Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkusit to můžu

Dělo se toho hodně a při tom vlastně vůbec nic. Stěžejní bylo, že se Mojo rozhodl rozmotat z klubka a posílen vidinou brzkého úniku z jeskyní dokonce vystřelil jako blesk. Nicméně u východu na ni počkal. Za což byla vskutku ráda. Nerada by, aby někam utekl. Našla by ho snadno, ale stále by to byla námaha navíc. Ačkoliv tam vpředu byl vlastně Yeter. Ten by ho snad v úprku zastavil. Ale spoléhat na to nechtěla a popravdě byl pro ni tmavý vlk ještě příliš cizí na to, aby mu svěřila život svého syna.
Na druhou stranu neměla zábran v tom, následovat jeho kroky, zvláště, když kráčel vstříc venkovnímu světlu s takovým veselím. "Dobrá práce," uznala za vhodné jej pochválit, když je tak hezky vymotal z labyrintu chodeb a sama konečně vystrčila hlavu ven na čerstvý vzduch.

>>> Vyhlídka
//pardon, že je to tak krátké, ale nějak jsem bez chuti, tak ať aspoň nezdržuju :D

"Je tu spousta krásných míst. A také nějaká ošklivá," vyprávěla se vzpomínkou na zříceninu v Jedlovém lese, přičemž se jí samovolně zježily chlupy na zádech. Než se však stihla rozpovídat dorazili k rozcestí. Zde se Yeter chopil iniciativy a rozhodl se obě strany prošmejdit sám. Nijak jí to nevadilo. Alespoň ušetřila nožky zbytečného cajdání a naskytla se příležitost k nějakému tomu oslintání Mojoova obličeje. Pořád se jí zdál nervózní. Doufala, že s tím něco udělá některá z dobrých zpráv, které Yeter začal vykřikovat.
Je po bouřce. Našel cestu dál. A vidí světlo. Nejvíc zrzečka asi zaujala ta poslední a poté co čelil zklamání zase upadl do útlumu. "Ale notak, teď když vidíme na cestu, budem venku coby dup." Sice nevěděla jak přesně systém osvětlení jeskyní funguje, ale důležité bylo to, že si už vidí pod nohy a co víc dokonce i k nejbližšímu rohu.
Rýpla si do Mojoa čumáčkem, jestli se rozbalí a půjde dál, nebo budou muset chvíli čekat, než se umoudří. Předtím tak nějak nemohla na Yeterovu poslední otázku odpovědět...

Netrvalo to moc dlouho a už nebyla v předu úplně sama, neb se Mojo protlačil dopředu, aby mohl jít vedle ní. Vlastně se k ní mačkal, jako by to mělo být naposledy v životě, díky čemuž jí ale neunikl jeho třes. Přesvědčená o tom, že po jejím zákroku mu už nemůže být zima si uvědomila, že to bude mít na svědomí nervozita. Nemohla si ale být tak úplně jista z čeho. Ona by totiž dostatečně stačila jen Yeterova přítomnost a tma. Ale...
Inu docvaklo jí to v okamžiku, kdy zastavil a po jejich společníkovi se ohlédl. Na nic moc nečekala a synchronně zastavila spolu s ním a ještě před tím, než se dala do odpovídání na otázku, kterou sama vyvolala, obrátila se na tmavého vlka s další prosbou. Ani nevěděla kolikátá už to byla. "Mohl bys jít první, prosím?" Doufala, že potom se už Mojo konečně opravdu uklidní, protože ačkoliv by si ráda užila i společnost někoho dalšího, na úkor Mojoova pohodlí to dělat nechtěla.
Teprve když se pak zase dali do kroku, vrátila se k původnímu tématu. "Já jsem tu asi tak rok a půl. Možná trochu déle." Upřímně doufala, že zrzeček po téhle zemi tak dlouho sám nechodil, protože to jí znělo docela dost hrozně. Přemýšlet příliš nad tím, co ale stejně nikdy nezjistí, bylo zbytečné.

Byla skutečně ráda, že její slova padají na úrodnou půdu a Mojo se nakonec rozhodl, že je to tedy OK. Snad i s maličkou pomocí slov druhého vlka. A tak se stalo, vůbec poprvé, že místo dvou byli tři. Ne že by s Mojoem nebyla ráda, ale byla to příjemná změna. Popovídat si s někým, aniž by musela přemýšlet nad každým slovem.
"Spor" byl vyřešen, byli suší, nepršelo na ně. Už jen kdyby něco do chodeb vneslo trochu světla. Magií ohně bohužel nevládla a tak trochu se bála, že i kdyby ano, tak by Mojoovy pohled na rudé žhnoucí plameny stejně moc nelíbil.
Kam jít, to ovšem stále nevěděla. Vzhledem k tomu, že venku stále zuřila bouře asi nebylo kam spěchat a mohla prostě vykročit naslepo. Někam. Doufajíc, že tyhle jeskyně skutečně mají nějaký východ a že se mu nevzdálí. Zatím se rozhodla zvolit cestu, odkud se nelinul její ani Yeterův pach. Prostě místa, kde ještě ani jeden z nich nebyl. Vylučovací metoda přeci říkala, že když nenašli východ tam, tak musí hledat jinde. Jednoduché.
"Takové bouře jsou tady v Gallirei často?" Nadhodila do vzduchu to nejtrapnější téma, co na světě vůbec existuje, protože byla konverzační jelito a nevěděla, o čem se s cizincem bavit. Mlčet ovšem taky nechtěla. Bylo to neslušné a navíc to byla ojedinělá příležitost k normálnímu rozhovoru s někým, kdo není psychicky labilní nebo něčí alfa.

"Pro něj je navíc kdokoliv. Hádám, že i to, že k sobě pustil mne, je takový malý zázrak," konstatovala s mírným úsměvem, zatímco sledovala, co to Mojo zase vyvádí. Tohle totiž bylo něco, co ještě neznala. Aby se on stavěl před ní! Trvalo to ovšem jen krátce a následovalo pomazlení, na kterém toho bylo tolik majetnického, že ji to až zaskočilo. Navíc onu emoci na krátko zachytila i ve své hlavě.
"Bojíš se, že ti s ním uteču?" obrátila se na zrzavého vlčka zaskočeně a hned konejšivě ztlumila hlas. "Mojo, ať už půjdu kamkoliv a s kýmkoliv, tebe vždycky vezmu sebou. Jsi teď přece můj syn." Trochu ji ty jeho pochybnosti o její věrnosti pobolívali u srdéčka, on byl ale plný různých pochybností, takže si ty negativní pocity rezolutně zakázala. "Není nutné hned každého podezírat ze zlých úmyslů. Zkus dát občas někomu šanci," vyzvala jej, pokradmu házejíc očkem po Yeterovi, který se teď musel cítit jako třetí kolo u vozu. "Teď už na to nejsi sám a já vypráším kožich každému, z koho se vyklube něco nepěkného. Víš přeci co všechno umím." Nikdy nevěděla za jakou stranu jednání s ním uchopit. komunikace s ním byla těžká a to už jen proto, že nikdy nevěděla, jaká slova vyslechne a která úplně vypustí. Byl mistr v tom, najít špatnost i v těch nejnevinnějších větách, které recitovala s naprosto čistým svědomím.
A když už byla u řečí na téma svých schopností, zase si vzpomněla na to, že je promočená a Mojo se k ní teď mačká. Byl ten pravý čas konečně zasáhnout, protože Mojoa se zápalem plic nechtěla. to by bylo ještě horší než namožená packa. Navíc se to dalo brát i jako malá ukázka síly před potenciálním nepřítelem...
"Teď se nelekejte," srozuměla ty dva, že se teď něco bude dít a hned na to se dala do soustředění, které chodbu zaplnilo ohřátým větříkem, sušícím všechny promočené kožíšky lépe než kdejaký fén.

Zmínka o křupání se setkala v úspěchem u obou vlků. Zatímco z hlasu nového známého zaznívala starost, Mojo se vytasil s citoslovci a zahájil zevrubnou fyzickou prohlídku. Která byla neskutečně roztomilá. Tohle byli přesně ty obrázky, které by si ve vzpomínkách uchovala ráda a na dlouho. Navíc byla opravdu šťastná, že na sobě žádnou bolístku opravdu nenašel. To mnoho věcí ulehčovalo.
Co se týkalo přesvědčování zrzounka o Yeterově neškodnosti, to už bylo trochu horší. Tedy z pohledu Launee si ze začátku vedl dobře, ale jakmile padlo to osudové slovo, zatrnulo jí s tušením, že tohle dobře nedopadne. Správným tušením. "Je lepší před ním nemluvit o děsivých věcech, on pak už nic jiného neslyší," špitla směrem k tmavému vlkovi, než se začala věnovat jančícímu synkovi, kterého měla opět plný kožich. Sama se slovům jako je krev či smrt naučila vyhýbat jak čert kříži.
"Žvý? Jiv je?" Zastříhala zmateně ušima. "Mojo, neměl bys mluvit s plnou pusou. Notak, to bolí." Do hlasu se jí rozhodně žádná zloba nedostala, ostatně, ani ji nepociťovala, ale ráda by, aby jí do podzimu nějaká srst ještě zůstala. A zrovna teď, když z ní odkapávala voda, se každý chlup počítal. "Kam bys chtěl jít? Zpátky do bouřky?"
Ať už chtěla maličkému vyhovět, jak jen chtěla, ta skutečnost, že nad povrchem právě řádí tajfun tu pořád byla. Přesto se ale rozešla libovolným směrem, aby ho pokud možno upokojila. Chudáka Yetera ovšem taky samotného nechat nechtěla. "Jestli jeho náturu uneseš, tak se k nám klidně přidej." Protože o tom, že Mojo za čas přijde k rozumu nepochybovala, ale stejně jista si byla i tím, že jeho chování není pro každého.

Její oči si na šero už docela uvykly, a díky tomu mohla alespoň přibližně odhadovat, jak se tmavý vlk tváří. Uvolněně povlávající oháňky si povšimla celkem určitě a donutila k několikerému pomalému zhoupnutí i tu vlastní. Zdál se přátelský. Přesto nepolevovala na ostražitosti, ačkoliv si možná Mojo myslel, že se s ním dala do řeči bez přemýšlení. Ani ona nepatřila k těm nejdůvěřivějším vlkům. Tady na Galli se to sice trochu zlepšilo, ale stále potřebovala čas, než se v přítomnosti cizince uklidnila a přestala si hlídat záda.
"Děkuji," hlesla vděčně, když se Yeter rozhodl vyslyšet její prosbu a hned vzápětí pokývla hlavou. Neexistoval důvod, proč by se měla najednou přestat k adoptivnímu synkovi znát, nebo se za to snad stydět. Nepřipadalo v úvahu.
Pousmála se jeho poznámce o vlastním štěstí a hned na to odpověděla i na jeho starostlivost. "Mně nic není. Když dopadl on, něco křuplo, ale nestěžoval si, že by ho něco bolelo." Tehdy hodila jeden starostlivý a tázavý pohled k zrzečkovi, který se schovával za skalkou. "Takže jen promočení." Pravdou bylo, že kdyby byla ona zraněná, stejně by to neřekla, neb zraněný vlk je snazším cílem, ale v téhle konstelaci nemusela ani lhát a to jí velice vyhovovalo. Opravdu nerada překrucovala pravdu.
Než stihla něco dalšího, přidal se k rozhovoru i Mojo. To bylo něco, co vůbec nečekala. Už vůbec ne tak brzy. Obsah jeho slov ovšem až tak překvapivý nebyl. Ne pro ni. Kdyby věděla, že to nemyslí vážně, možná by jí to přišlo i roztomilé. Ale on byl smrtelně vážný a tak jen zatajila dech, vyčkávajíc, co na tohle třetí vlk odpoví. Sama si nevěděla moc dobře rady, jak jej zbavit utkvělé představy, že ho chce každý sežrat. Jestli bylo něco takového vůbec možné.

Věděla, že se mu nelíbí, kam jdou. Dával jí to jasně najevo. Ve skutečnosti se to ani jí nelíbilo, protože věděla, že bude z cizince nervozní. Zakrvácená alfa, bouřka desetiletí, pád do temné jámy a setkání s někým novým. Jako by si nikdy neměl užít chvilku klidu. Kdyby věděla, že se to všechno takhle zvrtne, asi by raději dál trpěla smutkem ve Zlatavém lese. Teď už ovšem bylo pozdě. Stejně jako na to, zastavit se na cestě k neznámému.
Když viděla, jak zrzavý vyvádí, nejraději by se pokusila o ovládnutí své sekundární magie, aby mu do mysli vnesla trochu klidu, ale věděla, že by ji to odrovnalo až do mdlob a co pak s ní? S promočenou a bezvládnou s nějaké kobce? Navíc veškerou sílu potřebovala na to, aby je mohla dříve nebo později zahřát a v neposlední řadě k boji, kdyby se snad vlk v tmách ukázal být nebezpečným. Zatím tak naštěstí ale nezněl.
Krom toho, že pozdravil, rovnou se i představil a bylo to na Launee, aby se postarala o dodržování pravidel etiky. "Také zdravím. Launee a Mojo." Dříve než však odpověděla na jeho otázku, obrátila se naň s vlastní žádostí. "Prosím ignoruj ho chvíli, on je velice bojácný a potřebuje si nejprve zvyknout..." Doufala, že to nebylo příliš troufalé, ale nevěděla jak jinak zařídit, aby si mohl Mojo oddychnout a snad se i maličko uklidnit. Hned na to ale spěchala, aby se svěřila s jejich situací. "My oba jsme sem spadli dírou v zemi, takže..." Tu stěžejní a naprosto jasnou věc, že jsou na tom tedy dosti podobně nechala jen viset ve vzduchu a pohltit rozpačitým tichem.

Cítila se drobátko jako tyran, když před sebou zrzounka tlačila proti jeho vůli. Bylo to ovšem pro dobro jich obou, což brala jako polehčující okolnosti a doufala, že i on to pochopí a nebude se na ni zlobit. Nebo ještě hůř, nebude se jí bát. To by se jim jedna hloupá bouřka vážně nevyplatila.
Krom promrzání a tmy, připravily jeskyně pro Lau navíc i další okamžik hrůzy. To když se chodbami rozlehlo vytí. V téhle situaci znělo skutečně děsivě, a ve vlčici značně zatrnulo. Naštěstí ji z onoho ustrnutí vymanil Mojo, který se rozhodl, že teď bude chodit pozpátku a vrazil do ní. Probrala se a vpustila do strachem sklíčené mysli trochu racionality. která říkala, že tu pravděpodobně nejsou sami, ale rozhodně si pro ně nejde žádná příšera.
Hlas se pak ozval znovu, tentokrát ovšem zformovaný do slov a umožnil Lau zahnat i ty poslední špetky obav.
Nejprve chtěla zavolat nazpátek, ale to by cizinci k určení jejich polohy asi moc nepomohlo, protože i její hlas by se odrážel od všeho okolo a přišel k němu ze všech stran. S třesoucím se dechem se tedy rozhodla opět spolehnout na čich a opatrně vklouzla do tmy. Tentokrát jejich dvojičku vedla a vždy se pořádně ujistila, že Mojoa nepustí někam, kde by si mohl ublížit. Navíc si doteky oháňky či zádě hlídala, kde synka má.
Pak když už byl pach cítit dostatečně silně, aby se dalo říct, že stojí ve stejné chodbě a musel si být i cizinec vědom toho, že jsou blízko se teprve ozvala. "My jsme tu." Doufala, že neudělal moc velkou chybu, že za neznámým šla, ale co jiného jim zbývalo.On i oni pravděpodobně potřebovali pomoc, tak proč si nepíchnout navzájem.

Nezdálo se, že by byl nějak zvlášť zraněný, když byl schopen se k ní takovou silou tisknout. Nicméně jista si tím být úplně nemohla a nepomohlo ani to, když se její oči konečně zbavily špíny a byla opět schopná vidět. Protože v jeskyních panovala díky bouři tam venku černočerná tma.
Přesto neměli na vybranou. Lau cítila, jak se voda padající z nebe prodírá jejím hustým kožichem, promáčí podsadu a studí ji na kůži. To nebylo zrovna příjemné a už vůbec ne dobré. Ani ona si nemohla dovolit prochladnout, protože by tu pak nebyl nikdo, kdo by se o ně postaral.
A proto se vzepřela proti kňučícímu vlčkovi a spěšně jej začala strkat před sebou do tmy. Ve skutečnosti by byla raději ta první, co objevuje neznámo, ale jestliže se nechtěl pohnout, nic jiného nezbývalo. Nakonec se ale bez nehody dostali do míst, kde jim prostor nad hlavami kryl masivní strop a konečně na ně přestalo lít jako z konve.
Zima tu ovšem byla stejná. Dech se jí srážel u tlamy do podoby malých obláčků a ona si jasně uvědomovala, že se o ni v průvanu pokouší třes. Chvíli proti tomu bojovala, ale prohra s tím byla nevyhnutelná a brzy se tu třásla jako palácový psík na mrazu. Dokonce i zuby o sebe cvakala. Tak hrozně jí naposledy bylo poté, co se uprostřed zimy propadla do řeky. S tím rozdílem, že tentokrát se jí v kožichu netvořily ledové krystaly.
Upřímně. Nevěděla co si počít. Nejlepší by bylo svalit se na hromadu a vzájemně se zahřát, ale to by vlhkost z vlastního kožichu přenesla i na něj, čemuž se snažila tak zoufale zabránit. S tím jak hubený byl, by prochladl během chvilky, a to ona nechtěla. Proto se postarala o to, aby se vlček v tom svém tulení orientoval jen do míst, kde byla ještě relativně suchá a čekala na to, až se jí vrátí síly, které by mohla zmobilizovat k použití nějakých těch kouzel.

Po chvilce panického vyvádění náhle utichne. Na čumák a do očí jí totiž z vrchu spadá bahno a štěrk. Jakkoliv je to nepříjemné, přináší to sebou naději. Naději, že tam nahoře někdo je a ona si samozřejmě bezmezně přála, aby to byl zrzeček, o kterého se právě teď tolik bála. Neznamenalo to však, že by kohokoliv jiného neuvítala.
Místo pláče tedy chvilku postála bez hnutí, by našpicovala uši a pokusila se zaslechnout cokoliv, co by značilo něčí přítomnost. Skrz hukot deště a hřmění hromů to nebylo nic snadného, ale nakonec se jí zazdálo, že slyší povědomý hlas. Důvěrně známé zakňučení. Než však stihne cokoliv říct, a nabádat jej k opatrnosti, je už pozdě.
Díky zalepeným očím nevidí, co se děje, jen slyší jak se nahoře něco bortí a pak až zadunění někde blízko sebe. A tak děsivě znějící zakřupání. Díky dočasné slepotě mu nemohla ani s magií přispěchat na pomoc, aby zbrzdila pád tak, jako předtím u sebe a teď mohla jen zděšeně zatajit dech. Srazil si vaz? Její tělo opanoval silný třes, zabojovala však s ním a tak rychle, jak jí to třepavka dovolovala se přesunula na místo, odkud všechny ty hrozné zvuky zaslechla. A také za jeho pachem.
Nakonec jej našla. Nejprve čumáčkem vrazila do jeho tlapky a pak už bylo všechno jednodušší. Podle ní se zorientovala, kde co asi tak může být a chvíli na to se starostlivě prohrabávala kožichem na jeho boku, aby se ujistila že dýchá. Teprve tehdy se značně uklidnila a úlevně vydechla. "Už je to v pořádku, zase jme spolu."
Pořád nic neviděla a písek ji škrábal v očích, přesto si byla jistá tím, že musí mít hrozný strach. Nejraději by ho už k ničemu nenutila, ale ocitali se přímo pod komínem a zle tu na ně pršelo a foukal vítr. Nemohli tu zůstat, jestli si nechtěli uhnat zápal plic. "Nezranil ses maličký? Můžeš chodit? Musíme se někam schovat," zašeptala tedy naléhavě, prozatímně se nad ním tyčíc místo deštníku. Tvář při tom nastavila dešti, doufajíc v to, že proudy vody s jejím problémem pomohou.

>>> Asgaar

Z hvozdu vyběhla, jako by jí hořelo za patami. Ostatně jestli chtěla stíhat tempo svého svěřence, nic jiného jí nezbývalo. Nemusela ovládat magii emocí, aby věděla, že jej ovládá strach, ale to na situaci moc neměnilo. V tomhle počasí by byla raději, kdyby postupovali pomalu a opatrně, než se takhle hnát. Krom strachu z toho, že do nich udeří blesk, hrozilo především to, že v neznámém prostředí někam zahučí.
A na to také nakonec došlo a k jejímu překvapení, byla to právě Lau, kdo ztratil půdu pod nohama a s polekaným zakvičením zmizel pod úrovní země. Jen tak tak si těsně před dopadem stihla pomoci vířícím větrem, aby si nezlámala haksny. Moc potřebnou k tomu, aby se mohla vynést zpět vzhůru ale neměla a tak nezbylo nic, než se bezmocně stavět na zadní a bezvýsledně hopsat vzhůru podél stěn, což také doplňovala o pořádné kňučení až žalostné vytí.
Ne že by byla zvlášť vyděšená ze své vlastní situace, ale vůbec se jí nelíbila představa, že by si Mojo její ztráty v tom spěchu nevšiml a pokračoval v té buřině někam sám...

Lau zase chvilku trvalo, než rozluštila Elisina slova. Musela si každé slůvko znovu a znovu přehrávat v hlavě, aby si ho mohla přeložit do té správné formy. Nakonec ale všechno do sebe hezky zapadlo a vyrozuměla, že mají jakés takés svolení se tu ukázat znovu. Momentálně ale nebyli na území vítáni. Což bylo Lau docela jedno, protože tu nemínila zůstávat déle, než je nutné. Krom Mojoova stavu jí to nedovolovali ani její dobré mravy.
Proto celý jejich rozhovor zakončila vděčným úsměvem a pokýváním hlavy. "Děkuji. Tak my se tedy vrátíme, v nějakou vhodnější chvíli." A tím nemyslela jen až se přežene ta průtrž mračen a vítr vyvracející stromy z kořenů, ale i tu její prapodivnou vadu. Bylo vážně namáhavé bavit se s někým, kdo mluví pozpátku, proto doufala v to, že se to co nejdříve zpraví. Ať už k tomu došlo jakkoliv. "Hodně štěstí," popřála k řešení obojího, neb se jí to zdálo docela na místě a pak už šťouchla Mojoa do kožichu, ať se rozhýbe. Jdou odtud pryč. Ale asi to nebylo moc potřeba, protože to on celou tu doby tahal za chlupy ji a vynakládal velké úsilí k tomu, aby jí pořádně oškubal.
Otázka však byla kam. Určitě ne někam daleko, protože to by je dříve mohl spláchnou déšť, nebo odnést vítr.

>>> Já nevim... zrcadlové jeskyně? xD

Mojo dělal co mohl, jen aby dal najevo, že je někde, kde být nechce. Lau tomu rozuměla, ale nemohla přeci najednou odejít, když mluvila s vůdcem smečky. No mluvila. Spíše se jí marně snažila porozumět. Proto se prozatím snažila prostě být vlčkovy oporou v tom, že si ho k sobě přivinula a připomněla mu, že je tu s ním.
Neměla zrovna moc klidu na přemýšlení, ale nakonec se jí povedlo v Elisiných slovech najít smysl. "Ach. Mluvíte pozpátku!" Byla vskutku ráda, že na to přišla. Dost to ulehčilo rozhovor a snad by to mohlo šedivé vlčici i vypomoci. Ostatně sama se ptala po tom, čemu Lau nerozumí...
Amelis už tu nebyla, ale Ashe možná ano. To asi muselo Launee prozatím stačit. Alespoň pruhovaná vlčice, kterou chtěl Mojo vidět, byla k nalezení. Jen. Jen ne teď. Pochybovala, že by v současné stavu byl schopen nějakého dalšího setkání a jestli tahle kletba mluvení pozpátku postihla celou smečku, ani by to moc k povídání nebylo. A navíc ta bouře.
"Děkuji za odpověď... Mohli bychom ji někdy ve vhodnější čas vidět?" Zaprosila ještě a už se rozhlížela, kam by se tak mohla s Mojooem uchýlit k přečkání toho nečasu, který navíc stále nabýval na síle. V těhle končinách to zrovna neznala, ale snad se povede co nejrychleji něco najít. Pokud možno dříve, než Mojo úplně odpadne. "Už půjdeme, maličký," špitla ještě jen a jen do jeho ouška, čekajíc jen na to, až je Šedivá propustí.