Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Jezevčí les

To že její péči bez řečí přijal situaci v jejích očích o dost uklidnilo. Co však směřovalo k horšímu, bylo počasí. Zvlášť poté, co opustili les a ocitli se na volném prostranství. Mráz, vítr a sníh udeřil v plné polní a dal její zesláblé maličkosti co proto. Neměla už sílu k používání kouzel, proto se s tím vším prala jen vlastními svaly a vůlí.
Myšlenky jí při tom létaly jen jedním konkrétním směrem. Že takhle o něj tuhle zimu přijde. Dva zesláblí tuláci bez doupěte. Jeden na kost vyhublý, co se dostane do problémů, kdykoliv ho spustí z očí. Kdy měla lovit, když ho neustále musela hlídat? Už chápala, proč jsou na rodičování obvykle dva. Nebo i víc. Kéž by věděla kde je Nox. Kéž by se Zlatavá nerozpadla...
Tehdy ji to napadlo. Místo, kde na nic není sama. Kde se vlci o své trable dělí. Smečka. Když se před ním o něčem takovém zmínila posledně, nadšený z toho nebyl, ale když si měla vybrat mezi tím, že na ni bude naštvaný nebo jí umře, byla volba jasná. Beztak už dávno věřila v to, že by tohle pro něj bylo to nejlepší. Jen si bude muset zvyknout. Tak jako si zvykl na ni.
Nad tím, kterou smečku navštívit přemýšlet nemusela. Byla tu jedna, kterou už znala. Znala její milé členy a dokonce i alfu, co se jí moc líbila. A jestli se její vnitřní navigace nepletla, byla velice blízko.
"Ještě chvíli vydrž, brzy budeme v teple a najíš se," zamumlala skrz mrtvolu ve svých čelistech a zarputile se i přes svou únavu tlačila mezi stromy dál. Upřímně věříc v to, že neslibuje něco, co nemůže poskytnout.

>>> Mahar

Nedalo se říct, že by se u prázdného přežvykování úplně uklidnila. Bolest nad tou opakovaně marnou snahou a zradou tu zůstávala. Přesto to byla pořád ona. Až moc hodná. Až moc tolerantní. A on byl nemocný.
Slízla si jazykem z líce posledních pár slz a se znovu nalezenou vstala, aby zdolala tu vzdálenost, kterou mezi nimi vytvořila. Jak by mohla nevyslyšet to úzkostlivé volání. Byl její rodina. Rodina kterou si navíc sama vybrala. Jak by ho mohla opustit. Slízala i ty zbytky slz z jeho obličeje.
"Pojďme. Nechme ošklivé vzpomínky zmizet, a místa kde se udály také," špitla, zatímco jej s posledními zbytky magické energie zvedla asi tak půl metru do vzduchu. Dost vysoko na to, aby se pod něj protáhla a spustila jej zpět na svůj hřbet. Rozhodně tam muselo být lépe než na promrzlé zemi i přes to jakou újmu její kožich zažil.
Do zubů pak popadla mrtvého jezevce, jehož masem nehodlala plýtvat, zvlášť, když netušila kdy se jí zase povede něco ulovit a vykročila pryč z toho proklatého místa.

>>> Zarostlý les

Zatímco se pod ní vlastní končetiny třásly, sledovala jak Mojo bojuje svůj vlastní boj a konečně vyhrává. Jeho nově uvolněná tlapka nevypadala dobře, ale to ji momentálně nezajímalo. Ona totiž cítila.
Nenáviděla tu skutečnost, že svou sekundární magii nedokáže pořádně ovládatat, protože teď by si přála zůstat v blažené nevědomosti. Ale jako naschvál jí právě teď byl odhalen jeho strach. Strach z ní.
To byl ten pomyslný poslední hřebíček do rakve a ona se na místě sesypala na zem a usedavě se rozplakala. Ztratila ho. Pak dopustila, aby se znovu zranil a teď se dokonce postarala o to, aby se jí bál. Jí! Všechno co udělala v jeho přítomnosti, jako by bylo dvousečnou zbraní. Každý pohled stranou jako by se jí vymstil.
Nestačila na to. Připadala si tak bezmocná a osamělá.
Za doprovodu tichého vzlykání se pomalu zvedla, aby se odpotácela zpět k mrtvému jezevci a dala se do pomalého a zcela mechanického pojídání jeho masa. Přes slzy v očích na to pořádně neviděla, ale prostě potřebovala nějakou záminku se od něj vzdálit. Nechtěla se mu vnucovat, teď když se jí bál, přesvědčená o tom, že by to akorát zhoršila a prostě dělala to co obvykle - dala mu prostor. Ale o tom, co to s ním udělá měla jen pramalou představu. Jako vždy.
Nehledě na to, jak moc to bolelo. A teď nemluvím o kousancích a škrábancích, díky kterým byla její srst slepená krví do nevzhledných chuchvalců.

Kamenné pole (za předpokladu, že stačí, když to bude tenhle týden :D)

Brzy se ukázalo, že poznávat nová místa s někým Mojoova ražení je značně sebevraředný krok. Nebo spíše jehovražedný. Protočila očima nad tím, jaké slovo že to ve své mysli vyplodila, ale pak už bez rozmyslu vyrážela kupředu. Neb tu byl opět ten čas. Čas k žehlení jeho problémů. Inu rozhodně se s ním nenudila.
A chvíli na to už se po okolí válela v jednom chumlu s přerostlou šedou lasicí, svorně jedna na druhou prskaly a škubaly si z kožichu chlupy, které se pak na zem snášely stejně líně jako chumáče sněhových vloček. Akorát že ta barva občas neodpovídala, zvlášť když inkriminovaný kousek pocházel z Launeeina hřbetu. Například.
Lau si z toho ovšem nic nedělala. Pohled na krev na nožkách jejího synka - ačkoliv nevlastního - ji vzal její obvyklý klid a hodlala si to s jezevci vyříkat pěkně zostra. Mnohem víc zostra, než si kdy vyříkávala cokoliv s kýmkoliv. Škrábance a kousance přibývaly, naštěstí však nejen jí, ačkoliv díky krvi přetékající přes oko toho na jednu stranu moc neviděla. Popravdě musela si během té bitky pořádně pomoci s magií větru, kterou od sebe nehodící se kousky odhazovala, když se zrovna zabývala někým jiným a tentokrát jí to ani nepřišlo nefér. Byli přece v přesile. A když se jí konečně podařilo jednomu z nich zasadit smrtící ránu, zbytek se rozutekl zpět do svých nor.
Zadýchaná a červená namísto hnědé sebou kecla na zadek. Ztráta energie se sebou přinesla pořádnou třepavku, přesto pohledem namísto svého těla pohlédla na to jeho. "Jsi v pořádku?" Nebyla si úplně jistá, jak moc se do toho dění zapojil, doufala však v to, že co nejméně. A že není moc vyděšený. Asi marně?

>>> Ježčí nížina nebo mýtina, nebo co to je

I na mrazu je něco málo pozitivního. Led pokrývající toky řek. Sice to klouzalo, ale alespoň nemuseli přes všechny ty řeky, co se jim stavěly do cesty, plavat. Přesto k vytouženému lesíku dorazili dost pozdě a za tmy. Lepší ovšem než kdyby museli ponocovat mimo příkrov stromů. Úleva, kterou přinášela absence mrazivého větru, byla veliká.
Už teď jí čenich prozrazoval, že tu nejsou sami a bude tedy co k snědku. Ačkoliv tvorové, které cítila, nebyli k odlovu zrovna nejbezpečnější. Mezi matku a naplnění břicha jejího dítěte se ovšem nemůže postavit zhola nic. Nutnost je nutnost.
Než se ovšem dala do jakýchkoliv příprav, pohlédla na svého společníčka. "Chceš nejdříve jíst, nebo spát?" Nechala tuhle volbu čistě na něm, doufajíc, že ji alespoň maličko vnímá a na jedno z toho třeba přikývne. Nebo lépe - jednoznačně odpoví. To ovšem býval značně vzácný úkaz, takže na to moc nespoléhala.

>>> Kopretinová louka

Byla tak nějak mnohem klidnější, když byl maličký zase vedle ní. Ačkoliv pohled na vystouplá žebra a řídký kožich jí vnášel do mysli smutek. Veškerou vinu samozřejmě házela na sebe. Neměla ho ztratit. A když už, měla ho rovnou hledat. Ne takovou dobu zbytečně ztrácet čas čekáním.
Inu musela to ale pro teď hodit za hlavu a místo toho situaci řešit. Začala tím, že šla tak, aby Mojoa neofouklo a ještě ke všemu namáčknutá na něj, aby ho hřála vlastním huňatým kožichem. Až bude hůž, měla v plánu sáhnout i po kouzlení, ale doufala, že zatím to není třeba.
Nicméně volná planina, na které se ocitli se jí ani trochu nelíbila. Nebylo kam se schovat a ačkoliv tu bylo spoustu stop od zvěře, existovala jen malá šance, že je tady ona sama zvládne ulovit. Proto se ani nezastavovala a mířila dál na východ, doufajíc, že narazí na nějaký les. Tempo ovšem přizpůsobovala zesláblému synkovi.

>>> Jezevčí les přes eso

Thx,
3 křišťály a 40 ametystů :)...

Mojo předváděl to, co měl tak ve zvyku. Kroutil se a kňoural u toho. A to takovou měrou, že se Lau stihla vyděsit, že ji snad nepoznává. Jen co však jeho čenich zmizel v jejím kožichu, následován celou tváří, zase se uklidnila, pomyslně si lískla za tu svou hloupost a pochyby a pokračovala v tom svém mateřském opečovávaní. Šťastná, že on je šťastný, že ji vidí. Heh.
Newlin překvapivě umlkl a nechal jim dost prostoru a během svého rozhlížení po okolí očividně zahlédl někoho, koho znal dostatečně dobře na to, aby se okamžitě vrhl jeho směrem. Jejím směrem. Nee na chvilku ustala v oblizování zrzkova obličeje, aby si prohlédla neobvykle zbarvenou vlčici se zvláštní ozdobou na zádi. Nevěděla, co mezi těma dvěma je, ale její vychování a přirozená ohleduplnost veleli se mezi ně netlačit. Proto jejich směrem vrhla pouze kývnutí hlavou na pozdrav a pár slov k žíhanému. "Vidím, že sis našel lepší společnost, takže se nebudeš zlobit, když se vzdálíme, že?" Pousmála se a vzhledem k emocím visícím ve vzduchu si byla docela jistá, že to Modravá ocení.
Pak svou pozornost vrátila ke svému přerostlému vlčeti, které bylo potřeba zase jednou obalit sádlem, jinak jí v té zimě umrzne. Bylo vlastně velké štěstí, že se zase našli, protože s takovou kondičkou a kožichem by neměl mnoho šancí. "Najdeme ti něco k snědku, ano?" Nadhodila jeho směrem s něhou pableskující v očích a pomalu vykročila do končin, které jí už nebyly zrovna známé.

>>> Přes řeku na Ježčí mýtinu

Únor zní snesitelně (záleží jak dopadnu o zkouškovém). Brno nebo Praha. To je mi asi jedno.

Ten štěněčí údiv byl tak sladký, že by jí z toho mohly brzo vypadat všechny zuby. Budeme doufat, že se tak nestane. "Samozřejmě, když jsou vlci docela malá semínka, tak tvrdě spí v bříšcích svých maminek," rozhodla se držet toho scénáře, který si načtla už předtím. "Nebo ty si pamatuješ věci, co se staly, když jsi spal?" Ještě se s někým takovým nesetkala, ale rozhodně by to mohla být zajímavá anomálie. A tenhle vlček byl jedna velká anomálie.
Aniž by si to uvědomovala její ocas po celou dobu rozhovoru povlával uvolněně z jedné strany na druhou. Newlin byl od prvního pohledu tak bezelstný, že necítila potřebu udržovat se ve své obvyklé ostražitosti. "Já mám ráda asi všechny barvy? Modrá a zelená jsou rozhodně krásné... Hm. Možná růžová? Je taková jemná a konejšivá," přistihla se u toho, že po jeho vzoru přidává dalších a dalších slov. Na něj ovšem ani zdaleka neměla. Možná by na to ale časem došlo, kdyby ji do čumáku neuhodil známý pach a chvíli na to jeho vlastník samotný.
Ztěžkla hekla, pod silou nárazu, ale místo toho aby se toho nekňubu utrhla, okamžitě se jala mu oblizovat celý obličej i vyhublé tělíčko. "Mojo! Kde ses toulal? Hledám tě už hrozně dlouho!" doptávala se mezi nádechy a blíznutími. "Měla jsem strach. Jsi v pořádku?" Okamžitě začala zrzečka přejíždět zkoumavými pohledy, aby odhalila třeba i to nejmenší zranění, ale nakonec se zdálo, že je prostě jen zas na kost vychrtlý. A to si s jeho vykrmením dávala takovou práci. Inu, bude muset začít znova. A tentokrát ho nesmí spustit z očí.
Nebyla to však jen ona, kdo na Mojo pustil vlnu slov. No. Znejistěla. Nebyla si jistá jestli takový přítulný povídavý vlček bude pro jejího synátora tím nejlepším. Byla si prakticky jistá, že spíše ne.
Popravdě následujícím monologem Newlin trochu vyděsil i ji, natož pomateného strašpytla bez znalosti kontextu. Heh. Tak jako už tolikrát předtím, se nenápadně vsísla mezi Mojoa a jejich společníka, aby mezi nimi vytvořila pomyslnou zeď. Rozhodně si nemyslela, že by jim od Lina něco hrozilo, ale když se sejdou dva vlci, co to nemají v hlavě v pořádku, nemuselo by to dopadnout úplně nejlíp. Zatím ale nic neříkala, vyčkávajíc toho, v jakém duševním rozpoložení vlastně Mojo je.

Vlček si odpovídal na vlastní otázky dřív, než stihla Launee vůbec otevřít tlamu, ale nedá se říct, že by jí to nevyhovovalo. Ostatně ukecaný vlček schopný zabavit se sám se sebou a mlčenlivá vlčice potřebující něčí společnost. To znělo jako dobrá kombinace.
"Má kamarádka mi jednu vykouzlila. Ale to už je dlouho," toť k tématu pomněnkových luk. Nesměla však polevit na ostražitosti, tenhle vlk totiž skákal od jednoho k druhému s takovou lehkostí, až to bylo zarážející. "Květinám to sluší všude," dovolila si mírně nesouhlasit s jeho tvrzením. "Takové osamělé horské kvítí rostoucí ve strži vysoko nad tebou,..." úplně tu myšlenku nestihla dokončit, protože jeho klikatící se monolog zase poskočil úplně někam jinam. "Myslím, že je lepší být neopožděnou květinou, protože když se opozdíš až moc, nemáš si s kým povídat." Ta konverzace byla absurdní, ale to jí na zábavnosti rozhodně neubíralo. Spíše naopak. Uvítala možnost pro jednou jen tak plkat a moc nad tím nepřemýšlet.
"No to nevím, možné to je," pousmála se jeho úvahám za záchranu současných kopretin. Popravdě do botaniky moc neviděla a tak nemohla s určitostí říct, jak je to zrovna s kopretinami. Do jeho brebentění o tom, co dělají semínka raději nevstupovala. Nevěděla totiž, co by na to měla říct. Nikdy nad něčím takovým nepřemýšlela, ale nakonec přeci nechala zase zaznít svůj hlas. "Třeba velké kopretiny zpívají včelám, aby je přiletěly obdivovat." Ješitné rostliny. To znělo uvěřitelně, ne?
"Ah, samozřejmě, každý z nás začal ajko docela malé semínko," rozhodla se nakonec zneužít toho, jak se vlčatům objasňuje otázka jejich vzniku a zvědavě nasměrovala uši jeho směrem. Celkem ji zajímalo, co to s ním udělá. Byl totiž taky takové velké vlče. Něco jako Mojo, jen jiným způsobem.

Klidu na přemýšlení jí příliš dopřáno nebylo a než se nadála, byl tu vlček, kterého jakživ neviděla. A to bez přehánění. Jeho jedinečnost ovšem nevězela v jeho vzezření, nýbrž v tom, jak mu huba jela. Zaskočeně zamrkala a následně využila délky jeho monologu k tomu, aby se po lehoučku vzpamatovala ze šoku. A nakonec se usmála. Roztomilý! Chybělo málo k tomu, aby se tu roztekla jak čerstvý med.
"Ahoj Newline," využila mezery v brebentění, kterou jí dopřál. "Vím, že jsem na kopretinové louce," přitakala s pobavením, které jeho zmatkaření zákonitě muselo vyvolat. "Ne, bohužel nejsem kopretinoopožděnkyně. Možná spíš pomněnkoopožděnkyně?" Pousmála se přívětivě, nerada mu kazíc radost. Pohledem přejela scenérii, která uměla být v teplých měsících tak krásná a přemýšlela, jak to vlčkovi vysvětlit. "Myslím, že se dá říct, že staré kopretiny před zimou umřou, nechají po sobě ale semínka, ze kterých na jaře vyrostou mladé kopretinky," doufala, že to nebude mít na veselého vlčka příliš negativní dopad. Že jeho milované kopretiny mají tak krátký život.
A ještě rychle otevřela tlamu, než se Newlin dá do dalšího povídání. "A jsem Launee." Nepředstavit se, to se stávalo už zlozvykem. Ale hodlala s tím bojovat!

>>> Středozemka

Hop, skok přes potok a byla na místě, které opustila vlastně docela nedávno. Mojoův pach ji stále mírně šimral v čenichu, ale kvetoucí kvítí jí celé to stopování značně znesnadňovalo. Inu zlobit se na něj nemohla a ani by to nedokázal a svou energii investovala do větší snahy.
Přesto si po dobré půlhodince čenichání nebyla jistá, kudy šel její zrzatý synátor dál. Na jih? Na sever? Nebo snad na východ? Bezradně stanula uprostřed louky, s ušima rozjetýma do stran a s těžkým povzdechem unikajícím z hrdla. Ta chvilka nepozornosti se jí těžce nevyplácela, stejně jako její dobrota. Proč si adoptovala zrovna tak problematické dítě? To byla celkem zajímavá otázka. Ale bylo pozdě to řešit, protože si ten pomatený blbeček už našel cestu do jejího měkkého srdce. A tak byla odsouzená k ustavičným obavám a neustálému stopování.

>>> Z arény, přes vesničku

Neopustila jen arénu, kde měly pokračovat ještě další souboje, ale i celou vesničku. A docela se jí ulevilo, když se zase ocitla mimo dav a šum. Proto se nejprve zhluboka nadechla chladného vzduchu nad planinou a poté zamyšleně máchnula ocasem. Louka s kopretinami byla za tou řekou, že? Procházeli skrz cestou k Životovi.
S nadějí vepsanou do každého pohybu se tedy vrhla vpřed, by vyprahlou pláň zdolala o nejrychleji a pak vstříc vodnímu proudu, který musela překročit, jestliže chtěla dorazit do míst, kde byl její sny viděn naposledy.
Věřila v to, že tam stále bude a jestliže ne, tak alespoň nějaká použitelná pachová stopa, co ji za ním dovede.

>>> Kopretinka, přes řeku