Příspěvky uživatele

< návrat zpět

268.

Razzaki. Zdálo se, že to bude dost podobný případ jako Mojo. Nevěděla jestli se z toho těšit nebo děsit. Říká se, že vrána k vráně, ale na druhou stranu i to, že protiklady se přitahují. Těžko říct, jak na Zrzečka někdo další jemu podobný zapůsobí. Nedovolovala si být příliš optimistická.
Z rozmýšlení jí vytrhla opět Amaya, která se dávala do loučení. Hnědočerná vlčice se opět pousmála, jak tak měla ve zvyku a rázně přikývla. "Bez obav," neexistoval důvod, proč by tuhle informaci měla Alfě zatajovat, že? Na další loučení ale už neměla čas, protože se přiřítil Mojo s jedním z těch jeho pokusů zalézt jí do zadnice. No, byla ráda, že na zavolání přiběhl a ona jej nemusela nahánět po celém komplexu jeskyní. Vůbec by nevěděla co dělat, kdyby zalezl třeba do Skyliethiny ubikace. To by bylo trošku zapeklité.
Jako vždy, mu na uvítanou oblízla čumáček a několika krůčky je oba přenesla do jeskyně, která voněla největším počtem pachů. Z toho soudila, že je to ta pro kappy. Nebylo to tu úplně nejkrásnější, bylo to ale pořád mnohem lepší, než zapadat sněhem nebo se choulit v trnitém keříku. Když jim to tu navíc trochu vyhřála s pomocí kouzel, bylo tu najednou náramně. Navíc ji tak trochu zevnitř hřálo i něco jiného. Totiž to, že jsou doma. Doma. Tak jako se Mojo tiskl na ni, ona se přitulila k němu a blaženě zavřela oči. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat a brzy fyzicky i společensky unavenou vlčici odnesl do světa snů.

Taky bych ráda poprosila o další charakter, protože...
Ho prostě chci!
O ničem jinym to nejni . Na to, jak aktivní nebo neaktivní jsem, se můžete podívat samy, a to jak to bude v budoucnu nevím, takže slibovat tu hory a doly nebudu ...
Tentokrát ani nemám konkrétní plán, jak s ním naložím, ale hodlám se držet tradice oživování ztracených rodinných příslušníků, takže tím, že mi vyhovíte, uděláte radost i někomu dalšímu (a nemusí být nutně jen jeden)!
No, neberte to.
Dík za zvážení.

Poprosím safíry

- Přidáno ~F.

267.

Amaya se rozhovořila o jakési magii, se kterou se Lau jakživ nesetkala, což ji zanechávalo mírně skeptickou, ale nebyla takového založení, aby někoho jiného zpochybňovala, takže si to prostě jen zapsala za uši. Že možná existuje i něco mimo Životovu a Smrtinu nabídku. "Tak to jsem zvědavá, co s tím dovedeš v budoucnu," vydechla upřímně. Rozsévat kolem sebe mír a lásku. To znělo jako z pohádky. Možná jí to trochu záviděla, už jen proto, že to fungovalo i na tu zrzavou kuličku neštěstí. Která teď kolem sebe sekala nožkama, jak nějaká nakrknutá kočka. A vypadal podobně nebezpečně.
"Nebylo to zas tak těžké," odtušila skromně a starostlivě přivřela oči nad tím, co zrzeček předváděl. Na to jak ještě před chvilkou pajdal, se nějak rozjel. Bylo hezké ho vidět uvolněného, ale nemusel by si při tom ublížit. Což ji nakonec donutilo zavolat jeho směrem. "Mojo, opatrně, prosím tě," byla připravená na to, že to bude k ničemu, ale chtěla mu dát ještě šanci, než zakročí rázněji. Omluvně se pak přetočila zpět k Maye.
"O Razzakim mluvila už Skylieth... On je taky, ehm, zvláštní?" Do hlavy se jí nahrnulo pár slov, která odsunula jako nevhodná. Třeba blázen nebo šílenec. Ale tak o svém synkovi samozřejmě mluvit nechtěla, takže to snad účinně zaobalila.
Když se pak dala šedouchá do výčtu svých vlastností, rozpačitě se ošila. Kéž by ona o sobě mohla mluvit s takovou lehkostí a pýchou. Ale co mohla dělat? Srovnávat se s očividně mnohem mladší vlčicí přetékající elánem nebylo nejšťastnější a mohla se tak maximálně smířit s tím, že bude už jen hůř. A to navíc ta mladičká vlčice se svou motivací nekončila a hodlala být ještě lepší. I když věděla, co za hrůzný zážitek ji čeká. Zatímco Lau hned zkraje přiznala, že do zříceniny odmítá vícekráte vkročit. Asi čas se zastydět.
"Budu držet palce, ať ti... ty víš kdo... ve všem vyhoví," sdělila ambiciozní vlčici. Nějak ji z toho všeho začínala bolet hlava. Asi toho bude hodně, co se s jejím vstupem do smečky změní, ale nemusela to úplně řešit hned, že? Rozhlížejíc se po uspořádání doupěte a nasávajíc všechny ty pachy zkoušela odhadnout, do jakých míst jí je a není vstup umožněn. "Maličký, přestaň řádit a pojď se prospat," zkusila k sobě přivolat jančící dítko.

Jo taky jsem u toho hopsání na Fakera vzpomněla xD...

266.

Amaya si podle všeho všimla její nejistoty a přispěchala s vysvětlením. "Ovládáš magii emocí?" musela se zeptat Launee v okamžení, neb to byla jediná možnost, co ji napadla, ale snažila se moc netlačit na pilu a zvědavě nezírat. V přítomnosti bílé gammy se cítila sice dobře, ale pořád ji zrovna dvakrát moc dobře neznala, tudíž si zachovávala svou opatrnost.
Do tématu kolem Smrti se raději moc nezavrtávala a prostě jen směrem k druhé vlčici vrhla povzbudivý úsměv. Od pohledu byla z jinačího těsta než Lau, takže si určitě lépe povede. Pomlouvání Takkiho se zdálo být schůdnějším tématem, ačkoliv drbna zrovna nebyla. "Ale ovšem, každý k sobě ten druhý dílek najde. Minimálně na chvilku," zabroukala zatímco zatlačovala do pozadí vtíravé myšlenky kolem toho, že jen ona jediná zůstane na ocet. Zvlášť když teď byla svobodná matka malého psychopata. To asi dost snižovalo její hodnotu v očích potencionálních partnerů. Ale tak, byla ráda, že Mojoa má. I když absolutně nevěděl jak se chovat a už teď se snažil pověsit své nadřízené na ucho. S trochou obav přihlížela tomu, co se bude dít a rovnou při tom tématicky zabředla do odpovědi na Amayinu otázku.
"Mojo najde každou díru, má talent na padání do řek a absolutně neví, kde je jeho místo," proslov doplňovala nejistým úsměvem. Mluvila napůl ve vtipu. Ale jen napůl. "Krom toho, že je roztomilý... Hm. Umí ulovit zajíce!" Její výraz byl v tu chvíli o trochu více vítězoslavný než by musel, ale ona měla prostě radost, že našla něco, co může mínit vážně. A navíc to byla ona, kdo ho to naučil. Rychle se však vrátila do svého pokorného normálu a rozhodla se zopakovat to, co už řekla Skylieth, aby nedostatky svého synka zastřela. "Já můžu pracovat za dva."
Teď se ovšem měla pochválit. Neměla ale v plánu to přehánět, prostě podat jen reálné informace. "Já opravdu rychle běhám, se silou a obratností to také není tak zlé. Sama zvládnu ulovit i kamzíka, když jsou dobré podmínky. Zkušenosti mám i se skupinovým lovem, ačkoliv už je to všechno hrozně dávno. Magii větru ovládám do té míry, že dovedu zvednou jiného vlka do vzduchu a nějaký čas ho tam podržet. Pak ovládám ještě magii emocí, ale ne na nějaké užitečné úrovni. Spíš ona ovládá mne," mumlala a pohledem sledovala toho zrzavého raubíře, co se uvolnil skoro až moc! Byla připravená zasáhnout, kdyby se mělo něco pokazit, ale zatím mu tu dobrou náladu kazit nechtěla.

265.
>>> Mahar

Po krátkém rozloučení se poslušně pustila za šedouchou gammou.
Nicméně hned zkraje rozhovoru sebou trochu škubla, když zaznělo Smrtino jméno. Jí samotné to přinášelo nepříjemné myšlenky a navíc tu byl Mojo, kterého při jejím posledním zmínění málem popadl amok. Nicméně se zdálo, že vlček má dnes dobrý den a reakce tolik bouřlivá nebyla. Což ji na jednu stranu těšilo a na tu druhou trochu mátlo. Netušila co může být jinak... Že by byl už natolik vystresovaný, že je mu všechno jedno? Ten stav celkem dobře znala.
"Tak to přeji hodně štěstí. Myslím, že já osobně už nikdy nesesbírám dostatek odvahy do té zříceniny znovu vkročit," mimoděk se při té vzpomínce otřásla, zahánějíc představu zeleně žhnoucích očí plných radosti z utrpení z hlavy. "Ráda bych tě doprovodila, ale jsem opravdu unavená." Povzdechla si nad tím, že momentálně neni schopna realizovat jakoukoliv snahu o splacení dluhu, který k ní měla.
Posléze se k Amaye obrátila se shovívavým pousmátím a o dost diskrétněji. Neměla v úmyslu říct něco zvláště špatného, přesto by byla raději, kdyby to neslyšel nikdo jiný než ta, komu byla ta slova určena. "Buď ráda za to, že je to on a ne jeho dcera," Launee samotná za to byla skutečně ráda, protože Lindasa byla jediný tvor v jejím životě, který ji skutečně naštval. Sdílet smečku s někým takovým, to by bylo jiné labůžo. Takki se oproti tomu malému ďáblíkovi zdál být mnohem snesitelnější. No, zatím. Uvidí se, co přinese čas.
Těsně předtím, než zmizeli v útrobách jeskyně, postřehla hnědočerná vlčice další pach, silně načichlý vůní močálů. "Kdopak je tohle?" zazajímala se zcela upřímně, toužíc po nějakém tom přehledu a pak už zvědavě pokukovala po celém úkrytu.

Lau něžně oblízla Mojoúv chvějící se čumáček a hezky se k němu přitulila, když se zdálo, že ho těch pár minut bez ní silně poznamenalo. Scéna z Jezevčího lesa už byla plně zapomenuta. Hlavně asi proto, že teď měla o několik problémů méně.
Postupně odkývala snad všechno, co kdokoliv řekl, pobaveně se usmívajíc nad tím handrkováním mezi Amayou, Takkim a Skyl. Když už toho ona ani její syn moc nenapovídali, alespoň bylo nač se dívat. Když se pak alfa poroučela směrem k lesíku, kde ji prvně potkala, vrhla za ní krátký pohled a zadumaně pohlédla na tu svou zrzavou kuličku neštěstí. Bylo tu hodně vlků, i když ne tolik jako ve vesničce. A on měl navíc zraněnou tlapku. A ona taky nebyla zranění prostá. Oba byli ztahaní jako koťata.
Břicha byla plná a teď už to žádalo jen jednu věc. "Kde se tady spí?" Osmělila se zeptat, když si to situace žádala a to tak nějak do éteru k nikomu konkrétnímu. Její zorničky přitom těkaly od jednoho z těch tří k druhému, zvědavá, kdo z nich se nic netušících nováčků ujme. Nevadila jí ani jedna varianta a s následováním kohokoliv absolutně neváhala.
Lau se srdečně pousmála na dva vlky, které tu plánovala zanechat. Věřila, že v budoucnu bude dost příležitostí je lépe poznat. Lepších příležitostí. V tomhle stavu by totiž polovinu konverzace prozívala a tu druhou bojovala s poklimbáváním.

>>> úkryt

Já jsem asi nějaká nevšímavá nebo co, ale nikdy mi nepřišlo, že by tu někdo někoho odsuzoval (krom existencí co píší posty o 2řádcích, vynechávají přechody a teleportují se přes celou mapu)... Komunikace mi taky přijde fajn. Chat funguje, když se chce a lidé se za PMky nezlobí, to už záleží na každém k čemu se osmělí. Ale ten diskord chat, co se tu onehdá řešil, zněl fajn.
Stejně tak nechápu jak může "být nemožné zahrát si bez domluvy"... Já si celé ty dva roky tak nějak bezcílně bloumám po mapě a známostí mám víc než dost. Jen se nestydět a přijít. Tohle je komunitní hra a nikdo nemůže být naštvaný, že mu "někdo leze" do domluvený hry (pokud zrovna nejdou plodit vlčata). Takovej je život :D.
Mi osobně na Galli chybí nějaká větší zápletka. Žít si každodenní život svýho vlka a zachraňovat z pod sněhu mluvící strom je fajn, ale mohlo by za tím být i něco většího, ne nutně 100% aktivního. Prostě takový příběh v pozadí, spíše vážnější, co občas vystrčí růžky? :D
Co se týče herních akcí, asi bych ocenila, kdyby nezáleželo jen na tom, kdo dřív přijde. Osud má totiž zvláštní smysl pro to, vyskytovat se na druhé straně mapy a navíc v časech, kdy nemám prostředky (většinou časové) na bleskový přesun a než se rozkoukám, už je plno.

Lau se snažila najít kompromis mezi tím vlezle nezírat a při tom neslušně neuhýbat pohledem, jak tak měla ve zvyku a doufala, že se jí to jakž takž daří. Nechtěla si nikoho znepřátelit hned z kraje. "Oh, to je on," přisvědčila, když zaznělo Fiérovo jméno a ještě jednou vrhla pohled na Takkiho trojbarevný kožich. Muselo být hezké, být svému příbuznému podobný jako vejce vejci, každý hned ví, že patří k sobě. "Takže Fiérův a Lindasin tatínek," mumlala, zatímco přemýšlela, jak by to téma dál rozvedla. Říct, že jsou to slušně vychovaná a hodná dítka se říct nedalo. Navíc teď když vychovávala "vlastní" dítě a zjistila jak nelehký úkol to je, rozhodně nechtěla nikoho kritizovat ani v mysli, natož veřejně. Možná tak zeptat se, jak se mají? S Fírou se rozloučila poněkud nedobrovolně a zajímalo by ji, co s ním je...
Než to však stihla, do konverzace vtrhla další osůbka, jejíž tvář byla Lau již dobře známá. "Amayo," pousmála se za zavrtěním ocásku a vrhla postranní pohled po Skyl, která se dala do představování. Vůbec jí to nevadilo, alespoň ušetří hlasivky, kterým dnes dala zabrat už víc než dost. Na své poměry. Během toho kývla na pozdrav i šedivému vlku, s nímž už také měla tu čest a nenápadně se natiskla na svého zrzečka, kterému se takové hemžení asi nebude úplně líbit. Vlastně tu těch vlků bylo i na ni přehršel. A to tu ještě nebyli všichni. Nebo spíše všechny. Znělo to tu jako pěkný babinec. Ne že by to něčemu vadilo.
"Teď už snad dobře. A gratuluji," zabroukala k Šedouché, když se naskytla příležitost... A náhle si uvědomila v jakém stavu se s ostatními setkává a přihlíží tak důležité události, jako je povyšování. "Umh, omluvte mne," zamumlala rozpačitě, pročež se odebrala kousek vedle, do míst, kde Skyl nechala ležet sníh a jala se v něm velice důkladně vyválet, zanechávajíc po sobě v té bělobě krvavě rudé fleky, které ovšem rychle zapadávaly čerstvým sněhem. Teprve, když usoudila, že se zkulturnila natolik, aby se mohla ukázat ve společnosti, cupitala zase zpět. Jen si během chůze se znovu nalezenou energií vyfénovala kožich a v tom soustředění si nevědomky krapet zívla. Přemýšlejíc i nad zmíněným lovem.

// Zaki s Mojoem už prej chystaj příbory

A sakra... :D Toho dne jsem se bála... ~S.

Slova chvály příjemně lechtala v oušcích a umět se vlci červenat, byla by teď jako rajče. Naštěstí ale tohle vlčici nehrozí, což Lau výrazně zjednodušovalo žití a mohla celou situaci prostě vyřešit skromným svěšením pohledu. Šťastná, že se všechno tak hezky vyřešilo a i situace se začíná značně uvolňovat.
"No, můžete to zkusit. Přinejhorším z vás bude mít až do smrti panickou hrůzu," pravila napůl s vtipem, přihlížejíc tomu, že se Mojo konečně osmělil k plnění bříška, cítím jak velký šutrák jí padá ze srdce. Teď už mají místo, kde nepromrzne a díky tomu čas udělat z něj něco, co by mohlo za čas připomínat vlka a ne sesychající větev. A při tom přemýšlení Skyl všechno odkývala. Ostatně předpokládala, že kam půjde Mojo, půjde i ona...
A pak přišla ta, asi, příjemnější část dne. Blízká setkání se stávajícími členy. Nebo alespoň s jedním, prozatím. "Zdravím Takki," pousmála se mírně s jedním uchem vzhůru a druhým na bok, z toho jak se nemohla rozhodnout, jakou grimasu nahodit. "Omlouvám se za vyrušení vašeho rozhovoru," vyslovila se tedy s tím, co ji trápilo a pak se teprve naladila na nezávazně konverzační tóninu. "Jste velice podobný jednomu vlčkovi, co mi dělal společnost na jaře," ta podobnost byla tak veliká, že jí to prostě nedalo a musela to zmínit. Ještě předtím, než se sama představila. Rychle ale spěchala napravit svou chybu. "Jsem Launee. A tohle je Mojo," vzala to i za synátora, který by se stejně nepředstavil. Ostatně. Jeho jméno jí přeci řekla právě Skylieth, když se mu přehrabovala v hlavě, jestli se správně pamatuje. Jinak by ho neznala ani ona.

//ať má ten Takki teda co psát :D

Maharská alfa se nezdála být její prosbě zcela nepřístupná. Vlastně to znělo dost optimisticky, což vracelo do Neeiny tváře velkou dávku energie. Sice nebylo zrovna hezké, těžit z toho, že Skyl ze smečky někdo jiný utekl, ale takový je už koloběh života...
Poslušně naslouchala každému alfině slovu a do řeči se dala, až když ona utichla. "Nemyslím si, že to chce. Je paranoidní a myslí si, že každý mu chce ublížit. Některé věci ale nejde řešit nenásilně. I mne se naučil tolerovat až po dlouhé době mého dolézání," zamumlala s pohledem pověšeným na probírané existenci. "Ale s tím, že jsem ho přijala za svého jsem nepřijala jen povinnost ho chránit a pečovat o něj, ale snad i nějaká práva. Třeba občas rozhodnout za něj. A jestli mám vybírat mezi jeho smrtí a - doufám že chvilkovou - nespokojeností, je má volba jasná," samozřejmě, kdyby byla tak mocná jako vlčice před ní, mohla by volit jeho pohodlí i záchovu života zároveň, ale nebyla a tak musela sahat po kompromisech.
"Ohlašování odchodů je z mé strany samozřejmé, stejně jako poslušnost, za něj to ale slíbit nemohu. Nejsem si ani jistá, jestli má v hlavě tolik rozumu, aby byl schopný nějakým pravidlům rozumět. Nezbude asi nic jiného, než to všechno vyzkoušet," povídala dál, zatímco se očima vrátila k černobílé dámě. "Když to nebude fungovat, samozřejmě nebudeme dál narušovat chod smečky a odejdeme." Čímž nakousla vlastně další z témat, které se rozhodla jedním šmahem dořešit. "Pevně věřím, že jedině tehdy." Ještě tu byli jisté další okolnosti. Jako třeba nečekaná smrt, rozpad smečky nebo ztráta elánu hráček, ale na to raději nemyslet.
Ještě synátorovi ulízla chlupy na čele a čumákem mu přisunula blíže jezevce, kterého ulovila ona - jakožto prověřený zdroj, když nechtěl čerstvého ušáčka. Jedním okem ovšem neustále vysela na vlčici, které to tu celé patřilo.

Inu Lau byla zaskočena znovu. Popravdě takhle přívětivou reakci by nečekala, ani kdyby slušně zavolala od hranic, natož v téhle situaci. Rozhodně se za to ale nezlobila. Bylo to mnohem lepší než čelit spravedlivému hněvu vlčice, která by ji byla schopná vymazat z povrchu zemského asi tak během sekundy nebo dvou.
Nicméně, když kolem nich začaly vyskakovat plameny, udělala přesně to, co už měla tak ve zvyku. Zatarasila Mojoovy výhled svým tělem. Rozhodně to nebyl akt nevděku, ale nečekala, že by z toho byl její malý plašan nadšený. I jí ta podívaná připadala celkem děsivá a to už s magií ohně měla co do činění. A jestli šlo nějak předcházet hysterickému záchvatu, snažila se o to. Nicméně, jakmile bylo světelné divadlo zase pryč a zůstala jen suchá prohřátá mýtinka, drkla do zrzka povzbudivě čenichem. Nutit ho nemohla, ale snad i on pochopí kde mu bude nejlíp. Zvlášť když se stihl ještě vykoupat. Přinejhorším šla prostě s ním. Ostatně i jí se v kožichu leskly krystalky ledu. "Děkujeme." Na vděčnou si rozhodně jen nehrála.
Popravdě nevěděla co dál říct. Přišla s jasným cílem, ale teď když se viděla, styděla se cokoliv říct. Pak si ale vzpomněla, že Skyl je šedooká. Umí číst myšlenky. Takže je vlastně zbytečné snažit se cokoliv zamluvit, protože si to stejně cestu k jejím "uším" najde. "Já jsem v pořádku, většina té krve není moje. Jen jsem to trochu přehnala s kouzlením," špitla rozpačitě vysvětlujíc vlastní zbídačený stav, s pohledem visíc na svém nezbedovy, ať už dělal cokoliv (protože nepředpokládám, že by Mojo někdy spolupracoval! :D). Ztěžka povzdechla. "Ztratil se mi v davu na Středozemce. Našla jsem ho teprve včera, takhle vychrlého. Chtěla jsem mu něco ulovit, jenže on mezitím stihl zapadnout do nory a zranit si nohu,..." velice nerada se k tolika svým chybám přiznávala, ale co měla dělat. Byla tázána Alfaou a stejně to říct musela, aby vysvětlila své pohnutky. "Zima je tady a on vypadá takhle. Potřebuje jíst, ale taky dozor a já se neumím rozdvojit. Potřebuje teplo a úkryt, ale já nemám žádné doupě... Vím, že jestli to takhle půjde dál, tak tuhle zimu nepřežije." Oblízla si čenich, ze kterého jí v teple začalo odkapávat a mluvila dál, dokud držela nit. "Proto jsem přišla požádat o místa ve smečce," rychlý nádech a rychle zase pokračovala, dřív než ji někdo zastaví. "Vím, že je to hloupé takhle na zimu, když pravděpodobně nemáte dost ani pro sebe a že Mojo není zrovna užitečný. Spíš naopak. Je hrozně na obtíž, lepí na sebe problémy... Ale já jsem ochotná odpracovat to za dva. Klidně za tři!" Vrhla po Skylieth naléhavý pohled. "A rozhodně nemám v plánu po zimě zase zmizet. Vždycky jsem si myslela, že pro něj bude nejlepší, být ve smečce. Mít místo, kam se vracet a nemusí se bát každého stínu. Místo, kde každého zná a třeba se časem odhodlá otevřít své srdce i někomu jinýmu, než jsem já..." Se zachmuřením zkontrolovala kde se právě teď zrzavý kožich nachází a jestli se o něj zase nepokouší nějaký amok, jako posledně když došla řeč na nové rodiny atd.
"Ale nedělám to jen kvůli němu. Je pravda, že do poslední smečky jsem se přidala kvůli bratrovi, ale když jsem pak zjistila, že už není, vážně mne to ranilo. I já už potřebuju to své doma. Natoulala jsem se už dost." Toť k udání důvodů a rovnou přejdeme k nájemnému. Ostatně jednu zkušenost už měla a věděla tedy co za otázky čekat. "Nechci říct, že bych byla v něčem extrémně dobrá, ale byla jsem schopná dlouhou dobu sama živit dva krky. Jsem zcestovalá a dost toho vím a se svou magií to umím docela obstojně. Jsem nekonfliktní, ale když je potřeba, prát se umím," aspoň k něčemu jí její momentální vizáž byla. "Co neumím, jsem ochotná se naučit. Cokoliv," pravila s přesně tím zoufalstvím, které cítí mámy, když jde jejich děcku o kejhák. Co na tom, že krev společnou nemají.

>>> Zarostlý les

Šla a šla. Porost kolem ní začal řídnout, ale to byl příliš malý detail na to, aby si všimla. Soustředila se totiž na to, aby zůstala stát na nohou. Vyklopit vlčka s pochroumanou nohou totiž nikde nechtěla. Už tak měla starostí až nad hlavu. Asi tak kilometr.
Toho, že minula pár teritoriálních značek si samozřejmě také nepovšimla. Čenich měla totiž tak zmrzlý, že necítila ani vlastní kožich. Nicméně čeho si už všimla, byla prazvláštní světélkující mlha. Mlha v tomhle mraze absolutně nedávala smysl, pokud zrovna nestoupala od jejích úst, přesto v sobě nedokázala objevit svou obvyklou opatrnost a tak trošku jako očarovaná šla za ní. Ani nevěděla proč. Už byla prostě značně mimo a šinula si to za bludičkou stejně instinktivně, jako můra za světlem žárovky.
Když se pak najednou ocitla ve společnosti dalších dvou vlků, šokovaně otevřela tlamu a nechala mrtvého jezevce padnout ke svým nohám. "Skylieth," zajíkla se. Zmateně se rozhlédla a pak úzkostlivě přitiskla uši ke krku. "Omlouvám se, vůbec si neuvědomuji, kdy jsem..." zachraptěla větu, kterou nechala nedokončenou a strhla svůj pohled zahanbeně k zemi.
Rozhodně si vedla skvěle. Posledně usnula uprostřed přijímání a teď bez dovolení vlezla až někam. Někam. Rozhodně někam kde být jakožto nečlen neměla. A navíc vypadala určitě velice reprezentativně a seriozně se vší tou zamrzající krví v kožichu, vytrhanou srstí a stahaná jak kůň. A ruší u oběda.
Kradmými pohledy se snažila zjistit, jak moc naštvaně se místní alfa tváří, stejně jako neznámý trikolorní vlk, který jí silně připomínal Fiéra. Na to jak je unavená a že má na zádech jistý náklad, vlivem adrenalinu na chviličku pozapomněla. Ale obojí se určitě záhy připomene.