Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mojo předváděl to, co měl tak ve zvyku. Kroutil se a kňoural u toho. A to takovou měrou, že se Lau stihla vyděsit, že ji snad nepoznává. Jen co však jeho čenich zmizel v jejím kožichu, následován celou tváří, zase se uklidnila, pomyslně si lískla za tu svou hloupost a pochyby a pokračovala v tom svém mateřském opečovávaní. Šťastná, že on je šťastný, že ji vidí. Heh.
Newlin překvapivě umlkl a nechal jim dost prostoru a během svého rozhlížení po okolí očividně zahlédl někoho, koho znal dostatečně dobře na to, aby se okamžitě vrhl jeho směrem. Jejím směrem. Nee na chvilku ustala v oblizování zrzkova obličeje, aby si prohlédla neobvykle zbarvenou vlčici se zvláštní ozdobou na zádi. Nevěděla, co mezi těma dvěma je, ale její vychování a přirozená ohleduplnost veleli se mezi ně netlačit. Proto jejich směrem vrhla pouze kývnutí hlavou na pozdrav a pár slov k žíhanému. "Vidím, že sis našel lepší společnost, takže se nebudeš zlobit, když se vzdálíme, že?" Pousmála se a vzhledem k emocím visícím ve vzduchu si byla docela jistá, že to Modravá ocení.
Pak svou pozornost vrátila ke svému přerostlému vlčeti, které bylo potřeba zase jednou obalit sádlem, jinak jí v té zimě umrzne. Bylo vlastně velké štěstí, že se zase našli, protože s takovou kondičkou a kožichem by neměl mnoho šancí. "Najdeme ti něco k snědku, ano?" Nadhodila jeho směrem s něhou pableskující v očích a pomalu vykročila do končin, které jí už nebyly zrovna známé.

>>> Přes řeku na Ježčí mýtinu

Únor zní snesitelně (záleží jak dopadnu o zkouškovém). Brno nebo Praha. To je mi asi jedno.

Ten štěněčí údiv byl tak sladký, že by jí z toho mohly brzo vypadat všechny zuby. Budeme doufat, že se tak nestane. "Samozřejmě, když jsou vlci docela malá semínka, tak tvrdě spí v bříšcích svých maminek," rozhodla se držet toho scénáře, který si načtla už předtím. "Nebo ty si pamatuješ věci, co se staly, když jsi spal?" Ještě se s někým takovým nesetkala, ale rozhodně by to mohla být zajímavá anomálie. A tenhle vlček byl jedna velká anomálie.
Aniž by si to uvědomovala její ocas po celou dobu rozhovoru povlával uvolněně z jedné strany na druhou. Newlin byl od prvního pohledu tak bezelstný, že necítila potřebu udržovat se ve své obvyklé ostražitosti. "Já mám ráda asi všechny barvy? Modrá a zelená jsou rozhodně krásné... Hm. Možná růžová? Je taková jemná a konejšivá," přistihla se u toho, že po jeho vzoru přidává dalších a dalších slov. Na něj ovšem ani zdaleka neměla. Možná by na to ale časem došlo, kdyby ji do čumáku neuhodil známý pach a chvíli na to jeho vlastník samotný.
Ztěžkla hekla, pod silou nárazu, ale místo toho aby se toho nekňubu utrhla, okamžitě se jala mu oblizovat celý obličej i vyhublé tělíčko. "Mojo! Kde ses toulal? Hledám tě už hrozně dlouho!" doptávala se mezi nádechy a blíznutími. "Měla jsem strach. Jsi v pořádku?" Okamžitě začala zrzečka přejíždět zkoumavými pohledy, aby odhalila třeba i to nejmenší zranění, ale nakonec se zdálo, že je prostě jen zas na kost vychrtlý. A to si s jeho vykrmením dávala takovou práci. Inu, bude muset začít znova. A tentokrát ho nesmí spustit z očí.
Nebyla to však jen ona, kdo na Mojo pustil vlnu slov. No. Znejistěla. Nebyla si jistá jestli takový přítulný povídavý vlček bude pro jejího synátora tím nejlepším. Byla si prakticky jistá, že spíše ne.
Popravdě následujícím monologem Newlin trochu vyděsil i ji, natož pomateného strašpytla bez znalosti kontextu. Heh. Tak jako už tolikrát předtím, se nenápadně vsísla mezi Mojoa a jejich společníka, aby mezi nimi vytvořila pomyslnou zeď. Rozhodně si nemyslela, že by jim od Lina něco hrozilo, ale když se sejdou dva vlci, co to nemají v hlavě v pořádku, nemuselo by to dopadnout úplně nejlíp. Zatím ale nic neříkala, vyčkávajíc toho, v jakém duševním rozpoložení vlastně Mojo je.

Vlček si odpovídal na vlastní otázky dřív, než stihla Launee vůbec otevřít tlamu, ale nedá se říct, že by jí to nevyhovovalo. Ostatně ukecaný vlček schopný zabavit se sám se sebou a mlčenlivá vlčice potřebující něčí společnost. To znělo jako dobrá kombinace.
"Má kamarádka mi jednu vykouzlila. Ale to už je dlouho," toť k tématu pomněnkových luk. Nesměla však polevit na ostražitosti, tenhle vlk totiž skákal od jednoho k druhému s takovou lehkostí, až to bylo zarážející. "Květinám to sluší všude," dovolila si mírně nesouhlasit s jeho tvrzením. "Takové osamělé horské kvítí rostoucí ve strži vysoko nad tebou,..." úplně tu myšlenku nestihla dokončit, protože jeho klikatící se monolog zase poskočil úplně někam jinam. "Myslím, že je lepší být neopožděnou květinou, protože když se opozdíš až moc, nemáš si s kým povídat." Ta konverzace byla absurdní, ale to jí na zábavnosti rozhodně neubíralo. Spíše naopak. Uvítala možnost pro jednou jen tak plkat a moc nad tím nepřemýšlet.
"No to nevím, možné to je," pousmála se jeho úvahám za záchranu současných kopretin. Popravdě do botaniky moc neviděla a tak nemohla s určitostí říct, jak je to zrovna s kopretinami. Do jeho brebentění o tom, co dělají semínka raději nevstupovala. Nevěděla totiž, co by na to měla říct. Nikdy nad něčím takovým nepřemýšlela, ale nakonec přeci nechala zase zaznít svůj hlas. "Třeba velké kopretiny zpívají včelám, aby je přiletěly obdivovat." Ješitné rostliny. To znělo uvěřitelně, ne?
"Ah, samozřejmě, každý z nás začal ajko docela malé semínko," rozhodla se nakonec zneužít toho, jak se vlčatům objasňuje otázka jejich vzniku a zvědavě nasměrovala uši jeho směrem. Celkem ji zajímalo, co to s ním udělá. Byl totiž taky takové velké vlče. Něco jako Mojo, jen jiným způsobem.

Klidu na přemýšlení jí příliš dopřáno nebylo a než se nadála, byl tu vlček, kterého jakživ neviděla. A to bez přehánění. Jeho jedinečnost ovšem nevězela v jeho vzezření, nýbrž v tom, jak mu huba jela. Zaskočeně zamrkala a následně využila délky jeho monologu k tomu, aby se po lehoučku vzpamatovala ze šoku. A nakonec se usmála. Roztomilý! Chybělo málo k tomu, aby se tu roztekla jak čerstvý med.
"Ahoj Newline," využila mezery v brebentění, kterou jí dopřál. "Vím, že jsem na kopretinové louce," přitakala s pobavením, které jeho zmatkaření zákonitě muselo vyvolat. "Ne, bohužel nejsem kopretinoopožděnkyně. Možná spíš pomněnkoopožděnkyně?" Pousmála se přívětivě, nerada mu kazíc radost. Pohledem přejela scenérii, která uměla být v teplých měsících tak krásná a přemýšlela, jak to vlčkovi vysvětlit. "Myslím, že se dá říct, že staré kopretiny před zimou umřou, nechají po sobě ale semínka, ze kterých na jaře vyrostou mladé kopretinky," doufala, že to nebude mít na veselého vlčka příliš negativní dopad. Že jeho milované kopretiny mají tak krátký život.
A ještě rychle otevřela tlamu, než se Newlin dá do dalšího povídání. "A jsem Launee." Nepředstavit se, to se stávalo už zlozvykem. Ale hodlala s tím bojovat!

>>> Středozemka

Hop, skok přes potok a byla na místě, které opustila vlastně docela nedávno. Mojoův pach ji stále mírně šimral v čenichu, ale kvetoucí kvítí jí celé to stopování značně znesnadňovalo. Inu zlobit se na něj nemohla a ani by to nedokázal a svou energii investovala do větší snahy.
Přesto si po dobré půlhodince čenichání nebyla jistá, kudy šel její zrzatý synátor dál. Na jih? Na sever? Nebo snad na východ? Bezradně stanula uprostřed louky, s ušima rozjetýma do stran a s těžkým povzdechem unikajícím z hrdla. Ta chvilka nepozornosti se jí těžce nevyplácela, stejně jako její dobrota. Proč si adoptovala zrovna tak problematické dítě? To byla celkem zajímavá otázka. Ale bylo pozdě to řešit, protože si ten pomatený blbeček už našel cestu do jejího měkkého srdce. A tak byla odsouzená k ustavičným obavám a neustálému stopování.

>>> Z arény, přes vesničku

Neopustila jen arénu, kde měly pokračovat ještě další souboje, ale i celou vesničku. A docela se jí ulevilo, když se zase ocitla mimo dav a šum. Proto se nejprve zhluboka nadechla chladného vzduchu nad planinou a poté zamyšleně máchnula ocasem. Louka s kopretinami byla za tou řekou, že? Procházeli skrz cestou k Životovi.
S nadějí vepsanou do každého pohybu se tedy vrhla vpřed, by vyprahlou pláň zdolala o nejrychleji a pak vstříc vodnímu proudu, který musela překročit, jestliže chtěla dorazit do míst, kde byl její sny viděn naposledy.
Věřila v to, že tam stále bude a jestliže ne, tak alespoň nějaká použitelná pachová stopa, co ji za ním dovede.

>>> Kopretinka, přes řeku

//Tak snad to tentokrát stihnu :P

může být :)

jestliže nevadí vynechané kolo :)...

Zdálo se, že Amaya má na placu více známých. Minimálně rozhazovala jeden pozdrav za druhým. Alespoň to tak Launee přišlo. Nicméně neutekla jim a nabídla jim společnou cestu dál. K tomu něčemu, co se tu tak náhle zjevilo. Ne že by byla nadšená z toho, jít k tomu blíž, protože nevěděla co to udělá s Mojoem. Ale jestli tam bude opravdu lépe? Muselo se to zkusit.
Proto přikývla a následovala ji, tak jak jí to jen přítomnost a chování zrzavého vlka dovolovalo. Asi s tím měla dost práce, takže moc neřešila komu všemu se Amaya vrhala na pomoc a jak se jejich průvod nabaloval a zvětšoval a tak nějak se postupně dokodrcala až tam, kam všichni mířili.

>>> Vesnička

Samozřejmě, že to s Mojoem dělalo divy, zatím se ovšem držel a Lau se musela chovat co nejsebevědoměji, aby nedostal ještě strach z toho, že ona má strach. To by byl poněkud problém. Snažila se v tom uskupení najít nějaký známý kožich, kterého by se poptala, co že to tu jako má být, ale moc úspěchů neměla.
Poznala toho vlka, který byl napůl černý a na půl bílý, sešívaný zelenými stehy, ale k tomu se moc nehrnula. Krom toho, že jej neznala jménem s ním měla i jisté zkušenosti a hádala, že by nebyl zrovna nadšen a odpovědi by se asi stejně nedočkala. Pak zahlédla Lucy, ale ta zas měla plné tlapky práce s někým jiným, což znamenalo, že by ji nejprve musela vyrušit a to bylo jaksi proti Launeeiným zásadám.
Nakonec si však známá našla ji. Ani tuhle sice neznala jménem, ale to se ona jala rychle napravit, což nemohla Launee nechat bez odezvy. "Samozřejmě, že si pamatuji. Já jsem Launee. A tohle je ten můj kamarád. Mojo. Jak vidíš, je v pořádku," pousmála se. Samozřejmě tím myslela jeho nohu, ne jeho hlavu. Ale to si bude muset Amaya domyslet z kontextu. Hned na to ovšem trochu poklesla na mysli, protože se jí ptala přesně na to, co chtěla sama vyzvídat. "Absolutně netuším. Přišla jsem si ulovit pár myší,..." bylo to poněkud nešťastné, když se dva sociofobové dostanou do středu takového brajglu. Ale tak, aspoň nějaká známá tvář.
Samozřejmě pokývla na pozdrav i druhé vlčici, jestliže se k jejich kroužku přidala, ale zároveň si musela hledět toho, co asi tak dělá zrzeček.

>>> Midiam

Čekala poloprázdnou pláň, kde přebehnuvší myška je asi tím nejintenzivnějším důkazem života. A těšila se na ni. Čekala i ovšem podívaná úplně jiná a do čumáku se jí naládovalo tolik pachů, že skoro nebyla schopná poznat jeden od druhého. Tolik rozličných kožichů pohromadě neviděla snad už několik let a dost jí z toho zatrnulo. Co se tu pro všechno na světě mohlo dít?
No, měla jiné problémy k řešení. Totiž. Jeden velký problém. Bylo tu živo dostatek na to, aby z toho byla úplně vyplašené ona sama, nechtěla si ani představovat, co to udělá s Mojoem.
Proto se okamžitě začala točit dokola, aby ho našla a přispěchala k jeho boku dřív, než začne moc jančit. Přilepila se svým bokem na ten jeho, že se jejich chlupy až propletly do jakési hnědozrzavé směsi a nerozhodně klouzala pohledem po všem tom hemžení kolem. Kam by se v tomhle měli asi odklidit?

>>> Vyhlídka

Dolu z kopce slézala opatrně. Nebylo žádoucí, aby si ona, nebo její společník kvůli nějaké hlouposti či zbrklosti zlomili nohu. Proto jim to dolu trvalo trochu více, než muselo, ale to snad nikomu nevadilo.
Nakonec dolezli k řece, ke které je vedla. Dostavil se jistý pocit uspokojení nad tím, že trefila hned na první pokus jdouc podél jejího proudu trochu přidala na tempu. Z líného kroku ve svižný poklus. Hlídala si ale, jestli jí zrzeček stíhá a když bylo potřeba i čas od času zastavila.
Vědouc kam se řítí, mít po tlapce zdroj vody a mít vítr v zádech, cesta utíkala jako namazané olejem a než si to uvědomila, byli na místě, kam směřovali.
Nešla tam z nějakého konkrétního důvodu, jen tu už byla tolikrát, že tam cítila takovou zvláštní sebejistotu. A odtud se pak dal nabrat jakýkoliv směr, kterým by jen chtěli jít a ona by aspoň náznakem tušila, co tam asi tak bude.

>>> Středozemka

>>> Zrcadlové jeskyně

Krom krásného úsvitu na Lau po východu z jeskyně čekalo i milé překvapení. Totiž lokace, ve které se jako zázrakem ocitli. Nadšení z té skutečnosti promítla v mírném pohoupání ocasem do stran a veselým pousmátím. "Tady to znám." Vůbec by ji nenapadlo, že se tady nachází vstup do jeskynního komplexu. Pravdou bylo, že to tu při své poslední návštěvě moc neprozkoumala. Spěchala přeci jinam.
Inu každý den se dá naučit něco nového, i když po světě chodíte už nějaký ten pátek. S tím bylo potřeba počítat. Byla si celkem jista tím, kam chce odtud pokračovat dál. Do ještě známějších míst, konkrétně. Ale měli tu ještě společníka, který se její rozhodnutím řídit nemusel. "My teď půjdeme na jih," oznámila proto Yeterovi opatrně a zvědavě našpicovala uši, jestli se vyjádří tak, že půjde dál s nimi, či nikoliv. Nebránila by mu ani v jednom, určovalo to jen to, zda přidala i pár slov na rozloučenou, či nikoliv. Každopádně ať už tohle nebo tamto, musela mu vyjádřit svůj vděk. "Děkujeme za pomoc," špitla tedy a pak už si to vyklusávala k blízké řece.

>>> Midiam