Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na chvilku se ocitly v napjatém tichu. Lau si to nedůvěřivě vykračovala v před a čekala, odkud na ně co vyskočí. Nepředpokládala totiž, že to bude jen tak. I Riveneth to podle všeho vrtalo hlavou, vzhledem k tomu, že to nadnesla nahlas. Tentokrát to odsouhlasit bohužel nemohla a místo přikyvování hlavou naopak pomaličku zakroutila. Jako by se bála, že jí během toho pohybu něco skočí za krk. "Nemyslím, si," broukla tiše to, co obě beztak věděly.
To co se mělo dít, ji však nenapadlo ani v tom nejtemnějším koutku mysli. Když se Riv tak náhle zarazila a zabodnula svůj ohnivý pohled do vlastního ocásku, chtěla se ptát po tom, zda je v pořádku. Když však chtěla na úvod, tak jak to dělává, zvědavě zastříhat ušisky, zjistila, že tam nejsou. Tedy, zatím jen pocitově. Prostě jako by jí někdo píchnul lokálku.
"Moje uši! Co mám s ušima?" vyhrkla téměř hystericky. Okamžitě si hlavu poplácala tlapou, aby se ujistila, že je stále má. Pod polštářky je vskutku cítila, ale dotek tlapek jako by neexistoval. Nic příjemného, upřímně. Potřebovala přece uši! To je věc důležitá k dorozumívání, nemůže být na ně chromá! A jak se to vůbec stalo? "Co má tohle být? Pro vlky!" Tak trošičku propadala panice a to netušila, že bude ještě hůř. Ostatně to odhalení přišlo celkem záhy, jen co došly ještě trochu hlouběji do labyrintu a ona zděšeně vykulila oči. "Proč ti ten ocas mizí? Mizej mi taky? To nejde! Já nemůžu zmizet," když zmizí a nevrátí se ke smečce, vznikne hrozný nedorozumění o tom, jak opustila svého synka. A co on si počne sám mezi cizíma?

Tohto rána sem sa zobudila do vskutku podivného dňa. Musela sem veľakrát mrknút, než som uznala, že sa mi to len nesníva. Tráva totiž bola modrá! A obláčiky naopak zelené! Nebo sa zasa honosilo ružovou. No hrozné na pohlad! Hlava sa mi z toho chcela rozskočiť. Taký chaos.
Lenže čo ja viem, čo s tím? Som jenom obyčajná hnedá vlčica bez zvláštných schopností. Ako ja možu napraviť cely svet? To bola smiešna idea... Moj bože, vážne práve kolem mňa proletěla ryba a ta kvetinka tam zaspievala ako vtáčik? Zimomriavky mi z toho chodí po chrbtici a píchá mne v pečeni. Toto ani vtipne nie je!
Ale. Tak prečo je odtial počuť taký smiech? Je tu snáď niekto taký zhulený, že sa mu toto páči? Kto? Aký ťulpas? Nedá mi to, na to sa musím podívať. Rozhýbu svoje laby a zamierim si to za blízky roh. A čo tam nenájdu? Vlka a ten sa od smiechu za brucho popadá! Bezpochyby pomatený blázon. Nebo nie?
„To čo je? Čo je tu také vtipné?“ uhodím naň tak trochu nevrle. On sebou trhol, ako sa mňa zlekol a kukadla vylakaně vyvalil. Fialová, aby bolo jasno. No, ťuklo mi, komu by ne, že? Také hlúpe žarty si z nevinných robiť se svojou mágiou. Zmetok jeden nezvedená!
„Mala by ste vidiet vašu tvár slečná!“ posmieval sa mi rovnou do očí. Krpec nedobrý. Nemala som slov. A nebolo potreba. Však aj ja mám vlastných kúzel! Poslala som mu mocný veterný prúd rovnou pod nohy, aby si nabil ten sprostý ňufák! Blbečok. Bodaj by ho ošípaná pohryznút chcela! Bodaj by to kobyla kopla!

"To by neměl být problém," zhodnotila optimisticky. Poté ovšem přejela pohledem ty hutné stěny, které stály v cestě. "Pokud nám neuteče, zatímco se tu budeme pachtit s tímhle," opravdu byla na ten hořící list naštvaná. Proč jim to udělal? Tohle byly dost hloupé žerty a ona si zase jednou uvědomila svůj talent na to, být ve špatnou chvíli na špatném místě. A vůbec, jak mohl list mluvit?
S potřesením hlavy se donutila ke sledování výsledku jejich "sázek". Klacík se nad jejich hlavami párkrát zatočil, zahrozil tím, že někomu spadne na hlavu a pak se milostivě snesl dolů. Holou stranou vzhůru. Její volba, výborně. Až se jim něco stane, bude se za to cítit zodpovědně, to bylo nevyhnutelné. Náhoda ale zvolila a Launee se poslušně rozcupitala za cizinkou, která se konečně nechala slyšet se svým jménem. "Těší mne. Launee," napravila svou neslušnost i ona.
Byla trochu moc úzkostlivá aby v téhle situaci rozproudila nějaký rozhovor a prostě nedůvěřivě přejížděla očima po stěnách a cestě před sebou. Tomuhle labyrintu nehodlala věřit ani zbla!

Bála jsem se, a to pořádně. Blesky se divoce proháněly po temné obloze. Být v tomhle nečase úplně sama, to se mi stalo poprvé. Bezpečný, suchý úkryt v nedohlednu. Bžunda to rozhodně nebyla – vůbec ne pro sotva odrostlé vlče, kterým jsem tehdy byla. Blikající světla střídavě ozařovala mou zděšenou tvář s vykulenýma zlatavýma očima… Bingo, byla jsem tak mladá, že se mých očí ještě ani zdaleka netkl tyrkys, jakým se pyšní nyní.
Blizzard si vybral skutečně špatnou dobu, kdy se přihnat. Bylo to to, čemu se říká zákon schválnosti! Buzerací rodičů jsem si prvně vyprosila malý osamělý výlet do terénu, a co z toho bylo? Brutální vichr trhající stromy z kořenů. Borůvky létaly vzduchem, stejně jako spousta dalších věcí a mně bylo do breku. Blechy v mém kožichu taky nebyly zrovna nadšené.
Bohužel nebylo moc, co bych mohla dělat. Bezďáka schouleného pod spadlým stromem si nikdo zvlášť nevšímal. Brázdit krajinu v tomhle nečase bylo příliš složité na to, aby se starali o cizí děcko. Brzy však svitla naděje. Březovým hájkem místo hromu pro jednou otřáslo hlasité zavytí. Bez většího zaváhání jsem vystrčila čenich, abych i já rozezvučela les vlastním usedavým voláním.
Byl u mne prakticky okamžitě. Blemcákem mne starostlivě oblízal na uvítanou a nešetříc uklidňujícími slůvky. Broukal mi do ouška o tom, jak moc mne hledal. „Brnkačka,“ prohlásil na závěr toho proslovu a schoulil se u mne, by mi dělal po zbytek té pohromy společnost. Bonzák to není, mámě a bráškům o mém strachu prý nic nepoví. Bestovní táta, nemyslíte?

Nad jejím údivem zastřihala ušima, ale záhy vykouzlila ve tváři chápavý úsměv. Inu pro Skylietinin výběr místa nemělo pochopení více vlků. I Lau byla překvapená, když zjistila, že močál má své obyvatele. To už však byla minulost. "Ano, i když zatím jen krátce," přisvědčila. "Úplně stejně, jako kdekoliv jinde, jen si musíš dávat pozor, kam šlapeš." Vzhledem k tomu, že se bez úhony procházela po území i bez pomoci to ale zas tak horké s tím nebezpečím utonutí nebylo.
Cizinka s hmatatelnou nejistotou zopakovala jedno ze jmen, které Lau prve vyslovila a tím jí tak trochu pomohla přiřadit jméno k obličeji. Takže poslední neznámá vlčice, kterou v Maharu potká, bude Clawdia. Zajímalo ji, jaká asi bude, ale teď na přemýšlení o takových věcech nebyl zrovna čas. Musela totiž odkývat to, že Dani patří k nim a pak i onu žádost o pomoc. "Samozřejmě," pohledem ji rovnou vybídla, ať se nestydí.
Plán jak pomocí náhody určit směr se jí zamlouval. Dlouho nad tím nepřemýšlela a zvolila. "Dopředu, holá," pravila s očekáváním, jaký osud jim klacík asi přinese.

Mírné pokývnutí hlavou na znamení souhlasu vystřídalo zkoumavé našpicování oušek. Cizinka se zdála být tou náhodou zaujata. Možná to nebyla až tak náhoda? Mohlo by to být dědičné, nebo tak něco? "V Močálech, tady kousek na západ," upřesnila lokalitu, když po tom Riv toužila a vzápětí znovu houpnula hlavou, aby poskytla kladnou odpověď. "Šedivá se světlými pruhy. Clawdia nebo Danique, to jsou poslední členky smečky, co ještě neznám,..." maličko to rozvedla, když už měla tu příležitost. Nenapadal ji scénář, ve kterém by to mohlo být na škodu.
"Tak to jsme dvě," zamumlala k tématu intuice. A pak s odevzdaným povzdechem vykročila jednoduše dopředu. "Nemyslím si, že tu něco vymyslíme, prostě to zkusíme a uvidíme,"nebylo to zrovna to, co měla přemýšlivá a úzkostlivá Launee ve zvyku, ale tak to prostě bylo. Nápovědy tu žádné nemají, aby mohly odhadnout, kde jim bude lépe a kudy povede kratší cesta. Risk je zisk. Nebo tak nějak to přísloví zní..

Nedalo se říct, že by se dočkala odpovědí. Vlčice totiž nedostaly zrovna moc času ke klábosení a už si to do jejich myslí vyřvával... list? Navíc hořící list. Lau se tak trochu napůl šíleně uchechtla. Tohle bylo moc. Možná mají v močálech nějaké jedovaté výpary, nebo tak něco?
List ještě ani nestihl zavřít kapačku a s místním rostlinstvem se zase začaly dít věci. Tenhle taneček větví a kořenů byl o dost divočejší než ten, co ji sem přivedl a oddělil ji od ostatních pěkně hutnou stěnou. Další důvod proč se vyplašeně nahrbit, moc to ale nepomohlo a hemžící se flora ji donutila udělat nějaký ten kotrmelec. Díky tomu skončila u tlapek tmavé vlčice v dlouhým ocáskem. Trochu zalitovala toho, že tu nezkejsla s Jennou. Nebyla to zrovna nejpříjemnější společnost, ale alespoň ji znala. Inu. Bude muset poznat i tuhle. Vypadala ostatně celkem mile.
"No, nikdy jsem někoho takového neviděla a teď najednou dvě během hodiny," pousmála se, zatímco zvedala natlučený čumák ze země a snažila se získat zpět aspoň trošku té vlčí důstojnosti. Tyrkysovým pohledem pak okamžitě hodila z jedné strany na druhou. "Jestlipak jsou ostatní v pořádku?" ptala se v mysli, doufajíc v to, že k největší úhoně tu přišla ona. "Tak kudy se vydáme?" dala své společnici na výběr, jak její slušné vychování kázalo. Dělit se jí moc nechtělo. Dvojice zněla bezpečněji, než být na všechno sama.

Třeba Safíry a Vlčí máky :3
Děkuji pěkně

>>> Mahar

Nechtěla se projít proto, že by se v Močálech cítila stísněně, nebo tak něco. Ale starého vlka prostě novým kouskům nenaučíš a ona byla celoživotní tulačka. Prostě se potřebovala maličko trajdat a poznávání přilehlého okolí smečky se zdálo být navíc užitečným, tak proč ne?
Přesto si to zatím moc neužívala, myšlenkami se totiž stále vracela k Mojoovi. Ne už se o něj nemusela bát, že je sám a ztracený, věděla zcela jistě kde jej zase najde, ale velice se bála toho, co provede, až zjistí, že ho tam nechala. Bude v jeho očích zrádce? Pravděpodobně. Těžký povzdech prozradil, že si je moc dobře vědoma toho, jak složité bude jej zase obměkčit, jestli se něco takového opravdu stane. Ale ona s ním přeci nemohla být 24/7. I matky potřebují přece přestávky! Nebo ne?
A jak se tak zamýšlela, cestu zrovna moc nevnímala. Přesouvala se tak nějak silou setrvačnosti. To vše však do okamžiku, kdy se jí pod tlapou něco pohnulo. Tehdy se konečně rozhlédla kolem sebe a ustrnula. Vážně se kolem ní přeskupoval celý les? "Ehm, je tu někdo?" vydechla do ticha, rozhlížejíc se po nějakém zelenookém vlku, co by to mohl mít na svědomí. Odpovědi ani ničeho jiného se ovšem nedočkala. Na sucho polkla. Už zase? Musela uznat, že tyhle prapodivné události dějící se napříč celou Gallireou ji i po letech stále dokázaly vyděsit. A právě teď přitiskla uši ke krku, ocas vtlačila mezi nohy a se srdcem až v podbřišku se jala ustupovat před pohybujícími se kmeny a plazícími se kořeny. Měla pocit, jako by jí měl les pozřít a ani trochu se jí to nelíbilo!
A tak se stalo, že to docouvala až ke skupince vlčic, co se rozoohňovala nad hořícím lístkem, o kterém ona sama neměla ani ponětí. A i děvčat si všimla teprve tehdy, když do jedné z nich drkla svým zadkem. Nijak silně, aby bylo jasno. Přesto dost na to, aby polekaně odskočila a přejela všechno kolem vyplesknutým pohledem. "A-ahoj Jenno," vydechla automaticky, jen co zbystřila známou tvář. "Dlouhé ocásky jsou teď v módě?" pousmála se rozpačitě na tmavou cizinku, ve snaze změnit svou image z ustrašené hromádky kostí na vtipálka, ale moc jí to nešlo, protože to už si všimla, jakou barvu mají oči té vlčice, do které prve vrazila. Fialová - to přinášelo naději pro logické vysvětlení. "Ach prosím, řekni, že to s tím lesem děláš ty. Je to jen iluze, že ano?" Šutry padající z oblohy už znala, stejně tak déšť žížal, přízračný smích a kopu dalších nesmyslů. Ale hýbající se les?

Lau na své poměry mluvila dost a dost, což bylo možná způsobeno tím, že hovořila s vlkem, po jehož boku měla strávit zbytek života. Trochu přehnaně řečeno. Každopádně smečka je podle všeho živým místem a zvuk jejího hlásku přerušilo hlasité zavytí. Nebylo těžké domyslet si, čí hrdlo, že to vypustilo do světa.
Hnědočerná poslušně vyskočila na nožky, obdarovala Astona omluvným pohledem - pokud teda nešel taky - a zvědavě se rozklusala za hlasem a nakonec našla svou Alfu a neznámou šedivou vlčici. Obě pozdravila pokývnutím hlavy a zavrtěním ocásku. Podle všeho byly na lovu a to navíc zdařilém. Pravdou však bylo, že zrovna ona neměla kdovíjaký hlad a s myšlenkou na ty dvě vychrtlinky, co si hrály opodál se rozhodla nabídku svačiny zdarma nevyužít. Stejně by jí připadalo zvláštní krmit se na něčem, na čem se ani trochu nepodílela.
Místo toho se na Skyl obrátila s prosbou. "Skylieth já bych se chtěla trochu projít , jestli to nebude vadit," zamumlala nejistě. Chtěla opustit své území takovou chvilku po přijetí. Smělo se to vůbec? "Mojo si teď hraje se Survaki, tak by s ním nemusely být problémy," dodala, ač si tím nebyla zcela jistá. Mojo byl totiž značně nevyzpytatelný. Musela mu ale taky někdy trochu věřit, že?
Spořádaně si počkala na odpověď a pak s myslí ověšenou obavami, vyrazila směrem, který jí čenich kázal. Nevědomky se tak vrátila do lesa, kterým si prve cestu do Maharu našla.

>>> Zarostlý les
//Omluvuju se, chtěla jsem počkat, ale nevím, kdy se sem zase dostanu

Tlumené zimní světlo po povrchu náramků hravě klouzalo a předvádělo tanec odlesků, od kterého bylo jen těžké odtrhnout fascinovaný pohled. Zajímalo ji, odkud se tyhle hezké věcičky berou. Ať už šlo o tyhle, Newlinův přívěšek nebo Ashenin šáteček. Nezdálo se to být dílem přírody. Možná snad Život je rozdává za odměnu? Za co? Chtěla by to taky? Slušelo by jí to?
Zase se jednou trochu zapomněla, ale do reality se vrátila celkem snadno. Stačilo pár slov a marnivé myšlenky jako by odvál vítr. "Uhm,... myslím, že ano. Od té doby si mne pouští blíž," vlastně to bylo tak, že od té doby na ní vlček vyloženě visí, jako na skutečné matce. Bezpochyby k tomu přispěla nějaká Životova slůvka, ačkoliv ona mohla jen odhadovat, co se tehdy v té jeskyni stalo.
To už ovšem byli zpět u zraňování pacek. Naštěstí jen vzpomínkově. Tak jako se tomu zasmál Aston, utekl malý úšklebek i jí. Měl pravdu, teď s odstupem to znělo směšně. "No v tom lesíku stromy rostou tak, že se po jejich větvích dá pohodlně běhat a skákat. No a on byl nahoře a pak najednou... dole." Musela se pochválit za své vypravěčské skilly. Tohle by totiž určitě jen tak někdo nevymyslel. "Najednou dole," kdyby mohla dala by si facku, ale nakonec se spokojila s rozpačitým pousmáním a rozhodla se to zamluvit. "Pomocí vzduchu jsem ho trochu přizvedla - což nebylo vůbec jednoduchý s tím, jak sebou mlel - aby si tu nohu uvolnil a on pak utekl do nejbližšího křoví a odmítal vylézt. Bála jsem se, že by to mohlo být zlomené, ale nechtěl mi to ukázat. Proto jsem přišla sem. Myslela jsem, že ve dvou bychom ho už nějak přechytračili..." To všechno bylo na její poměry značně vyčerpávajícím přednesem. S troškou obav zamrkala. Tohle třeba Aston už vědět nechtěl, že? Na druhou stranu jí to ale přišlo lepší, než trapné ticho, které jí jinak bývalo věrným společníkem. Změna je život.

Aston se zdál být vlkem přemýšlivým, což mu Lau rozhodně neměla za zlé. Ona sama ráda o svých dalších slovech popřemýšlela, než je vypustila z úst. A nejen o nich. S trpělivostí sobě vlastní zaparkovala pohled na sadě blyštivých kroužků na vlkově noze, by jej neznervozňovala svým pohledem, který by byl pln očekávání. A nakonec se dalších slov uvedených hlubokým nádechem opravdu dočkala.
Okamžitě přikývla. "Byli jsme na cestě za Životem. Myslela jsem, že by mu mohl pomoci. Už ani nevím, jak jsem tehdy Mojoa donutila mne následovat." Možná slibem něčeho k snědku? Nebo snad šel za jejím chutně vypadajícím huňatým ocáskem? Těžko říci. Paměť jí už taky tolik nesloužila.
Nicméně potřásla hlavou, když si uvědomila, že utekla od tématu. Potřebovala vteřinku na to, aby se rozvzpomněla, o čem vlastně byla původně řeč a pak rychle doplnila zbytek. "Tady vedle v Třešňovém hájku mu podjela noha, zachytil se nohou mezi větvemi a zůstal tam viset hlavou dolů." Nebyl to zrovna ten tip obrázku, který by si ráda připomínala, ale především chybami se vlk učí, takže to bylo čas od času třeba. Příště až to místo navštíví, určitě tak nepozorná nebude. Nebo minimálně alespoň bude vědět, co si s tím sama počít. Ačkoliv. Teď už by přeci sama být nikdy neměla, ne? Na to si bude muset chvíli zvykat.

Nechávala Astona, ať to všechno hezky vstřebá a s trochou překvapení přihlížela tomu, že celou tu záležitost, že mají ve smečce malého pošuka, nechal bez komentáře. Čekala to prostě horší. To však mělo tu výhodu, že vlk může být jen příjemně překvapen. A přesně to zrovinka prožívala.
"Mojo," prozradila obratem vlčkovo jméno, když po něm bylo poptáváno. tohle nebyl svět, kde vás někdo mohl zaklít tím, že vysloví vaše jméno a zabodne jehlu do panáka z pytloviny, takže nebyl důvod se s tím tajit. Stejně jako s tím další.
"Pokrevní ne," připustila na úvod něco, co muselo být zřejmé skoro každému a na první pohled. "Ale už spolu cestujeme několik měsíců a přirostl mi k srdci... Je jednodušší představit ho jako svého syna, než zdlouhavě vysvětlovat, jak jsme k sobě přišli." Tím to tak nějak začalo, ale teď už ho prostě jako vlastní dítko brala. Sice na hlavu nemocné a nevychované, ale dělala vše co měla mateřsky nezkušená vlčice ve svých silách. Karambolů je čekala ještě spousta a třeba na nějaký dojde i zrovna dnes...

//meh, hádám, že když na vás jen čučim, že nemusim čekat

Uvolněný Mojo volající po hrách, to byla celkem síla. Fascinující podívaná, od které nešlo jen tak odtrhnout pohled, když víte, jaký bývá obyčejně. A přesně otázka na tohle téma v brzku zaplnila vzduch.
Ohlédla se za vlčkem, kterého nechtěla prve obtěžovat, ale zdálo se, že její obavy zase jednou prostě nebyly na místě. A pak zakroutila hlavou. "Kdepak, běžně je hrozně ustrašený a vyletí z kůže kvůli maličkostem. Vlk si musí dávat pozor co říká a dělá, aby ho nevyděsil," rozpovídala se ochotně, neb seznámit členy smečky s Mojoovou problematikou cítila jako svou povinnost. "Čas od času, když je toho na něj moc, se ukáže tenhle," trhla hlavou ku Zrzečkovi, který očividně hodlal rozjet hru na honěnou a hopsal si to nenápadně pryč. "Je hezké vidět ho uvolněného, jenže když je takhle, vždycky má něco za lubem." Výhodou bylo, že i když se změnila osobnost, tělo bylo pořád stejné - vyhublé a slaboučké. Takže nehrozilo, že by mohl někomu víc ublížit, ať už se mu hlavou honily jakékoliv zákeřnosti. Ale prostě měla raději společnost mírumilovného posery. Bylo to tak nějak bezpečnější.

Tentokrát Survaki osloví ji. Poslušně jejím směrem stočí obě černě obroubená ušiska a pak pomalu přikývne. Inu, jestliže se s ním chtěla zkusit kamarádit na vlastní nebezpečí, rozhodně jí bránit nebude. Třeba z toho vzejde něco dobrého? S optimismem to tahle vlčice moc nepřeháněla, ale čas od času si polevení snad dovolit mohla.
Nepřirozené Mojoovo chování bylo sice zvláštní, ale pravdou bylo, že by se jí takový zamlouval. Tedy bez těch postranních úmyslů, které cítila ve vzduchu. Prostě takový kompromis mezi těmi dvěma, co se o pohublé tělíčko prali. Ale to by toho chtěla od světa pravděpodobně příliš.
Inu zrzka přejela podezíravým pohledem a pak se stáhla, dávajíc nesourodé dvojičce prostor. K čemukoliv. Děj se vůle Životova... Nemohla všem pořád zametat cestu před tlapkami, ač by velice chtěla.
Možná by se mezitím mohla stočit k šedivému na kus řeči, problém byl však v tom, že netušila, co by si s ním mohla v téhle situaci povídat a ani nevypadal na to, že by o to stál. Proto prostě po jeho vzoru civěla na ty dva a čekala, co z toho bude.