Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Třeba Safíry a Vlčí máky :3
Děkuji pěkně

>>> Mahar

Nechtěla se projít proto, že by se v Močálech cítila stísněně, nebo tak něco. Ale starého vlka prostě novým kouskům nenaučíš a ona byla celoživotní tulačka. Prostě se potřebovala maličko trajdat a poznávání přilehlého okolí smečky se zdálo být navíc užitečným, tak proč ne?
Přesto si to zatím moc neužívala, myšlenkami se totiž stále vracela k Mojoovi. Ne už se o něj nemusela bát, že je sám a ztracený, věděla zcela jistě kde jej zase najde, ale velice se bála toho, co provede, až zjistí, že ho tam nechala. Bude v jeho očích zrádce? Pravděpodobně. Těžký povzdech prozradil, že si je moc dobře vědoma toho, jak složité bude jej zase obměkčit, jestli se něco takového opravdu stane. Ale ona s ním přeci nemohla být 24/7. I matky potřebují přece přestávky! Nebo ne?
A jak se tak zamýšlela, cestu zrovna moc nevnímala. Přesouvala se tak nějak silou setrvačnosti. To vše však do okamžiku, kdy se jí pod tlapou něco pohnulo. Tehdy se konečně rozhlédla kolem sebe a ustrnula. Vážně se kolem ní přeskupoval celý les? "Ehm, je tu někdo?" vydechla do ticha, rozhlížejíc se po nějakém zelenookém vlku, co by to mohl mít na svědomí. Odpovědi ani ničeho jiného se ovšem nedočkala. Na sucho polkla. Už zase? Musela uznat, že tyhle prapodivné události dějící se napříč celou Gallireou ji i po letech stále dokázaly vyděsit. A právě teď přitiskla uši ke krku, ocas vtlačila mezi nohy a se srdcem až v podbřišku se jala ustupovat před pohybujícími se kmeny a plazícími se kořeny. Měla pocit, jako by jí měl les pozřít a ani trochu se jí to nelíbilo!
A tak se stalo, že to docouvala až ke skupince vlčic, co se rozoohňovala nad hořícím lístkem, o kterém ona sama neměla ani ponětí. A i děvčat si všimla teprve tehdy, když do jedné z nich drkla svým zadkem. Nijak silně, aby bylo jasno. Přesto dost na to, aby polekaně odskočila a přejela všechno kolem vyplesknutým pohledem. "A-ahoj Jenno," vydechla automaticky, jen co zbystřila známou tvář. "Dlouhé ocásky jsou teď v módě?" pousmála se rozpačitě na tmavou cizinku, ve snaze změnit svou image z ustrašené hromádky kostí na vtipálka, ale moc jí to nešlo, protože to už si všimla, jakou barvu mají oči té vlčice, do které prve vrazila. Fialová - to přinášelo naději pro logické vysvětlení. "Ach prosím, řekni, že to s tím lesem děláš ty. Je to jen iluze, že ano?" Šutry padající z oblohy už znala, stejně tak déšť žížal, přízračný smích a kopu dalších nesmyslů. Ale hýbající se les?

Lau na své poměry mluvila dost a dost, což bylo možná způsobeno tím, že hovořila s vlkem, po jehož boku měla strávit zbytek života. Trochu přehnaně řečeno. Každopádně smečka je podle všeho živým místem a zvuk jejího hlásku přerušilo hlasité zavytí. Nebylo těžké domyslet si, čí hrdlo, že to vypustilo do světa.
Hnědočerná poslušně vyskočila na nožky, obdarovala Astona omluvným pohledem - pokud teda nešel taky - a zvědavě se rozklusala za hlasem a nakonec našla svou Alfu a neznámou šedivou vlčici. Obě pozdravila pokývnutím hlavy a zavrtěním ocásku. Podle všeho byly na lovu a to navíc zdařilém. Pravdou však bylo, že zrovna ona neměla kdovíjaký hlad a s myšlenkou na ty dvě vychrtlinky, co si hrály opodál se rozhodla nabídku svačiny zdarma nevyužít. Stejně by jí připadalo zvláštní krmit se na něčem, na čem se ani trochu nepodílela.
Místo toho se na Skyl obrátila s prosbou. "Skylieth já bych se chtěla trochu projít , jestli to nebude vadit," zamumlala nejistě. Chtěla opustit své území takovou chvilku po přijetí. Smělo se to vůbec? "Mojo si teď hraje se Survaki, tak by s ním nemusely být problémy," dodala, ač si tím nebyla zcela jistá. Mojo byl totiž značně nevyzpytatelný. Musela mu ale taky někdy trochu věřit, že?
Spořádaně si počkala na odpověď a pak s myslí ověšenou obavami, vyrazila směrem, který jí čenich kázal. Nevědomky se tak vrátila do lesa, kterým si prve cestu do Maharu našla.

>>> Zarostlý les
//Omluvuju se, chtěla jsem počkat, ale nevím, kdy se sem zase dostanu

Tlumené zimní světlo po povrchu náramků hravě klouzalo a předvádělo tanec odlesků, od kterého bylo jen těžké odtrhnout fascinovaný pohled. Zajímalo ji, odkud se tyhle hezké věcičky berou. Ať už šlo o tyhle, Newlinův přívěšek nebo Ashenin šáteček. Nezdálo se to být dílem přírody. Možná snad Život je rozdává za odměnu? Za co? Chtěla by to taky? Slušelo by jí to?
Zase se jednou trochu zapomněla, ale do reality se vrátila celkem snadno. Stačilo pár slov a marnivé myšlenky jako by odvál vítr. "Uhm,... myslím, že ano. Od té doby si mne pouští blíž," vlastně to bylo tak, že od té doby na ní vlček vyloženě visí, jako na skutečné matce. Bezpochyby k tomu přispěla nějaká Životova slůvka, ačkoliv ona mohla jen odhadovat, co se tehdy v té jeskyni stalo.
To už ovšem byli zpět u zraňování pacek. Naštěstí jen vzpomínkově. Tak jako se tomu zasmál Aston, utekl malý úšklebek i jí. Měl pravdu, teď s odstupem to znělo směšně. "No v tom lesíku stromy rostou tak, že se po jejich větvích dá pohodlně běhat a skákat. No a on byl nahoře a pak najednou... dole." Musela se pochválit za své vypravěčské skilly. Tohle by totiž určitě jen tak někdo nevymyslel. "Najednou dole," kdyby mohla dala by si facku, ale nakonec se spokojila s rozpačitým pousmáním a rozhodla se to zamluvit. "Pomocí vzduchu jsem ho trochu přizvedla - což nebylo vůbec jednoduchý s tím, jak sebou mlel - aby si tu nohu uvolnil a on pak utekl do nejbližšího křoví a odmítal vylézt. Bála jsem se, že by to mohlo být zlomené, ale nechtěl mi to ukázat. Proto jsem přišla sem. Myslela jsem, že ve dvou bychom ho už nějak přechytračili..." To všechno bylo na její poměry značně vyčerpávajícím přednesem. S troškou obav zamrkala. Tohle třeba Aston už vědět nechtěl, že? Na druhou stranu jí to ale přišlo lepší, než trapné ticho, které jí jinak bývalo věrným společníkem. Změna je život.

Aston se zdál být vlkem přemýšlivým, což mu Lau rozhodně neměla za zlé. Ona sama ráda o svých dalších slovech popřemýšlela, než je vypustila z úst. A nejen o nich. S trpělivostí sobě vlastní zaparkovala pohled na sadě blyštivých kroužků na vlkově noze, by jej neznervozňovala svým pohledem, který by byl pln očekávání. A nakonec se dalších slov uvedených hlubokým nádechem opravdu dočkala.
Okamžitě přikývla. "Byli jsme na cestě za Životem. Myslela jsem, že by mu mohl pomoci. Už ani nevím, jak jsem tehdy Mojoa donutila mne následovat." Možná slibem něčeho k snědku? Nebo snad šel za jejím chutně vypadajícím huňatým ocáskem? Těžko říci. Paměť jí už taky tolik nesloužila.
Nicméně potřásla hlavou, když si uvědomila, že utekla od tématu. Potřebovala vteřinku na to, aby se rozvzpomněla, o čem vlastně byla původně řeč a pak rychle doplnila zbytek. "Tady vedle v Třešňovém hájku mu podjela noha, zachytil se nohou mezi větvemi a zůstal tam viset hlavou dolů." Nebyl to zrovna ten tip obrázku, který by si ráda připomínala, ale především chybami se vlk učí, takže to bylo čas od času třeba. Příště až to místo navštíví, určitě tak nepozorná nebude. Nebo minimálně alespoň bude vědět, co si s tím sama počít. Ačkoliv. Teď už by přeci sama být nikdy neměla, ne? Na to si bude muset chvíli zvykat.

Nechávala Astona, ať to všechno hezky vstřebá a s trochou překvapení přihlížela tomu, že celou tu záležitost, že mají ve smečce malého pošuka, nechal bez komentáře. Čekala to prostě horší. To však mělo tu výhodu, že vlk může být jen příjemně překvapen. A přesně to zrovinka prožívala.
"Mojo," prozradila obratem vlčkovo jméno, když po něm bylo poptáváno. tohle nebyl svět, kde vás někdo mohl zaklít tím, že vysloví vaše jméno a zabodne jehlu do panáka z pytloviny, takže nebyl důvod se s tím tajit. Stejně jako s tím další.
"Pokrevní ne," připustila na úvod něco, co muselo být zřejmé skoro každému a na první pohled. "Ale už spolu cestujeme několik měsíců a přirostl mi k srdci... Je jednodušší představit ho jako svého syna, než zdlouhavě vysvětlovat, jak jsme k sobě přišli." Tím to tak nějak začalo, ale teď už ho prostě jako vlastní dítko brala. Sice na hlavu nemocné a nevychované, ale dělala vše co měla mateřsky nezkušená vlčice ve svých silách. Karambolů je čekala ještě spousta a třeba na nějaký dojde i zrovna dnes...

//meh, hádám, že když na vás jen čučim, že nemusim čekat

Uvolněný Mojo volající po hrách, to byla celkem síla. Fascinující podívaná, od které nešlo jen tak odtrhnout pohled, když víte, jaký bývá obyčejně. A přesně otázka na tohle téma v brzku zaplnila vzduch.
Ohlédla se za vlčkem, kterého nechtěla prve obtěžovat, ale zdálo se, že její obavy zase jednou prostě nebyly na místě. A pak zakroutila hlavou. "Kdepak, běžně je hrozně ustrašený a vyletí z kůže kvůli maličkostem. Vlk si musí dávat pozor co říká a dělá, aby ho nevyděsil," rozpovídala se ochotně, neb seznámit členy smečky s Mojoovou problematikou cítila jako svou povinnost. "Čas od času, když je toho na něj moc, se ukáže tenhle," trhla hlavou ku Zrzečkovi, který očividně hodlal rozjet hru na honěnou a hopsal si to nenápadně pryč. "Je hezké vidět ho uvolněného, jenže když je takhle, vždycky má něco za lubem." Výhodou bylo, že i když se změnila osobnost, tělo bylo pořád stejné - vyhublé a slaboučké. Takže nehrozilo, že by mohl někomu víc ublížit, ať už se mu hlavou honily jakékoliv zákeřnosti. Ale prostě měla raději společnost mírumilovného posery. Bylo to tak nějak bezpečnější.

Tentokrát Survaki osloví ji. Poslušně jejím směrem stočí obě černě obroubená ušiska a pak pomalu přikývne. Inu, jestliže se s ním chtěla zkusit kamarádit na vlastní nebezpečí, rozhodně jí bránit nebude. Třeba z toho vzejde něco dobrého? S optimismem to tahle vlčice moc nepřeháněla, ale čas od času si polevení snad dovolit mohla.
Nepřirozené Mojoovo chování bylo sice zvláštní, ale pravdou bylo, že by se jí takový zamlouval. Tedy bez těch postranních úmyslů, které cítila ve vzduchu. Prostě takový kompromis mezi těmi dvěma, co se o pohublé tělíčko prali. Ale to by toho chtěla od světa pravděpodobně příliš.
Inu zrzka přejela podezíravým pohledem a pak se stáhla, dávajíc nesourodé dvojičce prostor. K čemukoliv. Děj se vůle Životova... Nemohla všem pořád zametat cestu před tlapkami, ač by velice chtěla.
Možná by se mezitím mohla stočit k šedivému na kus řeči, problém byl však v tom, že netušila, co by si s ním mohla v téhle situaci povídat a ani nevypadal na to, že by o to stál. Proto prostě po jeho vzoru civěla na ty dva a čekala, co z toho bude.

Launee zpozorní okamžitě, když se dá Mojo do mluvení. Už jen to, že tenhle vlček něco vysloví, je samo o sobě divné. Ale on se dal navíc do odmlouvání. Dokonce snad mezi jeho slovy postřehla vykřičník? Srst v zátylku se jí během chvilky zježila dost podobně, jako když kohout zahlédne svého soka.
"Tenhle ne,..." projelo jí hlavou nešťastně. S touhle zákeřnou osobou, co ve svém těle Mojo skrýval, si totiž nevěděla moc dobře rady. Právě díky tomu, že se neukazovala často. A vlastně za to byla ráda.
Nicméně nebylo toho mnoho, co mohla stihnout, neb se zrovinka zabahněná slečna osmělila a přišla se na ně podívat zblízka. "Pozor, ať tě do toho ocasu nekousne," varovala ji starostlivě a tak trošku se zatajeným dechem. Moc dobře si pamatovala své první setkání s Mojoem. Její chvost si to pamatoval.
Z nějakého důvodu měla strach, jak tohle dopadne. O vlčici, aby ji Mojo ponoukaný svým temným já neublížil, a na druhou stranu i o něj, neb útok by bez odezvy určitě nezůstal.

Nechala Astona, ať se stará o svou známou a sama se přitočila k zrzečkovi, který nelenil a cenil zuby dál. Bezmyšlenkovitě srazila obočí v lehkém zamračení a zvedla jednu z předních pacek. Tou pak Mojoa zlehýnka plácla přes čumák. Aby připomněla, že tu je a něco se jí nelíbí. Nic hrubého. "Nech toho přece," zamrmlala rozladěně. Sice bylo pravdou, že to ona s tím začala, ale podle slov, která Lau zaslechla, byla asi mírně zmatená. Nebyl důvod to zhoršovat.
"Pojďme najít zajíce," pobídla synka, na kterého měla poslední zmínka ušáků mírně excitační účinek a srkajíc do něj čumákem, ho popostrčila k prvním krůčkům. Měla v plánu nechal šedobílou dvojici o samotě. Ostatně na ně Survaki vrčela, zatímco na Astona reagovala relativně živě. Bylo jednoduché se dovtípit, co jí asi tak vadí. Seznámit se mohli i později, až se cizinka s nováčky smíří.

Krom ní vyslyšel vlčí volání i šedivý vlk s fialovýma očima. Aston. Teď už znala jeho jméno a brala to jako značný úspěch, vzhledem k tomu, že byl očividně velice komunikativní. Asi tolik, co ona sama. Nestihla ale jeho směrem vyslat nic jiného, než rychlý úsměv a už se musela ohlížet. Za bolestí. A tu jí pochopitelně a s velkou vervou, působil (ne)vlastní syn.
Jeho projev se pak zase moc nepozdával ani modrooké vlčici, která tu náhle sebrala síly, postavila se a... Zavrčela. Na to hnědočerná vlčice zareagovala zcela reflexivně, polekaným stažením uší k hlavě a s ocasem staženým mezi nohama, se jako už tolikrát předtím, postavila mezi Mojoa a potencionální zdroj nebezpečí. Rozhodně se nechtěla prát, to říkala její řeč těla zcela jasně. Neměla to v povaze, zvlášť když šlo o tak křehce vypadající vlčí slečnu a dělat problémy hned druhý den po přijetí? Všechno to znělo absurdně.
Po důvodech jejího chování se neptala, se Zrzkem na krku totiž nedávalo smysl vůbec nic, a místo toho hodila tázavý pohled k Astonovi, který Survaki podle všeho už znal. Třeba bude vědět co s tím a poskytne nějaké instrukce. Ona zatím byla připravená zase popadnout do zubů tu svoji malou příšeru a odtáhnout ji odtud, kdyby si třeba vzpomněla, že výzvu přijme. Tohle byla zatím neznámá situace a ona netušila, co od Blázínka čekat. Asi prvně zatoužila ať převládne ustrašenost.

Setrvat ve smečce a třeba i někdy povýšit, a ta pětistovka taky nezní špatně :D.

>> úkryt

Mojo se opravdu lekal i vlastního odrazu na hladině jezírka. Launee se popravdě ani nedivila. Kdyby byla v tak hrozném stavu jako on, pravděpodobně by jí také každý pohled do zrcadla zvedl krevní tlak.
Nicméně ani tahle skutečnost se nijak nepodepsala na tom, že dvojička zamířila ven. To jak se na ni lepil, jí mírně znesnadňovalo každý krok, ale byl už docela zvyknutá a našla si vlastní způsoby, jak se s tím vypořádat,...
Sotva však vytáhli paty, rozezvučel se močály dobře známý zvuk. Vlčí vytí. Hnědočerná vlčice okamžitě zastříhala ušima a ohlédla se směrem, odkud to šlo. Neznělo to zrovna šťastně. A ani daleko. Což byly přesně ty dva důvody, proč okamžitě stočila své kroky daným směrem. Mojoúv názor na to ji dvakráte nezajímal.
A brzy její zraky spočinuly na světlé vlčici, ležící přímo uprostřed bahnité louže. Díky tomu vlastně zas tak úplně světlá už nebyla. Nicméně voněla močálem, takže bylo zřejmé, že je jednou z členek. Pravděpodobně jednou z těch, jejichž jména slyšela z úst alfy. "Jsi v pořádku?" vytlačila ze sebe nakonec starostlivě, nicméně do narušování cizinčina osobního prostoru se nehrnula. Nikdy to neměla ve zvyku, natož teď, když měla za tlapami Mojoa.

270.

Poklidné pochrupkování jí vydrželo nerušeně po celou noc a kdo ví, možná i kus dne. Bylo moc brzo na to, aby se v tom zorientovala. Ostatně klidně by spala dál, ale jistý nenechavý čenich jí to ne a ne dopřát. Inu nezlobila se. Bylo jí jasné, že jakmile se probere z magického omámení, bude z celé situace vyjukaný. Ostatně jeskyně neměl rád. O tom se už z první ruky přesvědčila. Nicméně věřila, že někdy pochopí, že v téhle na něj žádná příšera nečeká.
S protáhnutým zazíváním a malým zakvílením, které k tomu patří se posadila na zadek, podrbala za uchem a rozespale mlaskla. Chvíli na to, určitě popoháněnaq Mojoem, však už stála na nohou a pomalu si to šinula z přístěnku pro kappy do hlavní místnosti. Tam svlažila čumák v zamrzajícím jezírku a pak s mávnutím oháňky zamířila k samotnému východu ven. Bylo na čase poznat i zbytek území, které teď mají nazývat domovem. Čerstvě odpočatí a plní energie. nikdy už nebude lépe.

>>> Mahar

Absolutně neexistovala šance, abych tohle zvládla. Azurové oči vysely na kusu skály, který mi stál v cestě dál. Ano, skutečně bylo nad mé síly něčím takovým pohnout. Ani magie větru na té nejvyšší úrovni by to nemusela umožnit a já neměla ani to. Argumentů k tomu, proč to vůbec zkoušet nebylo mnoho.
Avšak jiná cesta tu jednoduše nebyla. Antipatií to ve mně probouzelo skutečně mnoho, ale co jsem s tím tak mohla dělat? Abdikovat? Akceptovat takové rozhodnutí nebylo možné, však určitě postačí jen trochu více přemýšlet. Aplikovat své dovednosti nějak jinak! Adaptovat se a místo stýskání konečně něco udělat.
A po nějakém tom čase stráveným u usilovného přemýšlení, konečně přišel spásný nápad točící se kolem Mohameda a té jeho hory. Adekvátním užitím svých magických sil, jsem k sobě začala přivolávat větry z širokého okolí. Avšak nevyslala jsem je do marného boje se skálou, nýbrž pod své vlastní nohy. Akcelerující proudy vyzvedly mé tělo kousek do vzduchu, a čím více jsem se snažila, tím výše jsem se vznášela, až jsem konečně dosáhla samotného vrcholu. Apatická, ale taky značně zoufalá. „Ach můj bože, proč,“ ptala jsem se sebe sama, když můj pohled padl na hlubokou strž přede mnou a tím ještě větší problém, než ten zrovna vyřešený.
Anekdoty mají být přeci veselé!