Gallirea - Příspěvky uživatele

Lau byla o dost unavenější, než by měla. Asi tak unavená jako posledně, když měla těsně před porodem. Tentokrát to ale bylo způsobené rozvětvením, o kterém toho popravdě ještě sama moc nevěděla. Vypáčila své tesáky z masa, obličej celý od krve a zadýchaně se usmála na všechny přítomné. "Dobrá práce," pochvala musela být, zvlášť když šlo o ty mladé, co se pořád jen učili.
Zdálo se však, že tímhle se jejich skupinka rozpadne. Sheya chtěla jít pochopitelně hledat svou matku, Meinere vypadal, že chce zase pár chvil pro sebe a ona sama cítila, že její duální tělíčko přišlo do kontaktu s vlastními limity. "Samozřejmě. Děkujeme za pomoc. Kdykoliv se zastav. I s maminkou." Sice už nebyla alfa, aby zvala cizí do lesa, ale předpokládala, že v tomhle případě nebude mít Saturnus nic proti. Ostatně byla to jeho kamarádka a... "Bohužel i já se rozloučím. Vypadá to, že tahle kopie na pokraji sil," vydechla pak omluvně k sousmečkovníkům. Naštěstí to vypadalo, že Meinere má vše pevně v paži. Jako vždy. Nebylo se o co bát a mohla se s tichým rozloučením na rtech rozplynout ve větrnou nicotu, by se opět spojila se svým originálem v jeden jediný celek. Nádhera.

>>> zpátky do původního těla

Bylo smutné, že s jí děti takhle rozutekly, ale teď nebyl zrovna čas to nad tím plakat. Pak už jen prakticky všechno odkývala Meineremu. Ještě aby ne. To ona ho za své vlády ustanovila lovcem, takže v tomhle ohledu v něm měla plnou důvěru. Když něco zavelel, mělo být po jeho. Ona jen použije svaly, tak ji to situace žádá.
Následovala honička, během které ze začátku kopyta zběsile létala vzduchem, ale v okamžiku, kdy se jim podařilo vyhlédnutého chudáka oddělit od stáda, už bylo prakticky jasné, že mají vyhráno. Nenechávala se však ovládnout adrenalinem a ještě se několikrát stihla ujistit, že nikdo nepřišel k úhoně. Protože to by jinak lov nechala lovem a vrhla se dotyčnému na pomoc.
Nakonec skončila se zuby zarytými v měkkém sobím krku, zatímco ostatní , co ještě měli sil nazbyt, na něm viseli jako kabáty na věšáku, držíc ho svou vahou při zemi. I tak bylo zvíře pořád celkem nebezpečné a jí samotnou stihlo v posledních chvílích svého života ještě řádně kopnout přední nohou do žeber. Bylo to ale lepší než parohem do oka nebo přeražená noha.

>>> Kierb

Známost mezi přítomnými očividně trvala o dost déle, než by se Lau odvážila hádat. "Páni, tak to mám co dohánět," konstatovala a vřele se na zamyšlenou Sheyu usmála, pročež její uši maličko smutkem povysly. "Tak to máme podobné s mými dětmi. Akorát Ismu a Santého už dlouho nikdo neviděl... Natož aby mne hledali," odtušila podhroušeně. Otazníky jí z těch očí vyloženě lezly. Ale nečekala, že by o těch dvou někdo slyšel byť jen půl slova. Halt si musela přiznat, že jakožto matka samoživitelka selhala. "Aspoň, že my se vždycky nějak najdem," zadívala se rozněžněle na Saturna a rozhlédla se po té ledové planině, co se před nimi otevřela.
"Asi bych byla pro to zůstat pohromadě a zaměřit se na jedno zvíře. Já jsem jen polovina sebe, takže nejsem tak při síle, jako obvykle," prozradila svým soukmenovcům maličko rozpačitě, protože na to sama vlastně zvládala celkem dobře zapomínat. Pořád ale mohla říct, že je to s ní lepší než posledně, když při lovu sebou táhla také břicho nacpané k prasknutí vlčaty, co se už chtěla drát na svět. Ehm. To nebyla na lovu vážně tak dlouho?
"Nesnažila bych se to uspěchat, prostě vybereme nějakého mrzáka, oddělíme ho a uštveme. Není třeba riskovat kus v plné polní," dodala a natáhla krk, protože na obzoru se začalo rýsovat stádo, které rozhodně nemělo tisíc hlav, ale i tak bylo vskutku impozantní. Bylo na čase stočit kroky tak, aby vítr nehnal jejich pach nežádoucím směrem.

Zdálo se, že Meinere je se situací ok a rozhodl s je na lovu podpořit. Lau se na něj vděčně usmála a obrátila pozornost k mladší dvojce vlků. Především k Saturnovi , který doplatil na její nedostatky ve výchově a vzdělávání a musel se doptat, co to ten sob je. Meinere to celkem ochotně vysvětlil, a aby nezůstala pozadu doplnila nějaké to zbytečné info. "Mají ale trochu jiné paroží. Obě pohlaví," vlastně to možná nebylo zas tak zbytečné. Vědět, že i samice se mohou bránit nebezpečným párem klacků nebylo úplně k zahození. "Žijí v tisícihlavých stádech na planinách," dodala, aby se na ten pohled připravil a jala se následovat svižným krokem Meinereho, který se podle všeho už rozhodl a nic jej nemohlo zastavit.
"Jdem," odsouhlasila a neubránila se tomu, aby se trochu nezapojila do konverzace. "A jak vy se všichni znáte?" Očividně byla jediná, pro koho byla Sheya novou tváří. Do více osobních detailů, jakože kdo je to ta Thia, ovšem nerýpala a celkem nadšeně si to šinula k Tundře. Která dříve byla přes celou mapu daleko, ale teď to k ní měli, co by kamenem dohodil. Divné jí to nepřišlo.

>>> Tundra

Bylo hezké vidět, že někomu v tomhle světě není ukradený osud smečky, se kterou nemá vůbec nic společného. Chvíli nad jeho nabídkou rozjímala, ale poté zakroutila hlavou a konejšivě se na něj usmála. Nebylo třeba, aby se zbytečně rozrušoval. Na rozdíl od ní očividně Životových omlazovacích kůr ještě nevyužil a nerada by, aby jej z toho kleplo.
"Jestli se něco vážného děje, stejně s tím nic nenaděláme." I se všemi těmi magiemi stále považovala sílu živelné katastrofy za vlky nezvládnutelnou. "Jen to trochu prozkoumám. Až se má druhá část rozplyne, získám její vzpomínky a budu vědět na čem jsme," dodala na vysvětlenou. "Spíš bych pak vyrazila hledat členy smečky, než se snažit zachraňovat území," broukla. Dokud se najdou se smečkou konec nebude. Les mohou vyměnit za jiný. Není třeba se kvůli území mrzačit, jak jako kdysi Sigy kvůli Maharu.
"Akorát to tedy musí udělat," dodala po nějaké chvíli ticha, během které čekala na nějaké ty novinky, které nepřicházely. Nakonec pokrčila rameny. "No, asi to bude v pořádku, když s tím nespěchá," poznamenala s malým pousmáním a zavrtěla ocáskem. "Každopádně děkuji za péči. Jsi hodný," pronesla vděčně a zadívala se na něj s nově nabytým klidem.
"Co tě přivedlo zrovna do tohohle lesa, smím-li se ptát?" rozhodla se zklidnit atmosféru návratem k bezcílné a nedůležité konverzaci, přičemž sobě samé připomněla, proč je tu vlastně ona.

Netrvalo to dlouho a v odpověď na její volání se před nimi zjevil dobře známý černobílý vlk. Launeeina kopie zamávala oháňkou na znamení radosti a záhy se srdečně zazubila. Tak jak to umí asi jen ona. "Zdravím tě, Promiň jestli rušíme, ale vyrazili jsme na lov a hodil by se nám další do party. Jestliže se ti chce a netaháme tě od něčeho důležitějšího," jednoznačně dala najevo, že má právo odmítnout. Ostatně příliš často ho v něčí společnosti nevídala, takže to mohl být někdo velmi důležitý. Jestli tak důležitý jako zaplnění spíže na zimu, to mohl posoudit asi jen on sám osobně.
pousmála se i na Sheyu, která využila příležitosti a prohlížela si vlastní odraz ve vodě. Doufala, že je to kvůli tomu, že magické malování na jejím kožichu je pro ni novinka a nestojí za tím přehnaná marnivost. To totiž není zrovna hezká vlastnost. Ale... no existují i horší, co si budeme. Raději být drobet narcis, než žrát vlčata.
"Kam chcete jít?" poptala se rovnou na cílovou lokaci. Původně mířila do Východního hvozdu, ale ten byl teď vlastně celkem daleko. Když se nad tím zamyslela začala jí do hlavy naskakovat jiná území, která by mohli navštívit. "Co třeba tundra a sobi?" Navrhla, ale očividně to nebyla definitivní volba. Ostatně teď tu tomu nevelila ona, nýbrž mistr lovec nebo nová alfa. Klidně se o to mohli poprat. Ale to se asi nestane.

>>> mech (starý přechod)

V doprovodu dvojičky mladých vlků se vydala k řece, která se náhle zdála být vzdálenejší než bývala, ale její hlava odmítala nad tím přemýšlet a přijala to jako věc hotovou a nijak podivnou. "Magie se dá vždy použít, když není zbytí," pousmála se. Sama se snažila používání kouzel proti nemagickým tvorům omezovat, ale stále považovala její užití za lepší než odsoudit rodinu k hladovění. "Ano ač je to k nevíře. Jí jen ryby, ale v lovu vysoké je bravurní," pochválila svou, nebo tedy teď už Saturnovu, betu.
Pak upadla do mlčení, jen natáčela uši podle toho, kdo z těch dvou zrovna mluvil, sama pro sebe se uculovala a nijak se jim do rozhovoru nepletla. Místo úst zaměstnala svůj čenich, pátrajíc po pachu vlka, pro kterého sem přišli. Naštěstí byla vůně černobílého tak specifická a navíc nasáklá mechem tolik, že nebylo vlastně nic těžkého jej vystopovat.
Problém byl, že byl v něčí společnosti. Na chvíli zaváhala, jestli je vůbec vyrušovat. A nakonec se rozhodla pro kompromis. Vyruší je, ale ne přímo. Zavyla, aby Meinereho vzburcovala.

Zdálo se, že vyhlídky na lov Saturna celkem nadchly a byla ráda, že mu mohla také trochu zlepšit náladu, po tom, jak mu ji rozhodila. Na druhou stranu tušila, že ještě více by mu ji mohla zvednout vlčí slečna postávající opodál. Vypadala mile a měla hezké jméno. "Ráda tě poznávám," broukla k ní a bylo vidět, že to myslí zcela vážně.
Zprvu Sheya na jejich nabídku zareagovala tak trochu šokovaně, ale rychle se zberchala a celkem razantně obrátila list. "To samozřejmě nevadí. Nějak ty zkušenosti získat musíš," poznamenala zvesela. Nebylo to tak, že když neuspějí, všichni pomřou hlady. Zatím. Sníh ještě nenapadl.
"Cítím Meinereho od řeky. Stejně bych šla lovit do Východního hvozdu, takže tudy musíme. A kdo ví, třeba se k nám přidá," navrhla postup, který by mohl pomoci i béžovce s jejím hledáním a ne a ne se přestat uculovat. Nevěděla proč. Jestli to bylo tím, jakou tíži sňala z vlastních beder, nebo kvůli tomu, jak Saturnus roztomile koktal. Před dívkou.
Co se týkalo Meinereho. Věděla, že jí jen ryby, ale do lovů se zatím vždy významným způsobem zapojil. O to více si jej cenila a doufala, že bude ochotně stejně skvěle plnit své i pod vedením jejích dětí. "Je ostatně naším vrchním lovcem," dodala s ušklíbnutím a rovnou je nasměrovala směr řeka.

>>> kierb

"Ještě aby ne," usmála se. "Kdybys strach neměl, musela bych pochybovat o tvém psychickém zdraví," doplnila. Byla to velká nálož zodpovědnosti. Jen blázen by ji přijal bez mrknutí oka. "Vím, že je to nečekané, omlouvám se," přidala další malou omluvu a pak se zhluboka nadechla, aby hrdě nadmula hruď.
"Tak to teda zkusíme," řekla v množném čísle, aby ještě jednou zdůraznila, že tu pro něj bude, kdykoliv bude potřebovat. Alespoň to plánovala. Když se uměla rozpůlit, nemusel by to být až takový problém. "Ona se vždycky odněkud zjeví," okomentovala Biančinu nepřítomnost. Moc nepochybovala o tom, že když do alfování jse Saturnus, jeho sestra půjde také. Byla vždy ta trochu odvážnější. Otázka byla, jestli zvládne krotit svou toulavou povahu, aby v lese aspoň čas od času byla.
Naposledy objala Saturna krkem kolem krku, aby mu dodala morální podporu, ale šetřit jej asi nehodlala protože jí hned přišla na jazyk další věc. "Můžeme začít něčím menším. Vážně bychom měli něco ulovit," zasmála se. Poslední lov se uskutečnil bez ní a ten předposlední pro ni skončil celkem traumatizujícím porodem. Bylo na čase se zapojit trochu akčněji. Škoda, že tu nebyli Isma se Santém, aby je čapla a vykoumala, jak si bez ní v péči ostatních vedli. "Půjde tvá kamarádka s námi?" Pronesla řečnickou otázku, během které se od něj odlepila a zamířila k cizince, co trpělivě postávala opodál.
Znovu se na ni usmála. "Zdravím tě. Jsem Launee. Omlouvám se za vyrušení, ale bylo to... tak trochu urgentní," rozpačitě zastříhala ušima. Nechtěla to být ona, kdo se poptá na případnou výpomoc, ačkoliv ji svrběl jazýček. Nejdřív omluva a pak ostatní. Vše má své místo.

Trpělivě vyčkala, až Saturnus její slova vstřebá a vše promyslí. Vlastně by počkala i mnohem déle, ale vlček se rozhodl souhlasit celkem záhy. Přesto na něm viděla a také z něj cítila, že si tím vším není vůbec jistý. Ach ano. To malé sebevědomí bylo zřejmě rodinným rysem.
"Ano. Vy. Věřím, že jse na to ti nejvhodnější," ujistila jej, že nic nepomýlila a myslí to zcela vážně. Její pohled ovšem o něco zvážněl, když pronesl další větu. "Saturne. Já si především přeju, abyste byli šťastní. Také nechci, abyste dělali něco, co nechcete," spustila. Nelíbilo se jí, že by se do toho měl nutit jen pro její dobro. Takový sobec zase nebyla.
"Samozřejmě vás do toho nehodím jako do vody. Budu tu pro vás, abych vám pomáhala. A troufám si tvrdit, že Meinere, Lindasa a ostatní vlci také," pokusila se jej trochu uklidnit. "Ale jen jestli to chceš. Pokud si myslíš, že to není nic pro tebe, může smečku převzít i někdo jiný. Nebo ji můžeme rozpustit," připomněla další alternativy. "Nemusíš odpovídat hned. Promysli to. I s Biancou. Přáteli," loupla okem do míst, kde čekala ta milá vlčice. "A přijměte to, jen když si budete naprosto jistí, že to chcete," oblízla mu čenich. "Nechci stavět své štěstí na neštěstí někoho jiného," špitla povzbudivě.

Vděčně se pousmála na cizinku, kterážto očividně nepostrádala slušné vychování a odklidila sebe a svého synka pár kroků bokem. Bylo tak hezké slyšet to slovo a navíc vyslovované s takovou afekcí. Mami. Kde byl zbytek jejích dětí, aby jí také udělali takovou radost, hm?
"Nemusíš být tak nervózní, jen se chci na něco zeptat," pokusila se jej uklidnit, ačkoliv ve skutečnosti plánovala shodit celkem slušnou bombu. "Jde o smečku," začala mírně a nekonkrétně. "Řekněme, že si uvědomuji, že se jí nevěnuji tolik, co bych měla. Doufala jsem, že to vyřeším jmenováním bet. Že mi od povinností uleví a já v sobě najdu chuť v jejím vedení pokračovat," broukla, směřujíc to konečně tam, kam chtěla. "Ale zjišťuji, že ten elán skutečně postrádám. Jsem unavená a chci stáří strávit jinak, než tím, že se budu nutit do něčeho, co vlastně ani nechci." Bylo to těžké přiznat. Ale opravdu jí osud smečky neležel na srdci tolik, co dříve.
"V první řadě jsem nikdy alfou být nechtěla. S Therionem jsme mechovou smečku založili pro Maharská vlčata bez domova. Ale všichni jste už vyrostli a mnozí už našli svůj domov jinde. I má vlastní vlčata jsou už velká. Takže ten důvod je pryč," pohlédla vlčkovi hluboko do očí. Musel to vidět. To jak v čele smečky prakticky jen strádala a nutila se do toho.
"Než bych ale smečku rozpustila a připravila těch pár vlků, co zůstalo, o domov... Chtěla bych ji předat. Tobě a Biance. Smečka vznikla pro vás. A měla by být vaše," postavila se k němu čelem.
"Je to velká zodpovědnost. A kopa práce. Také proto, jak jsem smečku zanedbávala. Spíž je například úplně prázdná," špitla provinile. "Nutit vás do toho nebudu, ale nabídnout vám to musím." Konečně zmlkla a dala mu prostor k reakci. Škoda že tu nebyla i Bianca, ale skutečně už nechtěla s ničím otálet.

>>> Narvinij

Tak trochu nevěřila svým očím. Bylo to jako zázrak. Sopka opravdu explodovala, ale les byl v bezpečí. Byl snad ochraňován nějakým kouzlem, o kterém nevěděla? Zastavila, aby popadla dech, který jí v plicích přímo hořel. Zdálo se, že když se rozdělí, pořádně to odnese její fyzička. Pořád to ale asi bylo nic, oproti tomu, co by s ní dělal vlastní věk, kdyby toho nebyla díky Životovi uchráněna.
Sedla si a pevně zavřela oči, snažíc se naleznout vlastní vnitřní klid. Ale skoro, jako by jej všechen nechala v lese za řekou, se svou druhou polovičkou. Trvalo to nebývale dlouho. Asi by se vážně měla začít šetřit. Nejdřív ale zčekne, jestli přece jen někde něco nedoutná a není potřeba to zhasit. Nějaký ten čůreček vody snad zvládne vyčarovat i v tomhle polovičatém stavu.
Nakonec ale ani to nebylo potřeba a ji nakonec upoutaly hlasy, které během té procházky zaslechla. Jeden poznávala dokonale. Druhý vůbec. Vůbec se ale cizincem v lese netrápila. Jestliže mu Saturnus věřil tak, aby jej sem vzal, proč by se tím měla trápit? Kropenatý vlček měl její plnou důvěru. Svěřila by mu klidně víc, než svůj život. Ano, přesně tak to bylo.
Dřív než si to uvědomila, stála mu tváří v tvář a usmívala se naň. Kývla na pozdrav i vlčí slečně, co mu dělala společnost, ale bylo zřejmé, že to on je hlavním cílem jejího zájmu. "Jsem ráda, že tě vidím Saturne. Mohli bychom si o něčem promluvit?" Sheye věnovala omluvný pohled za to, že se jí chystá připravit o kamaráda, ale... Nechtěla s ničím čekat. Možná by pak ztratila odhodlání.

Srdečně vlkovi vrátila úsměv, který jejím směrem vyslal. Nicméně nemohla jinak, než starostlivě svraštit obočí, když se zem otřásla. Myšlenkami hned zabloudila k lesu, který spadal pod její ochranu a kde teď nebyla. A popravdě ani nechtěla být. To místo jí připomínalo nejen ztrátu partnera, ale i to, jak promeškala růst svých dětí. Čekalo tam tolik povinností. Možná by i bylo lepší, kdyby ho sopka spálila na popel.
Ne. To přeháněla. Byla jen... unavená. Unavená stařenka. Zasloužila si důchod. Předat starosti mladším a užít si klidné stáří. Opečovávaná pokud možno. Myslela že smečku udrží dost dlouho na to, aby ji předala svým pokrevním potomkům, ale... Bylo to opravdu potřeba? Proč by to měla být pokrevní záležitost?
Pousmála se. "Par let už to bude," zabroukala. Byl líná je spočítat. A možná se toho i tak trochu bála. Asi by to bylo víc, než si byla ochotná přiznat. "Dějí se tu různé věci," připustila. Byla svědkem třeba tomu, když z nebe padaly žížaly. "Ale tohle se mi nelíbí," dodala zamyšleně a zamračila se do míst, kam se její společník díval. Měl pravdu, že se odtamtud zvedal dým. Z míst kde stála sopka. A Mechový les. Její les. Přivolala na něj snad neštěstí?
"V těch místech je má smečka," hlesla tiše a s poryvem větru se po jejím boku zjevila její vlastní identická kopie, která se okamžitě rozběhla směrem na sever, aby situaci v lese zkontrolovala. Pochybovala o tom, že by mohla něco udělat, kdyby jejich území skutečně zavalila láva, ale ověřit si to musela. "Snad to bude v pořádku," povzdechla si.

(Klon -> Mecháč přes řeku)

Ola,

můj pohled... Úplně původně byl bonus odměnou pro nejaktivnějšího hráče měsíce, takže to zas tak speciální nebylo. A v tom jestli se vyhrají dva ročně v loterii nebo budou dva ročně za aktivitu zas takový rozdíl co do vzácností nevidím

Co se týče speslu. Jeho výskyt v loterii jsem zatrhla já osobně, neb nakreslit obrázek je běh na dlouhou trať (ty sama jsi tehdy na to čekala tak rok jestli se nepletu) a přijde mi jako blbost, zdržovat se tím od speslů za aktivitu, díky čemuž se nám kreslířům udělala fronta dlouhá až na měsíc.

Lau se uměla skutečně zasnít, když si na to našla chvilku, což se jí poslední dobou stávalo málokdy. Vlastně si nepamatovala kdy naposledy měla prázdnou hlavu. Bylo příjemné zase jednou zastavit a odpočinout si od nepřetržitého víru, povětšinou negativních, myšlenek. A milé světlušky tomu dodávaly správně zasněnou atmosféru. Sledovala je s blaženě přivřenýma očima téměř fascinovaně, když se za ní ozval opatrně cizí hlas.
Plynule obrátila nejprve slech a pak i celou tvář k vlkovi, kterého ještě nikdy neviděla, ale podle jeho ozdoby usuzovala, že se Gallireou už nějakou dobu potlouká. Zaposlouchala nejen do jeho slov, ale i hlasu. Líbilo se jí, co slyší, Bylo hezké čas od času potkat slušně vychovaného vlka. A neřešit ním jen přijímání do smečky, nebo poklonkování za hranice.
Beze spěchu pokývla hlavou na znamení souhlasu i pozdravu. "Jsou nádherné," uznala s lehkým úsměvem. "Mířila jsem s jistou povinností na jih, ale když jsem je uviděla... Neodolala jsem a sešla z cesty," zabroukala. Možná v tom zazněla trocha studu nad tím, že své povinnosti oddaluje, ale nechtěla si tím kazit večer.
Zhluboka se tedy nadechla, aby odpověděla na tu stěžejní otázku, kterážto ji celkem pobavila, protože usuzovala, že jsou zhruba podobného věku. To on ale vskutku vědět nemohl. "Pokud Vám nevadí dělat společnosti jedné takové stařence," uculila se a trochu se šoupla, aby se mohl také posadit. Ne že by kolem nebylo místa dost. Bylo to spíš takové gesto, že skutečně není proti. "Já jsem Launee. Ráda tě poznávám... Budeme si tykat, že?" Nadhodila směle něco, s čím by před pár lety ještě stydlivě otálela, ale teď už na takové věci nezbývala kapacita. Když něco chceš, tak to udělej.