Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ještě aby ne," usmála se. "Kdybys strach neměl, musela bych pochybovat o tvém psychickém zdraví," doplnila. Byla to velká nálož zodpovědnosti. Jen blázen by ji přijal bez mrknutí oka. "Vím, že je to nečekané, omlouvám se," přidala další malou omluvu a pak se zhluboka nadechla, aby hrdě nadmula hruď.
"Tak to teda zkusíme," řekla v množném čísle, aby ještě jednou zdůraznila, že tu pro něj bude, kdykoliv bude potřebovat. Alespoň to plánovala. Když se uměla rozpůlit, nemusel by to být až takový problém. "Ona se vždycky odněkud zjeví," okomentovala Biančinu nepřítomnost. Moc nepochybovala o tom, že když do alfování jse Saturnus, jeho sestra půjde také. Byla vždy ta trochu odvážnější. Otázka byla, jestli zvládne krotit svou toulavou povahu, aby v lese aspoň čas od času byla.
Naposledy objala Saturna krkem kolem krku, aby mu dodala morální podporu, ale šetřit jej asi nehodlala protože jí hned přišla na jazyk další věc. "Můžeme začít něčím menším. Vážně bychom měli něco ulovit," zasmála se. Poslední lov se uskutečnil bez ní a ten předposlední pro ni skončil celkem traumatizujícím porodem. Bylo na čase se zapojit trochu akčněji. Škoda, že tu nebyli Isma se Santém, aby je čapla a vykoumala, jak si bez ní v péči ostatních vedli. "Půjde tvá kamarádka s námi?" Pronesla řečnickou otázku, během které se od něj odlepila a zamířila k cizince, co trpělivě postávala opodál.
Znovu se na ni usmála. "Zdravím tě. Jsem Launee. Omlouvám se za vyrušení, ale bylo to... tak trochu urgentní," rozpačitě zastříhala ušima. Nechtěla to být ona, kdo se poptá na případnou výpomoc, ačkoliv ji svrběl jazýček. Nejdřív omluva a pak ostatní. Vše má své místo.

Trpělivě vyčkala, až Saturnus její slova vstřebá a vše promyslí. Vlastně by počkala i mnohem déle, ale vlček se rozhodl souhlasit celkem záhy. Přesto na něm viděla a také z něj cítila, že si tím vším není vůbec jistý. Ach ano. To malé sebevědomí bylo zřejmě rodinným rysem.
"Ano. Vy. Věřím, že jse na to ti nejvhodnější," ujistila jej, že nic nepomýlila a myslí to zcela vážně. Její pohled ovšem o něco zvážněl, když pronesl další větu. "Saturne. Já si především přeju, abyste byli šťastní. Také nechci, abyste dělali něco, co nechcete," spustila. Nelíbilo se jí, že by se do toho měl nutit jen pro její dobro. Takový sobec zase nebyla.
"Samozřejmě vás do toho nehodím jako do vody. Budu tu pro vás, abych vám pomáhala. A troufám si tvrdit, že Meinere, Lindasa a ostatní vlci také," pokusila se jej trochu uklidnit. "Ale jen jestli to chceš. Pokud si myslíš, že to není nic pro tebe, může smečku převzít i někdo jiný. Nebo ji můžeme rozpustit," připomněla další alternativy. "Nemusíš odpovídat hned. Promysli to. I s Biancou. Přáteli," loupla okem do míst, kde čekala ta milá vlčice. "A přijměte to, jen když si budete naprosto jistí, že to chcete," oblízla mu čenich. "Nechci stavět své štěstí na neštěstí někoho jiného," špitla povzbudivě.

Vděčně se pousmála na cizinku, kterážto očividně nepostrádala slušné vychování a odklidila sebe a svého synka pár kroků bokem. Bylo tak hezké slyšet to slovo a navíc vyslovované s takovou afekcí. Mami. Kde byl zbytek jejích dětí, aby jí také udělali takovou radost, hm?
"Nemusíš být tak nervózní, jen se chci na něco zeptat," pokusila se jej uklidnit, ačkoliv ve skutečnosti plánovala shodit celkem slušnou bombu. "Jde o smečku," začala mírně a nekonkrétně. "Řekněme, že si uvědomuji, že se jí nevěnuji tolik, co bych měla. Doufala jsem, že to vyřeším jmenováním bet. Že mi od povinností uleví a já v sobě najdu chuť v jejím vedení pokračovat," broukla, směřujíc to konečně tam, kam chtěla. "Ale zjišťuji, že ten elán skutečně postrádám. Jsem unavená a chci stáří strávit jinak, než tím, že se budu nutit do něčeho, co vlastně ani nechci." Bylo to těžké přiznat. Ale opravdu jí osud smečky neležel na srdci tolik, co dříve.
"V první řadě jsem nikdy alfou být nechtěla. S Therionem jsme mechovou smečku založili pro Maharská vlčata bez domova. Ale všichni jste už vyrostli a mnozí už našli svůj domov jinde. I má vlastní vlčata jsou už velká. Takže ten důvod je pryč," pohlédla vlčkovi hluboko do očí. Musel to vidět. To jak v čele smečky prakticky jen strádala a nutila se do toho.
"Než bych ale smečku rozpustila a připravila těch pár vlků, co zůstalo, o domov... Chtěla bych ji předat. Tobě a Biance. Smečka vznikla pro vás. A měla by být vaše," postavila se k němu čelem.
"Je to velká zodpovědnost. A kopa práce. Také proto, jak jsem smečku zanedbávala. Spíž je například úplně prázdná," špitla provinile. "Nutit vás do toho nebudu, ale nabídnout vám to musím." Konečně zmlkla a dala mu prostor k reakci. Škoda že tu nebyla i Bianca, ale skutečně už nechtěla s ničím otálet.

>>> Narvinij

Tak trochu nevěřila svým očím. Bylo to jako zázrak. Sopka opravdu explodovala, ale les byl v bezpečí. Byl snad ochraňován nějakým kouzlem, o kterém nevěděla? Zastavila, aby popadla dech, který jí v plicích přímo hořel. Zdálo se, že když se rozdělí, pořádně to odnese její fyzička. Pořád to ale asi bylo nic, oproti tomu, co by s ní dělal vlastní věk, kdyby toho nebyla díky Životovi uchráněna.
Sedla si a pevně zavřela oči, snažíc se naleznout vlastní vnitřní klid. Ale skoro, jako by jej všechen nechala v lese za řekou, se svou druhou polovičkou. Trvalo to nebývale dlouho. Asi by se vážně měla začít šetřit. Nejdřív ale zčekne, jestli přece jen někde něco nedoutná a není potřeba to zhasit. Nějaký ten čůreček vody snad zvládne vyčarovat i v tomhle polovičatém stavu.
Nakonec ale ani to nebylo potřeba a ji nakonec upoutaly hlasy, které během té procházky zaslechla. Jeden poznávala dokonale. Druhý vůbec. Vůbec se ale cizincem v lese netrápila. Jestliže mu Saturnus věřil tak, aby jej sem vzal, proč by se tím měla trápit? Kropenatý vlček měl její plnou důvěru. Svěřila by mu klidně víc, než svůj život. Ano, přesně tak to bylo.
Dřív než si to uvědomila, stála mu tváří v tvář a usmívala se naň. Kývla na pozdrav i vlčí slečně, co mu dělala společnost, ale bylo zřejmé, že to on je hlavním cílem jejího zájmu. "Jsem ráda, že tě vidím Saturne. Mohli bychom si o něčem promluvit?" Sheye věnovala omluvný pohled za to, že se jí chystá připravit o kamaráda, ale... Nechtěla s ničím čekat. Možná by pak ztratila odhodlání.

Srdečně vlkovi vrátila úsměv, který jejím směrem vyslal. Nicméně nemohla jinak, než starostlivě svraštit obočí, když se zem otřásla. Myšlenkami hned zabloudila k lesu, který spadal pod její ochranu a kde teď nebyla. A popravdě ani nechtěla být. To místo jí připomínalo nejen ztrátu partnera, ale i to, jak promeškala růst svých dětí. Čekalo tam tolik povinností. Možná by i bylo lepší, kdyby ho sopka spálila na popel.
Ne. To přeháněla. Byla jen... unavená. Unavená stařenka. Zasloužila si důchod. Předat starosti mladším a užít si klidné stáří. Opečovávaná pokud možno. Myslela že smečku udrží dost dlouho na to, aby ji předala svým pokrevním potomkům, ale... Bylo to opravdu potřeba? Proč by to měla být pokrevní záležitost?
Pousmála se. "Par let už to bude," zabroukala. Byl líná je spočítat. A možná se toho i tak trochu bála. Asi by to bylo víc, než si byla ochotná přiznat. "Dějí se tu různé věci," připustila. Byla svědkem třeba tomu, když z nebe padaly žížaly. "Ale tohle se mi nelíbí," dodala zamyšleně a zamračila se do míst, kam se její společník díval. Měl pravdu, že se odtamtud zvedal dým. Z míst kde stála sopka. A Mechový les. Její les. Přivolala na něj snad neštěstí?
"V těch místech je má smečka," hlesla tiše a s poryvem větru se po jejím boku zjevila její vlastní identická kopie, která se okamžitě rozběhla směrem na sever, aby situaci v lese zkontrolovala. Pochybovala o tom, že by mohla něco udělat, kdyby jejich území skutečně zavalila láva, ale ověřit si to musela. "Snad to bude v pořádku," povzdechla si.

(Klon -> Mecháč přes řeku)

Ola,

můj pohled... Úplně původně byl bonus odměnou pro nejaktivnějšího hráče měsíce, takže to zas tak speciální nebylo. A v tom jestli se vyhrají dva ročně v loterii nebo budou dva ročně za aktivitu zas takový rozdíl co do vzácností nevidím

Co se týče speslu. Jeho výskyt v loterii jsem zatrhla já osobně, neb nakreslit obrázek je běh na dlouhou trať (ty sama jsi tehdy na to čekala tak rok jestli se nepletu) a přijde mi jako blbost, zdržovat se tím od speslů za aktivitu, díky čemuž se nám kreslířům udělala fronta dlouhá až na měsíc.

Lau se uměla skutečně zasnít, když si na to našla chvilku, což se jí poslední dobou stávalo málokdy. Vlastně si nepamatovala kdy naposledy měla prázdnou hlavu. Bylo příjemné zase jednou zastavit a odpočinout si od nepřetržitého víru, povětšinou negativních, myšlenek. A milé světlušky tomu dodávaly správně zasněnou atmosféru. Sledovala je s blaženě přivřenýma očima téměř fascinovaně, když se za ní ozval opatrně cizí hlas.
Plynule obrátila nejprve slech a pak i celou tvář k vlkovi, kterého ještě nikdy neviděla, ale podle jeho ozdoby usuzovala, že se Gallireou už nějakou dobu potlouká. Zaposlouchala nejen do jeho slov, ale i hlasu. Líbilo se jí, co slyší, Bylo hezké čas od času potkat slušně vychovaného vlka. A neřešit ním jen přijímání do smečky, nebo poklonkování za hranice.
Beze spěchu pokývla hlavou na znamení souhlasu i pozdravu. "Jsou nádherné," uznala s lehkým úsměvem. "Mířila jsem s jistou povinností na jih, ale když jsem je uviděla... Neodolala jsem a sešla z cesty," zabroukala. Možná v tom zazněla trocha studu nad tím, že své povinnosti oddaluje, ale nechtěla si tím kazit večer.
Zhluboka se tedy nadechla, aby odpověděla na tu stěžejní otázku, kterážto ji celkem pobavila, protože usuzovala, že jsou zhruba podobného věku. To on ale vskutku vědět nemohl. "Pokud Vám nevadí dělat společnosti jedné takové stařence," uculila se a trochu se šoupla, aby se mohl také posadit. Ne že by kolem nebylo místa dost. Bylo to spíš takové gesto, že skutečně není proti. "Já jsem Launee. Ráda tě poznávám... Budeme si tykat, že?" Nadhodila směle něco, s čím by před pár lety ještě stydlivě otálela, ale teď už na takové věci nezbývala kapacita. Když něco chceš, tak to udělej.

<<<Kierb

Meinere zmizel, tak jak to uměl jen on a ona se mu nedivila. Co by si spolu mohli asi tak povídat? On nevýřečný, ona rovněž. Asi to tak bylo prostě nejlepší. Povzdechla si. Asi je vážně mizerná alfa, když si ani neudrží pozornost své bety. Možná by se na to měla vykašlat a předat to schopnějším. Ostatně. Svůj úděl už splnila. Všechna maharská vlčata ve zdraví vyrostla, dokonce vychovala i ta svá. Nechtěla ale nikomu brát domov, který v mechové smečce získat, proto se předání zdálo pravděpodobnější než naprosté rozpuštění.
Něco ji ťuklo do čumáku a ona na všechny tyhle myšlenky rychle zapomněla. Místo toho se rozhlédla a záhy usmála. Světlušky měla ráda. Byly tak maličké, žily krátce, ale stíhaly vnést do raněných srdcí nějaký ten úsměv. Jako omámená sledovala houf který se kolem ní zvedl, skoro jako by zdivočel. Asi je tak trochu překvapila.
A to vlastně i sebe samu, protože do tohohle lesa nikdy nemířila. A přesto tu teď byla. Ale uvítala to. Bylo to krásné klidné místo, balzám na duši. Posadila se a dala se do trpělivého čekání. Jestlipak se broučci osmělí a ozdobí jí kožich světélky?

>>> Mech

Bylo zvláštní les opustit bez nějakých větších plánů. Ano bylo tu pár věcí, co měla v plánu udělat, ale nemusela spěchat. Mohla si chvíli oddychnout od všeho vážného. Snažila se i moc nestrachovat o své potomky. Vypadalo to, že Isma roste do mnohem silnějšího vlka, než jakýkoliv z jejích rodičů kdy byl. A Santé. Proč ho tak dlouho neviděla? Uklidňovalo ji však to, že jeho i Raystera pravidelně cítí v lese. I teď tam byli. A v lese se jim nic nestane.
Zamířila beze spěchu a dost líně podél řeky. Na jih. K močálům. Což byla trasa, kterou chodila vlastně dost často. Tentokrát z ní však neuhne. Vyprázdnila si mysl a jen si užívala svěží vzduch a hezký jarní den. Jejím dětem byl rok. Uvědomila si. Což znamenalo, že se blíží i roční výročí Therionovi... smrti. To ji zastihlo tak trochu nepřipravenou, ale kupodivu oči jí z toho neotekly. Asi pro něj prolila už dost slz. Hlavou jí projely dost divné myšlenky, o tom, co jejich vztah vlastně byl. Ale opravdu teď nechtěla o ničem přemýšlet. Proč nemohla její hlava aspoň chvíli odpočívat.
Povzdechla si a zaostřila na siluetu, kterou zahlédla před sebou. Zbarvení kožichu bylo dost specifické na to, aby se mohla hned usmát a pročísnout vzduch svou oháňkou, ve znamení radosti. Vypadal taky poněkud zamyšleně.
"Zdravím tě. Vracíš se z procházky?" Poptala se, jen co k sobě byli dost blízko. Popravdě moc nevěděla co jiného nadhodit. O Meinerem věděla, že je to zodpovědný a snaživý vlk. Proto jej udělala svou betou. Ale co víc? Byl tak trochu bručoun? Ah. A jedl jen ryby, vzpomněla si na to dost nepodařené setkání před lety. A i tak pomáhá s lovem vysoké. Rozhodně bral svou pozici vážně a byla mu za to vděčná.

Lau byla mírně zklamanu, že ani jeden neprojevil zájem o procházku po lesa. Ráda by strávila nějaký čas jak se svou dcerou, tak i se starým ztraceným známým. Ale vnucovat se nehodlala. Tušila, že Isma je pořád trochu ublížená a Takki... Řekněme že to býval celkem mrzout a asi mu víc vyhovoval klid, než pobíhání kolem.
"Dobře tedy," pousmála se na tříbarevného. "Můžeš o tom rozhodnout kdykoliv, vždy tě tu ráda uvítám, jako jednoho z nás," ujistila jej. "Myslím, že teď půjdu trochu provětrat hlavu a navštívit pár míst. Dost dlouho to odkládám," informovala oba dva. Nejvíce mezi všemi těmi místy svítil Sarumenský hvozd, kde měla sdělit nějaké ty smutné zprávy Theově rodině. Déle by opravdu čekat neměla. Ale ráda by pozdravila ve všech smečkách. Elisu už dlouho neviděla a s Blueberrym si moc slov posledně nevyměnili. A kdo ví, třeba teď na jaře vznikaly nějaké nové smečky. Měla by se udržovat v obraze.
Rozešla se tedy k jižnímu okraji lesa. Za chůze přitom zvrátila hlavu nazad a oznámila svůj odchod pořádně zvučným zavytím. Podle pachů tu bylo vlků víc než dost, tak snad nějaký z nich hranice pohlídá. A kdyby někdo její volání vzal jako pozvánku k výpravě, nezlobila by se.

>>> Kierb

Hola hej

Nejneschopnější alfa fora se opět hlásí s miniakcí

Tentokrát půjde o kreslení.
Nakreslete karikaturu nebo chibíka pro některého ze svých smečkových kolegů. Jednoho či všechny, v tom vás omezovat nebudu a stejně tak ani v použité technice či propracovanosti.

Do konce dubna.
PMky Launee, předmět libovolný.

Teleportační lístky neprodávám.
Při převodu křišťálů nestrhuji 20%
Odchod od Života má být neochotný.
Přepsat, přepočítat, děkuji <3

Lau s úlevou vydechla do kožichu své nezvedené dcerky. Snad to takhle bylo mezi nimy vyřešené. Co vlastně dělala mám, když se spolu pohádaly? Už se nepamatovala. Vše jí připadalo tak dávno. Měla by být vděčná, opravdu moc. Nebýt života, už by dávno sešla stářím a své vlastní děti by nikdy neměla. Možná proto byla tak trochu přecitlivělá. Krom toho, co se stalo s Therionem...
Nevěřícně zakroutila hlavou nad tím, co se údajně stalo u nich v podzemí. "Tak hlavně že se vám nic nestalo," broukla k oběma a s jemným pousmáním propustila Saturna za jeho sestrou. Určitě se také dlouho neviděli. A ona se nad tím možná až trochu moc zamyslela.
Naštěstí se jejich hosta mezitím ujala Isma, která se jala svým osobitým způsobem vyzvídat. Lau sama sobě v hlavě odkývla, že taková musí být po jejím dědečkovi, protože Lau nikdy odvahou k pokládání otázek nehýřila a Theo... To bylo ještě horší.
Zavrtěla ocáskem, když se Takki podíval na ni, zatímco dumal nad volbou své dcery. Její srdečný úsměv musel říct více, než tisíce slov. Samozřejmě, že by ho klidně přijala za svého. Ona by nejraději adoptovala každého, nehledě na věk.
"Popravdě nevím. Do soukromí se vlkům nešťourám, ale vím že ohlásila, že odchází. Kdo ví, kdy se vrátí," dávala svým členům dost volné tlapky, což si mohla dovolit především díky Meineremu, který v lese byl téměř neustále. Teď se však s Biancou a Saturnem někam odklidili, takže bylo na ní, aby hlídala les. "Máme teď novou členku, jmenuje se Lylwelin, je to Sigyho partnerka. Poznáš ji snadno, má zlatou srst," podívala se na Ismu, kterážto projevovala určité sklony, vyhánět každého, koho nezná a doufala, že Sigyho jí už představila. Hlava jí nějak přestávala fungovat a už nevěděla co kdy pořádně udělala. Ale funkci bet a gammy rozdala, což bylo to nejdůležitější. Nicméně něco ji přeci jen trápilo. "Nevidělas Litai se Zakarem?" ti dva unikali její pozornosti od té doby, co přišli. Doufala, že jsou v pořádku.
Pak si však ztěžka povzdechla. "Promiň. Pořád ti jen něco úkoluju nebo se vyptávám. Měly bychom si spolu spíš hrát," stáhla uši nešťastně na zad a postavila se na nohy. "Co se projít po lese?" Navrhla oběma. Třeba najdou něco, u čeho zabít čas