Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Já jsem asi nějaká nevšímavá nebo co, ale nikdy mi nepřišlo, že by tu někdo někoho odsuzoval (krom existencí co píší posty o 2řádcích, vynechávají přechody a teleportují se přes celou mapu)... Komunikace mi taky přijde fajn. Chat funguje, když se chce a lidé se za PMky nezlobí, to už záleží na každém k čemu se osmělí. Ale ten diskord chat, co se tu onehdá řešil, zněl fajn.
Stejně tak nechápu jak může "být nemožné zahrát si bez domluvy"... Já si celé ty dva roky tak nějak bezcílně bloumám po mapě a známostí mám víc než dost. Jen se nestydět a přijít. Tohle je komunitní hra a nikdo nemůže být naštvaný, že mu "někdo leze" do domluvený hry (pokud zrovna nejdou plodit vlčata). Takovej je život :D.
Mi osobně na Galli chybí nějaká větší zápletka. Žít si každodenní život svýho vlka a zachraňovat z pod sněhu mluvící strom je fajn, ale mohlo by za tím být i něco většího, ne nutně 100% aktivního. Prostě takový příběh v pozadí, spíše vážnější, co občas vystrčí růžky? :D
Co se týče herních akcí, asi bych ocenila, kdyby nezáleželo jen na tom, kdo dřív přijde. Osud má totiž zvláštní smysl pro to, vyskytovat se na druhé straně mapy a navíc v časech, kdy nemám prostředky (většinou časové) na bleskový přesun a než se rozkoukám, už je plno.

Lau se snažila najít kompromis mezi tím vlezle nezírat a při tom neslušně neuhýbat pohledem, jak tak měla ve zvyku a doufala, že se jí to jakž takž daří. Nechtěla si nikoho znepřátelit hned z kraje. "Oh, to je on," přisvědčila, když zaznělo Fiérovo jméno a ještě jednou vrhla pohled na Takkiho trojbarevný kožich. Muselo být hezké, být svému příbuznému podobný jako vejce vejci, každý hned ví, že patří k sobě. "Takže Fiérův a Lindasin tatínek," mumlala, zatímco přemýšlela, jak by to téma dál rozvedla. Říct, že jsou to slušně vychovaná a hodná dítka se říct nedalo. Navíc teď když vychovávala "vlastní" dítě a zjistila jak nelehký úkol to je, rozhodně nechtěla nikoho kritizovat ani v mysli, natož veřejně. Možná tak zeptat se, jak se mají? S Fírou se rozloučila poněkud nedobrovolně a zajímalo by ji, co s ním je...
Než to však stihla, do konverzace vtrhla další osůbka, jejíž tvář byla Lau již dobře známá. "Amayo," pousmála se za zavrtěním ocásku a vrhla postranní pohled po Skyl, která se dala do představování. Vůbec jí to nevadilo, alespoň ušetří hlasivky, kterým dnes dala zabrat už víc než dost. Na své poměry. Během toho kývla na pozdrav i šedivému vlku, s nímž už také měla tu čest a nenápadně se natiskla na svého zrzečka, kterému se takové hemžení asi nebude úplně líbit. Vlastně tu těch vlků bylo i na ni přehršel. A to tu ještě nebyli všichni. Nebo spíše všechny. Znělo to tu jako pěkný babinec. Ne že by to něčemu vadilo.
"Teď už snad dobře. A gratuluji," zabroukala k Šedouché, když se naskytla příležitost... A náhle si uvědomila v jakém stavu se s ostatními setkává a přihlíží tak důležité události, jako je povyšování. "Umh, omluvte mne," zamumlala rozpačitě, pročež se odebrala kousek vedle, do míst, kde Skyl nechala ležet sníh a jala se v něm velice důkladně vyválet, zanechávajíc po sobě v té bělobě krvavě rudé fleky, které ovšem rychle zapadávaly čerstvým sněhem. Teprve, když usoudila, že se zkulturnila natolik, aby se mohla ukázat ve společnosti, cupitala zase zpět. Jen si během chůze se znovu nalezenou energií vyfénovala kožich a v tom soustředění si nevědomky krapet zívla. Přemýšlejíc i nad zmíněným lovem.

// Zaki s Mojoem už prej chystaj příbory

A sakra... :D Toho dne jsem se bála... ~S.

Slova chvály příjemně lechtala v oušcích a umět se vlci červenat, byla by teď jako rajče. Naštěstí ale tohle vlčici nehrozí, což Lau výrazně zjednodušovalo žití a mohla celou situaci prostě vyřešit skromným svěšením pohledu. Šťastná, že se všechno tak hezky vyřešilo a i situace se začíná značně uvolňovat.
"No, můžete to zkusit. Přinejhorším z vás bude mít až do smrti panickou hrůzu," pravila napůl s vtipem, přihlížejíc tomu, že se Mojo konečně osmělil k plnění bříška, cítím jak velký šutrák jí padá ze srdce. Teď už mají místo, kde nepromrzne a díky tomu čas udělat z něj něco, co by mohlo za čas připomínat vlka a ne sesychající větev. A při tom přemýšlení Skyl všechno odkývala. Ostatně předpokládala, že kam půjde Mojo, půjde i ona...
A pak přišla ta, asi, příjemnější část dne. Blízká setkání se stávajícími členy. Nebo alespoň s jedním, prozatím. "Zdravím Takki," pousmála se mírně s jedním uchem vzhůru a druhým na bok, z toho jak se nemohla rozhodnout, jakou grimasu nahodit. "Omlouvám se za vyrušení vašeho rozhovoru," vyslovila se tedy s tím, co ji trápilo a pak se teprve naladila na nezávazně konverzační tóninu. "Jste velice podobný jednomu vlčkovi, co mi dělal společnost na jaře," ta podobnost byla tak veliká, že jí to prostě nedalo a musela to zmínit. Ještě předtím, než se sama představila. Rychle ale spěchala napravit svou chybu. "Jsem Launee. A tohle je Mojo," vzala to i za synátora, který by se stejně nepředstavil. Ostatně. Jeho jméno jí přeci řekla právě Skylieth, když se mu přehrabovala v hlavě, jestli se správně pamatuje. Jinak by ho neznala ani ona.

//ať má ten Takki teda co psát :D

Maharská alfa se nezdála být její prosbě zcela nepřístupná. Vlastně to znělo dost optimisticky, což vracelo do Neeiny tváře velkou dávku energie. Sice nebylo zrovna hezké, těžit z toho, že Skyl ze smečky někdo jiný utekl, ale takový je už koloběh života...
Poslušně naslouchala každému alfině slovu a do řeči se dala, až když ona utichla. "Nemyslím si, že to chce. Je paranoidní a myslí si, že každý mu chce ublížit. Některé věci ale nejde řešit nenásilně. I mne se naučil tolerovat až po dlouhé době mého dolézání," zamumlala s pohledem pověšeným na probírané existenci. "Ale s tím, že jsem ho přijala za svého jsem nepřijala jen povinnost ho chránit a pečovat o něj, ale snad i nějaká práva. Třeba občas rozhodnout za něj. A jestli mám vybírat mezi jeho smrtí a - doufám že chvilkovou - nespokojeností, je má volba jasná," samozřejmě, kdyby byla tak mocná jako vlčice před ní, mohla by volit jeho pohodlí i záchovu života zároveň, ale nebyla a tak musela sahat po kompromisech.
"Ohlašování odchodů je z mé strany samozřejmé, stejně jako poslušnost, za něj to ale slíbit nemohu. Nejsem si ani jistá, jestli má v hlavě tolik rozumu, aby byl schopný nějakým pravidlům rozumět. Nezbude asi nic jiného, než to všechno vyzkoušet," povídala dál, zatímco se očima vrátila k černobílé dámě. "Když to nebude fungovat, samozřejmě nebudeme dál narušovat chod smečky a odejdeme." Čímž nakousla vlastně další z témat, které se rozhodla jedním šmahem dořešit. "Pevně věřím, že jedině tehdy." Ještě tu byli jisté další okolnosti. Jako třeba nečekaná smrt, rozpad smečky nebo ztráta elánu hráček, ale na to raději nemyslet.
Ještě synátorovi ulízla chlupy na čele a čumákem mu přisunula blíže jezevce, kterého ulovila ona - jakožto prověřený zdroj, když nechtěl čerstvého ušáčka. Jedním okem ovšem neustále vysela na vlčici, které to tu celé patřilo.

Inu Lau byla zaskočena znovu. Popravdě takhle přívětivou reakci by nečekala, ani kdyby slušně zavolala od hranic, natož v téhle situaci. Rozhodně se za to ale nezlobila. Bylo to mnohem lepší než čelit spravedlivému hněvu vlčice, která by ji byla schopná vymazat z povrchu zemského asi tak během sekundy nebo dvou.
Nicméně, když kolem nich začaly vyskakovat plameny, udělala přesně to, co už měla tak ve zvyku. Zatarasila Mojoovy výhled svým tělem. Rozhodně to nebyl akt nevděku, ale nečekala, že by z toho byl její malý plašan nadšený. I jí ta podívaná připadala celkem děsivá a to už s magií ohně měla co do činění. A jestli šlo nějak předcházet hysterickému záchvatu, snažila se o to. Nicméně, jakmile bylo světelné divadlo zase pryč a zůstala jen suchá prohřátá mýtinka, drkla do zrzka povzbudivě čenichem. Nutit ho nemohla, ale snad i on pochopí kde mu bude nejlíp. Zvlášť když se stihl ještě vykoupat. Přinejhorším šla prostě s ním. Ostatně i jí se v kožichu leskly krystalky ledu. "Děkujeme." Na vděčnou si rozhodně jen nehrála.
Popravdě nevěděla co dál říct. Přišla s jasným cílem, ale teď když se viděla, styděla se cokoliv říct. Pak si ale vzpomněla, že Skyl je šedooká. Umí číst myšlenky. Takže je vlastně zbytečné snažit se cokoliv zamluvit, protože si to stejně cestu k jejím "uším" najde. "Já jsem v pořádku, většina té krve není moje. Jen jsem to trochu přehnala s kouzlením," špitla rozpačitě vysvětlujíc vlastní zbídačený stav, s pohledem visíc na svém nezbedovy, ať už dělal cokoliv (protože nepředpokládám, že by Mojo někdy spolupracoval! :D). Ztěžka povzdechla. "Ztratil se mi v davu na Středozemce. Našla jsem ho teprve včera, takhle vychrlého. Chtěla jsem mu něco ulovit, jenže on mezitím stihl zapadnout do nory a zranit si nohu,..." velice nerada se k tolika svým chybám přiznávala, ale co měla dělat. Byla tázána Alfaou a stejně to říct musela, aby vysvětlila své pohnutky. "Zima je tady a on vypadá takhle. Potřebuje jíst, ale taky dozor a já se neumím rozdvojit. Potřebuje teplo a úkryt, ale já nemám žádné doupě... Vím, že jestli to takhle půjde dál, tak tuhle zimu nepřežije." Oblízla si čenich, ze kterého jí v teple začalo odkapávat a mluvila dál, dokud držela nit. "Proto jsem přišla požádat o místa ve smečce," rychlý nádech a rychle zase pokračovala, dřív než ji někdo zastaví. "Vím, že je to hloupé takhle na zimu, když pravděpodobně nemáte dost ani pro sebe a že Mojo není zrovna užitečný. Spíš naopak. Je hrozně na obtíž, lepí na sebe problémy... Ale já jsem ochotná odpracovat to za dva. Klidně za tři!" Vrhla po Skylieth naléhavý pohled. "A rozhodně nemám v plánu po zimě zase zmizet. Vždycky jsem si myslela, že pro něj bude nejlepší, být ve smečce. Mít místo, kam se vracet a nemusí se bát každého stínu. Místo, kde každého zná a třeba se časem odhodlá otevřít své srdce i někomu jinýmu, než jsem já..." Se zachmuřením zkontrolovala kde se právě teď zrzavý kožich nachází a jestli se o něj zase nepokouší nějaký amok, jako posledně když došla řeč na nové rodiny atd.
"Ale nedělám to jen kvůli němu. Je pravda, že do poslední smečky jsem se přidala kvůli bratrovi, ale když jsem pak zjistila, že už není, vážně mne to ranilo. I já už potřebuju to své doma. Natoulala jsem se už dost." Toť k udání důvodů a rovnou přejdeme k nájemnému. Ostatně jednu zkušenost už měla a věděla tedy co za otázky čekat. "Nechci říct, že bych byla v něčem extrémně dobrá, ale byla jsem schopná dlouhou dobu sama živit dva krky. Jsem zcestovalá a dost toho vím a se svou magií to umím docela obstojně. Jsem nekonfliktní, ale když je potřeba, prát se umím," aspoň k něčemu jí její momentální vizáž byla. "Co neumím, jsem ochotná se naučit. Cokoliv," pravila s přesně tím zoufalstvím, které cítí mámy, když jde jejich děcku o kejhák. Co na tom, že krev společnou nemají.

>>> Zarostlý les

Šla a šla. Porost kolem ní začal řídnout, ale to byl příliš malý detail na to, aby si všimla. Soustředila se totiž na to, aby zůstala stát na nohou. Vyklopit vlčka s pochroumanou nohou totiž nikde nechtěla. Už tak měla starostí až nad hlavu. Asi tak kilometr.
Toho, že minula pár teritoriálních značek si samozřejmě také nepovšimla. Čenich měla totiž tak zmrzlý, že necítila ani vlastní kožich. Nicméně čeho si už všimla, byla prazvláštní světélkující mlha. Mlha v tomhle mraze absolutně nedávala smysl, pokud zrovna nestoupala od jejích úst, přesto v sobě nedokázala objevit svou obvyklou opatrnost a tak trošku jako očarovaná šla za ní. Ani nevěděla proč. Už byla prostě značně mimo a šinula si to za bludičkou stejně instinktivně, jako můra za světlem žárovky.
Když se pak najednou ocitla ve společnosti dalších dvou vlků, šokovaně otevřela tlamu a nechala mrtvého jezevce padnout ke svým nohám. "Skylieth," zajíkla se. Zmateně se rozhlédla a pak úzkostlivě přitiskla uši ke krku. "Omlouvám se, vůbec si neuvědomuji, kdy jsem..." zachraptěla větu, kterou nechala nedokončenou a strhla svůj pohled zahanbeně k zemi.
Rozhodně si vedla skvěle. Posledně usnula uprostřed přijímání a teď bez dovolení vlezla až někam. Někam. Rozhodně někam kde být jakožto nečlen neměla. A navíc vypadala určitě velice reprezentativně a seriozně se vší tou zamrzající krví v kožichu, vytrhanou srstí a stahaná jak kůň. A ruší u oběda.
Kradmými pohledy se snažila zjistit, jak moc naštvaně se místní alfa tváří, stejně jako neznámý trikolorní vlk, který jí silně připomínal Fiéra. Na to jak je unavená a že má na zádech jistý náklad, vlivem adrenalinu na chviličku pozapomněla. Ale obojí se určitě záhy připomene.

>>> Jezevčí les

To že její péči bez řečí přijal situaci v jejích očích o dost uklidnilo. Co však směřovalo k horšímu, bylo počasí. Zvlášť poté, co opustili les a ocitli se na volném prostranství. Mráz, vítr a sníh udeřil v plné polní a dal její zesláblé maličkosti co proto. Neměla už sílu k používání kouzel, proto se s tím vším prala jen vlastními svaly a vůlí.
Myšlenky jí při tom létaly jen jedním konkrétním směrem. Že takhle o něj tuhle zimu přijde. Dva zesláblí tuláci bez doupěte. Jeden na kost vyhublý, co se dostane do problémů, kdykoliv ho spustí z očí. Kdy měla lovit, když ho neustále musela hlídat? Už chápala, proč jsou na rodičování obvykle dva. Nebo i víc. Kéž by věděla kde je Nox. Kéž by se Zlatavá nerozpadla...
Tehdy ji to napadlo. Místo, kde na nic není sama. Kde se vlci o své trable dělí. Smečka. Když se před ním o něčem takovém zmínila posledně, nadšený z toho nebyl, ale když si měla vybrat mezi tím, že na ni bude naštvaný nebo jí umře, byla volba jasná. Beztak už dávno věřila v to, že by tohle pro něj bylo to nejlepší. Jen si bude muset zvyknout. Tak jako si zvykl na ni.
Nad tím, kterou smečku navštívit přemýšlet nemusela. Byla tu jedna, kterou už znala. Znala její milé členy a dokonce i alfu, co se jí moc líbila. A jestli se její vnitřní navigace nepletla, byla velice blízko.
"Ještě chvíli vydrž, brzy budeme v teple a najíš se," zamumlala skrz mrtvolu ve svých čelistech a zarputile se i přes svou únavu tlačila mezi stromy dál. Upřímně věříc v to, že neslibuje něco, co nemůže poskytnout.

>>> Mahar

Nedalo se říct, že by se u prázdného přežvykování úplně uklidnila. Bolest nad tou opakovaně marnou snahou a zradou tu zůstávala. Přesto to byla pořád ona. Až moc hodná. Až moc tolerantní. A on byl nemocný.
Slízla si jazykem z líce posledních pár slz a se znovu nalezenou vstala, aby zdolala tu vzdálenost, kterou mezi nimi vytvořila. Jak by mohla nevyslyšet to úzkostlivé volání. Byl její rodina. Rodina kterou si navíc sama vybrala. Jak by ho mohla opustit. Slízala i ty zbytky slz z jeho obličeje.
"Pojďme. Nechme ošklivé vzpomínky zmizet, a místa kde se udály také," špitla, zatímco jej s posledními zbytky magické energie zvedla asi tak půl metru do vzduchu. Dost vysoko na to, aby se pod něj protáhla a spustila jej zpět na svůj hřbet. Rozhodně tam muselo být lépe než na promrzlé zemi i přes to jakou újmu její kožich zažil.
Do zubů pak popadla mrtvého jezevce, jehož masem nehodlala plýtvat, zvlášť, když netušila kdy se jí zase povede něco ulovit a vykročila pryč z toho proklatého místa.

>>> Zarostlý les

Zatímco se pod ní vlastní končetiny třásly, sledovala jak Mojo bojuje svůj vlastní boj a konečně vyhrává. Jeho nově uvolněná tlapka nevypadala dobře, ale to ji momentálně nezajímalo. Ona totiž cítila.
Nenáviděla tu skutečnost, že svou sekundární magii nedokáže pořádně ovládatat, protože teď by si přála zůstat v blažené nevědomosti. Ale jako naschvál jí právě teď byl odhalen jeho strach. Strach z ní.
To byl ten pomyslný poslední hřebíček do rakve a ona se na místě sesypala na zem a usedavě se rozplakala. Ztratila ho. Pak dopustila, aby se znovu zranil a teď se dokonce postarala o to, aby se jí bál. Jí! Všechno co udělala v jeho přítomnosti, jako by bylo dvousečnou zbraní. Každý pohled stranou jako by se jí vymstil.
Nestačila na to. Připadala si tak bezmocná a osamělá.
Za doprovodu tichého vzlykání se pomalu zvedla, aby se odpotácela zpět k mrtvému jezevci a dala se do pomalého a zcela mechanického pojídání jeho masa. Přes slzy v očích na to pořádně neviděla, ale prostě potřebovala nějakou záminku se od něj vzdálit. Nechtěla se mu vnucovat, teď když se jí bál, přesvědčená o tom, že by to akorát zhoršila a prostě dělala to co obvykle - dala mu prostor. Ale o tom, co to s ním udělá měla jen pramalou představu. Jako vždy.
Nehledě na to, jak moc to bolelo. A teď nemluvím o kousancích a škrábancích, díky kterým byla její srst slepená krví do nevzhledných chuchvalců.

Kamenné pole (za předpokladu, že stačí, když to bude tenhle týden :D)

Brzy se ukázalo, že poznávat nová místa s někým Mojoova ražení je značně sebevraředný krok. Nebo spíše jehovražedný. Protočila očima nad tím, jaké slovo že to ve své mysli vyplodila, ale pak už bez rozmyslu vyrážela kupředu. Neb tu byl opět ten čas. Čas k žehlení jeho problémů. Inu rozhodně se s ním nenudila.
A chvíli na to už se po okolí válela v jednom chumlu s přerostlou šedou lasicí, svorně jedna na druhou prskaly a škubaly si z kožichu chlupy, které se pak na zem snášely stejně líně jako chumáče sněhových vloček. Akorát že ta barva občas neodpovídala, zvlášť když inkriminovaný kousek pocházel z Launeeina hřbetu. Například.
Lau si z toho ovšem nic nedělala. Pohled na krev na nožkách jejího synka - ačkoliv nevlastního - ji vzal její obvyklý klid a hodlala si to s jezevci vyříkat pěkně zostra. Mnohem víc zostra, než si kdy vyříkávala cokoliv s kýmkoliv. Škrábance a kousance přibývaly, naštěstí však nejen jí, ačkoliv díky krvi přetékající přes oko toho na jednu stranu moc neviděla. Popravdě musela si během té bitky pořádně pomoci s magií větru, kterou od sebe nehodící se kousky odhazovala, když se zrovna zabývala někým jiným a tentokrát jí to ani nepřišlo nefér. Byli přece v přesile. A když se jí konečně podařilo jednomu z nich zasadit smrtící ránu, zbytek se rozutekl zpět do svých nor.
Zadýchaná a červená namísto hnědé sebou kecla na zadek. Ztráta energie se sebou přinesla pořádnou třepavku, přesto pohledem namísto svého těla pohlédla na to jeho. "Jsi v pořádku?" Nebyla si úplně jistá, jak moc se do toho dění zapojil, doufala však v to, že co nejméně. A že není moc vyděšený. Asi marně?

>>> Ježčí nížina nebo mýtina, nebo co to je

I na mrazu je něco málo pozitivního. Led pokrývající toky řek. Sice to klouzalo, ale alespoň nemuseli přes všechny ty řeky, co se jim stavěly do cesty, plavat. Přesto k vytouženému lesíku dorazili dost pozdě a za tmy. Lepší ovšem než kdyby museli ponocovat mimo příkrov stromů. Úleva, kterou přinášela absence mrazivého větru, byla veliká.
Už teď jí čenich prozrazoval, že tu nejsou sami a bude tedy co k snědku. Ačkoliv tvorové, které cítila, nebyli k odlovu zrovna nejbezpečnější. Mezi matku a naplnění břicha jejího dítěte se ovšem nemůže postavit zhola nic. Nutnost je nutnost.
Než se ovšem dala do jakýchkoliv příprav, pohlédla na svého společníčka. "Chceš nejdříve jíst, nebo spát?" Nechala tuhle volbu čistě na něm, doufajíc, že ji alespoň maličko vnímá a na jedno z toho třeba přikývne. Nebo lépe - jednoznačně odpoví. To ovšem býval značně vzácný úkaz, takže na to moc nespoléhala.

>>> Kopretinová louka

Byla tak nějak mnohem klidnější, když byl maličký zase vedle ní. Ačkoliv pohled na vystouplá žebra a řídký kožich jí vnášel do mysli smutek. Veškerou vinu samozřejmě házela na sebe. Neměla ho ztratit. A když už, měla ho rovnou hledat. Ne takovou dobu zbytečně ztrácet čas čekáním.
Inu musela to ale pro teď hodit za hlavu a místo toho situaci řešit. Začala tím, že šla tak, aby Mojoa neofouklo a ještě ke všemu namáčknutá na něj, aby ho hřála vlastním huňatým kožichem. Až bude hůž, měla v plánu sáhnout i po kouzlení, ale doufala, že zatím to není třeba.
Nicméně volná planina, na které se ocitli se jí ani trochu nelíbila. Nebylo kam se schovat a ačkoliv tu bylo spoustu stop od zvěře, existovala jen malá šance, že je tady ona sama zvládne ulovit. Proto se ani nezastavovala a mířila dál na východ, doufajíc, že narazí na nějaký les. Tempo ovšem přizpůsobovala zesláblému synkovi.

>>> Jezevčí les přes eso

Thx,
3 křišťály a 40 ametystů :)...