlížela, kam by se tak mohla s Mojooem uchýlit k přečkání toho nečasu, který navíc stále nabýval na síle. V těhle končinách to zrovna neznala, ale snad se povede co nejrychleji něco najít. Pokud možno dříve, než Mojo úplně odpadne. "Už půjdeme, maličký," špitla ještě jen a jen do jeho ouška, čekajíc jen na to, až je Šedivá propustí.

Daleko od hranic nebyli ani náhodou, vlastně poslušně stáli v místech kde se okolí a smečkové území protínali. Přesto rozhodně neodpírala oné vlčici právo být rozhořčená, ačkoliv se jí zdálo, že se to tady v Galliree s tím ochranářstvím až moc přehání.
"Vidím, že jsem vás vyrušila od jídla, za to se omlouvám," pravila lítostivě, netušíc o tom, že sem vlčice nepřišla v odpověď na její volání, nýbrž jen podle pachu a teď si myslela vlk ví co. To bylo vlastně i dobře, protože jinak by byla i Lau schopná se naštvat. Každopádně zmíňkou jídla se snažila i Mojooa uklidnit a sdělit mu, že tak zabarvená je díky hodování, ačkoliv moc nevěřila tomu, že v jeho stavu mysli bude vůbec schopen to slyšet nebo o tom popřemýšlet. A tak mu alespoň konejšivě oblízla tvář, aby věděl, že se nic neděje. Vpravdě k vlčici cítila ten respekt, který musí každý cítit k alfě, a byla nervozní z toho, že ji vyrušuje, ale strach z ní zatím ještě neměla.
"Ale opravdu nerozumím jedinému slovu," dodala bezradně a naklánějíc hlavu ke straně zapřemýšlela nad otázkami, které by tak mohly z alfyny strany padnout. Nebylo to moc těžké, protože v těhle situacích se všichni ptají na totéž. "Jestli se ptáte, kdo jsme, tak já jsem Launee a tohle je můj syn Mojo. Jestli se ptáte na to, co tu děláme, tak hledám své dvě kamarádky, které v tomhle lese před časem žily. Ashe a Amelis."
Někdy tou dobou jim za zadky hlasitě zahřmělo, a dost ošklivě zafoukalo, pročež se z nebe začala valit voda.

"Jenom klid," zavrní, když postřehne vlčkovu reakci a pomaličku se přesune tak, aby jeho schoulené tělíčko schovala pod sebou. "Jen se poptáme po šedých skvrnách a zase půjdeme," ujistila jej ve snaze uklidnit ho, ale o moc více času nedostala, protože se přikradla ona společnost, po které volala.
Vypadalo to trochu jako předem připravená scéna s účelem vyděsit někoho k smrti. Přijít proti větru, upozornit na sebe vrčením a ještě být celá od krve. Bylo to podlé a Lau se to ani maličko nelíbilo. Hlavně proto, že tu byla s psychicky labilním vlkem, který se při pohledu na krev uměl chovat opravdu zvláštně. to byl jeden z důvodů, proč změnila polohu tak, aby byla mezi svým svěřencem a cizí vlčičí, připravujíc se na nějaký ten brajgl.
To co následovalo by ale nevymyslela ani za zlaté prase. "P-prosím?" zaskočeně zastříhala ušima, nad tím chumlem písmen, který vyšel z hrdla místní alfy. Na chvíli úplně zapomněla, že stojí před alfou a jen perplex čučela, než se vzpamatovala. "Já bych ráda odpověděla, na cokoliv, co říkáte, ale vůbec Vám nerozumím," srozuměla Elisu s onou nešťastnou situací, doufajíc, že to nebude brát jako urážku nebo vtip. Protože tohle moc vtipné nebylo. Ne pro ustrašenou vlčici, strážící ještě ustrašenějšího vlčka...

// Nevím co má společného "zavyla, aby o sobě dala vědět" a "potloukali po území jako by nic" ale OK :D

>>> Medvědí řeka

V jistém úžasu si uvědomila, že skutečně prošli kus Galliree a to bez jakékoliv nehody. To bylo přinejmenším hodno zapsání do kalendáře a každoroční oslavy. Ehm. No, rozhodně za to byla velice ráda, protože právě teď se do trablí měli vrhnout zcela dobrovolně.
"Mojo, tohle území patří smečce a asi nás nepřivítají zrovna mile. Ale neboj se, když místní nebudeme provokovat, tak by se nám nemělo nic stát," započala onu vážnou debatu, kterou měla v plánu a zatímco se nosem ujišťovala, že ještě nepřekročili hranice. "Drž se u mne, prokaž jim respekt, a hlavně nikoho nekousej do ocasu. Ani nikam jinam, ano?" Poslední větou se snažila jen odlehčit situaci a zklidnit tak tlak ve své hrudi. Moc to ale nezabralo. Možná to bylo tím vědomím, že Mojo je prostě tikající bomba a podobnou hloupost by udělat skutečně mohl.
S tím už ovšem byla tak nějak smířená, stejně jako s tím, co by mohlo následovat. Zemřít šťastná po boku své nové rodiny znělo ostatně lépe, než postupně seschnou v osamění. Toť vše. Od té doby, co se chopila mateřských povinností, jakoby zesílila. Ale možná se jí to jen zdálo.
Hned na to zadřepla na místě, kde se dala najít jedna ze značek, značící něčí teritorium, zaklonila hlavu a... Dala o tom, že jsou na návštěvu vědět. Vytí to bylo hlasité dost na to, aby ho slyšel celý les. Spíš než sebevědomé "věnujte se nám" ale sdělovalo spíše opatrné "jsme tady".

>>> Maková louka

Cítila se trochu, jako by měla druhý ocásek. Nepříjemné jí to ovšem nebylo, zvláště, když se Mojo zdál dobře naladěn. I díky tomu jim cesta utíkala vlastně docela rychle a brzo se ocitli u břehu řeky, která je měla dovést až na místo určení.
"Tady už jsme byli, pamatuješ?" Odpověď tak jako vždy neočekávala, ale ta potřeba na něj mluvit tu pořád byla. Ona sama si to pamatovala dost dobře, protože ho tu zapomněla a pak ji dohnal celý promočený. Stejnou chybu opakovat nehodlala a proto si ho celou cestu podél proudu úzkostlivě hlídala. Padání do řek se totiž zdálo být jeho hobby.
Prošli dokonce i lesíkem, kde se s Mojoem prvně potkala. Cítila tu několik pachů, které vzbuzovali zvědavost, ale nějak se na nějaké kamarádíčkování teď necítila. Pořád se psychicky připravovala na to, co je potká, až se ozvou při okraji cizího území. Drsná alfa, dost možná i drsná beta. A ona je při tom takový posera.
Využila toho, že v lesíku byla říčka přívětivější a právě zde se přebrodila na druhou stranu. Dohlédla na to, aby i Mojo absolvoval tento úsek cesty bez újmy a pak konečně s odhodlaným nádechem zamířila k velikému lesu na druhém břehu, který k sobě táhl její pohledy už nějakou tu dobu.

>>> Argaarský hvozd

>>> Zlaťák

Po opuštění lesa je čekal průchod další lokalitou, kterážto kdysi patřila Zlatavé smečce. A bolelo to tu popravdě ještě víc. Tohle bylo ostatně místo, kde čelíc běsnící betě, po dlouhých letech opět střetla Noxe. Bohužel jen na krátko.
I přesto, že jí tu do nosu pláclo několik pachů z nichž jí byli některé i známé, se nezastavila. Zdálo se, že alfa Maharské smečky si udělala trochu delší procházku... A. Co tu asi dělala Jenna? Jak se asi má? Ale teď, když řekla, že půjdou za Zrzečkovým cílem nemohla jen tak odbočit za svou zvědavostí.
Bylo to tu teď v létě krásné o tom žádná, ale přesně kvůli výše zmíněnému tlaku na srdíčko, se tu nechtěla moc dlouho zdržovat. Proto Mojoovi jen tak ze zvyku pověděla, že tyhle kytky jsou vlčí máky a že by je rozhodně neměl jíst a pelášila si to hned pryč. Dřív než ji zase přepadnou chmury z nevítané nostalgie. A ani potom, co nechali makovou louku za zády nezvolnila a stejně energicky překlusala i pláň, co se před nimi rozléhala. Cílevědomě mířila za pachem vody.

>>> Medvědí řeka přes Středozemku

Neřekl toho zrovna mnoho, ale alespoň něco. Přesně o kousíček více, než by vyslovil obvykle a ačkoliv by ta slova nechala většinu vlků zmatených, jí okamžitě vytanula na mysli jedna vzpomínka. Vzpomínka na vlčici, kterou v celé zemi potkala jako první. Tu co jí šlápla na oháňku kdesi na severu a pak spolu s ní zcestovala půlku tehdejší Galliree. Byl to zmatený a kratičký popis, ale z nějakého důvodu ji vystihoval náramně. Možná lépe než tisíc slov. Nicméně, to neznamenalo, že myslí na tu samou osobu, po které zrzeček zatoužil.
Co jiného ovšem mohla zkoušet, že? Lepší jít za špatnou stoupou, než nemít vůbec žádnou naději. Ostatně i když špatně odbočíte, může vás to nakonec nasměrovat správnou cestou. Nejdříve si ale musela ujasnit, kde Pruhovanou hledat. Pokud si dobře pamatovala, byla ve stejné smečce jako Amelis. A ta smečka sídlila na sever od pahorkatiny, kde s Květinkou prodováděla celý den. Vlastně úplný kousíček od místa, kde se s Mojoem poprvé potkali. Pravdou bylo, že držela v paměti i to, že ona smečka má "zlou alfu", které je lepší se vyhýbat, ale jestliže šlo o Mojoa a případné setkání s dvěma dávnými přítelkyněmi, byla ochotná jí čelit. Od té doby přecijen poněkud zesílila a navíc měla tu čest s Corou. Sotva mohl být někdo děsivější než tahle ohnivá obryně.
"Tak je zkusíme najít," nadhodila tedy optimisticky a jen co se najedli a prodělali onu povinnou pauzu pro dobré zažívání, vykročila směrem na sever. Ven z lesa, který jí dal naději a pak jí ji zase krutě uzmul. Rozhodně neměla v úmyslu se sem nějakou dobu vrátit. Ne dokud to bude tak čerstvé.

>>> Louka vlčích máků

Hromádka neštěstí se během několika krátkých chvilek metamorfovala v kuličku chlupů poskakující okolo jak hopík. Sledovala, co dělá a uvolněně se u toho uculovala. Vypadal jak veverka, co šmejdí po lese a nosí si do své soukromé spíže jeden oříšek za druhým. Akorát ta podívaná byla drobet krvavějšího rázu a on snášel na hromádku kusy masa a roztrhané kůže. Díky tomu to maličko ztrácelo na roztomilosti, ale i ona byla vlk, takže se jí z toho ani nedělalo špatně.
Hned co byla práce dokonána obrátila se jeho pozornost zas k ní. Nechala se zmateně postrkovat dopředu až k jeho sbírce trofejí. Vrhla naň ještě několik nechápavých pohledů, než vyrozuměla, co po ní vlastně chce. Pán chtěl dít asi přednost staršímu, ačkoliv on byl ten, kdo byl lovcem. Z nějakého důvodu ji to potěšilo. "Takhle se cítí výše postavení vlci, když se o ně ti ostatní starají?" Tázala se sama sebe, ale hned to zavrhla. Smečka sice byla rodinou, ale péče syna o jeho matku, to bylo prostě něco jiného. Byl to ten druh něhy, o kterém si myslela, že jí bude nadosmrti zapovězen a teď z toho byla tak trošku na měkko.
Pospíšila si však. Nechtěla, aby si myslel, že nemá zájem, nebo něco podobného a vděčně sáhla po jednom z těch rozcupovaných kousků, který měl tu výhodu, že se nemusela zdržovat jeho odtrháváním a pak sledovala, jak se do jídla pouští i on. Samozřejmě to nebyl jediný kousek, který snědla a velice ochotně mu pomohla v tom, aby všichni tři ušáci zmizeli v jejich žaludcích.
Během následující poobědové svačinky klouzala po konturách lesa, který měl být jejím doživotním domovem a uvědomila si, že být tady, ji stále tak nějak podvědomě bolí. Jenže právě teď netušila, kam jinam by měli jít a toulání bez cíle už jí nepřipadalo ani zdaleka tak lákavé jako před lety. A i tehdy měla domov, kam se mohla vracet. Možná nikdy neměla odejít? Prostě nechat brášky jít a... "Ne!" Rychle si připomněla kolik krásných věcí našla, s kolika zajímavými vlky se seznámila. A kdyby jí nebylo, kdo by se postaral o Mojoa?
A byl to právě adoptivní synek, koho vyhledala pohledem, aby mu položila otázku, kterou vyslovila už dříve, ale zůstala bez odpovědi. Doufala, že to bylo jen kvůli situaci a teď jí pomůže vybrat směr. "Mojo, kam bys chtěl teď jít?" Třeba tu bylo nějaké místo, které měl rád, nebo by chtěl někoho navštívit. Nemohla být přece jediný vlk na Galliree, se kterým byl schopen nějak komunikovat.