Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Launee zpozorní okamžitě, když se dá Mojo do mluvení. Už jen to, že tenhle vlček něco vysloví, je samo o sobě divné. Ale on se dal navíc do odmlouvání. Dokonce snad mezi jeho slovy postřehla vykřičník? Srst v zátylku se jí během chvilky zježila dost podobně, jako když kohout zahlédne svého soka.
"Tenhle ne,..." projelo jí hlavou nešťastně. S touhle zákeřnou osobou, co ve svém těle Mojo skrýval, si totiž nevěděla moc dobře rady. Právě díky tomu, že se neukazovala často. A vlastně za to byla ráda.
Nicméně nebylo toho mnoho, co mohla stihnout, neb se zrovinka zabahněná slečna osmělila a přišla se na ně podívat zblízka. "Pozor, ať tě do toho ocasu nekousne," varovala ji starostlivě a tak trošku se zatajeným dechem. Moc dobře si pamatovala své první setkání s Mojoem. Její chvost si to pamatoval.
Z nějakého důvodu měla strach, jak tohle dopadne. O vlčici, aby ji Mojo ponoukaný svým temným já neublížil, a na druhou stranu i o něj, neb útok by bez odezvy určitě nezůstal.

Nechala Astona, ať se stará o svou známou a sama se přitočila k zrzečkovi, který nelenil a cenil zuby dál. Bezmyšlenkovitě srazila obočí v lehkém zamračení a zvedla jednu z předních pacek. Tou pak Mojoa zlehýnka plácla přes čumák. Aby připomněla, že tu je a něco se jí nelíbí. Nic hrubého. "Nech toho přece," zamrmlala rozladěně. Sice bylo pravdou, že to ona s tím začala, ale podle slov, která Lau zaslechla, byla asi mírně zmatená. Nebyl důvod to zhoršovat.
"Pojďme najít zajíce," pobídla synka, na kterého měla poslední zmínka ušáků mírně excitační účinek a srkajíc do něj čumákem, ho popostrčila k prvním krůčkům. Měla v plánu nechal šedobílou dvojici o samotě. Ostatně na ně Survaki vrčela, zatímco na Astona reagovala relativně živě. Bylo jednoduché se dovtípit, co jí asi tak vadí. Seznámit se mohli i později, až se cizinka s nováčky smíří.

Krom ní vyslyšel vlčí volání i šedivý vlk s fialovýma očima. Aston. Teď už znala jeho jméno a brala to jako značný úspěch, vzhledem k tomu, že byl očividně velice komunikativní. Asi tolik, co ona sama. Nestihla ale jeho směrem vyslat nic jiného, než rychlý úsměv a už se musela ohlížet. Za bolestí. A tu jí pochopitelně a s velkou vervou, působil (ne)vlastní syn.
Jeho projev se pak zase moc nepozdával ani modrooké vlčici, která tu náhle sebrala síly, postavila se a... Zavrčela. Na to hnědočerná vlčice zareagovala zcela reflexivně, polekaným stažením uší k hlavě a s ocasem staženým mezi nohama, se jako už tolikrát předtím, postavila mezi Mojoa a potencionální zdroj nebezpečí. Rozhodně se nechtěla prát, to říkala její řeč těla zcela jasně. Neměla to v povaze, zvlášť když šlo o tak křehce vypadající vlčí slečnu a dělat problémy hned druhý den po přijetí? Všechno to znělo absurdně.
Po důvodech jejího chování se neptala, se Zrzkem na krku totiž nedávalo smysl vůbec nic, a místo toho hodila tázavý pohled k Astonovi, který Survaki podle všeho už znal. Třeba bude vědět co s tím a poskytne nějaké instrukce. Ona zatím byla připravená zase popadnout do zubů tu svoji malou příšeru a odtáhnout ji odtud, kdyby si třeba vzpomněla, že výzvu přijme. Tohle byla zatím neznámá situace a ona netušila, co od Blázínka čekat. Asi prvně zatoužila ať převládne ustrašenost.

Setrvat ve smečce a třeba i někdy povýšit, a ta pětistovka taky nezní špatně :D.

>> úkryt

Mojo se opravdu lekal i vlastního odrazu na hladině jezírka. Launee se popravdě ani nedivila. Kdyby byla v tak hrozném stavu jako on, pravděpodobně by jí také každý pohled do zrcadla zvedl krevní tlak.
Nicméně ani tahle skutečnost se nijak nepodepsala na tom, že dvojička zamířila ven. To jak se na ni lepil, jí mírně znesnadňovalo každý krok, ale byl už docela zvyknutá a našla si vlastní způsoby, jak se s tím vypořádat,...
Sotva však vytáhli paty, rozezvučel se močály dobře známý zvuk. Vlčí vytí. Hnědočerná vlčice okamžitě zastříhala ušima a ohlédla se směrem, odkud to šlo. Neznělo to zrovna šťastně. A ani daleko. Což byly přesně ty dva důvody, proč okamžitě stočila své kroky daným směrem. Mojoúv názor na to ji dvakráte nezajímal.
A brzy její zraky spočinuly na světlé vlčici, ležící přímo uprostřed bahnité louže. Díky tomu vlastně zas tak úplně světlá už nebyla. Nicméně voněla močálem, takže bylo zřejmé, že je jednou z členek. Pravděpodobně jednou z těch, jejichž jména slyšela z úst alfy. "Jsi v pořádku?" vytlačila ze sebe nakonec starostlivě, nicméně do narušování cizinčina osobního prostoru se nehrnula. Nikdy to neměla ve zvyku, natož teď, když měla za tlapami Mojoa.

270.

Poklidné pochrupkování jí vydrželo nerušeně po celou noc a kdo ví, možná i kus dne. Bylo moc brzo na to, aby se v tom zorientovala. Ostatně klidně by spala dál, ale jistý nenechavý čenich jí to ne a ne dopřát. Inu nezlobila se. Bylo jí jasné, že jakmile se probere z magického omámení, bude z celé situace vyjukaný. Ostatně jeskyně neměl rád. O tom se už z první ruky přesvědčila. Nicméně věřila, že někdy pochopí, že v téhle na něj žádná příšera nečeká.
S protáhnutým zazíváním a malým zakvílením, které k tomu patří se posadila na zadek, podrbala za uchem a rozespale mlaskla. Chvíli na to, určitě popoháněnaq Mojoem, však už stála na nohou a pomalu si to šinula z přístěnku pro kappy do hlavní místnosti. Tam svlažila čumák v zamrzajícím jezírku a pak s mávnutím oháňky zamířila k samotnému východu ven. Bylo na čase poznat i zbytek území, které teď mají nazývat domovem. Čerstvě odpočatí a plní energie. nikdy už nebude lépe.

>>> Mahar

Absolutně neexistovala šance, abych tohle zvládla. Azurové oči vysely na kusu skály, který mi stál v cestě dál. Ano, skutečně bylo nad mé síly něčím takovým pohnout. Ani magie větru na té nejvyšší úrovni by to nemusela umožnit a já neměla ani to. Argumentů k tomu, proč to vůbec zkoušet nebylo mnoho.
Avšak jiná cesta tu jednoduše nebyla. Antipatií to ve mně probouzelo skutečně mnoho, ale co jsem s tím tak mohla dělat? Abdikovat? Akceptovat takové rozhodnutí nebylo možné, však určitě postačí jen trochu více přemýšlet. Aplikovat své dovednosti nějak jinak! Adaptovat se a místo stýskání konečně něco udělat.
A po nějakém tom čase stráveným u usilovného přemýšlení, konečně přišel spásný nápad točící se kolem Mohameda a té jeho hory. Adekvátním užitím svých magických sil, jsem k sobě začala přivolávat větry z širokého okolí. Avšak nevyslala jsem je do marného boje se skálou, nýbrž pod své vlastní nohy. Akcelerující proudy vyzvedly mé tělo kousek do vzduchu, a čím více jsem se snažila, tím výše jsem se vznášela, až jsem konečně dosáhla samotného vrcholu. Apatická, ale taky značně zoufalá. „Ach můj bože, proč,“ ptala jsem se sebe sama, když můj pohled padl na hlubokou strž přede mnou a tím ještě větší problém, než ten zrovna vyřešený.
Anekdoty mají být přeci veselé!

268.

Razzaki. Zdálo se, že to bude dost podobný případ jako Mojo. Nevěděla jestli se z toho těšit nebo děsit. Říká se, že vrána k vráně, ale na druhou stranu i to, že protiklady se přitahují. Těžko říct, jak na Zrzečka někdo další jemu podobný zapůsobí. Nedovolovala si být příliš optimistická.
Z rozmýšlení jí vytrhla opět Amaya, která se dávala do loučení. Hnědočerná vlčice se opět pousmála, jak tak měla ve zvyku a rázně přikývla. "Bez obav," neexistoval důvod, proč by tuhle informaci měla Alfě zatajovat, že? Na další loučení ale už neměla čas, protože se přiřítil Mojo s jedním z těch jeho pokusů zalézt jí do zadnice. No, byla ráda, že na zavolání přiběhl a ona jej nemusela nahánět po celém komplexu jeskyní. Vůbec by nevěděla co dělat, kdyby zalezl třeba do Skyliethiny ubikace. To by bylo trošku zapeklité.
Jako vždy, mu na uvítanou oblízla čumáček a několika krůčky je oba přenesla do jeskyně, která voněla největším počtem pachů. Z toho soudila, že je to ta pro kappy. Nebylo to tu úplně nejkrásnější, bylo to ale pořád mnohem lepší, než zapadat sněhem nebo se choulit v trnitém keříku. Když jim to tu navíc trochu vyhřála s pomocí kouzel, bylo tu najednou náramně. Navíc ji tak trochu zevnitř hřálo i něco jiného. Totiž to, že jsou doma. Doma. Tak jako se Mojo tiskl na ni, ona se přitulila k němu a blaženě zavřela oči. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat a brzy fyzicky i společensky unavenou vlčici odnesl do světa snů.

Taky bych ráda poprosila o další charakter, protože...
Ho prostě chci!
O ničem jinym to nejni . Na to, jak aktivní nebo neaktivní jsem, se můžete podívat samy, a to jak to bude v budoucnu nevím, takže slibovat tu hory a doly nebudu ...
Tentokrát ani nemám konkrétní plán, jak s ním naložím, ale hodlám se držet tradice oživování ztracených rodinných příslušníků, takže tím, že mi vyhovíte, uděláte radost i někomu dalšímu (a nemusí být nutně jen jeden)!
No, neberte to.
Dík za zvážení.

Poprosím safíry

- Přidáno ~F.

267.

Amaya se rozhovořila o jakési magii, se kterou se Lau jakživ nesetkala, což ji zanechávalo mírně skeptickou, ale nebyla takového založení, aby někoho jiného zpochybňovala, takže si to prostě jen zapsala za uši. Že možná existuje i něco mimo Životovu a Smrtinu nabídku. "Tak to jsem zvědavá, co s tím dovedeš v budoucnu," vydechla upřímně. Rozsévat kolem sebe mír a lásku. To znělo jako z pohádky. Možná jí to trochu záviděla, už jen proto, že to fungovalo i na tu zrzavou kuličku neštěstí. Která teď kolem sebe sekala nožkama, jak nějaká nakrknutá kočka. A vypadal podobně nebezpečně.
"Nebylo to zas tak těžké," odtušila skromně a starostlivě přivřela oči nad tím, co zrzeček předváděl. Na to jak ještě před chvilkou pajdal, se nějak rozjel. Bylo hezké ho vidět uvolněného, ale nemusel by si při tom ublížit. Což ji nakonec donutilo zavolat jeho směrem. "Mojo, opatrně, prosím tě," byla připravená na to, že to bude k ničemu, ale chtěla mu dát ještě šanci, než zakročí rázněji. Omluvně se pak přetočila zpět k Maye.
"O Razzakim mluvila už Skylieth... On je taky, ehm, zvláštní?" Do hlavy se jí nahrnulo pár slov, která odsunula jako nevhodná. Třeba blázen nebo šílenec. Ale tak o svém synkovi samozřejmě mluvit nechtěla, takže to snad účinně zaobalila.
Když se pak dala šedouchá do výčtu svých vlastností, rozpačitě se ošila. Kéž by ona o sobě mohla mluvit s takovou lehkostí a pýchou. Ale co mohla dělat? Srovnávat se s očividně mnohem mladší vlčicí přetékající elánem nebylo nejšťastnější a mohla se tak maximálně smířit s tím, že bude už jen hůř. A to navíc ta mladičká vlčice se svou motivací nekončila a hodlala být ještě lepší. I když věděla, co za hrůzný zážitek ji čeká. Zatímco Lau hned zkraje přiznala, že do zříceniny odmítá vícekráte vkročit. Asi čas se zastydět.
"Budu držet palce, ať ti... ty víš kdo... ve všem vyhoví," sdělila ambiciozní vlčici. Nějak ji z toho všeho začínala bolet hlava. Asi toho bude hodně, co se s jejím vstupem do smečky změní, ale nemusela to úplně řešit hned, že? Rozhlížejíc se po uspořádání doupěte a nasávajíc všechny ty pachy zkoušela odhadnout, do jakých míst jí je a není vstup umožněn. "Maličký, přestaň řádit a pojď se prospat," zkusila k sobě přivolat jančící dítko.

Jo taky jsem u toho hopsání na Fakera vzpomněla xD...

266.

Amaya si podle všeho všimla její nejistoty a přispěchala s vysvětlením. "Ovládáš magii emocí?" musela se zeptat Launee v okamžení, neb to byla jediná možnost, co ji napadla, ale snažila se moc netlačit na pilu a zvědavě nezírat. V přítomnosti bílé gammy se cítila sice dobře, ale pořád ji zrovna dvakrát moc dobře neznala, tudíž si zachovávala svou opatrnost.
Do tématu kolem Smrti se raději moc nezavrtávala a prostě jen směrem k druhé vlčici vrhla povzbudivý úsměv. Od pohledu byla z jinačího těsta než Lau, takže si určitě lépe povede. Pomlouvání Takkiho se zdálo být schůdnějším tématem, ačkoliv drbna zrovna nebyla. "Ale ovšem, každý k sobě ten druhý dílek najde. Minimálně na chvilku," zabroukala zatímco zatlačovala do pozadí vtíravé myšlenky kolem toho, že jen ona jediná zůstane na ocet. Zvlášť když teď byla svobodná matka malého psychopata. To asi dost snižovalo její hodnotu v očích potencionálních partnerů. Ale tak, byla ráda, že Mojoa má. I když absolutně nevěděl jak se chovat a už teď se snažil pověsit své nadřízené na ucho. S trochou obav přihlížela tomu, co se bude dít a rovnou při tom tématicky zabředla do odpovědi na Amayinu otázku.
"Mojo najde každou díru, má talent na padání do řek a absolutně neví, kde je jeho místo," proslov doplňovala nejistým úsměvem. Mluvila napůl ve vtipu. Ale jen napůl. "Krom toho, že je roztomilý... Hm. Umí ulovit zajíce!" Její výraz byl v tu chvíli o trochu více vítězoslavný než by musel, ale ona měla prostě radost, že našla něco, co může mínit vážně. A navíc to byla ona, kdo ho to naučil. Rychle se však vrátila do svého pokorného normálu a rozhodla se zopakovat to, co už řekla Skylieth, aby nedostatky svého synka zastřela. "Já můžu pracovat za dva."
Teď se ovšem měla pochválit. Neměla ale v plánu to přehánět, prostě podat jen reálné informace. "Já opravdu rychle běhám, se silou a obratností to také není tak zlé. Sama zvládnu ulovit i kamzíka, když jsou dobré podmínky. Zkušenosti mám i se skupinovým lovem, ačkoliv už je to všechno hrozně dávno. Magii větru ovládám do té míry, že dovedu zvednou jiného vlka do vzduchu a nějaký čas ho tam podržet. Pak ovládám ještě magii emocí, ale ne na nějaké užitečné úrovni. Spíš ona ovládá mne," mumlala a pohledem sledovala toho zrzavého raubíře, co se uvolnil skoro až moc! Byla připravená zasáhnout, kdyby se mělo něco pokazit, ale zatím mu tu dobrou náladu kazit nechtěla.

265.
>>> Mahar

Po krátkém rozloučení se poslušně pustila za šedouchou gammou.
Nicméně hned zkraje rozhovoru sebou trochu škubla, když zaznělo Smrtino jméno. Jí samotné to přinášelo nepříjemné myšlenky a navíc tu byl Mojo, kterého při jejím posledním zmínění málem popadl amok. Nicméně se zdálo, že vlček má dnes dobrý den a reakce tolik bouřlivá nebyla. Což ji na jednu stranu těšilo a na tu druhou trochu mátlo. Netušila co může být jinak... Že by byl už natolik vystresovaný, že je mu všechno jedno? Ten stav celkem dobře znala.
"Tak to přeji hodně štěstí. Myslím, že já osobně už nikdy nesesbírám dostatek odvahy do té zříceniny znovu vkročit," mimoděk se při té vzpomínce otřásla, zahánějíc představu zeleně žhnoucích očí plných radosti z utrpení z hlavy. "Ráda bych tě doprovodila, ale jsem opravdu unavená." Povzdechla si nad tím, že momentálně neni schopna realizovat jakoukoliv snahu o splacení dluhu, který k ní měla.
Posléze se k Amaye obrátila se shovívavým pousmátím a o dost diskrétněji. Neměla v úmyslu říct něco zvláště špatného, přesto by byla raději, kdyby to neslyšel nikdo jiný než ta, komu byla ta slova určena. "Buď ráda za to, že je to on a ne jeho dcera," Launee samotná za to byla skutečně ráda, protože Lindasa byla jediný tvor v jejím životě, který ji skutečně naštval. Sdílet smečku s někým takovým, to by bylo jiné labůžo. Takki se oproti tomu malému ďáblíkovi zdál být mnohem snesitelnější. No, zatím. Uvidí se, co přinese čas.
Těsně předtím, než zmizeli v útrobách jeskyně, postřehla hnědočerná vlčice další pach, silně načichlý vůní močálů. "Kdopak je tohle?" zazajímala se zcela upřímně, toužíc po nějakém tom přehledu a pak už zvědavě pokukovala po celém úkrytu.

Lau něžně oblízla Mojoúv chvějící se čumáček a hezky se k němu přitulila, když se zdálo, že ho těch pár minut bez ní silně poznamenalo. Scéna z Jezevčího lesa už byla plně zapomenuta. Hlavně asi proto, že teď měla o několik problémů méně.
Postupně odkývala snad všechno, co kdokoliv řekl, pobaveně se usmívajíc nad tím handrkováním mezi Amayou, Takkim a Skyl. Když už toho ona ani její syn moc nenapovídali, alespoň bylo nač se dívat. Když se pak alfa poroučela směrem k lesíku, kde ji prvně potkala, vrhla za ní krátký pohled a zadumaně pohlédla na tu svou zrzavou kuličku neštěstí. Bylo tu hodně vlků, i když ne tolik jako ve vesničce. A on měl navíc zraněnou tlapku. A ona taky nebyla zranění prostá. Oba byli ztahaní jako koťata.
Břicha byla plná a teď už to žádalo jen jednu věc. "Kde se tady spí?" Osmělila se zeptat, když si to situace žádala a to tak nějak do éteru k nikomu konkrétnímu. Její zorničky přitom těkaly od jednoho z těch tří k druhému, zvědavá, kdo z nich se nic netušících nováčků ujme. Nevadila jí ani jedna varianta a s následováním kohokoliv absolutně neváhala.
Lau se srdečně pousmála na dva vlky, které tu plánovala zanechat. Věřila, že v budoucnu bude dost příležitostí je lépe poznat. Lepších příležitostí. V tomhle stavu by totiž polovinu konverzace prozívala a tu druhou bojovala s poklimbáváním.

>>> úkryt