Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Riveneth přišla s možnosti jisté komplikace jejího jinak perfektního zločineckého plánu. "To je... dobrý poznatek," otrávit se rozhodně nechtěla. To by bylo snad ještě horší než být sežrán za živa. Třeba kdyby to byl nějaký nervový jed, kvůli kterému by se pomaličku dusila za plného vědomí a mohla se u toho ani pohnout. To znělo hrozně. Zhnuseně se nad tou představou otřásla.
"Tak to rozšlapem!" vznesla skoro nadšeně další ze svých krvežíznivých nápadů. Záhy ale cvakla zuby a znovu nad tím zakroutila hlavou. "Ale třeba to má v zásobě žiravinu," inspirovala se u Riv s vymýšlením špatných scénářů a zahleděla se na své tlapky. Nerada by, aby jí z nich zůstaly jen ohlodané kostičky. To chtělo něco méně kontaktního... Třeba roztočit pod tím tornádo a pak to pustit z velké výšky.
Než si však stihla pomyslně vyhrnout rukávy a dát se do práce, Dlouhoocasá veškeré plkání ukončila jedinou větou. Budou prostě čekat. A Lau to teda poslušně odkývala. "Ale jestli to během chvilky vyroste v devítihlavou saň, tak počítej s tím, že já nejsem zrovna bojovej typ," poznamenala a pokračovala v onom nedůvěřivém zírání na rozpadající se povrch vejcete.

Civěla na zrod nového života jako omráčená. Optimistické myšlenky se jí ovšem během toho vyhýbali a ona byla jen ráda, že na ni Riv promluvila. Aspoň nějaký impulz k tomu podívat se jinam. Ovšem moc sejí nelíbilo, jak moc blízko k inkriminované věci si to její dlouhoocasá společnice zamířila. A ještě méně pak její slova.
"Zdá se," uznala podmračeně, což nebyl výraz v její tváři zrovna obvyklý. Ale kdo by se usmíval nad tím, že ať udělají cokoliv, vždycky si přihorší? Možná tak nějaký pomatený dobrodruh a tím Lau už nějaký ten čásek opravdu nebyla. Své kratičké shrnutí situace doplnila o těžký povzdech a kecla zadkem na zem.
"Počkáme až se to vyklube a sežere nás to!" oznámila srdnatě, zatímco se vrátila k propalování vejcete pohledem. "Aspoň se už nebudeme trápit," to znělo překvapivě dobře. Po sarkazmu ani památky, myslela to v ten okamžik zcela vážně. Záhy však potřepala hlavou a zase se postavila na nohy. Nemohla se nechat sežrat. Má dítě o které se musí postarat a smečku, kde má jisté povinnosti! "Nebo sežereme my tu věc? Dokud je bezmocná!" to bylo na Lau překvapivě dost morbidní a násilnické, ale byly přece na světě věci, kvůli kterým se musí sáhnout po drsnějších prostředcích, ne?

Den za dnem plynul tak nějak rychleji, než se mi líbilo. Doba, kterou jsem měla rodiči vymezenou ke svým toulkám, se povážlivě krátila a mně se zdálo, že jsem neviděla zhola nic. Doufala jsem, že krom ryby zakousnuté v čumáku zažiju i něco více vzrušujícího. Dobrodružství, kterým bych se mohla bráškům pořádně pochlubit. Doma bych pak určitě byla za toho největšího bosse…
Další noc měla být tou výjimečnou. Dodrandila jsem si to až tak moc na sever, že by stačilo jen pár kroků a opustila bych území naší smečky. Deka ze sněhu, která místní krajinu pokrývala, byla tak hluboká, že jsem musela pečlivě hledat, kudy dál. Depka z takových podmínek byla jistě na místě, nikoliv však na dlouho.
Drkotala jsem zuby o sto šest, když temnotu noci prozářil první barevný záblesk, hned následovaný dalším. Dobrák jako já se musel prve zákonitě leknout, ale rychle mne to zase přešlo. Děsivé pableskování se totiž ukázalo být něčím naprosto dech beroucím. Duha kroutící se po obloze v divokém tanečku byla něčím, co jsem znala jen z vyprávění – polární záře.
Dojetí nad tou krásou mne zcela přemohlo a já jen okouzleně civěla na barevnou hru světel nad sebou. Držela jsem v sobě dech tak dlouho, že jsem se málem začala dusit. Duchařské řeči o tom, že spolu se září přicházejí na zem i nebezpečné přízraky jsem hodilas hlavu. Dítě už jsem nebyla, abych na ně věřila. Dívala jsem se tedy zcela bez zábran, zcela očarovaně bez hnutí a bez dechu snad celou noc. Dojem to ve mně zanechalo celoživotní, to jsem si byla jistá už tehdy a po letech musím jen potvrdit.

Tešila som z toho, že sa konečne vyspím. Keď som však dorazila do úkrytu a schúlila sa do klbka, spánok ne a ne prísť. Ne preto, lebo by sa mi nechcelo. Cítila som totiž dačo divné v kožuchu. Také hemžení nepríjemné! A pák mňa niečo na zadku pohryzlo a na labke štiplo! Moje podozrení stúpalo a ukázalo sa byť správnym, keď akási maličká čierna škvrnka zo mňa odskočila a odhopkala z jaskyne pre kappy von.
Zdesene som sa jala ju nasledovať a so zatajeným dychom sledovala ako mizne v úbytku pre našu alfu. Nesmelo som nakukla do miest mi zapovedaných a pomaličky sa osmelila vojsť. Čoskoro mi do zorného pola prišlo jej telo. „Skylieth, ja ťa nerada budím, ale myslím, že tu máme blchy,“ začala som opatrne takú delikátnu tému smerom ku spiacej vlčici.
Alfa sa pokrútila, zamliaskala a rozospalo na mňa hodila očkom. „To sú blchy mačací, ty na vlky nejdú,“ oznámila mi napoly vo spánku a znovu položila svoju hlavu na laby, aby znovu zaspala. Nestihla som však ani pochybovačne čokoľvek zamrmlať a obrovská vlčica stála na nohou. „Blchy? Aké blchy? Nenávidím blchy!“ jačala zdeseně, chaoticky poskakujúci po jaskyni . Z očí jej sálala zloba a šialenstvo! Celá som sa so zlým tušením naježila.
„V mojom úkryte žiadne blchy nebudú! To radšej zomriem a vezmem celu svorku sebou!“ vyhlašovala ohnivo, očividne ne úplne pri zmysloch. A jej kožuch vzplanul. Mi jen zimomriavky prejali po chrbte, zatial čo plamene sa z jej tela širiely ďalej. Ucúvla som a dala sa na útek.
Skylieth pripomínala samotnú Smrť, keď sa vo svojej námesačnosti diabolsky chechtala uprostred ohnivého pekla, ktoré rozpútala. Ja sa však neohližala a dala sa do kriku, aby sa aj ostatní zobudili a utiekli z úkrytu preč, driev než sa aj oni stanú obetí tejto metódy dezinsekcie. Naša srsť predsa nieje ohňovzdorná!
No pravda je, že to bolo účinné a v jaskyni skutečně žiadne blchy nezostali, len ty čo boli schované v našej srsti to celé ustáli. A my sa jašte celý ďalší deň báli k Alfe priblížiť, aby nás náhodou neupálila za živa. Prevencia. Viete čo.

Druhá vlčice se nezdála býti zrovna upovídanou, což nebyla zrovna dobrá kombinace s obdobně zamlklou Lau. Nicméně byla pravda, že tyhle jejich dedukce beztak nikam nevedly, a bylo možná docela zbytečné o tom vůbec mluvit. Kdo ví, kde je pravda a zda se jí vůbec někdy dovědí.
Vyrušení v řadě nových zvuků se nakonec ukázalo být vlastně příhodným rozptýlením, které by mohlo rozproudit další konverzaci. Kdyby byla jejich situace trochu veselejší. Takhle se to všechno dočkalo dalších na výsost vlažných a převážně úzkostlivých reakcí.
Zatímco dupot, který se zdál být vzdáleným, obě víceméně ignorovaly, praskání vaječných skořápek nenechal chladnou ani jednu. "Slyším," přisvědčila ne dvakrát nadšeně Launee na Rivenethinu víceméně řečnickou otázku a hned se zamyslela nad tím, kam by ten zvu zařadila. "Praskání... něčeho?" Bylo to hodně obecné, ale nic jiného jí na mysl prostě nepřišlo.
Až do okamžiku, kdy její pohled zavadil o jakési hnízdo. Tehdy ji popadlo jisté neblahé tušení a ona s otazníčky v očích pokývla daným směrem, aby naň upozornila i svou společnici. V hlavě se jí mezitím vyrojily představy draků, chimér, bazilišků a kde čeho dalšího. V téhle situaci tak nějak nedokázala myslet pozitivně a těšit se na nějaké roztomilé mláďátko.

Nic. Nepomáhalo to. Pohled na bezocasou Riveneth byl značně bezútěšný a taky dosti frustrující. Lau byla jen ráda, že na vlastní "deficit" nevidí, protože jinak by se z toho asi zcvokla. I takhle byla mírně na prášky. Konverzování ale trochu pomáhalo i když nikam moc nevedlo.
"Třeba je to celé iluze," nadnesla vlastní myšlenku, když došla řeč na to mluvící listí. "A někdo se nám teď moc směje někde za rohem," mít uši, právě by je ublíženě připleskla k týlu, ale neměla, takže si musela nechat zajít chuť. "Klidně i ta... ty víš kdo," stále se ostýchala jméno polobohyně vyslovit. Jako kdyby měla strach že to ta zmije jedovatá všechno slyší a až k ní zase jednou zabloudí, dá jí všechno všecičko pěkně sežrat. Srst na krku se jí zježila, jak jí po zádech přejel mráz.
"Nezdá se, že by to pomáhalo," povzdechla nakonec poraženecky, když už si to šlapaly zpět nějakou tu chvíli, než se však stihla nadechnout k dalším slovům, vyrušil ji takový ten charakteristický křupot, který doprovází lámání vaječných skořápek. Nevěděla odkud to šlo, proto se začala zdivoka a dost nervozně rozhlížet. A co měl být ten dupot, který sem doléhal z dálky? Věděla jistě, že po tomhle si další odchod z močálů řádně rozmyslí...

Sunula se pomalu kupředu a poslouchala, co jí může Riv k tématu synchronizovaného snění říct. Zdálo se, že s tím má bohaté zkušenosti. A to co slyšela, se jí moc nelíbilo, ačkoliv to bylo celkem zajímavé. Musela si přeci najít nějaké pozitivum na téhle směšné situaci. „Možná, kdybych se štípla?“ navrhla napůl vtipem. Byla to taková ta klasická hláška, které nešlo odolat. Že to ale myslí i napůl vážně ukázala vzápětí, když mezi špičáky zlehka zmáčkla kousek vlastní kůže. No zabolelo to, ale co víc?
Vzápětí se však své společnici zase plně věnovala. Zaznělo totiž ono velice neoblíbené jméno a Lau se zas jednou bezděky naježily chlupy v zátylku. Smrt v ní rozhodně zanechala hluboký dojem, škoda, že ten negativní. Bavit se o ní rozhodně nechtěla, brzy na to však stejně došlo. „No už jsem byla u Života i jeho sestry,“ nenápadně to okecala, jako by snad bylo Smrtino jméno zakázané vyslovit a rozpovídala se raději o něčem jiném. „Jednou obloha získala nepřirozeně rudou barvu a krajinou se ozýval mrazivý smích bez zdroje… Pak z oblohy padaly kameny, pršely žížaly a nakonec sněžili bílí chrousti,“ popisovala své zkušenosti s místními značně neobvyklými klimatickými podmínkami a čas od času hodila svůj pohled k Rivině zadku. Ne proto, aby se pokochala, ale proto, aby zjistila, jestli se jí ocas třeba nevrací do pořádku. Sobě na hlavu bohužel (nebo bohudík) neviděla.

Capkala jsem kupředu, koukala před sebe a špicovala uši, abych zaslechla cokoliv, co nebylo mým žaludkem a dalo by se to sníst. Cinkot vodních kapek rozbíjejících se o balvany čnící z proudu malé říčky, zněl přímo optimisticky a já okamžitě vyrazila kupředu. Cval jsem zarazila, až když jsem své tlapky smočila v divokém proudu a očima dychtivě pohlížela na vodní hladinu. Cukající se stíny rybích těl mne samozřejmě nadchly a sliny se začaly sbíhat v dosud vyprahlé tlamě. Cejnka bych si totiž moc ráda dala.
Cimprlína nejsem, takže už za chviličku jsem se koupala v mrazivé vodě. „Cvok, nic jinýho,“ projelo mi hlavou, hned co jsem si svou zbrklost uvědomila, bylo však už pozdě. Celé mé tělo bylo turch a já měla co dělat, abych alespoň jednu rybu stihla popadnout do zubů. Cirkus však ještě nebyl u konce. Cejn to totiž nebyl, nýbrž něco o kousek nebezpečnějšího.
Candát bojující o život si nic nedělal z toho, že má co do činění s mladou vlčicí a jeho tlama se neúprosně zakousla do mého čumáku. Culit jsem se u toho rozhodně nemohla a místo toho se dala do jekotu, který vyplašil i blízké hejno vrabců. Cukající se ryba se mi vysmekla, ale nosu se nepouštěla a divoce sebou trhala dál. Což se mi tedy ani trochu nelíbilo a i já se dala do bezmocného poskakování ve snaze se té příšery krvelačné zbavit. Cíl mého snažení ale jako by se mi vzdaloval a to už mi z očí stékaly ony pověstné slzy bolesti.
Celé to skončilo, až když mi podklouzla tlapa a já sebou znovu praštila do proudu. Crčící voda, jako by byla impulzem pro rybu, aby se konečně pustila a zmizela v hloubce dřív, než bude muset čelit mé pomstychtivosti. Což bylo vcelku zbytečně, neb jsem se soustředila jen na krvácející čumáček a tiše nad ním plakala. „Cvrčky budu žrát, ti mi snad neublíží,“ rozhodla jsem se hned na místě.

"Jen sen?" na chvíli zapomněla na své panikaření a zamyšleně rozjela uši do stran. Kdyby to teda šlo! Kdyby to vůbec bylo vidět! No spokojme se s tím, že normálně by to udělala a tečka. "Ach prosím, ať je to jen sen!" zaúpěla pak prosebně a kdyby nebyla vlk, určitě by i s tlesknutím spojila dlaně a začala recitovat otčenášek. Ale byla stále racionální, což jí nedovolovalo příliš doufat. "Ale proč by se nám zdál stejný sen?" neuměla si to moc představit. Na druhou stranu ale Riv už to prý zažila, takže by to asi nějak šlo. Způsobem, který by stejně nepochopila. "A jak to poznáme?" To byl zapeklitá otázka. Jak snící zjistí, že sní?
Neviditelné znělo mnohem lépe, než aby zmizely dočista. Existoval ale způsob jak to zjistit? "Neviditelné tam pořád je," napadlo ji a tak ještě jednou zvedla tlapu aby s ní poklepala v místech, kde teď nic nebylo. Doufala, že svá ouška po hmatu opravdu ucítí... "To bohužel nemám," stihla mezitím konstatovat. "Minimálně o tom nevím," co tak slyšela, čas od času se stalo, že vlk uměl magii o kterou si nikomu nikdy neřekl. Možná ji získala aniž by to tušila? Byla však pravda, že zmizení ocásku to nevysvětlovalo. Leda že by i Riveneth získala magii neviditelnosti nevědomky. To by byla ale až absurdní náhoda. Proto se těch myšlenek velice rychle vzdala a místo toho upjala své naděje k návratu, který právě hezky společně realizovaly.

Vůbec se jí nelíbilo, jak Riveneth svá slova utnula v polovině věty. Dávalo to jasně tušit, že se jí na hlavě opravdu něco odehrává. A ona se na to ani nemohla podívat. Ačkoliv to možná naopak bylo dobře. Sladká nevědomost se čas od času šikne. Ostatně nahlédnout na to, co se tak může dít mohla prostřednictvím své společnice. Skutečnost, že průhlední i je její tělesná část, se také nesetkala se zrovna nadšenou reakcí. Na rozdíl od Lau si však zanechala jakž takž chladnou tvář a nepropadala panice.
"S-slyšim," vydechla vyjeveně a možná trochu moc nahlas. Alespoň jedno malé pozitivum na téhle tragikomické situaci. Na klidu to ale moc nepřidávalo. "Co když to tim neskončí a mi zmizíme celé?" vyslovila své největší obavy a né zrovna poklidně. A hned na to se odmítavě zapíchla na místě, kde zrovinka stála.
"Čím hlouběji jdeme, tím je to horší! Co... Co se prostě vrátit?" navrhla téměř plačtivě. Momentálně jí pramálo zajímalo, jak v očích mladší vlčice vypadá. Nemohla si dovolit, jen tak se vypařit! A jestli existovala naděje, že to otočka vrátí do pořádku, hodlala to zkusit. Proto se ostatně okamžitě dala do realizování svého plánu a pomalu se obrátila čelem k místům, odkud právě přišly.

Na chvilku se ocitly v napjatém tichu. Lau si to nedůvěřivě vykračovala v před a čekala, odkud na ně co vyskočí. Nepředpokládala totiž, že to bude jen tak. I Riveneth to podle všeho vrtalo hlavou, vzhledem k tomu, že to nadnesla nahlas. Tentokrát to odsouhlasit bohužel nemohla a místo přikyvování hlavou naopak pomaličku zakroutila. Jako by se bála, že jí během toho pohybu něco skočí za krk. "Nemyslím, si," broukla tiše to, co obě beztak věděly.
To co se mělo dít, ji však nenapadlo ani v tom nejtemnějším koutku mysli. Když se Riv tak náhle zarazila a zabodnula svůj ohnivý pohled do vlastního ocásku, chtěla se ptát po tom, zda je v pořádku. Když však chtěla na úvod, tak jak to dělává, zvědavě zastříhat ušisky, zjistila, že tam nejsou. Tedy, zatím jen pocitově. Prostě jako by jí někdo píchnul lokálku.
"Moje uši! Co mám s ušima?" vyhrkla téměř hystericky. Okamžitě si hlavu poplácala tlapou, aby se ujistila, že je stále má. Pod polštářky je vskutku cítila, ale dotek tlapek jako by neexistoval. Nic příjemného, upřímně. Potřebovala přece uši! To je věc důležitá k dorozumívání, nemůže být na ně chromá! A jak se to vůbec stalo? "Co má tohle být? Pro vlky!" Tak trošičku propadala panice a to netušila, že bude ještě hůř. Ostatně to odhalení přišlo celkem záhy, jen co došly ještě trochu hlouběji do labyrintu a ona zděšeně vykulila oči. "Proč ti ten ocas mizí? Mizej mi taky? To nejde! Já nemůžu zmizet," když zmizí a nevrátí se ke smečce, vznikne hrozný nedorozumění o tom, jak opustila svého synka. A co on si počne sám mezi cizíma?

Tohto rána sem sa zobudila do vskutku podivného dňa. Musela sem veľakrát mrknút, než som uznala, že sa mi to len nesníva. Tráva totiž bola modrá! A obláčiky naopak zelené! Nebo sa zasa honosilo ružovou. No hrozné na pohlad! Hlava sa mi z toho chcela rozskočiť. Taký chaos.
Lenže čo ja viem, čo s tím? Som jenom obyčajná hnedá vlčica bez zvláštných schopností. Ako ja možu napraviť cely svet? To bola smiešna idea... Moj bože, vážne práve kolem mňa proletěla ryba a ta kvetinka tam zaspievala ako vtáčik? Zimomriavky mi z toho chodí po chrbtici a píchá mne v pečeni. Toto ani vtipne nie je!
Ale. Tak prečo je odtial počuť taký smiech? Je tu snáď niekto taký zhulený, že sa mu toto páči? Kto? Aký ťulpas? Nedá mi to, na to sa musím podívať. Rozhýbu svoje laby a zamierim si to za blízky roh. A čo tam nenájdu? Vlka a ten sa od smiechu za brucho popadá! Bezpochyby pomatený blázon. Nebo nie?
„To čo je? Čo je tu také vtipné?“ uhodím naň tak trochu nevrle. On sebou trhol, ako sa mňa zlekol a kukadla vylakaně vyvalil. Fialová, aby bolo jasno. No, ťuklo mi, komu by ne, že? Také hlúpe žarty si z nevinných robiť se svojou mágiou. Zmetok jeden nezvedená!
„Mala by ste vidiet vašu tvár slečná!“ posmieval sa mi rovnou do očí. Krpec nedobrý. Nemala som slov. A nebolo potreba. Však aj ja mám vlastných kúzel! Poslala som mu mocný veterný prúd rovnou pod nohy, aby si nabil ten sprostý ňufák! Blbečok. Bodaj by ho ošípaná pohryznút chcela! Bodaj by to kobyla kopla!

"To by neměl být problém," zhodnotila optimisticky. Poté ovšem přejela pohledem ty hutné stěny, které stály v cestě. "Pokud nám neuteče, zatímco se tu budeme pachtit s tímhle," opravdu byla na ten hořící list naštvaná. Proč jim to udělal? Tohle byly dost hloupé žerty a ona si zase jednou uvědomila svůj talent na to, být ve špatnou chvíli na špatném místě. A vůbec, jak mohl list mluvit?
S potřesením hlavy se donutila ke sledování výsledku jejich "sázek". Klacík se nad jejich hlavami párkrát zatočil, zahrozil tím, že někomu spadne na hlavu a pak se milostivě snesl dolů. Holou stranou vzhůru. Její volba, výborně. Až se jim něco stane, bude se za to cítit zodpovědně, to bylo nevyhnutelné. Náhoda ale zvolila a Launee se poslušně rozcupitala za cizinkou, která se konečně nechala slyšet se svým jménem. "Těší mne. Launee," napravila svou neslušnost i ona.
Byla trochu moc úzkostlivá aby v téhle situaci rozproudila nějaký rozhovor a prostě nedůvěřivě přejížděla očima po stěnách a cestě před sebou. Tomuhle labyrintu nehodlala věřit ani zbla!

Bála jsem se, a to pořádně. Blesky se divoce proháněly po temné obloze. Být v tomhle nečase úplně sama, to se mi stalo poprvé. Bezpečný, suchý úkryt v nedohlednu. Bžunda to rozhodně nebyla – vůbec ne pro sotva odrostlé vlče, kterým jsem tehdy byla. Blikající světla střídavě ozařovala mou zděšenou tvář s vykulenýma zlatavýma očima… Bingo, byla jsem tak mladá, že se mých očí ještě ani zdaleka netkl tyrkys, jakým se pyšní nyní.
Blizzard si vybral skutečně špatnou dobu, kdy se přihnat. Bylo to to, čemu se říká zákon schválnosti! Buzerací rodičů jsem si prvně vyprosila malý osamělý výlet do terénu, a co z toho bylo? Brutální vichr trhající stromy z kořenů. Borůvky létaly vzduchem, stejně jako spousta dalších věcí a mně bylo do breku. Blechy v mém kožichu taky nebyly zrovna nadšené.
Bohužel nebylo moc, co bych mohla dělat. Bezďáka schouleného pod spadlým stromem si nikdo zvlášť nevšímal. Brázdit krajinu v tomhle nečase bylo příliš složité na to, aby se starali o cizí děcko. Brzy však svitla naděje. Březovým hájkem místo hromu pro jednou otřáslo hlasité zavytí. Bez většího zaváhání jsem vystrčila čenich, abych i já rozezvučela les vlastním usedavým voláním.
Byl u mne prakticky okamžitě. Blemcákem mne starostlivě oblízal na uvítanou a nešetříc uklidňujícími slůvky. Broukal mi do ouška o tom, jak moc mne hledal. „Brnkačka,“ prohlásil na závěr toho proslovu a schoulil se u mne, by mi dělal po zbytek té pohromy společnost. Bonzák to není, mámě a bráškům o mém strachu prý nic nepoví. Bestovní táta, nemyslíte?

Nad jejím údivem zastřihala ušima, ale záhy vykouzlila ve tváři chápavý úsměv. Inu pro Skylietinin výběr místa nemělo pochopení více vlků. I Lau byla překvapená, když zjistila, že močál má své obyvatele. To už však byla minulost. "Ano, i když zatím jen krátce," přisvědčila. "Úplně stejně, jako kdekoliv jinde, jen si musíš dávat pozor, kam šlapeš." Vzhledem k tomu, že se bez úhony procházela po území i bez pomoci to ale zas tak horké s tím nebezpečím utonutí nebylo.
Cizinka s hmatatelnou nejistotou zopakovala jedno ze jmen, které Lau prve vyslovila a tím jí tak trochu pomohla přiřadit jméno k obličeji. Takže poslední neznámá vlčice, kterou v Maharu potká, bude Clawdia. Zajímalo ji, jaká asi bude, ale teď na přemýšlení o takových věcech nebyl zrovna čas. Musela totiž odkývat to, že Dani patří k nim a pak i onu žádost o pomoc. "Samozřejmě," pohledem ji rovnou vybídla, ať se nestydí.
Plán jak pomocí náhody určit směr se jí zamlouval. Dlouho nad tím nepřemýšlela a zvolila. "Dopředu, holá," pravila s očekáváním, jaký osud jim klacík asi přinese.