Gallirea - Příspěvky uživatele

//Tak snad to tentokrát stihnu :P

může být :)

jestliže nevadí vynechané kolo :)...

Zdálo se, že Amaya má na placu více známých. Minimálně rozhazovala jeden pozdrav za druhým. Alespoň to tak Launee přišlo. Nicméně neutekla jim a nabídla jim společnou cestu dál. K tomu něčemu, co se tu tak náhle zjevilo. Ne že by byla nadšená z toho, jít k tomu blíž, protože nevěděla co to udělá s Mojoem. Ale jestli tam bude opravdu lépe? Muselo se to zkusit.
Proto přikývla a následovala ji, tak jak jí to jen přítomnost a chování zrzavého vlka dovolovalo. Asi s tím měla dost práce, takže moc neřešila komu všemu se Amaya vrhala na pomoc a jak se jejich průvod nabaloval a zvětšoval a tak nějak se postupně dokodrcala až tam, kam všichni mířili.

>>> Vesnička

Samozřejmě, že to s Mojoem dělalo divy, zatím se ovšem držel a Lau se musela chovat co nejsebevědoměji, aby nedostal ještě strach z toho, že ona má strach. To by byl poněkud problém. Snažila se v tom uskupení najít nějaký známý kožich, kterého by se poptala, co že to tu jako má být, ale moc úspěchů neměla.
Poznala toho vlka, který byl napůl černý a na půl bílý, sešívaný zelenými stehy, ale k tomu se moc nehrnula. Krom toho, že jej neznala jménem s ním měla i jisté zkušenosti a hádala, že by nebyl zrovna nadšen a odpovědi by se asi stejně nedočkala. Pak zahlédla Lucy, ale ta zas měla plné tlapky práce s někým jiným, což znamenalo, že by ji nejprve musela vyrušit a to bylo jaksi proti Launeeiným zásadám.
Nakonec si však známá našla ji. Ani tuhle sice neznala jménem, ale to se ona jala rychle napravit, což nemohla Launee nechat bez odezvy. "Samozřejmě, že si pamatuji. Já jsem Launee. A tohle je ten můj kamarád. Mojo. Jak vidíš, je v pořádku," pousmála se. Samozřejmě tím myslela jeho nohu, ne jeho hlavu. Ale to si bude muset Amaya domyslet z kontextu. Hned na to ovšem trochu poklesla na mysli, protože se jí ptala přesně na to, co chtěla sama vyzvídat. "Absolutně netuším. Přišla jsem si ulovit pár myší,..." bylo to poněkud nešťastné, když se dva sociofobové dostanou do středu takového brajglu. Ale tak, aspoň nějaká známá tvář.
Samozřejmě pokývla na pozdrav i druhé vlčici, jestliže se k jejich kroužku přidala, ale zároveň si musela hledět toho, co asi tak dělá zrzeček.

>>> Midiam

Čekala poloprázdnou pláň, kde přebehnuvší myška je asi tím nejintenzivnějším důkazem života. A těšila se na ni. Čekala i ovšem podívaná úplně jiná a do čumáku se jí naládovalo tolik pachů, že skoro nebyla schopná poznat jeden od druhého. Tolik rozličných kožichů pohromadě neviděla snad už několik let a dost jí z toho zatrnulo. Co se tu pro všechno na světě mohlo dít?
No, měla jiné problémy k řešení. Totiž. Jeden velký problém. Bylo tu živo dostatek na to, aby z toho byla úplně vyplašené ona sama, nechtěla si ani představovat, co to udělá s Mojoem.
Proto se okamžitě začala točit dokola, aby ho našla a přispěchala k jeho boku dřív, než začne moc jančit. Přilepila se svým bokem na ten jeho, že se jejich chlupy až propletly do jakési hnědozrzavé směsi a nerozhodně klouzala pohledem po všem tom hemžení kolem. Kam by se v tomhle měli asi odklidit?

>>> Vyhlídka

Dolu z kopce slézala opatrně. Nebylo žádoucí, aby si ona, nebo její společník kvůli nějaké hlouposti či zbrklosti zlomili nohu. Proto jim to dolu trvalo trochu více, než muselo, ale to snad nikomu nevadilo.
Nakonec dolezli k řece, ke které je vedla. Dostavil se jistý pocit uspokojení nad tím, že trefila hned na první pokus jdouc podél jejího proudu trochu přidala na tempu. Z líného kroku ve svižný poklus. Hlídala si ale, jestli jí zrzeček stíhá a když bylo potřeba i čas od času zastavila.
Vědouc kam se řítí, mít po tlapce zdroj vody a mít vítr v zádech, cesta utíkala jako namazané olejem a než si to uvědomila, byli na místě, kam směřovali.
Nešla tam z nějakého konkrétního důvodu, jen tu už byla tolikrát, že tam cítila takovou zvláštní sebejistotu. A odtud se pak dal nabrat jakýkoliv směr, kterým by jen chtěli jít a ona by aspoň náznakem tušila, co tam asi tak bude.

>>> Středozemka

>>> Zrcadlové jeskyně

Krom krásného úsvitu na Lau po východu z jeskyně čekalo i milé překvapení. Totiž lokace, ve které se jako zázrakem ocitli. Nadšení z té skutečnosti promítla v mírném pohoupání ocasem do stran a veselým pousmátím. "Tady to znám." Vůbec by ji nenapadlo, že se tady nachází vstup do jeskynního komplexu. Pravdou bylo, že to tu při své poslední návštěvě moc neprozkoumala. Spěchala přeci jinam.
Inu každý den se dá naučit něco nového, i když po světě chodíte už nějaký ten pátek. S tím bylo potřeba počítat. Byla si celkem jista tím, kam chce odtud pokračovat dál. Do ještě známějších míst, konkrétně. Ale měli tu ještě společníka, který se její rozhodnutím řídit nemusel. "My teď půjdeme na jih," oznámila proto Yeterovi opatrně a zvědavě našpicovala uši, jestli se vyjádří tak, že půjde dál s nimi, či nikoliv. Nebránila by mu ani v jednom, určovalo to jen to, zda přidala i pár slov na rozloučenou, či nikoliv. Každopádně ať už tohle nebo tamto, musela mu vyjádřit svůj vděk. "Děkujeme za pomoc," špitla tedy a pak už si to vyklusávala k blízké řece.

>>> Midiam

Zkusit to můžu

Dělo se toho hodně a při tom vlastně vůbec nic. Stěžejní bylo, že se Mojo rozhodl rozmotat z klubka a posílen vidinou brzkého úniku z jeskyní dokonce vystřelil jako blesk. Nicméně u východu na ni počkal. Za což byla vskutku ráda. Nerada by, aby někam utekl. Našla by ho snadno, ale stále by to byla námaha navíc. Ačkoliv tam vpředu byl vlastně Yeter. Ten by ho snad v úprku zastavil. Ale spoléhat na to nechtěla a popravdě byl pro ni tmavý vlk ještě příliš cizí na to, aby mu svěřila život svého syna.
Na druhou stranu neměla zábran v tom, následovat jeho kroky, zvláště, když kráčel vstříc venkovnímu světlu s takovým veselím. "Dobrá práce," uznala za vhodné jej pochválit, když je tak hezky vymotal z labyrintu chodeb a sama konečně vystrčila hlavu ven na čerstvý vzduch.

>>> Vyhlídka
//pardon, že je to tak krátké, ale nějak jsem bez chuti, tak ať aspoň nezdržuju :D

"Je tu spousta krásných míst. A také nějaká ošklivá," vyprávěla se vzpomínkou na zříceninu v Jedlovém lese, přičemž se jí samovolně zježily chlupy na zádech. Než se však stihla rozpovídat dorazili k rozcestí. Zde se Yeter chopil iniciativy a rozhodl se obě strany prošmejdit sám. Nijak jí to nevadilo. Alespoň ušetřila nožky zbytečného cajdání a naskytla se příležitost k nějakému tomu oslintání Mojoova obličeje. Pořád se jí zdál nervózní. Doufala, že s tím něco udělá některá z dobrých zpráv, které Yeter začal vykřikovat.
Je po bouřce. Našel cestu dál. A vidí světlo. Nejvíc zrzečka asi zaujala ta poslední a poté co čelil zklamání zase upadl do útlumu. "Ale notak, teď když vidíme na cestu, budem venku coby dup." Sice nevěděla jak přesně systém osvětlení jeskyní funguje, ale důležité bylo to, že si už vidí pod nohy a co víc dokonce i k nejbližšímu rohu.
Rýpla si do Mojoa čumáčkem, jestli se rozbalí a půjde dál, nebo budou muset chvíli čekat, než se umoudří. Předtím tak nějak nemohla na Yeterovu poslední otázku odpovědět...

Netrvalo to moc dlouho a už nebyla v předu úplně sama, neb se Mojo protlačil dopředu, aby mohl jít vedle ní. Vlastně se k ní mačkal, jako by to mělo být naposledy v životě, díky čemuž jí ale neunikl jeho třes. Přesvědčená o tom, že po jejím zákroku mu už nemůže být zima si uvědomila, že to bude mít na svědomí nervozita. Nemohla si ale být tak úplně jista z čeho. Ona by totiž dostatečně stačila jen Yeterova přítomnost a tma. Ale...
Inu docvaklo jí to v okamžiku, kdy zastavil a po jejich společníkovi se ohlédl. Na nic moc nečekala a synchronně zastavila spolu s ním a ještě před tím, než se dala do odpovídání na otázku, kterou sama vyvolala, obrátila se na tmavého vlka s další prosbou. Ani nevěděla kolikátá už to byla. "Mohl bys jít první, prosím?" Doufala, že potom se už Mojo konečně opravdu uklidní, protože ačkoliv by si ráda užila i společnost někoho dalšího, na úkor Mojoova pohodlí to dělat nechtěla.
Teprve když se pak zase dali do kroku, vrátila se k původnímu tématu. "Já jsem tu asi tak rok a půl. Možná trochu déle." Upřímně doufala, že zrzeček po téhle zemi tak dlouho sám nechodil, protože to jí znělo docela dost hrozně. Přemýšlet příliš nad tím, co ale stejně nikdy nezjistí, bylo zbytečné.

Byla skutečně ráda, že její slova padají na úrodnou půdu a Mojo se nakonec rozhodl, že je to tedy OK. Snad i s maličkou pomocí slov druhého vlka. A tak se stalo, vůbec poprvé, že místo dvou byli tři. Ne že by s Mojoem nebyla ráda, ale byla to příjemná změna. Popovídat si s někým, aniž by musela přemýšlet nad každým slovem.
"Spor" byl vyřešen, byli suší, nepršelo na ně. Už jen kdyby něco do chodeb vneslo trochu světla. Magií ohně bohužel nevládla a tak trochu se bála, že i kdyby ano, tak by Mojoovy pohled na rudé žhnoucí plameny stejně moc nelíbil.
Kam jít, to ovšem stále nevěděla. Vzhledem k tomu, že venku stále zuřila bouře asi nebylo kam spěchat a mohla prostě vykročit naslepo. Někam. Doufajíc, že tyhle jeskyně skutečně mají nějaký východ a že se mu nevzdálí. Zatím se rozhodla zvolit cestu, odkud se nelinul její ani Yeterův pach. Prostě místa, kde ještě ani jeden z nich nebyl. Vylučovací metoda přeci říkala, že když nenašli východ tam, tak musí hledat jinde. Jednoduché.
"Takové bouře jsou tady v Gallirei často?" Nadhodila do vzduchu to nejtrapnější téma, co na světě vůbec existuje, protože byla konverzační jelito a nevěděla, o čem se s cizincem bavit. Mlčet ovšem taky nechtěla. Bylo to neslušné a navíc to byla ojedinělá příležitost k normálnímu rozhovoru s někým, kdo není psychicky labilní nebo něčí alfa.

"Pro něj je navíc kdokoliv. Hádám, že i to, že k sobě pustil mne, je takový malý zázrak," konstatovala s mírným úsměvem, zatímco sledovala, co to Mojo zase vyvádí. Tohle totiž bylo něco, co ještě neznala. Aby se on stavěl před ní! Trvalo to ovšem jen krátce a následovalo pomazlení, na kterém toho bylo tolik majetnického, že ji to až zaskočilo. Navíc onu emoci na krátko zachytila i ve své hlavě.
"Bojíš se, že ti s ním uteču?" obrátila se na zrzavého vlčka zaskočeně a hned konejšivě ztlumila hlas. "Mojo, ať už půjdu kamkoliv a s kýmkoliv, tebe vždycky vezmu sebou. Jsi teď přece můj syn." Trochu ji ty jeho pochybnosti o její věrnosti pobolívali u srdéčka, on byl ale plný různých pochybností, takže si ty negativní pocity rezolutně zakázala. "Není nutné hned každého podezírat ze zlých úmyslů. Zkus dát občas někomu šanci," vyzvala jej, pokradmu házejíc očkem po Yeterovi, který se teď musel cítit jako třetí kolo u vozu. "Teď už na to nejsi sám a já vypráším kožich každému, z koho se vyklube něco nepěkného. Víš přeci co všechno umím." Nikdy nevěděla za jakou stranu jednání s ním uchopit. komunikace s ním byla těžká a to už jen proto, že nikdy nevěděla, jaká slova vyslechne a která úplně vypustí. Byl mistr v tom, najít špatnost i v těch nejnevinnějších větách, které recitovala s naprosto čistým svědomím.
A když už byla u řečí na téma svých schopností, zase si vzpomněla na to, že je promočená a Mojo se k ní teď mačká. Byl ten pravý čas konečně zasáhnout, protože Mojoa se zápalem plic nechtěla. to by bylo ještě horší než namožená packa. Navíc se to dalo brát i jako malá ukázka síly před potenciálním nepřítelem...
"Teď se nelekejte," srozuměla ty dva, že se teď něco bude dít a hned na to se dala do soustředění, které chodbu zaplnilo ohřátým větříkem, sušícím všechny promočené kožíšky lépe než kdejaký fén.

Zmínka o křupání se setkala v úspěchem u obou vlků. Zatímco z hlasu nového známého zaznívala starost, Mojo se vytasil s citoslovci a zahájil zevrubnou fyzickou prohlídku. Která byla neskutečně roztomilá. Tohle byli přesně ty obrázky, které by si ve vzpomínkách uchovala ráda a na dlouho. Navíc byla opravdu šťastná, že na sobě žádnou bolístku opravdu nenašel. To mnoho věcí ulehčovalo.
Co se týkalo přesvědčování zrzounka o Yeterově neškodnosti, to už bylo trochu horší. Tedy z pohledu Launee si ze začátku vedl dobře, ale jakmile padlo to osudové slovo, zatrnulo jí s tušením, že tohle dobře nedopadne. Správným tušením. "Je lepší před ním nemluvit o děsivých věcech, on pak už nic jiného neslyší," špitla směrem k tmavému vlkovi, než se začala věnovat jančícímu synkovi, kterého měla opět plný kožich. Sama se slovům jako je krev či smrt naučila vyhýbat jak čert kříži.
"Žvý? Jiv je?" Zastříhala zmateně ušima. "Mojo, neměl bys mluvit s plnou pusou. Notak, to bolí." Do hlasu se jí rozhodně žádná zloba nedostala, ostatně, ani ji nepociťovala, ale ráda by, aby jí do podzimu nějaká srst ještě zůstala. A zrovna teď, když z ní odkapávala voda, se každý chlup počítal. "Kam bys chtěl jít? Zpátky do bouřky?"
Ať už chtěla maličkému vyhovět, jak jen chtěla, ta skutečnost, že nad povrchem právě řádí tajfun tu pořád byla. Přesto se ale rozešla libovolným směrem, aby ho pokud možno upokojila. Chudáka Yetera ovšem taky samotného nechat nechtěla. "Jestli jeho náturu uneseš, tak se k nám klidně přidej." Protože o tom, že Mojo za čas přijde k rozumu nepochybovala, ale stejně jista si byla i tím, že jeho chování není pro každého.